Bibli zná, nebo o ní alespoň něco ví, každý člověk. O běžecké bibli – Born To Run, minimálně slyšel každý běžec. Bible říká: „Na počátku bylo slovo“, běžecká bible, kromě jiného, říká: „Na počátku byl králík“.

Na počátku objevu, že člověk byl zrozen k běhu, byla pitva králika

Ty velké břišní svaly na bránici? Musí být přichyceny k něčemu pevnému, takže jsou napojeny k bederním obratlům, stejně jako byste přivázali plachty k ráhnu. Tak je tomu u všech savců počínaje velrybami a vombaty konče, jenže tenhle zajíc je uspořádaný jinak. Místo aby se držely něčeho pevného, jsou jeho břišní svaly spojené s těmito útvary podobnými kuřecím křidélkům. 

David na jeden z nich zatlačil prstem. Zajímavé. Nechal se stlačit jako spirálová pružina a po uvolnění tlaku se vrátil do původní pozice. Proč by ale právě zajíc ze všech savců na světě potřeboval mít v břiše pružiny?

Fajn, pomyslel si David, možná ty pružiny mají něco společného s rychlostí. Co se tedy podílí na rychlosti? David si začal v duchu odškrtávat jednotlivé položky. Uvidíme. Potřebujeme mít aerodynamické tělo. Úžasné reflexy. Silné hýždě. Objemné kapilární cévy. Rychle se smršťující svalová vlákna. Malá, drobná chodidla. Pružné šlachy, které vracejí elastickou energii. Tenké svaly u pacek, mohutné svaly u kloubů…

Sakra. Netrvalo dlouho a David pochopil, že se dostal do slepé uličky. Na rychlosti se podílí spousta faktorů a králíci jich se svými lovci většinu sdílejí. Místo, aby zjistil, čím se od sebe liší, nacházel u nich podobnosti. Zkusil tedy trik, který ho naučil doktor Bramble. Když nedokážeš odpovědět na otázku, formuluj ji obráceně. Nezabývej se tím, co je činí rychlým, ale tím, co je zpomaluje. Není koneckonců důležité, jak rychle dokáže králík běžet, ale to, jak dlouho vydrží rychle běžet, než najde noru, do níž se může schovat. 

Při běhu nás limituje množství vzduchu (kyslíku), který máme k dispozici

Žádný vzduch rovná se, žádná rychlost. Zkuste sprintovat a zadržet při tom dech, a uvidíte, jak daleko se dostanete. Vaše svaly potřebují kyslík, aby mohly spalovat kalorie (z cukrů, tuků, bílkovin) a měnit je na energii. Takže čím lépe vyměňujeme plyny, tedy vdechujeme kyslík a vydechujeme kysličník uhličitý, tím déle vydržíme běžet plnou rychlostí (proto je tak „oblíbený“ krevní dopink!).

Počkat! To tedy znamená, že aby králík udržel náskok před chňapajícími čelistmi, potřebuje o něco více kyslíku než jeho pronásledovatel. David si v duchu představil viktoriánský létající stroj, jednu z těch potrhlých, ale přesvědčivých mašinek plných pístů, parních ventilů a nekonečného množství pák. 

Páky

Ty pružiny začínají dávat smysl. Musí jít o páky, které pomáhají v práci plicím králíka, pumpují dovnitř a ven vzduch jako měch u krbu.

Jasně, když si odmyslím ty páky, copak nejsou stejným způsobem stavěni všichni ostatní savci? Možná proto je bránice uchycena k bederním obratlům. Ne proto, že je páteř pevná a nehne se, ale protože je ohebná. Protože se ohýbá. 

Vzduch

V našich tělech jde hlavně o to, jak do nich dostat vzduch. Získávání vzduchu možná určovalo, jak budou vypadat naše těla. 

Zde se nabízí, proč běhat ve funkčním prádle. Nejen proto, že odvádí pot od těla, ale i proto, že umožňuje přístupu vzduchu ke kůži – kožní dýchání. To je možná jedno z tajemství obdivuhodných výkonů Antona Krupicky. Tedy proč běhá jen v trenkách – umožňuje mu to dýchat celým povrchem těla[modra].

