Existuje jedna základní pravda. Jestliže ji ignorujeme, odsuzujeme tím bezpočet nápadů a skvělých úmyslů k záhubě: že totiž ve chvíli, kdy se člověk něčemu definitivně odevzdá, začíná jednat Prozřetelnost. –  W. H. Murray

Snít, přát si, je první krok, který pouze nastartuje motor pohánějící náš člun, jímž míníme vyrazit do dálav, tam kdesi za horizontem.

Ještě však musíme učinit druhý krok – a sice vzít do ruky kormidlo a to nasměrovat ho do směru, kde tušíte náš cíl.

Bez prvních dvou kroků bychom nevypluli, přesto třetí krok je neméně důležitý, možná nejdůležitější, znamená mít plnou nádrž, která nám umožní plout tak dlouho, dokud se ke svému cíli nedoplavíme.

Tou plnou nádrží je naše plné odevzdání se naši cestě, našemu poslání. Kdo má před očima jen vidinu cíle, kterou představuje třeba to, že by měl rád něco, co má druhý a není ochotný a schopný „obětovat“ tomu vše, možná dosáhne vítězství, ale jeho chuť mu nejspíše brzo zhořkne nebo zkysne, přestože v první chvíli saje ze sladkých hroznů.

Snít, mít přání je moc dobrá věc, ale usilovně si za nimi jít je mnohdy nepředstavitelně těžké, ale neznám lepší pocit, když se na konci té dlouhé cesty můžete ohlédnout zpět a za sebou vidíte kvetoucí zahradu, plnou barev, vůní a života těch, kterým jste na své cestě pomohli. Je to jako třeba v té pohádce o princi, který šel najít ženu pro svého krále a při tom pomohl mravencům, rybě a sokolovi, a za odměnu pak dostal darem napít se živé vody a porozumět řeči všech živých tvorů. 

Běžet po své cestě je skvělé, ale vidět kolem sebe běhat tolik lidí, jímž běh přináší radost z nabyté svobody a volnosti, to je nad všechny dary světa.

Já ano. Nutno však podotknout, že mnohé z nich jsou poněkud jiného pojetí, než které jsou dnes mezi běžci tak populární.

Pomalý Pepa Cupal
Moje oblíbené výzvy jsou….no, jak to říct… takové ty nečekané, které se před člověka staví v rámci plnění úkolů a povinností všedního dne, a poňoukají ho k pohybu, byť pod rouškou všedno(denno)sti k nevšedno(denno)sti. Má to ale háček – musí se tomu jít naproti, protože tohle samo od sebe za váma nepřijde. Nejhezčí na tom pak ale je, když člověk zjistí, že NEMUSÍ, nýbrž CHCE.

Táááákže…..páteček jako malovanej. Chci stihnout tři činnosti na třech různých místech: Zaměstnání v Nové Roli, odběhnout Cooperův test ve Varech, a jít ke komunálním a senátním volbám v Nejdku. Teď trochu geometrie: Ta tři místa jsou jedno od druhého od sebe vzdálená 8,5 km, a leží v jedné přímce, tudíž mezi krajními body je vzdálenost 17 km. Můj výchozí bod je ten, který leží přesně uprostřed.
Vím jedno: Nechci dnes sedět na zadku v autě. To po mně fakt nemůže nikdo chtít.

Hrubým odhadem zjišťuju, že i bez auta tohle všechno stihnutelné je, zvláště když se volební místnosti zavírají až ve 22.00h večer. Takže je to jasný – běžím.

