Kdy už to přijde, kdy už budu konečně zažívat ty fantastické pocity při běhu, o kterých se tak mluví, o kterých se tak píše. Kdy už se konečně objeví ten můj princ, ta moje princezna, kde se sakra fláká, copak nevidí, jak toužebně ji/jeho vyhlížím a čekám, až se objeví?

Celestýnské proroctví – vhled šestý

 „Čím více jsme ve spojení, tím jasněji si uvědomujeme jeho ztrátu – obvykle ve stresových situacích. Tehdy si můžeme všimnout, jakým způsobem my sami nejčastěji okrádáme druhé o energii. Jakmile si svou manipulaci uvědomíme, stává se naše spojení stálejším – objevíme svou vlastní cestu, své osobní poslání, způsob, jakým dokážeme přispívat světu“.

Chápu, že mnohým to může přijít příliš manipulativní, příliš duchovní, ale o to právě jde – nemanipulovat, neznásilňovat! A to jak v osobním životě, kdy se snažíme vší mocí přitáhnout potencionálního partnera a přivlastnit si jej pro sebe, tak při běhání, kdy se snažíme vší mocí (vší silou) docílit co nejdříve kýženého výsledku – je jedno, zda jde „jen o radostné běhání” či o vypracování se na určitou výkonnost. Někdy mají pocit manipulace ti, kteří ať již vědomě, či nevědomě, manipulaci používají, někdy ti „na druhé straně“.

Vtip je v tom, že manipulace je svým způsobem projevem násilí, tudíž jako každé násilí, každá akce, vyprovokuje reakci. V případě přílišného tlačení, ať již na potencionálního partnera či partnera skutečného, jako přílišné tlačení na rychlý výsledek v běhu, vyprovokuje reakci, jež není tou, co bychom si přáli, ale přesně tou opačnou – vyhlédnutý partner se lekne a rychle uteče, stávající partner se začne cítit tlačený, do čeho nechce a začne se bránit, tělo si postaví hlavu a zasekne se na výkonnosti, na níž je nebo dokonce začne couvat. Ať v osobním či sportovním životě to znamená rozčarování a tápání: „Sakra, co dělám špatně, vždyť já to myslím dobře, rozdal bych se, rozdala bych se, vždyť dělám všechno podle tréninkových pouček?“

Vše a každý potřebuje svůj čas, svůj životní prostor

Než budete pokračovat ve čtení, vraťte se zpět k šestému vhledu Celestinského proroctví, přečtěte si jej, přeložte si jej do vlastních slov a vyběhněte do přírody, a jen se dívejte kolem sebe. Nedělejte nic, jen běžte, dívejte se, nechte na sebe působit slova šestého vhledu v kontextu s tím, co kolem sebe vidíte. Možná budete překvapeni, že najednou vidíte vše nějak jinak, ostřeji a začnete si uvědomovat spojitost mezi působením síly (vědomým či podvědomým ovlivňováním) a tím, jak vnímáme svět (situace) kolem sebe. 

Vším čím jsem, jsem se nestal najednou, vše, co máme s Danou nepřišlo zčista jasna

Pokud jde o mě, o to, kde se nyní nacházím, čím jsem, jak mě druzí vnímají, tak to je výsledek celoživotní cesty, výsledek bezmála šedesáti let práce na sobě, práce pro druhé. Výsledek šedesáti let hledání a omylů a to jak v rovině osobní, tak sportovní. Je to však i výsledek vzpoury, kterou jsem učinil, spíše podvědomě než vědomě, již jako dítko školou povinné, vzpoury proti zavedeným pořádkům, proti tomu, co mě učili ve škole, doma, čemu mě učila společnost. Vzpoury, která měla za následek spoustu chyb a následných trestů, ale která měla za výsledek neustálý posun dopředu. Brzy jsem si totiž osvojil umění být sám za sebe, nést zodpovědnost za své skutky, což považuji za to nejpodstatnější. V poslední době se pak učím říkat NE a říkat nepříjemné věci hned a nahlas, nemůžeme totiž předpokládat, že jiní to přeci musejí taky vidět, když je to tak do očí bijící, tak jasné! 

Věřte, že je to o úhlu pohledu, náš pohled vychází z místa, k němuž jsme v životě zatím dospěli, námi učiněných zkušeností, a to místo nemůže být stejné pro nás a pro druhé, stejně jako naše zkušenosti nemohou být zkušenostmi jiných. Proto v životě dochází k tolika nedorozuměním, přestože si mnohdy říkáme: „To přeci ten člověk nemůže myslet vážně, vždyť musí vidět, že je to úplně obráceně, že mu nechceme ublížit, ale naopak pomoct!” 

