Běh a věk, aneb proměny tréninku v závislosti na zvyšování čísla našeho věku

Běh a věk, aneb proměny tréninku v závislosti na zvyšování čísla našeho věku

Běh a lidé nad čtyřicet, padesát, šedesát, sedmdesát, osmdesát, devadesát… let – jak to k sobě pasuje? Tenhle vztah je naprosto ideální, ale jako v každém vtahu je dobré znát, co nám bude náš partner (v tomto případě naše tělo) ochotný tolerovat, co mu bude ku prospěchu.

Vím, že budu zajedno s lékaři, co se týče intenzity výkonu. Naproti tomu jsem dost často v rozporu s lékaři, kteří nedoporučují dříve narozeným běhat kvůli problémům s artrózou kloubů, kde já mám (ve většině případů) zato, že i zde pohyb a běh může dříve narozeným dokonce od těchto problémů velmi pomoci. 

Podívám se však na intenzitu zátěže a pohybový aparát zvlášť, i když v konečném důsledku se i tyto dvě sféry u člověka nakonec prolínají a jdou ruku v ruce, nebo chcete-li, noha k noze či hlava k srdci.

Jak si rozumí intenzita (rychlost a síla) a dříve narození

Většina dříve narozených začne běhat, protože hledá způsob, jak zlepšit své zdraví, svou fyzickou kondici, jak upravit svou váhu. Hodně dříve narozených však hledá v běhání i způsob, jak změnit svůj život, který doposavad spočíval ve starosti, jak se postarat a jak zajistit rodinu. Ať je důvodem člověka, který ho přivedl k běhání, cokoliv, stejně to pak ve většině případů skončí tím, že se ten člověk chce začít zlepšovat i co se týká výkonnosti – a tady začíná problém.

Dokud člověk běhá proto, aby zhubnul, zlepšil své zdraví, aby vyplnil čas, aby přišel na jiné myšlenky, aby si srovnal myšlenky v hlavě – běhá většinou na nízkých intenzitách a jeho tělu, jeho zdraví to jednoznačně prospívá. Jakmile začne mít tendence zlepšovat svou fyzickou kondici, začne honit minuty a vteřiny, nedělá-li to uváženě, může si způsobit problémy pohybového aparátu, začne neúměrně zatěžovat nejen srdce, ale celý kardiovaskulární systém. To se může projevit na činnosti srdce, ale i na tlaku. Proto je velmi důležité, aby dříve narozený běhal a vůbec sportoval pod kontrolou lékaře. Ne však obvodního lékaře, ale sportovního lékaře, aby pravidelně absolvoval zátěžový test, při kterém mu nejen změří jeho aerobní práh, laktát, ale také udělají EKG před, při a po výkonu, změří tlak. Když se k tomu přidá rozbor krve, jen dobře. 

Co je pro dříve narozené vhodnější vytrvalostní běhy nebo kratší tratě

Z toho, co jsem výše napsal, jasně vyplývá, že pro dříve narozené je lepší, když se zaměří na vytrvalostní běhy než na běhy, kde se po nich budou chtít rychlostní předpoklady. Osobně nemám nic proti veteránským závodům na dráze či na silnici (ME, MS), kde řada našich veteránů dosahuje vynikajících umístění, ale zdravé to rozhodně není.

Není náhodou, že ve většině zemí se lidé ve vyšším věku věnují běhu hlavně proto, že je běh jako takový baví, poskytuje jim bezpočet zážitků (třeba trailový běh, kde jednotliví účastníci nejsou v takovém vzájemném kontaktu jako na dráze, nikdo vlastně neví, s kým je v kategorii a tak si běží čistě pro tu radost z běhu) a pak, že při běhání navazují nová přátelství, nové vztahy. Zkrátka, že sportování i běhání berou například v Německu, Francii, Itálii, Nizozemsku, Belgii, Norsku, Finsku, Anglii, Španělsku – tedy v zemích s velkou veteránskou tradicí, méně prestižně, než třeba u nás.

Zajímavé je, že stejné platí i o USA, kde se sice oceňují jen vítězové, ale v celospolečenském kontextu je vítěz každý, kdo zvítězí nad svou pohodlností a je schopný pro své zdraví, svou životní pohodu leccos podstoupit, leccos „obětovat“. Ta oběť je uvozovkách proto, že to nikdo z těchto lidí jako oběť nebere, spíše naopak, bere to jako dar, že je mu umožněno si život aktivně užívat.

Na podporu všeho výše uvedeného bych rád napsal, že pro svá tvrzení, že intenzivní běh není pro dříve narozené vhodný, mám i řadu důkazů atletů veteránů, kteří byli řadu let ve světové i evropské běžecké veteránské špičce a najednou přišel kolaps. Prostě jejich tělo řeklo opakovanému přetěžování dost. S radostí ale mohu říci, že poté, co si uvědomili, o co jde a přešli na stranu běhání pro radost, věnují se vytrvalostnímu běhání, přestali se starat o umístění a běh jim stejně přináší naplnění, dokonce větší, než když si jezdili pro placky.

Takže pokud patříte mezi dříve narozené a máte ambice se zlepšovat, patříte mezi závodníky, tak v pohodě, ale řešte své zlepšování spíše větší pestrostí tréninku, zařazováním různých posilování vlastním tělem, protahováním, běžeckou abecedou, než vysloveně silovým či rychlostním tréninkem. Pokud půjdete touto cestou, tak vězte, že se zlepšovat budete a to nejméně 5 let od chvíle, kdy se běhání začnete věnovat. 

Jak si spolu rozumí běhání dříve narozených s jejich klouby

Na úvod jsem napsal, že vedu polemiku s lékaři, respektive s tím, co říkají lidem, když k nim přijdou s tím, že by chtěli začít běhat. Dosti často jim totiž odpoví: „Člověče, vy s vaší artrózou, vy jste se snad zbláznil?“ Když tohle slyším, tak mám vždy chuť zaběhnout za tím lékařem a doporučit mu, aby vrátil diplom, nebo si alespoň doplnil své znalosti o tom, jak to v těle funguje. Také bych mu doporučil, aby se podíval na statistiky lidí, kteří trpí artrózou a celý život se prakticky nehýbali a porovnal to se statistikami lidí, kteří se hýbou celý život. 

Lékaři totiž neberou v potaz jednu důležitou věc a to tu, že aby bylo tělo schopné tvořit vlastní kolagen, musí se nejprve oblast kloubů pravidelně prokrvovat. Vtip je v tom, že když sedíte většinu života na pozadí, tak vaše krevní řečiště se úží a krev, která by přinesla život (živiny, kyslík, minerály, stopové prvky) do těsné oblasti kloubů, se tam nedostane a tak vám klouby pěkně zatuhnou. 

Zkoušeli jste někdy sednout do auta, které delší dobu (aspoň měsíc) stálo? Pokud ano, tak vám bylo určitě divné, že se chovalo úplně jinak, než jste u něj zvyklí, jako by v něm všechno ztuhlo. A ono opravdu ztuhlo. Všechen olej stekl do olejové vany. U auta stačí, když se s ním projedete pomalu nějakých 50 – 100 km a bude zase jako dřív, bohužel naše tělo tak rychlou regenerační schopnost nemá. Takže pokud jste se dlouho nehýbali a začalo se to projevovat třeba i tou artrózou v koleni, tak začněte pěkně zvolna, třeba nejdříve pravidelnou chůzí (3 – 4x týdně) 30 – 50 minut a až své tělo zocelíte, začněte zvolna běhat.

