Běžte ven a zklidněte se

Běžte ven a zklidněte se

„Jsi hromádka nervů“, tu a tam člověk uslyší, když se „sype“.

A ono to skutečně tak je – jsme hromádka nervů, akorát, že ta hromádka je natažená křížem krážem celým člověkem, takže není vůbec problém, když se to někde pomotá, zauzluje a ve snaze to uvolnit s námi pěkně škube.

Nervy, nervový systém, chceme-li či nechceme, nejvíce v životě vnímáme, ať je v pohodě či nepohodě, bylo by tedy chybou si jej také neprobrat a myslím si, že sobota je pro to ten nejvhodnější den.

Pokud jde o jídlo, tak nervům prospívá takové, které obsahuje hodně vitálních látek, abych tak řekl – je živé, opravdové, tudíž žádné náhražky, zejména pak hodně olivového oleje a zeleniny, čemuž se také říká: „brainfood” – potrava prospívající mozku.

Svým nervům, nervovému systému hodně posloužíte, když budete trávit hodně času na čerstvém vzduchu, pod širou oblohou, aktivujete tím tvorbu melatoninu – hormonu štěstí a zdravého spánku.

Když se couráte nebo běháte venku, zhluboka dýcháte, připravujete doslova a do písmene svým buňkám kyslíkovou lázeň, což prospívá látkové výměně (metabolizmu), pomáhá lépe vylučovat z těla jedy, které jsou často zdrojem psychických poruch.

Nadarmo se neříká při špatné náladě, když se vás někdo zeptá: „Jak se máš?” „Nic moc, jsem nějaký otrávený“.

Také slunce velmi prospívá našim nervům, též barvy a vůně. Takže je to jasné, oblékněte se a mazejte nakrmit své nervy do přírody, máte na to celý boží den! 

Běž, najdi, poznej své dítě a pak běžte spolu světem dál a dál

Běž, najdi, poznej své dítě a pak běžte spolu světem dál a dál

Člověk je legrační, dost často hledá to, co má přímo před nosem, daleko v nekonečnu.

I když v případě absolutního klidu, vyrovnanosti, smíření, spočinutí v absolutní nečinnosti, kdesi hluboko, přehluboko v nekonečných tišinách své duše, svého vědomí i podvědomí, se vlastně o nekonečno jedná.

Problém je, že to nekonečné nenajdeš na žádné mapě, neboť mapy duší neexistují. Možná že i existují, ale jsou stejně proměnlivé jako písečné duny. To podle toho, co zrovna prožíváme a jak to s námi lomcuje.

Položili jste si někdy otázku:

Nastane někdy chvíle, kdy zavládne absolutní mír?

Myslíte si, že na tuto otázku existuje kladná odpověď?

Většina nejspíš odpoví, že ne, že vždy budou na světě místa, kde bude bojovat jeden proti druhému. A přesto, i když to vypadá jako naprostá utopie, má svět šanci tuhle chvíli zažít! Předpokládá to splnit jeden jediný úkol, a to každým člověkem žijícím v tu chvíli na Zemi, či budou-li v té době žít lidé i na jiných planetách, tak kdekoliv ve vesmíru. Tou podmínkou je, že každý člověk najde odvahu nahlédnout hluboko dovnitř sebe, aby poznal sebe sama, takový, jaký je a aby se takový bezvýhradně přijal.

Může Česká republika zažít chvíli, kdy všichni potáhneme za jeden provaz?

Zajisté může! Bude to však chtít splnit výše uvedenou podmínku.

Proč nestačí na světě nastavit systém tak spravedlivý, aby jej přijali všichni?

Je to jednoduché, žádný systém vlády, byť by byl sebespravedlivější, nemůže fungovat prostě proto, že je postaven na obecnosti a nezahrnuje v sobě prvky jedinečnosti.

Přitom každý člověk je jedinečný, je výjimečný. Tato výjimečnost je nám dána proto, abychom ji jeden každý z nás rozvíjel a nabídl ostatním, to je jediná sociální spravedlnost na světě a ta jasně říká: obětuj svůj život druhým! Oběť přitom v tomto kontextu neznamená položení se na oltář, abych druhé ochránil. Oběť znamená dání sebe celého ve prospěch celku.

Vím, v současném systému fungování světa lidí to zní jako hodně velká fantasmagorie. Souhlas. Ale je to jediná cesta, jak dosáhnout, aby v České republice, nebo chcete-li v celém světě, jednou táhli všichni za jeden provaz, aby lidé na celém světě směřovali ke společnému cíli – MÍRU.

Mír neznamená jen klid zbraní, ale především mír v duši, mír v mysli.

Co si takhle udělat nejdříve 1 hodinu, pak 2 hodiny, 3 hodiny…, jeden den…, bez všech médií. Prostě vypnout proud, rádia, televize, mobily, počítače, hodiny a hodinky…, vše, co přináší zprávy nebo vytváří jakýkoliv hluk a setrvat v naprostém tichu, kdy budeme slyšet jenom svůj dech, poběžíme-li, tak jenom ozvěnu svých kroků a svůj dech…

Monotónnost našeho dechu a našich kroků nás nasměruje hluboko dovnitř nás, do míst, kde jsme nikdy nebyli. Do míst, kde objevíme bílé, naprosto ničím neposkvrněné, jako bychom se dívali do mlhy, hebké, ale na rozdíl od mlhy neuvěřitelně teplé, místo.

