Kdo by chtěl běhat jako Keňan? Co vězí za úspěchy keňských běžců? Odpověď na první otázku je prostá: všichni, tedy kromě ostatních afrických běžců, kteří jsou jim více než rovnocennými soupeři. Odpověď na druhou otázku je též jednoduchá: pohyb, pohyb po celý den, každý den.

Příprava keňských běžců probíhá v tréninkovém centru ve stodesetitisícovém městě Eldorette, které se nachází 300 km severozápadně od Nairobi, téměř na rovníku, v nadmořské výšce 2000 m. Počasí je prakticky stálé po celý rok. Průměrná teplota je 23 – 25 °C, v noci je vzhledem k přítomnosti hor chladněji, ale příjemně. Slunce vychází každý den v 7 hod. a zapadá v 19 hod. Téměř zde neprší, období dešťů je jen od dubna do června. Pásmo lesů je až do výšky 3000 m n. m. Není zde žádný průmysl, vzduch je absolutně čistý. Veškerá strava je z místních zdrojů (krávy, kuřata, ovce, ovoce a zelenina).

Většina obyvatelstva (hlavně v okrajových částech) žije ve velké chudobě. Blízko Eldorette je však elitní oblast s rezidencemi slavných běžců. Úspěšní atleti žijí v krásných chatách, vrcholoví atleti mají dvou až třípodlažní domy a Moses Tanui a Tegla Larupe (extratřídní maratonci) si staví paláce.

Tréninkové podmínky

Panuje všeobecný názor, že Keňané začínají běhat prakticky dříve než chodit a již ve věku 6 – 7 let běhají 12 – 15 km cestou do školy. Ve skutečnosti se věk, kdy začínají běhat, výrazně liší. Je jen několik případů, kdy keňští atleti porazili světovou špičku v 17 – 18 letech, ale je také mnoho případů, kdy začali v tomto věku teprve běhat.

Velmi často se tréninkové skupiny vytvářejí na základě rodinné tradice. Nejlepší tréninkový kemp otevřela „Fila“ několik km od Eldorette. Tréninková trať (dlouhá 16 km v nadmořské výšce 2000 – 2500 m) začíná od brány kempu. Dvakrát týdně všichni atleti z kempu běhají celou trať tam a zpět, tzn. 32 km. Předtím běžci provádějí speciální komplex strečinkových cvičení. Povrch je kvalitní (obdoba škváry). Je dobrý zvláště brzy po dešti, udržuje všechny výhody přírodního povrchu, které předcházejí zranění.

Průkopníci keňského běhu

Kip Keino

Běžecká legenda, držitel 2 zlatých, 1 stříbrné a 1 bronzové medaile z OH v Mexiku a Mnichově, prezident Národního olympijského výboru a organizátor důležitých charitativních programů. Založil sirotčinec pro více než 70 dětí a v roce 1999 otevřel školu pro 200 dětí. V sirotčinci jsou 2 – 3 lůžkové pokoje se sprchou a toaletou, knihovna a videopůjčovna. Je zde fitness centrum, basketbalové hřiště a sauna. Mají zde 9 zcela vybavených závodních drah v délce 4 – 8 km s různým profilem a s umělými překážkami. Tratě využívají pro trénink a závody i keňští atleti, neboť je dobře připraví pro krosové závody v Evropě.

John Velzian

Jeden ze zakladatelů celé africké atletiky. Do Keni přišel z Anglie v r. 1959 ve věku 30 let. V této době zde nebyla žádná atletika. Pět let poté jeho zásluhou získal první keňský běžec bronzovou medaili na OH v Tokiu a za 4 roky v Mexiku Keňané úspěch zopakovali, což se nikdy předtím nepodařilo. Podle Velziana mezi nejdůležitější faktory úspěšnosti keňských běžců patří: genetické předpoklady, tréninková píle, disciplína, motivace, skupinový trénink a přírodní strava.

Článek vyšel v časopise Běžecký svět, který jsem vydával společně s Janem Šourkem v letech 2002 – 2004, a byl mým prvním pokusem, jak hobby a výkonnostním běžcům přinést informace z oblasti běhu, které jinde nenajdou. Autorem je Vadim Zelichenok (Rusko). Mnohé se jistě za tu dobu změnilo, ale to hlavní ne a sice, že nejlepších výkonů člověk dosáhne, když je hladový. To platilo za doby Emila Zátopka, stejně jako to platí dnes.