Bože, bylo to tak jednoduché, a tak neuvěřitelné! Jestli se David nemýlil, vyřešil právě jednu z největších záhad vývoje člověka. Nikdo nikdy nepřišel na to, proč se první lidé vyčlenili ze všech ostatních stvoření, zvedli přední končetiny nad zem a vstali. Aby dýchali! Aby se jim otevřela hrdla, uvolnil hrudník a mohli dýchat lépe než všichni další živočichové na planetě. 

Běhat! Tvrdíte, že za vývojem člověka stojí to, aby byl schopný běhat?

Jakmile jsme se zvedli na zadní, všechno se pokazilo. Ztratili jsme rychlost a sílu trupu… Jenže, proč bychom se vzdali síly i rychlosti zároveň. Nemohli jsme tak běhat, nemohli jsme bojovat, nedokázali jsme šplhat a ukrýt se v korunách stromů. Museli bychom vyhynout, pokud bychom výměnou nezískali skutečně něco důležitého.

Proč bychom se vyvíjeli ve slabší stvoření místo v silnější? Došlo k tomu dlouho před tím, než jsme se naučili vyrábět zbraně, jakou jsme tedy měli genetickou výhodu? 

Mohla to snad být schopnost běhat? Zamyslel se doktor Bramble. Nemá snad David pravdu?

Morfologové vědí, co mají v rychle se pohybujícím stroji hledat, a lidské tělo v žádném případě nevyhovuje ideální specifikaci. Stačí se nám podívat na zadek. V celých dějinách obratlovců na Zemi – v celých dějinách – jsou lidé jediní běhající dvounožci bez ocasu. 

Běh je v podstatě pouze kontrolovaný pád, jak ho tedy můžeme řídit a nepadnout na ústa bez protizávaží podobného klokanímu ocasu? 

Poznámka pod čarou MŠ

Jasně, já to říkal:

Když se dítě postaví, tak první co udělá je, že předpaží a pak se rozeběhne (zvednuté paže nahrazují ocas), protože ještě neumí držet rovnováhu a běží tak dlouho, dokud se něčeho nechytne, nebo nespadne na ústa. Teprve až srovná rovnováhu, začne chodit.

Na začátku mi spousta věcí, podporující teorii, že člověku byl dán běh jako prostředek, jímž získal vůči ostatním živočichům na Zemi výhodu, neseděla. Pak jsem začal zvířecí říši dělit na dvě kategorie: na běžce a na chodce. Pokud by se lidé vyvinuli tak, aby většinu času kráčeli a běhali jen v případech nouze, naše mechanické uspořádání by se mělo výrazně podobat uspořádání ostatních chodců. 

Achillova šlacha

Mnohého z nás napadne: „K čemu ji vlastně máme, když nám většinou působí tolik problémů. Při svém hledání doktor Bramble zjistil, že ve srovnání se šimpanzi, s nimiž sdílíme 95% naší DNA, jednu společnou věc nemáme. A to Achillovu šlachu. Proč?

Tvar chodidla nohy člověka

Další rozdíl je ve tvaru našich chodidel. Naše jsou prohnutá, šimpanzí plochá. 

Prsty nohou člověka

Naše prsty jsou krátké a míří dopředu, což pomáhá při běhu, šimpanzí jsou dlouhé a roztažené, což je lepší pro chůzi. 

Zadek (hýždě) člověka

My máme mohutné sedací svaly, šimpanzi v podstatě žádné. 

Šíjový vaz člověka

Šimpanzi ho nemají, ani prasata, ale mají ho psi, koně a lidé.

