Táhnout za jeden provaz, to je to oč běží

Táhnout za jeden provaz, to je to oč běží

Velmi zjednodušeně by se dalo říci: Člověk všechno opsal od přírody, sám od sebe nic nevymyslel. A je zcela jedno, o jakém předmětu člověčího podnikání bychom dali řeč.

Tak třeba: Každé zranění, které nás postihne a v jehož důsledku jsme nuceni omezit svůj pohyb, je takový upír. Upír, který si přeje krev, se nejlépe léčí, když se oblasti kolem poraněného místa prokrvují a tím se ke zraněným orgánům dostávají potřebné stavební prvky nutné pro jejich obnovu, a zároveň se spolu s krví odplavují prvky, které již jsou k nepotřebě.

Ten upíří princip je i v tom, že každé zranění nás vysává i psychicky, nevědouce, co se v nás uvnitř děje, nevěříce lékařům se nám honí hlavou myšlenky: jak dlouho to potrvá? Co s tím vlastně je? Co nám vlastně je? Je to vážné? Je to banalita

Jediné, co pomůže, je spolupráce s vlastním tělem

Jediná možná a účinná alternativa, jak najít odpovědi na tyto otázky, je vzájemná spolupráce s vlastním tělem.

Sedněte si, zavřete oči, ponořte se sami v sebe. Vnitřním zrakem a vnitřními smysly se spojte s postiženým místem a rozmlouvejte s ním, jako byste rozmlouvali s přítelem, který se vám přišel svěřit s nějakým problémem.

Seďte tiše a poslouchejte, co vám tělo říká, nijak do jeho monologu nevstupujte, jen si v mysli zapisujte, co je vám sdělováno a pak podle toho konejte. Naše tělo je velmi složitý sociální systém, v němž vše správně funguje, jen pokud je spolupráce absolutní, jakmile se objeví nějaká nerovnováha – jedna část se snaží přetlačit druhou, hned se to projeví navenek jako zdravotní problém.
Je to stejné jako v rodině, jako ve společnosti, dokud jednotliví členové rodiny, jednotliví občané mají na paměti, že jsme jedno tělo, jedna duše … – součást všehomíra a podle toho se k sobě vzájemně chovají, žijí ve vzájemné shodě.

Jakmile se začne jeden vyvyšovat nad druhého, snaží se misky vah převážit na svou stranu, začne spor o to, kdo s koho – začne sociální krize, finanční krize…

Jak říkám, vše už tu je dávno, stačí se jen ponořit do sebe a máte před sebou všechno to, co se děje ve světě. Na všechny otázky, které současný svět řeší, může každý z nás najít odpovědi v sobě. Stačí jediné – vyznat se v sobě, poznat sám sebe, přijmout se takový, jaký jsem, nebojovat s tím – jen to přijmout.

Jakmile toto člověk udělá, zažije neskonalou úlevu, zmizí jeho obavy z prozrazení – prozrazení toho, že není ve skutečnosti tím, za nějž se vydává, takový, jakým se snaží působit napovrch.

Ve chvíli, kdy si toto člověk sám přizná, totiž skončí jeho potřeba hrát jakékoliv divadlo, přestane mu vadit, že o něm druzí říkají, že je takový či makový, protože ON VÍ, JAKÝ JE! VÍ, KÝM JE! POZNÁ SVOU CESTU a VYRAZÍ K SVÉMU CÍLI

Jak říkám – je to velmi prosté, STAČÍ JEN POZNAT SÁM SEBE a PŘIJMOUT SE TAKOVÝ, JAKÝ JSEM!

Nic víc, nic míň. A to platí i o všech zraněních, která nás v životě postihnou – zranění je zprávou těla, že v jeho nitru došlo k boji, v jehož důsledku se porušila rovnováha. 

Platí to i u takových zranění, jako je třeba výron kotníku, patní ostruha, namožená třísla, bolavé koleno, ale i zlomená ruka či noha, vyražený dech apod.

