Byli dva přátelé, kteří si byli neobyčejně blízcí a spojoval je jeden cíl, jedna cesta. Pak však došli na křižovatku, kdy najednou bylo třeba se rozejít, neboť každý chtěl jít jinou – svou – cestou. Rozešli se tedy, ale život to nějak zařídil, že najednou stáli znovu na stejné křižovatce a mohli si zvolit, zda vyjít každý svou cestou, nebo se znovu vydat cestou společnou.

Tenhle scénář se odehrává dnes a denně na různých úrovních – mezi přáteli, mezi životními partnery, pracovními partnery. Jak to skončí, zda se ti dva vydají dál po společné cestě nebo si nedokážou odpustit a i kdyby je to tisíckrát táhlo k sobě, řeknou si: NE, S TEBOU UŽ NIKDY NIC!, to je pohříchu jen na nich a na tom, jak se dokázali vyrovnat se zkušeností, kterou prvotním rozchodem získali. Zda si ji v sobě nesou jako křivdu, osobní selhání či jako jeden krok na cestě. 

Nejvíc životních tragédií způsobuje, že si člověk nedokáže odpustit své chyby, osobní selhání – ksakru, kdo mu nakukal, že život je o dokonalosti? Křivda „spáchaná“ na nás je v podstatě jen podmnožinou téhož, neboť „my“ jsme dovolili, aby nám ten druhý vůbec něco takového udělal, že jsme mu kolikrát nedali vůbec šanci činit jinak, to už jaksi pomíjíme. 

Nejlepšími učiteli jsou naše vlastní chyby

Člověk se všemožně celý svůj život snaží působit jako neomylný a přitom si neuvědomuje, jak hluboce se mýlí, jak velice si škodí, protože: Nejlepším učitelem jsou nám naše chyby. 

Jedinou jistotou v životě je ta, že žádná jistota neexistuje

Další absolutní pravda a krásný životní paradox. Každý z nás, i já, který tuto pravdu říkám každému a všude, by měl rád své jisté. A je těžké si přiznat, že to jediné, co má člověk v životě jisté, je právě to, že nikdy nic jistého nemá a mít nebude. Prostě dneska si človíčku tady a zítra budeš zase tam. 

Mnozí jistě namítnou – ale to je přeci obchod a nejlepším platidlem jsou peníze, nebo jak chceš „ocenit“ to, co nabízíš? Tohle je další hluboká mýlka. Osud, Bůh, Prozřetelnost, Život… nám neposkytli „naše“ schopnosti, NAŠE DARY, abychom s nimi kupčili. Poskytli nám je, abychom se jimi navzájem obdarovávali – taky proto jsou to DARY, že? Navíc to bylo původně zamýšleno tak, že všechno toto je „člověku dáno“, aby mohl žít a přežít, ne, aby si nasyslil do zásoby na dobu, až nebude. 

Znovu setkání se na cestě, jak o něm píšu na počátku, je takovým osobním návratem k prapodstatě toho, oč jsme společně usilovali, oč v životě máme usilovat, neboť je součástí DARU, který nám byl dán, abychom jím obdarovávali ostatní. Návrat ke kořenům pak není ničím jiným. Takže suma sumárum, co z toho plyne, když odmítneme šanci – zkusit jít znovu po stejné cestě? Plyne z toho to, že pak nesmíme žehrat na osud, že k nám byl krutý a nedal nám druhou šanci. 

Pokud máte pocit, že v tomto zamyšlení mluvím o sobě, tak ano, máte pravdu, mluvím o sobě a nevím, jak to přijde, já ty šance dostal rovnou dvě a obě hodlám přijmout, respektive jsem je už přijal. 

Místo závěru:
VAŽTE SVÁ PŘÁNÍ A ZROVNA TAK SI DEJTE POZOR, NA CO MYSLÍTE A ČEHO SE BOJÍTE – MOHLO BY SE VÁM TO SPLNIT!