Teď to začalo být teprve zajímavé: 
Úkolem šíjového vazu je stabilizovat polohu hlavy. Velký zadek je také nutný k běhání. Můžete si to ověřit sami na sobě, když se za zadek chytíte a projdete se po místnosti, bude měkký, jakmile se však rozeběhnete, okamžitě se napne. Jeho úkolem totiž je, udržet trup vzpřímený, abyste nepadli na nos. Stejně tak achillovka nemá při chůzi žádný význam, proto ji šimpanzi postrádají.

Lebka člověka

Když se doktor Bramble zaměřil na lebku, zjistil, že u Australopitheka byla hladká, zatímco u druhu Homo erectus na ní našel mělkou brázdu pro šíjový vaz. Časová linie vývoje člověka začala dostávat jasné obrysy: jak se lidské tělo v průběhu času měnilo, začínalo získávat klíčové vlastnosti běžců.

Doktor Brambe uvažoval dále: Jak je možné, že se u nás vyvinuly všechny specializované prvky běžců, a u ostatních chodců ne? Pro kráčející zvířata by achillovka znamenala komplikaci. Pohybovat se po dvou nohách je jako chůze na chůdách – poslední, co byste potřebovali, jsou roztažitelné pohyblivé šlachy přímo v základně. Achillovka se totiž jen stahuje jako svazek gumy. 

Když začal David hovořit o běhání, předpokládal doktor Bramble, že má na mysli rychlost. Jenže existují dva typy vynikajících běžců: sprinteři a vytrvalci. To by vysvětlovalo, proč jsou naše nohy a chodidla plná pružných vazů. Protože pružné vazy ukládají a uvolňují energii, podobně jako gumový svazek pohánějící balzová letadélka. Čím více gumový svazek zakroutíte, tím dále model doletí. A stejně tak platí, že čím více napnete vazy, tím více energie získáte, když se noha natáhne a švihne dozadu.

Běh je ve skutečnosti jen série skoků, kdy přeskakujeme z jedné nohy na druhou. Šlachy nejsou důležité pro chůzi, ale velmi výkonné pro skákání. Zapomeňme tedy na rychlost, možná jsme se zrodili jako nejlepší vytrvalci na světě. Navíc se prostě člověk musí ptát, proč jako jediný živočišný druh máme tendenci shlukovat se do desetitisíců a běhat jen tak pro zábavu šestadvacet mil v horku. Rekreační běhání má svůj důvod!

Po těchto objevech se doktor Bramble pustil společně s Davidem do testování modelu nejlepšího vytrvalce. K jednomu z jejich největších objevů došlo jen náhodou, když vzal David proběhnout koně. „Chtěli jsme koně nafilmovat, abychom viděli, jak má krok koordinovaný s dýcháním. Potřebovali jsme někoho, kdo by držel lonži, aby se nezamotala, takže David běžel vedle koně. Když jsme pak záběry pustili, bylo na nich něco divného. Pouštěli jsme si pásku několikrát dokola, až nám došlo, co. David i kůň se pohybovali stejnou rychlostí, Davidovy nohy však pracovaly pomaleji. Ačkoli má kůň delší nohy, a navíc čtyři, David dělal delší kroky. Závěr: Člověk má prostě delší krok než kůň. 

Kůň vypadá, jako by se pohyboval vpřed ohromnými skoky, ale kopyta před dopadem na zem švihnou dozadu. Výsledek? Ačkoli má po biomechanické stránce průměrný lidský běžec krátký krok, stále tímto jedním krokem urazí větší vzdálenost než kůň, což jeho běh činí efektivnějším. Se stejným objemem vzduchu v plicích by člověk teoreticky doběhl dál než kůň. 

Podobná zjištění pro oba vědce představovala jen třešničku na dortu jejich velkého objevu. Jak David předpokládal od okamžiku, kdy se díval do rozpitvaného králíka a zjistil, že mu pohled oplácí historie života na Zemi, celá evoluce se týkala vzduchu. Čím vyvinutější druh, tím lepší spalování.

Ani jednoho není třeba představovat, každý je zná a tak se výborně hodí k tomu, abych na nich demonstroval svůj záměr vysvětlit, jaké cesty vedou k cíli. I když si nedělám iluze, že by si Don Quijotové nechali poradit, spíš mi jde o to, aby případné Forrest Gumpy nezviklali a nesvedli z jejich cesty.