U zranění, která „zdánlivě” spolu nesouvisejí, neboť co mají společného zlomená ruka, která byla zlomena násilným činem s výronem kotníku, který si člověk učiní tím, že špatně došlápne? „Zdánlivě” nic, a přesto něco ano – došlo k nim proto, že jsme nedbali na nějaké podněty.

U výronu v kotníku jsme třeba nedbali na svou únavu, v jejímž důsledku se stal náš krok méně pružný a naše smysly nepředávaly dostatečně rychle informace z čidla (oka) do mozku, a tak jsme přehlédli kořen, díru, kámen … špatně došlápli a rup. U násilně zlomené ruky jsme zase nedbali signálu, že ten co stojí proti nám je všeho schopný, a pokud se s ním budeme přesto prát, tak to může skončit všelijak, možná jsme špatně vyhodnotili situaci už dlouho před tím a šli na schůzku, o níž jsme tušili, ale nedbali, že může skončit bojem, prostě jsme to riskli a rup.

V obou případech jsme se ocitli za hranou, za hradbou, na jejíž zdolání jsme nebyli ještě připraveni.

Přeji vám běh a života běh bez nemocí a bez ranění!

Nikdy není pozdě a věk je jenom číslo

Nikdy není pozdě a věk je jenom číslo

Je to skoro devět let, co přišel e-mail od Bohunky: „K narozeninám i nadcházející svatbě přeji Tobě i Tvé nastávající paní hodně Božího požehnání. Ať Vás neopouští. Tímto se uklidňují vody mezi fanynkami a už si půjdou po krku jen na závodech“.

 Tohle přání jsem zatím vyhodnotil jako nejlepší, protože mě potěšilo, zároveň velmi pobavilo a taky proto, že od odesilatelky bych takový nadhled nečekal.

Začátek příběhu

Skoro každý, kdo slyší následující příběh, říká: „To je tak neuvěřitelné, to byste měli napsat!“. Dnes tedy nadešel den, kdy se hodí jej napsat a poslat do světa s přáním: „Leť a pomoz těm, kdož věří v lásku, uvěřit, že jejich víra je dovede až k ní“.

Dějství prvé – zkouška z němčiny, drobné do parkovacího automatu, časopis Run, Behej.com

Dana jela do Plzně na zkoušku z němčiny. Zaparkovala a zjistila, že nemá drobné do parkovacího automatu. Ve stánku s novinami, kam zašla, aby rozměnila, objevila první číslo časopisu Run.

Zalíbila se jí ta lepá děva v běžeckém na obálce a časopis si koupila. Z něj na ní juknul článek o tom, jak je jednoduché zaběhnout si maraton, inzerát na Behej.com a tam další mé články.

Napsala mi e-mail, že by ráda tréninkový plán a bylo vymalováno. Napsal jsem jí totiž, ať mi zavolá, abychom se dohodli, co si vlastně pod tréninkovým plánem představuje.

Zavolala a bylo vymalováno podruhé. Její hlas mi připadal velmi známý a já po našem rozhovoru volal Petrovi Syblíkovi: „To je ona!“. Byl – řekněme – trošku skeptický, v té době létala má psychika nahoru dolů.

Pak jsme se sešli na kafe v Mariánských Lázních. Bavili jsme se o všem možném, na běh jsme se dostali až v samém závěru, kdy jsem jí řekl, aby si koupila sporttester, změřila si, na jakých frekvencích běhá a také kolik měří okruh, na němž běhá s Iriskou – dobrmankou. 

Pak se pár týdnů nic nedělo. Zavolal jsem tedy, zda už má pro mě nějaké informace. Měla houby, protože zrovna řešila pracovní záležitosti.

Domluvili jsme se tedy, že se sejdeme na Kladské, a tam trošku zaběháme, abych zjistil, s čím mám pracovat.

Na Kladské jsme nachodili asi 10 km, podařilo se nám, tedy mě, i zabloudit, ale k běhu jsme se prakticky nedostali. Zato jsem se dozvěděl, že je vdaná a kromě manžela má v baráku dceru a maminku, a taky jsem se naprosto zamiloval.

