Byly doby, kdy život člověka neřídily moderní technologie, ale toliko cit

Byly doby, kdy život člověka neřídily moderní technologie, ale toliko cit

Dneska je tomu právě naopak. Bez moderních technologii neuděláme mnohdy ani krok. Proč bychom přeci chodili, běhali, či jinak se hýbali, když to nic, nikdo, nezaznamená.

Problémem moderních technologii je představivost. Abych to vysvětlil. Existuje spousta věcí, které jsou nad slunce jasnější, ale náš předchozími zkušenostmi, výchovou, strachem z vykročení, po námi dosud neprobádaných stezkách, zamlžený zrak nám nedovolí je ani vyzkoušet.

Když má člověk strach z něčeho nového, vůbec nic neriskuje, pokud se do neznámého terénu vydá v duchu, pokud si vizualizuje situaci, do níž se bojí vkročit.

Jak vizualizace funguje? Docela prostě. Každou naši myšlenku, každou informaci, kterou zachytíme svými smysly, přemění náš mozek v reakci.

Prostě tahle informace nás nenechá chladnými, i když třeba na první pohled to tak vypadá, protože chceme, aby to tak vypadalo.

To však ještě, jak sami všichni dobře víme, neznamená, že to tak je.

Sledujeme-li napínavý film, začnou se nám potit ruce. Prohodí-li někdo blízko nás necudný vtip, reaguje na něj někdo zrudnutím, někdo se snaží v tu chvíli jakoby nebýt.

Dostaneme-li e-mail či SMS, jež nesou zprávu, kterou zrovna nechceme znát, vytočí nás to do nepříčetnosti a často hned neadekvátně reagujeme. Krevní tlak stoupá, srdce se rozbuší.

Naproti tomu příjemné zprávy z nás udělají radující se dítě, při pohledu na milovaného člověka zjihneme. No a právě tyto skutečnosti se využívají v technice vizualizace. Vizualizovat neznamená nic jiného, než umět se dívat dovnitř.

Navozovat si v představách pocity, které nám jsou příjemné, které nás navádějí na pozitivní vlnu.

Nemůžete si ráno vyběhnout na vaši oblíbenou trasu, při níž sledujete východ slunce, který vás vždycky dostane a nastartuje do nového dne.

Jste dlouho v práci, a tak nebudete moci vyběhnout na svůj běh, při němž se vám odplaví všechny pracovní starosti, hlava se vám vyčistí a vy celí dychtiví se pak těšíte na večer s partnerem, dětmi, přáteli…

Je to sice nepříjemné, ale 5 minut návštěvy vašeho vnitřního světa, kde si tyto obrazy vyvoláte, vám protentokrát pomohou se dostat do stejného rozpoložení. Tak na co čekáte, vyběhněte svým vnitřním obrazům vstříc!

Velikonoce jsou svátky, kdy naše trpělivost má zelenou. Posuďte sami, umět si představit, že se člověk nechá ukřižovat, aby se obětoval za jiné a pak si klidně vstane a odletí si ke svému otci, aby z výšky mohl sledovat, jak lidstvo jeho oběť využije, to chce silnou víru a představivost.

Prostě běžím a jsem

Prostě běžím a jsem

Na co tak pořád myslíte, když běžíte? Běžíte za lidská práva, za práva zvířat, za práva stromů, za práva hromů, za práva věřících, za práva bezvěrců? Co se vám honí hlavou, když běžíte?

Jo, proč já pořád běžím cestou svou, ne jinou, když už jsem běžel a bloudil skoro všude, kde se dalo? Pokládáte se spíš za Forresta, Feidippida, Millarepu, Zátopka, Bikilu?

Bůh ví, a jenom on, proč jsem pořád v běhu, proč mi běh tak učaroval, že mě stále zcela naplňuje a pomáhá mi běžet životem pořád dál a při tom mít energii na všechno kolem sebe, na všechny kolem sebe.

Spousta otázek a žádná odpověď. Proč však hledat odpovědi, když člověk může žít, aniž by se trápil, co by chtěli o něm jiní znát, vždyť nejdůležitější v životě je, najít odpovědi na svoje otázky, hlavně na to první Proč? Proč jsem tady?

