Je tisíc důvodů, proč člověk běhá, přitom by samozřejmě stačil jen jeden – protože mu pohyb dělá dobře a to bez ohledu na to, jestli se mu běhat chce, nebo ho k tomu něco pudí. Už jste se někdy vážně zamysleli nad tím, proč vlastně běháte?

Pokud položím tuhle otázku sobě, tak budu muset upřímně odpovědět, že vlastně nevím! Už si totiž nepamatuji ten prvotní impuls, který mě k běhání přivedl. Teda pamatuji si, že to byl můj kamarád Jirka, který mi řekl o závodě, který se běží na cestě u hájovny v pražském lese a protože to bylo jen, co by člověk doběhnul, tak jsem tam šel a svou kategorii mladších žáků vyhrál.

Ale jestli jsem tam běžel jen proto, že mě běhat bavilo, že jsem běhal docela dobře, nebo proto, abych se stal běžcem – závodníkem, tak to už si tedy rozhodně nepamatuji. Pamatuji si, že mě to vítězství nadchlo, pamatuji se, že jsem se pak začal připravovat v atletickém oddíle s panem Jiřím Babuškou, který se tak tímto stal mým prvním trenérem, na krajské kolo běhu Mladé fronty, které se běželo v parku Dobříšského zámku.

Pamatuji se, že tam jsem dostal pěknou nakládačku a skončil předposlední. Pamatuji se, že když jsem pak přijel domů, dostal jsem doma od otce pěknou držkovou a asi i nějakej ten pohlavek, že jsem nešel na kytaru, kde jsem měl zaplacenou hodinu a raději běhal po všech čertech a ještě si nechal vytřít zrak.

Pamatuji se na to, že pak už mě běhání nikdy nepustilo, že mi začalo být málo, co nám trenér nakládal a začal si přidávat tréninky sám. Běhal jsem při tom po lese, po pastvinách, běhal jsem povětšinou sám, protože kamarádi, i když taky běhali, až tak téhle mojí vášni nepropadli.

Běhal jsem ráno, běhal jsem večer. Když jsem si nestačil odběhat sebou naordinovanou dávku přes den, protože jsem běhal za holkama, odběhal jsem si to v noci, třeba o půl. A když jsem věděl, že další den budu mít zase rande, tak jsem si šel lehnout jen na pár hodin (doslova) a ve čtyři ráno jsem už běhal zase.

Je fakt, že jsem se takhle docela pěkně vyběhal. Nikdo mě neučil, jak mám běhat, nikdo mi neříkal, co mám běhat. Jediné, co jsem znal, byly tréninkové dávky, které běhal Emil Zátopek, a tak jsem zkoušel běhat jednu zimu do kopců a v hlubokém sněhu i v kanadách.

Téhle vášni jsem však nějak nepropadl a po zimě šly kanady na hřebík. Proběhal jsem se až k vojně, kde mi to chtěli zatrhnout, protože jsem chodil běhat přes plot, navíc v západním vojenském okruhu (okolo Tachova), jednou mě chytli a jeden nadporučík na mě řval před nastoupeným plukem: „Škorpil, máte po kariéře!“ Nadporučík se uchlastal a já si běhal a běhám dál. No jo, ale pořád nevím: proč já vlastně běhám?

Původní význam slova jogging znamenal střídání pomalého běhu s chůzí, po našem – indiánský běh. Indiánský běh proto, že tento způsob překonávání dlouhých vzdáleností používali již před staletími indiáni.

Byl to i způsob překonávání dlouhých vzdáleností dávných a bájných listonošů v Himálajích či vojenských poslů, jakými byl například ten, co běžel z Atén do Sparty žádat o pomoc proti Peršanům a pak s nepořízenou běžet zpět, když zjistil, že ti oslavují zrovna svého boha války a to jim nedovoluje týden pozvednout zbraně.

Byl jím i bájný Feidippides, běžící pak z Marathonu do Athén, když ti si to s Peršany pak vyřídili sami.

Na indiánský běh, bájné listonoše a vojenské posly pomalu padá prach zapomnění, zato jogging si stále výrazněji nachází místo v životě moderního – aktivně žijícího člověka. Jeho moderní historie je spjata se jménem legendárního novozélandského trenéra Artura Lydiarda, díky němuž se od šedesátých let minulého století lidé začali nejdříve po desítkách, pak po stovkách, tisících, desetitisících a dnes statisících opět aktivně hýbat.

