Den se ještě choulí do ubývající noci, slunce ještě hluboko pod obzorem vysílá první paprsky, aby očím mžourajícím v korunách stromů zvěstovaly jeho pozvolné přebírání vlády.

Obouvám se a vyrážím na cestu. Zprvu jen zvolna, ještě trošku zchromlý spánkem na tvrdém lůžku protkaném šiškami a klacíky, které jsem při jeho přípravě v ubývacím světle předchozího dne neviděl.

Postupně, jak se rozehřívám, začíná mi proudit tělem krev, svaly zprvu ztuhlé se uvolňují, můj krok se zrychluje, až zničehonic zjišťuji, že tráva, stromy, skály…, vše co za běhu míjím, mizí někde daleko za mnou.

Začínám hrát hru na míjenou. Když ve volném tempu míjím stromy běžící proti mně, vypadá to, jako by si zvědavě prohlížely blížícího se narušitele jejich klidu. 

Zrychlím, v tu chvíli zrychlí i oni, proti vší logice však neběží ode mě, ale ke mně, jako by se na naše vzájemné setkání těšily. Ještě trošku zrychlím a zdá se, že mi začínají mávat na pozdrav.

Pokynu jim úklonem hlavy a když zvednu oči, jsou pryč. Ale není čas se rmoutit, protože v ústrety mi běží další stromy, trávy, skály…, obyvatelé lesa, jen zvířata a ptáci neběží ke mně, ale berou přede mnou roha, jako by už měli s člověkem své zkušenosti.

Zvolňuji, od úst mi stoupá pára, otáčím se, abych běžel zpět k místu, kde jsem strávil předešlou noc, a vše se opakuje.

P.S. Hra na míjení může být i zvláštní způsob fartleku, kdy naše zrychlení neiniciují změny terénu, ale lesní skřítci, které při běhu lesem míjíme. 

Hra na míjení je úžasnou možností návratu v čase, návratu, kdy jsme jako děti zažívali v přírodě jeden zázrak za druhým, do času, kdy bylo pro nás vše nové a vzrušující a kdy jsme ještě bytostně cítili, že příroda a my jsme jedno.

Filozofie přirozeného běhu je jednoduchá, být co nejrychlejší, co nejvytrvalejší (doběhnout co nejdál) avšak s co nejmenší námahou. Tedy běžet pomalu, běžet co nejrychleji, na co nejnižší tepovou frekvenci. To je to oč běží ve filozofii přirozeného běhu. A vlastně i v životě!

 Všimli jste si, že všechno, co vypadá tak lehce, jako že se vůbec nekoná, je pro mnoho lidí nepřekonatelnou překážkou? Stejné je to s během, teď nemyslím s během jako takovým, ve smyslu překonat odpor k běhu jako způsobu přemisťování se z místa na místo, způsobu snižování váhy, zlepšování fyzické kondice, způsobu měření se s ostatními, ale styl běhu – přirozený běh.

Základem přirozenosti je uvolněnost, prostě žádný stres

Všichni známe tenhle atribut, tedy základní poučku. Všichni ovládáme něco, co nám jde naprosto přirozeně, lehce, snadno, nad čím ani nemusíme přemýšlet, snažit se to dělat dokonale a ono to dokonalé je. Většinou to nazýváme darem od Boha, dokonce i ti, co v Boha nevěří. Jak to, že něco nám jde tak lehce, a něco neuděláme, ani kdybychom se s tím mořili sto let?

Když s lidmi běžím, když je učím přirozenému běhu, a ten běh je opravdu přirozený (tímto způsobem běhají všechny děti ve chvíli, kdy začnou dělat první nesmělé krůčky, tímto způsobem běhají i všechny děti přírody – afričtí běžci či indiáni), se mě ptají: „Kdo tě to učil, učil tě to někdo?” Popravdě odpovídám, že ne. Nebyl kdo, když jsem začal běhat, tak se u nás přirozenému běhu neučilo, ostatně ani nebylo proč, většina těch, kdo běhali, běhala pořád a běhala tak, jak se to naučila během té chvíle, kdy se zvedla ze země, ze čtyřech na dvě – na nohy. Tak to bylo i u mě. 

A zde se vracím k přirozenosti, k vrozenosti. Všichni dostáváme ve své genetické výbavě vlohy k základním dovednostem, které nám mají pomoci přežít. Je jen na nás, jak tyto dovednosti během svého života používáme – přirozeně rozvíjíme, až se stanou naší přirozeností, až si je natolik osvojíme, že se o nich začne mluvit jako o daru od Boha.

