O hledání studny moudrosti

O hledání studny moudrosti

Asi jste ten příběh už četli. Je to pořád stejná historie. Člověk hledající studnu. Začne kopat na jednom místě, dokope se tři sáhy pod zem, nic. Začne kopat jinde, dokope se tří sáhů a zase nic. Opět popojde o kus dál a začne znovu, znovu tři sáhy a hovňajs – tedy zase nic. Prostě ať kopne, kam kopne, všude se zastaví po třetím sáhu a stále stejné nic. Pak se vrátí k první jámě, jednou kopne a voda začne tryskat.

Proč vám vyprávím zrovna tenhle příběh na Běžecké škole? Vždyť tady přeci o žádné kopání nejde. Ale opravdu NEJDE?

Kdysi jsem si byl zaběhat se svým velmi dobrým kamarádem. Nemohu říci nejlepším, protože jsem šťastný člověk, mám hodně dobrých kamarádů, opravdových kamarádů, takových kamarádů, že by jim přišlo zatěžko, kdybych je označil za svého nejlepšího kamaráda. Ne proto, že by jím být nemohli, nebo nechtěli, ale zkrátka proto, že vědí, že ve chvíli, kdyby začali mít potřebu být mými nejlepšími kamarády, už by se něco v našem vztahu zkazilo, protože každý z nás je naprosto jedinečný a každý z nás přináší a dává těm ostatním tu svoji jedinečnost. Tak proto není žádný z mých kamarádů, ale nesmím zapomenout ani na kamarádky, protože těch mám taky spousty – NEJLEPŠÍ. 

Tak tedy byl jsem si zaběhat z jedním ze svých nejlepších kamarádů, povídali jsme si o životě a o běhání, taky o čem jiném by si dva chlapi při běhu mohli povídat, že jo? A tak jsme v našem hovoru zabředli až k jeho velkému snu. Tím snem bylo zaběhnout si jednou Bostonský maraton. Tomu snu už obětoval mnoho. Nadřel se v tréninku jak pes. Vyzkoušel už řadu zaručených tréninkových metod – nebudu je vyjmenovávat, i proto, že mezi nimi byly samozřejmě i moje. Ale ani jedna jej nedovedla k jeho vysněnému cíli – limitu, který musí splnit ve své věkové kategorii, aby si vydobyl privilegium postavit se na start Bostonského maratonu.

Asi už začínáte tušit, proč na začátku byly ty studny. Jasně, uhodili jste hřebíček na hlavičku. Každá ta studna představuje jeden tréninkový model. Vůbec neříkám, že by se měl vrátit na začátek – tedy ke mně, že jedině já, moje metoda je ta nejlepší a správná, která ho dovede k cíli. Takhle domýšlivý jsem nikdy nebyl a Bůh ví, že nikdy nebudu, protože s tréninkem je to stejné jak s běžeckými botami, každému sedí něco jiného. Proto taky nemá cenu trénovat podle tréninku olympijského vítěze či mistra světa, protože ti mají úplně jiné podmínky k tréninku, jiné fyzické předpoklady, jinou motivaci, zkrátka těch proměnných je celá řada a ty všechny musí trenér a tréninkový plán, který danému člověku postaví, akceptovat.

Myslím si, že kdyby se ten kopáč vrátil k jakékoliv dřívější jámě a měl trpělivost kopat v ní až do chvíle, kdy začne voda tryskat, našel by vodu ve všech. Někde dřív, někde později, ale našel. 

Tím říkám toto:

Máte-li cíl – dáváte-li svému cíli všechno – nedosáhnete jej bez trpělivosti a pokory – pokory vytrvat a překonat všechny překážky, z nichž ta první je netrpělivost!

Vrátím se ke svému kamarádovi a jeho cíli. Jeden rok poctivě trénoval podle jedné tréninkové metody – neuspěl, nebo ne až tak zcela. Nebral v potaz, že úspěch v maratonu – v životě, je podmíněn řadou okolností (náš zdravotní či psychický stav, počasí, hydrostatický tlak, místo, kde běžíme…). Z těchto okolností můžeme ovlivnit ty, co se nás bezprostředně týkají, a i ty jen zčásti, ty co jsou mimo nás, tak s těmi už neuděláme vůbec nic. Takže, co logicky uděláme? Změníme tréninkovou metodu. Změníme jedinou věc, kterou ovlivnit můžeme. Můžeme mít kliku a příště uspějeme. Můžeme, ale musíme – tohle slovo nemám rád, ale prostě lepší neznám, takže znovu – musíme této metodě věřit, že ona je ta pravá a jediná a přivede nás k cíli. Pokud při dalším neúspěchu opět všechno svedeme na metodu a začneme zase podle jiné, dostaneme se do začarovaného kruhu hledání a nenalézání. 

