Chodidla, dvě srdce naší imunity

Chodidla, dvě srdce naší imunity

„Tak, a teď si uděláme krásnou kolíbku“, říkám, když probíráme přirozený běžecký styl a ukazuji, jak se překulíme od paty, přes střed chodidla na špičku. Pak následuje otázka: „Víte, kde má lymfa srdce?”

Následuje dlouhé mlčení. „Neví, oni neví“, a není se co divit, lymfa přeci srdce nemá, alespoň ne takové, jako krev, jíž rozhání do našeho těla opravdové srce. A přesto lymfatický systém své srdce má a to dokonce hned dvě. Jsou jím naše chodidla.

Proto je tak důležité, aby člověk chodil, aby běhal, aby k pohybu používal své nohy. Každým krokem totiž učiníte malý zázrak, rozproudíte lymfu ve svém těle. A přátelé, lymfatický systém má hodně co do činění s imunitou = zdravím.

Tak už konečně víte, proč pohyb, zejména pak běh a chůze, jsou tím nejlepším lékem na všechny různé nemoci?

Pokud jde o jídlo, tak svůj lymfatický systém potěšíte, když budete jíst plnohodnotnou stravu, bohatou na vitamín C (šípky, černý rybíz, rakytník) – zvyšuje odolnost vašeho těla, bohatou na selen (bio zelenina, hřiby, ořechy) – posiluje obranný systém.

Lymfatickému systému prospějete i dostatkem spánku, odbouráváním stresů – stres oslabuje imunitu. Pomůže také, když budete své nohy držet v teple, protože teplé nohy pomáhají prokrvovat oblast hlavy, čímž se posiluje ochranná bariéra sliznice nosohltanu. A jak už jsem zdůraznil výše – hodně se hýbejte, choďte, běhejte, pokud možno venku na čerstvém vzduchu, pod širou oblohou, tak nejlépe učiníte svůj života běh šťastným a své tělo zdravým.

No, a když budete k chůzi a běhu používat boty, které mají pružnou podrážku a ne tvrdou flaxu, tak vás budou vaše nohy milovat, protože se budou cítit nanejvýš svobodné i když obuté.

Týmovka 2024: Bouřlivý pátek vystřídal sluncem zalitý víkend plný běhu, zábavy a týmové atmosféry!

Týmovka 2024: Bouřlivý pátek vystřídal sluncem zalitý víkend plný běhu, zábavy a týmové atmosféry!

Předpověď počasí na páteční den i noc přinutila organizátory přesunout veškerý doprovodný program na sobotní den. Lesní smečka ale znovu dokázala, že se nezalekne žádných komplikací a s nadšením začala obsazovat stanové městečko již od brzkého sobotního rána.

I přes odložený páteční doprovodný program z důvodu předpovědi velmi silných bouřek se v sobotní den na Vysočinu vydalo 726 závodníků. Druhý ročník Týmovky přivítal 72 běžeckých smeček, o 27 týmů více než předchozí rok! Tři běžecké okruhy žádnému z týmů nedaly nic zadarmo, o radost v cíli proto nebyla nouze.

Viktorie Dittrichová – Raul s.r.o.

Starty dětských závodů Dr. Max započaly v 10:30 a zúčastnilo se jich 143 houževnatých mláďat. O emoce není na dětských závodech nikdy nouze, lesy Vysočiny se nesl smích, výskot i nadšení, o které se postaraly všechny dětské kategorie, od nejmenších Šnečků po starší Kolouchy a Laně. V zázemí se děti také skvěle bavily. Byla pro ně připravená například dobrodružná dětská stezka nebo lezecká stěna od partnera Sportisimo.

O necelou hodinu později se začali připravovat na svůj start všichni účastníci charitativního 4kilometrového PENNY běhu. Tohoto individuálního závodu se zúčastnilo 131 dobrých duší, kteří svou účastí podpořili organizaci Život 90 částkou 49 400 Kč.

V pravé poledne přišel na řadu hlavní závod, kdy se na start připravili první odvážlivci, kteří se vydali pokořit divokou Vysočinu. Okruhy vedoucí kolem ikonických míst, měřící 12,9 km, 8,4 km a 6,2 km, měli běžci za úkol zdolat v 8členných nebo 4členných týmech. Smečky, které se rozhodly ve čtyřech zdolat 110 km si užili parádní denní závod. Vítězové této kategorie Fast & Furious doběhli po deváté hodině večer, vítězný čas tak činil 9 hodin a necelých 9 minut.

Týmové smečky, které se rozhodly společně překonat 220 km si místní výhledy užily i při západu a východu slunce nebo při měsíčním svitu s čelovkou. Vítězný 8členný tým, který obhajoval vítězství protnul cílovou pásku krátce po páté ráno v čase 17 hodin a 6 minut. Rohozec Amix Team s kapitánem Jirkou Synkem zvládli své okruhy zaběhnout o 1 hodinu a 26 minut dříve než druhý umístěný tým.

