Můj milovaný OSHO říká, že abychom mohli ve svém životě postoupit o krok dál, musíme umřít.

Tedy ne opravdu, tak, že vypustíme duši, ale musíme prostě opustit svět, který dosud byl pro nás vším, podívat se na vše s nadhledem a pak zase můžeme klusat klidně dál, za dalším poznáním dosud nepoznaného.

Přemýšlel jsem o tom a uvědomil jsem si, že jsem v životě umřel třikrát, pokaždé to bylo po pádu z výšky.

Poprvé, to mi bylo jedenáct let, jsem se houpal na houpačce, kterou jsme měli udělanou z tlustého špagátu, který byl uvázán v koruně břízy a na dolním konci byl přivázán kus dřeva, na němž se sedělo. Provaz se urval, já si ustlal na zádech a hlavou bouchnul o zem. Chvilku trvalo, než jsem se probral – a bum ho, za pár týdnů jsem začal běhat.

Podruhé to bylo na vandru na Sázavě, vylezl jsem na strom nalámat suché větve na podpal, když ty na zemi byly nacucané vodou. Jedna větev pode mnou praskla a já skončil opět na zádech a na skále. Zase chvilku trvalo, než mě probrali k vědomí – no a za pár týdnů jsem začal studovat východní filozofii.

Potřetí už jsem nepadal z výšky, to se stalo při 48 hodinovce v Brně. Seděl jsem na míse, zatlačil, před očima se mi zatmělo a já z mísy spadl, jak jinak, na hlavičku, no a za pár dní jsem začal psát o tom, jak běhat, aby to bylo pro lidi zdravé. A běda vám, běda vám, jestli někdo řekne, že jsem třikrát praštěnej.