Co přípravky na klouby – pomůžou?

No, tak určitě. Ale rozhodně nepřeceňujte jejich účinnost, spíš se zaměřte na pravidelné přiměřené hýbání se a upravte svou stravu, aby měla dostatečný přísun vitamínů a minerálů, a také mějte dobrý pitný režim. 

Šlachy, vazy a kosti

Šlachy, vazy a kosti, stejně jako svaly, potřebují, aby po dlouhé době nečinnosti byly zatěžovány pomalu a přiměřeně, i ony rostou a sílí, takže pokud budete mít někdy s nimi v rámci svého tréninku potíže, tak vězte, že je to hlavně proto, že jste je zatěžovali víc, než bylo zdrávo. Uberte v intenzitě, dejte jim čas na regeneraci. Hlavně nikam nespěchejte! Ten čas, který jste až dosud prošvihli, stejně už nikdy nedohoníte, ale při rozumném zvyšování zátěže si budete moci aktivní život velmi dlouho užívat.

Osobní zkušenost s tím, co skutečně pomáhá zlepšit stav kloubů, úponů a šlach

Lidé často řeší otázku, zda je dobré běhat v minimalistických botách. Jsem si jistý, že je, ale ještě lepší než v nich začnete běhat, je začít v nich běžně chodit. Je to rok, co jsem si opatřil první leguány. Ze začátku jsem v nich chodil občas, ale postupně jsem v nich začal chodit denně, dnes v nich už i občas popoběhnu a musím konstatovat, že tím jak je nucené aktivně pracovat chodidlo, jsem postupně začal zjišťovat, jak se mě zpevňuje kotník, kolena, kyčle, ale má to pozitivní vliv i na držení celého těla. Přitom to nezabere žádný čas který bych musel věnovat speciálnímu tréninku. nebo regeneraci.

Vliv běhání na psychický stav dříve narozených

Nervy dříve narozených už jsou samy o sobě natolik zdevastované životem, že přidávat jim ještě tím, že bychom se snažili běháním dohnat v životě to, čeho jsme nedosáhli, je naprosto zbytečné. Protože kdo už běhá, ví, a kdo s tím začne, tak brzo pozná, že běh je prostě absolutní relax a tím by také měl pro každého dříve narozeného být a zůstat.

Jak moc je nutné brát u dříve narozeného věk

Veterán by měl rozhodně brát v potaz svůj věk, přeci jenom už není žádný mladík, že? Na problém sportování veteránů je třeba se podívat z několika úhlů, respektive je třeba si je rozdělit aspoň do dvou skupin. Veterán, který sportuje celý život, tudíž má dobrou kondici a veterán, který se začal aktivně hýbat až ve veteránském věku. S tím velmi souvisí odpověď na další otázku. Pak jsou tu ještě veteráni, kteří se začali věnovat sportu na doporučení lékaře. Každá tato skupina má svá specifika, která je třeba brát v úvahu. Každopádně pokud budu mluvit o veteránech běžcích či běžkyních, tak pro většinu z nich je ze zdravotního hlediska nejvhodnější se spíše věnovat vytrvalostnímu běhu, než se honit za rekordy a časy. To se týká všech veteránů, bez ohledu na to, do které skupiny, jež jsem výše uvedl, patří.

Může se dříve narozený zlepšovat i s postupujícím věkem

Dříve narozený, který se věnuje běhání celý život, jako jsem třeba já, se samozřejmě už bude stěží zlepšovat a i udržení výkonnosti je problém. Ale ani tento nemusí ve veteránském věku na běh zanevřít, vždyť na závodech soutěží se svými vrstevníky, a ti se veskrze také už jen „zhoršují“, tedy co se dosahovaných časů týče. V hodnocení veteránů podle „maďarských“ tabulek, kde se dosažené časy přepočítávají podle věku, může dát na zadek i mnohem mladším závodníkům. Pak existují i výjimky jako třeba Smrčka či Blanka Paulů, ale i jiní, kteří i v pokročilém věku jsou schopni mnohem mladším ukazovat záda. Vše je to o přístupu k tréninku a o životních prioritách. 

Dříve narozený, který začne běhat třeba v 60ti letech, a mám mezi svými svěřenci i takové, se může zlepšovat cca do 65 let věku, jeho tělo není ještě unaveno během a i psychicky (není vyzávoděný – stále má motivaci).

Dříve narozený běhající pro zdraví pak tuhle otázku vůbec neřeší, tady však doporučuji kombinaci různých pohybových aktivit – lepší stimulace celé nervosvalové soustavy, kardio systému, kostry i psýchy, aby nejen běhal, ale i plaval, jezdil na kole, věnoval se turistice…

Je normální, že když je vám 40+ výkonost vám více kolísá

Ano, je to hodně individuální. Záleží hodně na životních prioritách toho kterého člověka a také na podpoře jeho okolí. Zase, pokud zapátrám ve svých „pamětech“, najdu tam řadu svěřenců, kteří po absolvování prvního maratonu najednou „ožili“, protože jejich rodina se na ně začala dívat úplně jinýma očima. Už to nebyli stárnoucí tátové či mámy, ale lidé, kteří jsou schopni dosáhnout něčeho úžasného, co stojí za to následovat. Není to většinou hned, ale během pár let jejich děti zjistí, že na tom běhání skutečně něco je, že to, že jejich rodiče začali běhat, nebyl únik od rodiny, od denních starostí, od zaměstnání, od nich, ale naopak, že díky tomu, že začali běhat, jsou teď schopni opět stíhat vše tak, jako třeba v 35 letech. To samozřejmě „mladým“ imponuje a rozhodnou se nečekat, až jim dojde míza, a začnou s běháním dřív. Prostě a jednoduše lze říci a platí to pro každý věk: 

Běh navrací člověku mládí, rozproudí v jeho těle mízu a to v kterémkoliv věku. Ono je tomu tak doslova, když si uvědomíme, že naše chodidlo funguje jako lymfatická pumpa. To znamená, že při tom, jak došlapujeme, tuto pumpu uvádíme v činnost, uvádíme v činnost náš lymfatický systém, tím posilujeme imunitní systém, tím se nám rozproudí v těle životodárná energie a to je celé tajemství toho, že běh, ale i chůze člověku navrací mládí.

A je zcela lhostejné, zda běháte celý život nebo s tím začnete až ve veteránském věku. Jen v tom veteránském věku je to najednou více vidět a hlavně ten „postižený“ to daleko více vnímá. Což jej samozřejmě nakopne směrem vzhůru k lepším výkonům, neb má pocit, že může lítat, že může skály lámat. Pokud to dělá rozumně, může z toho těžit a být aktivní až do konce svých dní, pokud propadne pocitu, že najednou může všechno, může jej to zlomit. To je riziko toho, když se veterán zblázní a nezná správnou míru, ale to riziko může postihnout nás všechny, bez ohledu na věk.

Specifika přístupu trenérské práce s dříve narozenými

Jak ho hledat? U veteránů je to trošku složitější, ten člověk jim musí i lidsky sedět, musí je chápat, musí s nimi soucítit. Prostě veterán by si, než si vybere toho svého trenéra, měl o něm něco přečíst, poznat ho osobně a pak se společně s ním pustit do práce.