Vůbec se mi nechtělo odjíždět do Prahy a loučení jsem protahoval, co to šlo, až si ze mě začala utahovat: „Se ti ode mě nechce, viď?” „Nechce“, řekl jsem po pravdě.

Po rozloučení jsem odjel ke Třem křížkům a za Danu poděkoval. Volal jsem opět Petrovi Syblíkovi, který po oznámení, že je vdaná, odvětil: „Tak to asi není ta pravá?” „Je!!!“, oponoval jsem já. 

Dějství druhé – Krkonoše, Svatošky, voda, voda, všude samá voda

Začalo léto a Dana jela s partou z angličtiny na týden do Krkonoš. Domluvili jsme se, že za ní přijedu. Pak z toho couvala a nakonec mi zase zavolala, abych přijel, prostě dělala takový ty normální ofrky.

Vyjel jsem z Prahy směr Pec pod Sněžkou. Když jsem byl na půl cesty, tak mi napsala: „Jak je to z Prahy daleko?” Odvětil jsem: „Asi 180 km.” Načež dorazilo: „Tak to nejezdi!“. „Pozdě“, zněla odpověď, „už jsem na půli cesty a vracet se nebudu“.

Užili jsme si krásné 2 hodiny pod hvězdnou oblohou a při měsíčku, když jsem odjížděl, už byla mnohem povolnější a litovala, že musím odjet.

Domů jsem se vrátil někdy ve dvě v noci.

Pak přišel první trénink na Svatoškách, kde se odplavilo nejen malování tvářičky, ale začalo se uvolňovat i cosi v nitru. Postupně jsme se k sobě přibližovali, ale Blíženci a Krysa, tedy měsíční a roční znamení, se v ní ne a ne vzdát. Vpustila mě sice do svého života, ale stále byla hluboce zakořeněna ve své rodině a neudělala žádný další krok k tomu, abychom mohli být opravdu spolu.

Dějství třetí – rozchod

Nakonec to dopadlo tak, že před rokem jsem začal dávat za pravdu Petrovi a rozhodl jsem se vše skončit. Myslel jsem to vážně, ztratil jsem víru a s ní i sílu, což se začalo projevovat i na mém zdraví.

Kupodivu tenhle krok ale znamenal v přístupu Dany ke mně, k našemu vztahu, naprostý obrat. Bylo to přesně tak, jak se říká: abys mohl něčeho dosáhnout, musíš se toho vzdát. Je tam samozřejmě ještě i: pokud se chceš něčeho vzdát, musíš to vlastnit, jinak to nefunguje, protože nevíš, čeho se vzdáváš!

Danu jsem samozřejmě nikdy nevlastnil a ani po dnešku vlastnit nebudu, na to je zrozená v příliš vzdušných znameních (Blíženec s ascendentem ve Vodnáři). Faktem je, že ona i já víme, že takto bychom to nechtěli ani jeden z nás.

Prostě to cítíme jako dva stromy, rostoucí velmi blízko u sebe. Dva stromy, které si poskytují vzájemně ochranu, ale nijak se neomezují.

Dva stromy tvořící jednu korunu, čerpající však sílu ze dvou kořenů. Když jednomu stromu dojdou na chvíli síly, stále je tu ještě druhý, který má sílu za oba. 

Dětství čtvrté – návrat

Po mém odchodu Dana pochopila, proč jsem od ní odešel a také poznala, co je pro ní v životě opravdu důležité. Přestala řešit malichernosti, kterými se dříve zabývala. Snad poprvé v životě začala stát skutečně na vlastních nohách, začala žít za sebe, svůj život. Přestala žít život druhých. Pochopila, že život je mnohem složitější, ale zároveň velmi jednoduchý, když mu dáme proudit, když se nebráníme přijímat věci tak, jak přicházejí.

Podala návrh na rozvod a odstěhovala se ze dne na den od rodiny. Jak sama říká, konečně začala říkat to, co si myslí a dělat to, co cítí.

