Kdybyste se mě zeptali, proč jsem se stal trenérem, tak bych odpověděl: protože miluji běh a lidi. Trenéřinu neberu jako řemeslo, ale spíš jako službu a poděkování. Poděkování běhu, že mě naučil být tím, kým jsem, jaký jsem a službu člověku. Člověku, který chce na sobě pracovat nejen po fyzické stránce – být lepším běžcem, ale který chce rozvíjet i svoje lidství. Je pravda, že tím pádem nejsem vhodný pro všechny, ale to nejsme nikdo.

Před osmi lety jsem spustil projekt Maraton pod 4 s Milošem a Salmingem, jímž prošly desítky běžců a běžkyň. V loňském roce jej vystřídal Maraton za 365 dní. Oba ty projekty se povedly, s mnoha jejich účastníky jsme stále v kontaktu jako přátelé, ale pořád jsem si říkal, že by to chtělo více otevřít hlavně těm, co s běháním začínají, že ten maraton v názvu může mnohé vystrašit a odradit, a tak přišel projekt Rok běhání s Milošem Škorpilem. Od jednoho z účastníků jsem po pražském půlmaratonu dostal pro mě tu nejkrásnější zpětnou vazbu, kterou mi bylo dovoleno s vámi sdílet. Tady je:

Minulou sobotu jsem běžel 1/2 maraton v Praze. Byl to můj druhý 1/2 maraton. Chci Ti poděkovat. Jednak za doporučení, které od Tebe mám ohledně stylu. Také za doporučení, která publikuješ na Běžecké škole a na sociálních sítích. Hodně běžců sobotní závod nedoběhlo. Hodně jich mělo problémy. Mně se běželo fajn. Užil jsem si trať, která se mi moc líbila, atmosféru i lidi (běžce i diváky).

To fajn znamená, že jsem začal s rozumem. První 3 km pomaleji a pak už jsem běžel své tempo. Dobře to šlo do cca 17. km. Tam začali odpadávat první běžci a já cítil, jak se mi začíná trochu motat hlava. Sluníčko dost pálilo, a i když jsem se průběžně poléval minerálkou (rosiče bohužel na trati nebyly), tak jsem cítil přehřívání.

Udělal jsem rozhodnutí, že se vzdám ambice doběhnout v lepším čase než při mém prvním půlmaratonu. Že nechci někomu přidělávat práci (zdravotníkům, organizátorům, mým blízkým…).

Zpomalil jsem (od 18. km i do chůze) a nechal spadnout TF na 75 %, pak jsem se zase rozběhl do svého tempa a takto jsem to praktikoval až do cíle. Nakonec byl čas jen o 2 minuty horší než v mém prvním 1/2 maratonu.

Čím dál více zjišťuji, že mi nejvíce vyhovuje běhat v přírodě, jen tak. Být s sebou, nebo lépe řečeno BÝT. Být ve spojení. Se vším, co je kolem. Snad i s tím, co mě přesahuje. S bohem, podstatou, jakkoliv to kdo pojmenovává. A každý běh mohu zažívat zázraky. Že jich je, jen to chce mít otevřené oči (a srdce). A co se mi také líbí, že jsem schopný to podobně prožívat i při takových hromadných akcích, jako je pražský 1/2 maraton.

Běžím v davu lidí, sem tam cítím příběhy jednotlivých běžců. Vnímám klid, kterým se stávám a vnímám jakousi majestátnost a rozšíření. A naopak se ztrácí asfalt pod mýma nohama. Občas se mi i stává, že jsem najednou o několik kilometrů dále. Prostě bych přísahal, že jsem ty předchozí 4 km neběžel, jen se přesunul v čase:-) Ano, stále platí, že chci na podzim zkusit hradecký 1/2 maraton pod 2 hodiny. Ale není to hlavní cíl. Vlastně chci a zkouším (i skrze běh) být (lepším) člověkem…

O týden později: P. S. včera jsem měl trénink podle plánu, který jsi mi “naordinoval”. Nějak mimochodem jsem zaběhl mých nejrychlejších 10 km. Oproti předchozímu výkonu (před pár měsíci) jsem se zlepšil o 5 minut:-) Běžel jsem ráno, nikde nikdo a já objevil novou trasu podél řeky Moravy. Všechno vonělo a ptáci zpívali ty jejich jarní písničky :-)…

Je to jeden ze životních paradoxů – spousta lidí řeší, co bude, až tu nebudou, co bude, až opustí tento svět, co bude, až …

Když si to člověk takhle srovná za sebou, tak si musí říci jediné: „TO JE ALE PĚKNÁ BLBOST!” A bude mít pravdu. Je to stejná blbost jako to: mít se lépe než naši předci, naši rodiče, sousedi, přátelé, v jiných zemích!

