Také milujete výzvy

Já ano. Nutno však podotknout, že mnohé z nich jsou poněkud jiného pojetí, než které jsou dnes mezi běžci tak populární.

Pomalý Pepa Cupal
Moje oblíbené výzvy jsou….no, jak to říct… takové ty nečekané, které se před člověka staví v rámci plnění úkolů a povinností všedního dne, a poňoukají ho k pohybu, byť pod rouškou všedno(denno)sti k nevšedno(denno)sti. Má to ale háček – musí se tomu jít naproti, protože tohle samo od sebe za váma nepřijde. Nejhezčí na tom pak ale je, když člověk zjistí, že NEMUSÍ, nýbrž CHCE.

Táááákže…..páteček jako malovanej. Chci stihnout tři činnosti na třech různých místech: Zaměstnání v Nové Roli, odběhnout Cooperův test ve Varech, a jít ke komunálním a senátním volbám v Nejdku. Teď trochu geometrie: Ta tři místa jsou jedno od druhého od sebe vzdálená 8,5 km, a leží v jedné přímce, tudíž mezi krajními body je vzdálenost 17 km. Můj výchozí bod je ten, který leží přesně uprostřed.
Vím jedno: Nechci dnes sedět na zadku v autě. To po mně fakt nemůže nikdo chtít.

Hrubým odhadem zjišťuju, že i bez auta tohle všechno stihnutelné je, zvláště když se volební místnosti zavírají až ve 22.00h večer. Takže je to jasný – běžím.

Odpracuju osm a půl hodiny v práci, pak si dávám doma pohodu s hrnkem kávy a s hrnkem čaje, převlékám se do sportovního, a vybíhám do Varů na soutěžní Cooperův test na atletické dráze v rámci akce Karlovarské nemocnice a atletického klubu Triatlet 12 minut pro zdraví. Klasická dvanáctiminutovka, jakou jí znáte z hodin tělocviku na základce, tady však vylepšená o měření tlaku v klidovém stavu před výkonem, a v „neklidném“ stavu bezprostředně po výkonu. Při svém měření tlaku před startem se usmívám a pronáším úvahu, jestli se můj aktuální stav dá považovat za klidový, když jsem právě přiběhl z 8,5 km vzdálené Nové Role. Je ale fakt, že vklidu vlastně jsem, protože se mi ulevilo z toho, že jsem sem stihl přiběhnout včas, takže můj stav klidový je, respektive vyklidněný. Ale to je buřt. Zkrátka když se měří tlak, tak se neodmlouvá.
17:00h ostrý start. Dvanáct minut svižný kvapík, na trati jen jeden chlapík, dva kucí a jen dvě ženy, touhou běhat postiženy. Při tak malém počtu závodníků, je pořadí v cíli tvrdé a neúprosné: V „nabité konkurenci“ jsem urval 2.místo v absolutním pořadí, a 1.místo v kategorii 18+ (se svými 46 lety). Nešlo to jinak. Ale ten klučina, co z nás doběhl nejdál, je fakt dobrej! To je radost pohledět. Potěšil, kluk jeden ušatej. Mne budiž plnohodnotnou útěchou, že urazit za 12 minut 3,1 km není na šestačtyřicetiletýho kmeta snad až tak úplně blbý. Vítězové jsou ale všichni, o tom žádná.

No jo, jenže co teď s tou výherní taškou, co mi spadla do klína? Je plná různých drobností i něčeho na zub, a něco to i váží. Je tam toho docela dost, s tou nemůžu přece běžet dál… Teď vyvstává klasická nerudovská otázka: Kam s ní(m)? Nezdržuju se přemýšlením, a vyrážím pěšky zpátky, a najednou nápad!

