Posvátné toulání

Posvátné toulání

Miluji toulky přírodou. Miluji toulky přírodou s mou milovanou. Miluji toulky s mou milovanou, když společně objevujeme nový svět. Svět, který jsme dosud nespatřili, který jsme svýma nohama neprošlapali.

Miluju Tyrolsko, ten zázrak přírody, kam z domova dojedeme za 4 hodiny, kde se i neznámí lidé zdraví na potkání, kde člověk žije v přímém kontaktu s přírodou, kde máte na první dobrou pocit, že svět je ještě v pořádku.

Miluji krátké dovolené nabité od rána do večera přemírou zážitků, z nichž žiji mnoho dalších týdnů.

Posvátné toulání

Miluji dny, kdy celé dny prochodíme neznámými místy, často ztraceni v neznámu (často doslova), kdy nakonec uondáni k zemdlení najdeme cestu zpět.

Miluji vodu z horských pramenů, čistou, ledovou, jiskrnou, po jejímž napití se člověku rozbuší v hlavě tisíce kovadlin a uvidí tisíce hvězdiček, načež prozří a vidí svět očima dítěte. Svět čistý a dokonalý ve své nádheře a prostotě.

Posvátné toulání

Svět, který není třeba nijak měnit, nijak zdokonalovat, neboť to všechno udělal čas a prozřetelnost.

Posvátné toulání

Miluji sednout si, když už necítím nohy, sednout si na lavičku uprostřed té nádhery a jen prostě být.

P.S. V září poletíme s Danou do Jordánska, vykoupat se v Mrtvém a Rudém moři, spát v poušti pod stanem a nad hlavou mít milióny hvězd, navštívit a navnímat všemi smysly místa, po nichž kráčel Ježíš a Sv. Jan, místa, kde se začala psát historie západního světa.

Dvěstěpadesátka

Dvěstěpadesátka

Lidé, běžte! U příležitosti oslavy dvěstěpadesátých narozenin našeho vůdce Miloše Zátopokorpila vydává vláda toto prohlášení: Lidé, běžte! Rozeběhněte se do všech krajů a zákoutí a zvěstujte dobré zprávy. Zprávy o tom, že povětří, povodí i polesí přeje běžcům po celý rok. Zprávy o tom, že lid v běhu je si blíž, než lid dlící na stolici či stolci. Zprávy o tom, že běh je nositelem zdraví a dobré mysli. Zprávy o tom, že náš milovaný guru se těší pevnému zdraví a obíhá zrovna třetí planetu naší sluneční soustavy.

Lidé běžte! Předběhněte se! Vyběhnete spolu! Vyběhněte se sebou! Běžte, abyste nikdy nedoběhli jiné, prostě, běžte a buďte.

Ve chvíli, kdy jsem obdržel od svého přítele tuto oslavnou ódu, jsem zprvu nevěděl, jestli už by mě nejraději neviděl lítat v povětří a kontrolovat to všechno společně s Emilem Zátopkem z nadpozemských výšin, nebo se mu jen prostě v mysli vypotila poetická slina.

No raději po tom nebudu pátrat, navíc se mi to moc líbí, a když se člověku něco líbí, neměl by pátrat po důvodu daru, ale měl by si ten dar pořádně užít. Takže milý příteli, který tak rád běháš po všech čertech, děkuji ti za to vyznání.

Ápropos ta dvěstěpadesátka se mi také líbí, je velmi blízká mé duši, vždyť je to cifra, která se skoro navlas podobá jinému krásnému číslu „246“, což – jak všichni zasvěcení dobře vědí – je počet kilometrů dělících od sebe Athény a Spartu, kam bych se rád určitě ještě, než opravdu usednu na nebeský obláček, rád vrátil a skropil jí svým potem.

Běhejte pro radost a s radostí

Nejspíše se ještě dlouho nedočkáme nového Emila Zátopka, ale jsem si jistý, že někdo podobný už po našich cestách necestách běhá, jen to bude chvilku trvat, než se více vyběhá, aby mohl stejně jako Emil dobývat pro Českou republiku slávu. I když upřímně běh a běhání jen o té slávě není, je to spíš o parádních pocitech, které běžící člověk zažívá ve chvíli, kdy se rozeběhne – rozletí, neb alespoň v běhu člověk, byť jen na zlomky vteřiny, zažívá pocit beztížnosti – pocit, že má křídla. 