Narodil jsem se do doby, kdy se kalila rudá ocel, do doby, kdy in bylo pracovat pro blaho všech, ale popravdě jsem do téhle doby nějak nezapadl. Možná proto, že jsem se narodil jaksi nepatřičně, nebyl jsem plánovaný. Prostě jsem se tady ocitl, protože si to vesmír přál a nějak mě sem musel propašovat.

Možná proto jsem už jako malý utíkal od lidí do lesů a hor, a to přesto, že na druhou stranu mě to vždy táhlo k člověku. Tohle mě nějak zůstalo po celý život, ten vnitřní rozpor být sám – být s člověkem.

A tady se dostávám k odpovědi na otázku: „Pokládáte se spíš za Forresta, Feidippida, Millarepu, Zátopka, Bikilu, Řeka Zorbu“?

Pokládám se víc za Forresta, neboť mi imponuje jeho zaměření na cíl. Pokládám se víc za Feidippida, protože jsem vždy obdivoval schopnost obětovat se.

Pokládám se víc za Millarepu, protože mě fascinuje jeho životní příběh, to, že dokázal v sobě porazit Kaina, ale nestal se Ábelem, protože věděl, že tak by se příliš vzdálil člověku a on chtěl být člověku vždy nablízku, stejně jako jeho učitel Marpa, který pil a miloval ženy, aby mohl zůstat u svých žáků.

Pokládám se více za Emila Zátopka, protože setkání s ním mi vnuklo myšlenku učit člověka milovat běh. Pokládám se více za Abebe Bikilu, protože se nikdy nevzdal a to ani tehdy, kdy ne svou vlastní vinou ochrnul.

Pokládám se za Řeka Zorbu, protože miluju jeho živelnost a nespoutanost.

Nepokládám se ani za jednoho z výše uvedených mých hrdinů, ani se jim nesnažím v ničem vyrovnat, a to z jednoduchého a prostého důvodu.

Na každém z nich totiž miluji něco jiného a tak se snažím „to něco” zabudovat do své schránky, kterou jsem byl obdařen při svém narození, a vytvořit tak člověka, který nejvíce odpovídá představě o dokonalém člověku, přičemž vím, že nikdo nikdy nemůže být dokonalý, neboť v tu chvíli by z něj vyprchalo lidství.

Člověk je totiž od svého zrození odsouzen k hledání a ve chvíli, kdy najde poslední odpověď na otázku Proč?, uskuteční se, odplouvá.

Stejně tak ale odchází z tohoto světa ve chvíli, kdy přestane hledat, aniž by našel, co hledal, zkrátka proto, že jeho touha po hledání umřela. 

Možná by stálo za to, zamyslet se nad tím, co jsme chtěli, co jsme si všichni přáli před 30 roky, a zkusit to začít konečně naplňovat. Nikdy totiž není pozdě na změnu!

Otevření jak údolí, neproniknutelní jak kalná voda

Otevření jak údolí, neproniknutelní jak kalná voda

Kdože je takovým tvorem, který by rád působil na druhé jako otevřené údolí a přitom na ně působí jak kalná voda? Podle všech indicií je takovýmto zvířetem na celé zemi zvíře jediné – člověk. Až zase vyběhnete na svou dlouhou trasu vedoucí přírodou, popřemýšlejte o tom.

Takový je mudrc. Neproniknutelný jak vířící kalná voda. Mísí se se vším bez zábran, protože pro něj čistota i nečistota, dobro i zlo, veškeré dělení zmizely. Pro něj existuje jen oceánské kosmické vědomí. Ježíš v domě prostitutky nebo Ježíš v domě jeptišky – pro Ježíše v tom není rozdíl, jde spát. Obě jsou jen jinou podobou téhož. Nikdo není čistý a nikdo není nečistý, veškerá dualita zmizela, je překročena. Mudrc žije v jednotě, proto se také volně mísí se vším, co přichází. Neexistují pro něj žádné bariéry. OSHO – Tři poklady tao

Nehodnotit, žít, to je to, oč tu běží. Nehas, co tě nepálí, tím se řídí mnozí. Je to obdoba téhož, nebo je to každé o něčem jiném? Jak a kde!