Takže se učím říkat NE a co se mi nelíbí, a přizvávám Nerudného týpka, aby mi pomohl případně můj vzdor odlehčit, abych byl schopný jej vyjádřit, když jsem přeci takový chlaďas a klaďas:-).

Pokud jde o nás vztah s Danou, tak ani ten nebyl hned takový, jaký je nyní. Tedy byl od začátku naprosto výjimečný v tom, že jsme oba cítili, že to je ten/ta, co se někde tak dlouho, Bůh ví kde, flákal/a, a teď konečně je TADY. 

A TO byl velký problém, protože to vše vypadalo tak ideálně, přestože zde byly věci, které ideální nebyly, a které nakonec vedly k tomu, že jsme se rozešli. Že jsem prostě jednoho dne, i když i tehdy jsem se tomu vnitřně bránil, řekl: NE, takhle to dál nechci. I když jsem to říkal předtím vícekrát, tak předcházející slova jsem nedoprovodil skutkem, takže se na čas některé věci změnily, ale po čase už to jelo zase v zavedených kolejích. 

Člověk nemůže mít všechno, často se musí vzdát toho co má, aby získal to, po čem touží

Období po mém rozhodnutí bylo těžké jak pro Danu, pro tu asi nejvíc, tak pro mě, ale i pro další lidi kolem nás. Ale zpětně to oba považujeme za jediné možné řešení, protože bez té katarze by nebyl happyend.

Chce-li člověk něco trvale získat, musí mít odvahu se toho předtím vzdát

Tohle je naprosto zásadní poznání, které jsem v životě učinil pokaždé, když jsem o něco zápasil, snažil se něco získat a použil jsem k tomu veškerou sílu, jíž jsem byl v té chvíli schopen. 

Pokud jsem se o to snažil všemi prostředky, zdálo se, že to mám mnohokrát již na dosah, jen trošku natáhnout ruku, udělat rychlejší krok, vyskočit výš, avšak vždy v rozhodující chvíli jako by ta síla natáhnout ruku, udělat rychlejší krok, vyskočit výš, chyběla. Většina lidí dělá tu chybu, že si říká: „Přeci to teď, když to mám tak blízko, když jsem do toho vložil tolik umu, tolik energie, nevzdám“. Berou to prostě jako prohru a neuvědomují si, že vyhrát mohou až tehdy, když si přiznají, že nejsou pány světa, ale jen jeho nedílnou součástí. Ve chvíli, kdy si toto přiznají, „odevzdají” se osudu, ve svých očích prohrají, přijde vítězství. 

Dostane se jim daru v podobě vysněné princezny, vysněného prince, schopnosti běhat pro radost, být mistrem světa ve svém oboru. Příkladů najdete v životě spousty, většinou je považujeme za kýč, za pohádku o Popelce, pravdou však je, že to vážně takhle v životě funguje.

Prostě a jednoduše nic nervat, s ničím se nervat

Pravý čas, kdy by měl člověk začít běhat, neexistuje. Tedy ne v tom smyslu, že: začnu běhat až na to bude vhodná chvíle, budu mít na to čas, budu mít veškeré vybavení na běhání pohromadě, shodím xx kilogramů. PRAVÝ ČAS VYBĚHNOUT JE PRÁVĚ TEĎ!, bez toho všeho, čím si omlouváme, že ještě začít běhat nemůžeme.

Většina z nás nějak vnitřně cítí, že čas, který právě nastává, bude jiný. Je to dáno tím, co všechno se děje a také tím, že se vše nějak až neskutečně zrychluje. To vše na většinu lidí působí tak, že se začínají čím dál tím více zavírat do sebe, začínají se stahovat do své ochranné ulity, aby se stali „nezranitelnými“. Přitom jedinou ochranou a záchranou je otevření se. Stát se vnímavější ke všemu, co se nám děje, co se děje kolem nás. 

Ten důvod je zcela prostý. Stáhne-li se člověk do sebe, uzavře-li se před světem, svět na něj stejně nepřestane působit, jen neustálým stahováním se víc a víc do sebe zmenší plochu, na níž okolí působí, to pak bude mít za následek, že na stále menší plochu budou působit stále větší síly, až jednou křach!!!, skořápka praskne a človíček schovaný v této skořápce bude zcela rozdrcen.