Co bys chtěl ještě zažít, vykonat, máš ještě nějaký nesplněný sen?

Co bys chtěl ještě zažít, vykonat, máš ještě nějaký nesplněný sen?

Každý rozhovor, který jsem v životě dával, končil touto, nebo velmi podobnou otázkou.

Chápu, že podobná otázka se nabízí, když jsme v rozhovoru představili člověka, který toho v očích druhých hodně dokázal. A pravdou je, že tuto otázku nepoložit by nám připadalo neslušné, skoro jako bychom chtěli říci, kdybychom ji nepoložili: “Ten už to má za sebou!”

Na druhou stranu je to otázka velmi manipulativní, protože když zrovna nemáte v úmyslu vykonat žádný velký skutek, tak jen abyste neřekli: “A víte, že vlastně nic?”, a tím se odsoudili k tomu, že si čtenáři řeknou: “A hele, už ztratil páru, už není co býval”, tak plácnete, co vás první napadne, a pak si drbete hlavu a říkáte si: “Že jsem radši nedržel kušnu!”.

Takže, abych se vyhnul v budoucnosti podobným situacím, řeknu tady na rovinu, jak se to má s mými plány do budoucna.

Chystám spoustu projektů, o nichž však v tuhle chvíli nemám ani ponětí. Dospěl jsem totiž do věku, kdy jsem věren svému: “Zpomal”, zpomalil svůj života běh. Místo abych se za nějakými cíli honil, nervoval se, když se je nedaří plnit, jak jsem si usmyslel, nechám ten cíl hezky přijít za mnou.

Pak ho pěkně chytnu za pačesy a řeknu mu: “Tak a teď koukej dobře dopadnout, nebo máš u mě utrum!” 

A vlastně jsem to tak měl vždycky, prostě když přišel ten správný čas, někde v kyberprostoru se vyrojil nápad, myšlenka a už to jelo, už to běželo.

Bylo to tak s mými – pro mnohé šílenými – pokusy, bylo to tak se všemi knihami, s Partou maraton…

Nikdy to nebylo tak, že bych si vysloveně něco vymyslel, napřál a jal se to těžce dobývat. Možná i proto to vypadá, že celý život za mnou někdo stojí, kdo mi pomáhá, kdo mě protěžuje, a že mi to všechno jde tak nějak samo.

Máte pravdu, všechno mi to spadlo tak nějak do klína samo. Jediné, co jsem pro to musel udělat, bylo tisíce a tisíce drobných kroků, které nejsou vidět, až najednou s tím posledním vzplane vaše jasná hvězda.

Vstříc dobrým skutkům

Vstříc dobrým skutkům

Nejdříve Poutní maraton, který se pro mnohé změnil v potní, a pak Sokolovský 1/4 a 1/2 maraton. To byla náplň mého dne 18. června 2022, dne, kdy nebeský otec nedbal energetické krize a řádně zatopil.

Na ten den jsem se moc těšil a zároveň ve mně vyvolával silné mrazení. Těšil jsem se, neboť konečně jsme po dvou letech mohli vyběhnout na trasu Poutního maratonu. Na trasu, která zavede poutníky na řadu krásných a malebných míst. Na trasu, která je tak akorát těžká, cca 550 metrů převýšení. 

Těšil jsem se i na rozcvičku v kostele, no řekněte, kolikrát v životě jste se rozcvičovali na svůj závod v kostele? Pro mě je to vždy posvátná záležitost, když dostanu do ruky mikrofon a z kůru mohu účastníky rozhýbat

Vstříc dobrým skutkům

Po rozcvičce si dáme kolečko kolem kostelních lavic a pak hezky středem vyběhneme na okruh kolem kostela Sv. Mikuláše a Anny.

Okolo půl desáté ostrý start, proběhnutí myší dírou a vstříc zážitkům.

Záměr byl běžet pomalu s rozvahou, ale protože v 17:00 jsem musel být s vodičskou plachtou na startu v Sokolově, tak úplně ultra pomalu to zase být nemohlo.

Začátek na Mária Loreto byl svižnější, využili jsme toho, že vzduch nebyl ještě tak horký, do  Waldsassenu jsme s Kubou Jakšem doběhli chvilku před polednem.

