Vrátit se na začátek je lepší než vzpomínat na to, kde už jsme byly.

Rozhovor tento týden:

tak co Teofile, jak to jde?

Ále na ho***, Milošku, na ho***. 

Běháš aspoň trochu?

Vůbec! To víš, lidi v práci nechtěj dělat, holky doma jsou zvyklé, že jim všechno zařídím… No a pak mě to vůbec neběhá a já nemám čas, abych 10 kilometrů běžel hodinu.

Povídám: Teofile a vzpomínáš si na dobu, kdy jsi začal běhat a byl šťastný za to, že jsi běžel půl hodinky anebo třeba jen 5 kilometrů?

No, to máš pravdu, to jsem byl šťastný.

No, tak to udělej tak, že než aby sis uvařil před cestou do práce doma kafe a vypil ho, tak se jdi na 20 minut proběhnout, pak si to kafe uvař, dej do tumbleru a vypij si ho po cestě do práce v autě.

Nevzpomínejte na to co už jste dokázali a co vás nyní brzdí a brání vám se hýbat, vzpomeňte si na své začátky, jak jste byli nadšení a šťastní za to “ málo”, co jste dokázali.

A myslete na sebe, mějte se na prvním místě, protože až se složíte, tak ti, pro které všechno děláte – děti, rodina, firma, zaměstnanci, půjdou ke dnu s vámi. 

Takže jestli vás mají alespoň trošku rádi a takto jim to vysvětlíte, tak protože se mají rádi, tak to pochopí, nebo to budou alespoň akceptovat.

Rok běhání s Milošem, je pak možností začít jak od začátku, tak i na novo a taky možností popovídat si o tom, proč se vám dějí, třeba opakovaně, různé věci a situace.

Miloši, moc krásný rozhovor. Tvá slova jsou pro mě poslední dobou opravdu pohlazením na duši. A to je člověk jen čte. Ale slyšet Tě, slyšet Tvůj hlas, bylo ještě báječnější. Děkuji!

Miloš Škorpil na Hausbotu s Petrem Horkým

Jsou věci, které si v normálním životě moc neuvědomujeme, protože možnost moci se vidět, moci se slyšet, máme v podstatě vždy.

Obecně se mluví o tom, jak špatně snášejí odloučení starší lidé, hlavně ti kteří žijí v domovech seniorů, či jiných podobných zařízeních, kam za nimi v normální době jezdí jejich příbuzní, což bylo v době covidu velmi komplikované.

Z komunikace na sociálních sítích dost člověk zachytil i stesk lidí mnohem mladších. Člověk je, ač se to možná nezdá, komunitní tvor a nedostatek kontaktu výrazně pociťují lidé všech věkových skupin.

To je možná i jeden z důvodů, proč byla u nás proti covidová opatření tak často porušována, hlavně pak mladou a střední generací. U té staré či starší to člověk většinou nezaznamenává, přestože my staří (jo, je mi 66, takže už se k mladým nepočítám, byť se mladým cítím) už jsme si v životě mnohé užili.

Možná to je ten problém, mladí mají pocit, a upřímně my jsme jej měli v jejich věku taky, že jim něco utíká a tak se bouří. Svou vzpouru dávají najevo tím, že se skrytě scházejí a snaží se žít alespoň trošku normálně, když veřejně to nejde.

Neberte to tak, že je omlouvám, jen se je snažím chápat.

S Danou si skoro denně říkáme: zaplať pánbůh za to, co jsme mohli prožít, a i kdyby už nebylo nic dalšího, stálo to za to.

Ti mladí, ale ještě nic neprožili, a situace, která je spíš stále horší a horší, v nich určitě žádnou velkou naději, že bude líp, že bude zase dobře, že vše poběží zase jako dřív, nevzbuzuje. Tak proč by se měli připravit alespoň o tu párty, která se jim nabízí?

Že to situaci nepomáhá, na to v tu chvíli nemyslí!

