Chceš-li tělo, mysl, svěží míti, hejbni kostrou

Chceš-li tělo, mysl, svěží míti, hejbni kostrou

Běh je stav, kdy tělo nepodléhá diktátu mysli, tedy v případě, že jej mysl neznásilní! Běh je stav, kdy jsme v přímém spojení s duší, stejně jako ve spánku, proto když končíme svůj běh, jsme nabiti energií a štěstím.

To je také důvod, proč mnozí, když ucítí dotyk běhu, dotyk blaženosti, dotyk svobody a harmonie, nejsou schopni, přestože trpí bolestí těla, přestat běhat.

Běh je droga a tak je nutné jej „užívat” s mírou odpovídající stavu jeho těla – míře jeho fyzických schopností, přiměřeně tomu, co jeho tělo dokáže v daný čas a v daný okamžik zvládnout, aniž by docházelo k jeho poškozování – aniž by docházelo k sebepoškozování.

Smrt je stav těla a duše, který již živí nejsou schopni svými smysly vnímat. Smrt je stav ZA – za oponou, za oponou života – za oponou vědomí. Stav, jehož se živí bojí, protože si nedokáží představit, co se za tou oponou skrývá – co se za tou oponou odehrává.

Smrt je stav, jehož se mnozí bojí, protože neví a ani netuší, co přijde! Je to úsměvné, když si uvědomíme, že nikdo z nás neví, co stane příští rok, příští měsíc, příští týden, příští den, příští hodinu, příští minutu, příští vteřinu. 

Smrt je mír a blaženost a odpuštění, tedy to, co živí celý život hledají, co poznali ve chvíli, kdy jejich předchozí život na zemi končil, co ještě vnímali v matčině těle, ale na co s prvním nadechnutím vlastními plícemi zapomněli. Možná i proto jsou mnohé porody tak těžké – dítě se brání, co mu síly stačí, opustit bezpečný prostor – stav bezpečí, kdy VÍ, kdy ještě ZNÁ, za stav, kdy už si bude pamatovat velmi málo, za stav, kdy bude dlouho hledat, co už mělo, co už znalo. Dítě tuší, že život na Zemi nebude žádné peříčko.

Smrt a běh mají jedno společné, a to stav těla, mysli a ducha – stav blaženosti, stav porozumění, stav harmonie, tedy to, k čemu člověk celý život směřuje – to, co měl, to, co dítě v něm znovu hledá.

Člověk touží zapomenout na všechny starosti světa, neboť jej jiní „moudří” od jeho narození poučují, jak má žít, jak má žít, aby se zařadil, aby splňoval to, co od něj společnost žádá, aby jej měli všichni rádi, aby se stal ovcí, aby byl hodný a poslušný…

Když to nedělá, když nedělá to, co se má, tak je zlý a je nutné jej potrestat, zavrhnout – označit. Označit jako: divný, nepřizpůsobivý, hyperaktivní, odlišný… Oč lépe zní výjimečný, jedinečný, svůj…, přitom je to jedno a totéž, jen nazíráno z jiného zorného úhlu – z odvrácené strany slunce. Je to směšné o to víc, že slunce žádnou odvrácenou stranu nemá, tedy svítí na nás všechny svou přívětivou stranou, protože všichni jsme jeho děti.

Všechno zlo na zemi způsobuje nedostatek lásky. Jediné, po čem člověk bytostně touží, je láska, je upřímné a silné – přijímající objetí. Objetí, kdy se dvě těla obejmou a samovolně nechají, aby se propojila jejich nehmotná těla, jejich duše (přesně tak, jak se to děje ve filmu Avatar). Aby k tomu došlo, stačí velmi málo. Stačí k tomu, aby k sobě přistoupili dva zcela uvolnění jedinci, bez očekávání čehokoli, bez předsudků a takto si vzájemně nabídli svou náruč.

Blaženost je odpuštění

  • Blaženost je odpuštění, odpuštění sobě – že nejsem dokonalý. 
  • Blaženost je odpuštění, odpuštění druhým – že nejsou dokonalí. 

Co má společného běh a stáří?

