Přehřát se – chytnout úžeh člověk může kdekoliv, v závodě stejně jako při tréninku, nebo na výletě. Takže i když níže sepsané desatero píšu hlavně pro účastníky běžeckých závodů a jejich pořadatele, tak když je budete dodržovat i v běžném životě, určitě si ušetříte minimálně pár nepříjemných okamžiků.

O pár vteřin či minut lepší čas za to nestojí a seknout to může s každým

Chápu, že doplnit tekutiny, nebo se schladit 2 kilometry před cílem se může zdát ztráta času, zvláště když se pohybujete na úrovni osobního rekordu. Je však lepší obětovat pár vteřin na napití a ochlazení, než si v cíli přivodit zdravotní komplikace, zaměstnat zdravotníky, kteří by v danou chvíli mohli pomáhat lidem skutečně v ohrožení života, a svým blízkým či známým způsobit obavy o jejich zdraví.

A věřte, že proti tomu, co může přehřátí a dehydratace způsobit, není nikdo imunní. Vzpomínám si, když jsem před lety běžel Transmoravský Masochistický Ultramaraton (100 mil). Byl velmi horký den. Horko bylo takové, že jsem cca na 100. kilometru odstoupil, zchladil se, posunul se doprovodným autem o 20 km dál, a protože mi už bylo lépe, tak jsem se rozhodl přes nejžhavější úsek cesty udělat doprovod na trati jednomu z účastníků, aby v tom nebyl sám. Společně jsme proběhli dalších 20 km na další občerstvovačku. S těmi, kteří ji zde zajišťovali, jsem dohodl, co bylo potřeba, když jsem najednou koutkem oka zachytil, jak můj souputník padá na zem. V poslední chvíli jsem ho zachytil a zabránil tomu, že si nerozrazil hlavu o betonový obrubník plotu. Když jsem tuhle situaci popisoval později v časopise Běžecký svět, který jsem vydával, onen postižený se ozval, s tím, že on určitě nemohl chytit úpal, protože je doktor. Věřte, že jakýkoliv titul není tak mocný, abyste úpal chytit nemohli.

Pro organizátory závodů bych doporučoval, aby místo reklamy partnerů umístili na poslední občerstvovací či osvěžovací stanici plakát s textem:

JE LEPŠÍ SE TADY NAPÍT, NEŽ DO CÍLE NEDOBĚHNOUT, NEBO V NĚM SEBOU SEKNOUT!

Organizování cílového prostoru

Zorganizovat prostor za cílem, aby to bylo po všech stránkách pro účastníky komfortní, je oříšek. Samozřejmě se nabízí myšlenka, aby hned za proběhnutím cílem se účastníci mohli napít, něco zobnout, osvěžit se. Teprve za občerstvovací zónou dávat účastnické medaile. Ano, nabízí se to jako logické řešení, které by těm, kteří honí vteřiny a nevyužijí nabídky poslední možnosti osvěžení na trati, mohlo pomoci, že pak nemusí čekat na medaile v prostoru, kde je dav lidí natěsnaných na sebe. Dav lidí, který přidává další teplo k normální teplotě vzduchu, kde se lidem nedostává vzduchu, a oni začnou padat jak mouchy. 

Jak říkám, nabízí se to jako logické řešení, pokud si neuvědomíme, že ti co dosáhnou cíle, brzy tento prostor zcela zaplní a jen velmi, velmi těžko je někdo přesvědčí, že by si měli vzít svou láhev s vodou, svůj banán a přesunout se dál k zóně, kde se dávají medaile, protože medaile už jim neuteče.

Velmi teplé počasí není ten správný čas na osobní rekordy

Na běh se má člověk oblékat tak, aby když vyjde ven pociťoval mírný chlad. Po pár minutách běhu se člověk ohřeje na provozní teplotu a pak už se cítí příjemně. Tohle platí, když není teplo respektive horko. V horkých dnech mají tendenci, hlavně muži, mít na sobě co nejméně oblečení, nejlépe nahoře bez. To však není nejlepší nápad, protože pot, který se při výkonu uvolňuje, zvlhčí triko či nátělník, který máme na těle, a tím podporuje chlazení. Navíc nevystavujeme pokožku přímému slunečnímu záření, které pak povrch těla svým působením také přehřívá.

Větší rychlost (tempo) znamená větší tepelný výkon

Celková teplo, které působí na tělo běžce, je součet teploty vzduchu a tepla, které generujeme svým výkonem. Čím rychleji běžíme, tím více tepla produkujeme. Pokud vám to není úplně jasné, tak vězte, že to funguje, jako když přikládáte do kamen, čím víc do nich naložíte, tím větší teploty v místnosti dosáhnete. Takže, čím víc si naložíte, tím víc tepla generujete.

