Musíš být vítěz, musíš být nejlepší, musíš se víc snažit, abys vyhrál, abys byl nejlepší!“ Postupem let se požadavky stupňují, „musíš se snažit, abys více vydělal, abychom si mohli pořídit lepší bydlení, měli lepší auto, mohli jet na lepší dovolenou.

Není divu, že to v lidech zabíjí duši, nejhorší na tom je, že tím je zabíjena dětská duše ještě dříve, než se může rozlétnout a poznat, proč na tento svět přišla.

Není divu, že už od dětských let nevíme, co si s životem počít a to se pak s námi táhne do té doby, než řekneme:

A DOST, TOHLE TEDY OPRAVDU NECHCI, PROTO JSEM SE NENARODIL/NENARODILA!

Ale co pak, když dosud jsme žili, jak druzí pískali?

Nemůže být toto důvodem, že jsou děti stále „zlostnější“, že jsou lidé na sebe stále „nabroušenější“? Že si lidé sami sebe neváží? Že se nedokáží přijmout?

Není tohle důvodem nemocí, jako je rakovina, obezita, psychická traumata? Tato otázka stojí jak v osobě první (já), tak i druhé (ty či vy), protože ven vždy ventilujeme jen to, co se odehrává v nás, s čím se nedokážeme sami srovnat, co si nedokážeme sami odpustit a proto prskáme, kopeme kolem sebe, v nejhorších případech střílíme a bijeme, vždy však ty nepravé!

Není už čas zastavit se na cestě směřující dolů do pekla svého bytí a vyběhnout, rozletět se zpět nahoru, najít sebe sama, svou podstatu, to dítě v nás, toho boha v sobě?

Život v životě, ne po životě

Je to jeden ze životních paradoxů – spousta lidí řeší, co bude, až tu nebudou, co bude, až opustí tento svět, co bude, až… Když si to člověk takhle srovná za sebou, tak si musí říci jediné:

TO JE ALE PĚKNÁ HLOUPOST!

A bude mít pravdu. Je to stejná blbost jako to: mít se lépe než naši předci, naši rodiče, sousedi, přátelé, v jiných zemích!

Vím, nějaký cíl mít člověk musí, aby měl důvod proč žít – a v tom to je, v tom jednom krátkém slovíčku ŽÍT, pokud je jediným důvodem našeho žití, mít se lépe než jiní, znamená to, že nemáme své sny, jen přejímáme sny druhých.

Bohužel se tím zase vracíme na počátek, vědět proč tu jsem, co mám dělat, abych naplnil smysl života.

U lidí, kteří ŽIJÍ, se zdá, že jim jde vše lehce, jako by životem jen proplouvali, ale to není zdání, to je skutečnost. Recept je tak jednoduchý, že se bráníme jej přijmout, vždyť TO přece nejde, aby TO bylo tak snadné, kdyby TO bylo tak snadné, tak by TO dělali všichni.

Určitě důvěrně znáte tyhle myšlenky. Přitom je to opravdu tak snadné, chce to jen nepřemýšlet a konat. Nic víc, nic míň, jen konat. Jakmile začnete jednou konat, bez přemýšlení: půjde to, nepůjde to, poznáte, že ONO TO JDE! ONO TO OPRAVDU FUNGUJE! ŽE JSEM TO JÁ TROUBA NEZKUSIL DŘÍV?

Když se podíváte na člověka, kterému, jak se říká, jde všechno samo, uvidíte jasné oči, zasněný pohled, spokojený – trošku rošťácký úsměv, lehkou chůzi – jako by se vznášel. Když projde kolem vás, jako by vás pohladil lehký vánek, když vám podá ruku, když vás obejme, pocítíte zvláštní teplo, ten stisk, to objetí je pevné a přitom nedrtí, ten pohled je chápající, nikdy však odsuzující. To všechno proto, že ten člověk koná bez předsudků, prostě protože ví, že je to třeba udělat a tak to udělá.