Jak skloubit trénink dříve narozených s jejich osobním a profesním životem

Dobrá a svým způsobem těžká i snadná otázka. Ta těžkost spočívá v tom, že „veterán“ musí vědět, co chce, což už v jeho věku většinou ví, ale někdy také ne. Pokud to ví a chce na sobě pracovat, tak je to snadné. Prostě trénink se postaví tak, aby si přišel na své – dobře si zaběhal bez pocitu, že rodinu šidí, a rodina z toho měla také prospěch, protože táta nebo máma najednou stíhají daleko více věcí než dřív, jakoby levou zadní, protože našli čas, kdy mohou být sami sebou, očistit se od životních stresů. Ale abych byl konkrétní. Když mi klient napíše, že může běhat jen v týdnu od – do, a víkendy potřebuje volné, tak se společně snažíme trénink postavit (vždy je to společná práce) tak, aby měl možnost běžecky růst. To znamená, vždy je tam zachována posloupnost, intenzivnější trénink, tím může být i velmi dlouhý běh, kdy se nabíhají před maratonem vzdálenosti přes 30 kilometrů, se střídá s dnem, kdy se jde jen vyklusat, aby tělo mělo možnost ten náročný trénink strávit, a to doslova.

Chcete se zlepšovat? Mějte trpělivost běhat pomalu

Rozhodně je třeba položit svému tréninku pevný základ a to bez ohledu na to, zda se chcete zlepšit v běhu na 5 či 10 kilometrů, v půlmaratonu, maratonu či dokonce v ultramaratonu. Základ znamená – naběhat spoustu kilometrů v pomalém tempu. V tepu mezi 65 – 75% vaší maximální tepové frekvence. Co to znamená spoustu, bude u každého jiné, ale obecné by to mělo u každého být cca 45 – 50% vašich naběhaných kilometrů

Zdá se vám to v kontextu k tomu, že se chcete zlepšovat, moc? Pak si uvědomte, že tyto pomalé kilometry slouží k rozvoji základní fyzické kondice (zvyšování hranice aerobního resp. anaerobního prahu) a také k regeneraci. Při podcenění jednoho i druhého se budete dostávat opakovaně do problémů – přetrénovanosti, která se projeví únavou či různými zraněními, což vám v konečném výsledku zabrání se zlepšit, i když podle sebe pro to uděláte vše. Výsledkem bude vaše frustrace a pocit, že na to nemáte. Což rozhodně není pravda. KAŽDÝ NA TO MÁ!

Pestrost v tréninku

Nic člověka nedokáže tak zpomalit v růstu jako nuda. Že tohle se vám stát nemůže, že běh milujete, že si při něm přímo báječně vyčistíte hlavu, že si bez běhu už nedokážete svůj den představit…? Fajn! Tohle všechno beru, ale zeptali jste se vašeho těla, jestli ho to pořád tak bere? Cítíte se po každém tréninku jako znovuzrození? Cítíte, že vás trénink nabíjí? Nebo občas pocítíte, že už to není, jako to bývalo, že se musíte občas k tréninku doslova dokopat…? 

Problémem stereotypního tréninku je to, že tělo je vystavováno stále stejným impulzům. Na ty si zvykne, přizpůsobí se jim a pak už všechny činnosti vykonává jaksi automaticky. Což je určitě fajn, pokud jste začali běhat kvůli tomu, abyste přišli na jiné myšlenky, abyste se odreagovali od běžných životních starostí a stresů. No jo, ale teď už jste jinde, už jste okusili, jak chutná vůně vítězství nad sebou samým, už máte za sebou nějaký výkon a ten výkon chcete pokořit – zlepšit, a tady už staré „osvědčené“ prostředky nestačí. Teď musíme začít tělo začít překvapovat – zařadit různé tréninkové prostředky a ty střídat, a ne jenom během týdne, ale i různě obměňovat, protože čím více tělo šokujete, tím rychleji je schopné se na ty šoky adaptovat, účinnost šoků klesá. 

Někam jste to dotáhli, ale chcete pořád víc

To je naprosto legální, všichni chtějí víc, tak proč byste měli být výjimkou, ale nezapomínejte, na pravidlo 10 %, které znamená, že aby váš trénink byl progresivní, ale zároveň jste se nedostali do únavy, nezranili se, nebyli nemocní, měli byste si meziročně přidávat maximálně těch 10 procent.

Nechtějte nic uspěchat

Tím myslím, abyste rychle zapomněli na to, že si svůj trénink odkroutíte v jedné tréninkové jednotce, abyste pak měli klid. Mnohem účelnější a efektivnější je si jej rozložit aspoň do dvou fází! 

Než mě začnete časovat poznámkami o čase – vážně, už jste tím otravní :), vysvětlím

Většinou stále přetrvává názor, že během tréninku byste se měli rozklusat, zahřát, protáhnout, udělat abecedu, odběhat si vlastní trénink, vyklusat si a protáhnout po tréninku. Chápu, že takovýto program tréninkové jednotky jednoho vystraší. Co byste řekli tomu, když vám řeknu, že úplně postačí, když během jednoho tréninku bude stačit, když si dáte:

2 – 3 km rozklus (tempo 65 – 75 % TF max) – při tom se dostatečně zahřejete i rozdýcháte (během rozklusu můžete zařadit i abecedu ), pak dáte svůj hlavní trénink a nakonec poslední kilometr vyklušete

Protažení můžete klidně nechat až doma, po tréninku, když už budete osprchovaní a převlečení do suchého nebo si jej udělat až někdy během dne či večer. Obzvláště doporučuji se protahovat až v teple a suchu doma nyní v období zimy, protože každé vychladnutí venku hrozí prochladnutím a nachlazením, zvláště vybíháte-li ven oblečeni tak, abyste před výběhem pociťovali mírný chlad.

Pokud jde o speciální běžecká cvičení a posilování, tak to si můžete udělat také až jako druhou fázi během dne nebo večer.

Rozložení si tréninku do dvou fází má dva pozitivní aspekty. Prvním je, že vám vlastní trénink nezabere tolik času a lépe jej tak začleníte do svého denního režimu a druhý je ten, že vaše tělo bude po delší dobu v pohybu a v činnosti, neboť vaše tělo nepřestane vnímat to že jste běželi okamžitě ve chvíli, kdy se zastavíte, ale až po několika hodinách. To samé se týká pak jakéhokoliv cvičení či protahování. Výsledným efektem bude, že vaše fyzická kondice poroste i ve chvíli, kdy už na ní nebudete cíleně pracovat a pokud jde třeba o spalování tuků, tak to bude samozřejmě také probíhat mnohem déle, což zase bude mít pozitivní efekt na snížení váhy, to pak napomůže k tomu, že by se vaše výkony měly zlepšit, protože každé kilo, co nenesete, je znát.

