Po prvním roce na střední … „Další rok proběhnul celkem klidně, akorát že v novinách napsali, že do celostátního fotbalového výběru se dostal idiot a mně začaly odevšad chodit dopisy. Máma to všecko sbírala a udělala mi z nich takový památník. A z New Yorku mi dokonce přišel balíček, ve kterém byl basebalový míček, co se s ním hrají oficiální mistrovství, podepsaný celým manšaftem New York Yankees. To byla fakt paráda. Hrozně jsem si ho považoval, ale jednou, když jsem si házel na dvorku, přiběhl velký pes, který ho z voleje chytnul a sežral mi ho. Ale takový věci se mi stávají pořád.“

• Z vysoké školy … „Učebnice Moderní teorie fyziky světla vážila skoro tři kila a připadala mi, jako by ji napsal nějaký Číňan, ale stejně jsem s ní každý večer sedával na posteli pod žárovkou a četl si v ní. A i když absolutně nechápu čím to bylo, tak za nějakou dobu mi to všecko začalo dávat smysl. Proč jsem si to všechno zapisoval mi nebylo jasný dál, ale ty rovnice byly jednoduchý jak facka. Náš profesor se jmenoval Hooks a po první písemce si mě zavolal a řekl, Forreste, přiznejte se, že vám někdo při testu napovídal, ale já vrtěl hlavou, tak mi dal papír s nějakými dalšími příklady a když jsem je vypočítal a profesor Hooks se na ně podíval, tak jenom kroutil hlavou a pořád opakoval: to jsem blázen, to jsem teda vážně blázen.“
• Z války ve Vietnamu …„Týdny se vlekly tak pomalu, že jsem měl pocit, jestli náhodou čas nejde pozpátku. To bylo pořád nejdřív do kopce a pak zase z kopce a pořád dokola, akorát, že někdy byli na kopci rákosníci a jindy zase ne. Seržant Kranz tvrdil, že všechno je v ažuru, že takhle se postupně probijeme zpátky domů do Států, protože až opustíme Vietnam, budeme pokračovat přes Laos a přes Čínu a Rusko až na Severní Pól a pak po ledě na Aljašku, kde už na nás budou čekat mámy. Ale Bubba povídal, ať ho neberu vážně, že je to dement.“
• Když vařil guláš pro celou rotu v kotli … „Povídám, už jenom chviličku, seržante a v té chvíli začal kotel tak nějak brumlat a otřásat se a zpod víka syčela pára a pak mu upadla noha. Co to má znamenat, chtěl vědět seržant, vy v tom bojleru něco vaříte? No přeci večeři, já na to a seržantovi se v obličeji objevil takový překvapený kukuč, který vzápětí vystřídalo zděšení, jako když člověk jede autem a vidí, že ho čeká karambol, kterému se už nevyhne a pak kotel vybouchnul. Co bylo dál si už přesně nepamatuju. Akorát vím, že to vodneslo střechu a vyrazilo všecky okna a dveře. Maníka, co umýval nádobí, to prohodilo zdí a ten, co štosoval talíře, vylít k nebi jak rachejtle.“
• Když se loučil s Bubbou … „A pak Bubba povídá, Forreste mohl bys mi zahrát na harmoniku? Tak já ji vytáh a začal hrát ani nevím co a Bubba říká, Forreste nemohl bys mi prosím zahrát Way Down the Swanee River, a já na to, jasně Bubbo. Tak jsem votřel dírky a začal hrát, i když kolem se střílelo pořád pryč a já věděl, že by jsem měl být za kulometem, ale řekl jsem si co, a foukal dál.“
• Z nemocnice, kde si povídal o životě s poručíkem Danem … „Já si myslím, že jak jsem tam tak sedával s Danem a povídal si s ním, mělo to velký vliv na můj další život. Já vím, že jako idiot nemám nárok mít nějakou životní filosofii, ale to je možná jenom proto, že si nikdo nedal tu práci, aby se mnou o takových věcech mluvil. Dan říkal, že všechno co se nám v životě přihodí a vůbec všechno na světě určují přírodní zákony, co řídí celý vesmír. Bylo to hrozně složitý, ale to podstatné, co jsem z toho pochytil, mi pomohlo změnit náhled na svět. Já v životě neměl ponětí, o co kráčí, protože věci se dály nejdřív jedna, pak druhá a tak pořád dál a nic mi nějak nedávalo smysl. Jenže Dan říkal, že je to všechno součástí nějakého Velkého Plánu a nejlíp prý člověk udělá, když si sesumíruje, jak do něj zapadá a toho se má držet. Když jsem tohle pochopil, začala mi být spousta věcí jasnějších.“
• Po další rozmluvě s Danem … „Tu noc jsem pak ležel na kavalci a přemýšlel o Bubbovi a jak by byl rád, že mi ty krevety tak šmakujou a taky o té lodi a vůbec. Chudák Bubba. A druhý den jsem se Dana zeptal, proč musel Bubba umřít a co je to za blbý přírodní zákon, když je něco takového možný. Dan chvilku přemýšlel a pak povídal: Víš Forreste, ty zákony k nám opravdu nejsou moc shovívavý, ale jsou jaký jsou a s tím nic nenaděláš. To máš jako když v džungli tygr sežere opici. Pro tu opici je to blbý, pro toho tygra dobrý. Prostě tak už to na světě chodí.“

