Byly doby, kdy život člověka neřídily moderní technologie, ale toliko cit

Byly doby, kdy život člověka neřídily moderní technologie, ale toliko cit

Dneska je tomu právě naopak. Bez moderních technologii neuděláme mnohdy ani krok. Proč bychom přeci chodili, běhali, či jinak se hýbali, když to nic, nikdo, nezaznamená.

Problémem moderních technologii je představivost. Abych to vysvětlil. Existuje spousta věcí, které jsou nad slunce jasnější, ale náš předchozími zkušenostmi, výchovou, strachem z vykročení, po námi dosud neprobádaných stezkách, zamlžený zrak nám nedovolí je ani vyzkoušet.

Když má člověk strach z něčeho nového, vůbec nic neriskuje, pokud se do neznámého terénu vydá v duchu, pokud si vizualizuje situaci, do níž se bojí vkročit.

Jak vizualizace funguje? Docela prostě. Každou naši myšlenku, každou informaci, kterou zachytíme svými smysly, přemění náš mozek v reakci.

Prostě tahle informace nás nenechá chladnými, i když třeba na první pohled to tak vypadá, protože chceme, aby to tak vypadalo.

To však ještě, jak sami všichni dobře víme, neznamená, že to tak je.

Sledujeme-li napínavý film, začnou se nám potit ruce. Prohodí-li někdo blízko nás necudný vtip, reaguje na něj někdo zrudnutím, někdo se snaží v tu chvíli jakoby nebýt.

Dostaneme-li e-mail či SMS, jež nesou zprávu, kterou zrovna nechceme znát, vytočí nás to do nepříčetnosti a často hned neadekvátně reagujeme. Krevní tlak stoupá, srdce se rozbuší.

Naproti tomu příjemné zprávy z nás udělají radující se dítě, při pohledu na milovaného člověka zjihneme. No a právě tyto skutečnosti se využívají v technice vizualizace. Vizualizovat neznamená nic jiného, než umět se dívat dovnitř.

Navozovat si v představách pocity, které nám jsou příjemné, které nás navádějí na pozitivní vlnu.

Nemůžete si ráno vyběhnout na vaši oblíbenou trasu, při níž sledujete východ slunce, který vás vždycky dostane a nastartuje do nového dne.

Jste dlouho v práci, a tak nebudete moci vyběhnout na svůj běh, při němž se vám odplaví všechny pracovní starosti, hlava se vám vyčistí a vy celí dychtiví se pak těšíte na večer s partnerem, dětmi, přáteli…

Je to sice nepříjemné, ale 5 minut návštěvy vašeho vnitřního světa, kde si tyto obrazy vyvoláte, vám protentokrát pomohou se dostat do stejného rozpoložení. Tak na co čekáte, vyběhněte svým vnitřním obrazům vstříc!

Velikonoce jsou svátky, kdy naše trpělivost má zelenou. Posuďte sami, umět si představit, že se člověk nechá ukřižovat, aby se obětoval za jiné a pak si klidně vstane a odletí si ke svému otci, aby z výšky mohl sledovat, jak lidstvo jeho oběť využije, to chce silnou víru a představivost.

Prostě běžím a jsem

Prostě běžím a jsem

Na co tak pořád myslíte, když běžíte? Běžíte za lidská práva, za práva zvířat, za práva stromů, za práva hromů, za práva věřících, za práva bezvěrců? Co se vám honí hlavou, když běžíte?

Jo, proč já pořád běžím cestou svou, ne jinou, když už jsem běžel a bloudil skoro všude, kde se dalo? Pokládáte se spíš za Forresta, Feidippida, Millarepu, Zátopka, Bikilu?

Bůh ví, a jenom on, proč jsem pořád v běhu, proč mi běh tak učaroval, že mě stále zcela naplňuje a pomáhá mi běžet životem pořád dál a při tom mít energii na všechno kolem sebe, na všechny kolem sebe.