Vím, nějaký cíl mít člověk musí, aby měl důvod proč žít – a v tom to je, v tom jednom krátkém slovíčku ŽÍT …, pokud je jediným důvodem našeho žití, mít se lépe než jiní, znamená to, že nemáme své sny, jen přejímáme sny druhých.

Bohužel se tím zase vracíme na počátek – vědět proč tu jsem, co mám dělat, abych naplnil smysl života. U lidí, kteří ŽIJÍ, se zdá, že jim jde vše lehce, jako by životem jen proplouvali, ale to není zdání, to je skutečnost.

Recept je tak jednoduchý, že se bráníme jej přijmout, vždyť TO přece nejde, aby TO bylo tak snadné, kdyby TO bylo tak snadné, tak by TO dělali všichni – určitě důvěrně znáte tyhle myšlenky.

Přitom je to opravdu tak snadné – chce to jen nepřemýšlet a konat. Nic víc, nic míň, jen konat. Jakmile začnete jednou konat, bez přemýšlení -půjde to, nepůjde to – poznáte, že ONO TO JDE! ONO TO OPRAVDU FUNGUJE! ŽE JSEM TO JÁ TROUBA NEZKUSIL DŘÍV?

Po prvním roce na střední … „Další rok proběhnul celkem klidně, akorát že v novinách napsali, že do celostátního fotbalového výběru se dostal idiot a mně začaly odevšad chodit dopisy. Máma to všecko sbírala a udělala mi z nich takový památník. A z New Yorku mi dokonce přišel balíček, ve kterém byl basebalový míček, co se s ním hrají oficiální mistrovství, podepsaný celým manšaftem New York Yankees. To byla fakt paráda. Hrozně jsem si ho považoval, ale jednou, když jsem si házel na dvorku, přiběhl velký pes, který ho z voleje chytnul a sežral mi ho. Ale takový věci se mi stávají pořád.“