Forrest Gump představuje člověka zaměřeného na cíl – v očích hodně lidí se objeví úsměšek, když si jeho příběh představí, zároveň však v mnoha případech lidem nedochází, v čem spočívalo jeho kouzlo.

Kouzlo, které způsobilo, že ať dělal, co dělal, nakonec ze všeho vycházel jako vítěz. Vzpomeňte si na ten úchvatný příběh nepřekonatelného stolního tenisty, běžce, rybáře, sekače trávy, manžela, otce. 

Žádná činnost pro něj nebyla podřadná, vždy poslouchal, když mu někdo říkal, jak má co dělat a dělal to přesně tak, jak mu řekli.

Nikdy nepřemýšlel, že by to mohlo být jinak. Prostě věřil, věřil tomu, co mu lidé, kterým věřil, říkají.

Věřil tomu, že když to tak bude dělat, úspěch se musí dostavit.

A ON SE DOSTAVIL!

Prostě jenom hrál, běžel, chytal ryby, sekal trávu, miloval… a žil. 

Přiznejte si, kdo z vás by nechtěl být Forrestem Gumpem, tedy v tom konečném efektu, v tom být úspěšný?

VŠICHNI! 

ALE!

No právě to ale, to nám tam nějak neštimuje. Všichni by chtěli být Forrestem Gumpem, ale nikdo nechce být pokládán za prosťáčka a proto raději seká hlavy jako Don Quijot.

Už jste pochopili tu pointu? Není cesty ze začarovaného kruhu, vždy vás někdo bude považovat za prosťáčka. Tak proč si s tím vůbec lámat hlavu. 

Proč tohle všechno píšu a nota bene na Běžecké škole?

Protože to s tím, co každý z nás dělá, velmi souvisí.

Forrest Gump je typem člověka, jdoucího vytrvale za svým cílem. Nehoní se chvilku za tím a chvilku oním cílem, on má vždy jen jeden cíl a za tím si jde bez ohledu na to, co říkají jiní.

Proto má vždycky dost energie na to, co dělá.

Bude-li sledovat příběh Forresta Gumpa člověk, který se právě rozhoduje se sebou něco začít dělat, řekne si: „Je to sice dlouhá cesta, ale není zas tak obtížná, chce to jen vytrvat a věřit,“ a vyrazí.

Don Quijot útočí proti všem větrným mlýnům, protože to jsou všichni ti, kteří jej chtějí připravit o jeho milovanou Dulcineu – jeho zasloužené vítězství.

Vždy schytá spousty ran, pak se oklepe a jde do boje znovu.

Obdivuhodná trpělivost, také obrovské zaměření na cíl, ale… byly všechny ty rány potřebné? 

Běžec formátu Dona Quijota nejspíš jednou doběhne do svého cíle, doběhne však jako troska, jeho tělo bude zdevastované.

Určitě svůj úspěch řádně oslaví, proč by také ne, vždyť ho stál tak moc, tak moc, že až o tom bude vyprávět, bude rád, když u toho bude sedět, protože nohy, nohy ty už mu moc sloužit nebudou.

Pokud jeho vyprávění zachytí ucho člověka, který se rozhoduje začít dělat něco se svým zdravím, právě se dočetl, že: „ve zdravém těle, zdravý duch,“ a řekne si: „toho mi seslalo samo nebe, málem jsem udělal něco, čeho bych mohl až do smrti litovat, já blázen chtěl začít běhat!“

Forresta Gumpa a Dona Quijota a jejich posluchače přitom dělil jen jeden metr, metr tvořící uličku mezi dvěma, vedle sebe postavenými, stoly.

Než vám prozradím pointu, kam vás chci svým zamyšlením dovést, převyprávím vám ještě jeden příběh.