Spousta otázek a žádná odpověď. Proč však hledat odpovědi, když člověk může žít, aniž by se trápil, co by chtěli o něm jiní znát, vždyť nejdůležitější v životě je, najít odpovědi na svoje otázky, hlavně na to první Proč? Proč jsem tady?

Narodil jsem se do doby, kdy se kalila rudá ocel, do doby, kdy in bylo pracovat pro blaho všech, ale popravdě jsem do téhle doby nějak nezapadl. Možná proto, že jsem se narodil jaksi nepatřičně, nebyl jsem plánovaný. Prostě jsem se tady ocitl, protože si to vesmír přál a nějak mě sem musel propašovat.

Možná proto jsem už jako malý utíkal od lidí do lesů a hor, a to přesto, že na druhou stranu mě to vždy táhlo k člověku. Tohle mě nějak zůstalo po celý život, ten vnitřní rozpor být sám – být s člověkem.

A tady se dostávám k odpovědi na otázku: „Pokládáte se spíš za Forresta, Feidippida, Millarepu, Zátopka, Bikilu, Řeka Zorbu“?

Pokládám se víc za Forresta, neboť mi imponuje jeho zaměření na cíl. Pokládám se víc za Feidippida, protože jsem vždy obdivoval schopnost obětovat se.

Pokládám se víc za Millarepu, protože mě fascinuje jeho životní příběh, to, že dokázal v sobě porazit Kaina, ale nestal se Ábelem, protože věděl, že tak by se příliš vzdálil člověku a on chtěl být člověku vždy nablízku, stejně jako jeho učitel Marpa, který pil a miloval ženy, aby mohl zůstat u svých žáků.

Pokládám se více za Emila Zátopka, protože setkání s ním mi vnuklo myšlenku učit člověka milovat běh. Pokládám se více za Abebe Bikilu, protože se nikdy nevzdal a to ani tehdy, kdy ne svou vlastní vinou ochrnul.

Pokládám se za Řeka Zorbu, protože miluju jeho živelnost a nespoutanost.

Nepokládám se ani za jednoho z výše uvedených mých hrdinů, ani se jim nesnažím v ničem vyrovnat, a to z jednoduchého a prostého důvodu.

Na každém z nich totiž miluji něco jiného a tak se snažím „to něco” zabudovat do své schránky, kterou jsem byl obdařen při svém narození, a vytvořit tak člověka, který nejvíce odpovídá představě o dokonalém člověku, přičemž vím, že nikdo nikdy nemůže být dokonalý, neboť v tu chvíli by z něj vyprchalo lidství.

Člověk je totiž od svého zrození odsouzen k hledání a ve chvíli, kdy najde poslední odpověď na otázku Proč?, uskuteční se, odplouvá.

Stejně tak ale odchází z tohoto světa ve chvíli, kdy přestane hledat, aniž by našel, co hledal, zkrátka proto, že jeho touha po hledání umřela. 

Možná by stálo za to, zamyslet se nad tím, co jsme chtěli, co jsme si všichni přáli před 30 roky, a zkusit to začít konečně naplňovat. Nikdy totiž není pozdě na změnu!

Jste na zabití? Nadopujte se kyslíkem a budete jak beránci

Jste na zabití? Nadopujte se kyslíkem a budete jak beránci

Jste vystresovaní z toho, co musíte v životě všechno zvládnout, dopujete se cukry, aby vám rychle dodaly energii, a vy jste se v následující chvíli nesložili? Špatně! Mnohem lépe uděláte, když si dopřejete půlhodinku volného běhu, či chůze a nadopujete se kyslíkem.

Při běhu či chůzi, ale i při jiném aerobním pohybu, třeba plavání, jízdě na kole, jízdě na inlinech, aerobiku, tanci… vaše svaly začnou spalovat tuky a cukry přenechají mozku.

Spalujete-li cukry svaly, protože jste se již dlouho, velmi dlouho nehýbaly a chybí vám tukové enzymy, začne vám klesat hladina cukru v krvi.