Pravdou však také je, že když jsem odešel, neměl jsem nejmenší ponětí, zda se ještě někdy vrátím, což v následujícím dějství bylo také velmi důležité – a sice to, že když člověk něco dělá, musí to dělat naplno i s vědomím, že může o vše přijít. To odevzdání se, ale i odevzdání toho, co milujeme, musí být úplné, jinak

Prozřetelnost a tím ani toho druhého nepřesvědčíte, že to myslíte vážně a on bude stále kličkovat a zkoušet, jestli to myslíte opravdu vážně. Pokud vaše rozhodnutí není silné – v podstatě definitivní, tak vytvoříte jen začarovaný kruh – odchod – návrat – odchod – návrat…, přičemž budete oba zjišťovat, že jste se ve svém vztahu neposunuli ani o píď.

Je to velmi kruté pro oba, případně pro všechny, kteří se do tohoto soukolí zapletou. Vězte ale, že i z takového kruhu vede cesta vpřed. 

Dějství páté – kruh se uzavírá tam, kde se začal psát

Dnes se berou Dana a Miloš – Miloš a Dana. Berou se u Třech křížů, kde před pěti lety a měsícem k tomu Miloš děkoval Bohu za to, že mu pomohl najít v tom množství ostatních žen Danu.

Pro někoho je to možná nepochopitelný příběh, pro mnohé bude možná ještě nepochopitelnější, když napíšu, že Dana neměla nikdy chuť se vdávat a na její první svatbu jí nepřišla svědkyně proto, že si myslela, že si Dana prostě dělá srandu. Dnes je to však úplně jinak.

Dnes je to tak, že si Dana po celou dobu, co jsme nebyli spolu, představovala, že jsme se k sobě vrátili a vše korunovali tím, že se před Bohem i před lidmi na našem vyvoleném místě U tří křížů bereme.

Epilog

Věřte, nevěřte. Jak jsem psal v článku o našem prvním společném tréninku, že se strhla bouře a valily se vody shora, zdola, tu situaci jsme pak zažívali skoro při každém našem dalším setkání.

Jako by všichni čerti a všichni svatí bojovali o to, na čí straně budeme stát. My jsme se rozhodli již na samém počátku pro lásku. Pro lásku k sobě, pro lásku k lidem, pro lásku ke všemu živému i neživému, protože věříme, že to je jediná cesta, jíž by člověk měl jít, jíž by měl naplňovat svůj život. 

Včera v noci se rozhořela poslední bitva mezi nebem a zemí, mezi nebem a peklem, o to, na čí stranu se přikloníme, spíše však bitva symbolická v tom, že je už zcela jasné, kdo v našem případě zvítězil, i když někdy nevíte, kdo je černý, kdo bílý, kdo je dobrý, kdo zlý a nezjistíte to do té chvíle, než toho člověka pustíte blíž k sobě.

Běh je k tomu velmi dobrým nástrojem, neboť za pomoci kyslíku a vody, dvou prvků, s nimiž běžec v životě velmi silně zachází, se dostaví očištění a s ním zbavení se předsudků a pout.

Nikdy není pozdě vyběhnout, nikdy není pozdě uvěřit, že na nic v životě není pozdě a že věk je jenom číslo.

Bolest a běh

Bolest a běh

Duchovní rozměr běhu se přede mnou rozprostře ve chvíli, kdy obuji boty a vyběhnu si, jen tak sám. Duchovní rozměr bolesti zachytím v okamžiku, kdy mi druhý nechá nahlédnout do svého života.

Nevím proč, ale právě teď mi v hlavě zazněl úryvek z písničky Jarka Nohavici …šla pravda světem a na chudé duchem se smála… Přemýšlím, proč zrovna tahle slova právě v tuhle chvíli rozvířila mou mysl, když přeci nemají nic společného ani s běháním, ani s bolestí. Ale opravdu nemají? 