Proto jsem velmi rád za každou možnost, kdy můžu lidem říci, že sice to nyní vypadá opravdu na pendrek, ale na druhou stranu vždy je šance, že bude líp, a i když se tomu nechce věřit, tak lépe začne být, když začneme věřit.

Když začneme věřit, že bude dobře a my (jeden každý z nás) budeme moci zase dělat vše, co máme rádi, budeme se moci stýkat s přáteli a kamarády, sdílet spolu (nejen na sítích) ale osobně, život.

Opravdu jsem přesvědčený a věřím tomu, že stačí tak málo, že stačí jen myslet pozitivně, neboť pozitivní myšlení má velkou moc. Bohužel však stejně velkou moc má i negativní myšlení! A znovu bohužel, toho je v naší společnosti stále moc.

Začnete myslet pozitivně a nevzdávejte to, ani když výsledky nebudete vidět hned. Když chcete zhubnout, přestat kouřit, pít…, taky ty výsledky nepřijdou ze dne na den, musíte věřit, že to dáte, musíte nějaký čas vydržet a pak to přijde.

Tak co, dáme to!?

P.S. Za sebe a Danu slibuju, že budeme do vás dál tepat láskou a pozitivní energii, dokud to nevzdáte a začnete věřit s námi :).

Nastává čas dupačů (dupač = běžec), kteří každým svým krokem vdupávají do matky Země energii kolující Vesmírem. Vdupáváme ji usilovně, každým dnem je nás stále víc, jsme jak mravenci množící se v teplém, suchém létě. Poté, co jsme se rozlezli po městech, se začínáme rozlézat po horách a po všech kontinentech. Nevadí nám horko a písek Sahary nebo Dead Valley, nevadí nám mráz, led a sníh Antarktidy, nevadí nám nadmořská výška a řídký vzduch velehor, jsme stále na cestě a je těžké nás zničit, protože nikdo neví, kde budeme příští den.
Naše síla je v nepředvídatelnosti, množství a variabilitě.

Dupači se nerozlišují na bílé, rudé, černé či žluté. Dupačům je jedno, zda se valí jak velká voda nebo líně jak řeka v rovině. Své metry, své kilometry si každý dupač musí oddupat sám. Každý sám za sebe si řekne kde, kdy, s kým nebo že sám chce dupat, a jde na to. Naší výhodou je, že podle kroku nepoznáte dupače zasvěceného a člověka, který dupe jen proto, že ho nikdo nenaučil správně chodit.

Být dupačem je bezpečné a jeho cesta má vždy správný směr, a to i v případě, že zrovna dupe někam jinam, než právě zamýšlel, protože jen tenkrát něco pozná, když si to dupe mimo vytýčené cesty. To má svou výhodu i v tom, že nás nejde zaměřit skrze naše myšlenky, protože ty ve chvíli, kdy dupeme, většinou létají v oblacích, přelétají z kytky na kytku, ze stromu na strom, z kolibříka na orla, z laně na jelena či kance.

Chyťte pak takovouto myšlenku a zaměřte směr a místo, kde se dupač, který ji vypustil, nalézá! Prostě, všechna hlídající komanda jsou ve chvíli, kdy se vydá dupač na svou cestu, v řiti.

Před pár lety by to bylo jako ocitnout se někde uprostřed nějaké science fiction, dnes je to realita. Před pár lety vám lidé, kolem nichž jste probíhali, pokládali otázky typu: „Kolik ti za to platí? Ty jsi nemocný, že běháš? To děláš dobrovolně?“ anebo nějaké obdobné. Dnes spíše zpytují svědomí, že ještě také nevyběhli.

Je příjemné pozorovat, jak čas a běh mění v české kotlině zapřisáhlé odpůrce jakéhokoliv pohybu ve vyznavače toho nejpřirozenějšího a nejméně náročného.

I když to druhé určitě ještě většina běhajících nebere, majíce stále běh za něco nepřirozeného, s čím je třeba se porvat. Pro ty mám radu: „Přestaňte se s během prát, jen tak se stane vaším přítelem, stejně jako se může stát vaším přítelem člověk, s nímž se dlouhý čas perete, protože vám až příliš připomíná vás samé. Ve chvíli, kdy si uvědomíte, že se perete vlastně sami se sebou, pochopíte tu celou absurditu a podáte si ruce“. 

