Jak se stát padlým andělem v poměrech zakomplexovaného státečku, který byl 300 let v područí? Jak se stát běžeckým antikristem mezi lidmi, kteří si musí stále dokazovat, že jsou NĚCO? Velmi snadno, stačí druhým poskytnout víru v sebe sama, víru, že i ty máš na to, co si usmyslíš udělat, že stačí jen věřit v sebe, ve své schopnosti, že si za tím půjdeš, že si za tím poběžíš a vše ostatní už přijde samo.

Samo, že to samo nepřijde, ale na první pohled to tak může vypadat pro někoho, kdo nevidí, kolik pro to druhý učinil, kolikrát se musel přemlouvat, aby překonal sám sebe, kolikrát musel překonat své pochybnosti.

Ale to se nakonec nepočítá, vždy se počítá jen dosažení cíle, a když dosáhnete cíle, vše se maže, vše je odpuštěno, cítíte se znovu jak polití živou vodou a máte potřebu se o své štěstí podělit a máte-li tu schopnost, že víte, jak nastartovat druhé, tak je nadchnout pro svou věc.

Pohříchu se pak pro některé můžete stát kacířem – antikristem, vždyť kam by ten svět dospěl, kdyby všichni uběhli maraton, což teprve ultramaraton! 

První vyhrává, ostatní už jej mohou jen následovat, nebo musí přijít sami s něčím novým

Už párkrát jsem zaslechl, že jsem si přisvojil běh, jako bych ho vymyslel. Chápu, že to tak někdy může působit, ale já s jeho mediální propagací začal už před dvaceti lety, kdy jsem s Janem Šourkem začal vydávat časopis Ulravytrvalost, posléze Běžecký svět. A to bylo v době, kdy se o sociálních sítích mluvilo nanejvýš v literatuře, kde se mluvilo o velmi vzdálené budoucnosti.

Běhání v té době bylo popelkou a to i přes to, že už od osmdesátých let minulého století tu byla Liga 100, Ivo Domanský a jím vydávaný časopis Maraton, běhy mimo dráhu. Bohužel, přestože rok 1989 znamenal v našem životě velký zlom a krok ke svobodě, znamenal i to, co svoboda sebou nutně přináší, a sice nutnost postarat se sám o sebe. V tu chvíli spousta běžců musela své běhání omezit, aby zabezpečila své rodiny a trvalo dalších deset let, než si to trošku sedlo a běžecký bum mohl pokračovat.

Nevedu si statistiky

Taky k čemu, mě nezajímají čísla, mě vždy zajímá jen konkrétní člověk. Kdybych si ale statistiky vedl, tak bych došel jistě k docela velkému číslu těch, které jsem osobně, nebo zprostředkovaně za pomoci svých článků a knih, dovedl do cíle pětky, desítky, půlmaratonu,  maratonu či ultramaratonu. Nikdy jsem za někým nepřišel a neřekl mu: Ty bys měl běžet maraton, vždy se to odehrálo spíš následovně: Myslíš, že bych mohl někdy uběhnout maraton – ultramaraton?. Má odpověď většinou zněla: Ano, myslím si, že jednou můžeš uběhnout maraton – ultramaraton, ale měl bys začít na kratších vzdálenostech a těm dlouhým se postupně dopracovat.

Každý takový za mnou přijde kvůli víře, ta jeho je zatím slabá, on po tom zaběhnout si maraton – ultramaraton bytostně touží, ale zatím se bojí, zda jeho myšlenky nejsou příliš smělé a tak přijde za mnou, aby u mě načerpal tu víru, která mu dosud chybí.

Proč bych měl komukoli, kdo je zdravý a má odpovídající fyzickou kondici, nebo je u něj předpoklad, že je ochoten a schopen vykonat tu cestu, tu práci, která je potřeba, aby svého cíle dosáhl, jeho víru vzít tím, že jej nepodpořím vírou svou.

Než s člověkem začnu pracovat, musím si jej sám pro sebe zařadit.

Běžec srdcař

Běžec srdcař miluje svůj sport a je schopen a ochoten mu obětovat vše. Trápí ho, že ostatní běžci nepřistupují k běhu stejným způsobem, že nevidí to, co je nad slunce jasnější, a sice, že když chci být vynikající běžec, tak musím začít od píky, musím začít od kratších tratí, na těch se zlepšovat a teprve až když dosáhnu svého maxima, tak přejít na tratě delší.

Nechápe, že ostatní to tak mít nemusí, že jim stačí běhat jen proto, že jim to přináší radost, čistou hlavu, lehčí tělo, zdraví a dobrou fyzickou kondici. Nechápe to i proto, že běžec – hobík může mít také své sportovní cíle, může také chtít dát deset kilometrů za 40 min, maraton pod 4 hodiny, 3:30 nebo dokonce pod 3 hodiny, ale ne tak, že by se vzdal toho prvotního – radosti z běhání. 