Jdu svižnou chůzí s taškou v ruce, a s čerstvým nápadem v hlavě, a po třech kilometrech udělám z chodníku záměrně lehký úkrok kolmo vlevo, a ocitám se v restauraci, která by se dala označit termínem „domovská scéna“. Tady pivo skvěle kroužkuje, ale hlavně jsou tu skvělý lidi. U výčepu poprosím o hladinku, a vidím v očích servírky Klárky lehký údiv: „Hladinku? Jsem už chtěla čepovat něco jinýho.“ A já na to: „Ne ne, čochtana ne, na toho už není počasí.“ Jdu si sednout, a zatímco vykládám věci z výherní tašky na stůl, přistává mi u nich tácek s učebnicovou hladinkou. Dělám první kroužek, a rozhlížím se po všech těch věcech vyskládaných na stole a rozhoduju se, s čím poběžím dál, a co tady nechám. Dělám druhý kroužek, a mám jasno: Dál se mnou poběží jen medaile. Chvíli jsem si připadal jako divák na tenise, jak jsem se rozhlížel po stole sem a tam. Rozhodnutí ale už padlo. Tenisový zápas skončil. Vtom spatřím, že zpoza výčepu se také kdosi rozhlíží. Nikoliv však po mém plném stole, nýbrž po restauraci plné lidí. Áááá, Luci mne právě teď přes celou délku místnosti už taky zblejskla! Třetí kroužek. Už stojí u mne hledíc, jak se taška zpátky plní věcmi ze stolu. „Prosím Tě, Luci, potřebuju dneska ještě běžet dál, mohl bych si to tady u vás nechat?“ Ve zlomku vteřiny ze sebe vyhrkne: „Ne.“, a pusu má u toho od ucha k uchu. Na pár okamžiků jsem jí na to fakt skočil, a zmohl se jen na své udivené: „Neee?“ Jen mi stačilo blesknout hlavou: „Ty woe, co já s tou taškou teď budu dělat?“ Jenže neustávající široký úsměv na Lucčině tváři vyloudil úsměv i na tváři mojí, protože mi v tu chvíli došlo, že mě dostala. „To víš že jo, dej to sem.“ praví, a nepřestává se u toho křenit. Uuuuuuf. Čtvrtý kroužek. „Jo, ještě něco, Luci, ideální by bylo, kdybys s ostatními tu tašku prohrábla, a kdybyste si věci z ní rozebrali. Já nic z toho vlastně nepotřebuju, vzal jsem si jen tu „vydřenou a potem zkrápěnou“ zlatou medaili…“ „Uvidíme, jestli je tam i něco k snědku….“ říká s šibalským úsměvem, „Máš to tady. Dokonce podepsaný.“ Pátý kroužek. „Jo, Pepo, kolegyně se chtěla zeptat, jestli jí taky naučíš běhat.“ Šestý kroužek, sedmý kroužek. „Jak jako taky? Ty chceš taky?“ „Jo.“ Osmý kroužek, jsem na dně. „Jasně, že naučím. Ale ještě si to promyslete, holky, protože jestli vás běh chytne, jakože s největší pravděpodobností chytne, tak si pište, že už vás nepustí, tak abyste s tim počítaly.“ „Tak jo. Dáš si ještě jedno?“ „Dám. Ale už jen mlíčko. Děkuju.“ Slovo dalo slovo, a kroužky na mlíku mi dělají radost stejně tak, jako zájem a odhodlání holek udělat tenhle závažný krok (rozuměj – začít běhat), a když už, tak ten svůj záměr uchopit za správný konec, respektive hned od začátku se to učit správně. Holky kmitají na place jedna báseň, ale daří se, byť přerušovaně po kouskách, prohodit vždy pár slov, či kusých vět o tom, o čem ten běh vlastně je, a co holky v první fázi učení bude vlastně čekat. Moc fajn čas, tohleto.

Musím teď ale myslet i na to, že mne ještě dnes čeká kus běžecké cesty, a za chvíli se začne stmívat. Platím, a chystám se k odchodu. Tu se náhle od jednoho stolu zvedá postava, a míří přímo ke mne. Karla jsem neviděl asi 15 let. Po několika minutách příjemného přátelského rozhovoru ale už opravdu musím běžet. A od teď jako fakt běžet, protože výherní tašku jsem tady úspěšně zanechal, a mám konečně prázdné ruce.