Jednou se stalo, že súfijský mistr k sobě zavolal svého žáka. Sedělo jich tam mnoho, ale on zavolal jen jednoho z nich, aby k němu přišel. Stál u okna, venku zářila úplňková noc. Všichni ostatní žáci se udiveně dívali. Proč zavolal jen toho jednoho? Pak starý muž ukázal mladíkovi něco venku a řekl: „Pohleď!“ Od toho dne byl mladík jiný. Úplně se proměnil. Ostatní se ho ptali: „Co se stalo? Víme, že tam venku nic nebylo, jen měsíčná noc. Úplněk je krásný, i noc měla své kouzlo, ale to, co se s tebou stalo, je něco zcela mimořádného. Jsi proměněný. Jak k tomu došlo?“

A mladík odpověděl: „Uslyšel jsem mistra a byl jsem tak tichý protože mě zavolal. Neměl jsem žádné myšlenky, byl jsem tak plný míru, že když mi ukázal měsíc, něco se ve mně otevřelo … jako okno. Vnímal jsem něco, co jsem nikdy před tím nevnímal. Díval jsem se na měsíc novýma očima. Díval jsem se na měsíční zář jako nová bytost. Ano díval jsem se ve velmi změněném stavu mysli a budu se muset velice snažit, abych toho dosáhl znova, ale nyní to ve mně už existuje. Nyní je to pro mne jistota. Nyní nemám pochybnosti. Teď toho stavu musím ještě dosáhnout sám, protože včera jsem se díval očima mistra, nebyly to moje oči, na ten moment mi dal své, půjčil mi je. Díval jsem se skrze jeho bytost, ne skrze svou. Okno nebylo moje, ale jeho, a on mi dovolil se přes něj podívat. Nyní však vím, že existuje jiný způsob bytí. Není to jen možnost, ale absolutní jistota. Bude to trvat možná mnoho životů, než dosáhnu cíle, ale s jistotou ho znám. Nejsou ve mně žádné pochybnosti, nyní je má cesta jasná.“ – OSHO – Tři poklady tao

Tak a teď to podstatné

Chcete-li získat dokonalý požitek z běhu, naučte se správnou techniku běhu, naučte se odhadnout správné tempo, naučte se správně dýchat.

Naučte se to nejdříve to dělat vědomě – myslete (soustřeďte se) na to, jak to provádíte.

Pak na to vše zapomeňte a jen běžte.

V okamžik, kdy se to stane, se stanete jedním s cestou po níž běžíte, jedním s přírodou, jíž probíháte, jedním se světlem, které vám ozařuje cestu, jedním se vzduchem, jenž dýcháte, jedním s ptákem v letu, který prosviští nad vaší hlavou, jedním s vodou kterou pijete, jedním se vším, co při svém běhu míjíte a potkáváte.

Na začátku byla orosená desítka, puštěná telka v níž běžela Parta maraton, brambůrky, blbá nálada. Na konci splněný zlý sen a dost možná další ryba v síti

Toho blba, co pořád píše jak je běhání zdravý, jak čistí hlavu, pomáhá s kdečím, bych nechal běhat dokolečka kolem Bohnického areálu, aby na vlastní kůži poznal, co hlásá!

No nakonec, není se co divit, vždyť považte, jak musí být za ty roky těma endorfinama zdrogovanej.

To bude asi pěknej dryák. Jen se divím, že ho za to ještě nezašili.

Nevím, nevím, co by mu našli v krvi, kdyby mu udělali rozbor. Určitě malé než menší by to množství nebylo.

Budu muset poslat svému poslanci do sněmovny podnět, aby se na tohle svinstvo podívali, případně na to zavedli nějakou vyhlášku, dokud to neberou všichni.

Zrovna včera jsem zahlídl, jak nabádá nějaký manažery, aby se o sebe víc starali, aby to s nima neseklo.

Ten má ale starosti. Vždyť jsou to jen vyžírkové, co nás sajou. My na ně makáme a oni si pak za naše prachy užívaj někde na Zermattu, Jungfrau, v pouštích Afriky, nebo když už nevědí coby, tak běžej z nějaký díry pod mořem v Americe, kde nesmíš spadnout, jinak se udusíš, přes nějakou poušť Coby, nebo Gobi, už se mi to v tý kebuli plete, a to celejch 250 km.