Asi jste ten příběh už četli. Je to pořád stejná historie. Člověk hledající studnu. Začne kopat na jednom místě, dokope se tři sáhy pod zem, nic. Začne kopat jinde, dokope se tří sáhů a zase nic. Opět popojde o kus dál a začne znovu, znovu tři sáhy a hovňajs – tedy zase nic. Prostě ať kopne, kam kopne, všude se zastaví po třetím sáhu a stále stejné nic. Pak se vrátí k první jámě, jednou kopne a voda začne tryskat.

Proč vám vyprávím zrovna tenhle příběh na Běžecké škole? Vždyť tady přeci o žádné kopání nejde. Ale opravdu NEJDE?

Kdysi jsem si byl zaběhat se svým velmi dobrým kamarádem. Nemohu říci nejlepším, protože jsem šťastný člověk, mám hodně dobrých kamarádů, opravdových kamarádů, takových kamarádů, že by jim přišlo zatěžko, kdybych je označil za svého nejlepšího kamaráda. Ne proto, že by jím být nemohli, nebo nechtěli, ale zkrátka proto, že vědí, že ve chvíli, kdyby začali mít potřebu být mými nejlepšími kamarády, už by se něco v našem vztahu zkazilo, protože každý z nás je naprosto jedinečný a každý z nás přináší a dává těm ostatním tu svoji jedinečnost. Tak proto není žádný z mých kamarádů, ale nesmím zapomenout ani na kamarádky, protože těch mám taky spousty – NEJLEPŠÍ. 

Tak tedy byl jsem si zaběhat z jedním ze svých nejlepších kamarádů, povídali jsme si o životě a o běhání, taky o čem jiném by si dva chlapi při běhu mohli povídat, že jo? A tak jsme v našem hovoru zabředli až k jeho velkému snu. Tím snem bylo zaběhnout si jednou Bostonský maraton. Tomu snu už obětoval mnoho. Nadřel se v tréninku jak pes. Vyzkoušel už řadu zaručených tréninkových metod – nebudu je vyjmenovávat, i proto, že mezi nimi byly samozřejmě i moje. Ale ani jedna jej nedovedla k jeho vysněnému cíli – limitu, který musí splnit ve své věkové kategorii, aby si vydobyl privilegium postavit se na start Bostonského maratonu.

Asi už začínáte tušit, proč na začátku byly ty studny. Jasně, uhodili jste hřebíček na hlavičku. Každá ta studna představuje jeden tréninkový model. Vůbec neříkám, že by se měl vrátit na začátek – tedy ke mně, že jedině já, moje metoda je ta nejlepší a správná, která ho dovede k cíli. Takhle domýšlivý jsem nikdy nebyl a Bůh ví, že nikdy nebudu, protože s tréninkem je to stejné jak s běžeckými botami, každému sedí něco jiného. Proto taky nemá cenu trénovat podle tréninku olympijského vítěze či mistra světa, protože ti mají úplně jiné podmínky k tréninku, jiné fyzické předpoklady, jinou motivaci, zkrátka těch proměnných je celá řada a ty všechny musí trenér a tréninkový plán, který danému člověku postaví, akceptovat.

Myslím si, že kdyby se ten kopáč vrátil k jakékoliv dřívější jámě a měl trpělivost kopat v ní až do chvíle, kdy začne voda tryskat, našel by vodu ve všech. Někde dřív, někde později, ale našel. 

Tím říkám toto:

Vrátím se ke svému kamarádovi a jeho cíli. Jeden rok poctivě trénoval podle jedné tréninkové metody – neuspěl, nebo ne až tak zcela. Nebral v potaz, že úspěch v maratonu – v životě, je podmíněn řadou okolností (náš zdravotní či psychický stav, počasí, hydrostatický tlak, místo, kde běžíme…). Z těchto okolností můžeme ovlivnit ty, co se nás bezprostředně týkají, a i ty jen zčásti, ty co jsou mimo nás, tak s těmi už neuděláme vůbec nic. Takže, co logicky uděláme? Změníme tréninkovou metodu. Změníme jedinou věc, kterou ovlivnit můžeme. Můžeme mít kliku a příště uspějeme. Můžeme, ale musíme – tohle slovo nemám rád, ale prostě lepší neznám, takže znovu – musíme této metodě věřit, že ona je ta pravá a jediná a přivede nás k cíli. Pokud při dalším neúspěchu opět všechno svedeme na metodu a začneme zase podle jiné, dostaneme se do začarovaného kruhu hledání a nenalézání. 

Psal jsem to už mockrát, MOC SPĚCHÁME a to nás stojí SPOUSTU ČASU, asi to je ale náš úděl, protože my – člověk si vymyslel čas a stal se jeho otrokem. Zase ta nelogičnost, člověk si něco vymyslí a pak se stává TOHO otrokem. 

