Venku se to krásně sype, což je přesně ten čas čučet z okna, nechat hlavou volně plynout myšlenky a sledovat, co z nich vypadne.

Venku se to krásně sype a my tu máme zrovna čas, v němž rozhodujeme o tom, v jaké náladě budeme dalších pět let žít.

Někdo má za to, že je to jedno, koho si zvolíme prezidentem, protože záleží hlavně na nás, co se svým životem uděláme, jak jej budeme žít.

To je pravda, na druhou stranu to, jak budeme žít, ovlivní i nálada ve společnosti. A pokud o blbou náladu zakopáváte na každém kroku, chtě nechtě jí vnímáte i vy, a na radosti ze života vám to nepřidá, leda byste byli z kamene.

Venku se to krásně sype, do komína padají sněhově bílé vločky a vylétají z něj černé saze, je třeba nepřilévat olej do ohně, blbě se to pak hasí.

Sleduji jednoho bezejmenného muže, jehož jméno se ostýchám vyslovit, ne proto, že bych se bál, jako žáci z Bradavic Voldemorta, ale proto, že vím, že tento muž je samožer a jeho síla roste každým přečtením svého jména v nekonečném prostoru medii a sociálních sítí.

Ostýchám se jeho jméno vyslovit, protože ve chvíli, kdy hledá, hledá a nenajde, se rozpálí do běla, nafoukne se jak lítající balon, a před tím, než praskne, začne kolem sebe dštít nekontrolovaně oheň a síru jako čerstvě probudivší se sopka a to co ze sebe vychrlí, už nebude moci vzít zpátky,

Upřímně mu nepřeji nic zlého, protože nečiň nic, co nechceš, aby jiní činili tobě, nám (tedy sobě a stejně smýšlejícím jako já) však přeji, aby zase po dvaceti letech vládla na Pražském hradě pravda a láska, rozvážnost a vstřícnost, rozum a srdce, klid a mír, abychom se stali pevnou kotvou demokracie a okolní svět si nás začal vážit, tak jako si nás vážil, když na nás z Pražského hradu dohlížel Václav Havel.