Proč to děláš? Častá otázka, těch, kteří nedovedou pochopit, že děláte něco, protože prostě musíte, protože jinak, jinak byste to nebyli vy – nebylo by nic…
Děláte to, protože kvůli tomu jste přišli na svět, je to vaše cesta – váš cil…
Dneska vám převyprávím příběh začátků Běžecké školy, mnozí jistě pochopí, a ti co ne, tak ti možná pochopí později, a když ne, tak jim prostě není a nebude dáno :)…, svět se kvůli tomu nezastaví, země a slunce se nepřestanou točit, voda nepřestane téct, kytky kvést, ptáci létat a vzduch proudit…

Ti kdo znají říkají, že jsem přišel na svět neposkvrněn, ne snad proto, že bych byl počat z panny, ale proto, že jsem mladá duše, která nemá ještě nic za sebou, tudíž si ani nenese žádné zkušenosti, žádnou zátěž z minulosti – karmu. Duše, která není zatížena žádnými zvyklostmi a tudíž vidí jasně. Duše, která věří více na intuici než na to, co říkají druzí, že by mělo být. Duše, která touží po tom znát, ne vědět, ale znát, protože to není totéž. Proto není nic divného, že se tahle duše neměla potřebu dlouuuuuuuuuuuuhou dobu nijak projevovat. Trvalo to bezmála 37 let, než o sobě začala dávat vědět. Do té doby jen chodila a běhala po světě a nasávala a nasávala. Nasávala a učila se z příběhů lidí, kteří jí měli co nabídnout, z nichž si mohla vyďobat něco pro sebe. Vyďobat střípky pro vystavění vlastního názoru na to, jak to na světě běží a jak by běžet mělo…
Mnozí se podivovali nad tím, že jen mlčí, dívá se na svět, usmívá se a běží a běží a běží a jinak nic.

Zrození běžce

Přišel listopad 1989 a s ním svoboda…
Přišel květen 1991 a s ním Peace Run. Dva dny na cestě – první z Prahy do Benešova, druhý z Benešova do Jihlavy. 150 km!, které stačily k tomu, aby duše poznala, že k ní patří tělo i mysl, a všichni dohromady pak dali zrodit se BĚŽCI.
Přišel srpen 1991 a s ním první Mistrovství Československa v běhu na 24 hodin v Plzni. Náš Běžec stojí na startu jako zcela neznámý běžec. Celý život snil svůj sen o tom, že jednou bude mistrem republiky v běhu, ale v 36 letech už tuhle myšlenku dávno vypudil z hlavy. Postavil se na start spíš proto, že měl v nohách a hlavě stálé nutkání běžet dál a dál a dál…, překonávat stále delší a delší vzdálenosti, to bylo celé. Snil svůj sen o překonávání svých osobních hranic, a neměl vůbec tušení o jaké hranice půjde…
Běžel, trpěl, vyhrával, pak prohrával, ale na konci těch 24 hodin stál na nejvyšším stupínku a stal se Mistrem Československa. Ironií osudu prvním a posledním a tím pádem také jediným Mistrem Československa, protože pak už žádné Československo nebylo.
Na zrození Běžce a toho a vlastně i Běžecké školy, mělo velký vliv i to, že jsem v letech 1993 a 1995 pořádal Peace Run nejen v ČR, ale měl na starost i uspořádání jeho slavnostního zakončení v Evropě. Musel jsem jednat, psát, motivovat a mluvit a mluvit a mluvit… už bylo co říci a tak jsem začal sdělovat vše, co jsem za léta mlčení vstřebal a vnitřně transformoval…

Tvé sny se ti naplní ve chvíli, kdy se jich vzdáš, tehdy teprve se otevře brána, kterou mohou k tobě vstoupit …

