Tenhle článek by se mohl také jmenovat: Jak začít běhat, cvičit, hýbat se tak, abych to nebral jako že se to má, ale dělal to, protože mě to naplňuje, baví a přináší radost a uspokojení.

O uplynulém prodlouženém víkendu jsme začali pořádat nový model sportovních campů. Ta novost spočívala hlavně v tom, že jsme sloučili program původních běžeckých campů s programem pro Velké holky, resp. zkombinovali jsme běhání a posilování. Nové bylo i místo – Penzion Dobík v Pasečné na Šumavě. Místo, kde lišky dávají dobrou noc, ale kde jeho majitelé a personál vykouzlili oázu pohody. A to jídlo přátelé, ještě teď nám tečou sliny, když si na to vzpomeneme!

Camp se připravoval půl roku, lidé se přihlašovali, odhlašovali, noví opět přihlašovali, počasí bylo spíš letní než jarní, a najednou se vrátila zima. Nevěděli jsme, jak na ni zareagují ti, co se přihlásili, co tam s nimi probůh budeme moci v tomhle počasí dělat? Nakonec přijeli všichni a počasí bylo vpravdě pohádkové.

Překvapení první

Program začíná večeří, po níž se vzájemně představujeme. Tam zjišťujeme, že přijelo 29 lidí plných očekávání. „No ty woe, co s nimi budeme dělat, jak dokážeme, aby dostali to, pro co si přijeli, pro co si kdo z nich vlastně přijel…”, to byly první myšlenky, které se nám po spatření plné jídelny začaly honit v hlavě. Ještě musím podotknout, že z těch dvaceti devíti bylo dvacet pět žen. Prostě výzva jak prase :).

Nebudu vás unavovat popisem všeho, co jsme dělali, samozřejmě jsme se učili běhat správně, správně posilovat, ale i to, jak regenerovat a odpočívat, jak se radovat z každého nového dne, prostě to, co s Danou běžně v životě děláme, jen tady jsme si k tomu pozvali tuhle hordu úžasných lidí, kteří přesně tohle chtějí.

Celou skvělou atmosféru doplňovalo nádherné „letní“ počasí, jarní příroda, v níž se všechno probouzí k novému životu a jídlo, jídlo přátelé bylo doslova famózní. Kdo rádi jíte – a který Čech nemá rád dobré jídlo, tak jestli vás někdy vaše cesty zavedou do Pasečné, do penzionu Dobík, tak rozhodně zastavte a něco si tam dejte. I kdybyste měli sebeméně času,  garantuji vám, že s prvním soustem v ústech nad vámi čas ztratí svou moc, vy budete slastně přežvykovat, v hubě budete mít blaho a úplně zapomenete, kam a proč jste vlastně spěchali.

Překvapení druhé

Když jsme se po večeři ptali, kdo běhá, tak se zvedlo pár rukou, ostatní sice měli s během nějakou zkušenost, ale naučit se běhat správně nebylo to hlavní, pro co si přijeli. Přesto v pátek i v sobotu v deset hodin ráno se na výuce přirozeného běhu vystřídali snad úplně všichni účastníci. Každopádně při rozlučce v neděli už pro holky, protože to bylo hlavně jejich téma, nebyl běh sportem, při němž musí potit krev, srdce mít až v krku, dusí se a vůbec, kdy člověk má pocit, že tohle se nikdy nemůžu naučit, hlavně naučit tak, abych si běh užíval a ne si běh užíval mě.

Překvapení třetí

Většina lidí do doby campu neposilovala, minimálně ne pravidelně. Na campu se s Danou ale tužili všichni a mnozí při závěrečném hodnocení připustili, že kombinace běhu s fitness aktivitami je skvělý nápad a ve cvičení budou pokračovat i po příjezdu domů. Holky si mimochodem vyžádaly speciální cviky za zadek:-), dostaly je a zadek je pak bolel ještě i po odjezdu!

Milovaná Šumava nezklamala

Přesto, že jsem si díky Daně zamiloval přírodu v Karlovarském kraji, tak Šumava je pořád moje láska, jen se z ní v současnosti stal, hlavně v létě, „Václavák“, což u nás doma ve Slavkovském lese není, a stejně jako mám kolikrát problém psát o krásách Slavkovského lesa, aby mi sem neputovaly davy turistů, tak mám problém napsat o zapadlém koutu Šumavy na druhé straně Lipna, kde to je ještě tak, jak tomu bylo za mých junáckých let na Šumavě, kdy jsme ji měli s kamarády trempy jen pro sebe, teda kdyby nad námi dnem i nocí nebděli chrabří strážci hranic a jejich pomocníci.

Šumava na jaře nabízí 100 odstínů zelené a žluté, až z toho přechází zrak, všechno voní a ty výhledy!  Třeba výhledy na celý pás zasněžených Alp, pod nimiž se na naší straně rozkládají zelené kopečky s občas rozsetými stromy, v člověku vyvolává pocit, že se ocitl někde v Indii v podhůří Himalájí.

No, co vám budu povídat: KRÁSA!

No a nejlepší nakonec, v říjnu tam pojedeme znovu, přesný termín teprve domlouváme, ale že to bude, to je jasná páka. Takže jestli budete chtít, tak už nyní vás zveme s Danou na druhý camp Běžecké školy na penzionu Dobík.