Na tohle se mě už pár lidí zeptalo. Proč vlastně pořád tak běhám. Zpočátku jsem si myslel, že to vím. Postupem času se ale přede mnou začaly míhat stále pádnější, hlubší důvody. Zkusme to ale hezky popořádku.

Michal Vítů – trenér Běžecké školy a Salming.cz

Concept Stor v Praze na Pankráci, naproti OC Arkády, kde vám kromě výběru z nabídky Salming udělá i speciální analýzu běžeckého stylu.

Na začátku se všude kolem rozprostírala černočerná tma. Teprve poté se poprvé ozval dětský pláč… Tak to asi zase přece jenom trochu popojedeme, což. 

Možná, že vás to ode mne překvapí, ale běhání vždycky nebyla jasná volba. Coby neduživé nedochůdče jsem kroužení po stadionu rozhodně nevyhledával. Vlastně ani sport jako takový, samozřejmě s výjimkou prázdninových míčových mačů s o dvě hlavy většími parťáky na pískovém hřišti za Kalvárií, kde jsme vyrůstali.

Ve dvanácti jsem začal koketovat s hokejem. Což o to, bruslení se mi odjakživa vcelku dařilo, poprvé jsem stál na nožích ve čtyřech letech. Dokonce si na ty vintokličky pamatuji. Postupem času se ale dostavilo neochvějné přesvědčení, že kladenská osmašedesátka má tu práci tím zápěstím přece jenom o ždibec lepší, tudíž největší megastár enháel asi nebudu. Takže šlus. Navíc se mojí kůži stále méně zamlouval zapařovací pobyt pod zatuchlými, dvacetiletými chrániči. 

Ve čtrnácti zároveň vstoupil do mého života z bratrovy strany hřiště fotbal. Nejprve ten malý, posléze i klasika jedenáct na jedenáct. Karta se záhy začala obracet v jeho naprostý prospěch. Na celých osmnáct let. Bránit jsem neuměl a bránu merunou taky příliš netrefoval, přesto nebylo dne, nebylo hodiny, kdy bych nepomyslel na to kulaté nic, co asi navždy bude točit sportovně smýšlející zeměkoulí. 

Během své přebohaté kariéry levonohého (levého) krajního středopolaře okresního formátu jsem oblékl dres řady klubů. Ještě raději jsem míval malý fotbal. Náš klukovský klub KJB Pelhřimov patřil k zakládajícím mančaftům celého okresního hnutí a dlouho patřil k jeho výkvětu. 

Byly to voňavé roky. Mastil jsem fotbal pětkrát, šestkrát týdně. Za deště, za horka, v blátě, na mlatě. Když se o víkendech potkával malý fotbal s velkým, za jediný den se nechaly stihnout klidně i tři mače. Sto devadesát minut radosti. 

K největším fotbalovým úspěchům lze bez nadsázky zařadit jednosezónní studentské angažmá v jihlavské první lize, v níž tehdy kopávali nějací borci! A pak jsem se taky dokázal skoro čtyřtisíckrát dotknout různými tělesnými částmi míče, aniž by upadl na zem. K čemu je to dobré? K ničemu, je to taková kravinka, ale vypadá hezky a potěší, ne že ne.

Z celkového pohledu zásadní událost v mém životě se nicméně odehrála ještě předtím, než jsem se zbláznil do čutání. To jsem ještě holdoval hokejce, když asi ve čtrnácti s námi začal při letní přípravě výborný pelhřimovský trenér Vladimír Krejčí běhat. 

Šel na to opatrně. Zatímco jeho předchůdce nám, nebohým žáčkům, naložil v posilovně v dobré víře takovým způsobem, že jsem dva dny neuzvedl lžíci a zařekl se, že do železářství vícekrát nevstoupím, „Láďa” na to šel úplně jinak. Opatrně. Přirozeně. Tak jsem si usmyslel, že zkusím v rámci bytelnějšího utužení kondice popoběhnout i z tréninku domů. Zpočátku jsem se radoval i z prachobyčejné indiánské chůze. Sto metrů cupitat, stovka chůze. Postupně se poměr měnil, takže na konci léta jsem dával dva kilometry úplně celé.

Nezapomenu na první běhací boty. Byly takové… No, dneska bych je neobul ani k televizi. Ale byly moje první. Pro ty mladší – tenkrát jsme věděli houby o pronaci, supinaci a správném nášlapu. Nenesly fajfku, ani proužky, ale mně seděly. Uvnitř byly, světe, div se, růžové…, ale fakt jen uvnitř! Zkrátka, byly moje a basta fidel.

A tak jsem začal pobíhat. Jednou, dvakrát týdně. Nejprve vedle hokeje, poté se z toho stal takový šikovný fotbalový doplněk. Bylo to znát. Zatímco hospodsky situovaným borcům docházela po přestávce šťáva, já obyčejně mohl kmitat až do černokněžníkova posledního hvizdu.

Spousta z nich nesla moji pohyblivost těžce. Posílali mě, ať si jdu radši zaběhat. A tak se jednoho opravdu krásného dne stalo, že jsem poslechl. 

Bylo mi, tuším, asi tak okolo třiceti, když jsme se začali častěji vídat s Marcelem Brožem, který začal vážněji koketovat s běháním pár let předtím. Trénoval zrovna na nějakého toho ironmana. Prý, že někam daleko poplave, pak sedne na kolo a pojede ještě dál a až sleze, střihne si ještě maraton. To aby se mu nezkrátily žíly. V dodnes zastydlém maloměstě působil jako zjevení, tak jsem s ním coby pisatel plátku okresního významu udělal reportáž. Dodnes bych ji někde vyštrachal. Ve Vlásenici na nás tenkrát vyrukoval pes, na něj ale štěkal úplně jinak než na mě. Jeho zdravil. Všichni už ho znali. 