Je přesně takový ten čas, jak se zpívá v jedné skvělé písni: „Ještě není tma, ale stmívá se“. Vybíhám do šera, v duchu si broukám tu písničku, a nešetřím to…

…v Nové Roli vyměňuju medaili za občanku a čelovku. Občanku proto, aby mě k volbám vůbec pustili, a čelovku proto, abych se cestou zpátky nepřizabil v povolebním temnu (kdo v tom vidí skrytou symboliku související s volebními výsledky – vidí jí správně). Čeká mne tedy 8,5 km dlouhá další etapa do Nejdku. Noc rychle padá, a po pár minutách je tma jak v pytli, a i když je to dávno zralé na rozsvícení čelovky, pořád ještě pár kilometrů úspěšně odolávám. Jenže les, kořeny, kameny a bahýnko, jsou neúprosné. Rozsvěcím. I v kuželu světla čelovky si umím užít ten stav beztíže, který dálkoví běžci znají. Dávám nohu před nohu tak dlouho, dokud před sebou poprvé nezahlédnu světla obce Suchá, ze které už je to do Nejdku co by kamenem dohodil. První stavení, první lampy….a najednou vlevo před zahradou jednoho z domů jakýsi stojan, na něm přepravky plné natrhaných švestek, a nad nimi na plotě nápis: „Tady jsem si dovolil pár švestiček ze své zahrádky, jestli se neurazíte… ZDE VOLNĚ K ODBĚRU.“

To je vtipný a zároveň sympatický, říkám si. Ochutnám, až tudy poběžím zpátky. A hned je o důvod víc, nač se těšit. Nejdek mne vítá prázdnými ulicemi, a ani se tomu moc nedivím – je pátek, půl deváté večer, tma, zima, volby… Přibíhám ke škole, smekám čelovku a vejdu… Nikde v tuto hodinu samozřejmě ani noha (mám na mysli volící noha). Volební komisaři jsou v celém baráku v přesile odhadem 30 : 0. Svým příletem narušuji tuhle idylku na 30 : 1. Nacházím svou volební místnost, a chce se mi zavtipkovat a pozdravit: „Dobré ráno“, protože je mi jasný, že v tuhle pozdní hodinu to má volební komise pohříchu těžký. Na poslední chvíli ale vyměknu, a vypadne ze mě jen obligátní: „Dobrý večer.“ Všechny zraky se teď upírají na toho exota v krátkých elasťákách zimě venku navzdory, s čelovkou v ruce, a s prosbou: „Mohl bych prosím požádat o volební lístky? Do schránky mi nepřišly.“ Odpověď, kterou jsem si vyslechl, jsem sice mohl očekávat, ale protože jsem byl jako obvykle v dobrém rozmaru, její jistá nevlídnost mne zaskočila: „Občanku!“ Intuitivně přecházím do nespisovného módu: „Jooo, hneeed. Tady je.“

„Cup…., tak Vy jste až támhle na úplném začátku u paní.“ Přejdu k ní k opačnému konci dlouhého stolu, čili na konec, a ona zajásá: „No konečně pořádnej chlap!“ Přišlo mi to úsměvný, tak jsem to ještě podpořil: Stojím, rozhlížím se kolem sebe a jakoby někoho pohledem hledám a říkám: „Kde?“ Mezitím paní hledá jméno toho exota, co stojí před ní, v seznamu jmen, broukajíc si: „Cupal… Cupal… Cupal…..jo, mám.“ a pokračuje: „Chlap jako kde? No tady! A dokonce přijel na kole!“ „Na kole?“ odpovídám „To jste si mně s někým spletla, já nejsem ochotnej s sebou vláčet kolo.“ Původně strnulá nálada se začíná konečně krásně uvolňovat.
„A jak jste tedy přijel, když jste takhle ve sportovním?“
„Po svejch. Běžmo.“
„A odkud?“
„Z Nový Role.“
„Z Nový Role???“

„Jo. Ale ještě předtim jsem běžel z tý Nový Role do Varů na jeden takovej kratší závod.“ Pozoruju, jak se členům volební komise vyvalují oči směrem vodorovně ke mně, a brada směrem svisle k zemi, a tak přerušuju tu hrozící dramatickou tichou pauzu hned na začátku, a pokračuju: „No, a z těch Varů jsem běžel zpátky do Nový Role, tam jsem se zbavil medaile z toho závodu, vzal jsem si občanku a čelovku, a běžel jsem sem, a…“

