Vše na čem v životě lpíme, není, nemůže být naše, protože – TO, JEHO, JI, ONO – nevlastníme my, ale jsme tím, či jimi, sami vlastněni.

V tréninku je to stejné – MÁM CÍL, není totéž, jako že CÍL MÁ MNE.

V životě se tak však často chováme.

Pro cíl jsme ochotni a schopni chovat se jak blázni – je-li naším cílem dosažení nějakého výkonu, chceme tohoto cíle dosáhnout co nejdříve, abychom si ho mohli odškrtnout a jít si plnit další přání – další cíl.

Zaměňujeme cíl za přání, a neuvědomujeme si, že cílem není onen výkon, ale CESTA, kterou musíme urazit, abychom svého cíle mohli dosáhnout.

Poběžíte-li chvilku po červené, pak po zelené, žluté, modré, objevíte možná v životě spoustu zajímavých míst, ale k cíli to budete mít pořád stejně daleko.
Až vstoupíte na jednu cestu (neptejte se, je-li to ta pravá, věřte jí, že je to ta pravá – vždyť přeci víte, že všechny cesty vedou do Říma) a vytrváte na ní do jejího cílového místa – pak dosáhnete i svého kýženého CÍLE.
Apropos do Říma – vždy jsem si myslel, že to znamená, že Řím leží v centru veškerého civilizovaného světa a až nyní mi došlo, že to možná bylo míněno tak, že Řím poté, co křesťany vybíjel po stovkách, najednou obrátil a učinil z křesťanství víru – nástroj k ovládnutí člověka a tak to znamená, že hledáš-li pravého Boha, najdeš ho v Římě!

Zase jeden paradox, který si člověk vymyslel, aby lidi přivedl na jiné myšlenky, aby mysleli na Boha jako na něco nedostupného, co je mimo ně a zapomněli, že jeden každý z nás je jeho součástí, tudíž je také ve své podstatě Bohem!

Tak šťastný života běh, moc NEKLIČKUJTE, ať jste dříve v cíli :).

Život je běh na dlouhou trať, tak proč si nekoupíte maratonky a prostě nevyběhnete?

Běh na dlouhou trať, běh na dlouhou trať? Co to je? To už jsem někde slyšel.

To je jako že někdo běží a ostatní jej sledují dlouhým pohledem, dokud jim nezmizí kdesi v nedohlednu?  

Myslím si, že tohle přesně napadne většinu lidí, kteří si přečtou nebo uslyší: život je běh na dlouhou trať.

Děje se tak i z toho důvodu, že většině lidí se nechce na výsledek dlouho čekat. A běhat? Tak to už vůbec ne.

Proč věci odkládat, když je možné mít je vyřešené hned. Proč bych měl někam běhat, potit se, když mi stačí sníst zázračnou pilulku, která ten tuk, co jsem si v těle dokázal za léta života nastřádat, slupne a ani se neolízne. A co víc, já se při tom ani nezadýchám. Tak kam bych se hnal. 

Bohužel. Tak jako nefungují zázračné pilulky, když k nim člověk nepřipojí pohyb a s ním spojené dýchání až zadýchání se, tak také většinou v životě nefungují řešení, kdy člověk nepřiloží ruku k dílu.

Jak se říká: „Něco za něco“. Když nic nevložíš – nic nedostaneš. I ta výhra ve sportce je závislá na tom, že si člověk vsadí – vyplní tiket, ten podá a zaplatí.

Takže minimálně musí učinit tři úkony.

ŽIVOT NÁM PROSTĚ NIC ZADARMO NEDÁ! A proč by taky měl? Vždyť my mu zadarmo taky nic nedáváme!

Takže nazujte maratonky a vyběhněte (vyznavači bosých nohou to mají jednodušší, těm stačí dát jen pokyn: vyběhněte) – život je totiž běh na dlouhou trať, takže rozhodně stojí za to se naučit běhat.

Nevíte kde? V Běžecké škole vás to naučíme.

V životě snad neexistuje chvíle, kdy bychom nemuseli mezi něčím volit. Dost často jde při tomto volení o to, zda jít starou vyšlapanou – známou cestou, která nás zcela dozajista dovede znovu do stejného cíle, nebo zda nezvolit cestu novou, což zní lákavě, hlavně pro toho, kdo rád objevuje, má to však jeden háček, a sice že po ní nemusí nikam dojít.

To váhání, vážení, se může jevit komické pro člověka, který se na vše dívá zpovzdálí a který zná dobře povahy váhajících. Většinou už je nám rozhodnutí dáno do vínku, to podle toho, jestli jsme Střelci či Panny, tedy jestli máme rádi tah na branku, nové – neprozkoumané cesty, nebo jsme konzervy, které raději půjdou po tisíckrát stejné cestě, hlavně však po té, která je již tisíckrát dovedla šťastně do cíle.