Tím místem je naše duše. Když se soustředíte ještě více do jejího středu, objevíte v ní svůj přesný obraz, ale ne současný, ale obraz dítěte, které se právě zrodilo, které poprvé kouká otevřenýma očima na svět. Ty oči jsou čisté, jantarově čisté, bez poskvrnky.

Najednou vás ty oči zahlédnou, podívají se upřeně na vás a vy ztuhnete hrůzou a někdy i hnusem, neboť v tu chvíli uvidíte sebe tak, jací jste právě teď. Ten pohled je velmi drsný, ne však pro každého, ale mohu vás ubezpečit, že nikdo, ani ten „nejčistší z nejčistších” neodejde z tohoto prvního setkání bez toho, aby se svého pravého obrazu lekl.

Vyděsil jsem vás? Proč? Cožpak jste až dosud nevěděli ve skrytu duše, jaký život vedete, jací ve skutečnosti jste? Ale běžte! To, že jste si až do této chvíle hráli na dokonalé, z vás ještě dokonalé neučinilo, ba právě naopak.

Čím více jste se tak snažili vystupovat, tím víc jste cítili, tím větší obavu jste měli, že vás někdo někdy prokoukne. Zkrátka, že to praskne. Není lepší si tedy udělat tu chvilku a podívat se sám sobě do očí?

Ten pohled do svého nitra, do očí svého dítěte vám poskytne ještě jeden pohled. Pohled z druhé strany, kdy uvidíte v těch samých očích svou cestu, to, proč jste byli na svět vysláni, s jakým úkolem, s jakým posláním.

Už najednou nebudete muset řešit otázky: Proč jsem tady? Co tady pohledávám? Co tu mám probůh dělat? Tím jediným pohledem dostanete odpověď na všechny tyto své otázky. Ta odpověď bude pro vás natolik inspirující a radostná, že v tu chvíli zapomenete na tu prvotní hrůzu a vrátíte se zpět ze sebe plni síly, odhodlání a elánu uskutečnit svůj ÚKOL, obětovat se pro druhé, nabídnout druhým své služby!

Pravda, druzí budou mít najednou pocit, že jste se zbláznili, jen vy však budete vědět, že BLÁZNY jste byli až do teď!

Vítejte v ŠANGRILA.

Žít pro lásku, to je to oč běží

Žít pro lásku, to je to oč běží

Život je báječný, když jej necháte proudit, když mu nestavíte hráze z nelásky, nezájmu, nepřejícná, ze závisti, ze zbabělosti, z neschopnosti pochopit, že vše, co člověk dělá, dělá proto, aby jiné potěšil a ne proto, aby je ponížil, či využil 

Nevěřte člověku, který vám říká, že něco nejde, nevěřte mu a zkuste udělat, co vás napadne, tedy pokud to zrovna není vykrást banku, někomu nabančit, či něco podobného. I když v těchto případech ti, co je to napadne, většinou nemají problém, prostě jdou a udělají to a vůbec jim nevadí, že jim všichni říkali, že toto se nesmí a nedělá. Když člověka ale napadne něco pozitivního, dost často jej od uskutečnění odradí nedůvěra ve své schopnosti nebo někdo, komu se se svým nápadem svěří a kdo mu vysvětlí, že to není až tak dobrý nápad, přičemž ho vzápětí zrealizuje sám :-(. Takže, ať už vás v životě napadne cokoliv, co vnímáte jako pozitivní pro sebe, pro druhé, běžte a konejte a až ve chvíli, kdy se vám postaví do cesty překážky, je řešte!

Stejné je to s láskou, už od malička všude slyšíte, že láska a zejména sex je cosi, s čím se musí hrozně opatrně, věčně vidíte před sebou něčí zdvižený prst, který vám má ukázat, že byste měli být, pokud jde o lásku a sex, zdrženliví. Pak není divu, že tolik lidí má se sexem potíže a má potíže s celým svým žitím.

Můj oblíbený OSHO v Tří poklady TAO říká o lásce a sexu toto:

Největší zázrak života je láska, a láska je zároveň největší mystérium, láska je mystérium větší něž život sám, neboť je to esence, díky níž život existuje.
Láska je počátek a láska je konec. A tak ten, kdo promešká lásku, promeškal vše. Nesmíte však lásku mylně chápat jako emoce. Ne, láska nejsou emoce, není to cit. Je to ta nejjemnější energie vesmíru, energie sotva znatelná, energie jemnější než elektřina. Je to základní substrát vší energie. Manifestuje se mnoha způsoby. A tak zkuste nejdříve porozumět lásce a pak snadno porozumíte i ostatním Lao-c´eho klenotům.
Kdybyste se zeptali mne, co jsou tři největší poklady, řekl bych vám: první je láska, druhý je láska a třetí je láska. Lao-c´říká v podstatě totéž, když říká:

