Je dobré si uvědomit, proč Bůh sedmý den, poté co stvořil svět, odpočíval po své práci. Stojím na břehu řeky, dívám se, jak v ní voda plyne. Pozoruji odlesk slunce na hladině, stíny, které na hladině kreslí větve na břehu stojících stromů. V tom k mým nohám padá ulomená větvička, která je ještě zlomená vedví, a její dvě části jsou spojeny jen slabým proužkem lýka. Beru větvičku do rukou a posílám ji dolů proudem.

Sleduji svého posla mířícího k moři poznání a v mé hlavě se odvíjí děj, v němž se střídají obrázky skutečných událostí s dobrodružstvím, které „prožívá” můj posel, vlastně dva skřivánci na niti, neboť ty dva kousky pojí skutečně jen velmi slabý proužek lýka, který je stejně slabý, ale zároveň stejně silný, jako je spojení, které pojí dva, běžící společným životem. 

V hlavě se mi odvíjí zvláštní film, jehož jeho jedna část plyne stále dál, stejně jako plují k moři poznání mí dva skřivánci na niti, a jeho druhá půlka se odvíjí zpět, jak se odvíjejí mé vzpomínky na události mého života od teďka k událostem, které se staly velmi dávno. K událostem, které rozhodovaly o tom, že jsem takový, jaký jsem, že smýšlím, jak smýšlím, že činím, jak činím.

Vím, že pro mnoho lidí jsem nečitelný, možná i špatně uchopitelný a je to tak v pořádku, protože můžeme pochopit až tenkrát, když proplujeme stejným úžlabím, překonáme stejné nebo podobné peřeje života, abychom pak mohli zase chvíli plout poklidně dál a nabírat síly k překonávání dalších peřejí, dokud nedoplujeme na konec světa, na konec svých společných dnů, k velkému vodopádu, jímž sice ještě padáme společně, ale pod nímž se naše životy rozdělí.

Rozdělí, neboť ta tenká nit, ten tenký proužek lýka se proudem vody, jenž se valí vodopádem, přetrhne a my pak plujeme dál, každý svou vlastní cestou. Sice stejnými vodami, stejnými místy, ale už ne ve stejný čas. 

Ptáme se pak: co se to s námi stalo, kde se to přetrhlo?, a nemůžeme se dohledat odpovědí. 

Máme šanci s tím něco dělat?

Určitě máme a docela dobře nám v tom mohou pomoci ti dva skřivánci na niti. Budeme-li je pozorně sledovat v proudu řeky, zjistíme, že chvilku je vepředu jeden a chvilku druhý, zatímco většinou v našich životech je to tak, že táhne dopředu jen jeden, ten se taky tím pádem jednou unaví, dojdou mu síly, nit (lýko) praskne a je vymalováno.

Kdybychom se dokázali na chvíli zastavit (v tišinách řeky), poodstoupit trošku dozadu, dát druhému možnost doběhnout náš náskok, srovnat s námi krok, mít možnost být také chvíli vepředu, prospělo by to oběma a hlavně by to mělo pozitivní vliv na náš vztah.

Měli bychom možnost pocítit, co pociťuje ten „vzadu“, když se usilovně snaží udržet s námi krok a také bychom ve chvíli, až se zase dostaneme do „čela“, už věděli, že je dobré si zase po chvíli místo vyměnit.

Je to podobné, jako když běžíte ve skupině proti větru, nebo když se v čele závodu střídáte, abyste si společně pomohli udržet tempo. Je také dobré si uvědomit, co člověk cítí vůči těm, co se jen vezou a v cíli, protože ušetřili síly, ukážou všem záda. Takové pocity totiž, byť si to neuvědomujeme, pociťujeme (a jak z výše uvedeného vidno, mnohdy neprávem) i vůči našim životním souputníkům. 

Ideální je jít stále spolu vedle sebe

To je ovšem málo kdy proveditelné. Když se zase podíváme na naše dva skřivánky na niti, plující proudem řeky, nejspíš je nikdy nezahlédneme plující vedle sebe, vždy bude jeden minimálně o špičku (zobáčku – nosu) vepředu. My máme ale možnost si sednout proti sobě. Ne se zkříženýma rukama, abychom deklarovali svou sílu, svou uzavřenost, ale volně, třeba se sepnutýma rukama, s očima hledícíma do očí druhého. Protože člověk nemluví jen ústy, ale rozmlouvá celým tělem a oči většinou řeknou mnohem více než slova, než energetická a rozmáchlá gesta. 

Stejně jako naši dva skřivánci na niti nemusejí doplout až na konec světa, až k onomu obrovskému vodopádu, klidně mohou spočinout v nějaké tišině, zachytit se o stéblo trávy, a pokojně se houpat až do doby, než z nich začnou růst kořínky, které se uchytí v zemi a vyrostou z nich dva krásné a silné stromy. Stejně tak můžeme i my najít klidné místo v životě, místo, kde se nám podaří ve společné shodě dojít na konec své životní cesty a vůbec nebude vadit, když tu společnou shodu občas pročistí uragán prosvištící kolem nás. Ten uragán jen odstraní to, co už nebylo životaschopné a uvolní místo novému životu.

Možná je to naivní, ale kdyby si sedli naproti sobě, ti co řídí svět, ovlivňují dění ve světě posledních dní. Sedli si od sebe tak daleko, aby si viděli do očí, možná by nebylo potřeba tisíce slov k vysvětlení toho na co myslí, jak to myslí, co si opravdu přejí. A nebo by si to mohli spolu rozdat na férovku 🙂