Na to zareaguje mozek tím, že se budete najednou cítit velmi unaveni, roztěkaní, nesoustředění. Co člověk, který se dostane do tohoto stavu, udělá jako první co?

Hrábne po něčem sladkém, po něčem, co mu dodá rychle energii. Opět špatně!

Měl by jít ven, na vzduch, nadýchat se kyslíku! Jakmile se totiž váš metabolický systém přestaví na spalování tuků (dojde k tomu tak po třech měsících pravidelného chození nebo běhání), tak se hladina cukru ustálí – bude konstantní.

Budete se moci soustředit na vše potřebné, aniž byste se museli dopovat cukrem, který jediný zajistí rychlý vzestup cukru v krvi (taky je to cukr, že?), ale ve skutečnosti vábí stresové hormony, takže za půl hodiny jste opět tam, kde jste byli – nervózní, roztěkaní, podráždění, zkrátka na zabití.

No a takhle to běží pořád dokolečka dokola, okolo stola, la, la, dokud vám nedojde, že byste měli začít chodit, chodit venku, alespoň půl hodiny denně.

Třicet let byl pro mě běh zakázané slovo

Třicet let byl pro mě běh zakázané slovo

Je sobotní odpoledne. Zalévám další nálev lahodného oolongu, který jsem přivezla na jaře z Taiwanu. Zhluboka nasávám nezaměnitelnou vůni čaje, která ve mně vyvolává vzpomínky na příjemné chvíle s přáteli i na daleké kraje. Na okno bubnují kapky deště a já mám po dlouhé době volnější víkend, kdy si můžu udělat chvilku pro sebe, aniž bych pak musela někde něco dohánět. Něco mi v té idylce ale přeci jen chybí. Běhání.

Lucka Urbanová

Ještě tak asi před třemi měsíci by mě to ani nenapadlo. Běhání pro mě bylo aktivitou, na kterou holt zkrátka nemám. Nikdy jsem neoplývala žádnou extra kondicí a při běhání jsem se vždycky neuvěřitelně trápila. Ač jsem aktivně sportovala a vozila medaile z republikových soutěží, běhání pro mě bylo vždycky tak trochu za trest. Ve škole jsem byla vždycky na chvostu, předbíhaly mě i holky, kterým sport absolutně nic neříkal. Na soustředěních jsem se děsila každého dalšího rána, kdy si zas budu muset odtrpět obvyklou trasu. Tam už, obzvlášť v prvních letech, kdy jsem byla nejmladší a jedna z mála holek, nešlo mluvit ani o tom chvostu. Tam jsem vždycky sváděla svůj boj daleko za ostatními. Někdy mě trenér nechal otočit o kus cesty dřív, což sice ukrátilo mé fyzické utrpení, ale vnitřně jsem to brala jako velkou prohru.

Během let jsem si k běháni vypěstovala zvláštní vztah. Na jednu stranu mi přinášelo trpké chvíle, na druhou stranu mě tak nějak zvláštně přitahovalo. Ani nevím pořádně proč. Možná proto, že pro mě vždycky vnitřně bylo určitým symbolem. Symbolem aktivity, sportu, kondice, vytrvalosti, vůle, energie, zdraví, síly, svobody, posouvání hranic vlastních možností… Možná proto, že jsem měla utkvělou představu, že každý sportovec musí běhat.

Jako správný beran jsem se tedy jen tak nedala a postupem času jsem to ještě několikrát zkusila. Trápila jsem se úplně stejně, ale bylo mi jasný, že když chci nabrat kondici, budu holt muset něco vydržet. No pain, no gain. Konec konců Rocky a další hrdinové akčních filmů taky nevypadali, že by během zrovna relaxovali. Vždycky jsem už po chviličce měla dost, ale nevzdávala jsem to, běhala jsem na krev, do posledního zbytku sil. Byla jsem celá splavená, sotva jsem popadala dech, píchalo mě pod žebrama a bylo mi zle. Ale představa, že čím tvrdší trénink, tím víc se budu zlepšovat, mě držela na nohou.