V květnu 1992 se konalo první Mistrovství světa v běhu na 24 hodin. Před ním náš Běžec absolvoval spousty kilometrů, v posledních třech měsících i 900 měsíčně, byl hrozně nabušený a věřil si, měsíc před tím zaběhl maraton za 2:36. Vyběhl jak janek. Po 4 hodinách měl na kontě 52 km, pak začal kapat. V cíli byl 4., což určitě nebyl špatný výsledek. Ve sprše pak zkolaboval, prostě sebou seknul. Probral se až venku na čerstvém vzduchu …

Všechno je jen v naší hlavě, můžeme být připraveni lépe než naši souputnící, ale pokud příliš podlehneme vidině cíle, cíl se nám začne vzdalovat a nikdy jej nemusíme dosáhnout – paradoxy života …

Během domů, během ke svobodě

Běžec běhal dál, účastnil se různých ultramaratonských klání, přestože dostal důkaz, že umí, jeho důvěra, tedy spíše malá sebedůvěra mu bránila udělat na své cestě další krok…
Až přišlo pozvání (psal se rok 1999), aby doprovodil na jeho životní cestě jiného běžce. Běžce, který v létě 1989 emigroval do Německa a chtěl se alespoň pomyslně vrátit. Vrátit se během z Bad Kreuznachu (kousek od Frankfurtu nad Mohanem) do Prahy. Mirek Skuhrovec si nadělil tento běh ke svým 40. narozeninám. Moc chtěl, moc toužil po tom, uběhnout během deseti dnů 746 km. Bohužel osud tomu nepřál. Čtvrtý den se mu zanítila holeň a zánět v ní mu znemožnil běžet dál. S Jirkou Kroftou, s nímž jsme mu měli pomoci jeho sen splnit, jsme pak doběhli do Prahy místo něj.
Mirka mi bylo líto, pro mě ale měl tenhle běh nedozírné „následky!“ Uvědomil jsem si, že bych si mohl podobné akce organizovat sám, že nemusím objíždět závody a tam běhat po trasách, které mi někdo načrtnul – vytýčil. Byl to další krok ke svobodě!

Pelhřimov – Cheb – ještě ne sám za sebe

Hned v září téhož roku (1999) s pomocí přátel – díky Jitko, Vláďo, Kubo a dalších, co mě tehdy doprovázeli a pomáhali, jsem vyběhl na trasu vedoucí z Pelhřimova do Chebu. Celé to bylo naplánováno na 60 hodin. Protože v tom byla i různá setkání, tak jsem 300 km odběhl, zbytek odjel na kole.
Tahle akce mi ale ukázala, že je možné oběhnout Českou republiku, takže v květnu 2000 jsem vyběhl na 1365 km okolo České republiky a tu oběhl i s pomocí Vládi Černého, Vládi Janouška, Jirky Zycha, Jirky Krofty a dalších běžců, ale i za pomoci Jitky Holovské a dalších nadšených lidiček, za 16 dní. V září téhož roku jsem si vyběhl svůj druhý mistrovský titul v běhu na 24 hodin, tentokrát „už jen“ České republiky.
V tomto roce jsme společně s Janem Šourkem začali vydávat Ultravytrvalost – časopis psaný ultramaratonci pro ultramaratonce. Z toho pak vzešel Běžecký svět.
Napsal jsem knížku 7 + 1 krok k manažerské kondici. V roce 2002 přeběhl Českou republiku z Hodonína do Aše, seznámil se při tom s Milošem Čermákem, a začali jsme psát do Lidových novin seriál „Maraton za čtyři měsíce“. Po dalších 3 letech přišlo behej.com . 

