Nechceš, aby tvůj život řídili jiní? Řiď ho sám!
Neobávám se bouří, neboť se učím, jak řídit svou loď. – Louisa May Alcottová
Všimli jste si, že lidé, kteří se nejvíce bojí života, mají dost často problém mít vliv na to, co se jim v životě děje a stále si stěžují na to, že si s nimi osud hraje, přičemž oni by byli nejradši, kdyby se jen tak mohli pohupovat někde v zátiší?
Je to zcela logický důsledek chybějícího tréninku, neboť co jiného je náš život současný, než příprava na jeho pokračování.
Člověk je zkrátka ve škole života pořád, a to i když je za školou nebo se před životem snaží všemožně schovat.
Životu člověk neuteče, byť by byl rychlý jako leopard a vytrvalý jako slon.
Život nejde ani podplatit, což na něm obzvlášť oceňuji, a kolikrát si říkám: „Co je tak těžké na vymýcení korupce, vždyť se stačí učit od života, jak s ní dokáže zatočit?!“
Ale člověk už je od přírody takový, že byť se denně přesvědčuje o tom, že největší radost a největší zadostiučinění mu přinese to, co si vydobyl v potu tváře, stejně se bude snažit o to, nemít slevu zadarmo.
Když ještě vycházel humoristický časopis Dikobraz, bývala v něm otištěná fotografie, nad níž se skvěl nápis: „Život tropí hlouposti a my je fotografujeme“.
Možná se to mohlo jmenovat: „Člověk tropí hlouposti a my se tomu můžeme jen smát“.
Ať tak či onak, člověk, byť se tomu brání sebevíc, bývá zdrojem smíchu právě ve chvíli, kdy by nejraději vůbec nebyl. Není to proto, že by byl k němu život krutý, jak on si myslí, ale proto, že se zkrátka zachoval tak, že je to k smíchu, že se bránil řídit svou loď, že si s ní nechtěl hrát, tak si loď (život) pohrála s ním.