Co se však stane, když se člověk otevře? Stane se pravý opak. Otevřením se zvětší plocha působení. Čím více se člověk bude otevírat, tím i tato plocha bude větší a vlivy na ni působící se budou muset rozptýlit a tím se sníží schopnost jejich působení.

Běh – nejlepší, nejsnadnější, nejrychlejší způsob, jak se otevřít

Jogíni možná namítnou, že nejlepší je začít s jógou, ale tady budu velmi nesouhlasit, protože jóga znamená soustředění se do jednoho bodu, tím sice posiluji tento bod, ale také, neumím-li s tím moc dobře pracovat, to na člověka může mít obdobný vliv, jako když se do sebe uzavírá. Zatímco běh je jedině a pouze o uvolnění se, vypuštění páry, vymazání všech myšlenek, splynutí se vším. Aby nedošlo k mýlce, mluvím zde o běhu jako elementární činnosti, ne o závodění a soupeření.

Aby však běh působil jako prostředek uvolnění, musí se běžet s radostí, nedávat si žádné vyšší cíle, které by člověka stresovaly. Prostě běžet tak, aby se člověk moc nezadýchal, běžet s otevřenou myslí a otevřenou duší. Běžet a vnímat svět kolem sebe. Když vám nejde běžet tak, abyste se nezadýchali, přejděte do chůze, nadechujte se pokud možno nosem. Když to nejde nosem, tak klidně ústy, ale v tom případě se snažte dýchat hóóódně zhluboka. Možná vás pak to dýchání „zadýchá“, prostě budete mít pocit, že nestačíte udýchat tempo, jímž běžíte, jímž jdete. Nic se neděje, zpomalte na tempo, které budete schopni udýchat. Jde o to, že pohyb a probublání kyslíku celým naším tělem od srdce až po nejzazší krevní vlásečnici vám způsobí až závrať, kterou člověk pociťuje jen při návalu největšího štěstí. 

V tu chvíli už vám nebude vůbec záležet na tempu, jímž se pohybujete, budete šťastní a o to přeci v životě jde, a nejlepší na tom je, že to štěstí si nadělíte vy sami tím, že poběžíte či půjdete.

Jak to mám běhat? Ta otázka tu leží od samého počátku. Její frekvence se ještě zvýšila vymyšlením chytrých hodinek, které vám změří od spalování kalorií po to, do které Lhoty zrovna běžíte, všechno. Na samotnou otázku vám však odpověď nedají a ani to za vás neodběhnou a to i přesto, že na vás budou po celou dobu běhu pípat.

Rozbíhejte se pomalu a běhejte srdcem

Tak by měla znít nejspíš správná poučka nejen pro začínající běžce a běžkyně, ale i pro závodníky. Běhejte srdcem v sobě skrývá i  běhejte podle srdce, tedy podle tepové frekvence. Vysloveně bych řekl, že běhejte podle srdce je podmnožinou běhejte srdcem, protože srdce vám řekne, kdy máte dost – a to i bez neustálého pípání hodinek na vaší ruce.

Pípání mě rozčiluje

To je jedna ze stížností, která doprovází používání chytrých hodinek. Faktem je, že než si vás hodinky srovnají do požadovaného tempa, tak vy máte tik v oku, zvláště běháte-li v nějakém kopcovitějším či složitějším terénu, kde nejde zrovna držet rovnoměrné tempo. Pípání mnoho lidí rozčílí natolik, že se jim zvedne v těle hladina adrenalinu: „Já se vám taky na to pípání můžu…” pomyslí si a pak běží za doprovodu pípání zbytek trasy s tím, že co krok, to píp, prostě jim hodinky pípají do kroku. 

Kde je pomyslný zlatý střed

Kde je pomyslný zlatý střed, k němuž nás vede naše lidská minulost člověka jako běžícího lovce, kdy byl schopen a dodnes vlastně je schopen (Křováci) uštvat vyhlídnuté zvíře a ne se nechat uštvat. Zlatý střed, jehož základ je rozložen ve velmi široké základně vysoké aerobní kapacity – vysoce položeném aerobně anaerobním prahu (čím výše je práh položen, tím je základna širší – úsek, jehož počátek tvoří klidová tepová frekvence na jedné straně a hodnota tepové frekvence, v níž se z aerobní zóny přehoupáváme do zóny anaerobní). 