Jaksi to ale nefungovalo. Dřela jsem jako kůň a efekt téměř žádnej, pořád jsem dokázala běžet v kuse maximálně pár minut. Nakonec jsem se smířila s tím, že na běhání holt nemám. Přestala jsem tlačit na pilu a když jsem chtěla provozovat nějakou aerobní aktivitu, jela jsem se projet na inlinech. Na inlinech nebo na kole jsem s delšími vzdálenostmi neměla žádný problém, jenom to běhání pro mě bylo prostě zakleté. Tak jsem se tím přestala trápit.

Léta plynula, běžecké zážitky se uklidily do podvědomí a to už s nimi naložilo po svém. Všechny informace zpracovalo a při dalších setkáních s během mě už neobtěžovalo zbytečnými detaily a vždy mi pohotově poskytlo rovnou jasné a stručné vyhodnocení mých běžeckých pokusů a omylů – „na to nemáš“. Bylo to už tak automatické, že jsem to brala jako fakt a už mě ani nenapadlo o tom pochybovat. Konec konců čas od času, třeba když jsem někde narazila na nějaké tipy, jak začít běhat, jsem si to jenom potvrdila. To byly všude rady typu: „Začněte s 20 minutami běhu…” Ale copak já vydržím běžet 20 minut? Ani náhodou. To už mám moc dobře vyzkoušený.

To se ale mělo změnit. Jednou mě můj dobrý přítel Google zavedl na stránky Běžecké školy. Ne, že bych snad zase chtěla začít běhat, o tom jsem neuvažovala. Hledala jsem něco jinýho. Vesele si hltám informace, když tu přitáhne mou pozornost další článek. A další. Hmmm, mooooc hezky podaný informace. Sice se to všechno točí okolo běhání (na který – jak mi pohotově našeptává podvědomí – nemám), ale spousta věcí se dá dobře zobecnit a využít i jinde. Některý články se zdají běžecky specifický už názvem, ale co kdyby v nich bylo něco zajímavýho. A kromě toho kdo říká, že když nemám na to, abych běhala, že si o tom nemůžu aspoň číst.

Je fakt, že i když jsem „moc dobře věděla“, že na běhání nemám, tak řádky, které mě pohltily, mi hrály na citlivou strunu. A pak přišli na scénu Máňa s Lojzou. A vzali si to moje podvědomí pěkně do parády. Díky tomu, že jsem si s Lojzou měla šanci znovu projít většinu svých zážitků a bot (ano, udělala jsem téměř všechny a možná ještě některé navíc) a Máňa mi vždy pohotově nabídla lepší alternativu, měla jsem jedinečnou možnost poskládat si celý obrázek znovu a tentokrát už vědomě. A tak se dosavadní závěr „na to nemám” proměnil v závěr „šla jsem na to blbě, možná bych to mohla zkusit jinak“.

To je ovšem výzva…

Dnes je to 10 týdnů, co jsem se do toho pustila. Poslední kapkou byly příběhy napsané „normálními smrtelníky”, kteří to nejen zkusili přede mnou, ale ještě se o své příběhy podělili. Přeci jen karikaturu a ještě ke všemu z pera ultramaratonce jsem měla tendenci brát poněkud s rezervou, ale po přečtení příběhů Daniely, Karla a dalších (raději se nebudu pokoušet vypsat všechny, abych na někoho nezapomněla), jsem byla stoprocentně přesvědčená, že tentokrát to klapne. (Tímto vám tedy, milí spolužáci, moc děkuju!) A klaplo.