Tím chci jen říci, že každý se může naučit naprosto všemu, co umí jiný člověk a může se to naučit naprosto dokonale, tak, že se s tím přestane prát a stane se to jeho přirozeností, stane se to jím samým, stane se to tím, co jej bude charakterizovat. Možná však ale bude muset na samém počátku učení se nové dovednosti si přiznat, že to prostě neumí, že je naprosté dřevo, že se to nikdy nenaučí. Zkrátka vzdát se toho, vzdát se toho, že mu to půjde snadno, že se to naučí hned, stejně jako to umí jeho mistr. Že si uvědomí, že jeho mistr na tom pracoval celý svůj život a ani on se necítí být v tom, co dělá, ještě naprosto dokonalý, vždy na sobě nachází chyby, které je dobré odstranit. 

Tomu se se říká ŽIVOTNÍ CESTA, a je zcela lhostejné, zda vás dovede k poznání, že 1 + 1 = 2, Einsteinově teorii relativity, k tomu, že jablko nepadá daleko od stromu, nebo k tomu, že běh není skákání, ale vlastně převalování se z nohy na nohu. 

Jsme obrazem těch, co nás přivedli na svět

Děje se to v každé rodině, v každé generaci, v každé společnosti a sice to, že Nebudeme jako oni. Vtipné na tom je, že všichni jsme, všichni si jednou budeme muset přiznat, že jsme jako oni. Dokud si toto neuvědomíme, dokud si toto nejsme schopni připustit, dokud s tím bojujeme, dokud sami se sebou bojujeme, nemůžeme se toho zbavit, nemůžeme vyhrát! Jak chcete vyhrát nad někým, kdo vás dokonale zná, je stejně silný, používá stejné prostředky boje, kdo je vaším přesným obrazem? Jediná možnost, jak v tomto „boji” zvítězit, je přijmout se, jaký jsem, přijmout, že jsem obrazem těch, kdož mě stvořili a vychovali, odpustit si, že jsem tím, že jsem s nimi sám v sobě bojoval, se stal shodným s nimi. Uvědomit si, kdo jsem, co jsem, kam jsem došel a všeho tohoto se vědomě vzdát, usoudím-li, že toto není má cesta, a vyrazit konečně po té své.

Společnost je větší rodina

To, o čem jsem psal v předchozí kapitole, se odehrává i ve společnosti. I zde se odehrává generační boj, třídní boj, boj elit… I zde má boj základ v tom, že vnitřně cítíme, že v mnohém má „protivník” pravdu, ale než bychom mu ji přiznali, to jej raději zlikvidujeme, zabijeme, ale tím náš problém nekončí, protože protivník není vnější, ale uvnitř nás, takže zase musíme svést nejdříve boj sami v sobě, boj, který nemůžeme vyhrát, pokud nepřijmeme skutečnost takovou, jaká je. Pokud i zde si nepřiznáme svůj vnitřní rozpor a nenecháme to, co se jeví jako rozpory, vzájemně prolnout až do fáze vzájemného pochopení, nemůžeme vyhrát! To neznamená porážku či vítězství jednoho nad druhým, jedině pochopení vede k vítězství, k vítězství života, k vítězství moudrosti nad věčným bojem dobra se zlem, neboť kde zvítězí moudrost, tak již není ani dobro, ani zlo, tam je jen nekonečné BYTÍ, tam již je jen neustále se prolínající jin a jang, v nichž není rozpor, ale harmonie.

Všechny poklady, které člověk hledá, má ukryty hluboko v sobě. Je zcela lhostejné, o co jde, o muže, o ženu svého života, o životní cíl či poslání, o uznání…

Než se k tomu dopracujete, než toho správného, tu správnou potkáte, musíte přesně vědět, jaký/jaká má být. V tomto ohledu byste však rozhodně neměli být maximalisty, neboť nikdo není a ani nemůže být dokonalý.

Na prvních běžeckých campech Běžecké školy jsme, v jejich závěru, pořádali cestu za pokladem. Cesta vedla k lesní kapličce či lesní studánce – obě jsou nositelkami nepoznaného a hledaného a byli cestou, na níž měli účastníci nalézt odpověď na dvě otázky:

• Co pro tebe představuje život – co bys chtěl/a aby ti život přinesl
• Co pro tebe představuje běh – co bys chtěl/a, aby ti běh přinesl

Každý z nás, každý z vás se může vydat, ať již pomyslně, či fakticky, kdykoliv bude stát na „Rozcestí rozhodnutí“ ke své lesní kapli či studánce a než dojde zkusit najít odpovědi na otázky, které mu běží hlavou.