Proč jsou afričtí a trailoví běžci tak výjimeční

Moc přemýšlíme. Málo se hýbeme. Málo se z pohybu radujeme. Vůbec se málo radujeme. To jsou čtyři nejdůležitější odpovědi na otázku: „Proč jsou afričtí a trailoví běžci tak výjimeční?” Že ty odpovědi vůbec s tou otázkou nesouvisí? Myslíte? 

Co se vám první vybaví, když se podíváte na běžícího Afričana, když se díváte na běh Kiliana Jorneta, Scotta Jurka, Antona Krupičku? Mně se tedy jako první vybaví: radost a lehkost, žádný stres! 

Říkáte si: „Taky bych běhal lehce a s radostí, kdybych měl jejich výkonnost“. A co vám brání?, ptám se. Začněte méně přemýšlet, méně vymýšlet a začněte se více hýbat. Učiňte z pohybu svůj denní chléb a odměnou vám bude lehkost bytí – lehkost a radost v běhu. Tak je to jednoduché. 

Výjimečnost pramení z radosti a lehkosti

Jakmile začnete moc přemýšlet a vymýšlet „správné cesty“, začnete se stresovat, z toho pramení stažení se do sebe, v tu chvíli vám přestane v těle proudit energie. Čím víc se budete snažit, tím menší radost z toho budete mít, protože nebudou přicházet „požadované” výsledky. Určitě jste už slyšeli, že když moc tlačíte na pilu – výsledek se nedostavuje. Jakmile však na pilu přestanete tlačit – pila začne řezat sama – stačí ji jen vést správným směrem, nasměrovat ji na správnou cestu. 

V Born Tu Run jste si četli o výjimečných trailových běžcích, o výjimečných ultramaratoncích. Jistě vás v tu chvíli také napadlo: „Proč oni, proč ne já?” Vždyť než se najednou „zjevili“, tak o nich nikdo před tím neslyšel. Jak to přijde, že jim „se to stalo – jim se to podařilo“, a mě je to odpíráno? Podívejte se na jejich profily, podívejte se, jak žijí, jak a kde běhají… 

A půjdu ještě dál, kde se zrodila výjimečnost Rona Clarka, běžce pro nějž je příroda balzám nebo Emila Zátopka? Zrodila se v jejich srdcích. Zrodila se z radosti. Zrodila se z radosti běžet s větrem o závod. Zrodila se z radosti být součástí přírody. Afričtí běžci, američtí trailoví běžci – ultramaratonci, na něž se tak rádi díváte na různých videích, čtete si o nich, obdivujete je, jsou děti přírody. Vyběhnou z domu a běží, kam je nohy nesou, stejně jako to dělal i Štťastný muž – Abebe Bikila. Doběhnou nahoru na kopec, okouzleni se na chvíli zastaví, pohlédnou na krásu světa před sebou, zhluboka se nadechnou a s úsměvem v duši běží dál, na další kopec. Tam se zase zastaví a vše se opakuje. Tak tomu říkám intervalový trénink, tomu říkám přírodní fartlek. 

Tak se rodili šampioni minulosti, tak se rodí šampioni současnosti, tak se budou rodit šampioni zítřka. V opojení a z opojení krásou, jíž jsou součástí.

„Jsi hromádka nervů“, tu a tam člověk uslyší, když se „sype“.

A ono to skutečně tak je – jsme hromádka nervů, akorát, že ta hromádka je natažená křížem krážem celým člověkem, takže není vůbec problém, když se to někde pomotá, zauzluje a ve snaze to uvolnit s námi pěkně škube.

Nervy, nervový systém, chceme-li či nechceme, nejvíce v životě vnímáme, ať je v pohodě či nepohodě, bylo by tedy chybou si jej také neprobrat a myslím si, že sobota je pro to ten nejvhodnější den.

Pokud jde o jídlo, tak nervům prospívá takové, které obsahuje hodně vitálních látek, abych tak řekl – je živé, opravdové, tudíž žádné náhražky, zejména pak hodně olivového oleje a zeleniny, čemuž se také říká: „brainfood” – potrava prospívající mozku.

Svým nervům, nervovému systému hodně posloužíte, když budete trávit hodně času na čerstvém vzduchu, pod širou oblohou, aktivujete tím tvorbu melatoninu – hormonu štěstí a zdravého spánku.

Když se couráte nebo běháte venku, zhluboka dýcháte, připravujete doslova a do písmene svým buňkám kyslíkovou lázeň, což prospívá látkové výměně (metabolizmu), pomáhá lépe vylučovat z těla jedy, které jsou často zdrojem psychických poruch.