Nehodnotit – žít – tady jde spíš o to, nehodnotit druhé, všímat si svých démonů, toho, s čím jsme nespokojeni sami u sebe, než toho, co nás pálí na druhých. Jednak jim tím nepomůžeme a pak, což je důležitější, budeme sít na vyprahlý úhor. Skálu ani to nejživotaschopnější semínko neprorazí a nepřinutí k životu. Leda! Leda že, leda že byste to udělali jinak! Prostě nehodnotili, nekritizovali, ale šli vlastním příkladem. Půjdete-li vlastním příkladem, máte větší šanci cokoliv na zemi změnit. Bohužel, vlastní příklad představuje být aktivní – něco se sebou dělat, a to kolikrát bolí. 

Vlastní příklad je jak voda. Voda v létě, voda v zimě. Ta jediná je schopná po kapkách rozleptat tvrdý kámen a v zimě, když ve vytvořené štěrbině zmrzne, se roztáhnout a kámen roztrhnout. Do roztržené štěrbiny napadá prach, listí, zapadne sem i ono semínko. Nyní už má ale z čeho žít, prach a listí mu dodají živiny, ochrání jej proti vysušení a tak vyroste krásný strom, nebo nádherná květina a my můžeme žasnout nad dalším zázrakem přírody. 

S námi lidmi je to naprosto stejné. Nejdříve se musíme vzdát toho nejcennějšího, po čem prahneme, vytvořit ve své duši, ve svém srdci prázdno. Prázdno neznamená, že jsme bez ducha, bez života – jen chvíli tak působíme. Pak z čistého nebe zahřmí – uhodí blesk, který znovu zapálí uhasínající život v našem srdci, obnoví naši touhu po životě, po lásce, po naději, po kráse. Chvíli stojíme, nemohouce popadnout dech, bojíce se si šáhnout na to, čeho jsme se právě vzdali, abychom to náhodou nezaplašili. Stojíme, modlíme se či meditujeme a hlavně moc a moc a moc děkujeme, že naše přání bylo vyslyšeno.

Právě jsem se probudil z jednoho dlouhého, nepěkného snu. Než jsem ulehl, vzdal jsem se naděje, která mě naplňovala, napájela a posilovala poslední dva roky. Ve chvíli, kdy jsem se jí vzdal, se vše začalo obracet, ne o 45, ne o 90, ani ne o 180 stupňů, najednou mám pocit, že vše nabralo neskutečné obrátky, já stoupám ba přímo běžím po spirále, zatímco poslední rok jsem se jen stále točil v kruhu. 

Znovu jsem se přesvědčil, že zkoušky, které v životě podstupujeme, jsou čím dál tím těžší, čím dál tím rafinovanější a čím dál tím méně pochopitelné, ale pokud si do poslední chvíle zachováme chladnou hlavu – i když je nám k uzoufání, nakonec se ve chvíli, kdy si řekneme: „Ne, mě nedonutíte, abych činil proti svému přesvědčení, abych se snažil druhého přesvědčit k něčemu, co sám tak dosud necítí, byť by mi zřejmě podlehl a nechal se přesvědčit! Ale, co by to bylo za „Pyrrhovo“ vítězství, kdyby k tomu nedošel sám? Tímto vítězstvím bych získal jen pochybnosti, zda to učinil kvůli tomu, že já jsem to chtěl, nebo zda to udělal proto, že on to tak chtěl.“ 

Stejně nazírám na každého, kdo ke mně přijde, proto se snažím druhé jen navádět na cestu, ale jít po ní už musí sami. Ukážu jim – naznačím, kudy cesta vede, jak správně našlapovat, běžet, dýchat, ale to ostatní musí být o nich samých, neboť i když to tak možná necítí, tak i běh je součást jejich cesty, jejich životního poznáni. I na běhu – při běhu se mohou dozvědět hodně důležitých informací o sobě, o svém životě, o své cestě, která je dovede k jejich cíli.