A pak že život není zajímavej a je nuda! Užijte si pěknou neděli, a bacha na divočáky. Když vás sežere divočák, tak pro divočáka dobrý, pro vás blbý, prostě tak už to v životě běží.

„Byl´s už někdy s holkou, Forreste?“ „Chodím s nimi na kurzy rodinného účetnictví.“

• A to já si s nimi jdu radši zaběhat. Ostatně je to asi nejlepší způsob jak je přesvědčit, že nejste nic pro ně. Je lepší s nimi vyběhnout a pořád jim utíkat, než aby s vámi vyběhly :). 
• „Myslel jsem, že mě pošlou zpátky do Vietnamu, ale rozhodli, že přispěju k porážce komunistů tak, že budu hrát pingpong“. A to bez ohledu na to, že na začátku jeho pingpongové kariéry stála jiná hláška a sice: „To se naučí každej blbec“. Nevěřte, že něco je jen pro blbce a něco jen pro vyvolené, nebo se na to můžete podívat ještě jinak, podívejte se na to tak, že KAŽDÝ Z NÁS JE VYVOLENÝ!
• „Člověk má asi někdy málo kamenů“… Ano někdy máme málo kamenů, abychom s jejich pomocí ze sebe vyházeli všechnu tu hořkost vůči někomu nebo něčemu a pak si ji léta nosíme v sobě, jako si jí skoro celý život v sobě nosila Jenny, ale i na tu její hořkost nakonec došlo, stačil na ní jeden malý človíček, stačil na ní nový život ale bez Forresta by z toho nebylo nic, takže k tomu musíte přidat ještě nekonečnou víru, naději a lásku …
• „A za několik let toho malýho rozzlobenýho pána, co stál u školy, napadlo, že by nebylo špatný stát se prezidentem. Ale někdo si řekl, že to není zas tak dobrej nápad“. Ne všechny naše nápady se musí nutně líbit jiným, ony ani naše skutky, byť na jejich začátku stojí jen pomoc druhým, nemusí být vždy druhými takto pochopeny. Prostě člověk je děsně divný tvor, vždy nejlíp ví, jak to ten druhý myslí a proč to dělá, dost často ale neví, proč dělá právě to, co dělá sám …
• „Tak ty jsi máma?… „Jmenuje se Forrest.“ „Jako já…“ „Je po tátovi.“ „Jeho táta se taky jmenuje Forrest?“ … „A?“ „Ne, neboj, není …, patří mezi nejchytřejší děti ve školce.“ … „Úsměv“. Ten úsměv jsem musel uvést jako přímou řeč, protože vypověděl víc než tisíce dalších slov, v tomto úsměvu, v malém Forrestovi, jako by se uzavřelo celé to Forrest Gumpovství, které neříká nic jiného než: „Miluj bližního svého, dělej věci naplno, žij naplno, žij pro tuto chvíli,“ ale ono se neuzavírá, protože bude žít dál, nejdříve v malém, pak větším a ještě větším a ještě větším Forrestovi juniorovi a vlastně i v nás všech, kteří jsme jím byli „potrefeni“ … „úsměv“
• „Máma říkala, že člověk musí odložit minulost a pak zase může jít dál.“ Je vždycky dobré poslouchat, co nám máma říká, nemusíme vždycky poslechnout, ale její slova bychom si měli pamatovat, když pro nic jiného, tak třeba proto, že se nám někdy budou hodit jako citáty, když se nám nebude dostávat vlastních slov a my se budeme potřebovat hnout z místa
• … „a to je asi tak všechno“ … No uvidíme, jestli je to všechno, vždyť sám Forrest toto úsloví použil v životě mnohokrát a pak volně pokračoval ve vyprávění své životní story …, tak se nechte překvapit, zda poběžíme dál s Forrestem, nebo poběžíme i příští neděli s někým jiným …, „a to je asi tak všechno“ …