Odpracuju osm a půl hodiny v práci, pak si dávám doma pohodu s hrnkem kávy a s hrnkem čaje, převlékám se do sportovního, a vybíhám do Varů na soutěžní Cooperův test na atletické dráze v rámci akce Karlovarské nemocnice a atletického klubu Triatlet 12 minut pro zdraví. Klasická dvanáctiminutovka, jakou jí znáte z hodin tělocviku na základce, tady však vylepšená o měření tlaku v klidovém stavu před výkonem, a v „neklidném“ stavu bezprostředně po výkonu. Při svém měření tlaku před startem se usmívám a pronáším úvahu, jestli se můj aktuální stav dá považovat za klidový, když jsem právě přiběhl z 8,5 km vzdálené Nové Role. Je ale fakt, že vklidu vlastně jsem, protože se mi ulevilo z toho, že jsem sem stihl přiběhnout včas, takže můj stav klidový je, respektive vyklidněný. Ale to je buřt. Zkrátka když se měří tlak, tak se neodmlouvá.
17:00h ostrý start. Dvanáct minut svižný kvapík, na trati jen jeden chlapík, dva kucí a jen dvě ženy, touhou běhat postiženy. Při tak malém počtu závodníků, je pořadí v cíli tvrdé a neúprosné: V „nabité konkurenci“ jsem urval 2.místo v absolutním pořadí, a 1.místo v kategorii 18+ (se svými 46 lety). Nešlo to jinak. Ale ten klučina, co z nás doběhl nejdál, je fakt dobrej! To je radost pohledět. Potěšil, kluk jeden ušatej. Mne budiž plnohodnotnou útěchou, že urazit za 12 minut 3,1 km není na šestačtyřicetiletýho kmeta snad až tak úplně blbý. Vítězové jsou ale všichni, o tom žádná.

No jo, jenže co teď s tou výherní taškou, co mi spadla do klína? Je plná různých drobností i něčeho na zub, a něco to i váží. Je tam toho docela dost, s tou nemůžu přece běžet dál… Teď vyvstává klasická nerudovská otázka: Kam s ní(m)? Nezdržuju se přemýšlením, a vyrážím pěšky zpátky, a najednou nápad!

Jdu svižnou chůzí s taškou v ruce, a s čerstvým nápadem v hlavě, a po třech kilometrech udělám z chodníku záměrně lehký úkrok kolmo vlevo, a ocitám se v restauraci, která by se dala označit termínem „domovská scéna“. Tady pivo skvěle kroužkuje, ale hlavně jsou tu skvělý lidi. U výčepu poprosím o hladinku, a vidím v očích servírky Klárky lehký údiv: „Hladinku? Jsem už chtěla čepovat něco jinýho.“ A já na to: „Ne ne, čochtana ne, na toho už není počasí.“ Jdu si sednout, a zatímco vykládám věci z výherní tašky na stůl, přistává mi u nich tácek s učebnicovou hladinkou. Dělám první kroužek, a rozhlížím se po všech těch věcech vyskládaných na stole a rozhoduju se, s čím poběžím dál, a co tady nechám. Dělám druhý kroužek, a mám jasno: Dál se mnou poběží jen medaile. Chvíli jsem si připadal jako divák na tenise, jak jsem se rozhlížel po stole sem a tam. Rozhodnutí ale už padlo. Tenisový zápas skončil. Vtom spatřím, že zpoza výčepu se také kdosi rozhlíží. Nikoliv však po mém plném stole, nýbrž po restauraci plné lidí. Áááá, Luci mne právě teď přes celou délku místnosti už taky zblejskla! Třetí kroužek. Už stojí u mne hledíc, jak se taška zpátky plní věcmi ze stolu. „Prosím Tě, Luci, potřebuju dneska ještě běžet dál, mohl bych si to tady u vás nechat?“ Ve zlomku vteřiny ze sebe vyhrkne: „Ne.“, a pusu má u toho od ucha k uchu. Na pár okamžiků jsem jí na to fakt skočil, a zmohl se jen na své udivené: „Neee?“ Jen mi stačilo blesknout hlavou: „Ty woe, co já s tou taškou teď budu dělat?“ Jenže neustávající široký úsměv na Lucčině tváři vyloudil úsměv i na tváři mojí, protože mi v tu chvíli došlo, že mě dostala. „To víš že jo, dej to sem.“ praví, a nepřestává se u toho křenit. Uuuuuuf. Čtvrtý kroužek. „Jo, ještě něco, Luci, ideální by bylo, kdybys s ostatními tu tašku prohrábla, a kdybyste si věci z ní rozebrali. Já nic z toho vlastně nepotřebuju, vzal jsem si jen tu „vydřenou a potem zkrápěnou“ zlatou medaili…“ „Uvidíme, jestli je tam i něco k snědku….“ říká s šibalským úsměvem, „Máš to tady. Dokonce podepsaný.“ Pátý kroužek. „Jo, Pepo, kolegyně se chtěla zeptat, jestli jí taky naučíš běhat.“ Šestý kroužek, sedmý kroužek. „Jak jako taky? Ty chceš taky?“ „Jo.“ Osmý kroužek, jsem na dně. „Jasně, že naučím. Ale ještě si to promyslete, holky, protože jestli vás běh chytne, jakože s největší pravděpodobností chytne, tak si pište, že už vás nepustí, tak abyste s tim počítaly.“ „Tak jo. Dáš si ještě jedno?“ „Dám. Ale už jen mlíčko. Děkuju.“ Slovo dalo slovo, a kroužky na mlíku mi dělají radost stejně tak, jako zájem a odhodlání holek udělat tenhle závažný krok (rozuměj – začít běhat), a když už, tak ten svůj záměr uchopit za správný konec, respektive hned od začátku se to učit správně. Holky kmitají na place jedna báseň, ale daří se, byť přerušovaně po kouskách, prohodit vždy pár slov, či kusých vět o tom, o čem ten běh vlastně je, a co holky v první fázi učení bude vlastně čekat. Moc fajn čas, tohleto.