MÁME TŘI KLENOTY: CHRAŇTE JE A MĚJTE JE ZA NEJCENNĚJŠÍ POKLAD
PRVNÍM JE LÁSKA.
DRUHÝ JE STŘÍDMOST: NECHTĚJ PŘÍLIŠ MNOHO.
TŘETÍ JE ZDRŽENLIVOST: NEBUĎ PRVNÍ NA SVĚTĚ.
KDO MILUJE, NEZNÁ BÁZEŇ.
KDO JE STŘÍDMÝ, NEBAŽÍ PO MOCI.
KDO NEDYCHTÍ BÝT PRVNÍM NA SVĚTĚ, MŮŽE ROZVINOUT SVÉ VLOHY A NECHAT JE DOZRÁT.
KDO SE VZDÁ LÁSKY A ODVAHY,
KDO OPUSTÍ UMÍRNĚNOST A HROMADÍ MOC,
KDO PŘESTANE DRŽET SE ZPÁTKY A UHÁNÍ VPŘED,
ODSUZUJE SE K ZÁHUBĚ!

jen to musíte pochopit.

Člověk je trojice, křesťané říkají, že Bůh je Trojice. Bůh jí může být nebo nemusí, ale člověk je trojice – tělo, mysl, duše. Jen díky hlubokému chápání lidských bytostí začal Kristus nazývat Boha Nejsvětější Trojicí. Jestliže existuje nějaký Bůh, musí to být trojice, protože všechno, co existuje, je tvořeno ze tří vrstev. Hinduisté jim říkají tři guny: sattva, radžas a tamas. Křesťané jim říkají svatá Trojice.

Když se láska manifestuje skrze vás, projevuje se nejdříve skrze tělo jako sex. Když se projeví skrze mysl, která je vyšší, hlubší, jemnější, pak jí říkáte láska. Když se projeví skrze duši, stává se modlitbou.

Existuje však ve vás ještě něco, co je nad touto trojicí. Hinduisté tomu říkají „to čtvrté“, čtvrtý stav vědomí, turja. Nedali mu jméno, protože nemůže být pojmenován. První tři manifestace pojmenovány být mohou, protože patří k projevenému světu. Čtvrtý stav pojmenován být nemůže, protože patří k neprojevenému; je však základním substrátem všeho. Říkají mu prostě „to čtvrté“ turja. V této čtvrté vrstvě se láska stává samádhi, nirvánou, osvícením.

Když se láska – stále mluvíme o téže energii – projeví skrze tělo, projevuje se jako sex. Jestliže je všechno, jak má být a sex přirozeně proudí, je to nádherná zkušenost, protože skrze ni můžete letmo zachytit energii druhé úrovně. Pokud se do sexuálního aktu pohroužíte opravdu velmi hluboko, tak, že v něm sami na sebe úplně zapomenete, můžete skrze něj bleskově nahlédnout dokonce i do třetí úrovně. A pokud prožijete opravdu orgastický zážitek, mohou skrze něj přijít dokonce i tak vzácné momenty, že se vám na zlomek sekundy otevře čtvrtá úroveň turja, která je nad třemi předchozími.
Avšak pokud sex nefunguje správně, v mysli se zrodí perverze, která se manifestuje jako nenávist a zášť. Příčinou je selhání sexu, selhání milostné energie. Násilí, touha po penězích, konfliktní postoje ega, politika a války, to všechno jsou sexuální perverze.

Tady bych skončil s citací OSHA a Tří pokladů TAO. Pokud jste četli pozorně, sami si uděláte úsudek, o co v životě běží, co je jeho hybnou silou a taky o tom, proč se lidstvo stále točí v kruhu jako pes, který se snaží kousnout do vlastního ocasu.

Že jsme si dneska moc nezaběhali? Ale běžte, vždyť to celé bylo o lásce, o životě, o životě s láskou a o životě v lásce a běh je přesně o tom samém, protože když běžíte lehce mlhavým ránem, na řasách se vám zachytávají kapičky rosy, je to jak polibek, který vám dává milá/milý, nechybí tomu naděje, tajemnost příslibu věcí příštích, nechybí tomu vlhkost rtů, nechybí tomu rozechvění a vy cítíte, že tam někde docela blízko je TO, co už jste měli mnohokrát na dosah a jen jste na TO pomysleli, proklouzlo vám TO mezi prsty. Ptáte se, co mám udělat, aby se to nestalo znovu?

Nedělejte dočista NIC, nechte TO na vás působit, užívejte si chvíle, pusťte TO, oč stále usilujete, ze čím se ženete a ve chvíli, kdy tak učiníte, ono si vás TO, TA nebo TEN najde.

Pohádka o ráji

Pohádka o ráji

Otevírám oči, chvilinku si je rozespale protírám, odhrnuji závěs a uchvácen zírám na novou scénu za oknem. Vrcholky hor, ještě včera šedivé, pokrývá čerstvá vrstva blyštivě svítícího sněhu.

Vyrážím pro čerstvý chléb a mléko, abychom mohli dát zdravou snídani. Venku to docela zebe. Nebe je však bez mráčku, chladný vzduch skýtá úchvatné pohledy, kam se oko podívá. Vše se zdá velmi blízko, průzračné a čisté jak křišťál.