• Z vysoké školy … „Učebnice Moderní teorie fyziky světla vážila skoro tři kila a připadala mi, jako by ji napsal nějaký Číňan, ale stejně jsem s ní každý večer sedával na posteli pod žárovkou a četl si v ní. A i když absolutně nechápu čím to bylo, tak za nějakou dobu mi to všecko začalo dávat smysl. Proč jsem si to všechno zapisoval mi nebylo jasný dál, ale ty rovnice byly jednoduchý jak facka. Náš profesor se jmenoval Hooks a po první písemce si mě zavolal a řekl, Forreste, přiznejte se, že vám někdo při testu napovídal, ale já vrtěl hlavou, tak mi dal papír s nějakými dalšími příklady a když jsem je vypočítal a profesor Hooks se na ně podíval, tak jenom kroutil hlavou a pořád opakoval: to jsem blázen, to jsem teda vážně blázen.“
• Z války ve Vietnamu …„Týdny se vlekly tak pomalu, že jsem měl pocit, jestli náhodou čas nejde pozpátku. To bylo pořád nejdřív do kopce a pak zase z kopce a pořád dokola, akorát, že někdy byli na kopci rákosníci a jindy zase ne. Seržant Kranz tvrdil, že všechno je v ažuru, že takhle se postupně probijeme zpátky domů do Států, protože až opustíme Vietnam, budeme pokračovat přes Laos a přes Čínu a Rusko až na Severní Pól a pak po ledě na Aljašku, kde už na nás budou čekat mámy. Ale Bubba povídal, ať ho neberu vážně, že je to dement.“
• Když vařil guláš pro celou rotu v kotli … „Povídám, už jenom chviličku, seržante a v té chvíli začal kotel tak nějak brumlat a otřásat se a zpod víka syčela pára a pak mu upadla noha. Co to má znamenat, chtěl vědět seržant, vy v tom bojleru něco vaříte? No přeci večeři, já na to a seržantovi se v obličeji objevil takový překvapený kukuč, který vzápětí vystřídalo zděšení, jako když člověk jede autem a vidí, že ho čeká karambol, kterému se už nevyhne a pak kotel vybouchnul. Co bylo dál si už přesně nepamatuju. Akorát vím, že to vodneslo střechu a vyrazilo všecky okna a dveře. Maníka, co umýval nádobí, to prohodilo zdí a ten, co štosoval talíře, vylít k nebi jak rachejtle.“
• Když se loučil s Bubbou … „A pak Bubba povídá, Forreste mohl bys mi zahrát na harmoniku? Tak já ji vytáh a začal hrát ani nevím co a Bubba říká, Forreste nemohl bys mi prosím zahrát Way Down the Swanee River, a já na to, jasně Bubbo. Tak jsem votřel dírky a začal hrát, i když kolem se střílelo pořád pryč a já věděl, že by jsem měl být za kulometem, ale řekl jsem si co, a foukal dál.“
• Z nemocnice, kde si povídal o životě s poručíkem Danem … „Já si myslím, že jak jsem tam tak sedával s Danem a povídal si s ním, mělo to velký vliv na můj další život. Já vím, že jako idiot nemám nárok mít nějakou životní filosofii, ale to je možná jenom proto, že si nikdo nedal tu práci, aby se mnou o takových věcech mluvil. Dan říkal, že všechno co se nám v životě přihodí a vůbec všechno na světě určují přírodní zákony, co řídí celý vesmír. Bylo to hrozně složitý, ale to podstatné, co jsem z toho pochytil, mi pomohlo změnit náhled na svět. Já v životě neměl ponětí, o co kráčí, protože věci se dály nejdřív jedna, pak druhá a tak pořád dál a nic mi nějak nedávalo smysl. Jenže Dan říkal, že je to všechno součástí nějakého Velkého Plánu a nejlíp prý člověk udělá, když si sesumíruje, jak do něj zapadá a toho se má držet. Když jsem tohle pochopil, začala mi být spousta věcí jasnějších.“
• Po další rozmluvě s Danem … „Tu noc jsem pak ležel na kavalci a přemýšlel o Bubbovi a jak by byl rád, že mi ty krevety tak šmakujou a taky o té lodi a vůbec. Chudák Bubba. A druhý den jsem se Dana zeptal, proč musel Bubba umřít a co je to za blbý přírodní zákon, když je něco takového možný. Dan chvilku přemýšlel a pak povídal: Víš Forreste, ty zákony k nám opravdu nejsou moc shovívavý, ale jsou jaký jsou a s tím nic nenaděláš. To máš jako když v džungli tygr sežere opici. Pro tu opici je to blbý, pro toho tygra dobrý. Prostě tak už to na světě chodí.“

A pak že život není zajímavej a je nuda! Užijte si pěknou neděli, a bacha na divočáky. Když vás sežere divočák, tak pro divočáka dobrý, pro vás blbý, prostě tak už to v životě běží.

„Byl´s už někdy s holkou, Forreste?” „Chodím s nimi na kurzy rodinného účetnictví.“