Nadarmo se neříká při špatné náladě, když se vás někdo zeptá: „Jak se máš?” „Nic moc, jsem nějaký otrávený“.

Také slunce velmi prospívá našim nervům, též barvy a vůně. Takže je to jasné, oblékněte se a mazejte nakrmit své nervy do přírody, máte na to celý boží den! 

Bibli zná, nebo o ní alespoň něco ví, každý člověk. O běžecké bibli – Born To Run, minimálně slyšel každý běžec. Bible říká: „Na počátku bylo slovo“, běžecká bible, kromě jiného, říká: „Na počátku byl králík“.

Na počátku objevu, že člověk byl zrozen k běhu, byla pitva králika

Ty velké břišní svaly na bránici? Musí být přichyceny k něčemu pevnému, takže jsou napojeny k bederním obratlům, stejně jako byste přivázali plachty k ráhnu. Tak je tomu u všech savců počínaje velrybami a vombaty konče, jenže tenhle zajíc je uspořádaný jinak. Místo aby se držely něčeho pevného, jsou jeho břišní svaly spojené s těmito útvary podobnými kuřecím křidélkům. 

David na jeden z nich zatlačil prstem. Zajímavé. Nechal se stlačit jako spirálová pružina a po uvolnění tlaku se vrátil do původní pozice. Proč by ale právě zajíc ze všech savců na světě potřeboval mít v břiše pružiny?

Fajn, pomyslel si David, možná ty pružiny mají něco společného s rychlostí. Co se tedy podílí na rychlosti? David si začal v duchu odškrtávat jednotlivé položky. Uvidíme. Potřebujeme mít aerodynamické tělo. Úžasné reflexy. Silné hýždě. Objemné kapilární cévy. Rychle se smršťující svalová vlákna. Malá, drobná chodidla. Pružné šlachy, které vracejí elastickou energii. Tenké svaly u pacek, mohutné svaly u kloubů…

Sakra. Netrvalo dlouho a David pochopil, že se dostal do slepé uličky. Na rychlosti se podílí spousta faktorů a králíci jich se svými lovci většinu sdílejí. Místo, aby zjistil, čím se od sebe liší, nacházel u nich podobnosti. Zkusil tedy trik, který ho naučil doktor Bramble. Když nedokážeš odpovědět na otázku, formuluj ji obráceně. Nezabývej se tím, co je činí rychlým, ale tím, co je zpomaluje. Není koneckonců důležité, jak rychle dokáže králík běžet, ale to, jak dlouho vydrží rychle běžet, než najde noru, do níž se může schovat. 

Při běhu nás limituje množství vzduchu (kyslíku), který máme k dispozici

Žádný vzduch rovná se, žádná rychlost. Zkuste sprintovat a zadržet při tom dech, a uvidíte, jak daleko se dostanete. Vaše svaly potřebují kyslík, aby mohly spalovat kalorie (z cukrů, tuků, bílkovin) a měnit je na energii. Takže čím lépe vyměňujeme plyny, tedy vdechujeme kyslík a vydechujeme kysličník uhličitý, tím déle vydržíme běžet plnou rychlostí (proto je tak „oblíbený” krevní dopink!).

Počkat! To tedy znamená, že aby králík udržel náskok před chňapajícími čelistmi, potřebuje o něco více kyslíku než jeho pronásledovatel. David si v duchu představil viktoriánský létající stroj, jednu z těch potrhlých, ale přesvědčivých mašinek plných pístů, parních ventilů a nekonečného množství pák. 

Páky

Ty pružiny začínají dávat smysl. Musí jít o páky, které pomáhají v práci plicím králíka, pumpují dovnitř a ven vzduch jako měch u krbu.

Jasně, když si odmyslím ty páky, copak nejsou stejným způsobem stavěni všichni ostatní savci? Možná proto je bránice uchycena k bederním obratlům. Ne proto, že je páteř pevná a nehne se, ale protože je ohebná. Protože se ohýbá. 

Vzduch

V našich tělech jde hlavně o to, jak do nich dostat vzduch. Získávání vzduchu možná určovalo, jak budou vypadat naše těla. 

Zde se nabízí, proč běhat ve funkčním prádle. Nejen proto, že odvádí pot od těla, ale i proto, že umožňuje přístupu vzduchu ke kůži – kožní dýchání. To je možná jedno z tajemství obdivuhodných výkonů Antona Krupicky. Tedy proč běhá jen v trenkách – umožňuje mu to dýchat celým povrchem těla[modra].