Běžečtí fajnšmekři, tým NicExtra, kteří se rozhodli zaběhnout 220 km v pouhých 4 členech se dostali do cíle ve skvělém čase 19 hodin a 26 minut.

Celý víkend se v zázemí rozhodně nikdo nenudil. Kdo zrovna neběžel mohl se zúčastnit od sobotního rána doprovodného programu. Nechyběly koncerty, podcast Posed live, jóga ani letní kino. O nezapomenutelný iniciační rituál v duchu čtyř živlů týmy nemohly být ochuzeni. V sobotní večer se na podiu rozezněla epická hudba, zapálily se ohně a týmy byly za potlesku na pódiu uvítáni.

Prosluněný víkend byl plný neuvěřitelných výkonů a parádní atmosféry. Smečka oceňovala zejména zázemí na jednom místě, super občerstvení od hlavního partnera PENNY i Race centrum od Generali Investments. Neděle byla zakončena předáváním ekologických trofejí ve tvaru šišky a tombolou. Trofej všem vítězným týmům předala zástupkyně Lesů České republiky Petra Slabá. V tombole byli mnozí štastlivci obdarováni například voucherem na nákup oblečení a bot značky Craft nebo poukazem na zapůjčení elektrického auta Volvo EX30 na víkend.

Příště se uvidíme znovu na individuálním závodě, a to na Klínovci 20. července. Tak na viděnou na lanovce!

 

Jak jsem potkal ZEN

Jak jsem potkal ZEN

Neviděli jste ho? Takhle nějak se ptaly vychovatelky mateřské školky (a posléze i další občané Sniny), když hledaly čtyřletého klučinu, který jim o poledním spaní zdrhnul ze školky.

Prostě touha toulat se po světě po svých, a nejraději v lůně přírody, mi byla dána do vínku, a s tím člověk nic nenadělá. 

Tak jsem šel, přebrodil Cirochu a ztratil se v lese. To bylo také poslední místo, kde mě někdo zahlédl a později o tom zpravil hledající, včetně mých rodičů, kteří už byli na prášky.

Celé odpoledne jsem strávil, nikým a ničím nerušen, v ráji lesů, luk, ptáků, motýlů, hmyzu a zvířat. Je dost možné, že jsem se i někde natáhl do trávy a pozoroval oblaka táhnoucí na své nebeské pouti nad mou hlavou.

Pozoroval, jak mění tvary a představoval si, jak táhnu s nimi a z výšky pozoruji cvrkot dole na zemi.

Je docela možné, že jsem i na chvilku usnul, ostatně u uondaného a vyluftovaného škvrněte by to nebyl žádný div.

Co si pamatuji je, že jsem byl nesmírně šťastný. Šťastný, protože mi nikdo neříkal, co musím, co můžu, nikdo tu na sebe nekřičel, jako rodiče, když přišli z práce domů, protože každý z nich chtěl být někde jinde, někde, kde nebude ten druhý. Já jim nepřekážel, spíš jsem cítil, že jsem pro ně vzpomínkou na dobu, kdy mezi nimi nevládl svár, nýbrž láska.

Láska, jež skončila ve chvíli mého početí, protože otec měl za to, že žena je povinována být mu vždy po vůli. 

Tady venku žádný svár nebyl, veškerý život zde byl v harmonii, všichni znali, k čemu byli stvořeni, a pro to žili.

Se soumrakem jsem, byť nerad, tento ráj opustil a přebrodil se přes Cirochu zpět do světa lidí. První, co jsem spatřil, byla radost v očích mých rodičů, že žiji. A hned v dalším okamžiku mi nad hlavou zasvištěl kožený pásek, odepnutý z kraťasů mého otce, a přistál mi na zadnici.

Takto se mě poprvé dotkl zen

Jak jsem potkal ZEN

O mnoho, mnoho let později mi zní v uších, v hlavě, v duši, píseň:

Obdarovat člověka láskou k běhu je jako dát mu do rukou flétnu a naučit jej na ní hrát nekonečnou píseň bytí.

Běh, stejně tak jako flétna, dává člověku možnost zvolit si tón, jímž bude znít, zvolit si svou vůni, jíž bude kolem sebe šířit, zvolit si barvu světla, které ostatní uvidí, uvidí-li jej běžet, uslyší-li jej hrát.

Až dnes vyběhnete, zkuste začít hledat svůj tón, svou vůni, svou barvu světla.

Až je objevíte, nechte je na sebe působit – staňte se tím tónem, tou vůní, tou barvou světla.

Co pak s tím?

