Kdy už to přijde, kdy už budu konečně zažívat ty fantastické pocity při běhu, o kterých se tak mluví, o kterých se tak píše. Kdy už se konečně objeví ten můj princ, ta moje princezna, kde se sakra fláká, copak nevidí, jak toužebně ji/jeho vyhlížím a čekám, až se objeví?

Celestýnské proroctví – vhled šestý

 „Čím více jsme ve spojení, tím jasněji si uvědomujeme jeho ztrátu – obvykle ve stresových situacích. Tehdy si můžeme všimnout, jakým způsobem my sami nejčastěji okrádáme druhé o energii. Jakmile si svou manipulaci uvědomíme, stává se naše spojení stálejším – objevíme svou vlastní cestu, své osobní poslání, způsob, jakým dokážeme přispívat světu“.

Chápu, že mnohým to může přijít příliš manipulativní, příliš duchovní, ale o to právě jde – nemanipulovat, neznásilňovat! A to jak v osobním životě, kdy se snažíme vší mocí přitáhnout potencionálního partnera a přivlastnit si jej pro sebe, tak při běhání, kdy se snažíme vší mocí (vší silou) docílit co nejdříve kýženého výsledku – je jedno, zda jde „jen o radostné běhání“ či o vypracování se na určitou výkonnost. Někdy mají pocit manipulace ti, kteří ať již vědomě, či nevědomě, manipulaci používají, někdy ti „na druhé straně“.

Vtip je v tom, že manipulace je svým způsobem projevem násilí, tudíž jako každé násilí, každá akce, vyprovokuje reakci. V případě přílišného tlačení, ať již na potencionálního partnera či partnera skutečného, jako přílišné tlačení na rychlý výsledek v běhu, vyprovokuje reakci, jež není tou, co bychom si přáli, ale přesně tou opačnou – vyhlédnutý partner se lekne a rychle uteče, stávající partner se začne cítit tlačený, do čeho nechce a začne se bránit, tělo si postaví hlavu a zasekne se na výkonnosti, na níž je nebo dokonce začne couvat. Ať v osobním či sportovním životě to znamená rozčarování a tápání: „Sakra, co dělám špatně, vždyť já to myslím dobře, rozdal bych se, rozdala bych se, vždyť dělám všechno podle tréninkových pouček?“

Vše a každý potřebuje svůj čas, svůj životní prostor

Než budete pokračovat ve čtení, vraťte se zpět k šestému vhledu Celestinského proroctví, přečtěte si jej, přeložte si jej do vlastních slov a vyběhněte do přírody, a jen se dívejte kolem sebe. Nedělejte nic, jen běžte, dívejte se, nechte na sebe působit slova šestého vhledu v kontextu s tím, co kolem sebe vidíte. Možná budete překvapeni, že najednou vidíte vše nějak jinak, ostřeji a začnete si uvědomovat spojitost mezi působením síly (vědomým či podvědomým ovlivňováním) a tím, jak vnímáme svět (situace) kolem sebe. 

Vším čím jsem, jsem se nestal najednou, vše, co máme s Danou nepřišlo zčista jasna

Pokud jde o mě, o to, kde se nyní nacházím, čím jsem, jak mě druzí vnímají, tak to je výsledek celoživotní cesty, výsledek bezmála šedesáti let práce na sobě, práce pro druhé. Výsledek šedesáti let hledání a omylů a to jak v rovině osobní, tak sportovní. Je to však i výsledek vzpoury, kterou jsem učinil, spíše podvědomě než vědomě, již jako dítko školou povinné, vzpoury proti zavedeným pořádkům, proti tomu, co mě učili ve škole, doma, čemu mě učila společnost. Vzpoury, která měla za následek spoustu chyb a následných trestů, ale která měla za výsledek neustálý posun dopředu. Brzy jsem si totiž osvojil umění být sám za sebe, nést zodpovědnost za své skutky, což považuji za to nejpodstatnější. V poslední době se pak učím říkat NE a říkat nepříjemné věci hned a nahlas, nemůžeme totiž předpokládat, že jiní to přeci musejí taky vidět, když je to tak do očí bijící, tak jasné! 