Dávejte životu – tomu čemu věříte – čím se řídíte – vždy alespoň ještě jednu šanci!

Psal jsem to už mockrát, MOC SPĚCHÁME a to nás stojí SPOUSTU ČASU, asi to je ale náš úděl, protože my – člověk si vymyslel čas a stal se jeho otrokem. Zase ta nelogičnost, člověk si něco vymyslí a pak se stává TOHO otrokem. 

Chceš-li být králem, staň se žebrákem – to je paradox. Buddha sestoupil z trůnu a stal se žebrákem. Mahávíra odešel z paláce a stal se žebrákem – oba rozuměli Lao-c´emu. A s Buddhou se dnes nemůže srovnávat žádný vládce. Buddha se stal opravdovým králem.- OSHO – Tři poklady TAO.

S tím úplně nesouhlasím a dodávám, že stejné to bylo u Ježíše, který odešel ze světa, vzdal se toho nejcennějšího v životě člověka – vzdal se života, aby dal život všem a stal se tak tím, za něhož ho posměšně označili – stal se KRÁLEM – opravdovým králem.

Výše uvedenou citaci OSHA naleznete v kapitole pojednávající o paradoxu, kde se mimo jiné píše: „Existuje jeden jemný paradox: jakmile všechno opustíte, náhle se toho všeho stanete pánem. Neočekávaně, nenadále. Člověk vlastní jen ty věci, kterých se vzdal. Je to nelogické, žádná matematika vám tu nepomůže. Máte jen to, čeho se vzdáte. Věci, na kterých lpíte, nejsou vaše, protože kdyby byly opravdu vaše, proč byste na nich lpěli?“

Vše na čem v životě lpíme, není, nemůže být naše, protože – TO, JEHO, JI, ONO – nevlastníme my, ale jsme tím, či jimi, sami vlastněni.

V tréninku je to stejné – MÁM CÍL, není totéž jako, že CÍL MÁ MNE. A právě v životě se tak často chováme. Pro cíl jsme ochotni a schopni chovat se jak blázni – je-li naším cílem dosažení nějakého výkonu, chceme tohoto cíle dosáhnout co nejdříve, abychom si ho mohli odškrtnout a jít si plnit další přání – další cíl. Zaměňujeme cíl za přání, a neuvědomujeme si, že cílem není onen výkon, ale CESTA, kterou musíme urazit, abychom svého cíle mohli dosáhnout. Poběžíte-li chvilku po červené, pak po zelené, žluté, modré, objevíte možná v životě spoustu zajímavých míst, ale k cíli to budete mít pořád stejně daleko. 

Až vstoupíte na jednu cestu (neptejte se, je-li to ta pravá, věřte jí, že je to ta pravá – vždyť přeci víte, že všechny cesty vedou do Říma) a vytrváte na ní do jejího cílového místa – pak dosáhnete i svého kýženého CÍLE.

Apropos do Říma – vždy jsem si myslel, že to znamená, že Řím leží v centru veškerého civilizovaného světa a až pak mi došlo, že to možná bylo míněno tak, že Řím poté, co křesťany vybíjel po stovkách, najednou obrátil a učinil z křesťanství víru – nástroj k ovládnutí člověka a tak to znamená, že hledáš-li pravého Boha, najdeš ho v Římě! Zase jeden paradox, který si člověk vymyslel, aby lidi přivedl na jiné myšlenky, aby mysleli na Boha jako na něco nedostupného, co je mimo ně a zapomněli, že jeden každý z nás je jeho součástí, tudíž je také ve své podstatě Bohem!

Tak šťastnou cestu a hlavně – NEKLIČKUJTE!

Tady mělo mé zamyšlení skončit. Mělo, ale vzal jsem do rukou knížku, abych svou duši napojil dalšími slovy a to jsem neměl dělat, protože jak ta slova na mě mluvila, cítil jsem, že pokud je nepošlu hned dál, bude mému zamyšlení chybět to nejpodstatnější, budou mu chybět právě ta slova, co měla být přidána. Nuž tedy, tady jsou:

Zaslechne pravdu a už skrze samostatné zaslechnutí jí porozumí – porozumí skrze zvuk. Nevyužívá k tomu své inteligence, ne, to by od sebe poznání odsunul; pravdu chápe celá jeho bytost, ne jen jeho intelektuální část. Jeho duše, mysl a dokonce i celé jeho tělo vibruje novou, dosud nepoznanou hudbou. Vstoupil do něj nový tanec. Od té doby nebude onen člověk už nikdy takový, jako byl dřív. Nemůže být stejný, začala nová cesta. Nyní se nedá dělat nic jiného, než se po ní vydat. Doslechl se o světle a zatím žije ve tmě: dokud nedojde ke světlu, není pro něj odpočinku, cítí hluboký neklid a nespokojenost. Ví, že existuje jiné bytí, a dokud ho nedosáhne, nebude mít pokoj, nikdy nebude doma. Ať se nachází kdekoli, slyší za svými dveřmi stálé, neodbytné volání z neznáma: slyší ho, když se probudí, slyší ho ve spánku, slyší ho ve snech. Slyší ho když snídá, když je na procházce, když nakupuje, slyší ho všude, i když je mezi lidmi – toto volání ho už nikdy nepřestane pronásledovat.- OSHO – Tři poklady TAO

Já ještě dodávám: „slyší ho, když běží – toto volání jej nepřestane již nikdy doprovázet…, jakmile jednou člověk nahlédne směr své cesty, zahlédne semínko pravdy, zaseje ho, bude jej trpělivě zalévat, tak? Tak se možná dočká i sklizně.

Běh je báječný způsob na řešení problémů

Běh je báječný způsob na řešení problémů

Běh je báječný způsob, jak si člověk může vyřešit své problémy, má to však jeden háček. Nesmí se stát sám pro vás problémem, nesmíte si myslet, že běháním své problémy vyřešíte!

Běh vám pomůže vyřešit problémy, protože při něm máte čas na sebe. Máte čas se zastavit v čase, vypadnout ze všeho toho věčného chaosu kolem sebe. 

Běh vám však vaše problémy nevyřeší.

Běháte-li kvůli tomu, abyste na své problémy zapomněli? Fajn, ale to běh také nedokáže!

Hodně lidí běhá, aby zapomnělo. Jak se v těch miliónech jiných poznají? Velmi snadno, stále buší hlavou do zdi, jako beran, opakují stále dokola stejné chyby. 

Poznáte je také podle toho, že si běháním ubližují, přestože jim jejich tělo stále znovu a znovu říká – zastav se ve svém běhu, dej mi na chvilku pokoj, odpočiň si. Odpočiň si tak dlouho, dokud nebudeš v pořádku, dokud nezačneš běhat pro pravou podstatu běhu – pro radost z pohybu.

Tak oni stále a stále jdou hlavou proti zdi – přebíjejí jednu bolest druhou. Přebíjejí bolest psychickou bolestí fyzickou a to nemůže nikdy dobře skončit.

Kromě toho, že ubližují sobě, ubližují i běhu, neboť ostatní více sledují neštěstí druhých – odvádí je to od jejich vlastních svízelí a dochází nutně k závěru, že běh a běhání není vůbec zdravý sport.

Chcete-li se vyléčit během, musíte běhat jen pro ten běh, pro tu radost že jste, že žijete, že se hýbete, že svítí sluníčko, padá déšť, sněží, fouká.

Chcete-li se během vyléčit, zapomeňte, že je nějaký závod, zapomeňte na překonávání osobních rekordů. Vzdejte se osobních cílů, které si chcete naplnit pomocí běhu. Teprve ve chvíli, kdy tohle uděláte, kdy se všeho vzdáte – zvítězíte a běh vám pomůže je naplnit!

Běž a sbírej své vlastní zkušenosti

Běž a sbírej své vlastní zkušenosti

Pro to, abychom mohli cokoliv vykonat, potřebujeme motor, potřebujeme zadání, potřebujeme cíl a cestu, jak jej dosáhnout. Tohle vše se zdá naprosto jasné a naprosto jednoduché, každý z nás ale ví, že naplnění vlastních snů a cílů už většinou jednoduché vůbec není!

Každý máme svou cestu

Každý z nás musí jít/běžet svou vlastní cestou, to neznamená, že bychom neměli zkoušet nové věci, které objevili jiní/jinde, ale měli bychom je začleňovat do svého života s rozvahou, tedy ve chvíli, kdy cítíme, že tohle je pro nás to správný vořechový, že tohle nám sedí a ne proto, že to sedí někomu, koho považujeme za hvězdu. Život je takový náš „kouč” a jako správný kouč nás směřuje, navádí na cestu, ale nikdy nám neřekne – nepřikáže: PO TÉHLE CESTĚ MUSÍŠ JÍT/BĚŽET!