Chceš-li být králem, staň se žebrákem – to je paradox. Buddha sestoupil z trůnu a stal se žebrákem. Mahávíra odešel z paláce a stal se žebrákem – oba rozuměli Lao-c´emu. A s Buddhou se dnes nemůže srovnávat žádný vládce. Buddha se stal opravdovým králem.- OSHO – Tři poklady TAO.

S tím úplně nesouhlasím a dodávám, že stejné to bylo u Ježíše, který odešel ze světa, vzdal se toho nejcennějšího v životě člověka – vzdal se života, aby dal život všem a stal se tak tím, za něhož ho posměšně označili – stal se KRÁLEM – opravdovým králem.

Výše uvedenou citaci OSHA naleznete v kapitole pojednávající o paradoxu, kde se mimo jiné píše: „Existuje jeden jemný paradox: jakmile všechno opustíte, náhle se toho všeho stanete pánem. Neočekávaně, nenadále. Člověk vlastní jen ty věci, kterých se vzdal. Je to nelogické, žádná matematika vám tu nepomůže. Máte jen to, čeho se vzdáte. Věci, na kterých lpíte, nejsou vaše, protože kdyby byly opravdu vaše, proč byste na nich lpěli?“

V tréninku je to stejné – MÁM CÍL, není totéž jako, že CÍL MÁ MNE. A právě v životě se tak často chováme. Pro cíl jsme ochotni a schopni chovat se jak blázni – je-li naším cílem dosažení nějakého výkonu, chceme tohoto cíle dosáhnout co nejdříve, abychom si ho mohli odškrtnout a jít si plnit další přání – další cíl. Zaměňujeme cíl za přání, a neuvědomujeme si, že cílem není onen výkon, ale CESTA, kterou musíme urazit, abychom svého cíle mohli dosáhnout. Poběžíte-li chvilku po červené, pak po zelené, žluté, modré, objevíte možná v životě spoustu zajímavých míst, ale k cíli to budete mít pořád stejně daleko. 

Až vstoupíte na jednu cestu (neptejte se, je-li to ta pravá, věřte jí, že je to ta pravá – vždyť přeci víte, že všechny cesty vedou do Říma) a vytrváte na ní do jejího cílového místa – pak dosáhnete i svého kýženého CÍLE.

Apropos do Říma – vždy jsem si myslel, že to znamená, že Řím leží v centru veškerého civilizovaného světa a až pak mi došlo, že to možná bylo míněno tak, že Řím poté, co křesťany vybíjel po stovkách, najednou obrátil a učinil z křesťanství víru – nástroj k ovládnutí člověka a tak to znamená, že hledáš-li pravého Boha, najdeš ho v Římě! Zase jeden paradox, který si člověk vymyslel, aby lidi přivedl na jiné myšlenky, aby mysleli na Boha jako na něco nedostupného, co je mimo ně a zapomněli, že jeden každý z nás je jeho součástí, tudíž je také ve své podstatě Bohem!

Tak šťastnou cestu a hlavně – NEKLIČKUJTE!

Tady mělo mé zamyšlení skončit. Mělo, ale vzal jsem do rukou knížku, abych svou duši napojil dalšími slovy a to jsem neměl dělat, protože jak ta slova na mě mluvila, cítil jsem, že pokud je nepošlu hned dál, bude mému zamyšlení chybět to nejpodstatnější, budou mu chybět právě ta slova, co měla být přidána. Nuž tedy, tady jsou:

Zaslechne pravdu a už skrze samostatné zaslechnutí jí porozumí – porozumí skrze zvuk. Nevyužívá k tomu své inteligence, ne, to by od sebe poznání odsunul; pravdu chápe celá jeho bytost, ne jen jeho intelektuální část. Jeho duše, mysl a dokonce i celé jeho tělo vibruje novou, dosud nepoznanou hudbou. Vstoupil do něj nový tanec. Od té doby nebude onen člověk už nikdy takový, jako byl dřív. Nemůže být stejný, začala nová cesta. Nyní se nedá dělat nic jiného, než se po ní vydat. Doslechl se o světle a zatím žije ve tmě: dokud nedojde ke světlu, není pro něj odpočinku, cítí hluboký neklid a nespokojenost. Ví, že existuje jiné bytí, a dokud ho nedosáhne, nebude mít pokoj, nikdy nebude doma. Ať se nachází kdekoli, slyší za svými dveřmi stálé, neodbytné volání z neznáma: slyší ho, když se probudí, slyší ho ve spánku, slyší ho ve snech. Slyší ho když snídá, když je na procházce, když nakupuje, slyší ho všude, i když je mezi lidmi – toto volání ho už nikdy nepřestane pronásledovat.- OSHO – Tři poklady TAO

Já ještě dodávám: „slyší ho, když běží – toto volání jej nepřestane již nikdy doprovázet…, jakmile jednou člověk nahlédne směr své cesty, zahlédne semínko pravdy, zaseje ho, bude jej trpělivě zalévat, tak? Tak se možná dočká i sklizně.