Vstříc dobrým skutkům

Pak už se Kuba začal přehřívat, ale i tak jsme byli na Kappelu a později u studánek v kontaktu. Odtud už mě postrkovaly mé nové Salming Prime (o nich samostatně až v týdnu) dopředu samotného.

Větší stoupání jsem vycházel, jinak pořad běžel, nakonec to bylo za krásných 4:50. 

Jak nesnáším vedro, tak včera na mě nemělo, buď stárnu a moje staré kosti ho potřebují, nebo jsem zvolil správné tempo a společně s taktikou zpomalování jako reakce na zvyšující se venkovní teplotu to zafungovalo.

Taktika zpomalování v reakci na zvyšující se venkovní teplotu je založena na tom, že teplota vzduchu a teplota vnitřní, tedy tělesná, která se zvyšuje jako reakce na podávaný výkon (vykonanou práci) se sčítají. Ve chvíli, kdy dojde k překročení limitní teploty, tělo kolabuje. Snížit tuto celkovou teplotu můžeme jen tím, že zpomalíme (snížíme výkon).

Sokolov je moje město a Sokolovský 1/4 – 1/2 maraton srdcovka.

Vstříc dobrým skutkům

Výjimečný v tom, že jsem ho mohl celý prožít ve společnosti člověka, který se ve 49 letech, po infarktu a mozkové mrtvici, rozhodl žít a začal běhat.

A začal tak, jak by to měl udělat každý, ať už kvůli zdraví, fyzické kondici nebo že chce být novým Emilem Zátopkem. Začal pomalu, kontroluje si svůj tep a jak houba nasává informace, jak to dělat co nejlépe, aby si mohl užívat aktivního života i ve vysokém věku.

Strávili jsme spolu necelé dvě hodiny a i když slunce do nás přežilo o sto šest, proběhli jsme trasou 1/2 maratonu naprosto v pohodě bez jakýchkoliv komplikací, a to byla jeho první 10 v životě, jinak běhá zatím maximálně 5 kilometrů. Za mě fakt borec a pro mě velká radost a odměna ho doprovázet.

Sedmé poběhání s Forrestem Gampem

Sedmé poběhání s Forrestem Gampem

Příhoda Forresta Gumpa s Raquel Welchovou … „Když nás ten od ochranky u Gianiho sbalil, přihnaly se dva auťáky plný poldů až gumy kvílely a jeden jde k prodavačovi a ptá se, tak copak se tu děje? Ta ženská tvrdí, že je Raquel Welchová, prodavač na to. Přišla sem v trsu banánového listí, vybrala si šaty a neměla čím zaplatit. Kdo jsou ti dva nevím (Forrest v převleku za nestvůru a Sue), ale připadají mi dost podezřelí. Ale já jsem Raquel Welchová, řvala Raquel. Jistě paninko, uklidňoval jí polda a já jsem zase Clint Eastwood. Nechcete se svést tady s mejma kámošema, ukázal na párek jiných poldů. A teď vy dva, zeptal se vedoucí od těch policajtů a podíval se na mě a Sue, co vy tady chcete? My nic, my jsme od filmu, já na to.“

Co řekl Forrest po seznámení s doktorem Quackenbushem z Harvardské univerzity … „Byl celý rozparáděný, že za týden mu začíná nový seminář, který si sám vymyslel a nazval ho Role idiota ve světové literatuře. Tak jsem řekl, že to bude určitě zajímavé a on povídá, víte co Forreste, jestli chcete, můžete tam chodit jako externista, třeba se vám to bude líbit. Nato se Jenny na nás tak divně podívala, ale neřekla nic.“

Co řekl Forrest poté, co mrskl Kongresovou medailí za statečnost a trefil s ní do čela předsedu Senátu … „Pane Gumpe, uvědomujete si, že jste tou medailí praštil do hlavy předsedu Senátu Spojených států? Já jenom mlčel, ale bylo mi jasné, že tentokrát jsem opravdu v parádním průseru. Pane Gumpe, pokračuje soudce, já sice absolutně nechápu, jak se může člověk vašich kvalit, muž, který udělal tolik pro svou vlast, spolčovat s bandou přehřátých srabíků, co zahazují medaile, ale abyste neřekl, tak vás nechám zavřít na třicet dní na psychiatrickou kliniku na pozorování, jestli tam nezjistí, proč jste se zachoval jako idiot. Takže jsem se nakonec do toho ústavu přece jenom dostal.“

