Běžím, proplétám se mezi kapkami deště, které se v hustých provazcích snášejí k zemi. Běžím podzimním dnem, cítím, jak mi v tepnách tepe život, jak mi tepnami proudí život. Běžím a vnímám, jak mými nervy přichází povely – udělej další krok a další a další a další… Běžím a vnímám, jak se mé tělo raduje z kontaktu s teplým, vlahým vzduchem. Zrovna tak se ale raduje, když je v kontaktu se vzduchem suchým a mrazivým. Pohlédnu-li před sebe, vidím to, co vidím a zároveň jako za závojem z mlhy vidím, co chci vidět. Co je skutečné, co je vysněné, co je moje fantazie, co je fata morgana? Co tu bylo dřív? Myšlenka – představa nebo skutečný vjem?
Běžím podmračeným dnem, stružky vody mi protékají úžlabinou pod kostrčí, stékají po mých stehnech a naplňují mé běžecké botky. V tu chvíli je zcela jedno, zda mám na sobě boty s ochranou proti vodě či jen normální adidasky, za chvíli v nich stejně čvachtá.
Běžím, protože běh mi přináší radost, protože běh mě naplňuje a to bez ohledu na to, jestli jsem měl před během náladu pod psa, nebo jsem byl happy. Běžím a nepřemýšlím nad tím, že bych se měl někdy zastavit, běžím a nepřemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.
Běžím, užívám si každý nádech, užívám si, jak mými plicními sklípky protéká kyslík, jak jimi proudí život. Běžím, nohama hladím jehličí, trávu, brodím se protékajícími stružkami (proč bych se jim vyhýbal, když už mám stejně v botách močál), kloužu po kamenech, přeskakuji padlé kmeny.
Běžím a najednou cítím, jak se měním v chomáček páry, která ještě před chvilkou halila mou tvář. Běžím a cítím, jak pronikám do všehomíru a zároveň mě veškerý mír světa naplňuje.
Běžím, už nejsem lidskou nickou, už vlastně nejsem nic, už jsem všechno…
Ptáte se, kdy se to odehrálo? Odehrává se to denně, stačí mi jen vyjít pod nebeskou báni, odlepit jednu nohu od země, pak odlepit i druhou a běžet a běžet a běžet a vznášet se nad matičkou zemí a můžete mít všechno, co si jen v mysli malujete…, vše, co milujete…, vše, co jste schopni si ve své fantazii představit a vysnít…
0 komentářů