Trénink v závislosti na věku

Věkové rozpětí účastníků běžeckých závodů je v jistém smyslu absolutní. Dolní hranice je většinou 18 let a ta horní je v nekonečnu. Je jasné, že něco jiného bude mít pozitivní efekt u mladších běžců a něco jiného pak u těch dříve narozených. Pokud bych to měl blíže specifikovat, tak u mladých (věk cca do 35 let) je třeba zařadit všechny prvky tréninku na podporu vytrvalosti, tempa, rychlosti, síly, ohebnosti, včetně regenerace. U kategorie starších (35 – 50 let) tyto prvky také fungují, ale zejména rychlost už je na ústupu, takže je třeba se více soustředit na tempovou vytrvalost, sílu a ohebnost, chceme-li si výkonnost udržet, či se zlepšovat. Po padesátce už bych byl osobně opatrnější, pokud jde o zařazování vysloveně rychlostních tréninků. Ne, že by je člověk starší 50 let nezvládl fyzicky, ale jeho srdíčko a vlastně celý kardiovaskulární systém už to nemusí vždy dobře zvládat. U běžců a běžkyň nad 50 let je to hlavně o tom se vůbec hýbat, měnit tréninkové formy – měnit pohybové aktivity (běh, kolo, plavání, inline, cvičení) a hodně dbát na protahování a crosstraining, zkrátka se více běháním a sportováním bavit, nebýt tolik zaměřený na výsledek. Je s podivem, že tahle pestrost přináší nejlepší výsledky a je zárukou toho, že i v tomto věku se můžete zlepšovat.

Vzor tréninku pro ty, co jim je 18 – 35 let

Týden 1.

den

po.

volno

út. 

dopoledne – 45 minut volně; večer – protažení

st.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 5x [(15 vt. kopec (85 – 100% TF max) – seběh] – 10 min výklus (75-65 % TF max); večer protažení 

čt.

dopoledne – 45 minut volně; večer – posilování

pá.

volno

so.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 45 min (80 – 85% TF max) – 10 min výklus; večer protažení

ne.

dopoledne – 45 minut volně; večer – posilování

Týden 2.

den

po.

volno

út.

dopoledne – 45 minut volně; večer – protažení

st.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 2x [5x (15 vt. kopec (85 – 100% TF max) – seběh] – 10 min výklus; večer protažení

čt.

dopoledne – 45 minut volně; večer – posilování

pá.

volno

so.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 55 min (80 – 85% TF max) – 10 min výklus; večer protažení

ne.

dopoledne – 45 minut volně; večer – posilování

Týden 3. a 4.

den

po.

volno

út.

dopoledne – 45 minut volně; večer – protažení

st.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 2x 5x[30-20-10] – 10 min výklus (65-50% TF max); večer protažení

čt.

dopoledne – 45 minut volně; večer – posilování

pá.

volno

so.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 65 min (80 – 85% TF max) – 10 min výklus (65-50% TF max); večer protažení

ne.

45 minut volně; večer – posilování

Vzor tréninku pro ty, co jim je 35 – 50 let

Týden 1.

den

po.

volno

út.

dopoledne – 45 minut volně; večer – protažení

st.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 4x [5 min (80 – 85% TF max) – 3 min (75 – 65% TF max)] – 10 min výklus (75-65 % TF max); večer protažení 

čt.

dopoledne – 45 minut volně; večer – posilování, protažení

pá.

volno

so.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 60 min (75 – 82% TF max) – 10 min výklus; večer protažení

ne.

45 minut volně; večer – posilování, protažení

Týden 2.

den

po.

volno

út.

dopoledne – 45 minut volně; večer – protažení

st.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 4x [6 min (80 – 82% TF max) – 3 min (75 – 65% TF max)] – 10 min výklus; večer protažení

čt.

dopoledne – 45 minut volně; večer – posilování, protažení

pá.

volno

so.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 75 min (75 – 82% TF max) – 10 min výklus; večer protažení

ne.

dopoledne – 45 minut volně; večer – posilování, protažení

Týden 3. a 4.

den

po.

volno

út.

dopoledne – 45 minut volně; večer – protažení

st.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 3x [8 min (80 – 82% TF max) – 3 min (75 – 65% TF max)] – 10 min výklus (65-50% TF max); večer protažení

čt.

dopoledne – 45 minut volně; večer – posilování, protažení

pá.

volno

so.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 90 min (75 – 82% TF max) – 10 min výklus (65-50% TF max); večer protažení

ne.

dopoledne – 45 minut volně; večer – posilování, protažení

Vzor tréninku pro ty, co jim je 50 let a víc

Týden 1.

den

po.

volno

út.

dopoledne – 45 minut volně; večer – protažení

st.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 25 min fartlek – 10 min výklus (75 – 65 % TF max); večer protažení 

čt.

dopoledne – 45 minut volně nebo crosstraining; večer – posilování, protažení

pá.

volno

so.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 45 min (75 – 82% TF max) – 10 min výklus; večer protažení

ne.

dopoledne – 50 minut volně nebo crosstraining; večer – posilování, protažení

Týden 2.

den

po.

volno

út.

dopoledne – 45 minut volně; večer – protažení

st.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 35 min fartlek – 10 min výklus; večer protažení

čt.

dopoledne – 45 minut volně nebo crosstraining; večer – posilování, protažení

pá.

volno

so.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 60 min (75 – 82% TF max) – 10 min výklus; večer protažení

ne.

55 minut volně nebo crosstraining; večer – posilování, protažení

Týden 3. a 4.

den

po.

volno

út.

dopoledne – 45 minut volně; večer – protažení

st.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 45 min fartlek – 10 min výklus; večer protažení

čt.

dopoledne – 45 minut volně nebo crosstraining; večer – posilování, protažení

pá.

volno

so.

10 – 15 min (rozklus, zahřátí, abeceda, protažení) – 75 min (75 – 82% TF max) – 10 min výklus; večer protažení

ne.

60 minut volně nebo crosstraining; večer – posilování, protažení

 

Obkroužení České republiky kraj po kraji

Obkroužení České republiky kraj po kraji

Každý cíl člověk nejdříve zahlédne jako velmi vzdálenou siluetu něčeho, o čemž nemá přesnou představu, co to je. Pak se začne k tomu neznámému krůček po krůčku přibližovat, až začne rozeznávat nejdříve matně, pak stále zřetelněji obrysy předmětu svého zájmu.

V tuto chvíli záleží velmi na naší odvaze, neboť ve chvíli, kdy začneme zcela zřetelně vnímat velikost svého cíle, může nás tato velikost ochromit a my raději sejdeme z přímé cesty a začneme kolem svého cíle kroužit, abychom jej poznali ze všech stran.

To není dobrá cesta, neboť cíl, jakmile „vycítí“ naší nedůvěru, se začne maskovat, tu za pomoci mraků, tu za pomoci světelných paprsků, mlhy, prachu v ovzduší.

Zkrátka naše nedůvěra v něj jej urazí, a stejně jako my se neodvážíme se k němu více přiblížit, abychom s ním splynuli v jedno, on se nám nedá nikdy celý poznat.

Taky proč by to dělal. Naproti tomu, když však svůj strach překonáme a vydáme se ke svému cíli přímo, přijme nás, jako bychom byli jím samým a už nikdy nebudeme JÁ – TY, ale MY! 

Obkroužení Karlovarského kraje

Nejdříve byl nápad: obkroužit Českou republiku od Severu k jihu a hned na to druhou stranou od jihu na sever. No jo, ale to teď dělá spousta lidí, navíc už jsem to absolvoval při svém druhém oběhu České republiky jako závod.

Tak jinak, řekl jsem si: co to udělat tak, že postupně oběhneme společně s Pepou, protože běžet to celé sám až takový introvert nejsem, všechny kraje České republiky a tím jako puzzle i celou Českou republiku.