S malou nadsázkou by se dalo říci, že za to, jak to vypadá v současné době ve velkých městech po celém světě v den, kdy se zde běží maraton, může Artur Lydiard.

Charakteristickým rysem joggingu je, že člověk při něm běží,  jde jen tak, aby se sotva zadýchal, tedy na nízké až střední intenzitě (65 – 75 % TF max).

Jogging je nejlepší způsob, jak se zbavit přebytečných kilogramů, jak vůbec začít běhat. Je to tedy ten nejlepší možný způsob aktivního pohybu pro všechny začátečníky, ale i lidi s cukrovkou nebo kardio-vaskulárními problémy.

Cukrovkáři a kardiaci musí však toto začít dělat a i později provádět pod dohledem lékaře. To neznamená, že s ním budou chodit joggovat, ale budou chodit na pravidelné kontroly, měření a konzultace. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby takto jejich lékař přímo spolupracoval s jejich trenérem!

Nevěřím na náhody, proto mě ani nepřekvapilo, když jsem dostal nějakou dobou zprávu, že děti v České republice jsou nejtlustější ze všech dětí v Evropě, nejen nejtlustější, ale také jsou nejvíce ohroženy cukrovkou.

Proč mě to nepřekvapilo? Protože, byť každý rodič/prarodič nadevšechno miluje své děti/vnoučata, tak hodně často ten samý rodič/prarodič svým dětem dokáže neuvěřitelně škodit. Ne úmyslně, ale právě pro tu lásku.

Prostě dá, koupí jim, co jim na očích vidí – my jsme si to nemohli dovolit, nebylo to tady, tak ať aspoň moje dítě/vnouče si to užije – coly, limonády, hamburgery…

Ve škole nějakej „pošuk :)“ chce děti naučit běhat: „Mami/tati – mně se nechce, mohla/mohl bys mi napsat omluvenku, že nemůžu?“ Ale to víš miláčku, že ti jí napíšu, ještě by ses se nám zpotil/zpotila!“

Pak dítě vidí, o čem to je a prosí: „Mohl bych/mohla bych taky běžet?“ „ Nemůžeš Milánku, Milunko, rodiče ti napsali omluvenku, my si tě nemůžeme vzít na triko.“ 

Jogging je univerzálním prostředkem k vymazání šéfa/šéfky, manžela/manželky, syna/dcery, dluhů a všech dalších možných a nemožných problémů z hlavy.

Ne, že byste na ně dočista zapomněli a už nikdy nenašli cestu do práce, domů, do své banky, to rozhodně ne, ale ve chvíli kdy vyběhnete na ně prostě zapomenete a tím si vytvoříte ve své hlavě místo pro to, abyste posléze mohli najít řešení všech svých problémů. Protože jen ve chvíli, kdy máme hlavu čistou, mohou do ní přijít nové myšlenky, nové nápady a vy se můžete vydat vše, co vás tíží, vše, co vás drtí, řešit. 

Právě proto se stal jogging a posléze i běh takovým fenoménem, že dneska zaplavuje celý svět. Je to jedině a právě proto, že člověk má zase alespoň chvilku čas být sám sebou, bezbolestně se zbavit přebytečných kilogramů a všeho toho balastu, který uvnitř sebe nosí a zase normálně žít.

Žít a jít, běžet, kam ho napadne, kam se mu zachce, protože najednou na to MÁ. Má na to energii. A co si budeme povídat přátelé, v celém našem vesmíru o nic jiného než o energii nejde. Pokud si myslíte, že prachy jsou tím fenoménem, který roztáčí kola života, tak se jimi zkuste živit, jsem zvědavý, kolik dní bude trvat, než pochopíte, nebo zcela vyhladovíte :).

Ne, nepopletl jsem si písmenka a nechtěl napsat očistnou kúru, anýbrž očistnou túru. Že jste o tom ještě nikdy neslyšeli? A co má být? Já taky ne. Ale úplná hloupost to určitě není, vždyť očistnou túrou může být klidně i očistná kúra, záleží na tom, jak ji celou pojmeme.