Když přijíždím na západ v době ranních mlh a rostoucích hub, dýchne na mě něco velmi křehkého, subtilního, vonícího sladce i hořce zároveň, co má v sobě světlo slunce prorážejícího studené mraky, barvy podzimního listí, barvy krvavých jeřabin a schnoucí trávy, černou barvu kontur kmenů a větví stromů, dýchne na mě v celé své ryzosti vůně ZEMĚ.

Země, kterou nadevšechno miluju…, při tom si vzpomenu na její duši a uvědomím si, že ať jsem na té naší zemičce kdekoliv, je mi tam dobře, protože s ní mohu mluvit. Rozmlouváme spolu pomocí kroků, kterými já do ní vydupávám svá slova, své myšlenky, své pocity, které jí chci sdělit, kterými jí říkám, že ji mám rád, že je mi vším, protože nám všem dává své požehnání, abychom mohli žít skrze plody, které nám poskytuje k našemu životu. Ona mi pak skrze světlo a stíny, skrze vánek, dešťové kapky, hromy a blesky, sněhové vločky či kroupy sděluje, jak se cítí, zda je vše v pořádku, nebo zda bych měl něco změnit, nad něčím se zamyslet, něco učinit… 

Je to zvláštní rozhovor, protože k němu nepotřebujeme slova, slova, jimž dal člověk kdysi v pradávnu nějaký význam a nyní se je snaží stejně jako ZEMI znásilňovat a říká, že ten význam je úplně jiný, stejně jako říká – svými činy, že ZEMI vlastně k ničemu nepotřebuje, protože je schopen si vše vyrobit v chemických laboratořích a továrnách a když bude nejhůř, odstěhovat se třeba na Měsíc či na Mars. V duchu si tak říkám: „Už aby tam tihle všichni, kteří takto smýšlejí, byli…“

Tak tohle na mě vždy dýchne, když se blížím k Hůrce, k jedné z nejmladších sopek ve střední Evropě, k místu, kde mi je moc dobře, protože když se tady podívám z okna anebo když vyběhnu, hned slyším, jak na mě ZEMĚ volá a volně navazuje v našem nikdy nekončícím rozhovoru tam, kde jsme naposledy skončili, takže zeptáte-li se mě, co dělám, na co myslím, když si běžím své nekonečné kilometry, tak odpověď je nasnadě: „Vedu se Zemí nikdy nekončící dialog beze slov“.

Když se blížím ku Praze, dýchne na mě syrovost vody, dýchne na mě syrovost historie. Ta syrovost mě pohltí i ve chvíli, kdy vyběhnu na svůj běh po stezkách vedoucími kolem Vltavy, paprskovitě se rozbíhajícími od Vltavy vzhůru do všech stran. Při výbězích v Praze, běžím-li sám, někde uvnitř cítím a znovu prožívám spousty příběhů, které se udály lidem, kteří kolem Vltavy po staletí žijí, lidí, kteří proměňovali své vize ve skutečnost, až dali vzniknout dnešní podobě matky měst. Při bězích v Praze a jejím okolí vnímám tep doby, tep doby minulé, současné, ale i budoucí. Tohle vše dokáže s člověkem běh, vede-li běžec se Zemí dialog beze slov.

Když se blížím ke své milované Šumavě, cítím, jak se celý halím do závoje utkaného z lásky. Nikdy nezapomenu, jak jsem prvně vstoupil na její, pro mě posvátnou, půdu. Jak jsem poprvé ulehl pod její širou oblohou ke spánku, jak jsem si ji užíval, když jsem jí poprvé přecházel z Lipna do Sušice, jak jsem se poprvé nořil do neskutečně studené vody Vydry, obdivoval život bující si zcela svobodně v Boubínském pralese, když jsem se po ní poprvé rozeběhl. Je to všechno už velmi dávno, ta láska trvá už 45 let, přesto si pamatuji, jak už při těch prvních krocích po půdě Šumavy jsem začal vést se Zemí svůj nikdy nekončící dialog. 