Musím teď ale myslet i na to, že mne ještě dnes čeká kus běžecké cesty, a za chvíli se začne stmívat. Platím, a chystám se k odchodu. Tu se náhle od jednoho stolu zvedá postava, a míří přímo ke mne. Karla jsem neviděl asi 15 let. Po několika minutách příjemného přátelského rozhovoru ale už opravdu musím běžet. A od teď jako fakt běžet, protože výherní tašku jsem tady úspěšně zanechal, a mám konečně prázdné ruce.

Je přesně takový ten čas, jak se zpívá v jedné skvělé písni: „Ještě není tma, ale stmívá se“. Vybíhám do šera, v duchu si broukám tu písničku, a nešetřím to…

…v Nové Roli vyměňuju medaili za občanku a čelovku. Občanku proto, aby mě k volbám vůbec pustili, a čelovku proto, abych se cestou zpátky nepřizabil v povolebním temnu (kdo v tom vidí skrytou symboliku související s volebními výsledky – vidí jí správně). Čeká mne tedy 8,5 km dlouhá další etapa do Nejdku. Noc rychle padá, a po pár minutách je tma jak v pytli, a i když je to dávno zralé na rozsvícení čelovky, pořád ještě pár kilometrů úspěšně odolávám. Jenže les, kořeny, kameny a bahýnko, jsou neúprosné. Rozsvěcím. I v kuželu světla čelovky si umím užít ten stav beztíže, který dálkoví běžci znají. Dávám nohu před nohu tak dlouho, dokud před sebou poprvé nezahlédnu světla obce Suchá, ze které už je to do Nejdku co by kamenem dohodil. První stavení, první lampy….a najednou vlevo před zahradou jednoho z domů jakýsi stojan, na něm přepravky plné natrhaných švestek, a nad nimi na plotě nápis: „Tady jsem si dovolil pár švestiček ze své zahrádky, jestli se neurazíte… ZDE VOLNĚ K ODBĚRU.“

