Budování zahrady vyžaduje spoustu trpělivosti a mravenčí práce. První roky máte pocit, že marnost nad marnost, všechno je marnost. Tenhle stav trval skoro 4 roky, ale pak jako by zahrada boj se mnou vzdala a začala růst, začala krásnět, a jakoby se do ní vrátil život.
Když jsme se nastěhovali, opanovávaly zahradu přerostlé stromy a keře, pod nimiž bujely kopřivy, bršlice kozí noha, netýkavka nedůtklivá apod. To, co jsem tam však vysadil, nejen nerostlo, ale většinou hned uschlo nebo shnilo. Prostě tomu chyběl vzduch a slunce.
Při prořezávání jsem kromě stále bujnějších a vyšších kmenů a keřů musel zápasit i se zbytkem rodiny, který měl pocit, že mé zásahy jsou příliš morbidní a osazenstvo zahrady to nemůže přežít.
Osazenstvo to ale přežilo, omladilo, a byť jsou to solitéry, v symbióze vytvářejí, společně s nově vysázenými květinami, dovláčenými kameny a kmínky stromů, rodící se vzhled zahrady.
Je to jako pracovat s člověkem, který vám dal důvěru, že ho nejen dobře připravíte na závody, které chce absolvovat, ale že mu i poradíte, jak závod absolvovat, aby to, co natrénoval, dobře prodal.
V případě práce s lidmi vám ještě ten, s nímž pracujete, musí věřit a alespoň z 80% pokyny plnit. Těch 20% pro vlastní kreativitu mu musíte poskytnout, aby mohl plně rozkvést.
V případě zahrady je to jiné, neboť většinou vyjde jen 20% toho, co a jak jste si představovali. Právě proto se musíte vyzbrojit nekonečnou trpělivostí, přijmout za vlastní filozofii pomalosti a že všechno je jinak. Za odměnu pak můžete zažít nesčetně překvapení, co jste pomohli stvořit.
Ale nikdy, opravdu nikdy to nesmíte vzdát, protože pak se vám zahrada za pár let promění opět v prales, aniž byste pro to hnuli prstem. Stejné pak platí i v běhu či života běhu, prostě musíte mít nekonečnou trpělivost a nespěchat, výsledky se určitě dostaví. Za to, když budete spěchat, budete pořád na začátku.
Wow Miloši jako vždy nádherné a trefné do momentálních mých myšlenkových pochodů. “Láska je jako zahrada, musíš ji zalívat”.