Těším se na krásný den. Kopec, který musím vystoupat od Astorie k obchodu, se mi poprvé, co jsme v Grächenu, jde lehoučce. Nakoupím a valím do našeho dočasného domova.

Nasnídáme se, nabalíme do krosny teplé oblečení a jídlo a v půl desáté (jasně, zase se nám nepodařilo vyrazit dřív) vyrážíme na túru. Jdeme pohádkovou cestou, což značí projít dětským parkem se skluzavkami, černými vepříky, malými černými telaty a dále pohádkovým lesem až na Alpju.

Vzduch se třpytí tisíci zrcátky, vše okolo jiskří, dýchá, zpívá, šumí, ševelí, tetelí se, bouří – prostě žije. Den je doslova nabitý elektrizující energií.

Vstoupíme do Gletschertoru, země obra, který bez ustání roní slzy, jimiž napájí blyštivou horskou řeku valící se dolů do údolí, které si již před staletími vyhlédli ke svému životu Wallisané, k Zermattu – místu, jímž musíte projít cestou k Matterhornu.

Obr si tu žil vcelku klidně, po celá staletí si pěstoval stříbrný vous ze sněhu a ledu, vous nabýval na síle a pomalu vytlačoval vše živé, až dal vzniknout úvalu Gletschertor.

Tisíce let zde byl jediným pánem a jeho knír rostl do délky, šířky i výšky. Miloval klid hor, které ho obklopovaly, miloval však i život a tak v podpaží své levé ruky vytvořil rajskou zahradu – Alpja.

Za odměnu se pak mohl v krátkém létě těšit pohledem na pobíhající a pohvizdující sviště, radostně poskakující kamzíky, poletující rehky, motýly, čmeláky a desítky dalších tvorů, kteří sem našli cestu, když hledali ráj na zemi. Ptáci sem přinesli ve svých útrobách semínka azalek, mateřídoušky, pryšců, borovic, modřínů a desítek dalších zástupců rostlinné říše.

Slunce se vždy muselo na chvíli na své pouti nebeskou bání zastavit, potěšit se pohledem na tu krásu, nasát vůni, kterou zde v chladném, čistém vzduchu všechny ty kvítky a stromy vydávají.

Při tom vyměnilo pár slov s obrem, poděkovalo mu za tu nádheru, které zde pomohl vzniknout, poprosilo mráčky a nadýchané obláčky, aby občas obra poškádlily, polechtaly a přikryly svým stínem, aby mu lépe utíkal jeho nekonečný čas.

Obr při tom občas kýchl a dolů do údolí se přivalila lavina sněhu. Ve stopách lavin pak přišli do Gletschertoru lidé, šli ještě kousek dál a i oni objevili ráj na zemi.

Tak plynul čas, jiní lidé tisíce kilometrů odtud hledali také ráj, z něhož byli kdysi vyhnáni.

Hledali, hledali, ale nemohli ho stále nalézt a tak si někteří z nich vymysleli, že ten lze nalézt až v nebi, ve chvíli, kdy opustí své tělesné schránky a spočinou s pánem bohem na nějakém obláčku tam vysoko na nebesích.

Jiní lidé ale byli netrpěliví, nechtěli čekat, až odejdou na věčnost, chtěli žít v ráji už zde na zemi, a tak začali vymýšlet, jak to udělat. Bohužel na to šli špatně. Vymýšleli různé ptákoviny, které by jim usnadnily život, přinesly bohatství, slávu a moc a pomohly jim vládnout jiným.

Tak si představovali ti zbloudilci ducha ráj na zemi. Dnes už se všichni z nich dávno stali potravou červů a dali tak alespoň život něčemu smysluplnému.

Náš obr však žije dál. Jen ten jeho vous už není tak mohutný. Vlivem všech těch výmyslů lidí žijících daleko od ráje, který pomohl stvořit, ale také vlivem čím dál tím častějších zastavení slunce na své pouti světem, mu z vousu začalo čím dál tím více ukapávat, až najednou do údolí začala téct řeka.

Občas se stalo, že se ulomil celý mohutný fous a ten pak letěl dolů. Přitom si razil cestu změklým knírem a do vousu dělal mohutnou rýhu. Dnes už z vousu zbylo jen velmi málo. Obr je proto smutný a často pláče. Slzy, jak známo, jsou slané a tak rozpouštějí spolu s paprsky slunce další a další částečky ledu a sněhu a tím napájejí koryto Riedbachu, jeho vody se vlévají do Matter Vispy, její zase do Vispy.

Dnes ale obr nepláče nad svým osudem, který mu běh světa určil a který říká, že jednoho dne se celý jeho vous rozpustí a zůstane tu jen srdce ukryté v kameni. Jeho rajskou zahradu už budou možná obývat jiné rostliny, jiná zvířata, jiné bytosti, ale přesto tu stále bude a on se z ní bude moci těšit.

Jen už nebude dávat život údolí, které až doposavad napájel živou vodou. V srdci však chová naději, že matka Země a otec Vesmír učiní zázrak a jeho vous nebude nikdy zcela zničen, že vždy v zimě napadne tolik sněhu a v létě přiteče z oblaků tolik vody, že bude mít stále sílu dávat těm, co žijí pod ním a obhospodařují, jak nejlépe dovedou půdu, jim bohem svěřenou, život.