To je vtipný a zároveň sympatický, říkám si. Ochutnám, až tudy poběžím zpátky. A hned je o důvod víc, nač se těšit. Nejdek mne vítá prázdnými ulicemi, a ani se tomu moc nedivím – je pátek, půl deváté večer, tma, zima, volby… Přibíhám ke škole, smekám čelovku a vejdu… Nikde v tuto hodinu samozřejmě ani noha (mám na mysli volící noha). Volební komisaři jsou v celém baráku v přesile odhadem 30 : 0. Svým příletem narušuji tuhle idylku na 30 : 1. Nacházím svou volební místnost, a chce se mi zavtipkovat a pozdravit: „Dobré ráno“, protože je mi jasný, že v tuhle pozdní hodinu to má volební komise pohříchu těžký. Na poslední chvíli ale vyměknu, a vypadne ze mě jen obligátní: „Dobrý večer.“ Všechny zraky se teď upírají na toho exota v krátkých elasťákách zimě venku navzdory, s čelovkou v ruce, a s prosbou: „Mohl bych prosím požádat o volební lístky? Do schránky mi nepřišly.“ Odpověď, kterou jsem si vyslechl, jsem sice mohl očekávat, ale protože jsem byl jako obvykle v dobrém rozmaru, její jistá nevlídnost mne zaskočila: „Občanku!“ Intuitivně přecházím do nespisovného módu: „Jooo, hneeed. Tady je.“

„Cup…., tak Vy jste až támhle na úplném začátku u paní.“ Přejdu k ní k opačnému konci dlouhého stolu, čili na konec, a ona zajásá: „No konečně pořádnej chlap!“ Přišlo mi to úsměvný, tak jsem to ještě podpořil: Stojím, rozhlížím se kolem sebe a jakoby někoho pohledem hledám a říkám: „Kde?“ Mezitím paní hledá jméno toho exota, co stojí před ní, v seznamu jmen, broukajíc si: „Cupal… Cupal… Cupal…..jo, mám.“ a pokračuje: „Chlap jako kde? No tady! A dokonce přijel na kole!“ „Na kole?“ odpovídám „To jste si mně s někým spletla, já nejsem ochotnej s sebou vláčet kolo.“ Původně strnulá nálada se začíná konečně krásně uvolňovat.
„A jak jste tedy přijel, když jste takhle ve sportovním?“
„Po svejch. Běžmo.“
„A odkud?“
„Z Nový Role.“
„Z Nový Role???“

„Jo. Ale ještě předtim jsem běžel z tý Nový Role do Varů na jeden takovej kratší závod.“ Pozoruju, jak se členům volební komise vyvalují oči směrem vodorovně ke mně, a brada směrem svisle k zemi, a tak přerušuju tu hrozící dramatickou tichou pauzu hned na začátku, a pokračuju: „No, a z těch Varů jsem běžel zpátky do Nový Role, tam jsem se zbavil medaile z toho závodu, vzal jsem si občanku a čelovku, a běžel jsem sem, a…“

„Počkejte, počkejte, to chcete říct, že jste….“
„Jo, přesně! Co je na tom divnýho?“
V očích všech členů volební komise vidím jejich nevyřčenou odpověď: „Vy, Cupale. Vy!!!“
Vyřčená odpověď však zní jinak: „A…a…a…kolik je to kilometrů?“
„Tak počkejte, budu počítat nahlas…..z Role do Varů osm a půl, plus to samý zpátky je sedmnáct, z Role sem osm a půl… to máme dvacet pět a půl…“
„Hmm…“
„A taky se ještě odtud musím dostat zpátky do Role, že jo, to je dalších osm a půl, takže třicet čtyři.“
„…“
„Jo, a ještě vlastně ten závod jsem běžel. Aha! To jsou další tři kilometry k tomu. Suma sumárum tedy 37 kilometrů.“
„…“
Načež jedna z dam z volební komise po udivené vteřině ticha všech přítomných, pronáší větu, aspirující na zařazení do vět památných, a jenž by mohla můj krátký popis návštěvy tady u voleb úspěšně uzavřít:
„Prosim Vás, radši už nic neříkejte. Mě už z toho Vašeho vyprávění bolej nohy!“

