Když člověk napíše vedle sebe šestku a osmičku, tak v české kotlině nejspíše mnohým naskočí zcela něco jiného než věk.

Bylo těsně po poledni, byla neděle 12. září 1954, když se na svět vyklubal jeden Vykuk.

Napsat vykoukl by neodpovídalo realitě, protože jeho oči ještě neviděly, to až trošku později s jejich pomocí začal rozeznávat lidi a věci kolem sebe. A že bylo na co se koukat!

Doba, do níž se narodil, byla dobou budování, a tak, když mu byly tři roky, odjel s tátou a mámou budovat Slovensko. Tedy on moc nebudoval, spíš se ukázal jako rozvraceč zavedených pořádků, a už tehdy se ukázalo, že “autorita” je slovo, které mu nic neříká. Zkrátka vyslechl si slovo starších, ale většinou jen vyslechl. S tím, aby také poslechl, si hlavu moc nelámal.

Než začal chodit do školy, vrátil se do Čech, k babičce, která jej dostala na starost. Už před tím se starala o jeho staršího bráchu Mikuláše, který byl taky pěkný samorost, a sestru Zuzanu, která sice byla poslušnější, ale také svá. Je jasné, že tuhle trojku babička moc nedávala. Byla ráda, když je nakrmila a úplně nezvlčili.

Ne, že by jí zlobili, či dělali nějaké naschvály, na to jí měli moc rádi, ale prostě měli svou hlavu.

Milošek, tak se Vykuk jmenoval, byl všechno, jen ne ten, co by chvíli poseděl. Spíš byl pořád někde v trapu. Z dnešního pohledu byl zralý na to, být označen za hyperaktivní (nezvladatelné) dítě.

V té době však to znamenalo “živé dítě”, prostě takové dítě co nepostojí, a léčilo se to sportem.

Takže se školní docházkou byl poslán i do sokola, aby si s ním “bratři” poradili.

A to zase oni jo. Za to se jim odvděčil tím, že se poprvé v životě zařadil do kolektivu a dělal, co mu řekli.

Jak by také ne, když to byla spíš zábava a ovládání vlastního těla bylo velkou výzvou. Proto začal pošilhávat i po gymnastice, ale nakonec v jedenácti vyhrála atletika, hlavně však běh, protože ten nabízel možnost létat. 

A volnost, pohyb v přírodě, to bylo to, co Vykuk miloval na světě ze všeho úplně nejvíc.

A běh se mu stal vpravdě osudem! Od té doby, a je to už 57 let, se většina věcí v jeho životě točí kolem běhu. A přestože už jsou spolu tak dlouho, nikdy jej nenapadlo: už mě to nebaví, už nebudu běhat, běhu běž a už se nevracej.

Nenapadlo jej to nejspíš proto, že běh pro něj nebyl nikdy povinnost, nikdo a nic jej do běhu nenutil. 

Běh byl a je pro něj svoboda. Běh mu před 15 roky přivedl do cesty i největší životní lásku, s níž si přesně před 10 lety slíbili, že poběží spolu životem v dobrém i zlém, a běží tak dodnes.

Samozřejmě, že ne vše v životě Vykuka je, jak by si přál, to by ani nebyl život, ale pohádka. 

Na druhou stranu, to by nesměl být Vykuk, vykukem, kdyby nevěřil, že čas vše spraví – a čas je něco, byť jej mnozí neustále nahánějí, čím si Vykuk nenechá kazit života běh, na to už je moc starý kmet!

Běhám, tedy jsem. Když jsem začal skutečně běhat, čímž myslím, že jsem přestal utíkat, když mě nachytal hlídač na švestkách či na třešních nebo poté, co si otec usmyslil, že jsem neudělal, co mi nařídil udělat a rozhodl se to řešit jednou pádnou na zadek, změnil se mi svět.

Vtipné na tom bylo, že skutečně běhat jsem začal nejspíš ze vzdoru k otcovské autoritě poté, co mi běhat zakazoval a měl mě k tomu, abych chodil na kytaru, což však nešlo, neboť obě tyto činnosti se jaksi v mém týdenním rozvrhu scházely v jeden den – v sobotu.

Bylo to ještě v době, kdy se chodilo do školy i v sobotu. Kytara byla sice nepovinná, ale zato se platila. Běh byl taky nepovinný, ale neplacený a bavil mě daleko více než „Ovčáci, čtveráci“, a Yesterday mě můj profesor nechtěl učit, dokud se nevypořádám s těmi Ovčáky. Takže jsem prostě vzal z domova a z kytary roha a začal se učit běhat a běhám pořád, a začalo to tak nevinně – útěkem před výpraskem.