Pokud ty odpovědi nenajdete po cestě, zkuste až dojdete k lesní kapli či studánce otevřít dlaně, otevřít svou mysl, odpovědi se jistě dostaví, ať už hned na místě, nebo v nejbližší době

Pavučinky běžeckých cest se čím dál tím více proplétají v jednu jedinou, která propojuje lidi, jejich osudy a příběhy v příběh jediný – příběh člověka toužícího najít své místo na Zemi. Příběh člověka toužícího stát se skálou, o níž se můžou ostatní opřít, když potřebují ucítit sílu, která je podrží, když na ně přijde slabá chvilka.

Příběh člověka toužícího najít skálu, o níž se může opřít, když na něj přijde slabá chvilka.

Příběh člověka toužící být jednou pevnou skálou, která si může dovolit občas i uronit slzu, když už nemůže unést tíhu okamžiku.

Slza není projevem slabosti, slza je projevem citu a opravdu silný je jen ten, kdo nemá strach být citlivý. A tak se vracíme zpět k pavučině, která byť na první pohled tak slabá až éterická, dokáže být neobyčejně silná. A tak se vracíme zpět k běžci, který dokáže být velmi citlivý, na druhou stranu však dovede v sobě najít sílu, by překonal sám sebe, by překonal všechny nástrahy své cesty a dospěl svého cíle.

Život je hra, v níž vyhrává ten, kdo žije pro samu radost žití.

Radovat se ze života je tak snadné. Snadné do té doby, než si soused koupí nové auto, postaví nový dům, nabrnkne novou přítelkyni, než se život pro radost změní v soutěž.

Soutěž, soutěživost přitom není špatná, ostatně bez ní by se život na zemi nevyvíjel, jen se nesmí stát smyslem vašeho života, protože když jí to dovolíte, na samém jeho konci zjistíte, že to, co jste pokládali za vítězství, byly vlastně vaše životní prohry.

Při pohledu na hrající, smějící se děti, které ještě neví o světě zhola nic, si uvědomíte, že: „Sakra, proč jsem nezůstal v duši dítětem, vždyť jako dítě jsem pohrdal vším tím, oč jsem pak usiloval!“

Kdybychom se měli zabývat všemi možnými důsledky svých rozhodnutí, předjímat všechna pro a proti, koho tím potěšíme či naopak, kdo nám je nikdy neodpustí, tak by bylo lepší se vůbec nenarodit, neboť dnem narození roztáčíme spirálu nekonečných příčin a následků svých činů, z nichž často nejsme vůbec moudří.

Mohu tě přivést k vodě, pít už musíš sám. Mohu ti ukázat cestu, jít, běžet, už musíš sám.

 „Když tě zavedu tam, odkud se pravda jeví nová – a má cesta nebude pravdivá ani falešná, neboť kroky prostě jsou a nemůžeš je popřít, potom mne, který jsem ji stvořil, ani nepostřehneš a nebudu ti připadat ani pitoreskní, ani brilantní, ani paradoxní, neboť tu byly prostě kroky, jež následovaly za sebou…“. Antoine de Saint-Exupéry.

 Prostě po té cestě půjdeš, protože je to TVÁ cesta, a ten, kdo si ji vybral, jsi TY sám. Mou jedinou „povinností“ je, tě na tvé cestě doprovázet, být ti stále nablízku, naslouchat ti a to také činím, a to i tehdy, když mě popíráš, hanobíš a zatracuješ.

 Všiml sis někdy, že ale když mě popíráš, hanobíš, zatracuješ…, že ti to nepomáhá, ba právě naopak – uvrhá tě to do stále většího temna, zatímco když mě oslavuješ, zdá se ti najednou všechno lehčí?

 Není to proto, že když mě popíráš, hanobíš, zatracuješ, popíráš, hanobíš, zatracuješ vlastně sebe? A cítíš se nádherně, když mě oslavuješ, neboť tím oslavuješ sebe?

Uvažuj o tom, až zase vyběhneš na svou pravidelnou běžeckou stezku a zkus se na ni, na sebe, na „mne“ podívat tímto úhlem pohledu.