Možná se ptáte, proč vám tohle vše povídám, jak to souvisí s během, s běháním, co vám to může dát pro váš běh, jak to může váš běh zlepšit? Popravdě nevím, jak to může zlepšit váš běh, jaký prospěch z toho můžete mít, pokud nejste schopni se při běhu ponořit hluboko do sebe a začít vnímat, jak doslova splýváte se vším, co vás v tu dobu obklopuje, jak se s tím stáváte jedním. 

Pro lidi s citlivou duší to bude snadné, pro materialisty to bude nejspíš dosti těžké, ale znám jich spoustu, kteří se celý život honili za…, prostě za čímkoliv, co se jim zdálo odpovídající jejich postavení, jejich věhlasu, kteří nechápali, co můžu mít z toho, že si prostě běžím krajinou beze slov. Bez toho, že bych vytvářel nějaké hodnoty, které bych mohl proměnit tu ve stejk, tu v telku, tu v mercedes, tu… Nechápali, ale přesto jim to nedalo, aby jednou neokusili, a najednou pochopili, že život není o tom, kolik snědí za život stejků, jestli mají v obýváku tu největší a nejmodernější televizi, v jakém bouráku jezdí, kolik žen na to ulovili, že tohle všechno jim nikdy neposkytlo tolik vzrušení, tolik svobody, tolik opojení ze života, jako běh tichou krajinou beze slov.

Běh do vlastního nitra umožní člověku najít nový rozměr běhu, ale i nový rozměr života. Jak pro jeho běh, tak pro jeho život to bude znamenat ztišení a zpomalení, což, jak brzy zjistí, neznamená nutně méně zážitků, méně kilometrů. Ba právě naopak, člověk, který dokáže svůj běh, svůj život zpomalit, brzy pozná, že je schopen běžet déle a uběhnout více kilometrů, dokonce i rychleji, než kdy před tím. V životě pak bude schopný dosáhnout větší hloubky ve všem, co činí, přestane klouzat po povrchu věcí a naučí se poznávat, oč má smysl usilovat a co je jen vějičkou na ukojení jeho ctižádosti.

V čase přelomu roku, který právě nastává, v čase, kdy starý končí a nový nastává, má člověk tendence hodnotit minulé a upírat svůj zrak k budoucnosti. Zkuste tedy v tomto čase něco jiného než obvykle, a sice sednout si kdesi v přítmí domova a za zvuku zklidňující hudby a dýmu z vonných tyčinek hledat odpovědi na to, co bylo, proč bylo, co dál… Obujte se, oblékněte se na pomalý běh a vydejte se na svůj první běh, při němž nepůjde o to, běžet rychleji a více, ale v němž půjde o jediné – najít sama sebe tam kdesi hluboko uvnitř sebe, tam kdesi vysoko nad sebou samým. Vyběhněte, zapomeňte na celý svět, tempo svého běhu přizpůsobte tlukotu svého srdce, svému dechu, přivřete oči, zvedněte hlavu, dívejte se kolem sebe, ale spíše než to, že se k vám blíží strom, že se blížíte k řece, ke skále, vnímejte odlesk světla ve vodě, paprsek světla lomící se v kapse rosy, vnímejte atmosféru místa a času, poddejte se tomu a jen běžte a jen buďte. 

Na svůj běh si neberte ani mobil, ani sporttester, prostě nic z těch moderních vymožeností, které běžně při svém běhání používáte a které vás odvádějí od prapodstaty běhu a sice, splynutí s okolním světem, splynutím se sebou samým. Staňte se Běžcem – bytostí z pradávných dob, kterou bylo možno zahlednout spíše jako běžící stín v ranním oparu či při západu slunce Africe, v Himálaji, v Americe, v Evropě, Asii, Austrálii, Arktidě či Antarktidě, než jako člověka z masa a krve, neboť Běžec – bytost, je více tím stínem než materií. 

A ptáte-li se ještě stále, co vám běh do nitra přinese, k čemu vám může být dobrý, tak vězte, že právě to, že se stanete tím běžícím stínem, neboť, jak známo, stín je nepolapitelný, takže zrovna tak už ani vás v životě nic nepolapí, pokud se sami nerozhodnete být lapeni.

Lao-c´ – Tao te ting – „V přírodě si můžete všimnout jedné věci: Kdekoli uvidíte něco velmi jemného, měkkého, zjistíte, že je to pokryto něčím tvrdým. Semínko je skryto v oříšku, je pokryto tvrdou slupkou. Semínko je jemné, musí být, protože je plné života, který z něj má vyrašit. Je přirozené, že je pokryté tvrdou slupkou.