Bože, bylo to tak jednoduché, a tak neuvěřitelné! Jestli se David nemýlil, vyřešil právě jednu z největších záhad vývoje člověka. Nikdo nikdy nepřišel na to, proč se první lidé vyčlenili ze všech ostatních stvoření, zvedli přední končetiny nad zem a vstali. Aby dýchali! Aby se jim otevřela hrdla, uvolnil hrudník a mohli dýchat lépe než všichni další živočichové na planetě. 

Běhat! Tvrdíte, že za vývojem člověka stojí to, aby byl schopný běhat?

Jakmile jsme se zvedli na zadní, všechno se pokazilo. Ztratili jsme rychlost a sílu trupu… Jenže, proč bychom se vzdali síly i rychlosti zároveň. Nemohli jsme tak běhat, nemohli jsme bojovat, nedokázali jsme šplhat a ukrýt se v korunách stromů. Museli bychom vyhynout, pokud bychom výměnou nezískali skutečně něco důležitého.

Proč bychom se vyvíjeli ve slabší stvoření místo v silnější? Došlo k tomu dlouho před tím, než jsme se naučili vyrábět zbraně, jakou jsme tedy měli genetickou výhodu? 

Mohla to snad být schopnost běhat? Zamyslel se doktor Bramble. Nemá snad David pravdu?

Morfologové vědí, co mají v rychle se pohybujícím stroji hledat, a lidské tělo v žádném případě nevyhovuje ideální specifikaci. Stačí se nám podívat na zadek. V celých dějinách obratlovců na Zemi – v celých dějinách – jsou lidé jediní běhající dvounožci bez ocasu. 

Běh je v podstatě pouze kontrolovaný pád, jak ho tedy můžeme řídit a nepadnout na ústa bez protizávaží podobného klokanímu ocasu? 

Poznámka pod čarou MŠ

Jasně, já to říkal:

Když se dítě postaví, tak první co udělá je, že předpaží a pak se rozeběhne (zvednuté paže nahrazují ocas), protože ještě neumí držet rovnováhu a běží tak dlouho, dokud se něčeho nechytne, nebo nespadne na ústa. Teprve až srovná rovnováhu, začne chodit.

Na začátku mi spousta věcí, podporující teorii, že člověku byl dán běh jako prostředek, jímž získal vůči ostatním živočichům na Zemi výhodu, neseděla. Pak jsem začal zvířecí říši dělit na dvě kategorie: na běžce a na chodce. Pokud by se lidé vyvinuli tak, aby většinu času kráčeli a běhali jen v případech nouze, naše mechanické uspořádání by se mělo výrazně podobat uspořádání ostatních chodců. 

Achillova šlacha

Mnohého z nás napadne: „K čemu ji vlastně máme, když nám většinou působí tolik problémů. Při svém hledání doktor Bramble zjistil, že ve srovnání se šimpanzi, s nimiž sdílíme 95% naší DNA, jednu společnou věc nemáme. A to Achillovu šlachu. Proč?

Tvar chodidla nohy člověka

Další rozdíl je ve tvaru našich chodidel. Naše jsou prohnutá, šimpanzí plochá. 

Prsty nohou člověka

Naše prsty jsou krátké a míří dopředu, což pomáhá při běhu, šimpanzí jsou dlouhé a roztažené, což je lepší pro chůzi. 

Zadek (hýždě) člověka

My máme mohutné sedací svaly, šimpanzi v podstatě žádné. 

Šíjový vaz člověka

Šimpanzi ho nemají, ani prasata, ale mají ho psi, koně a lidé.

Teď to začalo být teprve zajímavé: 
Úkolem šíjového vazu je stabilizovat polohu hlavy. Velký zadek je také nutný k běhání. Můžete si to ověřit sami na sobě, když se za zadek chytíte a projdete se po místnosti, bude měkký, jakmile se však rozeběhnete, okamžitě se napne. Jeho úkolem totiž je, udržet trup vzpřímený, abyste nepadli na nos. Stejně tak achillovka nemá při chůzi žádný význam, proto ji šimpanzi postrádají.

Lebka člověka

Když se doktor Bramble zaměřil na lebku, zjistil, že u Australopitheka byla hladká, zatímco u druhu Homo erectus na ní našel mělkou brázdu pro šíjový vaz. Časová linie vývoje člověka začala dostávat jasné obrysy: jak se lidské tělo v průběhu času měnilo, začínalo získávat klíčové vlastnosti běžců.

