Dnes to bude hlavně o světle, o světle, které nás provází celým naším životem, o sluníčku. Jistě není náhoda, že těm, kteří nám nejvíce přirostou k srdci, říkáme „sluníčko“. Je v tom hodně symbolického a spojeného právě se sluncem na obloze.

Jako ono dokáže rozehřát naše ztuhlé údy, tak, abychom se byli schopni pohybovat vpřed, tak stejně to dokáže to Naše sluníčko dlící blízko nás, i když ono nás rozehřívá zevnitř. Často je také možné slýchat od lidí: „Pro mě už žádné slunce nesvítí!” To však není pravda, to velké, které je tu pro všechny, zde je pro nás stále, jen se před ním nesmíme schovávat. Pokud jej budeme vyhledávat, tak je velmi velká pravděpodobnost, že nám pak poblíž zasvítí i to druhé slunce.

Toto platí i o panence sedající v koutě či panáčkovi čekajícím u počítače, že si je jejich slunce najde.

Dokud nevyjdou na slunce boží, těžko je může někdo objevit, ale jakmile vystrčí nos ze své skrýše, už je to jiné, pak už se mohou začít dít věci.

To vše, co jsem výše napsal, je pravda, taky je však pravda to, co říká Mama Chia: „Dříve než budeš moci spatřit Světlo, musíš se vyrovnat s temnotou.” Nebo ještě co říká Samuel Johnson: „Čekání na popravu zbystřuje smysly.” Jinými slovy by se dalo to, co jsem napsal já, Mama Chia a Samuel Johnson, vyjádřit ještě tak, že: Občas je dobré si sednout do kouta a utřídit si, co vlastně chceme (vyrovnat se s temnotou; čekat na popravu), ale pak je nutné vyjít ven a vše, co jsme v té temnotě (utříděním myšlenek) objevili, začít naplňovat.

Věřte, že slunce na obloze vás nabije potřebnou energii a vy budete schopni s její pomocí vykonat vše, co jste si umínili vykonat, když jste prchali zpod gilotiny.

Tak hybaj ven, už tam na vás někdo, něco čeká.