Když kolem vás projde, když vám věnuje svůj pohled, když vám stiskne ruku, máte pocit, že TO máte, ano, máte TO, právě kolem vás proplul ŽIVOT, a proto vraťte se do doby, kdy jste byli dětmi, vzpomeňte si, co jste skutečně jako malí chtěli a začněte uskutečňovat své sny, vyběhněte na svou cestu, nastavte své tváře slunci, vodě, větru, obejměte celý svět a celý svět bude váš, protože celý svět je ve vás, VY jste ten svět!

Pořád slyšíme, jak lidé říkají: „To je psí život!“ Vy lidi ale vůbec nevíte, co to obnáší. Zvlášť když vás život vrhne do domácnosti, kde se pořád někam chodí, běhá, něco zvedá.

Vůbec byste nevěřili, jak náročné je každé ráno absolvovat povinných 5 (10, 15…) kilometrů, zatímco vy byste si ještě rádi poleželi v teplé posteli nebo něco sežrali. To ale ne, my dostaneme nažrat, až když hejbneme zadkem! Jak říkám – psí život.

Maminka je na nás hodná, s ní alespoň nemusíme moc běhat, jen občas chytne slinu, jak tomu říká tatínek, a chvilku běží. To je však opravdu málokdy. Tatínek pak vždycky říká, že jí určitě chybí nějaké fotky nebo videa, kterými by motivovala ostatní k pravidelnému hýbání.

Když máme tu smůlu, že maminka nemůže, protože musí vařit nebo dělat něco užitečného, a zůstaneme pod dozorem tatínka, tak to už se předem běžíme někam schovat, aby nás nenašel a my mohli zůstat s maminkou hezky v teplíčku pelíšků doma.

Nevíme, jak to tatínek dělá, ale vždycky nás najde. Možná i proto, že Adonis je hrozně hyperaktivní (holt dřevěný Kůň a Panna, jako tatínek) a vždycky nás prozradí. Každopádně nás pak čeká většinou indiánský běh k Medardu, někdy i kolem něj. To když má tatínek pocit, že se nám to líbí nebo že jsme v poslední době měli toho pohybu nějak málo.

Když přiběhneme domů, maminka nás lituje, zatímco tatínek si libuje, jak jsme si to všichni pěkně užili. Nevím jak Aranka a Adonis, ale já jsem rád, když sebou konečně praštím na zem a už nikam nemusím.

Po obědě se vždycky těšíme, až si dá tatínek kafíčko se šlehačkou a o tu šlehačku se s námi podělí. No a pak přijde dvacet. Sotva tatínek vysrkne ještě horkou kávu (maminka tomu říká „vdechne“), ustele si v obýváku a dá si dvacet. To si pak všichni k němu vlezeme pod deku a nevylezeme, dokud maminka nejde na trénink, protože jakmile vyrazí do našeho garážového fitka, tak musíme hlídat, aby se jí něco nestalo. Mezi námi, ona není méně švihlá než tatínek, jen jinak.

Tak a teď už máte alespoň trošku představu, co to znamená psí život. A abych nezapomněl, když má tatínek pocit, že jsme běhali během dne málo, nebo ví, že druhý den bude celý den pryč, a my bychom se mohli v klidu celý den válet, tak nám naordinuje ještě jednu pěknou dlouhou odpolední procházku.

Za chrtí trio Škorpíků vyštěkal Coach Chagall Czech Spring

Jo, a jestli chcete vědět, jaký je člověčí fit život, tak si přečtěte knížku Fit bez fitka.

Toužíš po lásce, toužíš po štěstí, toužíš po naplněném životě. Tak to je moc dobře, teď však běž a učiň to vše skutečností, protože nikdo jiný to za tebe udělat nemůže!

„Zákon času a odstupu“, jak bych to pojmenoval, funguje. Funguje, bohužel však jeho účinnost má své hranice, ty hranice jsou dány tím, jestli věříme či ne.

Věří-li člověk, že dělá dobrou věc, nenechá se zviklat zdánlivými počátečními nezdary – třeba když se snaží zhubnout, uzdravit se, vybudovat si dávno ztracenou fyzickou kondici, s odstupem času začne vidět patrné výsledky, které budou mít vzrůstající charakter.

Pokud nebude věřit, že to, co činí, mu přinese „za čas“ kýžený výsledek, tak ať snad raději ani nezačíná a nejdříve ze všeho zapracuje na své víře.