Věřte, že je to o úhlu pohledu, náš pohled vychází z místa, k němuž jsme v životě zatím dospěli, námi učiněných zkušeností, a to místo nemůže být stejné pro nás a pro druhé, stejně jako naše zkušenosti nemohou být zkušenostmi jiných. Proto v životě dochází k tolika nedorozuměním, přestože si mnohdy říkáme: „To přeci ten člověk nemůže myslet vážně, vždyť musí vidět, že je to úplně obráceně, že mu nechceme ublížit, ale naopak pomoct!“ 

Takže se učím říkat NE a co se mi nelíbí, a přizvávám Nerudného týpka, aby mi pomohl případně můj vzdor odlehčit, abych byl schopný jej vyjádřit, když jsem přeci takový chlaďas a klaďas:-).

Pokud jde o nás vztah s Danou, tak ani ten nebyl hned takový, jaký je nyní. Tedy byl od začátku naprosto výjimečný v tom, že jsme oba cítili, že to je ten/ta, co se někde tak dlouho, Bůh ví kde, flákal/a, a teď konečně je TADY. 

A TO byl velký problém, protože to vše vypadalo tak ideálně, přestože zde byly věci, které ideální nebyly, a které nakonec vedly k tomu, že jsme se rozešli. Že jsem prostě jednoho dne, i když i tehdy jsem se tomu vnitřně bránil, řekl: NE, takhle to dál nechci. I když jsem to říkal předtím vícekrát, tak předcházející slova jsem nedoprovodil skutkem, takže se na čas některé věci změnily, ale po čase už to jelo zase v zavedených kolejích. 

Člověk nemůže mít všechno, často se musí vzdát toho co má, aby získal to, po čem touží

Období po mém rozhodnutí bylo těžké jak pro Danu, pro tu asi nejvíc, tak pro mě, ale i pro další lidi kolem nás. Ale zpětně to oba považujeme za jediné možné řešení, protože bez té katarze by nebyl happyend.

Chce-li člověk něco trvale získat, musí mít odvahu se toho předtím vzdát

Tohle je naprosto zásadní poznání, které jsem v životě učinil pokaždé, když jsem o něco zápasil, snažil se něco získat a použil jsem k tomu veškerou sílu, jíž jsem byl v té chvíli schopen. 

Pokud jsem se o to snažil všemi prostředky, zdálo se, že to mám mnohokrát již na dosah, jen trošku natáhnout ruku, udělat rychlejší krok, vyskočit výš, avšak vždy v rozhodující chvíli jako by ta síla natáhnout ruku, udělat rychlejší krok, vyskočit výš, chyběla. Většina lidí dělá tu chybu, že si říká: „Přeci to teď, když to mám tak blízko, když jsem do toho vložil tolik umu, tolik energie, nevzdám“. Berou to prostě jako prohru a neuvědomují si, že vyhrát mohou až tehdy, když si přiznají, že nejsou pány světa, ale jen jeho nedílnou součástí. Ve chvíli, kdy si toto přiznají, „odevzdají“ se osudu, ve svých očích prohrají, přijde vítězství. 

Dostane se jim daru v podobě vysněné princezny, vysněného prince, schopnosti běhat pro radost, být mistrem světa ve svém oboru. Příkladů najdete v životě spousty, většinou je považujeme za kýč, za pohádku o Popelce, pravdou však je, že to vážně takhle v životě funguje.

Prostě a jednoduše nic nervat, s ničím se nervat

„Jsi hromádka nervů“, tu a tam člověk uslyší, když se „sype“.

A ono to skutečně tak je – jsme hromádka nervů, akorát, že ta hromádka je natažená křížem krážem celým člověkem, takže není vůbec problém, když se to někde pomotá, zauzluje a ve snaze to uvolnit s námi pěkně škube.

Nervy, nervový systém, chceme-li či nechceme, nejvíce v životě vnímáme, ať je v pohodě či nepohodě, bylo by tedy chybou si jej také neprobrat a myslím si, že sobota je pro to ten nejvhodnější den.

Pokud jde o jídlo, tak nervům prospívá takové, které obsahuje hodně vitálních látek, abych tak řekl – je živé, opravdové, tudíž žádné náhražky, zejména pak hodně olivového oleje a zeleniny, čemuž se také říká: „brainfood“ – potrava prospívající mozku.