Běh je zkušenost

Zkušenost, že to jde, že to běží, že je možné dokázat vše, co si člověk zamane. V poslední době se ke mně dostává stále více a více příběhů, kdy mi lidé říkají: „Je to podivné, je to přímo neskutečné, před nějakou dobou (nejčastěji se vyskytuje horizont tří let), jsem si vůbec nedovedl představit, že bych běhal, běh jsem doslova nesnášel. Pak jsem si přečetl, že běhat je tak snadné, že jediné, co pro to musím udělat, je zvednout zadek, že nutně nemusím celou vzdálenost běžet, že běh mohu s klidným svědomím proložit chůzí, a skutečnost je taková, že dnes se stal běh pevnou součástí mého života, součástí, bez níž si již svůj život nedokážu představit. Opravdu stačilo tak málo, opravdu stačilo jen zvednout ten, tehdy ještě hodně těžký, zadek! Dnes už má o 15, 20, 30, 40… kilo míň!

Stáří je zkušenost
Zkušenost, že jsme v životě něco prožili a to navzdory tomu, že nám mnozí nevěřili, navzdory tomu, že jsme si v životě sami moc nevěřili. 

Když člověk doběhne maraton, má mysl prázdnou – má mysl bez předsudků. Právě NĚCO dokázal! Dokázal něco, v co ani on sám moc nevěřil.

Když se člověk dožije stáří, má v sobě zkušenost, že v životě běží málo co podle not! Že v životě málo co běží podle našich představ, že život je neustálá zkouška, ale že i tak stálo za to ten život žít!

Když se objímají lidé v cíli maratonu – ultramaratonu, jsou prázdní a šťastní. Jsou prázdní myšlenek, které je až dosud strašily, jsou prázdní myšlenek na neúspěch. Jsou šťastní, protože popřeli vše, co jim namlouvalo, že popřeli všechny, kteří jim říkali – TO NEDÁŠ, TO NEMŮŽEŠ NIKDY DÁT!

Stáří je projevem života, stejně jako úspěšné absolvování maratonu je projevem života. Stáří i úspěšně absolvovaný maraton představují v životě člověka mezník. Tím mezníkem je zkušenost – zkušenost, že všem navzdory, sobě navzdory – jsem něco dokázal. Dokázal jsem uběhnout maraton – dokázal jsem dožít až do stáří. Obojí je zkušenost k nezaplacení, neboť jediné, zač ji můžete získat, je jít do toho a udělat to!

Proto jsou děti obecně rády ve společnosti prarodičů, proto jsou lidé obecně rádi ve společnosti lidí, kteří poznali. Cítí, že prarodiče, lidé, co poznali, k nim nepřistupují s žádnými nároky, prostě k nim přistupují jen jako k člověku a člověk je tvor světla žijící z lásky.

Z lásky byl stvořen a s láskou by měl být propuštěn ze světa, když naznal, že jeho čas na Zemi se již nachýlil. 

Běh a stáří jsou stavy, kterým ti, co je nezažili – nepoznali, nerozumí a tak je odmítají jako bláznovství. Je to jen a jedině k jejich škodě, neboť běh i stáří znamenají ZKUŠENOST. Zkušenost, ke které člověk musí dožít či doběhnout. Zkušenost, kterou musí na vlastní kůži POZNAT!

Bláznovství je odmítání vlastního poznání, vlastního prožitku. Bláznovství je nevydat se na cestu k poznání, protože mi někdo řekl: „TO NEJDE!” a nedokázal mi vysvětlit PROČ!

Vysvětlit PROČ může znamenat, že druhého nechám jít jeho vlastní cestou, zažít jeho vlastní zkušenost, protože bez vlastního poznání nepřijde POCHOPENÍ!

Rok 2022 je skvělou šancí začít být sám sebou

Rok 2022 je skvělou šancí začít být sám sebou

Paměť, která pracuje pouze pozpátku, je velmi ubohá.  – Bílá královna, Alenka v zemi za zrcadlem Zdánlivě nelogické konstatování, vždyť pamatovat si můžeme jen to, co už bylo, tedy to, na co vzpomínáme.

Ano, potud je to nelogické konstatování. Logické začne být ve chvíli, kdy si sáhneme do svědomí a uvědomíme si, jak velmi často náš výlet do minulosti končí.

Když vzpomínka se velmi rychle mění v přání, v sen, jako třeba: to jsem byl ještě mladej, rychlej, silnej, přitažlivej, žádoucí…, to jsem byla mladá, krásná, štíhlá, přitažlivá, žádoucí…, kéž by to šlo nějak vrátit.