Zkrocena sporttesterem jsem výrazně zpomalila a na vlastní kůži se přesvědčila, že tajemství úspěchu začátečníků jako já je velmi jednoduché: pomalé tempo = rychlé výsledky. „Nedosažitelná” dvacetiminutová hranice padla téměř hned. V šestém týdnu už jsem běžela skoro 70 minut. Nejvíc mě překvapuje, že mám pořád pocit, že běhám se slušnou rezervou. Nedobíhám vyšťavená, ale naopak vysmátá a nabitá energií. Na každý běh se těším a neskutečně si ho užívám.

Místo abych trpěla při běhání, trpím když běhat nemůžu. Jako třeba teď. Poslední týdny toho na mě bylo po všech stránkách docela dost, a tělo začalo lehce protestovat. Zkusila jsem pár dnů relativního klidu, ale evidentně to bylo málo. A tak teď tělu dopřávám o co si žádá – pořádnej time-out. Ještě to není úplně ono, ale cítím, že se mi začíná postupně vracet síla.

Je těžký sedět doma, když nohy by běžely. Poslouchám déšť a představuju si, jak běžím mezi těma kapkama a nechávám ze sebe smývat všechny starosti a problémy. Cítím, jak se mi v různých fázích pohybu napínají a uvolňují jednotlivé svaly. Běžím lehce a pružně, užívám si každý krok. Celý svět je v harmonii s rytmem mých došlapů, mého dechu, s tepem mého srdce.

Však už se brzy dočkám. Věřím, že trpělivost se vyplatí a za pár dnů už budu opět v plné síle.

A pak? Pomalu se vrátím tam, kde jsem zatím skončila a budu pokračovat. Čeká mě dovolená u kamarádky. Už jsem si tam vyhlídla několik lákavých tras. Po vzoru mého sportovního idolu – Máni – jsem se přihlásila na adidas běh pro ženy. Ambice? Hlavně si to užít.

Ve čtvrtek jsem jela skrz sousední vísku, kam jsme jezdívali na soustředění. Někdy si budu muset proběhnout po té trase, kde jsem se tak trápila. Samotná trasa už není žádná výzva, ale když si tam zaběhnu z domova, bude to tak akorát.

Při delších bězích už se budu moct vydávat na ostatní strany, než jsem běhala doposud. Dřív mě to moc nelákalo, protože bych tak akorát proběhla město a musela bych se vracet. Teď už to bude stát za to. Taky bych si mohla někam popojet. Mám už několik tipů, kde bych se chtěla proběhnout.

Možná se někdy postavím na start nějakého delšího běhu. Třeba půlmaratonu. Propracovat se z nuly na deset km mi sice trvalo 30 let (a to tam ještě nejsem, ale už mi moc nechybí), ale věřím, že další desítka půjde rychlejc. A pak už je to jenom kousek. 😉 A kdyby ne? Tak to vůbec nevadí, už teď to stojí za to.

Minimalistické nebo technické boty, normální nebo bosoboty

Minimalistické nebo technické boty, normální nebo bosoboty

Všichni jsme se narodili bosí a děje se to již milióny let. Nejdříve si člověk balil nohy do kůží, hlavně v zimě, aby mu na ně nebyla zima. Poději se staly boty znamením bohatství, módním doplňkem, či přihlášením se k určité skupině či světonázoru. Přitom jde stále jen o boty, které mají ochránit nohy člověka zejména před chladem, vlhkem, rozpáleným povrchem, mechanickými riziky.

Známe boty pro běžné nošení, boty pracovní, společenské, zdravotní, sportovní. A v posledních dvaceti letech se “objevily” boty minimalistické. Slovo objevily jsem dal do uvozovek záměrně, neboť by se spíše hodilo napsat vrátily. Ano, vrátily, neboť co si pamatuji, tak hlavně v zemích socialistického bloku jsme – pokud jde o běh – běhali v Botaskách, předtím v čínských polokeckách, na vojně v keckách, což všechno byly minimalistické boty. A jak nám to pane běhalo!