Kouč – trenér, výživový poradce, psychiatr, psycholog by měl jen naznačit – ukázat, ale rozhodnutí musí nechat na vás. Velmi často však v životě narazíte na ty, kteří nejlépe vědí, co je pro vás dobré – vycházejíce z toho, že co je dobré pro mě, musí být dobré i pro tebe. Jakmile se ve vašem životě objeví takový člověk, rychle od něj upalujte, pokud vás na něco navede, tak jen na slepou kolej. Správný kouč… vás bude štvát, budete si možná říkat, že jste zbytečně vyhodili své peníze, právě proto, že vám NIKDY neřekne – UDĚLEJ TO ČI ONO, stejně jako vám to NIKDY předem nenaznačí ŽIVOT. Až ve chvíli, kdy to uděláte, až ucítíte volnost bytí, až tehdy poznáte, že to byl krok správným směrem… a to je to, oč tu běží… to objevování… to nalézání… nové objevování… nové nalézání… 

Jirkův dlouhý běh ke krátkému maratonu

Jeden příběh za všechny. Ten příběh trval dva roky, než před lety v Kladně mohl napsat svůj happy end.

S Jirkou jsem se seznámil před mnoha roky. Chtěl připravit na maraton pod 4 hodiny. Maraton si před tím „ochutnal“, ten ho chytil a tak mu chtěl přijít na kobylku. Před tím už ale hrál léta squash. V něm začal taky úplně od píky – od porážky k porážce, ale časem se vypracoval a začal vítězit. On je to takový rváček, prostě potřebuje vyhrávat, už kvůli tomu, že se s ním život v posledních letech moc nemazlil a zasazoval mu docela kruté rány, takže maraton měl být tím, v čem životu ukáže!

Bohužel takhle k životu a tím spíše k maratonu přistupovat nejde. Jirka není hloupý, jen prostě nesnáší porážky a rád vyhrává!
Takže, kromě tréninku na maraton ještě trénoval squash, mezi tím jezdil na kole a zachraňoval firmu. Na jednoho člověka docela dost. Ke všemu ještě mu při maratonu docházela energie. Ona by mu nedocházela, kdyby poslouchal. On teda poslouchal, ale protože je rváček, tak nedbal :).
Odběhl jeden maraton, druhý, třetí a všechny končily dost bídně – doběhl sice všechny, ale dostal pěknou nakládačku. Říkal jsem mu vždycky, aby to rozeběhl rozumně a pak, pokud to bude dobré, zrychlil, on však pokaždé závod rozjel a pak pomalu umíral.

Pak si dal jako hlavní cíl maraton v Athénách, na Kladno se přihlásil jen jako na „tréninkový” dlouhý běh před ním. A světe div se, ONO TO TAM PADLO.
Protože to běžel jen jako trénink, nezávodil se sebou, rozeběhl to rozumně… běžel, běžel a běžel a bylo to tam.

No a vy máte domácí úkol: přemýšlet nad tím, proč to tam Jirkovi spadlo, když od toho vlastně ani moc nečekal?

Šťastný ten kdo jednou vyběhne

Šťastný ten kdo jednou vyběhne

Lao-c´ – Tao te ting – „V přírodě si můžete všimnout jedné věci: Kdekoli uvidíte něco velmi jemného, měkkého, zjistíte, že je to pokryto něčím tvrdým. Semínko je skryto v oříšku, je pokryto tvrdou slupkou. Semínko je jemné, musí být, protože je plné života, který z něj má vyrašit. Je přirozené, že je pokryté tvrdou slupkou.

U člověka najdeme jev opačný: na povrch je jemný, jemná skořápka, a uvnitř tvrdý, semínko jako kámen. Je to překroucené, je to zvrácenost. V přírodě je přirozené být na povrchu tvrdý, protože, co není na povrchu tvrdé, nemůže být uvnitř měkké. Vnitřní měkkost a jemnost musí být chráněna skořápkou. U člověka ovšem najdete pravý opak. Tomu se říká pokrytectví – na povrchu jako máslo, a uvnitř – čím více člověka poznáváte, tím tvrdší zjišťujete, že je. Zvrácenost. Nemělo by to tak být. Přesně takový je váš džentlmen: kultivovaný, morální, zbožný … tak jemný na povrchu a tak tvrdý v nitru. Teoreticky by to nemělo být vůbec možné – ale je to možné, protože jen člověk dovede předstírat, nikdo jiný to neumí.

Mudrc je součástí přírody. Bude na povrchu drsný a v jádru jemný. Musíte být vedle něj trpěliví – často od něj budete chtít utéct, budete mít pocit, že je tak tvrdý, že vás to zabije. Budete u něj hledat útěchu, a on vás šokuje. Přišli jste si k němu pro trochu lásky a on se na vás ani nepodívá, nevěnuje vám špetku pozornosti. Přišli jste pro soucit, ale on je tvrdý jako žula. Nejraději byste hned utekli. Mudrc je však vždycky takový, protože je přirozený – a příroda zná jen toto aranžmá: uvnitř je jemná, na povrchu tvrdá.

