V životě nemůže člověk stihnout všechno. No a co? Prostě stihne jen to, co má pro něj a pospolitost největší význam.

Tak s tímhle se to má jako s tím, že člověk tu není od toho, aby hodnotil činy druhých. „Kdo jsem, abych soudil? Kdo je nevinný, ať hodí kamenem!” Tím se dostávám k tématu současných svátečních dní, k Ježíšovi. K jeho poslednímu rozloučení s jeho nejmilejšími, k poslední večeři. K noci v zahradě Getsemanské. K jeho odsouzení. K jeho ukřižování. K jeho znovuzrození a návratu mezi nás smrtelníky. 

Slavíme odchod, násilnou smrt toho, který se obětoval za člověka. Slavíme jeho vzkříšení a nový příchod mezi nás. Ty dvě události dělí od sebe historicky jen několik málo dní. Co všechno se v těch pár dnech událo, co všechno těchto pár dní na Zemi a v životě člověka změnilo? 

Ve světle těchto pár dní zapomínáme na to, co vše tomu předcházelo, že tomu předcházelo 33 let života člověka. Ve světle těch pár dní je krásně demonstrován lidský spěch a lidská „touha” mít hlavně všechno rychle z krku, abychom se už v tom nemuseli babrat a mohli si vesele a nerušeně užívat radostí života. 

Nad touto „touhou” mít vše hned hotovo, vedoucí nás ke zbrklým a rychlým rozhodnutím, k rychlým soudům a odsouzením, bychom se měli v těchto dnech, kdy vzpomínáme Velikonočních událostí, které se staly před 2000 tisíci lety a které stály život syna člověka, zamyslet. Změnil se od té doby nějak člověk?

Když pozoruji náš život, tak vidím, že člověk se za těch 2000 let vůbec nezměnil. Ano, nechodí již pěšky, neběhá dlouhé míle, ale jezdí různými dopravními prostředky, létá do vesmíru, s ostatními jej spojuje internet, ale vnitřně zůstal člověk stále týž. Stále se hledá. Stále hledá: Proč tu jsem? Co zde pohledávám? Nešlo by to všechno nějak urychlit, abych už měl od toho pokoj a mohl se jen bavit?

Možná i vás v těchto dnech napadnou znovu myšlenky typu: Kde vlastně přišel Ježíš ke svému poznání, ke své víře, které jsou tak jiné než to, co se „nosilo” v jeho době mezi Izraelity?

Možná odpověď naleznete, když si vzpomenete, co Ježíš dělal nejvíce, kromě toho, že učil své žáky, že jim předával svou víru v člověka. Že léčil nemocné. Že krmil hladové. Čím ty nemocné léčil? Čím ty hladové krmil? 

Je to nad slunce jasnější, léčil a sytil je tím samým, tím, čím léčil, sytil a co učil své žáky – vírou v člověka. Ne nadarmo se říká: „Věř, a víra tvá tě uzdraví!” 

Čí je ta víra? Je to vaše víra. Co jste? Jste člověk! Co vás tedy uzdraví? Uzdraví vás víra v člověka!

To je vše, co nám Ježíš odkázal a nad čím bychom měli v těchto dnech meditovat a přemýšlet. A když se k tomu ještě vydáme ven, ať už pěšmo nebo běžmo, do přírody, tak to bude to pravé ořechové, protože kromě toho, že Ježíš předával lidem svou víru v člověka, pořád někde běhal či chodil, pobýval v lůně Matky přírody, a i to mu pomohlo „objevit” víru v člověka.