Svým nervům, nervovému systému hodně posloužíte, když budete trávit hodně času na čerstvém vzduchu, pod širou oblohou, aktivujete tím tvorbu melatoninu – hormonu štěstí a zdravého spánku.

Když se couráte nebo běháte venku, zhluboka dýcháte, připravujete doslova a do písmene svým buňkám kyslíkovou lázeň, což prospívá látkové výměně (metabolizmu), pomáhá lépe vylučovat z těla jedy, které jsou často zdrojem psychických poruch.

Nadarmo se neříká při špatné náladě, když se vás někdo zeptá: „Jak se máš?“ „Nic moc, jsem nějaký otrávený“.

Také slunce velmi prospívá našim nervům, též barvy a vůně. Takže je to jasné, oblékněte se a mazejte nakrmit své nervy do přírody, máte na to celý boží den! 

Je to už čtrnáct let, byl čtvrtek, před začátkem adventu a Dana mi přes fb napsala:„Děkuju, můj muži:)“. Hned pod tím byl průvodní text ke sdílenému obrázku: „Nebojte se začít dělat, co neumíte. Amatéři postavili Noemovu archu, profesionálové Titanic“.

Odpověděl jsem: „Zač mi ženo děkuješ, já nevymyslel ani archu, ani Titanic a dokonce jsem tě nenaučil ani běhat, ani cvičit, protože plést se mezi tebe a nejvyššího mi přijde nepatřičné a hloupé, takže jediné, co připadá v úvahu, je, že mi děkuješ za NIC, což ale z filozofického pohledu není vůbec špatné, protože NICOTA neznamená prázdnotu, ale naopak ÚPLNOST, takže ano, máš za co děkovat, neboť teprve spojením nás dvou vznikl CELEK – TY a JÁ, nebo taky JIN a JANG…“

Odpověděla: „Miluju tě a děkovala jsem ti za tu první část – naučils mě nebát se začít dělat, co neumím:

Dnes začíná advent – čas, kdy nejspíš proto, že vše kolem nás se ztišuje – myslím v přírodě, jinak člověk dělá čím dál tím větší rambajz, a my – jsouce stále součástí přírody – se ztišujeme s ní a odebíráme se do sebe.

To, co tam často nalézáme, se nám vůbec nelíbí a znovu si uvědomujeme, jak jsme slabí, pokud jde o to, něco v sobě změnit, abychom konečně vyšli na světlo, abychom se otevřeli ostatním a začali s nimi sdílet svou jinakost.

Dnes začíná advent, čas, kdy se otvírají lidská srdce a jako zázrakem lidé přestávají myslet jen na sebe a více myslí na druhé, určitě je to dobré a ušlechtilé, ale není to také tím, že se tím chceme „vykoupit“ z něčeho, co pevně strážíme, jako anděl strážil Ježíšův hrob před tím, než Ježíš vstal z mrtvých a vystoupil zpět ke svému otci na nebesa? A stejně neustrážil.

Dnes začíná advent, čas, kdy začínáme přemýšlet nad otázkami, které si běžně nepřipouštíme. Čas, kdy se začínáme znovu ptát: „Proč tu jsem? Jdu po správné cestě? Jsem tu dobře – patřím sem, na toto místo, do této doby?“ Čím jsme vnímavější, tím více na nás tyto otázky doléhají. Čím se nám více zdá, že nevíme, proč tu jsme, nejdeme po správné cestě, nejsme svým okolím pochopeni, tím více se zavíráme do sebe, tím častěji volíme konečné řešení… Není proto divu, že v čase, kdy se „dává“ nejvíce radosti, člověk pociťuje nejvíc osamělosti. Proto není dobré v tuto dobu zůstávat sám se sebou příliš dlouho a často.

Dříve toto lidé velmi dobře chápali a tak v tomto čase spolu podnikali spoustu akcí, kdy táhli za jeden provaz (při takovém společném draní peří se udělala spousta dobré práce a posílily se vazby lidské sounáležitosti). Spoustu společných akcí pořádaly církve, akcí, kdy se měl člověk k tomu, aby popřemýšlel o podstatě svého bytí, ale nebyl na to sám, byl v kruhu lidí, ochotných mu bez meškání přispěchat na pomoc, ochotných mu nabídnout pomocnou ruku a nejen tu.