„Počkejte, počkejte, to chcete říct, že jste….“
„Jo, přesně! Co je na tom divnýho?“
V očích všech členů volební komise vidím jejich nevyřčenou odpověď: „Vy, Cupale. Vy!!!“
Vyřčená odpověď však zní jinak: „A…a…a…kolik je to kilometrů?“
„Tak počkejte, budu počítat nahlas…..z Role do Varů osm a půl, plus to samý zpátky je sedmnáct, z Role sem osm a půl… to máme dvacet pět a půl…“
„Hmm…“
„A taky se ještě odtud musím dostat zpátky do Role, že jo, to je dalších osm a půl, takže třicet čtyři.“
„…“
„Jo, a ještě vlastně ten závod jsem běžel. Aha! To jsou další tři kilometry k tomu. Suma sumárum tedy 37 kilometrů.“
„…“
Načež jedna z dam z volební komise po udivené vteřině ticha všech přítomných, pronáší větu, aspirující na zařazení do vět památných, a jenž by mohla můj krátký popis návštěvy tady u voleb úspěšně uzavřít:
„Prosim Vás, radši už nic neříkejte. Mě už z toho Vašeho vyprávění bolej nohy!“

Vybíhám tedy do noci na poslední dnešní etapu, a soustředím se na to, abych se někde nepřerazil, a taky na to, abych cestou zpátky nezapomněl na švestky. Přibíhám k nim, znovu si s úsměvem čtu ten vtipnej nápis nad nima, beru si „svých pět švestek“ (opět ta symbolika), v duchu poděkuju, a cupitám dál. Ochutnám první švestku, a po pár krocích zvolám: „Jezusky, ježek!“ Štráduje si to přede mnou po cestě jako starej mazák. Asi dvacet metrů běžíme spolu, on dva kroky přede mnou, než mi nadobro zmizí v trávě. Miluju taková setkání. Rozloučím se, a volám za ním do trávy: „Ahóóóóój, prďáku!“, dám si druhou švestku, a zmizím ve tmě. Trpělivě, a s lehkým krokem. Dva kilometry před cílem mi přes cestu přeskočí srnka, odskočí do lesa, a já hned využívám toho, že jsem ještě mimo civilizaci, a odskakuju si taky. Hlavní důvod je jasný, ale teď mám i důvod druhý. Už při setkání se srnkou před pár desítkami vteřin, se totiž z jiné strany nočního lesa ozývalo takové příjemně strašidelné praskání, šustění, kroky čehosi pohybujícího se prostorem. A protože jsem tvor zvědavej, tak stojím čelem do lesa, aby mi něco neuniklo, a čekám, co se z toho vyklube. Tma fakt jak v pytli. Taková, že když natáhnu ruku před sebe, nevidím jí (tu ruku, nikoliv tu tmu). Zvuk toho čehosi se pomalu ale jistě přibližuje. Strašidelný. Žůžo dobrodrůžo. Kdyby bylo nejhůř, ubrousky s sebou mám. Vteřiny dramaticky ubíhají, zvuk je blíž a blíž, až mám pocit, že kdybych znovu před sebe natáhl ruku, nahmatám kromě tmy tmoucí i to cosi, o čem pořád nevím, co to je. Jasně to identifikuju teprve až v okamžiku, kdy to v mé těsné blízkosti zachrochtá. No vida, kaneček! Instinktivně zašoupám nohou o štěrk na cestě, a ten nepříjemný zvuk odrazuje mého nového kamaráda od postupu vpřed tam, kde stojím já. Jeho kroky se rychle vzdalují dál ode mne, a já tu jsem zase sám. Ani jsem se nestihl rozloučit.

Zbytek cesty dobíhám už bez událostí, hodných zaznamenání, a v hlavě mi běží film z celého dne. Byl úžasně dlouhej a plnej zážitků a milých setkání. Miluju takové dny. Mám jich ve svém životě mnoho, a tohle byl jen jeden z nich. A přitom k tomu, aby se takový skvělý den odehrál, stačilo tak málo: Jít tomu trochu naproti, zapomenout na auto, a nezapomenout na to nejdůležitější – na pohyb a radost z něj, a na radost ze života.

Proč vám ale tohle všechno vyprávím?
A kde jsme to vlastně skončili?
Jo, už vím! Chtěl jsem se zeptat:

Také milujete výzvy?