Projdeme branou ráje, projdeme rajskou zahradou Alpja a pomalu začínáme stoupat po zvrásněné obrově tváři k jeho nosu. Máme za cíl dojít až k chatě Bordierhütte a pohlédnout odtud obrovi přímo do tváře, ale když dojdeme na Gletscherrand, cítím, že dojít až sem bylo pro Danu dnes maximum, že bych sice mohl jít dál sám, ale to bychom se museli rozdělit a to nechci. Navíc tak budeme mít i příští rok důvod jít sem znovu.

Začínáme pomalu sestupovat do rajského údolí.

Cesta, ačkoliv jsme nesplnili svůj cíl, je kupodivu veselá a uvolněná. Není proč se rmoutit. Je krásný den, fotím, jak už je ostatně mým zvykem.

Daně to vyhovuje, protože může jít vepředu a nekoukat mi stále na záda.

Když dojdeme ke sněhu, zkouluje mě, pak se chvíli klouže a směje se a běhá jak malá holka.

Dojdeme k Ovčácké chatě, hlídané Vampýrem. Vyndávám chléb, slaninu a syrová vajíčka, která jsem celý den úzkostlivě chránil před rozbitím. Nakrájím slaninu na malé kousky a ty dávám na pánvičku. Pánvičku stavím na lihový vařič, rozbíjím vejce, a zatímco Dana vejce se slaninou míchá, krájím chleba a oba společně se těšíme na výbornou baštu.

Mezitím co tiše jíme, na vařiči se vaří voda s mladými výhonky jehličí modřínu a květy mateřídoušky. Vypijeme tento odvar, chvíli ještě posedíme a poležíme, vystavujíce tváře slunci.

Sbalíme tornu a vyrážíme na zpáteční cestu do Grächenu. Pohledem hladím okolní svět a zdviženýma rukama naznačuji, že se sem zase vrátíme.

U východu z Alpji se s námi loučí dva kamzíci.

Oba překročíme most mezi rájem a naším světem, pohlédneme naposledy obrovi do tváře, v duchu i nahlas se vzájemně rozloučíme, popřejeme si krásný čas.

Obr zůstává dál, aby strážil své údolí – ráj, který stvořil, zatím co my scházíme dolů k lidem.

Ještě dlouho potom, co opustíme Gletschertor, slyšíme obrův hlas, jak nám přeje štěstí. Jiným by to znělo jako zvuk hromu, my už však známe obrův jazyk a tak rozumíme jeho slovům.

Nastává večer, nastává čas loučení a balení, nastává čas říci na krátký čas příteli sbohem a zase za rok neshledanou.

Loučení bývá smutné, když nemáte naději na příští shledání, když ale tahle naděje je, tak už ve chvíli, kdy to sbohem a neshledanou říkáte, víte, že každou vteřinou se začíná blížit čas příštího setkání.

Probouzení, probuzení, probuzený

Probouzení, probuzení, probuzený

Probouzení, probuzení, probuzený, tak nějak to probíhá chvíli před tím, než se ráno vzbudíme, tedy pokud nás neprobudí kokrhání kohouta či zvuk budíku, pak je to jak rána palicí do hlavy. Probuzení, ve smyslu prozření probíhá podobně, přičemž někdy ta rána palicí do hlavy dokáže zázraky, žáci zenu by o tom mohli vyprávět 🙂

Dnes se zatoulám ve svých myšlenkách hodně, hodně zpět. Do doby, kdy jsem se začal probouzet já. Do doby, kdy jsem ještě nevěděl, co je to opravdu dlouhý běh, co je to ultraběh. V té době jsem se seznámil s žáky Sri Chinmoye, kteří k nám přinesli jeho mírovou pochodeň, s níž obíhali celý svět. Ta myšlenka se mi zalíbila, ta myšlenka mě přímo do sebe nasála a já se stal na pár let nositelem této pochodně u nás.

Dvakrát jsem stál v čele týmu, který organizoval Peace Run, tak se tehdy jmenoval Harmony běh, který se běhá v současnosti. Stálo mě to skoro život, protože to bylo tak náročné, že jsem neměl čas běhat. Zase jeden paradox života, děláte něco pro běh, pro blaho světa, pro život a musíte obětovat to nejcennější – svůj běh a málem svůj život. Nelituji však ničeho, mnohé jsem se tehdy naučil, a jak už jsem napsal výše, doslova se probudil, neboť do té doby jsem se moc neprojevoval. Byl jsem jak zakletý princ, nemluvný, zahloubaný do sebe, neprojevující se navenek.

Ptáte se: co mě probudilo? Popravdě řečeno nevím. Nejspíš to byla ta zvláštní energie, kterou člověk pociťuje, když běží v davu desítek rozzářených dětí, dětí běžících z kopce dolů, dětí valících se jak řeka tekoucí z kopců do údolí, řeka, kterou nic nezastaví, řeka, uprostřed níž běžíte a máte při tom zježený každý vlas, každý chlup na svém těle. Tohle jsem pocítil v Mariánských Lázních při doběhu jedné z etap, tohle byl jeden z mnoha doslova elektrizujících šoků, který mě probudil ze snu a doslova nakopl pro ŽIVOT. Pár let nato jsem napsal následující článek, který jsem jen mírně poopravil pro současnost.