Člověk ví, že na to má, ale nevěří si, že na to má. Pokud ale chce jít dál – objevit sám sebe – musí udělat krok k samostatnosti, jinak zůstane stále někde uvázaný – nesvobodný …

Na roky v behej.com moc rád vzpomínám, poznal jsem díky němu celou řadu skvělých lidí – přátel, považuji za ně i ty, s nimiž jsem si přestal rozumět, nebo spíš tím, jak jsem postupoval po SVÉ cestě, oni přestali rozumět mně a tak logicky následoval další krok k samostatnosti – následovalo otevření Běžecké školy. Běžecké školy Miloše Škorpila. Konečně jsem dospěl ke stádiu, kdy jsem našel odvahu být sám sebou, sám za sebe. Mluvit za sebe a jednat za sebe. Udělat to, co musí udělat jednou KAŽDÝ, pokud se nechce schovávat pod „máminou“ sukni či být pod „taťkovou“ ochranou…

Nyní tedy jednám a mluvím za sebe a učím a pomáhám druhým, aby pochopili, že vše je jen na NÁS, že nikdo nemůže za NAŠE průšvihy a nesnáze, a tak běžím životem jako Běžec bacilonosič a kazím lidi při běhu během… přičemž je třeba si uvědomit, že slovo běh není jen nositelem významu sportovní disciplíny, ale že znamená, že něco běží – odehrává se, tedy probíhá a že tedy všichni jsme zodpovědní za průběh všeho, tedy i toho, jak to v současné době v naší krásné zemičce po 20ti letech svobody vypadá, a že jestliže něco na tom chceme změnit, musíme začít každý u SEBE!

Mudrci jako Budha či Lao-c´ jsou jednotní, jsou v nitru svorní – obklopuje je blaženost, vyzařuje z nich jemná extáze, díváte se na ně a máte dojem, že jsou opilí božstvím, chodí po zemi a přitom tady nejsou. Něco podobného někdy cítíte, když potkáte idiota, prosťáčka, absolutního hlupáka. Obestírá ho jakási nevinnost – směje se a vy v něm zachytíte záblesk světce, protože i on je jednotný. Není to světec, ničeho nedosáhl, ale není rozdělený.
Světec překročil mysl, idiot k ní ani nedospěl. V jedné věci jsou si ale rovni: oba jsou mimo. Jsou mezi nimi obrovské rozdíly, ale jedno mají společné: neexistenci mysli. A tak jestliže to dobře nepochopíte, může se vám někdy světec jevit jako idiot a někdy – ve své nevědomosti – můžete idiota považovat za světce. Znám mnoho idiotů, které uctíváte – mají určité kvality, nebo alespoň tuto jednu: nepobrali moc rozumu, chybí jim mysl, nemají žádné myšlenky.
OSHO – Tři poklady TAO

Máma říkala, že člověk musí odložit minulost a pak zase může jít dál.
Foresst Gump

Když se překonáme, jsme nejblíže k tomu roztáhnout křídla a vzlétnout…

Jedním z prvních moderních vyznavačů ultradlouhých výkonů byl Captain Barclay, když v roce 1806 ušel 160 km za 19 hodin. O tři roky později běžel jednu míli (1609 m) každou hodinu, a to nepřetržitě tisíc hodin za sebou. Barclay byl chytrý a neobvyklý muž. Ve svých 21 letech trénoval u farmáře Jackey Smitha, který trénoval mnoho vynikajících anglických chodců dlouhých tratí. Smithův tréninkový program se skládal ze čtyř až šesti intenzivních týdnů před důležitým během, naplněných chůzí a těžkou psychickou zátěží.

Smith byl tvrdý trenér a jednou připravoval Barclaye na závod na 110 mil (176 km). Jeho tréninkové dávky byly 32 až 38 km každý den. Musel vstávat v pět hodin ráno, běžel půl míle svou největší rychlostí a potom šel šest mil závodní rychlostí. Po snídani musel opět jít šest mil závodní chůzí. Po obědě opakoval svůj ranní trénink (půl míle maximální běžeckou rychlostí a šest mil závodní chůzí). Po třech až čtyřech týdnech běhali trénovaní atleti maximálním tempem čtyři míle místo původní půl míle. 

