Zběhl jsem ze života výkonnostního sportu, k životu hýbání se pro radost, abych ostatním ukázal, že hýbat se je radost a taky proto, že chce-li člověk pomáhat, musí být zdravý, silný a fit, aby mu nemuseli pomáhat druzí.

Proč člověk běhá? Je tisíc důvodů, proč člověk běhá, přitom by samozřejmě stačil jen jeden – protože mu pohyb dělá dobře a to bez ohledu na to, jestli se mu běhat chce, nebo ho k tomu něco pudí.

Už jste se někdy vážně zamysleli nad tím, proč vlastně běháte? Pokud položím tuhle otázku sobě, tak budu muset upřímně odpovědět, že vlastně nevím! Už si totiž nepamatuji ten prvotní impuls, který mě k běhání přivedl.

Teda pamatuji si, že to byl můj kamarád Jirka, který mi řekl o závodě, který se běží na cestě u hájovny v pražském lese a protože to bylo jen, co by člověk doběhnul, tak jsem tam šel a svou kategorii mladších žáků vyhrál.

Ale jestli jsem tam běžel jen proto, že mě běhat bavilo, že jsem běhal docela dobře, nebo proto, abych se stal běžcem – závodníkem, tak to už si tedy rozhodně nepamatuji.

Pamatuji si, že mě to vítězství nadchlo, pamatuji se, že jsem se pak začal připravovat v atletickém oddíle s panem Jiřím Babuškou, který se tak tímto stal mým prvním trenérem, na krajské kolo běhu Mladé fronty, které se běželo v parku Dobříšského zámku.

Pamatuji se, že tam jsem dostal pěknou nakládačku a skončil předposlední.

Pamatuji se, že když jsem pak přijel domů, dostal jsem doma od otce pěknou držkovou a asi i nějakej ten pohlavek, že jsem nešel na kytaru, kde jsem měl zaplacenou hodinu a raději běhal po všech čertech a ještě si nechal vytřít zrak.

Pamatuji se na to, že pak už mě běhání nikdy nepustilo, že mi začalo být málo, co nám trenér nakládal a začal si přidávat tréninky sám.

Běhal jsem při tom po lese, po pastvinách, běhal jsem povětšinou sám, protože kamarádi, i když taky běhali, až tak téhle mojí vášni nepropadli.

Běhal jsem ráno, běhal jsem večer. Když jsem si nestačil odběhat sebou naordinovanou dávku přes den, protože jsem běhal za holkama, odběhal jsem si to v noci, třeba o půl.

A když jsem věděl, že další den budu mít zase rande, tak jsem si šel lehnout jen na pár hodin (doslova) a ve čtyři ráno jsem už běhal zase.

Je fakt, že jsem se takhle docela pěkně vyběhal. Nikdo mě neučil, jak mám běhat, nikdo mi neříkal, co mám běhat.

Na vojně jsem běhal z kasína přes plot, abych poznával okolí Tachova. Na cvičení jsem zběhal Doupovské hory a Šumavu kolem Prášil.

Po vojně šel za kamarády běhat Do Bohemians Praha, Petr Bláha mě naučil, jak trénují šampioni. Byla to tvrdá škola, ale protože jsem se s během kamarádil už dvanáct let, tak si s tím mé tělo až na pár drobnějších zranění, poradilo. Zároveň mě to však naučilo i tomu, že běhat pomalu se vyplatí.

Ve 28 letech jsem si zaběhl první maraton, ve 34 letech první ultramaraton (52 km za 3:29:45), v 37 letech jsem se stal poprvé mistrem Československa v běhu na 24 hodin (224 km) a definitivně zběhl k ultramaratonu.

V té době jsem se stal oficiálně i trenérem a to předurčilo mé další a poslední zběhnutí, když z atleta se stal trenér a propagátor běhu, ale hlavně zdravého životního stylu, protože o ten především v životě běží.

A ještě jsem začal běhat pro něco, či spíš pro někoho, a sice pro dobrou věc. Takže tímto bych vás rád pozval 26.5. od 18 hodin na besedu se mnou a Danou do divadla v Horních Počernicích, tedy tam, kde jsem se narodil.

Pokud budete mít čas, rádi se tam s vámi uvidíme, tím spíš, že výtěžek z tohoto večera půjde na činnost KC Motýlek, které pomáhá dětem se zdravotním znevýhodněním a jejich rodičům.