Staré chyby měním za nové

Tak to jsem přesně já.. Jak jsem starej, tak jsem…, si říkám vždycky, když udělám další chybu. Pak se však zarazím a začnu zjišťovat, co mi tím chce život říci a nakonec za tu chybu Bohu poděkuji.

I když se to zdá divné, tak nejlepším učitelem v životě jsou chyby, jichž se dopustíme.

Tedy v případě, že si to přebere člověk tak, jako já. Pokud si to přebere tak, že měl zase „Peška“ či smůlu a kdyby tohle nebo onohle, tak mu je – i kdyby stejnou chybu opakoval donekonečna – jeho chybování k ničemu.

To snad raději, aby ani nechyboval a byl dokonalým.

S takovým člověkem by byla ale děsná nuda, taky kdo by chtěl žít s dokonalým, že? Je fakt, že už jsem pár takových lidí v životě poznal a dokonce s nimi i žil.

Řeknu vám, byl to očistec a nevěřili byste, jak jsem ty dokonalé štval svým „lehkým“ přístupem k životu a chybování.

Problém těch „dokonalých“ je, že si nejsou ochotni připustit svou nedokonalost, která se u nich projevuje právě touhou: Probůh, jen neudělat chybu – a ještě kdyby mě při tom někdo přistihnul, to by byl konec!

Co si myslíte, kdo toho v životě víc prožije, více udělá? Ten, kdo se sice ze svých chyb neraduje, ale bere je jako součást života nebo ten dokonalý, co v životě udělal jedinou chybu – snažil se být za každé situace dokonalý?