Vybíhám tedy do noci na poslední dnešní etapu, a soustředím se na to, abych se někde nepřerazil, a taky na to, abych cestou zpátky nezapomněl na švestky. Přibíhám k nim, znovu si s úsměvem čtu ten vtipnej nápis nad nima, beru si „svých pět švestek“ (opět ta symbolika), v duchu poděkuju, a cupitám dál. Ochutnám první švestku, a po pár krocích zvolám: „Jezusky, ježek!“ Štráduje si to přede mnou po cestě jako starej mazák. Asi dvacet metrů běžíme spolu, on dva kroky přede mnou, než mi nadobro zmizí v trávě. Miluju taková setkání. Rozloučím se, a volám za ním do trávy: „Ahóóóóój, prďáku!“, dám si druhou švestku, a zmizím ve tmě. Trpělivě, a s lehkým krokem. Dva kilometry před cílem mi přes cestu přeskočí srnka, odskočí do lesa, a já hned využívám toho, že jsem ještě mimo civilizaci, a odskakuju si taky. Hlavní důvod je jasný, ale teď mám i důvod druhý. Už při setkání se srnkou před pár desítkami vteřin, se totiž z jiné strany nočního lesa ozývalo takové příjemně strašidelné praskání, šustění, kroky čehosi pohybujícího se prostorem. A protože jsem tvor zvědavej, tak stojím čelem do lesa, aby mi něco neuniklo, a čekám, co se z toho vyklube. Tma fakt jak v pytli. Taková, že když natáhnu ruku před sebe, nevidím jí (tu ruku, nikoliv tu tmu). Zvuk toho čehosi se pomalu ale jistě přibližuje. Strašidelný. Žůžo dobrodrůžo. Kdyby bylo nejhůř, ubrousky s sebou mám. Vteřiny dramaticky ubíhají, zvuk je blíž a blíž, až mám pocit, že kdybych znovu před sebe natáhl ruku, nahmatám kromě tmy tmoucí i to cosi, o čem pořád nevím, co to je. Jasně to identifikuju teprve až v okamžiku, kdy to v mé těsné blízkosti zachrochtá. No vida, kaneček! Instinktivně zašoupám nohou o štěrk na cestě, a ten nepříjemný zvuk odrazuje mého nového kamaráda od postupu vpřed tam, kde stojím já. Jeho kroky se rychle vzdalují dál ode mne, a já tu jsem zase sám. Ani jsem se nestihl rozloučit.

Zbytek cesty dobíhám už bez událostí, hodných zaznamenání, a v hlavě mi běží film z celého dne. Byl úžasně dlouhej a plnej zážitků a milých setkání. Miluju takové dny. Mám jich ve svém životě mnoho, a tohle byl jen jeden z nich. A přitom k tomu, aby se takový skvělý den odehrál, stačilo tak málo: Jít tomu trochu naproti, zapomenout na auto, a nezapomenout na to nejdůležitější – na pohyb a radost z něj, a na radost ze života.

Proč vám ale tohle všechno vyprávím?
A kde jsme to vlastně skončili?
Jo, už vím! Chtěl jsem se zeptat:

Také milujete výzvy?

K tomuhle zamyšlení mě přivedla knížka, která mě dostala stejně, jako před čtyřiceti roky Keruacova On the road. A není to tím, že nese velmi podobný název „Bob Marley na cestě“. Napsal ji Mark Miller a je fakt výborná. 

V knížce je uveřejněný i jeden z četných rozhovorů, které Bob Marley poskytl za svého krátkého života (zemřel na rakovinu v 36 letech). Tenhle rozhovor s ním vedl Mumia Abu Jamal, který rozhovor začal otázkou:

Bobe, jaké je poselství ganji (mariánky)?