Faráři, farnosti, farníci tak činí dodnes a kromě toho dělají spoustu dobré práce. Přiznám se bez mučení, že v tomto ohledu nejsem vůbec dobrý křesťan, byť pokřtěný, nikdy mě to totiž nezajímalo, ale osud chtěl, že mi přivedl do cesty otce Petra Hrušku. Člověka, kterého si nesmírně vážím pro jeho lidskost a moderní přístup k člověku. Člověka, který – byť si to ani neuvědomuje – mi otevírá oči, abych mohl nahlédnout tam, kam mě před pár lety nenapadlo, že kdy zabloudí můj zrak, má mysl, má duše. 

Za následující slova mě věřící moc nepochválí, ale musím je napsat, a sice že Běžecká škola, ať už web, či akce, které děláme, se stala takovou moderní farností lidí, kteří jsou hledající a nechtějí být – stejně tak, jako jsem nechtěl být nikdy já – součástí nějaké pevně svázané komunity. Přesto ale mají touhu někam patřit, s někým se bratřit. 

Již po pár měsících fungování Běžecké školy jsem si začal uvědomovat, že moje zamyšlení, byť vlastně vznikla jako reakce na vyhoštění z blogu iDnes, jsou takovými pavučinkami, které vypouštějí pavoučci v období babího léta, pavučinky, které nás tu a tam v tuto dobu zašimrají na tváři, pavučinky, které nám sdělují, že se zase uzavírá období plodnosti a začíná období hodnocení a nového hledání.

Uvědomil jsem si, že Běžecká škola se stala a stává stále více „doménou“ lidí, kteří se cítí v místě, kde žijí jaksi vykořenění, neboť jsou jiní. „Územím“ lidí, kteří jsou jiní v tom, že v duši zůstali stále dítětem, s touhami a sny. Doménou lidí, kteří se odmítají podrobit myšlence, že: „Že vše je špatně, a že se s tím, co se kolem nás děje nedá prostě už nic dělat!“ Doménou lidí, kteří byť ve svém okolí nepochopeni, stále znovu a znovu, každý den vybíhají plnit si své sny, pomoci druhým plnit jejich sny. 

A jsem zase na začátku, tedy u našeho fb vyznání s Danou a u toho, že se člověk nemá bát dělat, co neumí. Vždyť vezmeme-li to kolem a kolem, tak člověk se sice rodí na svět se spoustou vloh, ale neumí lautr nic. Vše se musí naučit a naučit se to může jen tehdy, pokud má odvahu se do toho pustit. Že něco zkazí?

No Bože, tak to zkazí – příště už to udělá líp a než se kdo nadá, bude v tom mistr.

Přeji vám, abyste prošli letošním adventem v dobré pohodě, našli svou cestu a pokud vám mohu radit, vyrazte na ní hned, jak ji najdete, neodkládejte první krok až na Nový rok. Víte, jak to v Novém roce chodí – těžká hlava, těžké nohy… a skutek utek´!

Lamaismus – Tibetská podoba buddhismu je pravým opakem lámaismu – snaha člověka někoho lámat k obrazu svému, jinak též utvářet k obrazu svému, zkráceně – budeš dělat, co ti řeknu. Zatímco lamaismus je tu jen nějakých 17 století, lámaismus je zde od samého počátku, přesněji od časů, kdy na počátku bylo slovo.

Zatímco lamaismus člověka učí neublížit ani mouše, lámaismus ve skrytu hesla: neublížíš ani mouše, ničí kolem sebe vše, co „odporuje“ jeho představám o chodu světa, o chování toho kterého jedince.

Co mě přivedlo na myšlenku srovnat lamismus s lámaismem

Na počátku bylo chatování s lamou, že ji všichni okolo lámou, aby ubrala, méně běhala neb se takto brzo uběhá. Známe ale lamy. Řeknete-li lamě, aby méně běhala, řekne si: „Just ne“ je-li zdrženlivější just no a začne běhat o to víc, i kdyby si z toho měla uhnat zápal plic. A aby to mělo větší grády, tak si k tomu přidá své oblíbené: „Za hranicemi extrémní únavy a nesnází můžeme najít lehkost a sílu, o které se nám nikdy ani nesnilo; je to neuvěřitelný zdroj síly, který objevíme ve chvíli, když ty potíže, překážky a únavu překonáme.“ A je zaděláno na to, aby si buď skutečně uhnala ten zápal plic nebo se zrasovala jinak.