Pravdou je, že přiznat si pravdu, proč člověk začne běhat, přiznat ji pak i veřejně, to vyžaduje na člověku mnohdy pořádnou dávku síly – duchovní síly. Takže pojďme a vyběhněme společně hledat prameny toho, proč člověk vezme ve chvíli, kdy už vyčerpal všechny jiné možnosti, „za vděk” během, aby on byl tím prostředkem, co jej zbaví bolesti pramenící z dosavadního průběhu jeho života. Pojďme vyběhnout na cestu hledání pravdy o tom, proč člověk začne běhat a proč třeba není schopen, byť na chvíli, běhat přestat nebo běhání omezit, když si skrze běhání způsobí bolest fyzickou. 

Co je tím stimulátorem toho, že běh, který začal provozovat, aby se zbavil psychické bolesti, mu způsobuje novou psychickou bolest tím, že si neumí představit, že by neběhal, přestože fyzická bolest, jíž pociťuje, je natolik velká, že v jiném případě by už jen někde ležel, četl si knížku, poslouchal oblíbenou hudbu, bloumal po internetu…, zkrátka snažil se zabavit, aby zapomněl na svou „bolest“?

Víme, a potvrzuje to řada příběhů ať známých osobností či „obyčejných” lidí, že běh je svým způsobem moderní drogou. Víme, že řada lékařů, léčících alkoholiky či drogově závislé, „předepisuje” svým pacientům běh jako „lék“, který jim může pomoci v jejich složité životní situaci, kdy už selhaly jiné způsoby léčby. A ono to skutečně zabírá, co zabírá, ono to dokonale funguje, ale? Ale pacient nesmí přestat. Bohužel, i v případě běhu jako léku je třeba jej užívat uváženě a nezvyšovat nepřiměřeně dávky, když máme pocit, že už přestává zabírat.

Běh, lék na bolesti duše

Tuhle skutečnost si uvědomuje stále více lidí, a i když většina z nich začíná běhat, aby zhubla, aby se mohla dobře najíst a nepřibírala, tak v běhání pokračuje čím dál tím více lidí, protože je běh chytil. Chytil natolik, že už bez něj nemohou být. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem možná jedním z největších drogových dealerů současnosti, snad za to nebudu muset jít brzo někam do chládku, to bych asi nepřežil. Ne proto, že bych nemohl běhat, svůj způsob hýbání se, jímž bych ukájel svou potřebu endorfinů, bych si určitě našel, ale protože by mi chyběly dálky – rozhledy až někam za obzor, pohledy do hlubin vesmíru za běhu nocí, kdy ta je jasná, na nebi se houpá stříbrný měsíc, kolem nějž tančí svůj nekonečný tanec hvězdy. 

Běh má v sobě dar léčit bolesti světa, kterážto vlastnost mu je dána právě tou nekonečností, kterou může člověk skrze něj prožívat, a i když mu vlastně říká: „červíčku“, tak on cítí, že je stejně tím vším, co je před ním, za ním, nad ním i pod ním. Že je jedním se vším tím nekonečným prostorem, kterým běží.

Tohle je dobré si zapamatovat, právě tohle je tou účinnou látkou, kterou, kromě jiných, obsahuje běh a která člověku pomáhá zapomenout na všechny bolesti světa, ty psychické i ty fyzické, za podmínky, že člověk zůstane tím, kým je a dokáže naslouchat kromě svého vědomého já i tomu podvědomému, kterému občas řekne: „Člověče pomni, zastav se ve svém běhu, rozhlédni se kolem sebe, nadechni se a vydechni, nezadržuj dech, neboť dech ti pomáhá zbavovat se vnitřního napětí, pomáhá ti zbavovat se bolesti, pomáhá ti pochopit, že skrze něj do tebe vše vchází i vychází a dýchat můžeš i tehdy, když se na chvíli zastavíš, na tu chvíli, co potřebuje tvoje tělo, by se zbavilo fyzické bolesti, kterou jsi mu způsobil tím, že jsi nebyl schopný se zastavit“.

Nespoutaný běh

Nespoutaný běh

Běh bez hranic. V začátcích Běžecké školy jsme organizovali běhy bez hranic. A vlastně jsme s tím nikdy neskončili, protože běh bez hranic znamená, že běh nezná hranice ani mezi zeměmi, ani mezi lidmi a Běžecká škola je tu také pro všechny.