Karlovarský kraj se nabízel jako první. Nebyla to rozhodně žádná sranda, znamenalo to uběhnout a ujít za 7 dní a 8 hodin 420 kilometrů a nastoupat celkem 7406 metrů a to je ten náš kraj nejmenší mezi kraji všemi.

No, jestli mi vydrží zdraví a fyzická kondice, mám do osmdesáti let co dělat. Tak mě a Pepovi držte palce!

Foto: Martin Stolař

Být schopný žít aktivně po celý život, to je to oč běží

Být schopný žít aktivně po celý život, to je to oč běží

Když se necháte vést svými vnuknutími a nehledáte důvody, proč by TO či ONO nešlo, ale rovnou jdete a uděláte TO. Život je tak báječný, když jej necháte proudit a nestavíte mu hráze z nelásky, nezájmu, nepřejícna , ze závisti, ze zbabělosti, z neschopnosti pochopit, že vše, co člověk dělá, dělá proto, aby jiné potěšil a ne proto, aby je ponížil, či využil.

Nevěřte člověku, který vám říká, že něco nejde, nevěřte mu a zkuste udělat, co vás napadne, tedy pokud to zrovna není vykrást banku, někomu nabančit, či něco podobného. I když v těchto případech ti, co je to napadne, většinou nemají problém, prostě jdou a udělají to a vůbec jim nevadí, že jim všichni říkali, že toto se nesmí a nedělá. Když člověka ale napadne něco pozitivního, dost často jej od uskutečnění odradí nedůvěra ve své schopnosti nebo někdo, komu se se svým nápadem svěří a kdo mu vysvětlí, že to není až tak dobrý nápad, přičemž ho vzápětí zrealizuje sám :-(. Takže, ať už vás v životě napadne cokoliv, co vnímáte jako pozitivní pro sebe, pro druhé, běžte a konejte a až ve chvíli, kdy se vám postaví do cesty překážky, je řešte! 

Stejné je to s láskou, už od malička všude slyšíte, že láska a zejména sex je cosi, s čím se musí hrozně opatrně, věčně vidíte před sebou něčí zdvižený prst, který vám má ukázat, že byste měli být, pokud jde o lásku a sex, zdrženliví. Pak není divu, že tolik lidí má se sexem potíže a má potíže s celým svým žitím.

Můj oblíbený OSHO v Tří poklady TAO říká o lásce a sexu toto:

Největší zázrak života je láska, a láska je zároveň největší mystérium, láska je mystérium větší něž život sám, neboť je to esence, díky níž život existuje.
Láska je počátek a láska je konec. A tak ten, kdo promešká lásku, promeškal vše. Nesmíte však lásku mylně chápat jako emoce. Ne, láska nejsou emoce, není to cit. Je to ta nejjemnější energie vesmíru, energie sotva znatelná, energie jemnější než elektřina. Je to základní substrát vší energie. Manifestuje se mnoha způsoby. A tak zkuste nejdříve porozumět lásce a pak snadno porozumíte i ostatním Lao-c´eho klenotům.
Kdybyste se zeptali mne, co jsou tři největší poklady, řekl bych vám: první je láska, druhý je láska a třetí je láska. Lao-c´říká v podstatě totéž, když říká:

Mám tři klenoty: chraňte je a mějte je za nejcennější poklad.
prvním je láska.
druhý je střídmost: nechtěj příliš mnoho.
třetí je zdrženlivost: nebuď první na světě.
kdo miluje, nezná bázeň.
kdo je střídmý, nebaží po moci.
kdo nedychtí být prvním na světě, může rozvinout své vlohy a nechat je dozrát.
kdo se vzdá lásky a odvahy,
kdo opustí umírněnost a hromadí moc,
kdo přestane držet se zpátky a uhání vpřed,
odsuzuje se k záhubě!

jen to musíte pochopit.

Člověk je trojice, křesťané říkají, že Bůh je Trojice. Bůh jí může být nebo nemusí, ale člověk je trojice – tělo, mysl, duše. Jen díky hlubokému chápání lidských bytostí začal Kristus nazývat Boha Nejsvětější Trojicí. Jestliže existuje nějaký Bůh, musí to být trojice, protože všechno, co existuje, je tvořeno ze tří vrstev. Hinduisté jim říkají tři guny: sattva, radžas a tamas. Křesťané jim říkají svatá Trojice.

Když se láska manifestuje skrze vás, projevuje se nejdříve skrze tělo jako sex. Když se projeví skrze mysl, která je vyšší, hlubší, jemnější, pak jí říkáte láska. Když se projeví skrze duši, stává se modlitbou. 

Existuje však ve vás ještě něco, co je nad touto trojicí. Hinduisté tomu říkají „to čtvrté“, čtvrtý stav vědomí, turja. Nedali mu jméno, protože nemůže být pojmenován. První tři manifestace pojmenovány být mohou, protože patří k projevenému světu. Čtvrtý stav pojmenován být nemůže, protože patří k neprojevenému; je však základním substrátem všeho. Říkají mu prostě „to čtvrté“ turja. V této čtvrté vrstvě se láska stává samádhi, nirvánou, osvícením.

Když se láska – stále mluvíme o téže energii – projeví skrze tělo, projevuje se jako sex. Jestliže je všechno, jak má být a sex přirozeně proudí, je to nádherná zkušenost, protože skrze ni můžete letmo zachytit energii druhé úrovně. Pokud se do sexuálního aktu pohroužíte opravdu velmi hluboko, tak, že v něm sami na sebe úplně zapomenete, můžete skrze něj bleskově nahlédnout dokonce i do třetí úrovně. A pokud prožijete opravdu orgastický zážitek, mohou skrze něj přijít dokonce i tak vzácné momenty, že se vám na zlomek sekundy otevře čtvrtá úroveň turja, která je nad třemi předchozími.
Avšak pokud sex nefunguje správně, v mysli se zrodí perverze, která se manifestuje jako nenávist a zášť. Příčinou je selhání sexu, selhání milostné energie. Násilí, touha po penězích, konfliktní postoje ega, politika a války, to všechno jsou sexuální perverze.

Tady bych skončil s citací OSHA a Tří pokladů TAO. Pokud jste četli pozorně, sami si uděláte úsudek, o co v životě jde, co je jeho hybnou silou a taky o tom, proč se lidstvo stále točí v kruhu jako pes, který se snaží kousnout do vlastního ocasu …

Že jsme si dneska moc nezaběhali? Ale běžte, vždyť to celé bylo o lásce, o životě, o životě s láskou a o životě v lásce a běh je přesně o tom samém, protože když běžíte lehce mlhavým ránem, na řasách se vám zachycují kapičky rosy, je to jak polibek, který vám dává milá/milý, nechybí tomu naděje – tajemnost příslibu věcí příštích, nechybí tomu vlhkost rtů, nechybí tomu rozechvění a vy cítíte, že tam někde docela blízko je TO, co už jste měli mnohokrát na dosah a jen jste na TO pomysleli, proklouzlo vám TO mezi prsty.
Ptáte se, co máte udělat, aby se tak nestalo znovu? Nedělejte dočista NIC, nechte TO na vás působit, užívejte si chvíle, pusťte TO, oč stále usilujete, ze čím se ženete a ve chvíli, kdy tak učiníte, ono si vás TO najde

Běh prodlužuje život

Běh prodlužuje život

Běh prodlužuje život ve srovnání s těmi, co jen sedí a pravidelně se nehýbají.