V každém případě je pak z toho lama smutná, neřkuli chcíplá. Ti, co ji varovali, mají „dobrý pocit“, že „Já ti to říkal“ a neuvědomují si, že to jejich slovo nebylo slovem svatým, ale slovem zhovadilým, neb nedosáhli svého, jen lamě vzali radost z bytí – z běhu. 

Jak na lamu, když se nám zdá, že to přehání

Nejlepší je nechat lamu přijít k vodě samu. Lama není hloupá, aby si nebyla schopna uvědomit, že se nechala strhnout řadou naskakujících čísel – kilometrů v tréninkovém deníčku, že prostě o kilometrech to není, že běh, i když se připravujete na velmi, velmi dlouhý závod, je pořád o radosti a naběháte-li 300 – 400 km za měsíc, tak proč byste neměli v pohodě zvládnout 84 km, když na to máte celých 12,5 hodiny. 

Stejně jako v životě i v běhu plátí: dosáhnout se dá jen toho, čeho se vzdáte

Stejně jako v životě to má ale jeden háček, neřkuli hák! Než se toho vzdáte, musíte na tom usilovně pracovat, ani život, ani běh vám nedá nic zadarmo, když jej předtím nepřesvědčíte, že to myslíte vážně. Vzdání se je myšleno jen jako symbol. Vy se toho ve skutečnosti nevzdáváte, jen už to odevzdáváte Bohu. Nesmíte to však ani udělat nijak teatrálně, jako: „Tak víš co, milý Bože, já už to nechci, nech si to, když ti to dělá takový problém mi dát, po čem tak dlouho toužím, na čem tak dlouho pracuji.“ Vzdání se znamená, že jdete – běžíte, stále dál za svým cílem, ale už není pro vás posvátný – podstatný, ten samotný cíl, ale už je pro vás posvátná – podstatná ta cesta! To je pravé vzdání se, po němž následuje odměna – obdarování tím, po čem jsme tak dlouho toužili, oč jsme tak dlouho usilovali.

Milarepa musel postavit a zbourat několik domů, než se mohl stát Marpovým žákem

„Vstávej, ty lenochu líná! Smrdíš jako dobytek! Takhle dlouho se vyspává?! To chceš být mým žákem?! Milarepo, ty špinavče, koukej se probudit!“ Nechápal jsem co se děje, kde to jsem a proč se mnou někdo cloumá. Sprcha nadávek a několik kopanců mě ale přivedly k životu. Takovýmto šokem jsem opustil krásné snění, ve kterém mě navštívila „Bílá paní“ a slepý mnich. Toto náhlé probuzení ze mě udělalo zmateného člověka a já vůbec nevěděl, co se se mnou děje. Křičel na mě menší, zavalitý muž a jenom mlhavě jsem si uvědomil, že jsem vlastně u Marpy, u nového učitele. Ale nemohl jsem si vzpomenout, co to po mě vlastně chce… Vyskočil jsem ze seníku a vrávoravými kroky odcházel z chléva. Marpa do mě strkal a neustále pokřikoval: „Ty lenochu líná! Venku svítá a ty ještě spíš?! Koukej se hýbat, čeká tě práce! Chci svůj dům!“ Táhl mě kamsi naproti domu, kamsi do kopce, kde byla menší skalní plošina. Nenápadně jsem zíval a protíral si často oči, abych vůbec viděl, kam jdeme. Marpa zrychloval nejen kroky, ale i svou řeč. Zanedlouho jsme stáli na místě, které bylo blízko od domu i od cesty, po které se začali pomalu trousit poutníci. První sluneční paprsky pichlavě bodaly do mých očí a já se neustále ještě nemohl vzpamatovat a probudit. Východ slunce byl na protější straně a toto místo bylo světlem ozářeno snad jako první z celého údolí. Marpa vykřikoval, rozhazoval rukama, ukazoval na vycházející slunce a také tam, kde slunce zapadá. Musím říct, že jsem to s tím východem a západem moc nepochopil a poslouchal ho jenom jedním uchem. Celou dobu mi popisoval, jak si představuje nový dům a nepřítomně jsem pokyvoval hlavou. Na závěr řekl: „Je ti to jasné? Postavíš dům a když budu spokojený, tak se staneš mým žákem! Do té doby nechci mít s tebou nic společného!“ To mě probudilo a teprve teď jsem se chtěl začít ptát, jaký to vlastně dům chce a došlo mi, že je zapotřebí vyřešit mnoho dalších otázek. Zeptal jsem se: „A co nářadí? Dřevo a ostatní věci kolem stavby, kdo to zaplatí?“ Marpa se nafoukl a odsekl: „S tím mě neotravuj! Sežeň si peníze a nářadí, kde chceš! To je tvůj problém!“ pak mávl rukou a rychlým cupitavým krokem odešel zpět domů …