Takže bych měl svému otci tímto vlastně tam nahoru poděkovat, že mi v běhání bránil tak, až mě k němu dohnal. Třeba ale chtěl, abych začal dělat něco pořádně, pokud ano, tak byl pedagogickým géniem, není totiž lepší způsob jak vás k něčemu přivést, než vám to zakázat.

Vymezit se, najít si svůj kmen, to je in, to je moderní. I tady, stejně jako v běhu, se vracíme ke kořenům, k prvopočátkům života člověka.

Zatímco u běhu je to krok správným směrem, v případě společnosti rozhodně ne. Kmenové uspořádání znamenalo život ve věčné válce. Právě proto se začaly kmeny sdružovat ve větší celky, neboť pochopily, že tak snadněji přežijí.

Proto vznikly státy. Proto vznikly takové útvary, jako je USA, EU, Liga arabských států. Tenhle vývoj měl svou logiku. A má ji stále. Tenhle model má pro své zdárné fungování jedinou podmínku – schopnost domluvy.

Domluvit se neznamená klást si podmínky. Domluvit znamená najít řešení, které bude „vyhovovat“ – nejméně vadit, nejlépe všem.

Plnění podmínek již předem zakládá půdu pro korupci – já ti tohle, ty mě za to tamto. Myslíte si, že by život na Zemi ještě existoval, kdyby zde vládla soutěž ve smyslu: NĚCO za NĚCO?

Já říkám NE! Život je sice tvrdý, ale spravedlivý a dává šanci na přežití všem a všemu, a to rovným dílem. Jakmile je v přírodě něco v nerovnováze, má příroda nástroje, jak rovnováhu zase nastavit.

Nyní se na Zemi nemístně rozlézá druh zvaný člověk. Co si myslíte, že s tím příroda udělá? Bude to trvat dlouho, ale ona si s tím/s ním poradí.

Co tím chci říct?

Chci tím říci, že čas není to, co nás v životě limituje, naopak čas je tu proto, abychom jej využili pro sebe, abychom ho využili k dohodě.

A že to bude trvat dlouho? No a co?! Už jsme se honěním za rychlými řešeními připravili o  33 „Kristových“ let. Už bychom tedy mohli mít rozum a uvědomit si , že nenastal už čas změnit taktiku a začít hledat společná řešení, ne rozdělovat společnost!

Co tu pořád tak pobíháš, to si nemůžeš chvilku sednout jako normální člověk? No, já bych hrozně rád, ale jakmile si sednu, tak jsem celý nesvůj, jakoby mě to, na čem sedím, pálilo do zadku. Tak se radši zvednu a běžím.

Ale abyste si nemysleli, že musím pořád běhat, to ani náhodou, klidně z běhu přecházím do chůze, dokonce jsem schopný se z plného běhu zastavit a pokochat se pohledem na to, co si kochání zaslouží – východ či západ slunce, rozhled do krajiny, mraky nad hlavou, třpyt vodní hladiny, rozkvetlá louka, oči koloucha…, prostě těch důvodů, proč se zastavit a jen tak zírat, vlastně jen tak lelkovat, je spousta.

Co mě také dokáže zastavit v letu, je to, že už nemohu propadnout dech, když jsem před tím zčistajasna dostal nápad běžet tryskem. 

Podobné nápady většinou mám, když se mi něco podaří, když mám velkou radost, takovou radost, že mi až vyhrknou slzy a brečím jak želva, nebo prostě vylétnu jak střela a běžím, dokud mi dech stačí. Pak se zastavím, vydýchám a užívám si plnými doušky štěstí.

Prostě poběhlík.

Lidé, běžte! U příležitosti oslavy dvěstěpadesátých narozenin našeho vůdce Miloše Zátopokorpila vydává vláda toto prohlášení: Lidé, běžte! Rozeběhněte se do všech krajů a zákoutí a zvěstujte dobré zprávy. Zprávy o tom, že povětří, povodí i polesí přeje běžcům po celý rok. Zprávy o tom, že lid v běhu je si blíž, než lid dlící na stolici či stolci. Zprávy o tom, že běh je nositelem zdraví a dobré mysli. Zprávy o tom, že náš milovaný guru se těší pevnému zdraví a obíhá zrovna třetí planetu naší sluneční soustavy.

Lidé běžte! Předběhněte se! Vyběhnete spolu! Vyběhněte se sebou! Běžte, abyste nikdy nedoběhli jiné, prostě, běžte a buďte.

Ve chvíli, kdy jsem obdržel od svého přítele tuto oslavnou ódu, jsem zprvu nevěděl, jestli už by mě nejraději neviděl lítat v povětří a kontrolovat to všechno společně s Emilem Zátopkem z nadpozemských výšin, nebo se mu jen prostě v mysli vypotila poetická slina.

