Je zcela jedno, zda je podzim, jaro, léto či zima. Vy si běžíte, sajete vůni kolem sebe, posloucháte pleskot svých nohou a cítíte, že žijete. V tu chvíli zapomínáte na vše, co vás až dosud drtilo – šéfa, manžela či manželku, děti, nesplacené závazky, blbej čas… 

Doběhnete, proti vám jde člověk, který na vás civí, jako byste právě spadli z višně. Kouká a nevěří svým očím – vidí před sebou nefalšovanou, ničím nezkalenou, radost z bytí.

„Jak k tomu přišel, co pro to udělal? Já to chci taky a hned!” Napadne ho. „Jak k tomu přijdu já, že se tak necítím, a přitom v životě po ničem jiném víc netoužím?” Pokračuje ve svém vnitřním rozhovoru.

Ta slova, vyřčená jen vnitřně, se projeví ve smutku v jeho očích, pokleslých ramenou, a vy si řeknete: „Jak bych mohl tomuto člověku pomoci, jak bych mu mohl pomoci pochopit, že mi stačilo vyběhnout a běžet, nic víc, nic míň!”

A je to přesně tak, my co běháme, víme, že stačí jen nazout běžecké boty, natáhnout na sebe běžecké oblečení a vyběhnout.

A jak pomoci tomu, kterého jsme potkali, aby i on pochopil? Stačí velmi málo, stačí, když v sobě podržíme své štěstí, jiskru ve svém oku, aby viděl, že to co vidí není sen, ale skutečnost, a začal pátrat po zdroji našeho štěstí a pátral tak dlouho, až i on pro sebe objeví běh.

Zamyšlení pro dnešní den

V podstatě vše, co člověk v životě dělá, dělá pro sebe a je úplně jedno, jestli se to snaží zamaskovat krásnými řečmi či čímkoliv jiným. Pokud jde o běh, tak tam to platí taky, nedovedu si představit, že bych běhal pro něco/někoho jiného. Ano, běhal jsem pro Paraple, pro Světlo pro svět, pro Hospic Sv. Jiří, VDV, pro charitu tu či onu, ale stejně to dělá člověk pro sebe, pro dobrý pocit, že je svým během někomu prospěšný. Na tom není nic špatného, jen bychom si neměli sami sobě lhát, protože ve chvíli, kdy člověk sám sobě přizná barvu, nastoupí cestu k sobě, cestu k pochopení sebe sama, pro pochopení života jako takového, pro pochopení konání i těch, kterým svým optimistickým nahlížením na život pije krev.