Nevím, to už je na každém z nás, jak s tím naloží, ale baví mě představa běhu letní bezměsíčnou noci, v níž se míhají různě zabarvené siluety běžců a běžkyň, vzduch je nasycen desítkami vůní a do toho zní krásná píseň beze slov run, run, run, run… 

Letní pábení jen ne žádné válení

Letní pábení jen ne žádné válení

M: Kouknu z okna. Vrcholky alpských velikánů ozařuje slunce. Otočím se na druhý bok k Daně, která má ještě zavřené oči a nadšeně ji probouzím s tím, jak je zase venku krásně a že to je den jak vymalovaný konečně si vyjít na pořádný výlet.

D: “Já nevím, jestli jste někdy zažili pocit, že při zvedání očních víček musíte vynaložit sílu jako powerlifter, tlačící nad sebe při benchpressu činku, prohýbající se snad pod všemi kotouči, co ve fitku byly. Takové ráno to bylo”.

 M: Tím pořádným výletem míním vylézt nahoru nad Grächen, kam to jen půjde, nejlépe až na Seetal. Mé nadšení nebylo opětováno, a to vůbec. Dana vypadala, jako by ji v noci vysál nějaký místní upír, úplně bez života.

D: Chodíme po horách už týden, a přestože únava ve svalech narůstá, odpočinkový den se zatím nějak nekonal?! Navíc tenhle výlet je ten nejnáročnější, co si Miloš letos vymyslel.

 M: Odpovědí na moje nadšení bylo: „Miláčku, dneska si připadám jak sud, stejně tak neforemná a tuhá. Dneska zvládnu tak akorát koupání!” a začala se oblékat, že vyrazí jako včera do hotelu Hanigalp, kde je bazén. 

D: Jó, v bazénu bylo blaho! Byla jsem tam jediná „Badenixe“, což nebylo těžké, protože jsem šla plavat v 8 hodin ráno, kdy ti ostatní teprve vylézali z postele a šli na snídani, nebo naopak už vyráželi na túru do hor. No a za mírný poplatek tam bylo možno pustit si whirpool s pohledem na hory vůkol, který úžasně uvolňoval právě ty totálně zatuhlé, namožené a nafouklé svaly.

M: „Tak jo“, rezignoval jsem, „tak se pojedeme vykoupat do Brigu, do těch alpských lázní“. 

D: Na to jsem se těšila po všechny ty roky, co k Zermattu jezdíme. Dosud marně, takže jásám, protože dostat Miloše někde do vody je opravdu majstrštyk!

M: Nakonec jí to ale nedalo, podívala se ven a přišlo jí líto, že bychom si takovou krásu neužili někde venku. Tak jsme se nasnídali a vyrazili s tím, že půjdeme jen, kam jí to půjde.

D: Vylezla jsem na terasu – a bum ho! Průzračnej vzduch, hory tak blízko, že si na ně můžete téměř sáhnout, nebe modrý jako na reklamních fotografiích a jak jsem se trošku rozhýbala, zdálo se, že to nějak půjde. Tož jsem nesměle poznamenala, že bychom to snad mohli přece jenom zkusit…

M: Vyšli jsme nad Grächen, směrem na Alpju. Vzduch voněl posečenou trávou, sušícím se senem, krávami pasoucími se všude okolo a byl krásně chladný. Pomalu jsme stoupali vzhůru, kde to bylo příkřejší, tak jsem jí zezadu trošku zatlačil a najednou jsme byli na rozcestí Gletschertor – Bordierhütte – Alpja x Seetal – Plattja. 

D: Nejde mi to. Zoufale mi to nejde. Ještě tak po rovině, to by mi šlo, jenže všechny túry z Grächenu (mimo dolů do Sankt Niklaus) prostě vedou vzhůru:-). Brečím únavou, zklamáním, studem, lítostí… Sedáme si na lavičku a Miloš se se mnou nehádá, netlačí, nenaléhá… Kromě sebe a gravitací nemám s kým bojovat, ale připadám si jako přetažené pérko…

 

M: Tady ještě měla šanci, abychom šli na Alpju a pak se vrátili přes Gasenried zpět. Nevyužila jí a najednou jsme byli ještě v krásnějším údolí než je Alpja. Alpju jsme až dosud považovali za ráj na zemi, ale s tímhle údolíčkem, které leží na druhé straně ledovcového karu, může Alpja těžko soutěžit. 

Porost je zde stejný (azalky, borovice, modříny, různé druhy alpských květin), ale tady to vše ještě osvěžuje zurčící alpský potok, takže všechny barvy jsou tu daleko živější a vůně výraznější. Zatímco Alpja představuje ráj v letním odpoledni, toto údolí je ráj v probouzejícím se jitru.

Na začátku údolí jsem si vylezl na hřbet karu, abych se podíval do údolí Gletschertoru. Když jsme jím vyšli trošku výš, vidím najednou Danu, jak leze do prudkého srázu vytvořeného karem a volá na mě: „Já se chci taky podívat!“. Jako by jí ten život tady vrátil ztracené síly. Lezu za ní a odměnou je nám úchvatný pohled na ledovcové údolí pod námi.