Na tenhle geniální nápad mě asi nějak navedl první Ústecký půlmaraton, při němž jsme proběhli dokonalou očistou shůry a vůbec k tomu nepotřebovali atombordel, ba právě naopak, kdo na sobě neměl jakoukoli pláštěnku, očistil každý milimetr své kůže. Také jsme si v cíli libovali, že jsme se skvěle osprchovali a dokonce zadarmo. Je fakt, že když jsem na parkovišti ve Foru ždímal ponožky, tekla z nich ještě teplá voda. 

Tuhle očistu jsem ale až tak na mysli neměl, i když vlastně ano, při očistě túrou jde o to, dokonale si vymýt hlavu od všeho, co vám v ní straší, a to se myslím mnohým povedlo i v tom Ústí. Minimálně z hlavy vymyli myšlenky na to, zda to dají či ne, a jak se po tom budou cítit, a jestli budou moci pak vůbec chodit – o běhání už ani nemluvě. A vidíte, dali to a chodí, a hlavu mají v oblacích, neboť když člověk dokáže nemožné, má pocit, že může lítat a cítí se tak nějak lehčeji a radostněji a to jsou stejné účinky, jež jsou vlastní jak očistné túře, tak očistné kúře – cítit se jak znovuzrozený a vnitřně čistý, neboť ničím nezasviněný.

Očistnou kúru jsem si dal v životě mockrát, očistných túr však mnohem víc. Pravdou ale je, že když jsem si dával očistnou túru se záměrem očistit se, uvolnit se, vyprázdnit se, spojil jsem povětšinou i s očistnou kúrou. Prostě ráno jsem se jen napil a vyběhl, a sebou si nesl jen čistou vodu, aby energie v mém těle mohla proudit a vše, co mě má opustit, tak učinilo. 

Když vyrazíte na očistnou túru, měli byste ctít zásadu pomalého tempa, aby se vaše tělo, vaše mysl, celý člověk, mohli koupat v kyslíkové lázni a také proto, abyste na ní vydrželi co nejdéle. Při pomalém tempu je tělo schopné při dostatečném přísunu vody, i přesto, že vám notně kručí v žaludku, vydržet celý den. Postupně si bere energii z vašich tukových zásob, když už cukr došel. Pokud ale vyrazíte v kvapíkovém tempu, vyčerpáte cukry a tělo není schopné přejít na tuky, a z očistné túry se stane prachobyčejný trénink. 

Proč je podzim vhodným obdobím na očistné túry

Jednoduše proto, že teplota vzduchu bývá optimální (ani horko, ani zima), optimální je i vlhkost vzduchu, takže se tolik nepotíte a tím pádem můžete i s poměrně malým množstvím vody urazit dlouhé vzdálenosti a kdyby vám náhodou došlo, tak si do kapsy vezměte pár datlí, stejně jako si je brali beduíni na své výpravy napříč pouštěmi.

Podzim je křižovatkou života, pokud si na této křižovatce můžeme na chvíli sednout pod krásný strom, využijme toho a chvíli se zastavme ve svém běhu, nechme na chvíli plynout nad svou hlavou plující oblaka a máme-li splín, či nevíme-li zrovna kudy kam, co na tom, protože brzy bude určitě zase líp…

P.S. Životním podzimem, bereme-li, že životní podzim začíná v šedesáti, běžím deset let, a mohu říci, že je to nádherný životní čas, kdy můžete dělat všechno na co jste v mládí či středním věku neměli čas. Chce to jen velmi málo, být fit a zdravý a na tom se dá pracovat v každém věku, v každé etapě života, tak jestli vás láká, mít to jako já, tak začněte, fakt to za to stojí.

Ve stáří je skryta zkušenost z prožitého životního maratonu. Když člověk uběhne maraton, má mysl prázdnou. Právě NĚCO dokázal! Dokázal něco, v co ani on sám možná nevěřil a pochopil, že věřit znamená poznat pravdu.

Když se člověk dožije stáří, má v sobě zkušenost, že v životě běží málo co podle not. Že v životě málo co běží podle našich představ, že život je neustálá zkouška, ale že i tak stálo za to ten život žít.

Když se objímají lidé v cíli maratonu (ultramaratonu), jsou prázdní a šťastní. Jsou prázdní myšlenek, které je až dosud strašily, jsou prázdní myšlenek na neúspěch.