Když se po roce 1989 otevřely hranice a dostali jsme se k adidaskám, Pumám, Nikám, Asicsům, Mizunům…, byli jsme jak u vytržení, i proto, že se nám v nich běhalo lépe a rychleji, protože to byl a je jejich hlavní úkol. Pomoci běžci být rychlejší s menší námahou. To fakt tyhle boty umí, když umíte této jejich přednosti využít.

Předností a úlohou minimalistických bot (barefoot či bosoboty) je, aby noha (prsty) měly v botě dostatečný prostor, aby práci nohy (její pohyb) nijak neomezovaly, ale také, aby noze (a tím i člověku) nijak nepomáhaly, tedy aby musel všechnu práci, ať jde či běží, udělat sám.

Prvních 25 let jsem odběhal v minimalistických botách, aniž by mě napadlo, že se dá běhat v něčem jiném. Pak jsem 30 let běhal v různých značkách technických bot a nadával, když typ, který jsem si oblíbil, “vylepšili”.

Poslední 4 roky běhám střídavě v technických a minimalistických botách, a konečně tak mám srovnání a mohu na základě naběhaných a nachozených více jak 240000 kilometrů porovnávat, v čem jsou přednosti technických bot, respektive bosobot.

A nejen porovnávat, umožňuje mi to při tréninku jejich přednosti využívat, prostě tím, že některé typy tréninků běhám v jedněch a jiné v druhých.

Stejné platí i o chození, přičemž v minimalistických botách už chodím více než 10 let, jen jsem dříve neznal ty pro mě ideální i na běhání.

Co jsem se vám snažil vším tímto sdělit? Nic víc, nic míň, než že technické boty i minimalistické boty mají své přednosti, a je dobré je v životě i v běhu využívat, a ne se o ně připravovat tím, že se budeme vyhrazovat jen pro ty či ony.

Otevření jak údolí, neproniknutelní jak kalná voda

Otevření jak údolí, neproniknutelní jak kalná voda

Kdože je takovým tvorem, který by rád působil na druhé jako otevřené údolí a přitom na ně působí jak kalná voda? Podle všech indicií je takovýmto zvířetem na celé zemi zvíře jediné – člověk. Až zase vyběhnete na svou dlouhou trasu vedoucí přírodou, popřemýšlejte o tom.

Takový je mudrc. Neproniknutelný jak vířící kalná voda. Mísí se se vším bez zábran, protože pro něj čistota i nečistota, dobro i zlo, veškeré dělení zmizely. Pro něj existuje jen oceánské kosmické vědomí. Ježíš v domě prostitutky nebo Ježíš v domě jeptišky – pro Ježíše v tom není rozdíl, jde spát. Obě jsou jen jinou podobou téhož. Nikdo není čistý a nikdo není nečistý, veškerá dualita zmizela, je překročena. Mudrc žije v jednotě, proto se také volně mísí se vším, co přichází. Neexistují pro něj žádné bariéry. OSHO – Tři poklady tao

Nehodnotit, žít, to je to, oč tu běží. Nehas, co tě nepálí, tím se řídí mnozí. Je to obdoba téhož, nebo je to každé o něčem jiném? Jak a kde!

Nehodnotit – žít – tady jde spíš o to, nehodnotit druhé, všímat si svých démonů, toho, s čím jsme nespokojeni sami u sebe, než toho, co nás pálí na druhých. Jednak jim tím nepomůžeme a pak, což je důležitější, budeme sít na vyprahlý úhor. Skálu ani to nejživotaschopnější semínko neprorazí a nepřinutí k životu. Leda! Leda že, leda že byste to udělali jinak! Prostě nehodnotili, nekritizovali, ale šli vlastním příkladem. Půjdete-li vlastním příkladem, máte větší šanci cokoliv na zemi změnit. Bohužel, vlastní příklad představuje být aktivní – něco se sebou dělat, a to kolikrát bolí. 