Jogging – jóga, meditace, modlitba – v pohybu, v běhu. Běžecký „národ“ se dělí na běžce a na joggery. Běžec je ten, co běží. Fajn, ale to dělá jogger taky, tedy většinou. Tak v čem je ten rozdíl, nač pak rozdělovat vyznavače běhu na „běžce“ a „joggery“? Byť to není na první pohled patrné, tak mezi běžcem a joggerem je velký rozdíl. Běžec běží zejména pro potěchu z běhu, pro potěchu z fyzického výkonu. Jogger k té radosti z běhu přidává ještě objevování. Objevování sebe sama, objevování svého nitra.

Jogging není jen o běhu, ale je i objevování vnitřních světů, objevování krás světa, rozmlouváním se sebou samým ve svém nitru, rozmlouváním se světem kolem sebe. Rozmlouváním a hledáním, proč tu jsme, co si můžeme vzájemně – já a SVĚT – nabídnout. 

Při joggingu člověk běží a medituje, ale také často běží a modlí se, protože to, co objeví v sobě a kolem sebe jej nenechává klidným, rozehrává struny jeho vědomí do nejúžasnějších tónů, které naplňují jeho duši radostí, v jeho těle uvolňují napětí, na jeho tváři, v jeho očích probouzejí blažený úsměv – úsměv idiota.

Úsměv idiota proto, že vzniká zcela mimoděk. Když se někdo zeptá joggera: „Proč se tak usmíváte, co vás tak pobavilo?“, tak nejčastější odpověď je: „Nevím, prostě se mi tak nějak udělalo najednou dobře“. 

Při joggingu se člověk dosti často přistihne při modlitbě. Přistihne se při modlitbě za lepší svět: „Bože, prosím, dej, aby byli všichni tak šťastní, jako já v této chvíli. Bože, dej, ať je na světě tak krásně, jako to vnímám já v této chvíli. Bože, dej, ať mohu létat…“

Při joggingu se člověk dostává skrze hluboké dýchání do stavů, jaké prožívají jogíni ve chvílích nejhlubšího ponoření se v sebe sama.

Kolikrát zažije „běžec“ stav nejhlubšího splynutí, stav, kdy vstoupí do zóny? Prameny uvádějí, že běžci se to přihodí tak 2x či 3x za život. Jogger je schopný vstoupit do zóny každý den.

Ať se cítíte běžcem či joggerem, tak stejně nejdůležitějším je, že jste v pohybu, protože pohyb je život, život je vývoj, vývoj je cesta vpřed a jsme zase na začátku jen o stupínek výš, tím že jsme o stupínek výš získáváme širší rozhled a zároveň i hlubší vhled…

Proč běhám? Protože miluju život! Běhám, protože miluju pohyb a bez něj bych byl mrtvý muž! Lidská populace, hlavně ta moderní západní, postupně vymírá, mnohé už nebaví nic, ani milování. Vliv globalizace (importování života západní civilizace do rozvojových zemí) bude postupně znamenat i jejich vymírání. Že vám to připadá smutné? Je i není. Nakonec se totiž vrátí na Zem rovnováha a s ní možná i ráj.

Proč člověk běhá?

Je tisíc důvodů, proč člověk běhá, přitom by stačil jen jeden, a sice protože mu běh dělá dobře a to bez ohledu na to, jestli se mu běhat chce, nebo ho k tomu něco pudí.

Už jste se někdy vážně zamysleli nad tím, proč vlastně běháte?

Pokud položím tuhle otázku sobě, tak budu muset upřímně odpovědět, že vlastně nevím! Už si totiž nepamatuji ten prvotní impuls, který mě k běhání přivedl.

Teda pamatuji si, že to byl můj kamarád Jirka, který mi řekl o závodě, který se běží na cestě u hájovny v Pražském lese a protože to bylo jen, co by člověk doběhnul, tak jsem tam šel a svou kategorii mladších žáků vyhrál.

Ale jestli jsem tam běžel jen proto, že mě běhat bavilo, že jsem běhal docela dobře, nebo proto, abych se stal běžcem – závodníkem, tak to už si tedy rozhodně nepamatuji.