D: No, řekněme, že jsem zvědavá. A Miloš se dívá a já nic nevidím! Tak jsem se tam vyškrabala, i když jsem vůbec netušila, jak se pokloužu dolů. Stálo to za to.

M: Slezeme dolů. Ukazuji nahoru na sráz pnoucí se nad námi: „No a teď nás čeká výstup támhle!“. Trošku jí padá čelist: „Tam teda nejdu!” Naštěstí taky nemá ráda cesty zpátky a tak statečně stoupá. Odměnou je nám neskutečně krásná cesta. Čím jsme výše, tím se nám otevírá úžasnější pohled na Gletschertor a hory okolo nás. 

D: Myslela jsem si, že se musel zbláznit. Sráz vypadal jak pro horolezce a to my teda vážně nejsme. Navíc jsem se sice už trochu vzpamatovala, ale pořád jsem si ještě připadala jako to přetažené pérko.

 M: Překvapivě je zde stále vegetace. Najednou kouknu vpravo a vidím stádo pasoucích se alpských koz. Volám na Danu, ukazuju jí je. Jde o kus přede mnou, protože pořád něco fotím. Kozy mě zaslechly, uviděly Danu a ženou si to k ní. „Ne, ne, ne, já nechci, co mám dělat?!“, volá na mě. Fotím jak zběsilej, kozy mě zmerčí a běží ke mně. Jsou to nádherný zvířata, sice vypadají jak čerti, ale jsou naprosto mírný a mají nelíčenou radost, že vidí člověka. Bohužel jsem nebyl na setkání s nimi připravenej a nepřinesl jim žádný pamlsek. Jabko, co jsme měli sebou, jsme snědli už dole v údolí. 

D: Kozy byly ohromný a bylo jich hodně. Evidentně už dlouho nikoho neviděly a možná měly hlad. Taky měly rohy. Když se ke mně začaly tak rychle sbíhat, lehce jsem znejistěla, no:-). Jo a taky jsem ještě volala maminku:-)).

M: Jdeme dál. Vegetace ubývá, zato přibývá balvanů kolem nás. Člověk má strach kýchnout, aby nezpůsobil jejich sesuv. Začíná tu taky foukat. Najdu místečko v závětří a dáme si svačinku. Sluníčko upaluje seč to jde, a nám je dobře na těle i na duchu. Ranní Danin úbytek energie je fuč, jako by ji každý krok vzhůru dobíjel.

D: Pravdou je, že najednou skáču nahoru do svahu jako kamzík. Úplně cítím, jak došly cukry a tělo najelo na tuky. A že bylo z čeho skákat!:-) Ani jsem neměla hlad, ale jak jsem ucítila jídlo, dostala jsem ho. Když pak traverzujeme po uzoučkých stezkách ve výši dost nad 2500 metry a podívám se dolů, adrenalin stříká i ušima! Vyjede ze mne „Ty voe, my jsme ale vysoko!” a směju se jak cvok.

 M: Dokoušeme poslední sousto a vyrážíme vzhůru na Seetal. Cesta se kroutí mezi skalisky. Obchází jednu průrvu a čeká nás poslední stoupání. Na scéně se objevují další horské kozy. Tyhle nejsou tak mírumilovné jako ty předešlé, naopak jejich vůdčí kozel na mě vyráží zvuky podobné tlumenému štěkání. Buď mě považuje za soupeře, nebo se mu prostě jen nelíbím.

D: Já jsem to říkala! Mamíííí!

 M: Tak závěrečné stoupání a stojíme pod Seetalem. Ke konečné lanovky se šplhat nebudeme, rozhled odtud by nebyl lepší než z místa, kde jsme, a na samotný vrchol stejně nemůžeme, protože tam je ještě sníh a cesta je zavřená. Ostatně je zavřená cesta i směrem dolů na Hanigalp, ale tam musíme, protože zpátky teda rozhodně stejnou cestou nepůjdeme.

 Cesta dolů je skoro obtížnější než nahoru. Jdeme nejdříve sněhem, pak potokem a mazlavým blátíčkem, jež má obojí na svědomí tající sníh. No a pak dolů po příkré sjezdovce. Ještě že máme na nohách jen boty, v zimě bych tu teda s lyžema na nohou stát nechtěl, i když je fakt, že cesta na Hanigalp nám takto zabere víc než hodinu a na lyžích bychom byli dole za pár minut, vrtulníkem a s horskou službou možná ještě dřív.