Bob Marley na ni odpověděl: Ganja léčí národy, jasný? Jakmile si lidi jednou zakouřej, myslej všichni stejně. No a když myslej všichni stejně, znamená to, že jsou všichni na stejný lodi, no a když jsou všichni na stejný lodi, je jasný, že se daj dohromady. Někdy lidi říkaj „nekuřte trávu“! Prostě nechtěj, abychom se sjednotili, že jo, tak říkaj „nekuřte trávu“. Tak to fakt je! Takže tráva je lékem národů a lidi ji musej dostávat k uspokojení svých potřeb. Když ji chtěj kouřit, ať kouřej. Když si ji chtěj vařit jako čaj, ať si ji vařej. Když ji chtěj kouřit přes vodní dýmku, ať to maj, když ji chtěj trošku sníst, ať si daj, ale musí ji mít“.

Poselství běhu a vše, co je provází

Na rozdíl od „marjánky“ běh můžou mít všichni, a to ve všech jeho podobách, včetně té, kdy jste po něm pěkně „zkouření“. Přičemž jako ganja: 

• běh léčí národy
• když si lidi zaběhaj, jsou najednou na stejný lodi se všemi, kdo běhají a dají se dohromady
• někdy jim doktoři říkaj: „Neběhejte, není to pro vás…“, prostě mají strach, že pak přijdou o své pacienty, protože už je pak nebudou potřebovat
• takže běh je lékem národů a lidi musejí běhat, aby se cítili dobře

Potřebuje člověk k tomu, aby mohl běhat závody? – NEPOTŘEBUJE!  

Potřebuje člověk k tomu, aby mohl běhat, to nejkvalitnější vybavení (boty, oblečení, hodinky, speciální doplňky stravy)? – NEPOTŘEBUJE! 

Potřebuje člověk k tomu, aby mohl běhat, trenéra? – NEPOTŘEBUJE! 

Vše, co jsem uvedl v předcházejících třech bodech, skutečně k tomu, abyste mohli běhat, nepotřebujete. Jistě, zpříjemní vám to vaše běhání, dá to vašemu běhání nějaký směr, pomůže vám to běhat tak, abyste si běháním nezpůsobili nějaké zdravotní problémy, ale není to nutná podmínka k tomu, abyste vyběhli a běhali.

Takže, když jsem v úvodu napsal, že běh se stal velkým businessem a že je to nejspíš moment, kdy jeho boom vrcholí, tak to tak být nemusí, a to proto, že běh je časově nejméně náročným sportem, vzhledem k tomu, co vám všechno nabízí a sice:

• být sám sebou
• sám se sebou
• poznat sebe sama
• nabít se pozitivní energií
• vybít ze sebe všechny negativní emoce

To všechno máte hned po ruce – čeká to za vašimi dveřmi, stačí je jen za sebou zvenku zabouchnout a tak, jak jste, vyjít a posléze vyběhnout:

Běhat přirozeně je velmi snadné. Stačí se volně rozejít, postupně se začít naklánět dopředu a za chvíli běžíte, ani nevíte jak. Jediné, co nesmíte udělat ve chvíli, kdy se vám začnou nohy odlepovat samy od země, je poklesnout v kolenou a snažit se silou mocí zvýšit náklon tím, že se předkloníte. Když k tomu přidáte ještě správnou práci rukou, tak máte vyhráno.

Odpovídej na zášť ctností, rozhoduj těžké, dokud lehké je

V Mahábháratě je krásná anekdota. Pět synů Pánduových, Judhišthira, Bíma, Ardžuna, Nakula a Sahavéda, se po nějaký čas schovávalo v lesním úkrytu. Jednoho dne přišel žebrák. Před chatrčí právě seděl Judhišthira a žebrák ho požádal o kousek chleba a pár placek.

