Běh je stav, kdy tělo nepodléhá diktátu mysli, tedy v případě, že jej mysl neznásilní!

Běh je stav, kdy jsme v přímém spojení s duší, stejně jako ve spánku, proto když končíme svůj běh, jsme nabiti energií a štěstím. To je také důvod, proč mnozí, když ucítí dotyk běhu, dotyk blaženosti, dotyk svobody a harmonie, nejsou schopni, přestože trpí bolestí těla, přestat běhat.

Běh je droga a tak je nutné jej „užívat” s mírou odpovídající stavu jeho těla – míře jeho fyzických schopností, přiměřeně tomu, co jeho tělo dokáže v daný čas a v daný okamžik zvládnout, aniž by docházelo k jeho poškozování – aniž by docházelo k sebepoškozování.

Smrt je stav těla a duše, který již živí nejsou schopni svými smysly vnímat. Smrt je stav ZA – za oponou, za oponou života – za oponou vědomí. Stav, jehož se živí bojí, protože si nedokáží představit, co se za tou oponou skrývá – co se za tou oponou odehrává.

Smrt je stav, jehož se mnozí bojí, protože neví a ani netuší, co přijde! Je to úsměvné, když si uvědomíme, že nikdo z nás neví, co se stane příští rok, příští měsíc, příští týden, příští den, příští hodinu, příští minutu, příští vteřinu.

Smrt je mír a blaženost a odpuštění, tedy to, co živí celý život hledají, co poznali ve chvíli, kdy jejich předchozí život na zemi končil, co ještě vnímali v matčině těle, ale na co s prvním nadechnutím vlastními plícemi zapomněli.

Možná i proto jsou mnohé porody tak těžké – dítě se brání, co mu síly stačí, zaměnit bezpečný prostor – stav bezpečí, kdy VÍ, kdy ještě ZNÁ, za stav, kdy už si bude pamatovat velmi málo, za stav, kdy bude dlouho hledat, co už mělo, co už znalo. Dítě tuší, že život na Zemi nebude žádné peříčko.

Smrt a běh mají jedno společné, a to stav těla, mysli a ducha – stav blaženosti, stav porozumění, stav harmonie, tedy to, k čemu člověk celý život směřuje – to, co měl, to, co dítě v něm znovu hledá.