…..Kouzlo rozloučení, té sladkobolné chvíle, v níž láska prolíná se smutkem, bylo konečně zlomeno.
Pak zkusil uvést do praxe jedno malé a proti ostatním celkem bezvýznamné cvičení, jemuž se při ovládání dechu v Tak-uja teoreticky naučil. Byl to psychický běh lung gom. Přehodil si raneček zásob přes rameno, do levé ruky vzal kouzelné dordže, které mu daroval kdysi Učitel, obrátil je špicí dolů, v duchu je prodloužil až k zemi, pak nabral zvolna, ale mocně jogínský dech a prolnul jím svou páteř i celé své tělo, pevné i jemnější. Opřel se o dordže, nadlehčil se jím, až se zdálo, že neváží víc než ptačí pírko, vyslovil mantram, které mělo řídit jeho rytmus dechu, a potom vyběhl a běžel bez zastávky.
Čtvrtého dne ráno s očima široce otevřenýma, které jako by se stále ještě dívaly do chladných dálek, doběhl Töpaga k východní bráně Čödorovy gömpy.
Nebyl unaven, naopak, zdálo se mu, že je nyní ještě lehčí než byl na počátku běhu a že by tak mohl letět ještě celé týdny. Jak osvobozující je pohybovat se s větrem o závod a nebýt těžším než obláček páry. Teď už věřil, že žijí na světě lidé – jak kdysi slýchával – kteří dovedou usednout na ječný klas, aniž jej ohnuli.

Úryvek byl vybrán z knihy Milarepa, kterou napsal Eduard Tomáš a jež v roce 1991vydalo nakladatelství GEMMA89

Tento úryvek mě provází mým životem od té doby, kdy jsem si knihu Milarepa v roce 1991 přečetl. Provází mě zvláště proto, že běh jako takový považují za vyjádření svého životního názoru a od mých 11 let, kdy jsem se začal běhu věnovat, mne provází životem již 55 let a vím, že mne bude provázet stále, neboť se stal pro mne drogou, obdobnou jako je pro jiného hudba nebo zpěv.

V tomto svém vyprávění ale nechci hovořit o sobě, ale o těch, kteří se vydali ve stopách Milarepovy cesty, tak jak ji naznačil výše uvedený úryvek. Chci vás seznámit s lidmi, kterým se stalo v dnešní době techniky vším, obout běžecké boty a zvládat četné kilometry po svých. O lidech, kterým se zdá málo zvládnout „pouze“ maraton, tedy vzdálenost, která je pro většinu ostatních už něčím, co si neumí představit. O lidech, kteří se pouští do běhů na 100 km, 24 hodin, 6ti denní běhy až po nejdelší v současné době pořádaný závod na 2700 mil. Běhy se konají jak na atletických okruzích, v parcích, tak i v přírodě.

Prvotním impulsem pro to, aby se člověk pustil do takovýchto extrémních vzdáleností, je většinou touha dokázat si, že jsem schopen takovou vzdálenost zvládnout. Ve většině případů pak běžec neprožívá takové pocity, jaké při svém běhu prožíval Milarepa. V mnoha případech začínající ultraběžec končí předčasně, neboť neodhadl dobře své síly a většinu jich vyčerpal v začátku běhu, aniž by myslel na to, co ho čeká, prostě zažíval euforii z běhu a nechal se strhnout tempem ostatních běžců. Pokud ho tato zkušenost nezlomí, tak si umane, že příště už to zvládne a bude rozumnější. Začne shánět informace o tom, jak se ostatní běžci připravují, jak odpočívají, co jí, pijí a podobně. Jak však začíná v tréninku přidávat na kilometrech, začne se čím dál tím více pohybovat venku pod otevřeným nebem, začne si uvědomovat, že už neběhá jen pro samotný běh, ale že jeho běhání mu přináší novou zkušenost. Začíná poznávat, že pokud je jeho běh rovnoměrný, v rozumném tempu, které mu umožní pravidelně dýchat a vlastně už samotným během relaxovat, cítí, že se něco mění, začíná cítit, že už není sám, že se stává součástí něčeho většího, co nás obklopuje a čeho jsme všichni součástí. Něčeho, co jsme doposud neznali, něčeho, co jsme doposud ani nepostřehli …

V těchto chvílích se začíná přibližovat pocitům, které Milarepa prožíval po čtvrtém dnu své cesty. Začíná se cítit lehký a svěží a má pocit, že by mohl oběhnout celý svět. Bohužel, stále mu ještě chybí Milarepovo dordže a jeho mantram. To se však dostane jen těm, kteří pochopí, že svoji schopnost nedostali do vínku jen proto, aby udivovali svými výkony ostatní lidi, ale že svoji schopnost dostali zejména proto, aby jejím prostřednictvím byli schopni něco ostatním lidem přinést a dát. Je to prostě jako s tou hudbou a zpěvem, mám-li hudební nadání nebo mi byl nadělen krásný hlas, je mou povinností jejich prostřednictvím přinášet ostatním lidem pokoj, mír a radost. Tak i ti, kteří projdou svým vývojovým stadiem, jako ultraběžci závodníci, v mnoha případech dojdou k poučení, že dar, který dostali, nedostali proto, aby jím udivovali, ale aby ho využili například na podporu Světového běhu míru nebo charity.