Zdá se vám, že jste začali běhat kvůli něčemu jinému, než je účast na čím dál tím větších giga běžeckých akcích? 

Zdá se vám, že jste se opět nechali nachytat a skočili na marketinkový trik, že když neběžíte, jako byste nebyli? Stejně jako když nezaběhnete do McDonalda, do KFC, do OC, na party, kde se bude pít to či ono?

Popravdě, nedivím se vám, ale na druhou stranu vás chci uklidnit, abyste se zas tak moc neobviňovali, protože to je přirozený vývoj.

Člověk touží po svobodě, touží po chvílích, kdy bude moci být sám sebou, sám se sebou, ale také touží být součástí společenství.

Ostatně tak jej příroda stvořila. Stvořila jej jako svébytnou, samostatnou, svobodomyslnou bytost a zároveň příslušníka rodu, příslušníka lidské komunity.

Běh dává všem živým bytostem, člověka nevyjímaje, svobodu, volnost, nespoutanost, schopnost běžet si za svým, běžet pomáhat ostatním, běžet sám či běžet v kolektivu souputníků.

Někteří nelibě nesou komercionalizaci běhu, ať jde o to, v čem běhat, s čím běhat, co běhat, ale popravdě, nemyslím si, že by za všechno mohla komerce.

Popravdě si vůbec nemyslím, že by ona sama za něco mohla, kdybychom nebyli ochotni jí podléhat.

Vždyť vždy máme na výběr běhat bosí, nazí nebo skoro nazí, stačí jen sebrat odvahu být svůj, nepodléhat tlakům zvenčí.

Tak běžte a užívejte si svůj nespoutaný běh.

Kalokagathia, již ve starém Řecku, věděli co je dobré pro tělo i pro duši

Kalokagathia, již ve starém Řecku, věděli co je dobré pro tělo i pro duši

V době, kdy jsem začal běhat, jsem začal i cvičit. Bylo mi jedenáct let, byl jsem neposedné dítě, dnes bych byl nejspíše označen za „hyperaktivního“. Prostě už tehdy jsem měl rád pohyb ve všech jeho podobách. To mi zůstalo dodnes a jsem přesvědčen, že to je nejlepší způsob, jak se udržet fyzicky aktivní do pozdního věku, bez ohledu na to, kdy s hýbáním začnete. Prostě proto, že ZMĚNA JE ŽIVOT!

Aktivní v každé životní fázi

Pokud se ptáte, proč to tahá do seriálu „Běžecká škola krok za krokem“, tak to má několik důvodů. Prvním je ten, že mnozí mají neposedné děti za „nemocné” a běží s nimi k doktorovi, aby je zklidnil. Je-li to lékař na správném místě, tak vám doporučí dítě zklidnit pomocí pohybu. Je-li to doktor, který k „léčbě” předepisuje léky, tak si doma pomalu a jistě začínáte pěstovat feťáka.

Druhým důvodem je to, že vám na svém příkladu chci doložit, že příliš brzká specializace, nebo spíš jen úzká specializace není potřeba k tomu, abyste mohli být dobří, že pro život je mnohem lepší rozvíjet všestrannost, mít vůli a vytrvalost.

Vše, co jsem kdy dělal, dělal jsem naplno a rád

Jak jsem napsal v úvodu, ve chvíli, kdy jsem začal běhat, jsem začal i cvičit, tedy cíleně běhat a cíleně cvičit. V praxi to vypadlo tak, že jsem přišel domů ze školy a šel do obýváku, kde jsem si zřídil domácí posilovnu. Zařízení představovaly jednoruční činky (první vážily 4 kg, postupně jsem přidával na 6 a 10 kg), opěradla křesel, s jejichž pomocí jsem prováděl různé cviky, žehlicí prkno jako lavice.

Cvičil jsem půl – dvě hodiny, v několika sériích. Na zahradě jsem pak na borovici dělal shyby. Po odcvičení jsem šel na druhou fázi, buď na trénink do atletického oddílu, kde jsme také jen neběhali, ale využívali veškeré zařízení tělocvičny (ribstoly, medicinbaly, kozu, švédskou bednu, kruhy), běhali, skákali, vrhali, trénovali všechny atletické disciplíny, čímž jsme rozvíjeli rychlost, pružnost, vytrvalost, sílu.