Jak by bylo snadné znát cíl – výsledek.

Ano, jak by to bylo snadné. Snad proto, že to tak snadné není, je naším cílem cesta, po níž životem jdeme či běžíme a ne konečný cíl! Ono jde skutečně o tu cestu, protože i ta váhající konzerva, chce-li poznat, zda jde po správné cestě, musí tuto cestu opustit, aby získala jistotu, že ta prvotní cesta je správná a žádná jiná.

❤️🙏

Že to je prostě její úkol, ať s tím zrovna v danou chvíli souhlasí nebo se v ní proti ní všechno bouří.

V tom spočívá kouzlo života, že prostě nikdy NEVÍTE, a že POZNÁTE, zda jste šli po správné cestě až ve chvíli, kdy se rozhodnete na jedné křižovatce opustit hlavní silnici a vydat se po vedlejší cestě.

Prostě ať jste Střelec nebo Panna, musíte to občas zkusit jinak, jinak si nikdy nebudete jisti správností své cesty.

Tak važte a važte dobře a s nadhledem, jako ty sněhové vločky, co nám v zimě tancují nad hlavami svůj tanec lásky, aby pak přikryly zemi pod bílou načechranou peřinou. 

A protože dnes je třetí adventní neděle a za týden už oslavíme Štědrý den, tak užívejte pohodu, klid, mír a lásku, abyste si to vše náramně užili.

Pravý čas, kdy by měl člověk začít běhat, neexistuje. Tedy ne v tom smyslu, že: začnu běhat až na to bude vhodná chvíle, budu mít na to čas, budu mít veškeré vybavení na běhání pohromadě, shodím xx kilogramů. PRAVÝ ČAS VYBĚHNOUT JE PRÁVĚ TEĎ!, bez toho všeho, čím si omlouváme, že ještě začít běhat nemůžeme.

Většina z nás nějak vnitřně cítí, že čas, který právě nastává, bude jiný. Je to dáno tím, co všechno se děje a také tím, že se vše nějak až neskutečně zrychluje. To vše na většinu lidí působí tak, že se začínají čím dál tím více zavírat do sebe, začínají se stahovat do své ochranné ulity, aby se stali „nezranitelnými“. Přitom jedinou ochranou a záchranou je otevření se. Stát se vnímavější ke všemu, co se nám děje, co se děje kolem nás. 

Ten důvod je zcela prostý. Stáhne-li se člověk do sebe, uzavře-li se před světem, svět na něj stejně nepřestane působit, jen neustálým stahováním se víc a víc do sebe zmenší plochu, na níž okolí působí, to pak bude mít za následek, že na stále menší plochu budou působit stále větší síly, až jednou křach!!!, skořápka praskne a človíček schovaný v této skořápce bude zcela rozdrcen.

Co se však stane, když se člověk otevře? Stane se pravý opak. Otevřením se zvětší plocha působení. Čím více se člověk bude otevírat, tím i tato plocha bude větší a vlivy na ni působící se budou muset rozptýlit a tím se sníží schopnost jejich působení.

Běh – nejlepší, nejsnadnější, nejrychlejší způsob, jak se otevřít

Jogíni možná namítnou, že nejlepší je začít s jógou, ale tady budu velmi nesouhlasit, protože jóga znamená soustředění se do jednoho bodu, tím sice posiluji tento bod, ale také, neumím-li s tím moc dobře pracovat, to na člověka může mít obdobný vliv, jako když se do sebe uzavírá. Zatímco běh je jedině a pouze o uvolnění se, vypuštění páry, vymazání všech myšlenek, splynutí se vším. Aby nedošlo k mýlce, mluvím zde o běhu jako elementární činnosti, ne o závodění a soupeření.

Aby však běh působil jako prostředek uvolnění, musí se běžet s radostí, nedávat si žádné vyšší cíle, které by člověka stresovaly. Prostě běžet tak, aby se člověk moc nezadýchal, běžet s otevřenou myslí a otevřenou duší. Běžet a vnímat svět kolem sebe. Když vám nejde běžet tak, abyste se nezadýchali, přejděte do chůze, nadechujte se pokud možno nosem. Když to nejde nosem, tak klidně ústy, ale v tom případě se snažte dýchat hóóódně zhluboka. Možná vás pak to dýchání „zadýchá“, prostě budete mít pocit, že nestačíte udýchat tempo, jímž běžíte, jímž jdete. Nic se neděje, zpomalte na tempo, které budete schopni udýchat. Jde o to, že pohyb a probublání kyslíku celým naším tělem od srdce až po nejzazší krevní vlásečnici vám způsobí až závrať, kterou člověk pociťuje jen při návalu největšího štěstí. 

V tu chvíli už vám nebude vůbec záležet na tempu, jímž se pohybujete, budete šťastní a o to přeci v životě jde, a nejlepší na tom je, že to štěstí si nadělíte vy sami tím, že poběžíte či půjdete.