Pamatuji si, že mě to vítězství nadchlo, pamatuji se, že jsem se pak začal připravovat v atletickém oddíle s panem Jiřím Babuškou, který se tak tímto stal mým prvním trenérem.

Pamatuji si na krajské kolo běhu Mladé fronty, které se běželo v parku Dobříšského zámku, a že tam jsem dostal pěknou nakládačku a skončil předposlední.

Pamatuji se, že když jsem pak přijel domů, dostal jsem doma od otce pěknou držkovou a asi i nějakej ten pohlavek, že jsem nešel na kytaru, kde jsem měl zaplacenou hodinu a raději běhal po všech čertech a ještě dělal ostatním stafáž.

Pamatuji se na to, že pak už mě běhání nikdy nepustilo, že mi začalo být málo, co nám trenér nakládal a začal si přidávat tréninky sám.

Běhal jsem při tom po lese, po pastvinách, běhal jsem povětšinou sám, protože kamarádi, i když taky běhali, až tak téhle mojí vášni nepropadli.

Běhal jsem ráno, běhal jsem večer, když jsem si nestačil odběhat sebou naordinovanou dávku přes den, protože jsem běhal za holkama, odběhal jsem si to v noci, třeba i o půl.

A když jsem věděl, že další den budu mít zase rande, tak jsem si šel lehnout jen na pár hodin (doslova) a ve čtyři ráno jsem už běhal zase.

Je fakt, že jsem se takhle docela pěkně vyběhal. Nikdo mě neučil, jak mám běhat, nikdo mi neříkal, co mám běhat, prostě jsem běhal a i proto, že jsem byl malý vzrůstem a běh mi pomáhal se vytáhnout i na daleko větší kluky.

Mějte krásný jarní den a užijte si ho v běhu, nebo jakémkoliv pohybu, abyste ten ráj mohli zažít v plné síle, optimismu, svěžesti a radosti!

Máma vždycky říkala, že zázraky se dějí každý den“.