Nebo jsem šel běhat sám, obvykle do lesa, kde jsem si dával fartlek, střídal výběhy a seběhy, kličkoval mezi stromy, prostě si hrál. Večer jsem byl pravidelně orvanej jak vorvaň, umyl se, navečeřel se a zalehl do postele.

Jak roky ubíhaly a mě přibývaly, prodlužoval jsem vzdálenosti, začal jezdit na vandry, výjimkou nebyly několikadenní až 60 km dlouhé toulky s teletem na zádech. Tohle vše bylo základem mé běžecké vytrvalosti a dlouhověkosti, protože čím déle člověk stoupá na vrchol, tím déle je pak schopný na něm vydržet, protože základna je velmi široká.

Fyzická kondice a zdraví nejsou vystavovány zátěži, na níž nejsou připraveny, všechny systémy těla se rozvíjejí postupně – nehrozí jednostranná přetížení, ba naopak vše se rozvíjí harmonicky.

Kyslík se dostává do všech buněk těla a natrénujete i metabolické systémy, aby byly schopné energii (jídlo) přijímat průběžně a bez problémů a to jak před, při, tak po výkonu a přijatou energii transportovat tam, kde je jí třeba.

Život, můj učitel

Život mě naučil, že:

  • všechno v našem životě vyžaduje trénink – na vše je třeba se připravit
  • trénink je i příprava na různé situace, které v životě člověka nastanou, aby nás nezaskočily, neparalyzovaly v nejméně vhodnou chvíli
  • si máme nakládat jen tolik, kolik uneseme! Znáte to – líný se strhá!
  • bychom si věnovat denně jednu hodinu času (nemusí to být najednou, můžeme si ji rozdělit i na menší časové úseky) 
  • je třeba se snažit být co nejvíce na denním světle. Denní světlo žádné žárovky nenahradí
  • když jíte – jezte, nedělejte u toho tisíce jiných věcí. Na jídlo si je třeba udělat čas, je to rituál, v němž kromě doplňování energie i odpočíváme a říkáme svému tělu: MÁM TĚ RÁD A PŘEJI SI PRO TEBE TO NEJLEPŠÍ
  • naše tělo je parťák na celý život, proto je třeba se o něj dobře starat, ale nerozmazlovat ho, jinak se z něj stane rozmazlený parchant, který nesnese žádnou zátěž
  • si máme najít svou cestu a po té jít bez ohledu na to, zda se jiným líbí či nelíbí. Když narazíme, dobře, narazili jsme my, protože jsme šli proti zdi, ale nenarazili jsme, protože nás do té zdi někdo strčil
  • v životě jsme zodpovědní jen sami sobě, sami za sebe, to ale neznamená, že bychom neměli brát ohledy na druhé (ty druhé může zastupovat i naše tělo)
  • demokracie neznamená anarchii. Demokracie je sdílená harmonie, která je plně vědomá a nevynucená (tělu musíme umět naslouchat, vnímat jeho potřeby, odměnou za to nám bude ustavičný růst ve všech možných směrech a rovinách)
  • porušení harmonie znamená úraz, nemoc, epidemie, války, hladomor, netoleranci

Život mi dal

  • Život, jaký si zasloužím a to přesto, že občas poruším, co mě naučil, ale kdybych neudělal tu chybu a občas něco neporušil, nepoznal bych, že to opravdu funguje (přeloženo do tréninku: zkusím několikrát, zda tělo neznásilním, aby dělalo to, co chci já, abych se vždy přesvědčil, že jdu jen sám proti sobě, že znásilňuji sám sebe)
  • Životní zkušenost, že nemám nikoho hodnotit, stavět si jej na piedestal, neboť i on je „jen” člověk a pokud zná svou cestu, tak z ní nebude uhýbat jen proto, aby se mi zalíbil, aby splnil moje očekávání (přeloženo do tréninku: ani tělo nebude dělat, co chci já, jen proto, aby se mi zalíbilo)
  • Zkušenost, že bez ohledu na to, kam jsem v životě doběhl, co jsem poznal, mám stále co objevovat, co poznávat (přeloženo do tréninku: nikdy není pozdě začít, stále mám šanci někam dojít, doběhnout, stačí se jen držet své cesty – nekličkovat, nesnažit se běžet cestou jiných)
  • Životní zkušenost, že každý jsme originál a je jen na mně, zda budu světlonošem či můrou útočící na světlo