• A to já si s nimi jdu radši zaběhat. Ostatně je to asi nejlepší způsob jak je přesvědčit, že nejste nic pro ně. Je lepší s nimi vyběhnout a pořád jim utíkat, než aby s vámi vyběhly :). 
• „Myslel jsem, že mě pošlou zpátky do Vietnamu, ale rozhodli, že přispěju k porážce komunistů tak, že budu hrát pingpong“. A to bez ohledu na to, že na začátku jeho pingpongové kariéry stála jiná hláška a sice: „To se naučí každej blbec“. Nevěřte, že něco je jen pro blbce a něco jen pro vyvolené, nebo se na to můžete podívat ještě jinak, podívejte se na to tak, že KAŽDÝ Z NÁS JE VYVOLENÝ!
• „Člověk má asi někdy málo kamenů“… Ano někdy máme málo kamenů, abychom s jejich pomocí ze sebe vyházeli všechnu tu hořkost vůči někomu nebo něčemu a pak si ji léta nosíme v sobě, jako si jí skoro celý život v sobě nosila Jenny, ale i na tu její hořkost nakonec došlo, stačil na ní jeden malý človíček, stačil na ní nový život ale bez Forresta by z toho nebylo nic, takže k tomu musíte přidat ještě nekonečnou víru, naději a lásku …
• „A za několik let toho malýho rozzlobenýho pána, co stál u školy, napadlo, že by nebylo špatný stát se prezidentem. Ale někdo si řekl, že to není zas tak dobrej nápad“. Ne všechny naše nápady se musí nutně líbit jiným, ony ani naše skutky, byť na jejich začátku stojí jen pomoc druhým, nemusí být vždy druhými takto pochopeny. Prostě člověk je děsně divný tvor, vždy nejlíp ví, jak to ten druhý myslí a proč to dělá, dost často ale neví, proč dělá právě to, co dělá sám …
• „Tak ty jsi máma?… „Jmenuje se Forrest.” „Jako já…” „Je po tátovi.” „Jeho táta se taky jmenuje Forrest?” … „A?” „Ne, neboj, není …, patří mezi nejchytřejší děti ve školce.” … „Úsměv“. Ten úsměv jsem musel uvést jako přímou řeč, protože vypověděl víc než tisíce dalších slov, v tomto úsměvu, v malém Forrestovi, jako by se uzavřelo celé to Forrest Gumpovství, které neříká nic jiného než: „Miluj bližního svého, dělej věci naplno, žij naplno, žij pro tuto chvíli,” ale ono se neuzavírá, protože bude žít dál, nejdříve v malém, pak větším a ještě větším a ještě větším Forrestovi juniorovi a vlastně i v nás všech, kteří jsme jím byli „potrefeni” … „úsměv“
• „Máma říkala, že člověk musí odložit minulost a pak zase může jít dál.” Je vždycky dobré poslouchat, co nám máma říká, nemusíme vždycky poslechnout, ale její slova bychom si měli pamatovat, když pro nic jiného, tak třeba proto, že se nám někdy budou hodit jako citáty, když se nám nebude dostávat vlastních slov a my se budeme potřebovat hnout z místa
• … „a to je asi tak všechno” … No uvidíme, jestli je to všechno, vždyť sám Forrest toto úsloví použil v životě mnohokrát a pak volně pokračoval ve vyprávění své životní story …, tak se nechte překvapit, zda poběžíme dál s Forrestem, nebo poběžíme i příští neděli s někým jiným …, „a to je asi tak všechno” …

Jogging – jóga, meditace, modlitba – v pohybu, v běhu. Běžecký „národ” se dělí na běžce a na joggery. Běžec je ten, co běží. Fajn, ale to dělá jogger taky, tedy většinou. Tak v čem je ten rozdíl, nač pak rozdělovat vyznavače běhu na „běžce” a „joggery“? Byť to není na první pohled patrné, tak mezi běžcem a joggerem je velký rozdíl. Běžec běží zejména pro potěchu z běhu, pro potěchu z fyzického výkonu. Jogger k té radosti z běhu přidává ještě objevování. Objevování sebe sama, objevování svého nitra.

Jogging není jen o běhu, ale je i objevování vnitřních světů, objevování krás světa, rozmlouváním se sebou samým ve svém nitru, rozmlouváním se světem kolem sebe. Rozmlouváním a hledáním, proč tu jsme, co si můžeme vzájemně – já a SVĚT – nabídnout. 

Při joggingu člověk běží a medituje, ale také často běží a modlí se, protože to, co objeví v sobě a kolem sebe jej nenechává klidným, rozehrává struny jeho vědomí do nejúžasnějších tónů, které naplňují jeho duši radostí, v jeho těle uvolňují napětí, na jeho tváři, v jeho očích probouzejí blažený úsměv – úsměv idiota.

Úsměv idiota proto, že vzniká zcela mimoděk. Když se někdo zeptá joggera: „Proč se tak usmíváte, co vás tak pobavilo?“, tak nejčastější odpověď je: „Nevím, prostě se mi tak nějak udělalo najednou dobře“. 

Při joggingu se člověk dosti často přistihne při modlitbě. Přistihne se při modlitbě za lepší svět: „Bože, prosím, dej, aby byli všichni tak šťastní, jako já v této chvíli. Bože, dej, ať je na světě tak krásně, jako to vnímám já v této chvíli. Bože, dej, ať mohu létat…“

Při joggingu se člověk dostává skrze hluboké dýchání do stavů, jaké prožívají jogíni ve chvílích nejhlubšího ponoření se v sebe sama.

Kolikrát zažije „běžec” stav nejhlubšího splynutí, stav, kdy vstoupí do zóny? Prameny uvádějí, že běžci se to přihodí tak 2x či 3x za život. Jogger je schopný vstoupit do zóny každý den.

Ať se cítíte běžcem či joggerem, tak stejně nejdůležitějším je, že jste v pohybu, protože pohyb je život, život je vývoj, vývoj je cesta vpřed a jsme zase na začátku jen o stupínek výš, tím že jsme o stupínek výš získáváme širší rozhled a zároveň i hlubší vhled…