Judhišthira hluboce přemýšlel. Když se objeví nějaký žebrák, nejraději byste celou věc odložili, tak už to bývá. Řeknete mu, aby přišel jindy, zítra, jen abyste se mu vyhnuli. Nechcete být hrubí a odehnat ho se slovy: Nedám ti nic.“ Chcete si zachovat image, udržet dojem šlechetného dárce. A tak mu řeknete: „Teď mne neruš. Přijď zítra.“ Judhišthira se zachoval stejně: Řekl: „Přijď zítra.“
Bíma, jeho bratr, který se nevyznačoval velkou moudrostí a inteligencí – avšak právě takoví lidé vás někdy překvapí, se najednou začal smát a se smíchem se rozeběhl z chýše směrem k městu. Judhišthira za ním volal: „Kam jdeš?“ „Do města,“ odpověděl mu Bíma, „musím lidem říct, že můj brat přemohl čas! Slíbil žebrákovi almužnu, pokud přijde zítra!“
Najednou Judhišthira pochopil. Protože jak můžete říct „Přijď zítra“? Zítra tu nemusí být.
Žebrák tu nemusí být, Judhišthira tu nemusí být. Judhišthira vyskočil, chytil žebráka a dal mu vše, co mu mohl dát. Od té doby přestal slibovat. Slib je možný jen tehdy, je-li zítřek jistý. Ale kdo něco ví o zítřku?  OSHO –Tři poklady TAO

Je to už poměrně dávno, co mě zaujal a potěšil rozhovor Martina Haška s Věrou Čáslavskou v deníku Sport. Článek jsem na webu vyhledal, protože o takových lidech jako byla paní Věra Čáslavská, bychom měli vědět, připomínat si je, připomínat si jejich odkaz.

Ptáte se, proč jsem si po letech ten článek vyhledal, jak souvisí s tou citací v úvodu? Velmi, této citaci totiž předchází jiná, o ctnosti, o lásce a nenávisti, a zdá se, že tady se máme hodně stále co učit.

Článek v té době vyvolal kromě ohromné vlny solidarity a lásky k paní Věře, i velkou vlnu odsouzení. Možná, kdyby ti, co jí odsoudili, znali to, co vám tu nyní budu předkládat, tak by si své komentáře nechali pro sebe, protože by zjistili ke svému úžasu, že paní Věru vlastně milují! Jen se s tím nedokáží vyrovnat a tak raději plivou sliny.

Je to stejné jako se všemi radikály, kteří jsou ve své podstatě velmi citliví, jen se nějak vnitřně nedokáží se svou citlivostí vyrovnat, protože silní přeci nebrečí a tak svou citlivost maskují tím, že někomu dají přes pusu, zapálí dům, aby si někdo náhodou nevšiml, že jsou to vlastně ciťové.

Odpovídej na zášť cností

„Co je ctnost? Ctnost je vyrovnanost. Ctnost je soucit, ne láska. Rozdíl mezi nimi je velice subtilní, ale velký. Když nějakou osobu milujete, je vaše emoce vřelá. Když někoho nenávidíte, i tehdy je vaše emoce vřelá. Jedna věc je tedy stejná: jste ve vřelém vztahu.
Když jste k někomu lhostejní, jste chladní, v žádném případě není ve vašem vztahu teplo. Vlastně to žádný vztah není: ani láska, ani nenávist, ani zájem, ani starosti. Jste indiferentní, jdete si svou vlastní cestou. Proto také člověka nic nezraní víc než netečná lhostejnost.
Když člověka nenávidíte, tolik mu to neublíží, protože ví, že mu věnujete pozornost – sice negativní, ale přesto pozornost. Avšak jste-li neteční, hluboce ho zraňujete. Když si vás lidi nevšímají, když je míjíte a nikdo vám nevěnuje žádnou pozornost, cítíte se téměř mrtví! To netečnost zabíjí, ne nenávist. Nenávist dodává energii. Láska dodává energii. Láska je příjemný pocit, nenávist je nepříjemná, ale pokud si budete muset vybrat mezi nenávistí a netečností, určitě si vyberete nenávist. Nikdy si nezvolíte netečnost. Netečnost je absolutně chladná a zabíjí.
Soucit není chladný, soucit je klidný. Chlad znamená smrt, klid znamená vyváženost. Zkusím to vysvětlit ještě jinak. Soucit je klidný, lhostejnost je chladná. Když srovnáte soucit s láskou a nenávistí, je klidný. Když ho srovnáte s lhostejností, je teplý. V porovnání s lhostejností a jejím chladem je soucit hřejivý. V porovnání s láskou a nenávistí a jejich vřelostí je klidný a osvěžující.
Ctnost, to je soucit. Není to láska, není to nenávist, je to rovnováha mezi dvěma. V žádném případě to však není lhostejnost. Soucit je životodárný. Ovšem pokud ho nepoznáte, bude vám připadat jako netečnost. Rozdíl je sotva patrný. Klid působí jako chlad, ale je živý, je svěží. Chlad je mrtvý, nic víc. Ctnost znamená soucit.“