U člověka najdeme jev opačný: na povrch je jemný, jemná skořápka, a uvnitř tvrdý, semínko jako kámen. Je to překroucené, je to zvrácenost. V přírodě je přirozené být na povrchu tvrdý, protože, co není na povrchu tvrdé, nemůže být uvnitř měkké. Vnitřní měkkost a jemnost musí být chráněna skořápkou. U člověka ovšem najdete pravý opak. Tomu se říká pokrytectví – na povrchu jako máslo, a uvnitř – čím více člověka poznáváte, tím tvrdší zjišťujete, že je. Zvrácenost. Nemělo by to tak být. Přesně takový je váš džentlmen: kultivovaný, morální, zbožný … tak jemný na povrchu a tak tvrdý v nitru. Teoreticky by to nemělo být vůbec možné – ale je to možné, protože jen člověk dovede předstírat, nikdo jiný to neumí.

Mudrc je součástí přírody. Bude na povrchu drsný a v jádru jemný. Musíte být vedle něj trpěliví – často od něj budete chtít utéct, budete mít pocit, že je tak tvrdý, že vás to zabije. Budete u něj hledat útěchu, a on vás šokuje. Přišli jste si k němu pro trochu lásky a on se na vás ani nepodívá, nevěnuje vám špetku pozornosti. Přišli jste pro soucit, ale on je tvrdý jako žula. Nejraději byste hned utekli. Mudrc je však vždycky takový, protože je přirozený – a příroda zná jen toto aranžmá: uvnitř je jemná, na povrchu tvrdá.

Podívejte se na kůru stromů, jak je na povrchu tvrdá. Směrem dovnitř budete objevovat čím dál měkčí vrstvy. A uprostřed je život, absolutně měkký. Musí být chráněn.“ – OSHO – Tři poklady Tao

Šťastný ten, kdo jednou vyběhne

Ten, kdo jednou začne běhat – propadne běhu, se nevyhnutelně vrací do lůna přírody, znovu se stává dítětem a dokáže prožívat obyčejné lidské štěstí – z tvrdého džentlmena se stává člověk. Potkáte jej po běhu – zářícího jak sluníčko, přímo na něm vidíte, jak se s vámi chce rozdělit o ty nádherné pocity, které uvnitř sebe cítí. Místo toho však jen sklopí oči, smutně a těžce si oddechne a jde dál.

Co změnilo jeho rozhodnutí? Možná to byl odlesk neporozumění ve vašich očích, povytažené obočí, úšklebek, který zaznamenal v koutku vašich úst. Stačí velmi málo k tomu, aby se náš vnitřní stav změnil z euforie do zatracení. 

A můžeme se ptát znovu: „Co změnilo jeho vnitřní rozjásanost?“ V podstatě to bylo vaše neporozumění jeho vnitřnímu stavu. Také jak byste mu mohli rozumět, když zrovna v mysli řešíte, jak dál naložit se svým životem, co udělat, abyste si ho mohli užívat a ne jen přežívat!

Běh a běhání je jako meditace. Během běhu, pokud běžíte uvolněně, lehce, bez ambicí na nějaký výkon, díváte se kolem sebe, nasáváte atmosféru, kterou kolem vás vytváří světlo, stíny, příroda jíž probíháte… vdechujete vůni vody, mechu, kůry, pryskyřice – cítíte, jak se všechny ty vůně vzájemně mísí a zároveň z nich tu a tam některá přímo vystřeluje a zasahuje vaše chřípí. 

Óh – to je nádhera. 

Je zcela jedno, zda je léto, podzim, jaro či zima. Vy si běžíte, sajete tu vůni vůkol, posloucháte pleskot svých kroků a cítíte, že žijete. V tu chvíli zapomínáte na vše, co vás až dosud drtilo – šéfa, manžela či manželku, děti, nesplacené závazky… 

…doběhnete, a v tu chvíli potkáte někoho, který na vás civí, jako byste právě spadli z višně. Kouká a nevěří svým očím – vidí před sebou člověka, který doslova sálá štěstím. „Jak k tomu přišel, co pro to udělal, aby se takto cítil?“ Napadne ho. „Jak k tomu přijdu já, že se tak necítím a přitom v životě po ničem jiném netoužím?“ Pokračuje ve svém vnitřním rozhovoru. Ta slova, která vnitřně pronáší, se projeví v odlesku jeho očí, povytaženém obočí, či úšklebku a tak si řeknete: „Jak by tenhle člověk mohl pochopit, co cítím a jak jsem k těmto pocitům snadno přišel. Že mi stačilo se jen chvilku proběhnout a byl jsem v rauši.“ V tu chvíli vystřízlivíte – kouzlo zmizí a ten proti vám bude mít pocit, že se mu jen něco zdálo, že se mu zdálo, jako by koutkem oka zahlédl štěstí. 