S během a běháním se to má jako s člověkem, jako se životem, teprve když pochopíte jeho krásu a jeho hloubku, uvědomíte si, jaký dar vám byl dán, že můžete běhat, že jste takového člověka potkali, že můžete žít takový život. 

Ve světle všech krizí, které se na člověka hrnou ze všech stran, které nás nutí šetřit, kde se dá, je vlastně běh jedna z mála věcí, které nás nedusí.

Ba právě naopak, jakmile se člověk odhodlá k běhu, objeví jeho krásu, objeví krásu pohybu pod širým nebem, zjistí, že vlastně není až takové dřevo, jak si o sobě myslel. Objeví, že byť mu běh „bere“ čas, získává čas pro sebe, získává čas na sebe, začne objevovat sám sebe, začne konečně volně dýchat.

Na běhu je krásné, že jakmile skrze něj začnete objevovat sami sebe, nezaleknete se toho, jako se většinou člověk zalekne toho, co hluboko v sobě nahlédne. U běhu ne.

Možná je to dáno tím, že když na běh příliš zatlačíte, chcete získat rychle výsledky, tak zjistíte, že tudy cesta nevede, že to prostě tu trpělivost chce.

Není to jako s něčím, po čem velmi toužíte a to tak, že nechcete čekat, takže si na to někde půjčíte, zadlužíte se a pak zjistíte, že to vlastně ani nepotřebujete, nebo že to není vlastně to, co jste si představovali. 

To u běhu nejde, běh si nemůžete vypůjčit, běhu musíte obětovat kus sebe, díl z času, který vám byl vyměřen, ale za to dostanete zpět mnohem víc, dostanete vše, co jste si kdy přáli mít, protože to vše bude pro vás náhle bezcenné, a to jen proto, že jste objevili, že jste byli obdarováni během. 

No řekněte sami, nestojí za to vyběhnout?

Podívejte se na běžící dítě, podívejte se mu do očí, jak září, jakoby říkaly: „Není nic krásnějšího na světě než běžet, běžet a běžet.“ Sledujte každý jeho pohyb a uvědomíte si, že ten pohyb říká to samé. I vás to chytne. Zachytíte proud čisté energie, zalije vás proud čiré radosti, není nic, co byste v té chvíli nedokázali. To všechno můžete získat skrze běh.

To, co vnímáme a můžeme pozorovat skrze dítě, se netýká jen běhu. Týká se to všeho, co v životě děláme. Postupem času, jak náš život běží, zapomínáme na to, co nám v dětství přinášelo radost. Byla to jednoduchost v nazírání na svět, nic pro nás nebyl problém, problémy jsme si vytvořili až postupně, jak náš život šel. Problémy si většinou vytváříme tím, že nejdříve přemýšlíme nad tím, proč nejde něco udělat, zatímco bychom spíše měli přemýšlet nad tím, jak to udělat. Nebo spíš nepřemýšlet vůbec a udělat to.

Vím, teď si nejspíš řeknete, že to co tu píšu je spíš prostoduché než jednoduché, že přeci nemůžeme udělat vše, co bychom chtěli, protože…

A to je ono. PROTOŽE, to je to slovíčko, které nám brání hnout se z místa, pokud se nám do něčeho, co bychom chtěli udělat, měli udělat, NECHCE.

Cítíte ten paradox? CHTĚLI BYCHOM, ale ONO SE NÁM NECHCE. Proč asi? To víme každý sám, kde je ten pes, který tu stojí před námi a štěká a štěká, ale nekousne. To ale nevadí, my máme strach, že by kousnout mohl a tak raději místo, které střeží, obloukem obejdeme. Obejdeme ho takovým obloukem, že najednou před ním stojíme znovu. Tentokrát ale z druhé strany. Bohužel, pokud budeme chtít pokračovat v cestě, budeme muset kolem něj projít. Možná kousne, možná ale taky ne. KDO VÍ.