Uběhla řada měsíců, dům byl postaven a Milarepa se těšil, jak se stane Marpovým žákem…

…Dveře se jako vždy prudce otevřely a před dům vyběhl nervózní Marpa. Uklonil jsem se a pokorně řekl: „Můj nový učiteli! Splnil jsem tvé přání a postavil ti krásný dům, který se ti bude líbit! Přijmi mě za svého žáka, jak jsi mi slíbil…“ Marpa si odplivl a začal křičet: „Jaký můj učiteli?! Podívej se, co jsi provedl!“ – ukázal prstem na nový dům. Nechápavě jsem se podíval a pokrčil rameny. Marpa pokračoval: „Uši máš jako plachty, ale nic neslyší! Co jsem ti říkal?! Ty nevidíš, co jsi provedl? Říkal jsem ti, abys postavil dům tak, aby nezacláněl zapadajícímu slunci. Vidíš slunce? No řekni, vidíš ho? Otočil jsem se a opravdu! Můj dům zastínil zapadající slunce, které od Marpova domu nebylo vidět. Ten se začal rozčilovat, jaký jsem hlupák a jak se každý večer loučí se západem slunce a já jsem ho okradl o toto potěšení. Pomalu se rozplývala představa, že dnes večer ulehnu do domu mezi ostatní žáky. Pomalu jsem upouštěl i svůj vak s věcmi a uvědomoval si, že jsem první den poslouchal Marpu skutečně jen na půl ucha. Nevzpomínám si, co říkal a tak jsem měsíce stavěl, aniž bych se zajímal, jaké přání mistr měl. Do očí se mi hrnuly slzy a chtěl jsem něco říct: „Mistře, ale…“ Marpa si dal ruce v bok a hlasitě řekl: „Žádné ale! Dům stíní ve výhledu na zapadající slunce a tak ho musíš zbořit! Přijď až bude hotovo a pak se uvidí, jestli tě vezmu do učení.“ Marpa se pak hlasitě smál… Když byl už u dveří, tak se plácl do čela, otočil se a přísně řekl: „Ty rošťáku, a ne aby ti někdo pomáhal! Chlapi v hospodě mi řekli, jak sis najal dělníky a jak se tady chlastalo pivo! Mě neočůráš! Očuráváš jenom sám sebe!“
Úryvky jsou z knihy Marcela Vaneka – Milarepa tibetský rošťák

Trvalo to ještě mnoho let, než byl Marpa spokojený a přijal Milarepu do učení, trvalo to tak dlouho i proto, že Marpa od začátku věděl, co je Milarepa zač, že není jen poslušným vykonavatelem vůle jiných, že má svou hlavu, svou duši, že ho nikdo a nic nezlomí, přesto však musí uzrát – procitnout, aby se mohl stát nejen jeho nejmilejším žákem, ale i Mistrem – nemistrem – člověkem jdoucím zcela novou cestou, cestou srdce, cestou lásky, cestou duše. 

A proč jsem vám to dnes celé povídal? Protože vím, že na to máte, jen musíte používat všech pět P. Měli byste tedy vidět, slyšet, cítit, umět pohladit (hmat), život si vychutnávat (chuť) a přitom všem poslouchat tep svého srdce, svého trenéra, ale hlavně svou duši! Jen tak se stanete sami sebou – nebude vám vadit vítr, déšť, chlad ani žár, nebudete mít přehnané požadavky na druhé a nebudou vám vadit přehnané požadavky jiných na vás…, prostě si poběžíte životem, aniž by vás kdokoli ovládal a to ani ti, co to pro ně všechno děláte!