Podívejte se na kůru stromů, jak je na povrchu tvrdá. Směrem dovnitř budete objevovat čím dál měkčí vrstvy. A uprostřed je život, absolutně měkký. Musí být chráněn.“ – OSHO – Tři poklady Tao

Šťastný ten, kdo jednou vyběhne

Ten, kdo jednou začne běhat – propadne běhu, se nevyhnutelně vrací do lůna přírody, znovu se stává dítětem a dokáže prožívat obyčejné lidské štěstí – z tvrdého džentlmena se stává člověk. Potkáte jej po běhu – zářícího jak sluníčko, přímo na něm vidíte, jak se s vámi chce rozdělit o ty nádherné pocity, které uvnitř sebe cítí. Místo toho však jen sklopí oči, smutně a těžce si oddechne a jde dál.

Co změnilo jeho rozhodnutí? Možná to byl odlesk neporozumění ve vašich očích, povytažené obočí, úšklebek, který zaznamenal v koutku vašich úst. Stačí velmi málo k tomu, aby se náš vnitřní stav změnil z euforie do zatracení. 

A můžeme se ptát znovu: „Co změnilo jeho vnitřní rozjásanost?“ V podstatě to bylo vaše neporozumění jeho vnitřnímu stavu. Také jak byste mu mohli rozumět, když zrovna v mysli řešíte, jak dál naložit se svým životem, co udělat, abyste si ho mohli užívat a ne jen přežívat!

Běh a běhání je jako meditace. Během běhu, pokud běžíte uvolněně, lehce, bez ambicí na nějaký výkon, díváte se kolem sebe, nasáváte atmosféru, kterou kolem vás vytváří světlo, stíny, příroda jíž probíháte… vdechujete vůni vody, mechu, kůry, pryskyřice – cítíte, jak se všechny ty vůně vzájemně mísí a zároveň z nich tu a tam některá přímo vystřeluje a zasahuje vaše chřípí. 

Óh – to je nádhera. 

Je zcela jedno, zda je léto, podzim, jaro či zima. Vy si běžíte, sajete tu vůni vůkol, posloucháte pleskot svých kroků a cítíte, že žijete. V tu chvíli zapomínáte na vše, co vás až dosud drtilo – šéfa, manžela či manželku, děti, nesplacené závazky… 

…doběhnete, a v tu chvíli potkáte někoho, který na vás civí, jako byste právě spadli z višně. Kouká a nevěří svým očím – vidí před sebou člověka, který doslova sálá štěstím. „Jak k tomu přišel, co pro to udělal, aby se takto cítil?“ Napadne ho. „Jak k tomu přijdu já, že se tak necítím a přitom v životě po ničem jiném netoužím?“ Pokračuje ve svém vnitřním rozhovoru. Ta slova, která vnitřně pronáší, se projeví v odlesku jeho očí, povytaženém obočí, či úšklebku a tak si řeknete: „Jak by tenhle člověk mohl pochopit, co cítím a jak jsem k těmto pocitům snadno přišel. Že mi stačilo se jen chvilku proběhnout a byl jsem v rauši.“ V tu chvíli vystřízlivíte – kouzlo zmizí a ten proti vám bude mít pocit, že se mu jen něco zdálo, že se mu zdálo, jako by koutkem oka zahlédl štěstí. 

Ale my víme, že se mu to nezdálo, my co běháme, víme že stačí jen nazout běžecké boty, natáhnout na sebe běžecké oblečení a vyběhnout… 

…běžte, a příště až ve chvíli, kdy doběhnete a budete zářit jak letní slunce, duše vám bude poletovat a zpívat nad hlavou jak skřivánek, zrovna potkáte toho, v jehož očích zahlédnete odlesk nepochopení, zaznamenáte povytažené obočí, či pokřivený úsměv – nedbejte toho a klidně a bez ostychu na něj vypalte, jak se cítíte a proč se tak cítíte, nechte na něm, aby pochopil či nepochopil, vždyť kdo jsme, abychom rozhodovali za něj…

Nebojte se, udělejte to, vaše štěstí tak bude trvat dál a je docela možné, že nakazíte během, běháním a štěstím dalšího člověka …spirála vašeho a jeho života opíše další oblouk na cestě poznání a společně uděláte další krok k moudrosti…

A nakonec jsem si nechal malý kvíz:

Kdo si myslíte, že z těch dvou je mluvka – Kecal – Andersen a Baron Prášil?