Běžec – srdcař je proto zmaten, snaží se přesvědčit běžce – hobíka, majícího také sportovní cíle, že jde na všechno špatně. Běžec – hobík se zase snaží přesvědčit běžce – srdcaře, ať mu vleze s tím kázáním na záda, protože on si to bude dělat po svém. 

Běžec hobík (hovík)

Ten si prostě běhá pro čistou radost, proto aby utekl stresům, které na něj navaluje potřeba postarat se o sebe, o své bližní, o zaměstnance, o firmu, o pacienty, o … Tomu bude vždy naprosto šuma fuk, jestli běží 10 km za hodinu či 40 minut, nebo maraton za 8 hodin či hodiny tři. Prostě běhá, aby žil, aby přežil. Běhá pro zdraví a dobrou mysl a to mu naprosto stačí. 

Běžec hobík (hobík mající sportovní cíle) – lama

To je takový mišmaš běžce – srdcaře a běžce hobíka, protože si chce svůj běh užívat, ale taky je v něm sportovní duch, a tak má radost z toho, že se v běhu zlepšuje. Chce si to však dělat po svém. V podstatě je to ten, co ve všem působí zmatky, jako je tomu u každého, kdo je jednoduše nezařaditelný.

Jak s tím naložit

No, jak s tím mám naložit? Zkrátka si musím uvědomit, koho mám před sebou, abych nenarazil. Jako běžec – srdcař nemůže přivést běžce – hobíka na své náboženství, tak běžec – hobík nepřivede na své běžce – srdcaře. Jsou to prostě dva rozdílné světy. Stejně jako tu máme svět křesťanský, islámský, buddhistický…

Jedinou možností, jak žít vedle sebe v míru, je ctít jeden druhého, své vzájemné odlišnosti a respektovat se navzájem.

Do letošního roku, kdy jsem dovršil sedmdesát let života, jsem vstupoval celkem s ambiciózními plány, které se, přestože jsem pro ně udělal, co jsem mohl, nenaplnily.

S tím začala klesat i moje důvěra v sebe sama. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem se začal bát vydat se sám na delší běhy, protože: “Co kdyby mi při nich došly síly a já zůstal stát někde daleko od lidí, od civilizace”.

Nejsem však člověk, který by se tak snadno vzdával, taky znám dost případů seniorů a seniorek, kteří dosáhli nejlepších výkonů až po sedmdesátce.

Řekl jsem si: když oni ano, proč ne i já!

A tak jsem se na začátku listopadu opět pustil do pravidelného a cíleného tréninku. 

Cíle prozrazovat nebudu, ale faktem je, že za těch sedm týdnů pozoruji, jak mi forma stoupá, a s ní i důvěra ve vlastní síly.

Už se zase začínám těšit na dlouhé výběhy, aniž bych se obával, že nedoběhnu.

Takže ať je vám kolik chce, ať třeba neprožíváte nejšťastnější období, věřte, že pokud to sami nevzdáte, vždycky se všechno může obrátit k lepšímu. 

Vše na čem v životě lpíme, není, nemůže být naše, protože – TO, JEHO, JI, ONO – nevlastníme my, ale jsme tím, či jimi, sami vlastněni.

V tréninku je to stejné – MÁM CÍL, není totéž, jako že CÍL MÁ MNE.

V životě se tak však často chováme.

Pro cíl jsme ochotni a schopni chovat se jak blázni – je-li naším cílem dosažení nějakého výkonu, chceme tohoto cíle dosáhnout co nejdříve, abychom si ho mohli odškrtnout a jít si plnit další přání – další cíl.

Zaměňujeme cíl za přání, a neuvědomujeme si, že cílem není onen výkon, ale CESTA, kterou musíme urazit, abychom svého cíle mohli dosáhnout.

Poběžíte-li chvilku po červené, pak po zelené, žluté, modré, objevíte možná v životě spoustu zajímavých míst, ale k cíli to budete mít pořád stejně daleko.
Až vstoupíte na jednu cestu (neptejte se, je-li to ta pravá, věřte jí, že je to ta pravá – vždyť přeci víte, že všechny cesty vedou do Říma) a vytrváte na ní do jejího cílového místa – pak dosáhnete i svého kýženého CÍLE.
Apropos do Říma – vždy jsem si myslel, že to znamená, že Řím leží v centru veškerého civilizovaného světa a až nyní mi došlo, že to možná bylo míněno tak, že Řím poté, co křesťany vybíjel po stovkách, najednou obrátil a učinil z křesťanství víru – nástroj k ovládnutí člověka a tak to znamená, že hledáš-li pravého Boha, najdeš ho v Římě!