A už začínáte vymýšlet, snít, co by s tím šlo udělat, aby se alespoň něco z toho vrátilo. Pohříchu vám vždy vyjde, že to nebude zadarmo, že do toho budete muset něco vložit.

Copak peníze, těch je vám líto ze všeho nejmíň, a mnoho lidí to právě těmi penězi řeší, proto je ochotno na sobě nechat dělat spoustu „kosmetických” úprav, támhle něco přiříznout, támhle něco uříznout, támhle něco vysát.

Bohužel vám to vrátí možná trošku z bývalé krásy, ale rozhodně vám to nevrátí vitalitu, mladický elán, ten vám vrátí jen to, když svému snu „obětujete” sebe. Když na sobě začnete usilovně pracovat, prostě začnete chodit, běhat, cvičit, prolívat pot…

Zní to možná drasticky, ale to, že do sebe necháte řezat, to vám drastické nepřipadá. Je zajímavé, kolik lidí, kteří podnikají plastické operace, má hrůzu z toho, že by do nich chirurg říznul, kdyby jim opravdu něco bylo, třeba si postavilo hlavu jejich tlusté střevo, nebo provést operaci nějakého důležitého tělesného orgánu.

Bohužel mnohdy až podobný zážitek je přiměje se skutečně zamyslet a začít pro sebe, své zdraví, skutečně něco aktivně dělat.  

Před devíti dny začal rok 2022, mnozí si na něj vymysleli, jako mnoho roků před tím novoroční předsevzetí, zkuste být jednou k sobě upřímní, sáhněte si do svědomí, nakolik je to vaše „pravdivé“, nebo jen obezličkou pro to, abyste opět umlčeli své svědomí: „Vždyť to takhle dělá většina“. Nebuďte jednou většinou, staňte se SAMI SEBOU!

Návrat k ultra, aneb už jsem starej, abych se hnal za rekordy

Návrat k ultra, aneb už jsem starej, abych se hnal za rekordy

Rok 2022 jsem si vybral jako ten, kdy se vrátím k ultraběhům. No vybral, spíš bych řekl, že se to prostě tak nějak seběhlo a navíc tento rok se mám podle hvězd věnovat sobě. A nejvíc svůj jsem, když běžím, jdu či se jen někde flákám po venku.

Začalo to tím, že Milan Zápotocký naznačil, že by rád absolvoval LH24 a protože jsem ji ještě neabsolvoval (nechci psát neběžel, protože od absolvování B7 vím, že tyhle akce jsou spíš o přežití, než o běhu), tak jsem se k němu přidal.

Tak za pár týdnů uvidíme, tedy pokud to omicron dovolí, jestli to byl dobrý nápad.

No a pak jsem koketoval s myšlenkou absolvovat normální 24 hodinovku. 

Opět píšu absolvovat, protože jsem na ní chtěl hlavně vydržet celých 24 hodin, bez toho, abych si dopředu stanovoval nějaký výkon. Prostě se na 24 hodin uzavřít do svého světa, dávat nohu před nohu a krok za krokem směřovat vpřed.

A pak přijde Kosťa Wiesner s tím, že v Konstantinkách (mimochodem moc krásné místo) domluvil uspořádání 100, 24, 48 a šestidenní. 

No a tak jsem dostal pro letošní rok motivaci zažít něco nového, něco nepoznaného. Protože co si budeme povídat, rychlejší už nebudu, takže na 100 km lepší čas nedám a za 24 nebo 48 hodin víc než jsem uběhl už neuběhnu. 

Ale šest dní (144 hodin) jsem ještě neběžel, takže to bude určitě osobák, i když to bude spíš indiánský běh, ale jak víme, nejlepšími běžci jsou Tarahumarové a to i díky tomu, že nikam nespěchají.

Na tomhle místě musím poděkovat Daně, že ani neremcala, to teprve přijde, až se to nablíží :).