NIKDO to neví, kdybychom to věděli, bylo by to příliš jednoduché a nezískali bychom zkušenost, že jsme se zbytečně obávali něčeho, co vlastně stvořila jen naše fantazie. Je taky dost možné, že si na nás toho strašáka vymyslel někdo jiný, kdo měl obavu, abychom ho nějak v životě nepředběhli. Abychom nepochopili.

Pokud se jednou rozeběhnete, zacítíte čistou radost z běhu. Věci, které se vám nyní zdají příliš těžké, příliš složité, věci, jimž nemůžete přijít na kloub, se najednou před vámi otevřou jak krajina za zimního rána, kdy je vše průzračné a tiché. Vzduch se nechvěje a vy vidíte daleko, daleko před sebe, jako byste vše měli na dosah ruky.

Pokud se jednou rozeběhnete, získáte čas pro sebe, získáte čas, v němž jste jen vy, cesta pod vašima nohama a vzduch ve vašich plicích. Běžíte, nepřemýšlíte, jen jste a tu najednou! 

Co to? 

Myšlenka! 

No jo, vždyť je to tak jednoduché. 

Proč mě to dřív nenapadlo. 

A je to. Máte ve vteřině vyřešený problém, s nímž se už pachtíte třeba i roky. Proč najednou v tuhle chvíli jste přišli na jeho řešení?

Možná uzrál jeho čas. Ale proč právě teď, když běhám, proč mě to nenapadlo, když jsem nad tím usilovně přemýšlel v kanceláři nebo doma?

Možná to tkví v té usilovnosti. Znáte to, když si chcete na něco usilovně vzpomenout, tak to ne a ne přijít. Sotva se začnete ve své mysli zabývat něčím jiným, hup a je to tady, už jsem si vzpomněl.

Možná je to ale proto, že v kanceláři nebo doma na vás v jednu chvíli doráží spousta dalších vjemů a vy se nemůžete pořádně soustředit, zatímco při běhu jste jenom vy a příroda okolo vás a pak taky ten kyslík, který potřebují vaše mozkové buňky, aby byly schopné na něco přijít.

Tak vyběhněte!

Ušetříte tím v životě spoustu času.

Člověk je legrační, dost často hledá to, co má přímo před nosem, daleko v nekonečnu.

I když v případě absolutního klidu, vyrovnanosti, smíření, spočinutí v absolutní nečinnosti, kdesi hluboko, přehluboko v nekonečných tišinách své duše, svého vědomí i podvědomí, se vlastně o nekonečno jedná.

Problém je, že to nekonečné nenajdeš na žádné mapě, neboť mapy duší neexistují. Možná že i existují, ale jsou stejně proměnlivé jako písečné duny. To podle toho, co zrovna prožíváme a jak to s námi lomcuje.

Položili jste si někdy otázku:

Nastane někdy chvíle, kdy zavládne absolutní mír?

Myslíte si, že na tuto otázku existuje kladná odpověď?

Většina nejspíš odpoví, že ne, že vždy budou na světě místa, kde bude bojovat jeden proti druhému. A přesto, i když to vypadá jako naprostá utopie, má svět šanci tuhle chvíli zažít! Předpokládá to splnit jeden jediný úkol, a to každým člověkem žijícím v tu chvíli na Zemi, či budou-li v té době žít lidé i na jiných planetách, tak kdekoliv ve vesmíru. Tou podmínkou je, že každý člověk najde odvahu nahlédnout hluboko dovnitř sebe, aby poznal sebe sama, takový, jaký je a aby se takový bezvýhradně přijal.

Může Česká republika zažít chvíli, kdy všichni potáhneme za jeden provaz?

Zajisté může! Bude to však chtít splnit výše uvedenou podmínku.

Proč nestačí na světě nastavit systém tak spravedlivý, aby jej přijali všichni?