Ale my víme, že se mu to nezdálo, my co běháme, víme že stačí jen nazout běžecké boty, natáhnout na sebe běžecké oblečení a vyběhnout… 

…běžte, a příště až ve chvíli, kdy doběhnete a budete zářit jak letní slunce, duše vám bude poletovat a zpívat nad hlavou jak skřivánek, zrovna potkáte toho, v jehož očích zahlédnete odlesk nepochopení, zaznamenáte povytažené obočí, či pokřivený úsměv – nedbejte toho a klidně a bez ostychu na něj vypalte, jak se cítíte a proč se tak cítíte, nechte na něm, aby pochopil či nepochopil, vždyť kdo jsme, abychom rozhodovali za něj…

Nebojte se, udělejte to, vaše štěstí tak bude trvat dál a je docela možné, že nakazíte během, běháním a štěstím dalšího člověka …spirála vašeho a jeho života opíše další oblouk na cestě poznání a společně uděláte další krok k moudrosti…

A nakonec jsem si nechal malý kvíz:

Kdo si myslíte, že z těch dvou je mluvka – Kecal – Andersen a Baron Prášil?

Co bys dělal, kdybys ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu musel přestat běhat? Tuhle otázku dostávám skoro pořád. Připomíná mi jinou, kterou dal před svatbou Daně náš oddávající farář Petr Hruška: Co bys dělala, kdyby Miloš nemohl běhat?

Běh je pro mě život, neboť do člověka život vlévá, a to doslova. Když běžíš, krev se rozproudí celým tvým tělem, aby si užila i ta poslední buňka. Takhle to vnímám, tak to je, a vy se mě ptáte na život bez běhu!

Omlouvám se, že se z toho takhle vykecávám, ale představa života bez běhu, a to i přesto, že nemusím nutně běhat každý den, má pro mě stejně apokalyptický rozměr jako konec světa. Prostě šlus, konec, tma. Ale fajn, už jsem něco slyšel a četl o životě po životě, svým způsobem jsem si to prožil jako malý na vlastní kůži, takže vím, že i z té druhé strany se dá vrátit, proto zavírám oči, přestávám dýchat, zpomaluji tep svého srdce a přecházím do fáze hibernace, kde budu sice žít, ale nebudu moci běhat.

Ležím na zádech uprostřed africké buše, je bezměsíčná noc, nebeskou klenbu nad mou hlavou ozařují miliardy hvězd. Ležím ve vysoké trávě u paty vysokého stromu, šestým smyslem zachytím, že tu nejsem sám, zkouším otočit hlavu vlevo, kde tuším život. Mé oči se setkávají s očima šelmy, která na mě upřeně hledí svýma černýma očima, orámovanýma žlutou svatozáří. Jako bych se podíval do samé podstaty života, svého života. Zatím jsem běžel po jeho oběžné sluncem ozářené dráze, nabíral stále na tempu, až se má rychlost stala neovladatelnou a vymrštila mě do černé díry, kde je absolutní klid.

Dívám se do těch černých očí a přemýšlím, co se to stalo, proč tu ležím pod tím stromem a nemůžu se hnout. Já, pro nějž je běh – pohyb životně důležitý. Teď o to víc, že tu je ona šelma a já bych tak nutně potřeboval své nohy, ruce, srdce, celé tělo rozhýbat do nejvyšší rychlosti, aby mě běh, tak jako mnohokrát před tím v mém životě, spasil a zachránil mi život.

Dívám se do těch černých očí, ale odpověď nenacházím. Vtom ve zlomku vteřiny zahlédnu jakýsi záblesk vysoko nad svou hlavou, ve spleti větví stromu, pod nímž ležím. Zkouším zaměřit zrak, mé oči se mění v laserové paprsky a já na samé špici stromu vidím zlatý pohár, zlatý grál.

A jsem doma. Už vím, kde jsem, co zde dělám, bohužel už ale také vím, že tenhle svůj běh již nedokončím. Vybavuji si, že když jsem pro zlatý grál šplhal, abych s jeho pomocí naučil ostatní milovat život v jeho jedinečnosti, milovat běh v jeho jedinečnosti, naučil ostatní jednat pro samu podstatu činu, když už jsem sahal, abych zlatý grál uchopil do svých rukou, praskla pode mnou větev a já spadl na zem. Vyrazil jsem si dech a teď tu ležím neschopný pohnout jediným údem.