Jogging, meditace v pohybu

Jogging, meditace v pohybu

Jogging – jóga, meditace, modlitba – v pohybu, v běhu. Běžecký „národ” se dělí na běžce a na joggery. Běžec je ten, co běží. Fajn, ale to dělá jogger taky, tedy většinou. Tak v čem je ten rozdíl, nač pak rozdělovat vyznavače běhu na „běžce” a „joggery“? Byť to není na první pohled patrné, tak mezi běžcem a joggerem je velký rozdíl. Běžec běží zejména pro potěchu z běhu, pro potěchu z fyzického výkonu. Jogger k té radosti z běhu přidává ještě objevování. Objevování sebe sama, objevování svého nitra.

Jogging není jen o běhu, ale je i objevování vnitřních světů, objevování krás světa, rozmlouváním se sebou samým ve svém nitru, rozmlouváním se světem kolem sebe. Rozmlouváním a hledáním, proč tu jsme, co si můžeme vzájemně – já a SVĚT – nabídnout. 

Při joggingu člověk běží a medituje, ale také často běží a modlí se, protože to, co objeví v sobě a kolem sebe jej nenechává klidným, rozehrává struny jeho vědomí do nejúžasnějších tónů, které naplňují jeho duši radostí, v jeho těle uvolňují napětí, na jeho tváři, v jeho očích probouzejí blažený úsměv – úsměv idiota.

Úsměv idiota proto, že vzniká zcela mimoděk. Když se někdo zeptá joggera: „Proč se tak usmíváte, co vás tak pobavilo?“, tak nejčastější odpověď je: „Nevím, prostě se mi tak nějak udělalo najednou dobře“. 

Při joggingu se člověk dosti často přistihne při modlitbě. Přistihne se při modlitbě za lepší svět: „Bože, prosím, dej, aby byli všichni tak šťastní, jako já v této chvíli. Bože, dej, ať je na světě tak krásně, jako to vnímám já v této chvíli. Bože, dej, ať mohu létat…“

Při joggingu se člověk dostává skrze hluboké dýchání do stavů, jaké prožívají jogíni ve chvílích nejhlubšího ponoření se v sebe sama.

Kolikrát zažije „běžec” stav nejhlubšího splynutí, stav, kdy vstoupí do zóny? Prameny uvádějí, že běžci se to přihodí tak 2x či 3x za život. Jogger je schopný vstoupit do zóny každý den.

Ať se cítíte běžcem či joggerem, tak stejně nejdůležitějším je, že jste v pohybu, protože pohyb je život, život je vývoj, vývoj je cesta vpřed a jsme zase na začátku jen o stupínek výš, tím že jsme o stupínek výš získáváme širší rozhled a zároveň i hlubší vhled…

Vzhůru ze dna až na vrchol

Vzhůru ze dna až na vrchol

Vrchol? Každý z nás má svůj vrchol, kterého touží dosáhnout. Jsou tací, kteří potřebují svůj vrchol zmínit dopředu, aby na sebe vytvořili tlak, aby nechali do svého těla vyplavit adrenalin, což jim pomůže překonat ta největší úskalí, která čekají těsně pod vrcholem. Jiní zase o svém vrcholu raději pomlčí, buď z přirozené skromnosti, nebo proto, aby měli klid, prostor a čas si svůj výstup užít.

 Jestli člověk zvolí tu nebo onu cestu, je zcela lhostejné, nejdůležitější je konečný výsledek – dosažení vrcholu!

Kde začíná ona cesta na vrchol? Začíná v základním táboře, nebo někde daleko, daleko před tím? Co vůbec žene člověka stoupat stále výš, stoupat nahoru po nových nevyšlapaných cestách, když existují již cesty prověřené? Je to ctižádost? Je to touha dokázat jiným svoji jedinečnost? Je to touha dokázat sám sobě svoji jedinečnost? 

Kolik cest na vrchol začalo na samém dně? Cesta Deana Karnazese, Riche Rolla, Bílého koně, Josefa Formánka.

Ti čtyři výše jmenovaní se museli propadnout na samé dno, aby se nejdříve postavili na velmi vratké nohy, začali krok po kroku budovat svou fyzickou kondici a s ní své sebevědomí. A výsledek? Vrchol společenského žebříčku. 

Proč mě tyto myšlenky přišly na mysl právě v těchto dnech? Ve dnech, kdy nás spíše napadají ušlechtilejší myšlenky, jako třeba pomoc nejbližším, pomoc bližním?