No raději po tom nebudu pátrat, navíc se mi to moc líbí, a když se člověku něco líbí, neměl by pátrat po důvodu daru, ale měl by si ten dar pořádně užít. Takže milý příteli, který tak rád běháš po všech čertech, děkuji ti za to vyznání.

Ápropos ta dvěstěpadesátka se mi také líbí, je velmi blízká mé duši, vždyť je to cifra, která se skoro navlas podobá jinému krásnému číslu „246“, což – jak všichni zasvěcení dobře vědí – je počet kilometrů dělících od sebe Athény a Spartu, kam bych se rád určitě ještě, než opravdu usednu na nebeský obláček, rád vrátil a skropil jí svým potem.

Běhejte pro radost a s radostí

Nejspíše se ještě dlouho nedočkáme nového Emila Zátopka, ale jsem si jistý, že někdo podobný už po našich cestách necestách běhá, jen to bude chvilku trvat, než se více vyběhá, aby mohl stejně jako Emil dobývat pro Českou republiku slávu. I když upřímně běh a běhání jen o té slávě není, je to spíš o parádních pocitech, které běžící člověk zažívá ve chvíli, kdy se rozeběhne – rozletí, neb alespoň v běhu člověk, byť jen na zlomky vteřiny, zažívá pocit beztížnosti – pocit, že má křídla. 

Obdivuji vás za to, co děláte, jak to děláte, jak kolem sebe šíříte pozitivní energii, a po dnešku je můj obdiv k vám ještě větší.

Po dlouhých deseti letech jsme měli s Danou na návštěvě padreho Petra H.

Před těmi deseti lety s námi vedl dlouhý rozhovor před naší svatbou, kdy nám pokládal otázky, které si lidé většinou sami před tímto důležitým krokem nepoloží, i když by měli. Měli proto, že jsou to otázky mířící velmi hluboko pod kůži, a když si je vzájemně nezodpovíte, tak později mohou hluboko uloženy ve vás způsobit, že si přestanete vzájemně rozumět.

Kromě toho, že nás pak na Třech křížcích oddal, naučil nás dívat se na věřící zcela jinak, než jsme se na ně dívali, než jsme ho osobně poznali.

Dívali jsme se na ně, jako většina ateistů, jako na lidi, kteří věří v něco, co není, věří na Spasitele, věří v Boha.

Neměli jsme vůbec potuchu, kolik toho dělají pro ostatní, hlavně pro ty, kteří z různých důvodu sešli na zcestí, nebo se dostali do nesnází. 

Neměli jsme vůbec ponětí, že to nedělají na “příkaz” Boha, ale pouze z lásky k člověku, z lásky k bližnímu svému.

Nechápali jsme to ani z toho důvodu, že moderní doba je už taková, že lidi manipuluje do role “výrobního prostředku”, který je schopný myslet většinou jen na to, jak vydělat co nejvíc, aby byl spokojený, aby uspokojil potřeby své rodiny.

Neříkám, že je to špatné, ale pro život je to málo, protože člověk není nemyslící stroj, je to živý tvor toužící po lásce, toužící po uznání, toužící něco opravdového prožít… a když to nepozná, citově strádá. 

To vede k tomu, že pak strádá i psychicky a fyzicky, až z toho onemocní. Onemocní nemocí odcizení.

O téhle nemoci se nemluví, ale bohužel touto nemocí trpí zejména mladí lidé, a to je velmi nebezpečné, protože ten, kdo touto nemocí onemocní, se odcizí nejdříve lidem a pak sobě, a nakonec to dojde tak daleko, že neví, proč by měl žít.

Když Petr odcházel, doplnil to, co jsem zmínil v úvodu: Obdivuji vás za to co děláte, jak to děláte, jak kolem sebe šíříte pozitivní energii – a po dnešku je můj obdiv k vám ještě větší.

Je větší, protože z toho, co děláte a sdílíte, člověk nutně nabude dojmu, že si tak hezky běháte, cvičíte, cestujete… a nemáte vlastně žádné starosti, ale teď vidím, že jich máte spousty, jen se díky svém přístupu k životu s nimi dokážete lépe vyrovnat. Možná i díky tomu, že jste na všechno dva.

A má pravdu, se vším se člověk dokáže lépe srovnat, když na to není sám, a my jsme Petrovi moc vděční za jeho otázky, které nám položil před svatbou, které bychom si sami nikdy nejspíš nepoložili, a možná nebyli dnes tak šťastní a neměli sílu šířit lásku, naději a optimismus mezi ostatní.

Takže jaké z toho plyne poučení? Docela prosté: nezavírejte se do sebe, nesnažte se vyřešit své problémy sami. Vždy se najde někdo, kdo vás vyslechne, možná neporadí, ale mnohdy, aby člověk našel cestu ven ze začarovaného kruhu, stačí vyslovit je nahlas a věci se začnou dít.