Na vyšetření v psychiatrické léčebně … „Forreste, prohlásil doktor Earl, no to je fenomenální, vy máte mozek jako computer. Já sice nevím, jak vám to myslí jinak, a proto jste asi tady, ale něco takového jsem ještě neviděl. Opravdu George řekl doktor Duke, ten člověk je fakt zvláštní. Já před časem dělal pro NASA a myslím, že bychom ho měli poslat do kosmického střediska do Hustonu, ať si ho proklepnou. Takový typ už dlouho hledají. A dál si mě prohlíželi a pokyvovali hlavami, znovu do mě bušili a já věděl, že se zas vezu.“

Před odletem do vesmíru Forrest prohlásil: „Ráno nám přinesli noviny, abychom věděli, jak jsme slavný. Titulky jsme měli tedy parádní: Nejnovější úspěch americké vědy, Žena, opice a idiot ve vesmíru, Neobvyklé poselstvo USA k mimozemšťanům, Buchta s opicí a blbem míří ke hvězdám.” 

Když se po létech potkal s poručíkem Danem a ten měl na prsou stále všechna svá vyznamenání z války a řekl: „Víš, já je nosím na památku, vzdychnul. Samozřejmě mi připomínají válku, ale to není všechno. Válka mě zmrzačila Forreste a nejenom tím, že mě připravila o nohy. Zranila mě taky na duchu nebo mi vzala duši, nevím jak to říct. Uvnitř teď cítím jen prázdno a nemám nic než ty metály. A co ty tvoje přírodní zákony, který všechno řídí, zeptal jsem se. Co ten Velký Plán, do kterého všichni nějak zapadáme? Na to se vyser, povídá. To je hromada pseudofilozofických keců. Ale já se tím od té doby řídím a nechávám se unášet proudem a plavu jak nejlíp dovedu, přesně jak jsi mi to doporučil. Snažím se dělat, co je správné. U tebe to možná funguje Forreste. Já myslel, že pro mě to taky platí a koukej jak jsem dopadl. Jen se sakra podívej, k čemu jsem dobrej? Je mi pětatřicet a co ze mě je? Beznohý somrák, co se hodí tak akorát do panoptika. Ožrala a tulák” …

Ve finále šachového turnaje … „Figurka se pořád vznáší nad šachovnicí, zatím co mně bije srdce jak splašený a pak se mi Ivan podívá přímo do oči, i když nevím proč, ale zřejmě byl taky pěkně napružený a já z ničeho nic vypustil takový dlouhý fazolový prd, že to znělo jako když někdo trhá prostěradlo. Poctivej Ivan se zatvářil překvapeně, řekl fuj, položil figurku a začal se rukou ovívat a kašlat a nakonec si zacpal nos.“

Mějte hezký a příjemný den. No fakt 🙂

Člověk nebyl stvořen jako vládce, ale jako hospodář

Člověk nebyl stvořen jako vládce, ale jako hospodář

Jestliže lidská hlava přivedla člověka a vlastně celou Zemi na pokraj konce života na ZEMI, pak by měla také být tím, co ve spojení s DUCHEM PŘÍRODY pomůže člověku nasměrovat jeho myšlenky, jeho sny zpět ke kořenům, k době, kdy člověk byl jen jedním z mnoha tvorů obývajících Zemi.

Zpět ke kořenům života na Zemi, zpět ke kořenům života člověka na Zemi, vede skrze běh – pohyb, který byl člověku dán, aby přežil. Který byl člověku dán, aby se naučil vnímat Přírodu všemi smysly. Který byl člověku dán, aby se stal průsečíkem – spojnicí mezi Zemí a Universem.

V kontextu toho se energie Přírody, energie Universa vrátí ke svým zdrojům – proč jinak by člověka tak povznášel, proč jinak by byl běh tím nástrojem, který člověku pomáhá zbavovat se tíže (přebytečné váhy).

A KAM JDE TA SPÁLENÁ ENERGIE, V CO SE PŘEMĚŇUJE, KDYŽ NE ZPĚT V ENERGII ZEMĚ – V ENERGII UNIVERSA – V ENERGII PŘÍRODY?

Až znovu vyběhnete – vyjdete na své cesty, přemýšlejte nad těmito otázkami, staňte se součástí nové doby. Doby, kdy člověk bude tím, k čemu byl vybrán – Hospodářem Země, ne jejím vládcem!