Je to jednoduché, žádný systém vlády, byť by byl sebespravedlivější, nemůže fungovat prostě proto, že je postaven na obecnosti a nezahrnuje v sobě prvky jedinečnosti.

Přitom každý člověk je jedinečný, je výjimečný. Tato výjimečnost je nám dána proto, abychom ji jeden každý z nás rozvíjel a nabídl ostatním, to je jediná sociální spravedlnost na světě a ta jasně říká: obětuj svůj život druhým! Oběť přitom v tomto kontextu neznamená položení se na oltář, abych druhé ochránil. Oběť znamená dání sebe celého ve prospěch celku.

Vím, v současném systému fungování světa lidí to zní jako hodně velká fantasmagorie. Souhlas. Ale je to jediná cesta, jak dosáhnout, aby v České republice, nebo chcete-li v celém světě, jednou táhli všichni za jeden provaz, aby lidé na celém světě směřovali ke společnému cíli – MÍRU.

Mír neznamená jen klid zbraní, ale především mír v duši, mír v mysli.

Co si takhle udělat nejdříve 1 hodinu, pak 2 hodiny, 3 hodiny…, jeden den…, bez všech médií. Prostě vypnout proud, rádia, televize, mobily, počítače, hodiny a hodinky…, vše, co přináší zprávy nebo vytváří jakýkoliv hluk a setrvat v naprostém tichu, kdy budeme slyšet jenom svůj dech, poběžíme-li, tak jenom ozvěnu svých kroků a svůj dech…

Monotónnost našeho dechu a našich kroků nás nasměruje hluboko dovnitř nás, do míst, kde jsme nikdy nebyli. Do míst, kde objevíme bílé, naprosto ničím neposkvrněné, jako bychom se dívali do mlhy, hebké, ale na rozdíl od mlhy neuvěřitelně teplé, místo.

Tím místem je naše duše. Když se soustředíte ještě více do jejího středu, objevíte v ní svůj přesný obraz, ale ne současný, ale obraz dítěte, které se právě zrodilo, které poprvé kouká otevřenýma očima na svět. Ty oči jsou čisté, jantarově čisté, bez poskvrnky.

Najednou vás ty oči zahlédnou, podívají se upřeně na vás a vy ztuhnete hrůzou a někdy i hnusem, neboť v tu chvíli uvidíte sebe tak, jací jste právě teď. Ten pohled je velmi drsný, ne však pro každého, ale mohu vás ubezpečit, že nikdo, ani ten „nejčistší z nejčistších“ neodejde z tohoto prvního setkání bez toho, aby se svého pravého obrazu lekl.

Vyděsil jsem vás? Proč? Cožpak jste až dosud nevěděli ve skrytu duše, jaký život vedete, jací ve skutečnosti jste? Ale běžte! To, že jste si až do této chvíle hráli na dokonalé, z vás ještě dokonalé neučinilo, ba právě naopak.

Čím více jste se tak snažili vystupovat, tím víc jste cítili, tím větší obavu jste měli, že vás někdo někdy prokoukne. Zkrátka, že to praskne. Není lepší si tedy udělat tu chvilku a podívat se sám sobě do očí?

Ten pohled do svého nitra, do očí svého dítěte vám poskytne ještě jeden pohled. Pohled z druhé strany, kdy uvidíte v těch samých očích svou cestu, to, proč jste byli na svět vysláni, s jakým úkolem, s jakým posláním.

Už najednou nebudete muset řešit otázky: Proč jsem tady? Co tady pohledávám? Co tu mám probůh dělat? Tím jediným pohledem dostanete odpověď na všechny tyto své otázky. Ta odpověď bude pro vás natolik inspirující a radostná, že v tu chvíli zapomenete na tu prvotní hrůzu a vrátíte se zpět ze sebe plni síly, odhodlání a elánu uskutečnit svůj ÚKOL, obětovat se pro druhé, nabídnout druhým své služby!

Pravda, druzí budou mít najednou pocit, že jste se zbláznili, jen vy však budete vědět, že BLÁZNY jste byli až do teď!

Vítejte v ŠANGRILA.