Další ze známých ultrachodců byl Američan Edward Payson Weston, muž, který byl inspirací pro mnoho svých hrdinských výkonů v běžecké historii. Weston se občas nazývá otcem ultrachodců, narodil se 15. března 1839. Jeho prvním známým výkonem byla chůze z Bostonu do Washingtonu DC (713 km), ve kterém se konala inaugurace prezidenta Lincolna. V roce 1867 šel 2135 km z Portlandu do Chicaga za 26 dní. Jedním z jeho cílů bylo ujít 800 km za šest dní. V roce 1874 ušel za šest dní 720 km a stal se tak světovým chodeckým šampiónem.

Další rok Daniel O´Leary, irský imigrant v Severní Americe, ušel v Chicagu 800,4 km za šest dní a překonal výkon Westona. Následující zimu odjel Weston do Anglie a v Londýně vylepšil světový rekord na 801,6 km. V roce 1877 se tyto dvě legendy utkaly v přímém souboji v Londýně a O´Leary triumfoval, když překonal rekord Westona a ušel 837 km (Weston 816 km). V roce 1879 si Weston znovu přivlastnil rekord, tentokrát výkonem 880 km. V tomto roce zvítězila v jednom z velkých šestidenních závodů vycházející 24letá hvězda Charles Rowel výkonem 843,8 km. 

Prvním, kdo překonal 900 km, byl Frank Hart (držitel amerického rekordu v běhu na 24 h výkonem 210,9 km), když uběhl v roce 1880 za šest dní 909,7 km. Dalším, kdo překonal rekord, byl již zmiňovaný Rowell. Nejprve utvořil rekord na 160 km výkonem 13:57:13, potom na 24 h výkonem 235,2 km (22:27 h), třetí den měl za sebou již 547,4 km a závod dokončil výkonem 911,4 km. 

Když v roce 1881 přišel Rowel o svůj rekord (Patrick Fitzgerald 937 km), rozhodl se, že utvoří poslední a věčný rekord výkonem 700 mil (1127 km) za 6 dní. Závod se konal v Madison Square Gardens na přelomu února a března 1882. Rowel se na závod připravoval velice důkladně a denně naběhal a nachodil 64 km. Běh začal. 160 km (100 mil) v novém rekordu 13:26:30 h, za 22:30 h uběhl 241,8 km (opět rekord), pokračoval 320 km (200 mil) za 35:09:28 h a za 48 hodin vytvořil již čtvrtý rekord, tentokrát 416 km. 480 km (300 mil) uběhl za 58:17:06 h a třetí den zakončil výkonem 568,5 km (pátý a šestý světový rekord). Čtvrtý den ráno se stala Rowelovi nehoda, když se omylem napil octa a v závodě již nemohl pokračovat. Světový rekord přesto padl, když se o něj postaral George Hazael výkonem 967,8 km (druhý doběhl Fitzgerald – 929,8 km). Rowel se o svůj věčný rekord pokusil ještě v září téhož roku, ale po třech dnech dostal malárii, z které se následně léčil celý rok. V roce 1884 se opět utkal s Fitzgeraldem a oba překonali stávající rekord. Zvítězil Fitzgerald (982 km) před Rowelem (969,2 km). 

O čtyři roky později překonal James Albert z Philadelphie bájnou hranici výkonem 1001 km (druhý v závodě byl Littlewood výkonem rovněž lepším světového rekordu 984,1 km). Na podzim tohoto roku se Littlewood dočkal vítězství a nového rekordu 1004,2 km, přestože poslední čtyři hodiny již nezávodil. Tímto výkonem skončila historie šestidenních rekordů na dlouhých 90 let. 

O´Leary měl zvyk chodit vždy o svých narozeninách 160 km pod 24 hodin a ještě v 75 letech tuto vzdálenost ušel za 23:54 h. O´Leary se dožil 87 let. Weston, který se dožil 90 let, ušel ještě v 70 letech z New York City do San Francisca (6279 km) za 105 dní. 