Vím, říká se: „Je lepší dělat něco než nic“ – i já to říkám, ale bez víry to fakt nemá smysl. A tak vám radím – začněte nejdříve ze všeho pracovat na své víře.

Vaše víra může mít tisíce podob, klidně to může být: zhubnu, uzdravím se, vybuduji si dobrou fyzickou kondici…

Víte, proč to takto a jedině takto funguje? Je to jednoduché, funguje to takto proto, neboť víra představuje z hlediska času – nekonečno. I proto je těžké uvěřit, neboť nikdy nedohlédnete konce svého snažení, na druhou stranu to znamená, že máme práci na celý svůj život.

Existují tři skupiny běžců. Jedna běhat začne, druhá běhat vydrží a třetí někam opravdu doběhne. 

Nejdůležitější je začít běhat. Stejně tak důležité je vydržet běhat. Když splníte první dvě podmínky, tak máte jistotu, že někam doběhnete.

To „kam“ není již tak důležité, protože to záleží toliko na vašem cíli, který si stanovíte. Podle mě si zaslouží stejné uznání ten, který uběhne kilometr, jako ten, který uběhne maraton, či doběhne ještě někam dál.

Takže až začnete běhat, nenechte si zážitek ze svého běhání otrávit od těch, kteří vám budou říkat: „Dobrý, ale teď to zkus uběhnout ještě dál!“

Dál vyběhněte, až se to stane vaším cílem, až vám nohy začnou po uběhnutí vaší vzdálenosti cukat a budou chtít běžet dál, protože srdce a duše budou chtít cítit, jak to chutná a oči vidět, jak to vypadá za tou zákrutou, za tím lesem, na vrcholku támhle toho kopce…

Existuje jedna základní pravda. Jestliže ji ignorujeme, odsuzujeme tím bezpočet nápadů a skvělých úmyslů k záhubě: že totiž ve chvíli, kdy se člověk něčemu definitivně odevzdá, začíná jednat Prozřetelnost. –  W. H. Murray

Snít, přát si, je první krok, který pouze nastartuje motor pohánějící náš člun, jímž míníme vyrazit do dálav, tam kdesi za horizontem.

Ještě však musíme učinit druhý krok – a sice vzít do ruky kormidlo a to nasměrovat ho do směru, kde tušíte náš cíl.

Bez prvních dvou kroků bychom nevypluli, přesto třetí krok je neméně důležitý, možná nejdůležitější, znamená mít plnou nádrž, která nám umožní plout tak dlouho, dokud se ke svému cíli nedoplavíme.

Tou plnou nádrží je naše plné odevzdání se naši cestě, našemu poslání. Kdo má před očima jen vidinu cíle, kterou představuje třeba to, že by měl rád něco, co má druhý a není ochotný a schopný „obětovat“ tomu vše, možná dosáhne vítězství, ale jeho chuť mu nejspíše brzo zhořkne nebo zkysne, přestože v první chvíli saje ze sladkých hroznů.

Snít, mít přání je moc dobrá věc, ale usilovně si za nimi jít je mnohdy nepředstavitelně těžké, ale neznám lepší pocit, když se na konci té dlouhé cesty můžete ohlédnout zpět a za sebou vidíte kvetoucí zahradu, plnou barev, vůní a života těch, kterým jste na své cestě pomohli. Je to jako třeba v té pohádce o princi, který šel najít ženu pro svého krále a při tom pomohl mravencům, rybě a sokolovi, a za odměnu pak dostal darem napít se živé vody a porozumět řeči všech živých tvorů. 

Běžet po své cestě je skvělé, ale vidět kolem sebe běhat tolik lidí, jímž běh přináší radost z nabyté svobody a volnosti, to je nad všechny dary světa.

Já ano. Nutno však podotknout, že mnohé z nich jsou poněkud jiného pojetí, než které jsou dnes mezi běžci tak populární.