Doktor Brambe uvažoval dále: Jak je možné, že se u nás vyvinuly všechny specializované prvky běžců, a u ostatních chodců ne? Pro kráčející zvířata by achillovka znamenala komplikaci. Pohybovat se po dvou nohách je jako chůze na chůdách – poslední, co byste potřebovali, jsou roztažitelné pohyblivé šlachy přímo v základně. Achillovka se totiž jen stahuje jako svazek gumy. 

Když začal David hovořit o běhání, předpokládal doktor Bramble, že má na mysli rychlost. Jenže existují dva typy vynikajících běžců: sprinteři a vytrvalci. To by vysvětlovalo, proč jsou naše nohy a chodidla plná pružných vazů. Protože pružné vazy ukládají a uvolňují energii, podobně jako gumový svazek pohánějící balzová letadélka. Čím více gumový svazek zakroutíte, tím dále model doletí. A stejně tak platí, že čím více napnete vazy, tím více energie získáte, když se noha natáhne a švihne dozadu.

Běh je ve skutečnosti jen série skoků, kdy přeskakujeme z jedné nohy na druhou. Šlachy nejsou důležité pro chůzi, ale velmi výkonné pro skákání. Zapomeňme tedy na rychlost, možná jsme se zrodili jako nejlepší vytrvalci na světě. Navíc se prostě člověk musí ptát, proč jako jediný živočišný druh máme tendenci shlukovat se do desetitisíců a běhat jen tak pro zábavu šestadvacet mil v horku. Rekreační běhání má svůj důvod!

Po těchto objevech se doktor Bramble pustil společně s Davidem do testování modelu nejlepšího vytrvalce. K jednomu z jejich největších objevů došlo jen náhodou, když vzal David proběhnout koně. „Chtěli jsme koně nafilmovat, abychom viděli, jak má krok koordinovaný s dýcháním. Potřebovali jsme někoho, kdo by držel lonži, aby se nezamotala, takže David běžel vedle koně. Když jsme pak záběry pustili, bylo na nich něco divného. Pouštěli jsme si pásku několikrát dokola, až nám došlo, co. David i kůň se pohybovali stejnou rychlostí, Davidovy nohy však pracovaly pomaleji. Ačkoli má kůň delší nohy, a navíc čtyři, David dělal delší kroky. Závěr: Člověk má prostě delší krok než kůň. 

Kůň vypadá, jako by se pohyboval vpřed ohromnými skoky, ale kopyta před dopadem na zem švihnou dozadu. Výsledek? Ačkoli má po biomechanické stránce průměrný lidský běžec krátký krok, stále tímto jedním krokem urazí větší vzdálenost než kůň, což jeho běh činí efektivnějším. Se stejným objemem vzduchu v plicích by člověk teoreticky doběhl dál než kůň. 

Podobná zjištění pro oba vědce představovala jen třešničku na dortu jejich velkého objevu. Jak David předpokládal od okamžiku, kdy se díval do rozpitvaného králíka a zjistil, že mu pohled oplácí historie života na Zemi, celá evoluce se týkala vzduchu. Čím vyvinutější druh, tím lepší spalování.

Člověk je legrační, dost často hledá to, co má přímo před nosem, daleko v nekonečnu.

I když v případě absolutního klidu, vyrovnanosti, smíření, spočinutí v absolutní nečinnosti, kdesi hluboko, přehluboko v nekonečných tišinách své duše, svého vědomí i podvědomí, se vlastně o nekonečno jedná.

Problém je, že to nekonečné nenajdeš na žádné mapě, neboť mapy duší neexistují. Možná že i existují, ale jsou stejně proměnlivé jako písečné duny. To podle toho, co zrovna prožíváme a jak to s námi lomcuje.

Položili jste si někdy otázku:

Nastane někdy chvíle, kdy zavládne absolutní mír?

Myslíte si, že na tuto otázku existuje kladná odpověď?

Většina nejspíš odpoví, že ne, že vždy budou na světě místa, kde bude bojovat jeden proti druhému. A přesto, i když to vypadá jako naprostá utopie, má svět šanci tuhle chvíli zažít! Předpokládá to splnit jeden jediný úkol, a to každým člověkem žijícím v tu chvíli na Zemi, či budou-li v té době žít lidé i na jiných planetách, tak kdekoliv ve vesmíru. Tou podmínkou je, že každý člověk najde odvahu nahlédnout hluboko dovnitř sebe, aby poznal sebe sama, takový, jaký je a aby se takový bezvýhradně přijal.