Zájem o ultramaratony upadl po roce 1896, kdy byl nejdelší olympijskou běžeckou tratí maraton (42,2 km). Ultrazávody se však nikdy úplně neztratily. Jedním z nich byl běh z Londýna do Brightonu, který se profesionálně běhal od roku 1903, od roku 1921 se běhá Comrades Marathon. V roce 1931 se v Kanadě běžel první moderní halový závod na 24 hodin, ale až v roce 1973 začíná nová éra ultramaratonů, když se začínají pořádat 24hodinové závody v Jižní Africe, Itálii, Řecku, Anglii a postupně v dalších zemích celého světa. 

V roce 1979 organizuje Američan Don Choi první 48hodinovku po 80 letech. O rok později organizuje také po letech první 6-ti denní běh. Nové světové rekordy tak na své nástupce čekaly 90 let. 

V roce 1979 uběhl za 24h Ron Bently 259,7 km, o dva roky později Jean-Gilles Boussiquet z Francie 272,7 km a v roce 1982 Dave Dowdle dokonce 274,6 km. V roce 1983 se objevuje ultravytrvalecký fenomén, Řek Yiannis Kouros, který až do dnešní doby vytvořil několik desítek světových ultravytrvaleckých rekordů od 160 km do 1000 km a mnohé z nich dodnes nikdo nepřekonal.

Některé z rekordů Yiannise Kourose, které nedají současné světové ultramaratonské špičce spát

• Spartathlon (246 km z Athén do Sparty) – 20:25 hod
• 24hodin – 303,5 km

Článek vyšel v časopis Běžecký svět, který jsem vydával společně s Janem Šourkem v letech 2002 – 2004, a byl mým prvním pokusem, jak hobby a výkonnostním běžcům přinést informace z oblasti běhu, které jinde nenajdou.

Zenový (plně vědomý) běh – běh směřující do nitra sebe sama, při němž si uvědomujeme jen pohyb – dech – plynutí v prostoru a čase. Běh, při němž není důležité tempo, uběhnutá vzdálenost, čas. 

Běh, při němž nejsme odpojeni od světa, od reality, od života kolem nás, naopak plně veškerý život odehrávající se kolem nás vnímáme.

Jen to, co se kolem nás děje, vnímáme jako film, jako sen, jako děj, který se odehrává tam někde venku. 

Vznášíme se nad světem, nad Zemí, jako neviditelní ptáci, jako myšlenky rodící se v hlavách lidí celého světa, křižují jak blesky vesmírem. 

Proplétáme se nezúčastněně tím mumrajem a jsme zcela svobodní, prázdní veškerých úvah a myšlenek. Dokud jsme tento stav schopni udržet, žádná z myšlenek, které kolem nás sviští, nás není schopna zasáhnout. To je stav bytí – nebytí, o němž se píše v moudrých knihách východu, který mnozí na západě touží alespoň na chvíli zažít.

Prostě běžet – jít, dýchat, být a vědomě snít, to je vše oč běží.

Snadné že, ale jak těžké zároveň.

Ostatně jako sám život.

Stejně snadné je naučit se správně stylově běhat. Stačí si uvědomit, že při běhu se vlastně houpeme, proto podrážky běžeckých bot, jsou v přední části zaoblené, abychom se po tom zaoblení mohli zhoupnout a tím posunout dopředu. Prostě jako když jdeme odvalujeme se z paty na špičku jedné nohy, druhé nohy, a tak stále dokola, zcela mechanicky, aniž bychom složitě přemýšleli nad každým krokem, který bude následovat.

Vypadá to pak takto

Naučíte se to takto

Pokud vám jde z toho hlava kolem a kolem, tak vám to ukáží a vysvětlím na osobním minikurzu přirozeného běhu.

Běh je báječný způsob, jak si člověk může vyřešit své problémy, má to však jeden háček. Nesmí se stát sám pro vás problémem, nesmíte si myslet, že běháním své problémy vyřešíte!

Běh vám pomůže vyřešit problémy, protože při něm máte čas na sebe. Máte čas se zastavit v čase, vypadnout ze všeho toho věčného chaosu kolem sebe. 