Pomalý Pepa Cupal
Moje oblíbené výzvy jsou….no, jak to říct… takové ty nečekané, které se před člověka staví v rámci plnění úkolů a povinností všedního dne, a poňoukají ho k pohybu, byť pod rouškou všedno(denno)sti k nevšedno(denno)sti. Má to ale háček – musí se tomu jít naproti, protože tohle samo od sebe za váma nepřijde. Nejhezčí na tom pak ale je, když člověk zjistí, že NEMUSÍ, nýbrž CHCE.

Táááákže…..páteček jako malovanej. Chci stihnout tři činnosti na třech různých místech: Zaměstnání v Nové Roli, odběhnout Cooperův test ve Varech, a jít ke komunálním a senátním volbám v Nejdku. Teď trochu geometrie: Ta tři místa jsou jedno od druhého od sebe vzdálená 8,5 km, a leží v jedné přímce, tudíž mezi krajními body je vzdálenost 17 km. Můj výchozí bod je ten, který leží přesně uprostřed.
Vím jedno: Nechci dnes sedět na zadku v autě. To po mně fakt nemůže nikdo chtít.

Hrubým odhadem zjišťuju, že i bez auta tohle všechno stihnutelné je, zvláště když se volební místnosti zavírají až ve 22.00h večer. Takže je to jasný – běžím.

Odpracuju osm a půl hodiny v práci, pak si dávám doma pohodu s hrnkem kávy a s hrnkem čaje, převlékám se do sportovního, a vybíhám do Varů na soutěžní Cooperův test na atletické dráze v rámci akce Karlovarské nemocnice a atletického klubu Triatlet 12 minut pro zdraví. Klasická dvanáctiminutovka, jakou jí znáte z hodin tělocviku na základce, tady však vylepšená o měření tlaku v klidovém stavu před výkonem, a v „neklidném“ stavu bezprostředně po výkonu. Při svém měření tlaku před startem se usmívám a pronáším úvahu, jestli se můj aktuální stav dá považovat za klidový, když jsem právě přiběhl z 8,5 km vzdálené Nové Role. Je ale fakt, že vklidu vlastně jsem, protože se mi ulevilo z toho, že jsem sem stihl přiběhnout včas, takže můj stav klidový je, respektive vyklidněný. Ale to je buřt. Zkrátka když se měří tlak, tak se neodmlouvá.
17:00h ostrý start. Dvanáct minut svižný kvapík, na trati jen jeden chlapík, dva kucí a jen dvě ženy, touhou běhat postiženy. Při tak malém počtu závodníků, je pořadí v cíli tvrdé a neúprosné: V „nabité konkurenci“ jsem urval 2.místo v absolutním pořadí, a 1.místo v kategorii 18+ (se svými 46 lety). Nešlo to jinak. Ale ten klučina, co z nás doběhl nejdál, je fakt dobrej! To je radost pohledět. Potěšil, kluk jeden ušatej. Mne budiž plnohodnotnou útěchou, že urazit za 12 minut 3,1 km není na šestačtyřicetiletýho kmeta snad až tak úplně blbý. Vítězové jsou ale všichni, o tom žádná.

No jo, jenže co teď s tou výherní taškou, co mi spadla do klína? Je plná různých drobností i něčeho na zub, a něco to i váží. Je tam toho docela dost, s tou nemůžu přece běžet dál… Teď vyvstává klasická nerudovská otázka: Kam s ní(m)? Nezdržuju se přemýšlením, a vyrážím pěšky zpátky, a najednou nápad!