A vidíte, já tu vidím spojitost navýsost nezpochybnitelnou. Kolik lidí se právě v těchto dnech ocitá na dně? Kolik lidí právě v těchto dnech vrcholícího roku, dnech, kdy máme snahu nechat promluvit svému lepšímu já, selhává, padá na samé dno sebe sama? 

Kolik lidí se právě v těchto dnech propadá na vrchol?

Co máš pořád s tím propadnutím se na vrchol? Už mě s tím začínáš pěkně štvát! Jestli hned nekápneš božskou, tak to zaklapnu a půjdu si radši zaběhat.

Jestli vás napadají právě takovéto myšlenky nad mými řádky, tak vám říkám: „Fajn, zaklapni to a běž si zaběhat, stejně ti to nedá a budeš nad tím přemýšlet, což je vlastně účelem tohoto mého zamyšlení. Tedy kromě toho, že to myslím naprosto vážně, a sice to, že člověk se může na vrchol propadnout.

Stačí mít jen štěstí, stačí začít se propadat přesně pod na druhou stranu zeměkoule, přesně v místech, kde na druhé straně leží vrcholek Mount Everestu. 

Takže pokud nemáte rádi výšky, pokud máte obavy z horské nemoci, řídkého vzduchu, zkuste se na vrcholek Země prokopat. Ostatně, chcete-li dosáhnout nejvyšší moudrosti, musíte také zapomenout na veškeré vědomosti, kterými vaši hlavu kdy zatížila škola. Také se musíte naprosto oprostit od veškerých myšlenek a jen být. 

Propadnutím se na vrchol může být i mistrova rána udělena žákovi při výuce Zenu, prostě cokoliv, co vás probudí k vědomému životu.

Ještě mě napadá jedna paralela, ohledně zvednutí se ze dna, znám dosti lidí, ostatně Dean Karnazes, Riche Roll, k nim také patří, kteří byli na samém dně, ať už se na něj propadli díky alkoholu, drogám, nebo práci, a přesto se dokázali zvednout a tomu, co je na dno přivedlo dát vale a dost často jim pomyslnou rukou, která jim pomohla byl běh.

Takže vzhůru ze dna, start!

Pravda o pravdě

Pravda o pravdě

Existuje jedna základní pravda. Jestliže ji ignorujeme, odsuzujeme tím bezpočet nápadů a skvělých úmyslů k záhubě: že totiž ve chvíli, kdy se člověk něčemu definitivně odevzdá, začíná jednat Prozřetelnost. –  W. H. Murray

Snít, přát si, je první krok, který pouze nastartuje motor pohánějící náš člun, jímž míníme vyrazit do dálav, tam kdesi za horizontem.

Ještě však musíme učinit druhý krok – a sice vzít do ruky kormidlo a to nasměrovat do směru, kde tušíte náš cíl.

Bez prvních dvou kroků bychom nevypluli, přesto třetí krok je neméně důležitý, možná nejdůležitější, znamená mít plnou nádrž, která nám umožní plout tak dlouho, dokud se ke svému cíli nedoplavíme.

Tou plnou nádrží je naše plné odevzdání se naši cestě, našemu poslání. Kdo má před očima jen vidinu cíle, kterou představuje třeba to, že by měl rád něco, co má druhý a není ochotný a schopný „obětovat” tomu vše, možná dosáhne vítězství, ale jeho chuť mu nejspíše brzo zhořkne nebo zkysne, přestože v první chvíli saje ze sladkých hroznů.

Snít, mít přání je moc dobrá věc, ale usilovně si za nimi jít je mnohdy nepředstavitelně těžké, ale neznám lepší pocit, když se na konci té dlouhé cesty můžete ohlédnout zpět a za sebou vidíte kvetoucí zahradu, plnou barev, vůní a života těch, kterým jste na své cestě pomohli. Je to jako třeba v té pohádce o princi, který šel najít ženu pro svého krále a při tom pomohl mravencům, rybě a sokolovi, a za odměnu pak dostal darem napít se živé vody a porozumět řeči všech živých tvorů. 

Běžet po své cestě je skvělé, ale vidět kolem sebe běhat tolik lidí, jímž běh přináší radost z nabyté svobody a volnosti, to je nad všechny dary světa.

Přeji vám krásné svátky Vánoční plné pohody, duševní pohody a míru, lehký krok a silný dech!