D: Hm, tak tohle je síla. Celou dobu si říkám, že si cestou dolů odpočinu. Teď stojím jak tvrdý y před polem sněhu ve skoro třech tisících metrech, jsem utahaná, chci dolů a nevím jak. Miloš se statečně vydává ve svých pětiprstkách (!) do sněhu. Klouže mu to jak blázen a já na to nemám vůbec chuť. Jenže mi mizí za ohybem cesty a já neochotně zkouším, jestli by se to nedalo nějak obejít. Dalo, ale kameny pode mnou povolují a kloužou asi stejně jako ten sníh. Joj, to bude těžký…

M: Před pátou odpoledne jsme na Hanigalpu, v restaurantu Hanighüsli. Jsme zde posledními hosty. Nejdříve to vypadá, že nedostaneme ani polévku, na níž jsme se těšili, ale nakonec dostáváme jak tu, tak röstti, já se sýrem a Dana se šunkou, špekem a vajíčkem. Zalévám to dobrým pivem a spokojenost je největší.

D: Máme hlad jak vlci a kuchyně vypadá vymetená, už se uklízí i slunečníky a popelníky ze stolů. Néééé!!! Zachránili nás a je to tááák dobré! Vypadáme, jako bychom si šlehli, jsme vláční, šťastní, připitoměle se usmíváme. Říkám obsluze, kde jsme byli a že tam je spousta sněhu. Obsluha říká, že sníh padal ještě před 14 dny!!!

M: Během další hodinky jsme dole v Grächenu, tady si dáme ještě jako zlatou tečku v místní pizzerii já latte a Dana frappe. A můžeme jít spát. Další den dostane Dana za odměnu návštěvu alpských lázní v Brigu, to už bych ji ani sebe opravdu nikam nevláčel. Člověk musí vědět, kdy má dost, a taky si musí nechat něco na příště, na co by se těšil.

D: Nikdy bych nevěřila, že po týdnu chození zvládnu svůj nejdelší a nejnáročnější výstup. Nikdy bych nevěřila, že mě celých 10 dní toho chození po horách nebude bolet ta moje nešťastná achilovka. Nikdy bych nevěřila, že v roce, kdy jedu na hory ve své nejhorší kondici, mě mé tělo podrží a bude tak skvělý kámoš! Poplácávám se uznale po nohách a šeptám jim: „Starý, ale dobrý, holky!” 🙂

Co byste měli udělat při koupi běžeckých bot

Co byste měli udělat při koupi běžeckých bot

Začínáte běhat a kromě dalšího tisíce otázek, jak na to, vám naskakují v hlavě otázky „V čem mám běhat? Jak si vybrat správně běžecké boty pro sebe, pro svůj běh, pro terén, na němž budu běhat…?“

„SPECIALIZOVANÉ PRODEJNY“ VERSUS SPECIALIZOVANÉ PRODEJNY

„Specializované prodejny“

Na výběr máte spousty možností, kam zajít nechat si poradit. Pohříchu když zalovíte na internetu, abyste nemuseli dlouho tápat, kam zajít, vyběhnou na vás „specializované prodejny“, kde vám zaručeně dobře poradí. Zaradujete se, zaběhnete tam a ve většině případů odcházíte s těmi nejdražšími modely, které v prodejně měli.

Kdo by odolal argumentu: „Jste začátečník, váš styl určitě není nic moc, tak potřebujete top model, který pomůže vašim nohám eliminovat většinu chyb, které děláte! Bohužel pro vás jsou to ty nejdražší boty, co tu zrovna máme, ale opravdu vám nemohu doporučit nic lepšího!“

No, co máte dělat, že? Jde přeci o vaše zdraví a vy jste se konečně rozhodli do něj investovat to nejdražší, co máte – čas, tak přeci necouvnete jen proto, že ty boty jsou až nekřesťansky drahé.

Vyprázdníte šrajtofli nebo kartu a hrdi na své rozhodnutí si odnášíte svůj poklad domů, natěšeni na první výběh. Vyběhnete jednou, dvakrát, třikrát a zjišťujete, že ty boty opravdu dělají všechno za vaše nohy, ale bohužel ony (nohy) a tím ani vy z toho nemáte tu radost, kterou jste očekávali. Tu radost, o níž se píše, že člověk zažívá, třeba když se ráno proběhne jen tak bos zarosenou loukou. Radost se nedostavuje ani později, spíš máte pocit, že jste pěkně nalítli.

Specializované prodejny

Zkusíte to tedy jinak. Zamíříte opět na internet a hodíte dotaz mezi přátele, o nichž víte, že už pár pátků běhají, a zeptáte se, kde oni kupují ty boty, o nichž pak nadšeně vykládají, jak se jim v nich báječně běhá. Přátele mají radost, že jste je oslovili, a s radostí vám poradí navštívit specializovanou prodejnu, kam chodí oni. Kde se prodavač s vámi nejdříve dá do řeči, jako byste byli již dlouholetí přátelé, trošku vás vyzpovídá, jak dlouho běháte, kde běháte, jak běháte, a mezi tím vám jen tak mezi řečí strčí do ruky různé značky běžecké obuvi ve vaší velikosti (o číslo větší než je ta, v níž jste do prodejny přišli). Pak vás vyzve, abyste si ji obuli, proběhli se a dali hlavně na to, co vám o té či oné botě řeknou vaše nohy a odešli s těmi, v nichž se vaše nohy budou cítit nejlépe, v nichž si běh nejvíce užijete.