Tenkrát se to začalo lámat i ve mně. Marcel svým běžeckým nadšením rychle nakazil i mě, pomohl mi sehnat první opravdové asicsy a fotbal pomalu začal ustupovat do pozadí.

Jednak už jsem odmítal nevidět všechno to svinstvo, které se zejména na venkovských hřištích odehrávalo (a odehrává), co dělá z toho původně nádherného sportu prachsprostou okopávanou. Hlavně se tu však najednou zjevilo něco krásného, čistého, férového. 

Byl tu běh. Komínek štulpen v šuplíku rázem překryly běžecké ponožky, dosud oblíbené českobudějovické dresy odpočívaly pod tíhou lehkých funkčních triček a bund. Začátky nebyly zadarmo. Dlouho jsem běhal jako fotbalista. Kovaní atleti se mi smáli. A přinejmenším na pravé polovině těla mi to kolébání vydrželo vlastně dodnes. Smích kovaným atletům možná také. I když asi už ne úplně všem. Pár z nich už se mi mezitím koukalo na záda. 

Jak se tělesná schránka pokroucená od tančení okolo míče postupně rovnala, pobolívala. Tuhle a támhle. Pak přišla první desítka. Ne pivo. Závod. Ta bolela ještě více. Už nikdy více. Za měsíc jsem ji běžel znovu. A pak zas. A pak první domácí půlmaraton. 1:30:01. To musíš dát lepší! Záhy jsem byl dokonale lapen.

Už jsem to někde tady jednou psal, díky Marcelovi se mi přiřítil do cesty Miloš. Byl tenkrát z té cesty okolo republiky celý rozběhlý, tak jsme popoběhli kousek s ním. A mně už se najednou nechtělo zastavit. 

Nadšenec Marcel zakrátko z maloměsta i z mého života zmizel, hospodsky rozsezení lenivci začali metat jízlivé poznámky jízlivého zrna pro změnu po mně. Jakkoliv neukazovací jsem svým původním založením, všechny tyhle uštěpačnosti se do mého nitra překvapivě nezabodávaly. Nakopávaly mě kupředu a dělají do v podstatě dodnes. Našel jsem svou cestu.

Čímž se mírnou oklikou dostávám ke zodpovězení otázky ze záhlaví této statě. PROČ?

Řada lidí mi podsouvá, že konečně už musím zaběhnout nějaký pořádný čas. Když prej pro to mám nějaký ty tělesný předpoklady. Což o to, kus závodníka dřímá v každém z nás. Vítězit touží každý, soudné já mi ale napovídá, že v mé sbírce cenných kovů se těžko kdy bude houpat jiná medaile než ta účastnická. Ne, že bych byl dočista šnek, na kluky africký ale pořád trošku ztrácím. A asi to chvilku vydrží. Ach jo, dokud nevyženu černého muže z hlavy, že ano, Miloši!

Postupem času ale stále více zjišťuji, že svazovat něco tak krásně nespoutatelného do síťovky vteřin, minut a hodin není úplně to, po čem prvoplánově prahnu. Čímž netvrdím, že už mě závody neberou. Jakmile mi u zapisovacího stolku vrazí do ruky čtyři špendlíky a startovní číslo, neznám bratra (mimo závodů se jmenuje Libor). Každopádně to není samojediný důvod, proč běhám. 

Stále více mě naplňuje úloha býti pejsmejkrem neboli vodičem, k níž jsem nadobro přičichl pro změnu také díky panu řídícímu. Je to pěkné se ohlédnout a spatřit vláček lidí, kteří nepochybují o tom, že přesně víte, co děláte. Taky bych chtěl takhle někomu věřit… Vážně, jestliže na vás někdo čeká řadu deštivých minut v cíli, aby poděkoval za tempo a radu na závěr zrychlit, navenek jihnete, uvnitř pláčete radostí. Pokud tedy budete kdokoliv potřebovat kamkoliv odvést v určitém čase, klidně se hlaste. Samozřejmě tím nemyslím telefonickou žádost odvoz z nočního šantánu ve dvě ráno. Nejsem tágo. 

K těm úplně nejniternějším důvodům se však musí člověk proběhat. Cílem přestává být čas. Cílem je zážitek. Je to i zkušenost, otázka narovnání světonázoru. Za třicet let jsem nedospěl tak, jako za nejčerstvější dva roky. Za třicet let jsem nepoznal tolik bezvadných lidí, co nyní během několika málo měsíců. Zatímco ve skutečném životě se bezejmenné davy před očima sotva stačí mihnout a jsou pryč, tito už zůstávají na dohled. Naštěstí. 

A v neposlední řadě je běh i světlem, které činí posmutněle šedivějící život v jednotném čísle pestřejší, tedy plný naděje. 

Ano, přiznávám, stal jsem se tělesně i duševně závislým. Nechci si o tom promluvit, nehodlám s tím bojovat. Naopak. Jsem za ten návyk vděčný. Poznávám sám sebe. Konečně přesně vím, co chci. Už nemusím před ničím utíkat. Nebudu se ani stádoidně hnát za něčím, o čem sám nejsem bytostně přesvědčený. Ušetřím spoustu sil, díky čemuž poběžím libovolně daleko. Pro štěstí. Pro místo v životě. Natrénováno mám.