Běh do nitra sebe sama

Běh do nitra sebe sama

Když přijíždím na západ v době ranních mlh a rostoucích hub, dýchne na mě něco velmi křehkého, subtilního, vonícího sladce i hořce zároveň, co má v sobě světlo slunce prorážejícího studené mraky, barvy podzimního listí, barvy krvavých jeřabin a schnoucí trávy, černou barvu kontur kmenů a větví stromů, dýchne na mě v celé své ryzosti vůně ZEMĚ.

Země, kterou nadevšechno miluju…, při tom si vzpomenu na její duši a uvědomím si, že ať jsem na té naší zemičce kdekoliv, je mi tam dobře, protože s ní mohu mluvit. Rozmlouváme spolu pomocí kroků, kterými já do ní vydupávám svá slova, své myšlenky, své pocity, které jí chci sdělit, kterými jí říkám, že ji mám rád, že je mi vším, protože nám všem dává své požehnání, abychom mohli žít skrze plody, které nám poskytuje k našemu životu. Ona mi pak skrze světlo a stíny, skrze vánek, dešťové kapky, hromy a blesky, sněhové vločky či kroupy sděluje, jak se cítí, zda je vše v pořádku, nebo zda bych měl něco změnit, nad něčím se zamyslet, něco učinit… 

Je to zvláštní rozhovor, protože k němu nepotřebujeme slova, slova, jimž dal člověk kdysi v pradávnu nějaký význam a nyní se je snaží stejně jako ZEMI znásilňovat a říká, že ten význam je úplně jiný, stejně jako říká – svými činy, že ZEMI vlastně k ničemu nepotřebuje, protože je schopen si vše vyrobit v chemických laboratořích a továrnách a když bude nejhůř, odstěhovat se třeba na Měsíc či na Mars. V duchu si tak říkám: „Už aby tam tihle všichni, kteří takto smýšlejí, byli…“

Tak tohle na mě vždy dýchne, když se blížím k Hůrce, k jedné z nejmladších sopek ve střední Evropě, k místu, kde mi je moc dobře, protože když se tady podívám z okna anebo když vyběhnu, hned slyším, jak na mě ZEMĚ volá a volně navazuje v našem nikdy nekončícím rozhovoru tam, kde jsme naposledy skončili, takže zeptáte-li se mě, co dělám, na co myslím, když si běžím své nekonečné kilometry, tak odpověď je nasnadě: „Vedu se Zemí nikdy nekončící dialog beze slov“.

Když se blížím ku Praze, dýchne na mě syrovost vody, dýchne na mě syrovost historie. Ta syrovost mě pohltí i ve chvíli, kdy vyběhnu na svůj běh po stezkách vedoucími kolem Vltavy, paprskovitě se rozbíhajícími od Vltavy vzhůru do všech stran. Při výbězích v Praze, běžím-li sám, někde uvnitř cítím a znovu prožívám spousty příběhů, které se udály lidem, kteří kolem Vltavy po staletí žijí, lidí, kteří proměňovali své vize ve skutečnost, až dali vzniknout dnešní podobě matky měst. Při bězích v Praze a jejím okolí vnímám tep doby, tep doby minulé, současné, ale i budoucí. Tohle vše dokáže s člověkem běh, vede-li běžec se Zemí dialog beze slov.

Když se blížím ke své milované Šumavě, cítím, jak se celý halím do závoje utkaného z lásky. Nikdy nezapomenu, jak jsem prvně vstoupil na její, pro mě posvátnou, půdu. Jak jsem poprvé ulehl pod její širou oblohou ke spánku, jak jsem si ji užíval, když jsem jí poprvé přecházel z Lipna do Sušice, jak jsem se poprvé nořil do neskutečně studené vody Vydry, obdivoval život bující si zcela svobodně v Boubínském pralese, když jsem se po ní poprvé rozeběhl. Je to všechno už velmi dávno, ta láska trvá už 45 let, přesto si pamatuji, jak už při těch prvních krocích po půdě Šumavy jsem začal vést se Zemí svůj nikdy nekončící dialog. 

Možná se ptáte, proč vám tohle vše povídám, jak to souvisí s během, s běháním, co vám to může dát pro váš běh, jak to může váš běh zlepšit? Popravdě nevím, jak to může zlepšit váš běh, jaký prospěch z toho můžete mít, pokud nejste schopni se při běhu ponořit hluboko do sebe a začít vnímat, jak doslova splýváte se vším, co vás v tu dobu obklopuje, jak se s tím stáváte jedním. 