MUDr. Miloš Králíček

Jedna nová studie uvádí, že osoby od věku padesáti let a výše, které pravidelně běhají, trpí méně zdravotními problémy, mají aktivnější a delší život a jejich riziko předčasného úmrtí je o 50% nižší než u inaktivních padesátníků. Běhání zpomaluje nejen nástup zdravotních omezení, ale vede i k tomu, že se rozdíl ve zdravotním stavu běžců a sedavých osob s časem prohlubuje ve prospěch sportovců.

Lékaři Standfordské lékařské fakulty v Kalifornii srovnali 538 osob od věku 50 let a více, které od roku 1984 běhaly několikrát týdně, se srovnávací skupinou inaktivních osob. A výsledek mluví sám za sebe, protože o 19 let později bylo 34% účastníků v inaktivní skupině po smrti oproti pouze 19% v běžecké skupině. Navíc ti, kteří běhali pravidelně, začali mít zdravotní omezení spojená s věkem o 16 let později než neaktivní osoby. 

Na začátku studie skupina běžců běhala v průměru 4 hodiny týdně a po 21 letech jen 76 minut, ale příznivé efekty na jejich zdraví zůstaly zachovány.

Dr. James Fries, profesor v důchodu Standfordské university a hlavní autor tohoto výzkumu, se vyjádřil, že je výsledky udiven. Zvláště byl překvapen, že ti, kteří běhají, se těší lepšímu zdraví než inaktivní osoby i v době, kdy se z nich stanou devadesátníci. Tento rozdíl je podle něho vysvětlitelný nižším body mass indexem sportovců, stejně jako jejich obecně zdravějšími životními návyky.

Na začátku tohoto nejdelšího výzkumu vlivu fyzického cvičení na stárnutí se někteří výzkumníci obávali, že tehdejší vlna joggingu ve Spojených Státech po letech způsobí významné kloubní obtíže.

Ale Dr. Fries a jeho spolupracovníci uveřejnili v „American Journal of Preventive Medicine“ doplňkovou studii ukazující, že u osob třetího věku, které pravidelně běhaly, nedošlo k nárůstu případů artróz (chronického kloubního postižení).

Dlouhodobý výsledek se v konečném důsledku projevuje v poklesu úmrtnosti způsobené kardiovaskulárními onemocněními, nižšími předčasnými úmrtími v důsledku rakoviny, neurologických a infekčních nemocí.

Běh je láska, která otevírá brány ráje

Běh je láska, která otevírá brány ráje

Běžíce přes kořeny, zakopáváme, nadáváme na ně, zlobíme se na stromy, že nám je staví do cesty, při první příležitosti je odsekáme, zalijeme do asfaltu či do betonu a libujeme si, jak jsme na ně vyzráli.

Za čas se na místo své pomsty vrátíme a zjistíme, že ty kořeny jsou tu zase. Ty kořeny tu budou stále, budou tady stále, aby nám připomněly a připomínaly, že nic se nedá obcházet – přecházet.

Každý ten kořen představuje něco, co se máme v životě naučit. Ve chvíli, kdy se všechno naučíme, přestanou nám ty kořeny vadit – stanou se naší součástí, protože jsme je přijali za své.

Stejné je to se vším, co se děje v životě člověka, v celém světě. Dokud s problémy bojujete, místo abyste se snažili pochopit, proč tu jsou, abyste se je snažili přijmout, budou tu stále a budou stále větší.

Ve chvíli, od kdy začneme jako lidé k problémům přistupovat tak, že bude navýsost zřejmé, že se je nesnažíme přečůrat, ale chceme je skutečně pochopit a tím vyřešit, začneme se jako lidstvo vracet do časů, kdy byl na světě ráj …, vrátíme se ke kořenům!

Nevzpomínám si na svůj první běh v životě, když si ho ale před očima představím, tak se vidím s rozpaženýma rukama běžet proti vycházejícímu slunci.

Na jaře je to veliká, jasná, červená koule – vzduch je ještě chladný, pod bosýma nohama mám mladou orosenou trávu; v létě je to pořád veliká koule, ale vlivem teplého vzduchu už není tak jasná, je spíše zlatá a pod nohama mám rozkvetlou horskou louku; na podzim ta velká koule přichází skrze mlhu, je trošku studená, ale na druhou stranu v sobě skrývá krásná tajemství, pod nohama mám listí hrající všemi barvami; v zimě je ta koule velká a rudá a pod nohama mi křupe zmrzlý sníh, který mi hází do očí prasátka.

Zkuste začínat každý svůj běh tím, že se na chvíli zastavíte, postavíte se směrem, jímž tušíte slunce, nechte se jím prostoupit, pak volně vyběhněte jemu v ústrety.

Když to budete opakovat, pomalu zjistíte, že běh není nic těžkého, naopak že je velmi lehký, prostoupí vás pocit sjednocení se svým tělem, svou myslí, celým světem, kořeny a problémy se začnou z vašeho života vytrácet, až jednou zjistíte, že nic není problém, že všechno má své řešení a že ani lidi nejsou tak zlí a sebestřední. A to všechno jen díky tomu, že přijmete sami sebe jací jste.

Také milujete výzvy

Také milujete výzvy

Já ano. Nutno však podotknout, že mnohé z nich jsou poněkud jiného pojetí, než které jsou dnes mezi běžci tak populární.

Pomalý Pepa Cupal
Moje oblíbené výzvy jsou….no, jak to říct… takové ty nečekané, které se před člověka staví v rámci plnění úkolů a povinností všedního dne, a poňoukají ho k pohybu, byť pod rouškou všedno(denno)sti k nevšedno(denno)sti. Má to ale háček – musí se tomu jít naproti, protože tohle samo od sebe za váma nepřijde. Nejhezčí na tom pak ale je, když člověk zjistí, že NEMUSÍ, nýbrž CHCE.

Táááákže…..páteček jako malovanej. Chci stihnout tři činnosti na třech různých místech: Zaměstnání v Nové Roli, odběhnout Cooperův test ve Varech, a jít ke komunálním a senátním volbám v Nejdku. Teď trochu geometrie: Ta tři místa jsou jedno od druhého od sebe vzdálená 8,5 km, a leží v jedné přímce, tudíž mezi krajními body je vzdálenost 17 km. Můj výchozí bod je ten, který leží přesně uprostřed.
Vím jedno: Nechci dnes sedět na zadku v autě. To po mně fakt nemůže nikdo chtít.

Hrubým odhadem zjišťuju, že i bez auta tohle všechno stihnutelné je, zvláště když se volební místnosti zavírají až ve 22.00h večer. Takže je to jasný – běžím.