„Tak, chlapče, doběhal jsi, už nikoho nic nenaučíš, je konec. Skončíš jako potrava tohoto krásného tvora, který na tebe kouká a čeká, až vydechneš,“ proběhlo mi hlavou. Ale co to? Šelma se postaví tak, aby se mi mohla podívat zpříma do očí, jako by z nich chtěla vyčíst mé myšlenky. A nejspíš je i vyčetla, neboť jedním ladným skokem vyskočí na kmen stromu a šplhá vzhůru. Nahoře uchopí do zubů zlatý grál a opatrně, tak aby nevylila jeho obsah, ho snáší dolů.

Otevírám ústa v očekávání věcí příštích, zavírám oči a v tu chvíli projede celou mou bytostí světelný paprsek, který restartuje každou mou buňku. Otevírám oči, do mých úst proudí lahodná voda, jež se uchytila v grálu v době dešťů a kterou grál proměnil ve vodu živou, ve vodu života.

Posadím se, protáhnu údy, postavím se, rozhlédnu se na svět z výšky svého těla, očima pohladím šelmu, která teď stojí vedle mě, a pomalu se oba rozbíháme. Běžíme spolu, jako bychom nikdy nic jiného nedělali, poprvé v životě cítím, že můj běh je skutečně ladný a lehký jako běh šelmy. Běžíme dlouho, běžíme několik dnů, několik měsíců, několik let, běžíme tak dlouho, dokud naše těla nesplynou v jedno, aby jedna jeho část chránila člověka zbloudilého v savaně života a druhá chránila a pomáhala veškerému životu.

Tak se stalo, že v den, kdy jsem přestal běhat, jsem byl obdarován schopností pomáhat a dávat, takže není, proč bych si stýskal. Život, a to je hlavní, běží dál a já běžím jím.

Po ránu po probuzení pomalu protahuju páteř. Při předklonu páteř podezřele praská. Průšvih! Podrážděně povzdechnu, protože potřebuju pomoct. Plíživě pajdám po prkenné podlaze pro podchlazené pivo. Po předlouhém patnáctiminutovém pajdání popadnu Plzeňský Prazdroj. Paráda! Pivo prý pomůže. Plky. Prd pomůže – páteř praská pořád. Pakárna.

Pohodový pohyb při pravidelném popobíhání přeje Pomalý Pepa Cupal

Posnídám Pardubický perník, pikantní párky pod pitomým plastovým přebalem, prošlou přesnídávku, pečivo, pálivou papriku, pomazánku, půlku petržele – prostě pořádné papů :-).
Pórkovou polévku pozřu později.
Proč páteř pořád pobolívá?
Proč pořád popíjím pivo?
Proč plesnivím pod peřinou?
Proč pletené ponožky po patnácti prolenošených podvečerech pekelně páchnou?
Paměť přestává pracovat…
Pomóóóc!
Potřebuju přemístit praskající páteř před panelák!
Přepadám přes práh pokoje, poněvadž po pěti pivech prdelně pletu pastelkama.
Půjdu pěšky?
Pochopitelně!
Před panelákem přemůžu pocit ponížení – pomalu pro potěšení popoběhnu.
Překlopýtám přes překop podél pekařství před prosluněný příměstský park.
Pobíhám parkovým porostem, protože potřebuju pár piv přenechat přírodě.
Pohotově počurám parkový plot, připravený patrně pro pobíhající psy.
Popoběhnu pozvolna podruhé…
Pěšina pod podrážkou příjemně promasíruje ploché plácačky, případně paty.
Palce pleskají po pěšince, přičemž provoněný park poskytuje pobíhajícímu povaleči poprvé pocit pohodového pohybu.
Perfektní!
Pohyb přírodou probouzí pozitivní pohled pesimistických pavouků polehávajících pod přívaly příliš povrchních populárních proudů.
Pomalý poklus ponejvíc pomáhá pozvolna potlačovat přítomnost přírodní pneumatiky podél pasu.
Poctivým popobíhačům přidá pěknou postavu, panenkám pěknou prdelku – přirozeně pěkný pohled pro panáčky :-).
Popoběhnu pozvolna potřetí, počtvrté, popáté…
Popřemýšlím, proč preventivně pořád potřebuju pobíhat… při pondělku, při pátku, při první příležitosti prchnout pryč před prapodivným pesimistickým prostředím…

PROTOŽE POTŘEBUJU POHYB, POZITIVNÍ POHLED, POHODU!!!