Jdu svižnou chůzí s taškou v ruce, a s čerstvým nápadem v hlavě, a po třech kilometrech udělám z chodníku záměrně lehký úkrok kolmo vlevo, a ocitám se v restauraci, která by se dala označit termínem „domovská scéna“. Tady pivo skvěle kroužkuje, ale hlavně jsou tu skvělý lidi. U výčepu poprosím o hladinku, a vidím v očích servírky Klárky lehký údiv: „Hladinku? Jsem už chtěla čepovat něco jinýho.“ A já na to: „Ne ne, čochtana ne, na toho už není počasí.“ Jdu si sednout, a zatímco vykládám věci z výherní tašky na stůl, přistává mi u nich tácek s učebnicovou hladinkou. Dělám první kroužek, a rozhlížím se po všech těch věcech vyskládaných na stole a rozhoduju se, s čím poběžím dál, a co tady nechám. Dělám druhý kroužek, a mám jasno: Dál se mnou poběží jen medaile. Chvíli jsem si připadal jako divák na tenise, jak jsem se rozhlížel po stole sem a tam. Rozhodnutí ale už padlo. Tenisový zápas skončil. Vtom spatřím, že zpoza výčepu se také kdosi rozhlíží. Nikoliv však po mém plném stole, nýbrž po restauraci plné lidí. Áááá, Luci mne právě teď přes celou délku místnosti už taky zblejskla! Třetí kroužek. Už stojí u mne hledíc, jak se taška zpátky plní věcmi ze stolu. „Prosím Tě, Luci, potřebuju dneska ještě běžet dál, mohl bych si to tady u vás nechat?“ Ve zlomku vteřiny ze sebe vyhrkne: „Ne.“, a pusu má u toho od ucha k uchu. Na pár okamžiků jsem jí na to fakt skočil, a zmohl se jen na své udivené: „Neee?“ Jen mi stačilo blesknout hlavou: „Ty woe, co já s tou taškou teď budu dělat?“ Jenže neustávající široký úsměv na Lucčině tváři vyloudil úsměv i na tváři mojí, protože mi v tu chvíli došlo, že mě dostala. „To víš že jo, dej to sem.“ praví, a nepřestává se u toho křenit. Uuuuuuf. Čtvrtý kroužek. „Jo, ještě něco, Luci, ideální by bylo, kdybys s ostatními tu tašku prohrábla, a kdybyste si věci z ní rozebrali. Já nic z toho vlastně nepotřebuju, vzal jsem si jen tu „vydřenou a potem zkrápěnou“ zlatou medaili…“ „Uvidíme, jestli je tam i něco k snědku….“ říká s šibalským úsměvem, „Máš to tady. Dokonce podepsaný.“ Pátý kroužek. „Jo, Pepo, kolegyně se chtěla zeptat, jestli jí taky naučíš běhat.“ Šestý kroužek, sedmý kroužek. „Jak jako taky? Ty chceš taky?“ „Jo.“ Osmý kroužek, jsem na dně. „Jasně, že naučím. Ale ještě si to promyslete, holky, protože jestli vás běh chytne, jakože s největší pravděpodobností chytne, tak si pište, že už vás nepustí, tak abyste s tim počítaly.“ „Tak jo. Dáš si ještě jedno?“ „Dám. Ale už jen mlíčko. Děkuju.“ Slovo dalo slovo, a kroužky na mlíku mi dělají radost stejně tak, jako zájem a odhodlání holek udělat tenhle závažný krok (rozuměj – začít běhat), a když už, tak ten svůj záměr uchopit za správný konec, respektive hned od začátku se to učit správně. Holky kmitají na place jedna báseň, ale daří se, byť přerušovaně po kouskách, prohodit vždy pár slov, či kusých vět o tom, o čem ten běh vlastně je, a co holky v první fázi učení bude vlastně čekat. Moc fajn čas, tohleto.

Musím teď ale myslet i na to, že mne ještě dnes čeká kus běžecké cesty, a za chvíli se začne stmívat. Platím, a chystám se k odchodu. Tu se náhle od jednoho stolu zvedá postava, a míří přímo ke mne. Karla jsem neviděl asi 15 let. Po několika minutách příjemného přátelského rozhovoru ale už opravdu musím běžet. A od teď jako fakt běžet, protože výherní tašku jsem tady úspěšně zanechal, a mám konečně prázdné ruce.