Cesta dlouhá tisíc mil začíná prvním krokem

… jak trefné a pravdivé! Po přečtení téhle věty, kterou napsal Lao-c´, mi hned vytanulo na mysli, co si říkám před každým dlouhým během a je zcela lhostejné, zda jde o závod, nějakou mou akci, či charitativní běh:

Teď uděláš první krok, pak další, další a další, až je pěkně poskládáš jeden za druhým a po tom posledním budeš v cíli, budeš na konci té krásné cesty, a pak si zase vymyslíš něco jiného a budeš se opět těšit ze všech kroků, které učiníš.

OSHO k tomu říká: „Nestarej se o cíl, První krok je zároveň poslední, Začátek je zároveň konec. Tento okamžik je vše. Tisíc mil dlouhá cesta začíná u vašich nohou. Nestarejte se o cíl, radujte se, buďte šťastní, že děláte první krok; druhý krok vyjde z prvního a třetí bude následovat. Nemusíte se ničím zabývat, nemusíte se o to vůbec starat. Zítřek ať se postará sám o sebe. Nemyslete na zítřky. Radujte se! Tento krok je tak krásný! Těšte se z něj tak, že samotný prostředek se stane cílem.“

Tak na co ještě čekáte, hybaj ven začít dělat své kroky, první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý, tisící a prosím vás neusněte při tom, jako při počítání oveček 🙂

Žít je tak úžasné a tak nevěřte těm, kteří vám říkají, že láska a zejména sex je cosi, s čím se musí hrozně opatrně, kteří vám stále ukazují zdvižený prst, který vám má ukázat, že byste měli být, pokud jde o lásku a sex, zdrženliví.

Pak není divu, že tolik lidí má se sexem potíže a má potíže s celým svým žitím.

Můj oblíbený OSHO v knize Tři poklady TAO říká o lásce a sexu toto: „Největší zázrak života je láska, a láska je zároveň největší mystérium, láska je mystérium větší než život sám, neboť je to esence, díky níž život existuje. Láska je počátek a láska je konec. A tak ten, kdo promešká lásku, promeškal vše. Nesmíte však lásku mylně chápat jako emoce. Ne, láska nejsou emoce, není to cit. Je to ta nejjemnější energie vesmíru, energie sotva znatelná, energie jemnější než elektřina. Je to základní substrát vší energie. Manifestuje se mnoha způsoby. A tak zkuste nejdříve porozumět lásce a pak snadno porozumíte i ostatním Lao-c´eho klenotům. Kdybyste se zeptali mne, co jsou tři největší poklady, řekl bych vám: první je láska, druhý je láska a třetí je láska“.

Tolik OSHO, já bych k tomu dodal své vysvětlení: První je láska k sobě, druhá je láska k ostatním, třetí je láska k veškerému životu.

Tak běžte a nechť vás láska provází!