Pro lidi s citlivou duší to bude snadné, pro materialisty to bude nejspíš dosti těžké, ale znám jich spoustu, kteří se celý život honili za…, prostě za čímkoliv, co se jim zdálo odpovídající jejich postavení, jejich věhlasu, kteří nechápali, co můžu mít z toho, že si prostě běžím krajinou beze slov. Bez toho, že bych vytvářel nějaké hodnoty, které bych mohl proměnit tu ve stejk, tu v telku, tu v mercedes, tu… Nechápali, ale přesto jim to nedalo, aby jednou neokusili, a najednou pochopili, že život není o tom, kolik snědí za život stejků, jestli mají v obýváku tu největší a nejmodernější televizi, v jakém bouráku jezdí, kolik žen na to ulovili, že tohle všechno jim nikdy neposkytlo tolik vzrušení, tolik svobody, tolik opojení ze života, jako běh tichou krajinou beze slov.

Běh do vlastního nitra umožní člověku najít nový rozměr běhu, ale i nový rozměr života. Jak pro jeho běh, tak pro jeho život to bude znamenat ztišení a zpomalení, což, jak brzy zjistí, neznamená nutně méně zážitků, méně kilometrů. Ba právě naopak, člověk, který dokáže svůj běh, svůj život zpomalit, brzy pozná, že je schopen běžet déle a uběhnout více kilometrů, dokonce i rychleji, než kdy před tím. V životě pak bude schopný dosáhnout větší hloubky ve všem, co činí, přestane klouzat po povrchu věcí a naučí se poznávat, oč má smysl usilovat a co je jen vějičkou na ukojení jeho ctižádosti.

V čase přelomu roku, který právě nastává, v čase, kdy starý končí a nový nastává, má člověk tendence hodnotit minulé a upírat svůj zrak k budoucnosti. Zkuste tedy v tomto čase něco jiného než obvykle, a sice sednout si kdesi v přítmí domova a za zvuku zklidňující hudby a dýmu z vonných tyčinek hledat odpovědi na to, co bylo, proč bylo, co dál… Obujte se, oblékněte se na pomalý běh a vydejte se na svůj první běh, při němž nepůjde o to, běžet rychleji a více, ale v němž půjde o jediné – najít sama sebe tam kdesi hluboko uvnitř sebe, tam kdesi vysoko nad sebou samým. Vyběhněte, zapomeňte na celý svět, tempo svého běhu přizpůsobte tlukotu svého srdce, svému dechu, přivřete oči, zvedněte hlavu, dívejte se kolem sebe, ale spíše než to, že se k vám blíží strom, že se blížíte k řece, ke skále, vnímejte odlesk světla ve vodě, paprsek světla lomící se v kapse rosy, vnímejte atmosféru místa a času, poddejte se tomu a jen běžte a jen buďte. 

Na svůj běh si neberte ani mobil, ani sporttester, prostě nic z těch moderních vymožeností, které běžně při svém běhání používáte a které vás odvádějí od prapodstaty běhu a sice, splynutí s okolním světem, splynutím se sebou samým. Staňte se Běžcem – bytostí z pradávných dob, kterou bylo možno zahlednout spíše jako běžící stín v ranním oparu či při západu slunce Africe, v Himálaji, v Americe, v Evropě, Asii, Austrálii, Arktidě či Antarktidě, než jako člověka z masa a krve, neboť Běžec – bytost, je více tím stínem než materií. 

A ptáte-li se ještě stále, co vám běh do nitra přinese, k čemu vám může být dobrý, tak vězte, že právě to, že se stanete tím běžícím stínem, neboť, jak známo, stín je nepolapitelný, takže zrovna tak už ani vás v životě nic nepolapí, pokud se sami nerozhodnete být lapeni.

Filozofie přirozeného běhu

Filozofie přirozeného běhu

Filozofie přirozeného běhu je jednoduchá, být co nejrychlejší, co nejvytrvalejší (doběhnout co nejdál) avšak s co nejmenší námahou. Tedy běžet pomalu, běžet co nejrychleji, na co nejnižší tepovou frekvenci. To je to oč běží ve filozofii přirozeného běhu. A vlastně i v životě!

 Všimli jste si, že všechno, co vypadá tak lehce, jako že se vůbec nekoná, je pro mnoho lidí nepřekonatelnou překážkou? Stejné je to s během, teď nemyslím s během jako takovým, ve smyslu překonat odpor k běhu jako způsobu přemisťování se z místa na místo, způsobu snižování váhy, zlepšování fyzické kondice, způsobu měření se s ostatními, ale styl běhu – přirozený běh.

Základem přirozenosti je uvolněnost, prostě žádný stres

Všichni známe tenhle atribut, tedy základní poučku. Všichni ovládáme něco, co nám jde naprosto přirozeně, lehce, snadno, nad čím ani nemusíme přemýšlet, snažit se to dělat dokonale a ono to dokonalé je. Většinou to nazýváme darem od Boha, dokonce i ti, co v Boha nevěří. Jak to, že něco nám jde tak lehce, a něco neuděláme, ani kdybychom se s tím mořili sto let?