Odpracuju osm a půl hodiny v práci, pak si dávám doma pohodu s hrnkem kávy a s hrnkem čaje, převlékám se do sportovního, a vybíhám do Varů na soutěžní Cooperův test na atletické dráze v rámci akce Karlovarské nemocnice a atletického klubu Triatlet 12 minut pro zdraví. Klasická dvanáctiminutovka, jakou jí znáte z hodin tělocviku na základce, tady však vylepšená o měření tlaku v klidovém stavu před výkonem, a v „neklidném“ stavu bezprostředně po výkonu. Při svém měření tlaku před startem se usmívám a pronáším úvahu, jestli se můj aktuální stav dá považovat za klidový, když jsem právě přiběhl z 8,5 km vzdálené Nové Role. Je ale fakt, že vklidu vlastně jsem, protože se mi ulevilo z toho, že jsem sem stihl přiběhnout včas, takže můj stav klidový je, respektive vyklidněný. Ale to je buřt. Zkrátka když se měří tlak, tak se neodmlouvá.
17:00h ostrý start. Dvanáct minut svižný kvapík, na trati jen jeden chlapík, dva kucí a jen dvě ženy, touhou běhat postiženy. Při tak malém počtu závodníků, je pořadí v cíli tvrdé a neúprosné: V „nabité konkurenci“ jsem urval 2.místo v absolutním pořadí, a 1.místo v kategorii 18+ (se svými 46 lety). Nešlo to jinak. Ale ten klučina, co z nás doběhl nejdál, je fakt dobrej! To je radost pohledět. Potěšil, kluk jeden ušatej. Mne budiž plnohodnotnou útěchou, že urazit za 12 minut 3,1 km není na šestačtyřicetiletýho kmeta snad až tak úplně blbý. Vítězové jsou ale všichni, o tom žádná.

No jo, jenže co teď s tou výherní taškou, co mi spadla do klína? Je plná různých drobností i něčeho na zub, a něco to i váží. Je tam toho docela dost, s tou nemůžu přece běžet dál… Teď vyvstává klasická nerudovská otázka: Kam s ní(m)? Nezdržuju se přemýšlením, a vyrážím pěšky zpátky, a najednou nápad!

Jdu svižnou chůzí s taškou v ruce, a s čerstvým nápadem v hlavě, a po třech kilometrech udělám z chodníku záměrně lehký úkrok kolmo vlevo, a ocitám se v restauraci, která by se dala označit termínem „domovská scéna“. Tady pivo skvěle kroužkuje, ale hlavně jsou tu skvělý lidi. U výčepu poprosím o hladinku, a vidím v očích servírky Klárky lehký údiv: „Hladinku? Jsem už chtěla čepovat něco jinýho.“ A já na to: „Ne ne, čochtana ne, na toho už není počasí.“ Jdu si sednout, a zatímco vykládám věci z výherní tašky na stůl, přistává mi u nich tácek s učebnicovou hladinkou. Dělám první kroužek, a rozhlížím se po všech těch věcech vyskládaných na stole a rozhoduju se, s čím poběžím dál, a co tady nechám. Dělám druhý kroužek, a mám jasno: Dál se mnou poběží jen medaile. Chvíli jsem si připadal jako divák na tenise, jak jsem se rozhlížel po stole sem a tam. Rozhodnutí ale už padlo. Tenisový zápas skončil. Vtom spatřím, že zpoza výčepu se také kdosi rozhlíží. Nikoliv však po mém plném stole, nýbrž po restauraci plné lidí. Áááá, Luci mne právě teď přes celou délku místnosti už taky zblejskla! Třetí kroužek. Už stojí u mne hledíc, jak se taška zpátky plní věcmi ze stolu. „Prosím Tě, Luci, potřebuju dneska ještě běžet dál, mohl bych si to tady u vás nechat?“ Ve zlomku vteřiny ze sebe vyhrkne: „Ne.“, a pusu má u toho od ucha k uchu. Na pár okamžiků jsem jí na to fakt skočil, a zmohl se jen na své udivené: „Neee?“ Jen mi stačilo blesknout hlavou: „Ty woe, co já s tou taškou teď budu dělat?“ Jenže neustávající široký úsměv na Lucčině tváři vyloudil úsměv i na tváři mojí, protože mi v tu chvíli došlo, že mě dostala. „To víš že jo, dej to sem.“ praví, a nepřestává se u toho křenit. Uuuuuuf. Čtvrtý kroužek. „Jo, ještě něco, Luci, ideální by bylo, kdybys s ostatními tu tašku prohrábla, a kdybyste si věci z ní rozebrali. Já nic z toho vlastně nepotřebuju, vzal jsem si jen tu „vydřenou a potem zkrápěnou“ zlatou medaili…“ „Uvidíme, jestli je tam i něco k snědku….“ říká s šibalským úsměvem, „Máš to tady. Dokonce podepsaný.“ Pátý kroužek. „Jo, Pepo, kolegyně se chtěla zeptat, jestli jí taky naučíš běhat.“ Šestý kroužek, sedmý kroužek. „Jak jako taky? Ty chceš taky?“ „Jo.“ Osmý kroužek, jsem na dně. „Jasně, že naučím. Ale ještě si to promyslete, holky, protože jestli vás běh chytne, jakože s největší pravděpodobností chytne, tak si pište, že už vás nepustí, tak abyste s tim počítaly.“ „Tak jo. Dáš si ještě jedno?“ „Dám. Ale už jen mlíčko. Děkuju.“ Slovo dalo slovo, a kroužky na mlíku mi dělají radost stejně tak, jako zájem a odhodlání holek udělat tenhle závažný krok (rozuměj – začít běhat), a když už, tak ten svůj záměr uchopit za správný konec, respektive hned od začátku se to učit správně. Holky kmitají na place jedna báseň, ale daří se, byť přerušovaně po kouskách, prohodit vždy pár slov, či kusých vět o tom, o čem ten běh vlastně je, a co holky v první fázi učení bude vlastně čekat. Moc fajn čas, tohleto.

Musím teď ale myslet i na to, že mne ještě dnes čeká kus běžecké cesty, a za chvíli se začne stmívat. Platím, a chystám se k odchodu. Tu se náhle od jednoho stolu zvedá postava, a míří přímo ke mne. Karla jsem neviděl asi 15 let. Po několika minutách příjemného přátelského rozhovoru ale už opravdu musím běžet. A od teď jako fakt běžet, protože výherní tašku jsem tady úspěšně zanechal, a mám konečně prázdné ruce.

Je přesně takový ten čas, jak se zpívá v jedné skvělé písni: „Ještě není tma, ale stmívá se“. Vybíhám do šera, v duchu si broukám tu písničku, a nešetřím to…

…v Nové Roli vyměňuju medaili za občanku a čelovku. Občanku proto, aby mě k volbám vůbec pustili, a čelovku proto, abych se cestou zpátky nepřizabil v povolebním temnu (kdo v tom vidí skrytou symboliku související s volebními výsledky – vidí jí správně). Čeká mne tedy 8,5 km dlouhá další etapa do Nejdku. Noc rychle padá, a po pár minutách je tma jak v pytli, a i když je to dávno zralé na rozsvícení čelovky, pořád ještě pár kilometrů úspěšně odolávám. Jenže les, kořeny, kameny a bahýnko, jsou neúprosné. Rozsvěcím. I v kuželu světla čelovky si umím užít ten stav beztíže, který dálkoví běžci znají. Dávám nohu před nohu tak dlouho, dokud před sebou poprvé nezahlédnu světla obce Suchá, ze které už je to do Nejdku co by kamenem dohodil. První stavení, první lampy….a najednou vlevo před zahradou jednoho z domů jakýsi stojan, na něm přepravky plné natrhaných švestek, a nad nimi na plotě nápis: „Tady jsem si dovolil pár švestiček ze své zahrádky, jestli se neurazíte… ZDE VOLNĚ K ODBĚRU.“