Běh vám však vaše problémy nevyřeší.

Běháte-li kvůli tomu, abyste na své problémy zapomněli? Fajn, ale to běh také nedokáže!

Hodně lidí běhá, aby zapomnělo. Jak se v těch miliónech jiných poznají? Velmi snadno, stále buší hlavou do zdi, jako beran, opakují stále dokola stejné chyby. 

Poznáte je také podle toho, že si běháním ubližují, přestože jim jejich tělo stále znovu a znovu říká – zastav se ve svém běhu, dej mi na chvilku pokoj, odpočiň si. Odpočiň si tak dlouho, dokud nebudeš v pořádku, dokud nezačneš běhat pro pravou podstatu běhu – pro radost z pohybu.

Tak oni stále a stále jdou hlavou proti zdi – přebíjejí jednu bolest druhou. Přebíjejí bolest psychickou bolestí fyzickou a to nemůže nikdy dobře skončit.

Kromě toho, že ubližují sobě, ubližují i běhu, neboť ostatní více sledují neštěstí druhých – odvádí je to od jejich vlastních svízelí a dochází nutně k závěru, že běh a běhání není vůbec zdravý sport.

Chcete-li se vyléčit během, musíte běhat jen pro ten běh, pro tu radost že jste, že žijete, že se hýbete, že svítí sluníčko, padá déšť, sněží, fouká.

Chcete-li se během vyléčit, zapomeňte, že je nějaký závod, zapomeňte na překonávání osobních rekordů. Vzdejte se osobních cílů, které si chcete naplnit pomocí běhu. Teprve ve chvíli, kdy tohle uděláte, kdy se všeho vzdáte – zvítězíte a běh vám pomůže je naplnit!

Když jsem si 18 dní před startem Zermatt ultramaratonu natrhl na Poutním maratonu před deseti lety při pádu stehenní sval, měl jsem za to, že Zermatt ultramaraton mohu už podruhé odpískat. Poprvé se tak stalo před dvěma lety, když se mi z ničeho nic šprajcla achilovka.

Po anabázi v nemocnici, kdy mi byly nabídnuty jako jediný prostředek léčby berle, jsem si řekl, že vezmu léčení do svých rukou a bude to kombinace klidu a pohybu. To v praxi znamenalo to, že se nebudu pokoušet v žádném případě běhat a zkoušet, jestli už by to nešlo. Stejně to nešlo, protože stehno bylo tuhý jak flaksa ze stoletý krávy, ale že budu chodit, aby svalem proudil dostatek krve a mohl tak co nejrychleji srůst. 

Před týdnem (12 dní po pádu) jsem začal mít choutky. Napětí ve stehně povolovalo a mohl jsem už celkem dobře chodit. Začala mi v hlavě uzrávat myšlenka, že na závod půjdu (a to doslova), a půjdu až kam to půjde. V úterý jsem si udělal v Praze malý test. Měl jsem tam nějaké běhání a tak jsem si řekl, že místo, abych použil k přesunu MHD, dám to pěšmo. Bylo z toho pěkných 15 km, v průměru 5,7 km/hod., tedy přesně v tom průměru, který jsem potřeboval udržet, abych za časový limit 8 hodin Zermatt ultramaraton ušel.

V hlavě jsem měl jasno – ujdu to

V pátek jsme dali s Danou, Michalem, Martinem, Martinou a Hankou regeneraci v Kneippových lázních na Zum See, doplnili tekutiny a energii. Konečné vyladění nemohlo být lepší. Když jsme šli na Zum See, tak jsem zkusil do kopce párkrát popoběhnout a ono to šlo, dokonce bez bolesti. V hlavě to začalo znovu šrotovat: „Že by to šlo i běžet?“ 

V sobotu ráno jsme odjeli do St. Niklaus, odložili batožiny a šli na start. 

Odstartováno.