Můžete mi věřit – nechat druhé dělat chyby, aby poznali, aby pochopili je snad to nejtěžší, co člověk v životě může podstupovat. Vždyť i Ježíš nechal kohouta nejdříve třikrát zakokrhat, aby Petr poznal, že je jen slabým člověkem, nechal Jidáše, aby ho zradil, aby měl sílu dokonat svou cestu. Nechal je padnout na dno, aby na nich mohl postavit svůj odkaz, byť tím odkazem neměla být církev, ale víra v život, to „věčný“ už si zase někdo přidal.

Omlouvám se, že dnešní moje nedělní zamyšlení bylo trošku hlubší, pro někoho méně stravitelné, takže to odlehčím alespoň tím, že vám předvedu, jak to v praxi vypadá, když zloděj křičí chyťte zloděje.

Proč jen předstírat, proč rovnou nečinit, když víme o co běží

Proč jen předstírat, proč rovnou nečinit, když víme o co běží

Tajemstvím života je poctivé a čestné jednání. Pokud je dokážete předstírat, odhalili jste jej. Groucho Marx

Ta myšlenka je ohromně zajímavá, už třeba tím, že pokud něco předstíráme, většinou víme, co to znamená. Pak se ovšem nastoluje otázka: proč se tak nechováme doopravdy, proč jenom něco předstíráme, když víme, že je to správné a opodstatněné?

Vztáhnu-li to na běh, tak hodně často vidím běžce či běžkyně, jak předstírají, že je běh vlastně vůbec nebere. Předstírají to proto, aby náhodou nevypadali, jako že to děsně žerou. Přitom kdyby to nežrali, tak by přeci neběhali.

Běh přeci není žádná povinnost, a to dokonce ani tehdy, začal-li člověk běhat na doporučení lékaře. Vždyť kolik doporučení lékařů člověk přechází mávnutím rukou a vůbec se neobtěžuje plnit.

Tak proč běhat a předstírat, že mě běh nebere? Běhat a předstírat, že mě běh nebere, není moc moudré, už z toho důvodu, že to na první pohled bije do očí, a pak tím humpoláckým stylem si člověk koleduje o nějaké běžecké zranění. 

Pokud se však vrátím k prvotní myšlence, kterou vyřkl Groucho Marx, tak ať se to předstírání týká čehokoliv, tak to není moc moudré, protože tím vysíláme svému nitru zmatečné informace a ono neví, jestli má brát naše konání vážně, nebo je má prostě přecházet bez povšimnutí.

Třeba to, že předstíráte, že vás zajímá zdravý životní styl a přitom vás na tom jen zajímá, že je to in a že se to má. Věřte, že i to je na vás na první pohled vidět, protože kdyby tomu tak bylo, tak sršíte energií, takto většinou sršíte jen ironií.

Je běh spíše snahou po dokonalosti, či snahou po odreagování

Je běh spíše snahou po dokonalosti, či snahou po odreagování

Dostal jsem otázku, zda lidé běhají spíše proto, že je k tomu vede touha po dokonalosti, či potřeba odreagování se, respektive zbavení se depresí. 

Odpovídám: obojí! I když, abych to řekl přesně, jak to vidím já, tak bych řekl, že nejdříve tu je snaha něco ve svém životě změnit. 

Otočit kormidlo svého života do jiných vod. Jen málo kdo má na začátku jasnou představu, co vlastně chce. 

Většinou ví, že takhle dál už to nechce a hledá. Hledá svou cestu z koloběhu: práce, rodina, vztahy, peníze… 

Hledá něco, kde by byl jen sám za sebe. Má-li kliku, narazí na „svého“ člověka – svého průvodce, svého zasvětitele, který mu pomůže udělat první kroky v jeho novém světě. 

Který mu pomůže, aby pochopil, že vše je to jen o něm samém, že nikdo a nic na světě mu nepomůže zbavit se jeho děsů, kromě jeho samotného. 

Je-li zaměřen více silově – má v sobě spousty testosteronu – vymydlí ho ve fitku nebo při nějakém bojovém umění. 

Jde-li spíše o člověka vnímavého, hledajícího vnitřní rovnováhu skrze poznání běhu světa – stane se jeho průvodcem na cestě a věrným společníkem běh nebo jóga.