Prožije-li člověk život aktivně, je ve stáří prost myšlenek: co jsem všechno mohl, kdyby? Je prost těchto myšlenek, protože ví, že vše v životě mít, či dosáhnout, nelze. Zklidní se a užívá si toho, co je a vlastně i toho co bylo.

Stáří i úspěšně absolvovaný maraton představují v životě člověka mezník. Tím mezníkem je zkušenost, zkušenost, že všem navzdory, sobě navzdory, něco dokázal.

Dokázal jsem uběhnout maraton, dokázal se dožít stáří, kdy ještě leccos můžu.

Pokud se člověk dožije stáří a ještě je k tomu zdravý, vitální, fyzicky zdatný, může rozdávat rozumy těm, co v toto nevěří, protože kolem sebe vidí, že lidé mnohem mladší, třeba už čtyřicátníci, začínají ztrácet životní síly a životní optimismus.

Dožít se aktivního stáří, či uběhnout maraton je zkušenost k nezaplacení, neboť jediné, zač ji může člověk získat, je jít do toho a činit!

Proto jsou děti obecně rády ve společnosti prarodičů, proto jsou lidé obecně rádi ve společnosti starších lidí. Lidí, kteří nekáží, ale vlastním příkladem dokazují, že mnohé jde, když se o to aktivně usiluje. Cítí, že starší lidé, k nim nepřistupují s žádnými nároky, prostě k nim přistupují jen jako k člověku a člověk je tvor světla žijící z lásky.

Z lásky byl stvořen a s láskou by měl být propuštěn ze světa, když naznal, že jeho čas na Zemi se již nachýlil.  

Běh a stáří jsou stavy, kterým ti, co je nezažili, nepoznali, nerozumí a tak je odmítají jako bláznovství. Je to jen a jedině k jejich škodě, neboť běh i stáří jsou ZKUŠENOST.

Zkušenost, ke které člověk musí dožít či doběhnout. Zkušenost, kterou musí na vlastní kůži POZNAT!

Bláznovství je odmítání vlastního poznání, vlastního prožitku. Bláznovství je nevydat se na cestu k poznání, protože mi někdo řekl: „TO NEJDE!“ a nedokázal mi vysvětlit PROČ.

Vysvětlit PROČ může znamenat, že druhého nechám jít jeho vlastní cestou, zažít jeho vlastní zkušenost, protože bez vlastního poznání nepřijde POCHOPENÍ.

A pochopení sebe, pochopení ostatních je to, čeho nám je nyní třeba jako soli.

Právě jsem se probudil z dlouhého, nepěkného snu. Než jsem ulehl, vzdal jsem se naděje, která mě dlouhou dobu naplňovala, napájela. Ve chvíli, kdy jsem se jí vzdal, se vše začalo obracet, ne o 45, ne o 90, ne o 180 stupňů, najednou mám pocit, že vše nabralo neskutečné obrátky, stoupám, ba přímo běžím po spirále, zatímco poslední dobou jsem se jen stále točil v kruhu.

Stále znovu a znovu se přesvědčuji o tom, že zkoušky, které v životě podstupujeme, jsou čím dál tím těžší, čím dál rafinovanější a čím dál tím méně pochopitelné.

Dokud si však do poslední chvíle zachovám chladnou hlavu, i když je mě k uzoufání, nakonec se ve chvíli, kdy si řeknu:

„Ne, mě nedonutíte, abych činil proti svému přesvědčení, abych se snažil druhého přemluvit k něčemu, co sám tak necítí, byť by mi zřejmě podlehl a nechal se přesvědčit! Ne, protože by to bylo Pyrrhovo vítězství, kdyby k tomu nedošel sám! Tímto vítězstvím bych získal jen pochybnosti, zda to učinil kvůli tomu, že jsem to chtěl já, nebo zda to udělal proto, že to tak chtěl on“ něco zlomí a ten druhý to udělá sám.

Stejně nazírám na každého, kdo ke mně přijde, proto se snažím druhé jen navádět na cestu, s tím, že jít po ní, běžet po ní, už musí sami.

Ukážu jim – naznačím, kudy cesta vede, jak správně našlapovat, běžet, dýchat, ale to ostatní musí být o nich samotných, neboť i když to tak možná necítí, tak i běh je součást jejich cesty, jejich životního poznáni. I na běhu – při běhu, se mohou dozvědět hodně důležitých informací o sobě, o svém životě, o své cestě, která je dovede k jejich cíli.