Pestrobarevný had běžců a běžkyň se rozeběhl, já s ním. Moje radost trvala tak vteřinu, s prvním krokem jsem ucítil bolest v podkolení. Uvažoval jsem, že přejdu do chůze, ale jděte, když kolem vás se valí živá řeka a probíháte městečkem. Druhá myšlenka byla, že to otočím a půjdu domů. Pak jsem si ale vyhodnotil, že mě nebolí natržené místo, ale že bolest způsobuje krevní sraženina, takže z hlediska funkce to není nebezpečné a rozhodl jsem se, že jí nepodlehnu.

Bolelo to tak 3 kilometry, a pak bolest začala pozvolna ustupovat. Tempo jsem měl dobré – 8 min/km, což mě taky povzbuzovalo. Kolem 17. kilometru se trať odklání ze silnice a zpevněných cest do složitějšího terénu, což noze nedělalo moc dobře, ale spíše to bylo ovlivněno psychikou – měl jsem obavy, abych nezakopl o nějaký šutr a nešel k zemi. Pozitivní na tom bylo, že lidé kolem mě začali chodit, takže jsem mohl bez toho, abych si připadal blbě, přejít do chůze i já.

Zermatt

Základní cíl splněn, jsem v Zermattu a Matterhorn to vidí.

V Zermattu je za účastníky maratonu polovina vzdálenosti, tedy půlmaraton. Nevím, jestli to bylo ovlivněno tím, že mým prvotním cílem, který jsem si dal, když jsem se rozhodl nastoupit, bylo, že bych byl rád za to, dostat se sem, nebo tím, že jsem 18 dní neběhal, nebo tím, že je zde člověk v nadmořské výšce 1600 metrů, ale prostě jsem dokonale vytuhnul. 

Zermattem jsem se proploužil a uvažoval, jestli má cenu se trápit dál. Na časový limit jsem měl ale náskok celou hodinu, tak jsem prostě dával nohu před nohu a šel. 

Na 24. kilometru začíná trať pěkně stoupat. Zatímco spoluchodci kolem mě to nesli zjevně nelibě, pro mě to bylo, jako když mě polije živou vodou. Sílu mi dodávalo hlavně to, že jsem ucházel jednoho za druhým. Tohle stoupání má 8 kilometrů, pořád jsem si držel „rychlost“ 6 km/hodinu, tedy každý kilometr šel 10 minut. Začal jsem si říkat: „Je to tam“, ale ještě jsem si to měl zasloužit.

Teď už to dám až na Gornergrat

Na 32. kilometru se sbíhá k jezírku a pak následuje poměrně strmé stoupání po hodně kamenité cestě. Naposledy jsem si tady musel na chvíli sednout. Tentokrát jsem šel vesele dál. Na 34. kilometru se trať vrací na širší udržovanou cestu. Přešel jsem do indiánského běhu a těšil se z ubývajících metrů. Na 36. kilometru je občerstvovačka, kde je možné se nechat i namasírovat. Masáž jsem odmítl a šel dál. Volal mi Michal, že je v cíli, a kde že jsem já, tak jsem mu to řekl a dodal: „TEĎ UŽ TO DÁM až na Gornergrat!“ 

Sotva jsem zavěsil, tak mi ztuhla na kámen obě lýtka. Měl jsem pocit, že udělat rychlejší krok, tak mě do obou chytnou křeče. Navíc úsek, na kterém se to stalo, je hodně kamenitý, takže i bez takovýchto problémů má na něm člověk problém si nezlámat nohy.

Říkal jsem si: „Prostě pomalu jdi, to musí povolit“. Moje tempo se zpomalilo na 4 km/hod. Upajdal jsem takhle 3 kilometry a pak to povolilo stejně náhle, jako to přišlo. Byl jsem na 39. kilometru, v místě, kde začíná na maratonu nejobávanější stoupání podle zubačky. Tohle místo mám ale na celém Zermatt maratonu nejradši, protože cíl je již na dosah a ty 3 kilometry kopce beru jako třešničku na dortu na téhle nádherné trati.