Vyberete si, zaplatíte, a když se podíváte po regálech, abyste si letmo zkontrolovali, co tu všechno mají, kolik co stojí, tak zjistíte, že boty, co máte v ruce, zdaleka nejsou ty nejdražší. Položíte překvapeně prodavači poslední otázku: „Jste si opravdu jistý, že ty boty, co jsem si koupil/a, jsou pro mě ty nejlepší?” Prodavač se na vás usměje a řekne: „To si pište, že jo!“

Terén nemusí být terén na crossové boty
Dosti často se setkávám s tím, že si nový adept běhu myslí, že když neběhá po asfaltu či na dráze, tak běhá v terénu. Prodavači pak na otázku, zda bude běhat spíše po silnici či v terénu odpoví, že v terénu. Tím pádem mu prodavač doporučí speciální boty do terénu (crossovky).

Pokud nemíníte běhat opravdu v terénu, to znamená po loukách, v lese, v horách, mimo jakékoliv zpevněné cesty, tak je nepotřebujete. I když si lékaři myslí, že pro váš pohybový aparát je, když už chcete mermomocí běhat, nejlepší běhat po měkkém, tak opak je pravdou. Běh v měkkém terénu je fyzicky daleko náročnější a nerovnosti terénu jsou pro vás daleko nebezpečnější, než když budete běhat po rovných, byť tvrdších cestách. Při běhu v opravdovém terénu totiž hrozí daleko víc, že špatně došlápnete, uděláte si výron, vyhodíte koleno, či si při pádu způsobíte nějaké jiné zranění, a to určitě nechcete.

Při běhu po asfaltu, zpevněných cestách v parku či v lese vám pomohou eliminovat případná rizika správně vybrané silniční (objemové) běžecké boty, a pak hlavně dobrý běžecký styl, správně sestavený a dodržovaný trénink.

Podrobnější rady pro šťastný výběr běžecké obuvi najdete v těchto článcích

Přeji vám šťastnou ruku, ale hlavně „chytrou” nohu při výběru vašich nových běžeckých bot!

Parta maraton postavila na nohy tisíce lidí, mohla by postavit i vás

Parta maraton postavila na nohy tisíce lidí, mohla by postavit i vás

Osm měsíců, v nichž se Parta maraton připravovala na svůj maraton, se nesmazatelně zapsalo do životů Katky Drexler, Katky Krucké, Magdy Kůtkové Křížkové, Zdeňka Drexlera, Davida Šaška, Josefa Formánka. Posléze pak i do životů tisíce lidí, kteří společně po osm týdnů na obrazovkách ČT prožívali, co při tom museli překonat. Pro mnoho diváků to bylo impulzem začít sami běhat a běhají do dnes. A co je zkusit napodobit, doba k tomu přímo vybízí.

Parta maraton z pohledu trenéra Miloše Škorpila

Pro mě osobně to byla velká zkušenost, jak před kamerou (i když jsem byl v televizi nesčetněkrát, tak být tam pozván a odpovídat na otázky je něco zcela jiného, než když máte prezentovat sami sebe, svou práci, svou celoživotní lásku), tak co se týče trenérství, zvláště takto prakticky v přímém přenosu. Pravda, v prvních dílech jste mohli zaznamenat, že jsem byl značně prkenný a štáb už si musel začít říkat: To jsme šlápli do h…, když jsme tohoto člověka angažovali. Postupně, jak jsme se vzájemně poznávali s partou a všemi, kdo se na natáčení podíleli, jsem se uvolňoval, až jsem se stal zase sám sebou. Takže, teď všichni, kdo se rozhodnou se mnou něco dělat (teď myslím spíše na potenciální běžce a běžkyně) vědí, co jsme zač a co mohou ode mne očekávat.

Parta maraton z pohledu Katky Drexler

Katka šla do projektu hlavně proto, aby podpořila Zdeňka. Nebyl to tak úplně její nápad, což se na začátku projevilo tím, že hlavně před kamerou působila, jako že ji to moc nebaví. Jak jsem však Katku poznal, viděl jsem, že moc chce a jak moc ji štve, že díky opakujícím se nemocem se výsledky nedostavují. Ty nemoci byly také důvodem, že mě a ani ji nenapadlo, že problém je daleko vážnější. Každopádně Katka je bojovnice a odvážná žena, jiná na jejím místě by řekla: Hele, nejde to, nebudu tady dělat nikomu šaška (Davide promiň:-)), běhejte si dál beze mě, a bylo by vymalováno. Katka se snažila i přes nepřízeň osudu se s danou situací popasovat a vyhrát. A u mě to rozhodně vyhrála. Katko, jsi borkyně, jen tvoje maratonská premiéra s protržením pomyslné cílové pásky se o rok odložila!