Zase jeden paradox, který si člověk vymyslel, aby lidi přivedl na jiné myšlenky, aby mysleli na Boha jako na něco nedostupného, co je mimo ně a zapomněli, že jeden každý z nás je jeho součástí, tudíž je také ve své podstatě Bohem!

Tak šťastný života běh, moc NEKLIČKUJTE, ať jste dříve v cíli :).

Život je běh na dlouhou trať, tak proč si nekoupíte maratonky a prostě nevyběhnete?

Běh na dlouhou trať, běh na dlouhou trať? Co to je? To už jsem někde slyšel.

To je jako že někdo běží a ostatní jej sledují dlouhým pohledem, dokud jim nezmizí kdesi v nedohlednu?  

Myslím si, že tohle přesně napadne většinu lidí, kteří si přečtou nebo uslyší: život je běh na dlouhou trať.

Děje se tak i z toho důvodu, že většině lidí se nechce na výsledek dlouho čekat. A běhat? Tak to už vůbec ne.

Proč věci odkládat, když je možné mít je vyřešené hned. Proč bych měl někam běhat, potit se, když mi stačí sníst zázračnou pilulku, která ten tuk, co jsem si v těle dokázal za léta života nastřádat, slupne a ani se neolízne. A co víc, já se při tom ani nezadýchám. Tak kam bych se hnal. 

Bohužel. Tak jako nefungují zázračné pilulky, když k nim člověk nepřipojí pohyb a s ním spojené dýchání až zadýchání se, tak také většinou v životě nefungují řešení, kdy člověk nepřiloží ruku k dílu.

Jak se říká: „Něco za něco“. Když nic nevložíš – nic nedostaneš. I ta výhra ve sportce je závislá na tom, že si člověk vsadí – vyplní tiket, ten podá a zaplatí.

Takže minimálně musí učinit tři úkony.

ŽIVOT NÁM PROSTĚ NIC ZADARMO NEDÁ! A proč by taky měl? Vždyť my mu zadarmo taky nic nedáváme!

Takže nazujte maratonky a vyběhněte (vyznavači bosých nohou to mají jednodušší, těm stačí dát jen pokyn: vyběhněte) – život je totiž běh na dlouhou trať, takže rozhodně stojí za to se naučit běhat.

Nevíte kde? V Běžecké škole vás to naučíme.

Pravý čas, kdy by měl člověk začít běhat, neexistuje. Tedy ne v tom smyslu, že: začnu běhat až na to bude vhodná chvíle, budu mít na to čas, budu mít veškeré vybavení na běhání pohromadě, shodím xx kilogramů. PRAVÝ ČAS VYBĚHNOUT JE PRÁVĚ TEĎ!, bez toho všeho, čím si omlouváme, že ještě začít běhat nemůžeme.

Většina z nás nějak vnitřně cítí, že čas, který právě nastává, bude jiný. Je to dáno tím, co všechno se děje a také tím, že se vše nějak až neskutečně zrychluje. To vše na většinu lidí působí tak, že se začínají čím dál tím více zavírat do sebe, začínají se stahovat do své ochranné ulity, aby se stali „nezranitelnými“. Přitom jedinou ochranou a záchranou je otevření se. Stát se vnímavější ke všemu, co se nám děje, co se děje kolem nás. 

Ten důvod je zcela prostý. Stáhne-li se člověk do sebe, uzavře-li se před světem, svět na něj stejně nepřestane působit, jen neustálým stahováním se víc a víc do sebe zmenší plochu, na níž okolí působí, to pak bude mít za následek, že na stále menší plochu budou působit stále větší síly, až jednou křach!!!, skořápka praskne a človíček schovaný v této skořápce bude zcela rozdrcen.

Co se však stane, když se člověk otevře? Stane se pravý opak. Otevřením se zvětší plocha působení. Čím více se člověk bude otevírat, tím i tato plocha bude větší a vlivy na ni působící se budou muset rozptýlit a tím se sníží schopnost jejich působení.

Běh – nejlepší, nejsnadnější, nejrychlejší způsob, jak se otevřít

Jogíni možná namítnou, že nejlepší je začít s jógou, ale tady budu velmi nesouhlasit, protože jóga znamená soustředění se do jednoho bodu, tím sice posiluji tento bod, ale také, neumím-li s tím moc dobře pracovat, to na člověka může mít obdobný vliv, jako když se do sebe uzavírá. Zatímco běh je jedině a pouze o uvolnění se, vypuštění páry, vymazání všech myšlenek, splynutí se vším. Aby nedošlo k mýlce, mluvím zde o běhu jako elementární činnosti, ne o závodění a soupeření.