Je přesně takový ten čas, jak se zpívá v jedné skvělé písni: „Ještě není tma, ale stmívá se“. Vybíhám do šera, v duchu si broukám tu písničku, a nešetřím to…

…v Nové Roli vyměňuju medaili za občanku a čelovku. Občanku proto, aby mě k volbám vůbec pustili, a čelovku proto, abych se cestou zpátky nepřizabil v povolebním temnu (kdo v tom vidí skrytou symboliku související s volebními výsledky – vidí jí správně). Čeká mne tedy 8,5 km dlouhá další etapa do Nejdku. Noc rychle padá, a po pár minutách je tma jak v pytli, a i když je to dávno zralé na rozsvícení čelovky, pořád ještě pár kilometrů úspěšně odolávám. Jenže les, kořeny, kameny a bahýnko, jsou neúprosné. Rozsvěcím. I v kuželu světla čelovky si umím užít ten stav beztíže, který dálkoví běžci znají. Dávám nohu před nohu tak dlouho, dokud před sebou poprvé nezahlédnu světla obce Suchá, ze které už je to do Nejdku co by kamenem dohodil. První stavení, první lampy….a najednou vlevo před zahradou jednoho z domů jakýsi stojan, na něm přepravky plné natrhaných švestek, a nad nimi na plotě nápis: „Tady jsem si dovolil pár švestiček ze své zahrádky, jestli se neurazíte… ZDE VOLNĚ K ODBĚRU.“

To je vtipný a zároveň sympatický, říkám si. Ochutnám, až tudy poběžím zpátky. A hned je o důvod víc, nač se těšit. Nejdek mne vítá prázdnými ulicemi, a ani se tomu moc nedivím – je pátek, půl deváté večer, tma, zima, volby… Přibíhám ke škole, smekám čelovku a vejdu… Nikde v tuto hodinu samozřejmě ani noha (mám na mysli volící noha). Volební komisaři jsou v celém baráku v přesile odhadem 30 : 0. Svým příletem narušuji tuhle idylku na 30 : 1. Nacházím svou volební místnost, a chce se mi zavtipkovat a pozdravit: „Dobré ráno“, protože je mi jasný, že v tuhle pozdní hodinu to má volební komise pohříchu těžký. Na poslední chvíli ale vyměknu, a vypadne ze mě jen obligátní: „Dobrý večer.“ Všechny zraky se teď upírají na toho exota v krátkých elasťákách zimě venku navzdory, s čelovkou v ruce, a s prosbou: „Mohl bych prosím požádat o volební lístky? Do schránky mi nepřišly.“ Odpověď, kterou jsem si vyslechl, jsem sice mohl očekávat, ale protože jsem byl jako obvykle v dobrém rozmaru, její jistá nevlídnost mne zaskočila: „Občanku!“ Intuitivně přecházím do nespisovného módu: „Jooo, hneeed. Tady je.“

„Cup…., tak Vy jste až támhle na úplném začátku u paní.“ Přejdu k ní k opačnému konci dlouhého stolu, čili na konec, a ona zajásá: „No konečně pořádnej chlap!“ Přišlo mi to úsměvný, tak jsem to ještě podpořil: Stojím, rozhlížím se kolem sebe a jakoby někoho pohledem hledám a říkám: „Kde?“ Mezitím paní hledá jméno toho exota, co stojí před ní, v seznamu jmen, broukajíc si: „Cupal… Cupal… Cupal…..jo, mám.“ a pokračuje: „Chlap jako kde? No tady! A dokonce přijel na kole!“ „Na kole?“ odpovídám „To jste si mně s někým spletla, já nejsem ochotnej s sebou vláčet kolo.“ Původně strnulá nálada se začíná konečně krásně uvolňovat.
„A jak jste tedy přijel, když jste takhle ve sportovním?“
„Po svejch. Běžmo.“
„A odkud?“
„Z Nový Role.“
„Z Nový Role???“

„Jo. Ale ještě předtim jsem běžel z tý Nový Role do Varů na jeden takovej kratší závod.“ Pozoruju, jak se členům volební komise vyvalují oči směrem vodorovně ke mně, a brada směrem svisle k zemi, a tak přerušuju tu hrozící dramatickou tichou pauzu hned na začátku, a pokračuju: „No, a z těch Varů jsem běžel zpátky do Nový Role, tam jsem se zbavil medaile z toho závodu, vzal jsem si občanku a čelovku, a běžel jsem sem, a…“