Tréninkový plán Katky Drexler, podle nějž se připravovala na maraton

Parta maraton z pohledu Katky Krucké

Náš benjamínek, a bylo to vidět na každém kroku. Velké životní změny, hledání vlastní cesty a do toho maraton, dost na to, aby to člověka skolilo i bez toho, že vlastně nebýt otce, který se rozhodl osudu vzdorovat a Katku doslova a do písmene postavit na nohy, by ani nechodila. A taková „holka” se rozhodne, že dá maraton, výzvu, nad jejímž jménem mnozí zdraví a silní padají, jen ten název uslyší. Pro mě byla Katka a její kyčle velkou výzvou a jsem moc rád, ačkoliv Katka měla ze začátku pocit, že by mohla běhat daleko více, než jsem jí ordinoval, že ji začaly zlobit vlastně až při maratonu, kde to přičítám hlavně množství kostek na trati. Kostek, s nimiž mají problémy i zdraví, natož ona, jejíž kyčle nemohou pracovat, jak je třeba, aby ty nerovnosti eliminovaly, umožnily člověku běžet stále dopředu a ne se kymácet ze strany na stranu. 

Katko, jsi velká bojovnice a navíc máš dar, skutečný dar!, věci nekomplikovat, ale řešit, věštím ti a přeju krásnou budoucnost, i když tatínek je z tvého mládí a přelétání asi trošku nešťastný:-).

Tréninkový plán, podle nějž se připravovala a následně absolvovala maraton Katka Krutská

Parta maraton z pohledu Magdy Kůtkové Křížkové

Magda je Blíženec, a tím bych mohl končit. V seriálu to okrajově na začátku zaznělo, že Magdinou velkou neznámou byla motivace, a tím pádem i důvod, PROČ! Do projektu se přihlásila, protože se jí líbila samotná výzva: Zvedni se z gauče a zaběhni maraton. Jak to viděla, nepřemýšlela a poslala přihlášku. Když dostala odpověď “Tak jo, my tě bereme”, teprve si začala uvědomovat, co to vlastně udělala. Ale nakonec se s tím poprala s grácií sobě vlastní a osobně bych řekl, že to byla její životní televizní role, a jestli po ní nějaký režisér hraného filmu či seriálu nesáhne, tak dělají velkou chybu.

Magdo, co k tobě víc říci: prostě jsi byla a jsi skvělá, a to, že se v tobě ti dva lidičkové neustále přou, kdo že bude mít navrch, to neřeš a dělej věci, které tě baví, a dělej je tak, aby tě to naplňovalo, pak nebudeš muset při dlouhých výbězích či procházkách v přírodě přemýšlet, co a jak dál. Stačí se prostě jen odvázat, tak jak jsi to udělala s přihláškou do Party maraton, udělat to a pak běžet…

Tréninkový plán, podle nějž se připravovala a následně absolvovala maraton Magda Kůtková Křížková

Parta maraton z pohledu Zdeňka Drexlera

Zdeněk je policajt a to každým coulem, ale aby nedošlo k mýlce, Zdeněk je „hodný” policajt, i když si dokážu vzhledem k jeho hereckým schopnostem dobře představit, že v praxi dokáže zahrát i toho zlého. To jeho policajství, které má zažrané pod kůží, zdůrazňuji proto, že byl zezačátku hodně “tuhej”, prostě chtěl dělat všechno podle zákona (přírodního), a to mu svazovalo nohy, ruce i dech. Postupně se nám společnými silami podařilo z něj toho policajta vyhnat. Zdeněk se uvolnil a bylo to znát i v měnících se reakcích v komentářích na jeho osobu, kdy ze začátku ho hlavně ženy neměly moc rády a viděly v něm typického představitele „macha“, který rodinu ovládá a všechno v ní musí být podle něj. Přitom Zdeněk je citlivý kluk, jen jako většina citlivých kluků nechce, aby to bylo vidět, a tím si pak v životě působí řadu problémů.

Každopádně i Zdeněk se musel během těch osmi měsíců o sobě hodně naučit, leccos pochopit a to mu pomohlo se s maratonem nejlépe popasovat, ale hlavně to hodně změnilo atmosféru v jeho rodině, kdy nyní s Katkou tvoří opravdu skvělý tým a prima pár, z čehož mám snad větší radost než z toho, že Zdeněk maraton dal, protože o něm jsem od začátku nepochyboval.