Aby však běh působil jako prostředek uvolnění, musí se běžet s radostí, nedávat si žádné vyšší cíle, které by člověka stresovaly. Prostě běžet tak, aby se člověk moc nezadýchal, běžet s otevřenou myslí a otevřenou duší. Běžet a vnímat svět kolem sebe. Když vám nejde běžet tak, abyste se nezadýchali, přejděte do chůze, nadechujte se pokud možno nosem. Když to nejde nosem, tak klidně ústy, ale v tom případě se snažte dýchat hóóódně zhluboka. Možná vás pak to dýchání „zadýchá“, prostě budete mít pocit, že nestačíte udýchat tempo, jímž běžíte, jímž jdete. Nic se neděje, zpomalte na tempo, které budete schopni udýchat. Jde o to, že pohyb a probublání kyslíku celým naším tělem od srdce až po nejzazší krevní vlásečnici vám způsobí až závrať, kterou člověk pociťuje jen při návalu největšího štěstí. 

V tu chvíli už vám nebude vůbec záležet na tempu, jímž se pohybujete, budete šťastní a o to přeci v životě jde, a nejlepší na tom je, že to štěstí si nadělíte vy sami tím, že poběžíte či půjdete.

Miloši, moc krásný rozhovor. Tvá slova jsou pro mě poslední dobou opravdu pohlazením na duši. A to je člověk jen čte. Ale slyšet Tě, slyšet Tvůj hlas, bylo ještě báječnější. Děkuji!

Miloš Škorpil na Hausbotu s Petrem Horkým

Jsou věci, které si v normálním životě moc neuvědomujeme, protože možnost moci se vidět, moci se slyšet, máme v podstatě vždy.

Obecně se mluví o tom, jak špatně snášejí odloučení starší lidé, hlavně ti kteří žijí v domovech seniorů, či jiných podobných zařízeních, kam za nimi v normální době jezdí jejich příbuzní, což bylo v době covidu velmi komplikované.

Z komunikace na sociálních sítích dost člověk zachytil i stesk lidí mnohem mladších. Člověk je, ač se to možná nezdá, komunitní tvor a nedostatek kontaktu výrazně pociťují lidé všech věkových skupin.

To je možná i jeden z důvodů, proč byla u nás proti covidová opatření tak často porušována, hlavně pak mladou a střední generací. U té staré či starší to člověk většinou nezaznamenává, přestože my staří (jo, je mi 66, takže už se k mladým nepočítám, byť se mladým cítím) už jsme si v životě mnohé užili.

Možná to je ten problém, mladí mají pocit, a upřímně my jsme jej měli v jejich věku taky, že jim něco utíká a tak se bouří. Svou vzpouru dávají najevo tím, že se skrytě scházejí a snaží se žít alespoň trošku normálně, když veřejně to nejde.

Neberte to tak, že je omlouvám, jen se je snažím chápat.

S Danou si skoro denně říkáme: zaplať pánbůh za to, co jsme mohli prožít, a i kdyby už nebylo nic dalšího, stálo to za to.

Ti mladí, ale ještě nic neprožili, a situace, která je spíš stále horší a horší, v nich určitě žádnou velkou naději, že bude líp, že bude zase dobře, že vše poběží zase jako dřív, nevzbuzuje. Tak proč by se měli připravit alespoň o tu párty, která se jim nabízí?

Že to situaci nepomáhá, na to v tu chvíli nemyslí!

Proto jsem velmi rád za každou možnost, kdy můžu lidem říci, že sice to nyní vypadá opravdu na pendrek, ale na druhou stranu vždy je šance, že bude líp, a i když se tomu nechce věřit, tak lépe začne být, když začneme věřit.

Když začneme věřit, že bude dobře a my (jeden každý z nás) budeme moci zase dělat vše, co máme rádi, budeme se moci stýkat s přáteli a kamarády, sdílet spolu (nejen na sítích) ale osobně, život.

Opravdu jsem přesvědčený a věřím tomu, že stačí tak málo, že stačí jen myslet pozitivně, neboť pozitivní myšlení má velkou moc. Bohužel však stejně velkou moc má i negativní myšlení! A znovu bohužel, toho je v naší společnosti stále moc.

Začnete myslet pozitivně a nevzdávejte to, ani když výsledky nebudete vidět hned. Když chcete zhubnout, přestat kouřit, pít…, taky ty výsledky nepřijdou ze dne na den, musíte věřit, že to dáte, musíte nějaký čas vydržet a pak to přijde.

Tak co, dáme to!?

P.S. Za sebe a Danu slibuju, že budeme do vás dál tepat láskou a pozitivní energii, dokud to nevzdáte a začnete věřit s námi :).