„Počkejte, počkejte, to chcete říct, že jste….“
„Jo, přesně! Co je na tom divnýho?“
V očích všech členů volební komise vidím jejich nevyřčenou odpověď: „Vy, Cupale. Vy!!!“
Vyřčená odpověď však zní jinak: „A…a…a…kolik je to kilometrů?“
„Tak počkejte, budu počítat nahlas…..z Role do Varů osm a půl, plus to samý zpátky je sedmnáct, z Role sem osm a půl… to máme dvacet pět a půl…“
„Hmm…“
„A taky se ještě odtud musím dostat zpátky do Role, že jo, to je dalších osm a půl, takže třicet čtyři.“
„…“
„Jo, a ještě vlastně ten závod jsem běžel. Aha! To jsou další tři kilometry k tomu. Suma sumárum tedy 37 kilometrů.“
„…“
Načež jedna z dam z volební komise po udivené vteřině ticha všech přítomných, pronáší větu, aspirující na zařazení do vět památných, a jenž by mohla můj krátký popis návštěvy tady u voleb úspěšně uzavřít:
„Prosim Vás, radši už nic neříkejte. Mě už z toho Vašeho vyprávění bolej nohy!“

Vybíhám tedy do noci na poslední dnešní etapu, a soustředím se na to, abych se někde nepřerazil, a taky na to, abych cestou zpátky nezapomněl na švestky. Přibíhám k nim, znovu si s úsměvem čtu ten vtipnej nápis nad nima, beru si „svých pět švestek“ (opět ta symbolika), v duchu poděkuju, a cupitám dál. Ochutnám první švestku, a po pár krocích zvolám: „Jezusky, ježek!“ Štráduje si to přede mnou po cestě jako starej mazák. Asi dvacet metrů běžíme spolu, on dva kroky přede mnou, než mi nadobro zmizí v trávě. Miluju taková setkání. Rozloučím se, a volám za ním do trávy: „Ahóóóóój, prďáku!“, dám si druhou švestku, a zmizím ve tmě. Trpělivě, a s lehkým krokem. Dva kilometry před cílem mi přes cestu přeskočí srnka, odskočí do lesa, a já hned využívám toho, že jsem ještě mimo civilizaci, a odskakuju si taky. Hlavní důvod je jasný, ale teď mám i důvod druhý. Už při setkání se srnkou před pár desítkami vteřin, se totiž z jiné strany nočního lesa ozývalo takové příjemně strašidelné praskání, šustění, kroky čehosi pohybujícího se prostorem. A protože jsem tvor zvědavej, tak stojím čelem do lesa, aby mi něco neuniklo, a čekám, co se z toho vyklube. Tma fakt jak v pytli. Taková, že když natáhnu ruku před sebe, nevidím jí (tu ruku, nikoliv tu tmu). Zvuk toho čehosi se pomalu ale jistě přibližuje. Strašidelný. Žůžo dobrodrůžo. Kdyby bylo nejhůř, ubrousky s sebou mám. Vteřiny dramaticky ubíhají, zvuk je blíž a blíž, až mám pocit, že kdybych znovu před sebe natáhl ruku, nahmatám kromě tmy tmoucí i to cosi, o čem pořád nevím, co to je. Jasně to identifikuju teprve až v okamžiku, kdy to v mé těsné blízkosti zachrochtá. No vida, kaneček! Instinktivně zašoupám nohou o štěrk na cestě, a ten nepříjemný zvuk odrazuje mého nového kamaráda od postupu vpřed tam, kde stojím já. Jeho kroky se rychle vzdalují dál ode mne, a já tu jsem zase sám. Ani jsem se nestihl rozloučit.

Zbytek cesty dobíhám už bez událostí, hodných zaznamenání, a v hlavě mi běží film z celého dne. Byl úžasně dlouhej a plnej zážitků a milých setkání. Miluju takové dny. Mám jich ve svém životě mnoho, a tohle byl jen jeden z nich. A přitom k tomu, aby se takový skvělý den odehrál, stačilo tak málo: Jít tomu trochu naproti, zapomenout na auto, a nezapomenout na to nejdůležitější – na pohyb a radost z něj, a na radost ze života.

Proč vám ale tohle všechno vyprávím?
A kde jsme to vlastně skončili?
Jo, už vím! Chtěl jsem se zeptat:

Také milujete výzvy?