Také milujete výzvy

To je vtipný a zároveň sympatický, říkám si. Ochutnám, až tudy poběžím zpátky. A hned je o důvod víc, nač se těšit. Nejdek mne vítá prázdnými ulicemi, a ani se tomu moc nedivím – je pátek, půl deváté večer, tma, zima, volby… Přibíhám ke škole, smekám čelovku a vejdu… Nikde v tuto hodinu samozřejmě ani noha (mám na mysli volící noha). Volební komisaři jsou v celém baráku v přesile odhadem 30 : 0. Svým příletem narušuji tuhle idylku na 30 : 1. Nacházím svou volební místnost, a chce se mi zavtipkovat a pozdravit: „Dobré ráno“, protože je mi jasný, že v tuhle pozdní hodinu to má volební komise pohříchu těžký. Na poslední chvíli ale vyměknu, a vypadne ze mě jen obligátní: „Dobrý večer.“ Všechny zraky se teď upírají na toho exota v krátkých elasťákách zimě venku navzdory, s čelovkou v ruce, a s prosbou: „Mohl bych prosím požádat o volební lístky? Do schránky mi nepřišly.“ Odpověď, kterou jsem si vyslechl, jsem sice mohl očekávat, ale protože jsem byl jako obvykle v dobrém rozmaru, její jistá nevlídnost mne zaskočila: „Občanku!“ Intuitivně přecházím do nespisovného módu: „Jooo, hneeed. Tady je.“

„Cup…., tak Vy jste až támhle na úplném začátku u paní.“ Přejdu k ní k opačnému konci dlouhého stolu, čili na konec, a ona zajásá: „No konečně pořádnej chlap!“ Přišlo mi to úsměvný, tak jsem to ještě podpořil: Stojím, rozhlížím se kolem sebe a jakoby někoho pohledem hledám a říkám: „Kde?“ Mezitím paní hledá jméno toho exota, co stojí před ní, v seznamu jmen, broukajíc si: „Cupal… Cupal… Cupal…..jo, mám.“ a pokračuje: „Chlap jako kde? No tady! A dokonce přijel na kole!“ „Na kole?“ odpovídám „To jste si mně s někým spletla, já nejsem ochotnej s sebou vláčet kolo.“ Původně strnulá nálada se začíná konečně krásně uvolňovat.
„A jak jste tedy přijel, když jste takhle ve sportovním?“
„Po svejch. Běžmo.“
„A odkud?“
„Z Nový Role.“
„Z Nový Role???“

„Jo. Ale ještě předtim jsem běžel z tý Nový Role do Varů na jeden takovej kratší závod.“ Pozoruju, jak se členům volební komise vyvalují oči směrem vodorovně ke mně, a brada směrem svisle k zemi, a tak přerušuju tu hrozící dramatickou tichou pauzu hned na začátku, a pokračuju: „No, a z těch Varů jsem běžel zpátky do Nový Role, tam jsem se zbavil medaile z toho závodu, vzal jsem si občanku a čelovku, a běžel jsem sem, a…“

„Počkejte, počkejte, to chcete říct, že jste….“
„Jo, přesně! Co je na tom divnýho?“
V očích všech členů volební komise vidím jejich nevyřčenou odpověď: „Vy, Cupale. Vy!!!“
Vyřčená odpověď však zní jinak: „A…a…a…kolik je to kilometrů?“
„Tak počkejte, budu počítat nahlas…..z Role do Varů osm a půl, plus to samý zpátky je sedmnáct, z Role sem osm a půl… to máme dvacet pět a půl…“
„Hmm…“
„A taky se ještě odtud musím dostat zpátky do Role, že jo, to je dalších osm a půl, takže třicet čtyři.“
„…“
„Jo, a ještě vlastně ten závod jsem běžel. Aha! To jsou další tři kilometry k tomu. Suma sumárum tedy 37 kilometrů.“
„…“
Načež jedna z dam z volební komise po udivené vteřině ticha všech přítomných, pronáší větu, aspirující na zařazení do vět památných, a jenž by mohla můj krátký popis návštěvy tady u voleb úspěšně uzavřít:
„Prosim Vás, radši už nic neříkejte. Mě už z toho Vašeho vyprávění bolej nohy!“

Vybíhám tedy do noci na poslední dnešní etapu, a soustředím se na to, abych se někde nepřerazil, a taky na to, abych cestou zpátky nezapomněl na švestky. Přibíhám k nim, znovu si s úsměvem čtu ten vtipnej nápis nad nima, beru si „svých pět švestek“ (opět ta symbolika), v duchu poděkuju, a cupitám dál. Ochutnám první švestku, a po pár krocích zvolám: „Jezusky, ježek!“ Štráduje si to přede mnou po cestě jako starej mazák. Asi dvacet metrů běžíme spolu, on dva kroky přede mnou, než mi nadobro zmizí v trávě. Miluju taková setkání. Rozloučím se, a volám za ním do trávy: „Ahóóóóój, prďáku!“, dám si druhou švestku, a zmizím ve tmě. Trpělivě, a s lehkým krokem. Dva kilometry před cílem mi přes cestu přeskočí srnka, odskočí do lesa, a já hned využívám toho, že jsem ještě mimo civilizaci, a odskakuju si taky. Hlavní důvod je jasný, ale teď mám i důvod druhý. Už při setkání se srnkou před pár desítkami vteřin, se totiž z jiné strany nočního lesa ozývalo takové příjemně strašidelné praskání, šustění, kroky čehosi pohybujícího se prostorem. A protože jsem tvor zvědavej, tak stojím čelem do lesa, aby mi něco neuniklo, a čekám, co se z toho vyklube. Tma fakt jak v pytli. Taková, že když natáhnu ruku před sebe, nevidím jí (tu ruku, nikoliv tu tmu). Zvuk toho čehosi se pomalu ale jistě přibližuje. Strašidelný. Žůžo dobrodrůžo. Kdyby bylo nejhůř, ubrousky s sebou mám. Vteřiny dramaticky ubíhají, zvuk je blíž a blíž, až mám pocit, že kdybych znovu před sebe natáhl ruku, nahmatám kromě tmy tmoucí i to cosi, o čem pořád nevím, co to je. Jasně to identifikuju teprve až v okamžiku, kdy to v mé těsné blízkosti zachrochtá. No vida, kaneček! Instinktivně zašoupám nohou o štěrk na cestě, a ten nepříjemný zvuk odrazuje mého nového kamaráda od postupu vpřed tam, kde stojím já. Jeho kroky se rychle vzdalují dál ode mne, a já tu jsem zase sám. Ani jsem se nestihl rozloučit.

Zbytek cesty dobíhám už bez událostí, hodných zaznamenání, a v hlavě mi běží film z celého dne. Byl úžasně dlouhej a plnej zážitků a milých setkání. Miluju takové dny. Mám jich ve svém životě mnoho, a tohle byl jen jeden z nich. A přitom k tomu, aby se takový skvělý den odehrál, stačilo tak málo: Jít tomu trochu naproti, zapomenout na auto, a nezapomenout na to nejdůležitější – na pohyb a radost z něj, a na radost ze života.

Proč vám ale tohle všechno vyprávím?
A kde jsme to vlastně skončili?
Jo, už vím! Chtěl jsem se zeptat:

Také milujete výzvy?