Může Česká republika zažít chvíli, kdy všichni potáhneme za jeden provaz?

Zajisté může! Bude to však chtít splnit výše uvedenou podmínku.

Proč nestačí na světě nastavit systém tak spravedlivý, aby jej přijali všichni?

Je to jednoduché, žádný systém vlády, byť by byl sebespravedlivější, nemůže fungovat prostě proto, že je postaven na obecnosti a nezahrnuje v sobě prvky jedinečnosti.

Přitom každý člověk je jedinečný, je výjimečný. Tato výjimečnost je nám dána proto, abychom ji jeden každý z nás rozvíjel a nabídl ostatním, to je jediná sociální spravedlnost na světě a ta jasně říká: obětuj svůj život druhým! Oběť přitom v tomto kontextu neznamená položení se na oltář, abych druhé ochránil. Oběť znamená dání sebe celého ve prospěch celku.

Vím, v současném systému fungování světa lidí to zní jako hodně velká fantasmagorie. Souhlas. Ale je to jediná cesta, jak dosáhnout, aby v České republice, nebo chcete-li v celém světě, jednou táhli všichni za jeden provaz, aby lidé na celém světě směřovali ke společnému cíli – MÍRU.

Mír neznamená jen klid zbraní, ale především mír v duši, mír v mysli.

Co si takhle udělat nejdříve 1 hodinu, pak 2 hodiny, 3 hodiny…, jeden den…, bez všech médií. Prostě vypnout proud, rádia, televize, mobily, počítače, hodiny a hodinky…, vše, co přináší zprávy nebo vytváří jakýkoliv hluk a setrvat v naprostém tichu, kdy budeme slyšet jenom svůj dech, poběžíme-li, tak jenom ozvěnu svých kroků a svůj dech…

Monotónnost našeho dechu a našich kroků nás nasměruje hluboko dovnitř nás, do míst, kde jsme nikdy nebyli. Do míst, kde objevíme bílé, naprosto ničím neposkvrněné, jako bychom se dívali do mlhy, hebké, ale na rozdíl od mlhy neuvěřitelně teplé, místo.

Tím místem je naše duše. Když se soustředíte ještě více do jejího středu, objevíte v ní svůj přesný obraz, ale ne současný, ale obraz dítěte, které se právě zrodilo, které poprvé kouká otevřenýma očima na svět. Ty oči jsou čisté, jantarově čisté, bez poskvrnky.

Najednou vás ty oči zahlédnou, podívají se upřeně na vás a vy ztuhnete hrůzou a někdy i hnusem, neboť v tu chvíli uvidíte sebe tak, jací jste právě teď. Ten pohled je velmi drsný, ne však pro každého, ale mohu vás ubezpečit, že nikdo, ani ten „nejčistší z nejčistších” neodejde z tohoto prvního setkání bez toho, aby se svého pravého obrazu lekl.

Vyděsil jsem vás? Proč? Cožpak jste až dosud nevěděli ve skrytu duše, jaký život vedete, jací ve skutečnosti jste? Ale běžte! To, že jste si až do této chvíle hráli na dokonalé, z vás ještě dokonalé neučinilo, ba právě naopak.

Čím více jste se tak snažili vystupovat, tím víc jste cítili, tím větší obavu jste měli, že vás někdo někdy prokoukne. Zkrátka, že to praskne. Není lepší si tedy udělat tu chvilku a podívat se sám sobě do očí?

Ten pohled do svého nitra, do očí svého dítěte vám poskytne ještě jeden pohled. Pohled z druhé strany, kdy uvidíte v těch samých očích svou cestu, to, proč jste byli na svět vysláni, s jakým úkolem, s jakým posláním.

Už najednou nebudete muset řešit otázky: Proč jsem tady? Co tady pohledávám? Co tu mám probůh dělat? Tím jediným pohledem dostanete odpověď na všechny tyto své otázky. Ta odpověď bude pro vás natolik inspirující a radostná, že v tu chvíli zapomenete na tu prvotní hrůzu a vrátíte se zpět ze sebe plni síly, odhodlání a elánu uskutečnit svůj ÚKOL, obětovat se pro druhé, nabídnout druhým své služby!

Pravda, druzí budou mít najednou pocit, že jste se zbláznili, jen vy však budete vědět, že BLÁZNY jste byli až do teď!

Vítejte v ŠANGRILA.