No říkám, úplní magoři vyběhaný to jsou.

Máááámo. Otevři mi ještě jednu desítku, nějak mi vyschlo při tom rozčilování v krku.

Taky jsem slyšel, že někde psal, že jak běžel kolem tý naší zemičky český, tak zakopl o nějakej bludnej kořen a od tý doby netrefí domů.

Dobře mu tak, dementovi! Jen mám strach, že při tom, jak pořád jako satelit kolem tý republiky krouží, nakazí tím svým běžeckým virem čím dál tím víc lidí.

Je až s podivem, jak mu to všichni žerou. Nevím, co na něm ty frajle a frajeři vlastně vidí, vždyť je to takovej střízlík. Když do něj trošku strčím, tím svým teřichem, tak odlítne jak pírko.

Apropó plůtky, to mi připomíná, že jsem ještě nezadělal tu díru v plotě, co nám skrz ní pořád běhaj na zahradu sousedovic slepice.

Tenhle odstavec bych měl smazat, aby to máma neviděla, nebo mi vynadá, že zatím co se tady zaobírám tím pošukem a tím běháním, tak jsem to mohl v klidu zadrátovat.

Ale copak můžu, musím přeci varovat národ před tím běhajícím monstrem. Ještě by mi pak mohl někdo vyčíst, že jsem věděl a nečinil!

A kdo ví, jestli ty moje slepice při tom běhání kolem republiky taky už nenakazil.

„Lojzóóóóóó“
„Co jéééééééééééééé, ano Maruško.“
„Nech už toho klování do klávesnice a pojď si dát s námi 20 minut indiánskýho běhu, no přece víš, jak nám to poradil ten běžec, že je to zdravý a nikdy není pozdě začít…“

A do prkený vohrady, už ji taky dostal. Já to věděl. Běžel kolem a ty moje holky nakazil.
„Už běžíííííííííííím“.
Sakra, kde mám ty vojenský tepláky, čínský polokecky, rádiovku, bazuku a budík?
Fuj, to byl zase sen.

Hele Lojzo, už toho mám dost, koukej vstávat, jdeme běhat a až se vrátíme, opravíš konečně ten plot, nebo příště budeš ty slepice honit sám a viděl jsi Rockyho, jak mu to prospělo a jak pak krásně vypadal.

Kurňa, tomu se říká: sen proměněný ve skutečnost 

 Letošní rok jsem se chystal oslavit během. Nakonec se to povedlo, ale neproběhlo to vůbec podle představ. O to víc konečný výsledek těší.

Představa roku, kdy oslavím sedmdesát let života, byla úplně jiná od reality.

Vloni v prosinci jsem se po devatenácti letech přihlásil na Běchovice, a protože Běhej lesy v letošním roce pořádalo 10. ročník, přihlásil se na všechny závody seriálu.

Od ledna jsem se začal připravovat. Po skoro dvaceti letech začal běhat intervaly, 3x týdně makal v garáž gymu, cítil jsem, jak se tělo probouzí, a těšil se, až to začne.

O Velikonocích se běhá ve Stříbře Velikonoční desítka, 14 dní před Běhej lesy Karlštejn. Vím, že první závody, než tělo chytne slinu, za moc nestojí, a tak jsem si řekl, že mu ji nechám chytit ve Stříbře.

Do 5. kilometru to šlo, ale tam nejspíš ukolébán atmosférou a pocitem, že příprava byla dobrá a bude to lítat, jsem se nechal unést, na chvíli vypnul pozornost a blbě došlápl.

Ještě než jsem došlápl jsem věděl, že to přijde, už jsem to párkrát zažil, a sice ten zvuk při tom, když se bortí kotník. 

A výron kotníku byl na světě.