Lidi neblbněte a místo přetlačování a přetahování si radši podejte ruce. Protože, víte co? Rozpory v lidské společnosti byly a budou. Vždy tu bude nějaký Kain či Ábel a ti, co stojí za nimi. A jestli jde někomu o to, aby nebyl ovcí, tak by bylo dobré si uvědomit, tak jí stejně je, protože člověk je stádní tvor, ať se mu to líbí, či ne.

Člověk je tvor žijící od nepaměti na pomezích. Na pomezí touhy být součástí celku a touhou být tvůrcem. Být součástí stáda a zároveň být sám sebou (sám za sebe).

Když se nad výše uvedeným zamyslíme, nutně nás musí napadnout: co se má člověk ve svém životě naučit? 

Není to TOLERANCE? – Tolerance jednoho k druhému, tolerance k veškerému životu na Zemi, tolerance k sobě samému? 

Není to SPOLUPRÁCE? – Spolupráce s ostatními formami života na Zemi i ve Vesmíru? Spolupráce jednoho s druhým?

Není to SEBEOBĚTOVÁNÍ? – Obětování se pro něco, pro někoho?

Není to SEBEDÁVÁNÍ? – Dání sebe sama druhému – druhým?

Není to POCHOPENÍ a z něj pramenící MOUDROST? – Pochopení veškerého dění kolem nás?

Možná vás napadne ještě POROZUMĚNÍ.

Ano, porozumění se určitě také musíme naučit, ale to už je skryto v pochopení, přičemž pochopit lze i bez zapojení rozumu, proto mu dávám přednost a stavím jej výše.

Odpovídat na výše položené otázky nebudu, ostatně je advent – čas, který chtě – nechtě vede člověka k tomu, usebrat se do sebe, přemýšlet o dění kolem sebe, o dění ve světě trošku jinak než v čase, kdy kolem něj život letí jako splašený kůň. Takže je to velmi vhodný čas, odpovědět si na tyto otázky každý sám za sebe a pro sebe.

Já jen předestřu, že osobně to nazírám tak, že celý náš život směřuje k tomu, abychom skrze toleranci, spolupráci, sebeobětování a sebedávání, dospěli k pochopení a moudrosti…

A ještě se vrátím k životu na pomezí, kterému vděčím za mnohé, možná za vše, neboť život na pomezí mě naučil dívat se na život ze všech možných úhlů a také mě naučil, že nikdy se nedá zvítězit takovým bojem, kdy oba soupeři se snaží uštědřit si silnější ránu. 

Ptáte se, od kdy žiji na pomezí? Odjakživa! A moc si to užívám, neboť mi to umožňuje mít oči všude – pravda, taky občas šlápnout do  lejna:).

Tak krásnou druhou neděli adventní a až budete zapalovat druhou svíčku na adventním věnci, zkuste si něco přát, možná se vám to splní, možná ne, ale to také patří k životu, že občas nám nadělí, občas ostrouháme, ale zlobit se na to na život nemá cenu, protože, k tomu, aby se přání splnilo, to chce splnit jednu podmínku a tou je víra. Víra v to, že to, co si přeji se splní!

„Jsi hromádka nervů“, tu a tam člověk uslyší, když se „sype“.

A ono to skutečně tak je – jsme hromádka nervů, akorát, že ta hromádka je natažená křížem krážem celým člověkem, takže není vůbec problém, když se to někde pomotá, zauzluje a ve snaze to uvolnit s námi pěkně škube.

Nervy, nervový systém, chceme-li či nechceme, nejvíce v životě vnímáme, ať je v pohodě či nepohodě, bylo by tedy chybou si jej také neprobrat a myslím si, že sobota je pro to ten nejvhodnější den.

Pokud jde o jídlo, tak nervům prospívá takové, které obsahuje hodně vitálních látek, abych tak řekl – je živé, opravdové, tudíž žádné náhražky, zejména pak hodně olivového oleje a zeleniny, čemuž se také říká: „brainfood“ – potrava prospívající mozku.

Svým nervům, nervovému systému hodně posloužíte, když budete trávit hodně času na čerstvém vzduchu, pod širou oblohou, aktivujete tím tvorbu melatoninu – hormonu štěstí a zdravého spánku.

Když se couráte nebo běháte venku, zhluboka dýcháte, připravujete doslova a do písmene svým buňkám kyslíkovou lázeň, což prospívá látkové výměně (metabolizmu), pomáhá lépe vylučovat z těla jedy, které jsou často zdrojem psychických poruch.

Nadarmo se neříká při špatné náladě, když se vás někdo zeptá: „Jak se máš?“ „Nic moc, jsem nějaký otrávený“.

Také slunce velmi prospívá našim nervům, též barvy a vůně. Takže je to jasné, oblékněte se a mazejte nakrmit své nervy do přírody, máte na to celý boží den!