Na začátku bylo slovo. Ne! Na počátku byla láska! Na začátku každého života a i v jeho průběhu stojí láska na prvním místě. Když na zemi, ve vesmíru vznikal život, nepřiblížili se k sobě dva prvoci a nezačali si cvrlikat slova lásky do ouška, jednak žádná ouška neměli, ale neměli ani ústa, prostě se spojili a dali vzniknout novému životu. A tak to šlo dál a dál, až se tu vyloupnul člověk v dnešní podobě.
Máš mě rád? Když dostaneme tuhle otázku od milované osoby, s níž sdílíme život již mnoho let, následuje velmi často odpověď: „To víš, že tě mám rád, miláčku, co je to za divnou otázku?“ Rádi bychom ještě doplnili: „Vždyť ti to snad dávám dostatečně najevo každý den?“ Ale to už nedodáme, neboť si uvědomíme, že náš společný život už je spíše rutina. Ano, láska tam určitě je, ale už si jí dennodenně neprojevujeme jako na začátku našeho vztahu, něžnými dotyky, láskyplnými pohledy, říkáním těch pěti slovíček – mám tě rád/a, miluju tě. Láska tu určitě je, ale je někde uvnitř a my jí potřebujeme denně cítit a slyšet.
Stejné je to s láskou k dětem. Když se narodí, můžeme se přetrhnout (rodiče, prarodiče, strýčkové a tetičky), jak je to krásný, sladký, inteligentní. Pak to krásný, sladký, inteligentní trošku povyroste a stává se z toho fracek nevychovanej. A začíná boj o nalezení toho, kdo nám zase bude říkat, jak jsme krásný, sladký a inteligentní, jedinečný.
Vliv rodičů, prarodičů a sourozenců pro náš vývoj
V rodinách, kde dobře fungují mezigenerační vztahy, se rodí dobří lidé. Člověk se příliš soustředí na genetický fond, který dostal do vínku, přitom se zapomíná na to, že člověka nejvíce formuje jeho nejbližší okolí. Jak na něj pohlíží, jakou mu dává zpětnou vazbu. Když bude dítě slyšet od malička, že je jedinečné a skvělé, bude vzrůstat jeho ego, bude se samo vidět jako jedinečné a skvělé a nebude mít v životě problém se prosadit. Když budete říkat dítěti od malička, že je neschopné a k ničemu, vychováte z něj budižkničemu a nejspíš taky pěkného hajzlíka, který bude toužit po lásce, ale bude mít pocit, že jí není hoden a tak si ji bude vynucovat – jakkoliv.
Rodiče versus prarodiče
Určitě si vzpomínáte, jak vás rodiče vychovávali a prarodiče rozmazlovali. Rodiče vyžadovali, prarodiče dovolovali. Obojí je potřeba, aby vyrostl vyrovnaný člověk, musí být konfrontován s povinnostmi, ale i s tím, že na vše je třeba nahlížet s mírou, chcete-li s láskou. Není jistě bez zajímavosti, že v USA, kde rodiny žijí daleko od sebe, kde je kontakt mezi dětmi a jejich prarodiči minimální, děti jsou vychovávány převážně k povinnostem, chybí jim neformální projevy lásky, je tolik tragédii, kdy děti se stávají vrahy. Můžeme si vymýšlet, jaké chceme scénáře výchovy v mateřských školkách, školách…, když se dítěti nedostane lásky, vyroste z něj arogantní blb.
Ego, to za všechno může
Za všechno může to proklaté ego! Ale ego, jak už jsem mnohokrát řekl jindy a jinde, není nic špatného, je to jen obraz, tedy spíše odraz toho, jak nás vidí druzí, jak se k nám chovají druzí, jaké zpětné vazby o nás nám ostatní poskytují. Takže, pokud naši blízcí (rodiče, prarodiče, sourozenci) o někom prohlásí: „Jsi pěkný egoista!“ Čí je to vysvědčení? Je to jako s tím pověstným trámem ve vlastním oku!
Talent
Talent je podobné téma jako ego. Já osobně jsem vždy oplýval jediným talentem – jít si, běžet si za tím, co mě lákalo a dávat tomu všechno! A zase na počátku musela být láska k tomu, co jsem dělal, co dělám. Nedovedu si představit, že bych vystavěl Běžeckou školu v té formě, v níž dneska je, na představě, že mi přinese zisk a slávu. Ba právě naopak. Když jsem před patnácti lety začal psát o běhání, začal lidi „navádět“ ke zdravému životnímu stylu, bylo mi často říkáno: „To je zbytečná práce, to je jako bys házel perly s…, v České republice ani na Slovensku na to lidi neslyší, ti mají své zahrádky, své holuby, své králíčky, své známky a pivní tácky …, ale hýbat se a ještě za to případně platit, na to zapomeň!“ Mně to ale bylo jedno. Jako zprvu nevěřili, že je možné oběhnout Českou republiku, jako zprvu nevěřili v Mizunu, že je mohu vytáhnout z takřka u nás bezejmenné značky mezi ty nejznámější a nejoblíbenější, šel jsem si za svým, ne proto, abych někoho přesvědčil, ale protože jsem si říkal: „Ačkoliv to ti lidé dosud tak necítí, oni si to zaslouží!“ A úspěch Běžecké školy není v tom, že je to škola Miloše Škorpila, ale v tom, že se na ní každý cítí jako doma. Cítí tu zájem o svou osobu, cítí tu vzájemnou lásku a úctu, a to i navzdory nerudnému týpkovi či Brutovi Jirkovi :), či možná právě i kvůli nim.
Takže až se vás někdo zase zeptá: „Máš mě rád?“ Zapomeňte na navyklou odpověď, obejměte ho či ji a řekněte: „Mám tě rád – mám tě ráda“. A nezapomeňte ani na své děti. Já mám dva dospělé syny (42 a 40) a mohu vám říct, že když mi řeknou: „Mám tě rád“, vždy mě to na srdci zahřeje, v duši potěší a je to i naopak. A jsou i dospělí chlapi, s nimiž si to občas řekneme a rozhodně to nikdo z nás necítí jako úchylku.
Takže mějte krásný den – mám vás rád.
0 komentářů