A takových akcí je více. Již po mnoho let například probíhá štafeta na trase 300 km ze Stříbra do německého města Dinkelsbühlu. Štafety se účastní jak čeští tak němečtí běžci a běžkyně. Mottem tohoto běhu je „běh k přátelům“. Jeden rok se běží ze Stříbra do Dinkelsbühlu a druhý rok obráceně. Štafetu jsme založili zejména z toho důvodu, že většina německých obyvatel, kteří bydleli ve Stříbře a jeho okolí a byli nuceni z naší republiky v roce 1945 odejít, se přestěhovala právě do Dinkelsbühlu a jeho okolí. Tento běh pak symbolicky představuje nabídnutou ruku z obou stran k navázání vztahů a přátelství, které byly v roce 1945 přerušeny.

Na závěr bych vás chtěl opět zavést do stránek knihy o Milarepovi, která končí Písní vítězství, jejímž autorem je sám Milarepa, a která nám, kteří jsme na cestě, ať duchovní nebo skutečné, stále zní v uších, i když třeba ještě neznáme její slova.

Píseň vítězství

V šlépějích mistra, Učitele Marpy,
na stezce spásy v samotě

pokorně kráčím. Dopřej mi síly
setrvav s tebou v Jednotě.

Rozptýlils navždy klam, svody světa
zanikly tichem znaveny,
květ vědomí a bytí vzkvétá
v mém srdci, láskou stvořený.
Odplynul kal i rmut mé mysli,
umlčel svár v tvé moudrosti
a žiji v klidu, nezávislý,

mírem své vlastní svatosti.
Démonů král už nevyruší, když jeho vojska odvál čas;
dlím v přítomnosti s mírem v duši.
Ó, guru, hledím ve tvůj jas
a ve tvých stopách kráčím lehce
samoten na vítězné stezce.

Tolik tedy historie. Peace run jsem opustil v roce 1995 a vydal se hledat vlastní cestu, cestu, která by více vyjadřovala to, co cítím, co chci ostatním sdělit. Cestu napříč všemi duchovními směry, protože člověk je jen jeden, bůh je jen jeden, život je jen jeden.

Stále více si uvědomuji, že běh je tím nejlepším poslem pro pospolitost mezi všemi lidmi, všemi národy, všemi tvory, co jich na světě žije a běhá. Vždyť co udělá zajíc, srnka, pták, když kolem něj poběžíte pohrouženi do svého běhu? Neudělá nic, zůstane klidně sedět tam kde je, protože ví, že tahle pohybující se bytost není nepřítel, ale přítel. A vězte, že stejně to vnímá i člověk, který sedí před svým domem. Proto se dnes může běhat tolik velkých běhů, při nichž se valí lidé jak řeka největšími metropolemi světa, pouštěmi, horami, údolími i podél vodních toků.

Lidé mají potřebu být součástí takovéto řeky a přitom cítit, že je nikdo neohrožuje, zatímco když přecházejí ulici SVÉHO města, cítí se pořád nesví, jako by na každém rohu číhal nepřítel!

I cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem

I cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem

Odpovídej na zášť ctností, rozhoduj těžké, dokud lehké je

V Mahábháratě je krásná anekdota. Pět synů Pánduových, Judhišthira, Bíma, Ardžuna, Nakula a Sahavéda, se po nějaký čas schovávalo v lesním úkrytu. Jednoho dne přišel žebrák. Před chatrčí právě seděl Judhišthira a žebrák ho požádal o kousek chleba a pár placek.
Judhišthira hluboce přemýšlel. Když se objeví nějaký žebrák, nejraději byste celou věc odložili, tak už to bývá. Řeknete mu, aby přišel jindy, zítra, jen abyste se mu vyhnuli. Nechcete být hrubí a odehnat ho se slovy: Nedám ti nic.“ Chcete si zachovat image, udržet dojem šlechetného dárce. A tak mu řeknete: „Teď mne neruš. Přijď zítra.“ Judhišthira se zachoval stejně: Řekl: „Přijď zítra.“
Bíma, jeho bratr, který se nevyznačoval velkou moudrostí a inteligencí – avšak právě takoví lidé vás někdy překvapí, se najednou začal smát a se smíchem se rozeběhl z chýše směrem k městu. Judhišthira za ním volal: „Kam jdeš?“ „Do města,“ odpověděl mu Bíma, „musím lidem říct, že můj brat přemohl čas! Slíbil žebrákovi almužnu, pokud přijde zítra!“
Najednou Judhišthira pochopil. Protože jak můžete říct „Přijď zítra“? Zítra tu nemusí být.
Žebrák tu nemusí být, Judhišthira tu nemusí být. Judhišthira vyskočil, chytil žebráka a dal mu vše, co mu mohl dát. Od té doby přestal slibovat. Slib je možný jen tehdy, je-li zítřek jistý. Ale kdo něco ví o zítřku?  OSHO –Tři poklady TAO

Je to už poměrně dávno, co mě zaujal a potěšil rozhovor Martina Haška s Věrou Čáslavskou v deníku Sport. Článek jsem na webu vyhledal, protože o takových lidech jako byla paní Věra Čáslavská, bychom měli vědět, připomínat si je, připomínat si jejich odkaz.