Tréninkový plán, podle nějž se připravovala a následně absolvovala maraton Zdeněk Drexler

Parta maraton z pohledu Davida Šaška

David odvedl neskutečnou práci a byl jsem rád, že tu roli velmi vytíženého člověka, jak v práci, tak doma, vzal a do projektu šel. Navíc jsem rád, že se ukázalo, že takto vytíženému člověku může běh a příprava na maraton pomoci najít si čas pro sebe. Protože to je to, co člověku dneska nejvíce chybí a co nejvíc podceňuje, a proto pak doslova a do písmene padá na hubu, když už to nemůže udýchat. David objevil, že i běh na konci dlouhého pracovního dne může člověku pomoci dobít baterky, pomoci mu uvolnit se a pochopit, že i jiní toho můžou mít, i když jsou „jen doma s dětmi”, plné kecky, a těm druhým to zase pomůže pochopit, že pořád mají doma toho skvělého muže, kterého si brali a skvělého tátu, který je má rád. Prostě proto, že když přiběhne domů, je uvolněný a dokáže s nimi komunikovat bez toho, že by jej pracovní a životní stres drtil, a tím drtil i je. 

Davidovi pomohla příprava na maraton, jeho absolvování, nejen splnit jeden ze životních snů, ale pomohl mu najít sebe sama a prostřednictvím toho novou radost ze života, a to je vlastně to, oč tu běží – být sám sebou, radovat se z toho, a tu radost šířit kolem sebe. A tohle vše vidím u Davida, že se povedlo a dělá mi to velkou radost.

Tréninkový plán, podle nějž se připravovala a následně absolvovala maraton David Šašek

Parta maraton z pohledu Jozefa Formánka

Josef byl a je asi nejkontraverznějším člověkem z Party maraton. Jedni ho od začátku milovali a druzí ho nemohli vystát. Josef si tuhle svojí roli určitě velmi uvědomoval a také to, že jako na už známou osobnost na něj bude pohlíženo z jiného úhlu. Zatímco ostatní mohli jen získat, Josef (alespoň ve svých očích) mohl mnohé ztratit. Citlivější to určitě zaregistrovali v jeho komentářích, a nejvíce se to projevilo poslední měsíc, respektive v posledních dílech, kdy šlo do tuhého, a přestože celou dobou přípravy Josef prošel vlastně s nejmenšími problémy, tak najednou se to na něj sesypalo v podobě zranění. Velkou roli u Josefa sehrála i zodpovědnost, ano, přátelé, zodpovědnost, i když u tohoto „světáka” byste ji možná nehledali. Zodpovědnost k rodině, kdy jeho mladá manželka čekala druhé dítě, a Josef se musel potýkat s myšlenkami, zda po absolvování bude schopen dostát své roli manžela a otce, když se dítě narodí a budou jej hodně, opravdu hodně manželka i obě děti potřebovat. Jestli mu pro tyto role zbude dost sil. Vůbec u Josefa jsem během těch osmi měsíců zaznamenal velkou změnu, hlavně ji však zaznamenal i on sám, a sice změnu z (pohledu mnoha pisatelů komentů) egoisty, myslícího na svou slávu, v člověka, myslícího hlavně na ty druhé. A tohle je vítězství daleko cennější, než to, ktrerého Josef dosáhl tím, že maraton dal. 

Tréninkový plán, podle nějž se připravovala a následně absolvovala maraton Jozef Formánek

A přesně o tomhle je běh, o tomhle je maraton, o té změně v nás, změně, která z nás nedělá lepší, než jsou ostatní, ale o změně, která z nás dělá lepší, než jsme byli. A tenhle úkol splnili bez rozdílu Katky, Magda, Zdeněk, David a Josef, a tím mi udělali největší radost.

Díky, přátelé, mám vás moc rád a vás ostatní samozřejmě taky, tak všem nám ve spolek přeji Šťastný života běh!

Poděkování týmu Party maraton

Úplně na závěr, i když to spíš mělo zaznít v úvodu, chci poděkovat Tereze Zemanové za nápad, Bionautu za jeho uskutečnění, České televizi za odvysílání, ale hlavně rejžovi, kameramanům, zvukařům, střihačům a všem ostatním, kteří se něčím podíleli na tom, že Parta maraton spatřila světlo světa, a to přesně v té podobě, jak ji mohli diváci vidět. Díky vám všem za odvahu přijít s něčím novým, a za perfektně a citlivě odvedenou profesionální práci!

Pohledy jednotlivých účastníků na jejich účast v projektu Parta maraton si můžete přečíst, tak jak je napíší, tím že si kliknete na jejich jméno (musí svítit žlutě), tam kde ještě není co číst je jméno napsáno červeně.

Komu nějaký díl utekl, nebo doteď neví, o čem se to tady píše, tak ať si klikne na Parta maraton  a hned bude v obraze.