Do cíle nebylo možné se dostat jinak než po svých, tak jsem to dopajdal. Doma ledoval a snažil se dát nohu do Karlštejna dohromady.

Na Karlštejně se hlavně v sebězích hlídal a kotník šetřil, co to šlo. Výsledek mě potěšil, zlepšení o 4 minuty oproti prvnímu startu zde před třemi roky.

Kromě Běhej lesy jsem měl v plánu běžet maraton v Regensburgu a zaběhnout si tam limit ve své věkové kategorii na Bostonský maraton (4:25).

Čtrnáct dní před závodem jsem absolvoval jedno zajímavé zdravotní vyšetření a zjistil, že uvnitř to není, jak bych si přál a představoval, a zahájil ihned i léčbu.

Výsledkem léčby byla značná únava, to jak tělo začalo makat na odstranění poškození. 

Tři dny před závodem se to začalo rovnat. Odjel jsem s Martinem a Jakubem do Regensburgu, měli mi dělat parťáky a vodiče.

Vyběhli jsme, prvních 10 kilometrů jsme drželi tempo. Ale cítil jsem, i díky vedru, že je to nad mé síly, a řekl klukům, aby běželi dál, že si zvolním.

Na 19. kilometru jsem sotva pletl nohama a zvažoval, co dál: trápit se a zkusit doběhnout v limitu závodu za 5 hodin, možná ale sebou někde seknout, přidělat starosti pořadatelům a klukům, nebo to prostě zabalit v půlce.

Rozhodl jsem se pro druhou variantu a zavolal klukům, že to balím.

Příštích 14 dní jsem prožíval zklamání a smutek, třetí sobotu v červnu je tradičně v Chebu Poutní maraton a já si řekl, že si ho zkusím odběhnou jako test, jestli má smysl se připravit na Jizerskou padesátku.

První půlka za moc nestála, držel jsem se vzadu, hlídal si své tempo. Na 28. kilometru z Kappelu jsem se začal chytat a poslední kilometry už to frčelo.

“Tak jo, zkusím tu Jizerskou 50”, a začal s přípravou na ní.

Celé léto bylo fajn, až tři týdny před 50 horečka, zimnice, bolest svalů a kloubů, kašel. Ležel jsem jak lazar a o 50 si mohl nechat zdát.

“Ještě tu jsou Běchovice”, upínal jsem se k poslední naději.

Před nimi se běžel Budiměřický budík, který spolupořádá Jakub, a abych ho podpořil, tak jsem tam měl v plánu třeba indiánem absolvovat alespoň šestku. Hlavní trať je 10. Vyběhl jsem a po celou trať dokázal běžet tempem 5:50. A ani nebyl v cíli odrovnaný.

Tři dny na to se běžel Běh Dobré vůle Nadace Olgy Havlové, na němž jsem od počátku ambasadorem, a s kluky pomáháme se stavěním a bouráním tratě a s tím, co je potřeba. Taky si závod odběhneme. 

Cíl byl opět jen nějak absolvovat, a výsledek – opět po celých 10 kilometrů tempo 5:50.

“No tak fajn, zkusím stejné tempo na Běchovicích!”.

Výsledek mě víc než nadchl a uspokojil.

Jak jsem běžel Běchovice – Praha 

Po 1. km si říkal dobrý. Po 5.  pořád dobrý. Pod Táborákem (7. km) teď mi dojde. Na 9. ty woe, já to snad dám bez toho, abych umřel.

Neumřel jsem a výsledek, čipový čas 54:17, předčil veškerá očekávání – běžíme dál…

Poučení

“Člověk může dělat všechno tak, jak to dělal celý život, ale pokud očekává výsledky jako když byl mladší, většinou ostrouhá. Čím je člověk starší, tím víc by měl zkušenosti a vědomosti, které během života získal, využít a nebát se dělat věci jinak.

Přesto nikdy to nevzdávej, hlavní je se nepos***!”

Na druhou stranu však ani nechtít převálcovat svoje tělo, když víte, že by chtělo, ale fakt nemůže.