S vývojem lidského poznání je člověk čím dál tím více překvapován informacemi, které jej informují o tom, jaký je zaslepenec a zabedněnec, když se snaží vylepšit.

K tomuto druhu informací patří i ta, že pravěcí lidé se mohli – a to v nejlepší kondici – dožít, tedy pokud se nestali něčí potravou, neutopili se, nezabil je blesk, nedostali kyjem do hlavy…, až sedmdesáti let.

A to přesto, že neměli k dispozici léky, diagnostické přístroje, které odhalí všemožné příčiny toho, proč vám není dobře, ale neřeknou vám, nebo nepomohou vám zbavit se příčiny vašeho momentálního zdravotního stavu, kterým z velké části je nedostatek pohybu. Pozor, nepleťte si, či nenahrazujte slovo „pohyb” slovem „sport“.

Základem sportu je soutěživost a z ní pramenící tlak na výsledek = stres.

Naproti tomu POHYB je nejzákladnějším projevem života – vše v životě je v pohybu (jedna forma energie se přeměňuje v druhou).

Zapíchne-li se člověk na jednom místě, přestane-li se hýbat, život jej odepíše ze seznamu poskytovatelů zdrojů energie, přestane s ním počítat, jako s vámi přestane počítat zaměstnavatel, přestanete-li mu přinášet to, proč vás zaměstnal.

V obou případech to znamená konec pracovního poměru. V případě zaměstnaneckého poměru může pomoci lidská solidarita – sociální dávky.

Život se s tím tak nemazlí, život vás prostě odepíše a buď se probudíte – začnete se hýbat, nebo se už prostě jednou neprobudíte vůbec.