 

Běž s čirou radostí

Běž s čirou radostí

Podívejte se na běžící dítě, podívejte se mu do očí, jak září, jakoby říkaly: „Není nic krásnějšího na světě než běžet, běžet a běžet.” Sledujte každý jeho pohyb a uvědomíte si, že ten pohyb říká to samé. I vás to chytne. Zachytíte proud čisté energie, zalije vás proud čiré radosti, není nic, co byste v té chvíli nedokázali. To všechno můžete získat skrze běh.

To, co vnímáme a můžeme pozorovat skrze dítě, se netýká jen běhu. Týká se to všeho, co v životě děláme. Postupem času, jak náš život běží, zapomínáme na to, co nám v dětství přinášelo radost. Byla to jednoduchost v nazírání na svět, nic pro nás nebyl problém, problémy jsme si vytvořili až postupně, jak náš život šel. Problémy si většinou vytváříme tím, že nejdříve přemýšlíme nad tím, proč nejde něco udělat, zatímco bychom spíše měli přemýšlet nad tím, jak to udělat. Nebo spíš nepřemýšlet vůbec a udělat to.

Vím, teď si nejspíš řeknete, že to co tu píšu je spíš prostoduché než jednoduché, že přeci nemůžeme udělat vše, co bychom chtěli, protože …

A to je ono. PROTOŽE, to je to slovíčko, které nám brání hnout se z místa, pokud se nám do něčeho, co bychom chtěli udělat, měli udělat, NECHCE.

Cítíte ten paradox? CHTĚLI BYCHOM, ale ONO SE NÁM NECHCE. Proč asi? To víme každý sám, kde je ten pes, který tu stojí před námi a štěká a štěká, ale nekousne. To ale nevadí, my máme strach, že by kousnout mohl a tak raději místo, které střeží, obloukem obejdeme. Obejdeme ho takovým obloukem, že najednou před ním stojíme znovu. Tentokrát ale z druhé strany. Bohužel, pokud budeme chtít pokračovat v cestě, budeme muset kolem něj projít. Možná kousne, možná ale taky ne. KDO VÍ.

NIKDO to neví, kdybychom to věděli, bylo by to příliš jednoduché a nezískali bychom zkušenost, že jsme se zbytečně obávali něčeho, co vlastně stvořila jen naše fantazie. Je taky dost možné, že si na nás toho strašáka vymyslel někdo jiný, kdo měl obavu, abychom ho nějak v životě nepředběhli. Abychom nepochopili.

Pokud se jednou rozeběhnete, zacítíte čistou radost z běhu. Věci, které se vám nyní zdají příliš těžké, příliš složité, věci, jimž nemůžete přijít na kloub, se najednou před vámi otevřou jak krajina za zimního rána, kdy je vše průzračné a tiché. Vzduch se nechvěje a vy vidíte daleko, daleko před sebe, jako byste vše měli na dosah ruky.

Pokud se jednou rozeběhnete, získáte čas pro sebe, získáte čas, v němž jste jen vy, cesta pod vašima nohama a vzduch ve vašich plicích. Běžíte, nepřemýšlíte, jen jste a tu najednou! 

Co to? 

Myšlenka! 

No jo, vždyť je to tak jednoduché. 

Proč mě to dřív nenapadlo. 

A je to. Máte ve vteřině vyřešený problém, s nímž se už pachtíte třeba i roky. Proč najednou v tuhle chvíli jste přišli na jeho řešení?

Možná uzrál jeho čas. Ale proč právě teď, když běhám, proč mě to nenapadlo, když jsem nad tím usilovně přemýšlel v kanceláři nebo doma?

Možná to tkví v té usilovnosti. Znáte to, když si chcete na něco usilovně vzpomenout, tak to ne a ne přijít. Sotva se začnete ve své mysli zabývat něčím jiným, hup a je to tady, už jsme si vzpomněli.

Možná je to ale proto, že v kanceláři nebo doma na vás v jednu chvíli doráží spousta dalších vjemů a vy se nemůžete pořádně soustředit, zatímco při běhu jste jenom vy a příroda okolo vás a pak taky ten kyslík, který potřebují vaše mozkové buňky, aby byly schopné na něco přijít.

Tak vyběhněte!

Ušetříte tím v životě spoustu času.