Vlastní příklad je jak voda. Voda v létě, voda v zimě. Ta jediná je schopná po kapkách rozleptat tvrdý kámen a v zimě, když ve vytvořené štěrbině zmrzne, se roztáhnout a kámen roztrhnout. Do roztržené štěrbiny napadá prach, listí, zapadne sem i ono semínko. Nyní už má ale z čeho žít, prach a listí mu dodají živiny, ochrání jej proti vysušení a tak vyroste krásný strom, nebo nádherná květina a my můžeme žasnout nad dalším zázrakem přírody. 

S námi lidmi je to naprosto stejné. Nejdříve se musíme vzdát toho nejcennějšího, po čem prahneme, vytvořit ve své duši, ve svém srdci prázdno. Prázdno neznamená, že jsme bez ducha, bez života – jen chvíli tak působíme. Pak z čistého nebe zahřmí – uhodí blesk, který znovu zapálí uhasínající život v našem srdci, obnoví naši touhu po životě, po lásce, po naději, po kráse. Chvíli stojíme, nemohouce popadnout dech, bojíce se si šáhnout na to, čeho jsme se právě vzdali, abychom to náhodou nezaplašili. Stojíme, modlíme se či meditujeme a hlavně moc a moc a moc děkujeme, že naše přání bylo vyslyšeno.

Právě jsem se probudil z jednoho dlouhého, nepěkného snu. Než jsem ulehl, vzdal jsem se naděje, která mě naplňovala, napájela a posilovala poslední dva roky. Ve chvíli, kdy jsem se jí vzdal, se vše začalo obracet, ne o 45, ne o 90, ani ne o 180 stupňů, najednou mám pocit, že vše nabralo neskutečné obrátky, já stoupám ba přímo běžím po spirále, zatímco poslední rok jsem se jen stále točil v kruhu. 

Znovu jsem se přesvědčil, že zkoušky, které v životě podstupujeme, jsou čím dál tím těžší, čím dál tím rafinovanější a čím dál tím méně pochopitelné, ale pokud si do poslední chvíle zachováme chladnou hlavu – i když je nám k uzoufání, nakonec se ve chvíli, kdy si řekneme: „Ne, mě nedonutíte, abych činil proti svému přesvědčení, abych se snažil druhého přesvědčit k něčemu, co sám tak dosud necítí, byť by mi zřejmě podlehl a nechal se přesvědčit! Ale, co by to bylo za „Pyrrhovo“ vítězství, kdyby k tomu nedošel sám? Tímto vítězstvím bych získal jen pochybnosti, zda to učinil kvůli tomu, že já jsem to chtěl, nebo zda to udělal proto, že on to tak chtěl.“ 

Stejně nazírám na každého, kdo ke mně přijde, proto se snažím druhé jen navádět na cestu, ale jít po ní už musí sami. Ukážu jim – naznačím, kudy cesta vede, jak správně našlapovat, běžet, dýchat, ale to ostatní musí být o nich samých, neboť i když to tak možná necítí, tak i běh je součást jejich cesty, jejich životního poznáni. I na běhu – při běhu se mohou dozvědět hodně důležitých informací o sobě, o svém životě, o své cestě, která je dovede k jejich cíli.

Můžete mi věřit – nechat druhé dělat chyby, aby poznali, aby pochopili je snad to nejtěžší, co člověk v životě může podstupovat. Vždyť i Ježíš nechal kohouta nejdříve třikrát zakokrhat, aby Petr poznal, že je jen slabým člověkem, nechal Jidáše, aby ho zradil, aby měl sílu dokonat svou cestu. Nechal je padnout na dno, aby na nich mohl postavit svůj odkaz, byť tím odkazem neměla být církev, ale víra v život, to „věčný“ už si zase někdo přidal.

Omlouvám se, že dnešní moje nedělní zamyšlení bylo trošku hlubší, pro někoho méně stravitelné, takže to odlehčím alespoň tím, že vám předvedu, jak to v praxi vypadá, když zloděj křičí chyťte zloděje.