Když s lidmi běžím, když je učím přirozenému běhu, a ten běh je opravdu přirozený (tímto způsobem běhají všechny děti ve chvíli, kdy začnou dělat první nesmělé krůčky, tímto způsobem běhají i všechny děti přírody – afričtí běžci či indiáni), se mě ptají: „Kdo tě to učil, učil tě to někdo?” Popravdě odpovídám, že ne. Nebyl kdo, když jsem začal běhat, tak se u nás přirozenému běhu neučilo, ostatně ani nebylo proč, většina těch, kdo běhali, běhala pořád a běhala tak, jak se to naučila během té chvíle, kdy se zvedla ze země, ze čtyřech na dvě – na nohy. Tak to bylo i u mě. 

A zde se vracím k přirozenosti, k vrozenosti. Všichni dostáváme ve své genetické výbavě vlohy k základním dovednostem, které nám mají pomoci přežít. Je jen na nás, jak tyto dovednosti během svého života používáme – přirozeně rozvíjíme, až se stanou naší přirozeností, až si je natolik osvojíme, že se o nich začne mluvit jako o daru od Boha.

Tím chci jen říci, že každý se může naučit naprosto všemu, co umí jiný člověk a může se to naučit naprosto dokonale, tak, že se s tím přestane prát a stane se to jeho přirozeností, stane se to jím samým, stane se to tím, co jej bude charakterizovat. Možná však ale bude muset na samém počátku učení se nové dovednosti si přiznat, že to prostě neumí, že je naprosté dřevo, že se to nikdy nenaučí. Zkrátka vzdát se toho, vzdát se toho, že mu to půjde snadno, že se to naučí hned, stejně jako to umí jeho mistr. Že si uvědomí, že jeho mistr na tom pracoval celý svůj život a ani on se necítí být v tom, co dělá, ještě naprosto dokonalý, vždy na sobě nachází chyby, které je dobré odstranit. 

Tomu se se říká ŽIVOTNÍ CESTA, a je zcela lhostejné, zda vás dovede k poznání, že 1 + 1 = 2, Einsteinově teorii relativity, k tomu, že jablko nepadá daleko od stromu, nebo k tomu, že běh není skákání, ale vlastně převalování se z nohy na nohu. 

Jsme obrazem těch, co nás přivedli na svět

Děje se to v každé rodině, v každé generaci, v každé společnosti a sice to, že Nebudeme jako oni. Vtipné na tom je, že všichni jsme, všichni si jednou budeme muset přiznat, že jsme jako oni. Dokud si toto neuvědomíme, dokud si toto nejsme schopni připustit, dokud s tím bojujeme, dokud sami se sebou bojujeme, nemůžeme se toho zbavit, nemůžeme vyhrát! Jak chcete vyhrát nad někým, kdo vás dokonale zná, je stejně silný, používá stejné prostředky boje, kdo je vaším přesným obrazem? Jediná možnost, jak v tomto „boji” zvítězit, je přijmout se, jaký jsem, přijmout, že jsem obrazem těch, kdož mě stvořili a vychovali, odpustit si, že jsem tím, že jsem s nimi sám v sobě bojoval, se stal shodným s nimi. Uvědomit si, kdo jsem, co jsem, kam jsem došel a všeho tohoto se vědomě vzdát, usoudím-li, že toto není má cesta, a vyrazit konečně po té své.

Společnost je větší rodina

To, o čem jsem psal v předchozí kapitole, se odehrává i ve společnosti. I zde se odehrává generační boj, třídní boj, boj elit… I zde má boj základ v tom, že vnitřně cítíme, že v mnohém má „protivník” pravdu, ale než bychom mu ji přiznali, to jej raději zlikvidujeme, zabijeme, ale tím náš problém nekončí, protože protivník není vnější, ale uvnitř nás, takže zase musíme svést nejdříve boj sami v sobě, boj, který nemůžeme vyhrát, pokud nepřijmeme skutečnost takovou, jaká je. Pokud i zde si nepřiznáme svůj vnitřní rozpor a nenecháme to, co se jeví jako rozpory, vzájemně prolnout až do fáze vzájemného pochopení, nemůžeme vyhrát! To neznamená porážku či vítězství jednoho nad druhým, jedině pochopení vede k vítězství, k vítězství života, k vítězství moudrosti nad věčným bojem dobra se zlem, neboť kde zvítězí moudrost, tak již není ani dobro, ani zlo, tam je jen nekonečné BYTÍ, tam již je jen neustále se prolínající jin a jang, v nichž není rozpor, ale harmonie.