S novou vervou jsem vykročil vzhůru a vpřed. Volal mi Zdeněk Dančo, který pak konstatoval, že jsem objevil léčebný prostředek na natržený zadek a sice absolvování Zermatt maratonu. V pohodě jsem se dostal na 42. kilometr, do místa, kde do cíle maratonu to je 195 metrů a do cíle ultramaratonu pak 3695 metrů. Bez váhání jsem odbočil na Gornergrat. 

JO! TENHLE MARATON, TUHLE MEDAILI, TOHLE FINIŠERSKÉ TRIKO JSEM SI FAKT ZASLOUŽIL!

Před sebou jsem daleko nikoho neviděl a za sebou také ne, přestože jsem v tom 3 kilometrovém stoupání předešel pár borců s červenými čísly, tedy čísly, odlišující maratonce od ultramaratonců. Zhruba po kilometru stoupání jsem začal docházet pár svých druhů, které jsem záhy předešel. Najednou se přede mnou objevila cedulka 44. km, to značilo poslední míli závodu. Stejně s cedulkou se mi ale naskytl pohled na závěrečnou část trati.

Z časového limitu mi zbývalo 40 minut. Borci přede mnou spíš postávali, než šli, připadal jsem si jak někde na treku ve velehorách, nějak mi v tu chvíli nedošlo, že v nich skutečně jsem. Stoupám tempem krok sun krok, ale nezastavuju. 44,5, 45, hlásají následné tabulky. 

100 metrů před cílem se jde do schodů. Poprvé za celou trasu cítím natržené místo ve stehně, pomáhám si i rukama a vytahuji se nahoru za zábradlí. Zbývá posledních 80 metrů vzhůru do nebe. Spíkr v cíli a přihlížející diváci mě povzbuzují. 

Procházím se zdviženýma rukama nad hlavou je mi neskonale – JO! TENHLE MARATON, TUHLE MEDAILI, TOHLE FINIŠERSKÝ TRIKO JSEM SI FAKT ZASLOUŽIL!

Hodně „vytrvalců“ se vyznačuje skvělým startem, ovšem ten je jim houby platný, pokud nemají dobrý střed, aby jim pak dobrý finiš zaručil místo na stupních vítězů.

Něco o to vím. Před současným Mezinárodním Pražským maratonem proběhli čtyři ročníky Pražského maratonu. Jeho start byl na Strahově. Před startem čtvrtého ročníku jsem byl namakaný a namotivovaný.

Říkal jsem si: „woe, ne že to zas napálíš jak debil“. No, co vám budu povídat, napálil jsem to jak debil :-(. Po třech kilometrech jsem si vodil kluky z Afriky (kdo se tím může pochlubit?), a na osmnáctém to balil, pro naprostou vyčerpanost.

Takže vím, o čem mluvím, když klientům radím: „zpomal“. Tedy hlavně na začátku, protože není důležité být první po startu první, ale důležité doběhnout do cíle s pocitem, že jsem do toho dal všechno, na co jsem v ten den měl a dosáhl výkonu, na který jsem se chystal, protože na co to bude stačit v pořadí, o tom nerozhodujete jen vy, ale i forma vašich soupeřů.

Takže, chcete-li dobře běhat půlmaraton, maraton, ultramaraton, měli byste být dobrými letci, ale jen pokud jde o běžecký styl, váš běh by měl připomínat let motýla, ne čmeláka nebo chrousta, z vaší tváře by mělo vyzařovat uvolnění, ne křeč, vaše nohy by se měly s povrchem, po němž běží mazlit, ne se jej snažit rozdupat. 

A jenna závěr definice vytrvalce: „vytrvalec není ten, kdo se pyšní dobrým startem, ale ten, kdo se vyznačuje uvolněným startem, uvolněným během po celou trať, a o finiš se zajímá jen ve chvíli, kdy do cíle dobíhá se stejně dobrým vytrvalcem, tedy pokud se nechytnou za ruce a neproběhnou cílem společně.