Než vyběhnete do nového běžeckého života, lhostejno, zda jste běžecký začátečník, hobík, výkonnostní běžec či běžkyně, udělejte si inventuru toho, jak jste dosud trénovali a žili, nic víc než právě toto vás na vaší běžecké a životní pouti neposune dál. Teď je na to ten správný čas.

 

Běžecká škola Miloše Škorpila krok za krokem

Rozhodli jste se začít běhat? tak!

Běžecká škola krok za krokem nejčastější chyby ve stravování, co si na běh obout, jak se na běh obléknout

Nejdřív zastav a pak běž dál

Nejdřív zastav a pak běž dál

Je to divné, nabádat vás při běžeckém tréninku k zastavení se, že? Možná je, možná není, ale v průběhu let sami zjistíte, že umění VČAS ZASTAVIT, ROZHLÉDNOUT SE A PAK BĚŽET – JÍT DÁL, je to jedno z nejdůležitějších a nejtěžších. Pohříchu si to člověk nechává: „Ještě za támhletu zatáčku, a pak se uvidí!“

Abych svá tvrzení podpořil, tak jsem zkusil zapátrat ve své knihovně, jestli bych nenašel něco inspirativního a ejhle, bylo to tam. Dokonce od nikoho menšího než od Billa Rodgerse, který na toto téma říká: „Dobře se znám a když jsem unavený, když mám pocit, že na mne jde nějaká nemoc, nebo když mě jen začne bolet hlava, tak to v řeči mého těla znamená ZASTAV SE!“

A ať se jmenujete Honza, Luboš, Martin, Laďka nebo Billi Rodgers, platí pro nás všechny stejné přírodní zákony. Ti silní a slavní se poznají podle toho, že tyto zákony ctí, a nepodléhají klamnému dojmu, že na ně neplatí.

Nejen pro běžce a běžkyně mám od Billa ještě další vzkaz, tentokrát se to týká občerstvování na trati. Když Bill vyhrál Bostonský maratón, na němž se při občerstvování 5x zastavil a přesto vytvořil traťový rekord, tak se ho novináři ptali, zda by nebylo lepší, kdyby pil za běhu, že by pak ten čas mohl být ještě lepší. Bill odpověděl: „Voda se rozlije, když s ní poběžím!“

Tahle věta ale říká mimo jiné i: „Pohár přeteče, když se nebudu řídit tím, co mi tělo říká.“

Řada velkých běžců se i nyní uchýlí k Billlovým zastávkám uprostřed vypjatého závodu, mají totiž na paměti, že jen blázen útočí, když všechna znamení říkají: „Zastav!“

Umět se zastavit znamená znát své limity, svůj strop, a to tělo dokáže vždy ocenit. Říkáte mu tím totiž: „Neboj, vše mám pod kontrolou a nenechám ti ublížit, protože ty jsi můj partner na cestě a bez tebe se dál nedostanu.“
Pauza, před závodem, během tréninku, mezi tréninky, či po nějakém závodě neznamená vaši slabost, ale naopak vaši sílu. Jen ten kdo si nevěří si stále znovu a znovu musí dokazovat, že na to má.

A na závěr můj jeden osobní poznatek pro muže. Víte, proč vás při závodě porazí tolik žen a dívek? PROTOŽE SE NIKAM NEŽENOU, PROSTĚ SI JDOU JEN ZABĚHAT A UŽÍT SI BĚH ve společnosti jiných. Nejsou jako muži, kteří potřebují pro svůj běh soupeře.