• Někdo tomu nevěří, přesto je to tak!“ Stejně tak mnozí považují běh za peklo. Velmi často to souvisí se zkušeností získanou ještě ve škole, kdy se běhalo jen pro čárku a znamenalo to být upálen zaživa, protože po doběhu vás pálily plíce, nohy, ruce, prostě celý člověk. Opakovat tuhle zkušenost se nikomu znovu moc nechce. Přitom však stačí velmi málo, jen to prostě zkusit jinak, třeba jako Lucka, která o tom napsala: „Natrefila jsem na Běžeckou školu úplně náhodou. K běhání jsem neměla žádný citový vztah (minimálně ne pozitivní) a začít běhat jsem vůbec neplánovala, ale po prvních přečtených článcích jsem musela číst dál a dál, až jsem nabyla dojmu, že to rozhodně musím zkusit. Sice se mi tu a tam do hlavy vetřela vzpomínka na protrpěné školní patnáctistovky a podobně, ale po tom, co jsem si tu přečetla, jsem nabyla přesvědčení, že když na to teď půjdu jinak, tak to půjde.“
• „Našel´s už Ježíše, Forreste?“ „Já nevěděl, že ho mám hledat, pane …“ K tomu není pro někoho možná třeba moc dodávat a přesto bych něco měl. Jednou jeden kněz při kázání řekl: „Lidé dobří a ctnostní, kteří věří v Boha, přijdou do nebe“. Na kázání byl přítomen anglický myslitel Edmund Burke, který v Boha nevěřil a ten knězi po kázání položil otázku: „A co ti, kteří jsou dobří a ctnostní, ale v Boha nevěří? Kam se dostanou oni? Dostanou se do nebe? Jestliže odpovíte, že ano, pak není potřeba věřit v Boha. Pak je víra, celá ta hypotéza, zbytečná. Jestliže se do nebe dostane člověk už tím, že je dobrý a ctnostný, k čemu potom víra? A pokud mi řeknete, že lidé dobří a ctnostní, kteří nevěří v Boha, přijdou do pekla, k čemu potom být dobrý a ctnostný? Stačí věřit v Boha“. „Našel´s už Ježíše, Forreste?“ „Já nevěděl, že ho mám hledat, pane …“
• „Všichni občas děláme věci, které tak úplně nedávají smysl.“ Kazatel, který dostal tu zapeklitou otázku: „A co ti, kteří jsou dobří a ctnostní, ale v Boha nevěří? Kam se dostanou oni?“ nad ní hloubal celý týden a odpověď stále v nedohlednu. Nakonec měl sen, v němž přijel do nebe, tam bylo všechno polorozpadlé, žádné štěstí, spíše nuda, nic vzrušujícího – ticho, to samozřejmě ano, ale mrtvé. Odjel na exkurzi do pekla a tam – světe zboř se – bylo všechno tak krásné! Stromy, zeleň, květiny – ty úsměvy země, ptáci zpívající ve větvích, všichni vespolek šťastní. Šel do města a zeptal se lidí, jestli je zde Sokrates, o němž věděl, že byl ctnostný a dobrý, jen v Boha nevěřil. Odvětili mu: „Pracuje támhle na poli,“ a ukázali cestu. Kněz došel k Sokratovi a zeptal se jej: „Ty, dobrý a ctnostný, jen jsi v Boha nevěřil, zde v pekle?“ Sokrates odvětil: „O žádném pekle nic nevím, ale od doby, co tu jsme, proměnili jsme toto místo v ráj.“ Kazatel pak odpověděl na před týdnem mu položenou otázku: „Nevím, jak je to doopravdy, ale měl jsem sen, ve kterém jsem pochopil, že lidé dobří a ctnostní, kamkoliv přijdou, promění toto místo v ráj. A lidé, kteří nejsou dobří a ctnostní, přestože věří v Boha, promění každé místo v peklo.“ K tomu se dá připojit ještě Forrestovo: „Cože? Na sajrajt se musí se smetákem. To říká moje máma!“ 
• Když Forrest vypráví o válce ve Vietnamu: „Z přírody jsem toho tady viděl hodně. Chodili jsme na dlouhatánské výlety … Jednoho dne začalo pršet a pršelo čtyři měsíce.“ No vidíte a my tu máme pár týdnů horko a už se nám roztékají silnice :), ještě štěstí, že lesní půda, byť trošku práší, neteče, a tak se nám vyplatí návrat k přírodě. Ale z Forresta si pamatuju, že ve chvíli, kdy přestalo konečně pršet, začaly odevšad létat kulky a pak běhal a běhal a běhal, aby zachránil nejdřív holou kůži, pak všechny spolubojovníky a nakonec ho něco kouslo :), což se pak ukázalo jako zranění za milión a když to zranění chtěl vidět pan prezident, tak mu ukázal před celým národem holý zadek :). Jo, byl to prostě kanón :)!
• O vložení peněz do Applu: „Přiměl mě, abych investoval do jakési firmy přes ovoce. No a potom mi zatelefonoval a řekl, že s penězi už máme vystaráno. Já mu řekl: To je dobře, o starost míň.“ No vidíte to a pak že ovoce není zdravé, když pro nic jiného, tak vám pomůže s vyřešením starostí o bytí a nebytí 🙂
• Když pobíhal po celé Americe sem a tam, dostával otázky: „Pane, proč běháte? Za co běháte? Běháte za světový mír? Běháte za ženská práva? Podporujete bezdomovce, běháte za zvířata?“ A co na to Forrest? „Chtělo se mi běhat, zkrátka se mi chtělo.“ Odpověď jednoduchá a trefná, přesně v duchu filosofie Forresta Gumpa. Přesně tak to s běháním je, prostě jde jen o tu chuť si jít zaběhat. Běh nepotřebuje žádné přívlastky, přídomky, přípony, předložky, spojky … Běh je jedno jediné velké citoslovce, běh je jedno velké ÁCH …
• O tom, jak přišel ke jménu Forrest: „Jméno jsem dostal po hrdinovi občanské války, Nathanu Badforfu Forrestovi. Máma říkala, že jsme s ním tak trochu příbuzní, on totiž založil takovej spolek, jménem Ku-Klux Klan.“ Cítíte tu krásnou komičnost? Až nyní, při psaní těchto mott, jsem si uvědomil další rozměr Forrest Gumpovství, a tím je nenásilí. Forrest nikdy s nikým nebojoval, ani ve válce, ani za pingpongovým stolem, ani s přírodou, když lovil krevety, ani s nepřízní osudu, když jej stále jeho milovaná Jenny odmítala … NIKDY NEBOJOVAL, vše přijímal jak je a VŽDYCKY VYHRÁL!. Zatímco ti, po jejichž zakladateli dostal jméno, celou svou existenci bojovali a nakonec PROHRÁLI. PROČ? Je to jednoduché: protože člověk nepřichází na svět, aby se stal Bohem, nemůže, on jím totiž po celý život JE, jen se tu zodpovědnost za sebe, za ostatní, bojí přijmout a tak dělá ramena na všechno/všechny okolo sebe