Ptáte se, proč jsem si po letech ten článek vyhledal, jak souvisí s tou citací v úvodu? Velmi, této citaci totiž předchází jiná, o ctnosti, o lásce a nenávisti, a zdá se, že tady se máme hodně stále co učit.

Článek v té době vyvolal kromě ohromné vlny solidarity a lásky k paní Věře, i velkou vlnu odsouzení. Možná, kdyby ti, co jí odsoudili, znali to, co vám tu nyní budu předkládat, tak by si své komentáře nechali pro sebe, protože by zjistili ke svému úžasu, že paní Věru vlastně milují! Jen se s tím nedokáží vyrovnat a tak raději plivou sliny.

Je to stejné jako se všemi radikály, kteří jsou ve své podstatě velmi citliví, jen se nějak vnitřně nedokáží se svou citlivostí vyrovnat, protože silní přeci nebrečí a tak svou citlivost maskují tím, že někomu dají přes pusu, zapálí dům, aby si někdo náhodou nevšiml, že jsou to vlastně ciťové.

Odpovídej na zášť cností

„Co je ctnost? Ctnost je vyrovnanost. Ctnost je soucit, ne láska. Rozdíl mezi nimi je velice subtilní, ale velký. Když nějakou osobu milujete, je vaše emoce vřelá. Když někoho nenávidíte, i tehdy je vaše emoce vřelá. Jedna věc je tedy stejná: jste ve vřelém vztahu.
Když jste k někomu lhostejní, jste chladní, v žádném případě není ve vašem vztahu teplo. Vlastně to žádný vztah není: ani láska, ani nenávist, ani zájem, ani starosti. Jste indiferentní, jdete si svou vlastní cestou. Proto také člověka nic nezraní víc než netečná lhostejnost.
Když člověka nenávidíte, tolik mu to neublíží, protože ví, že mu věnujete pozornost – sice negativní, ale přesto pozornost. Avšak jste-li neteční, hluboce ho zraňujete. Když si vás lidi nevšímají, když je míjíte a nikdo vám nevěnuje žádnou pozornost, cítíte se téměř mrtví! To netečnost zabíjí, ne nenávist. Nenávist dodává energii. Láska dodává energii. Láska je příjemný pocit, nenávist je nepříjemná, ale pokud si budete muset vybrat mezi nenávistí a netečností, určitě si vyberete nenávist. Nikdy si nezvolíte netečnost. Netečnost je absolutně chladná a zabíjí.
Soucit není chladný, soucit je klidný. Chlad znamená smrt, klid znamená vyváženost. Zkusím to vysvětlit ještě jinak. Soucit je klidný, lhostejnost je chladná. Když srovnáte soucit s láskou a nenávistí, je klidný. Když ho srovnáte s lhostejností, je teplý. V porovnání s lhostejností a jejím chladem je soucit hřejivý. V porovnání s láskou a nenávistí a jejich vřelostí je klidný a osvěžující.
Ctnost, to je soucit. Není to láska, není to nenávist, je to rovnováha mezi dvěma. V žádném případě to však není lhostejnost. Soucit je životodárný. Ovšem pokud ho nepoznáte, bude vám připadat jako netečnost. Rozdíl je sotva patrný. Klid působí jako chlad, ale je živý, je svěží. Chlad je mrtvý, nic víc. Ctnost znamená soucit.“

Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem

… jak trefné a pravdivé! Po přečtení téhle věty, kterou napsal Lao-c´, mi hned vytanulo na mysli, co si říkám před každým dlouhým během a je zcela lhostejné, zda jde o závod, nějakou mou akci, či charitativní běh:

Teď uděláš první krok, pak další, další a další, až je pěkně poskládáš jeden za druhým a po tom posledním budeš v cíli, budeš na konci té krásné cesty, a pak si zase vymyslíš něco jiného a budeš se opět těšit ze všech kroků, které učiníš.

OSHO k tomu říká: „Nestarej se o cíl, První krok je zároveň poslední, Začátek je zároveň konec. Tento okamžik je vše. Tisíc mil dlouhá cesta začíná u vašich nohou. Nestarejte se o cíl, radujte se, buďte šťastní, že děláte první krok; druhý krok vyjde z prvního a třetí bude následovat. Nemusíte se ničím zabývat, nemusíte se o to vůbec starat. Zítřek ať se postará sám o sebe. Nemyslete na zítřky. Radujte se! Tento krok je tak krásný! Těšte se z něj tak, že samotný prostředek se stane cílem.“

Tak na co ještě čekáte, hybaj ven začít dělat své kroky, první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, tisící a prosím vás neusněte při tom, jako při počítání oveček 🙂