Nechceme-li v teplém až horkém počasí, abychom náš kotel přehřáli a on se rozžhavil až bouchnul, tak musíme ubrat na výkonu, protože vnější teplotu vzduchu ovlivnit nedokážeme.

V teplém počasí je víc než kdy jindy žádoucí se rozbíhat pomaleji, než za to vzít od začátku co to jde!

Mnoho účastníků běžeckých závodů přepálí začátek. To přepálení se samo nabízí, protože před startem ve vás všechno bublá, adrenalin stoupá, všichni kolem vás se se startovním výstřelem vyřítí vpřed, jako by někdo střílel po nich. Energie, kterou jste nabrali tréninkem, se zdá nepřeberná, máte pocit, že běžíte zadarmo. Tedy až do chvíle, kdy zjistíte, že nohy těžknou, dech začíná zadrhávat, přestáváte se potit, soupeři, které jste tak lehce předbíhali, vám začínají mizet v dáli, a vy už víte: a kurňa, zase jsem to udělal, zase jsem se nechal unést a přepálil to!

I tady mám pro vás jednu historku, tenkrát jsem byl já jejím hlavním „hrdinou“.

Před PIMem se v Praze běhal také Pražský maraton. Startoval mezi stadióny na Strahově. Měl jsem natrénováno jak nikdy, natěšený jsem byl jak malej Jarda a 100x si týden před závodem opakoval: hlavně, ty debile, to zase nepřepal!

Střih.

Kdo myslíte, že na Vypichu na třetím kilometru vedl startovní pole a za sebou měl všechny favority? Milošek.

A jak to skončilo? Docela brzo, na 18. kilometru, na Smíchově už mi nebylo do smíchu, a tak jsem zalezl do metra a bylo po parádě.

V případě závodů, kde se startuje v koridorech, běžte první kilometry jako rozcvičení.

V závodech s velkým počtem účastníků nemá význam se před závodem rozběhat, rozdýchat, třeba tak, že si dáte lehce 2 – 3 kilometry lehkého běhu, trošku se protáhnete, dáte pár rovinek. Protože po takovémto rozcvičení byste měli cca za pět minut proběhnout start. V závodech, kde stojíte ve startovním koridoru několik desítek minut, zase ztuhnete a výsledný efekt, který rozcvičení obvykle přináší, je v čudu. Proto doporučuji rozeběhnout se v takovýchto případech cca o 10 vteřin pomaleji, než je tempo, na nějž jste se chystali. Uběhnout takto 2 – 3 kilometry a pak si přejít do svého tempa. Když to uděláte, budete v případě půlmaratonu cítit po 10 kilometrech spoustu síly, tady ale nezrychlujte, zrychlení si nechte až do 15. kilometru. V případě maratonu budete překypovat silami na půlmaratonu, tam si ale nechte zrychlení až na 35. kilometr. Věřte, že vím, co říkám.

Využívejte občerstvovačky i osvěžovačky

Nejen využívejte, ale dopřejte si čas na nich zvolnit a přejít do chůze, v klidu se napít, dát si banán, nebo nesete-li si vlastní občerstvení, něco z něj. V teplém počasí si chlaďte zátylek (prostě tu houbičku, co dostanete, namočte a dejte si ji za triko na krk a takto se chlaďte), je to lepší než si jen polít hlavu. Tím zvolněním nic nezkazíte, ba naopak, uvolníte se, vydýcháte se, i tlak na výkon nebude tak urputný.

Příklad místo přesvědčování

V době, kdy běhaly v rámci Pražského maratonu týmy (čtyři borci, kterým se sčítal čas), jsem měl možnost v posledních měsících fušovat do přípravy týmu z ČSOB. Nebyli to žádní Neználci, maraton měli opakovaně okolo 3:15, ale chtěli běžet pod 3. Postavil jsem jim trénink, 2x si s nimi vyběhl, abychom lehce upravili techniku. Při posledním tréninku týden před startem jsem jim řekl: „Kluci, hlavně na každé občerstvovačce přejděte do chůze, v klidu se napijte, něco zobněte a běžte dál“. Asi si umíte představit, co mi na to řekli. Jasně: „No, když přejdu do chůze, tak už se nerozeběhnu“, další argument byl: „Víš, my už se za ty tři roky, co to běháme, známe, běžíme ve skupině a když přejdeme na občerstvovačce do chůze, tak nám ostatní utečou a už je neuvidíme“.

Na to jsem jim řek: „Hele, když máte trénink a běháte intervaly, taky máte mezi nimi pauzu a pak se na další interval rozeběhnete, že jo?“ „ No, to máš pravdu.“ „Tak proč byste se nerozeběhli při závodě!“ Hmmmmmmmm. „A pokud jde o to, že vám na občerstvovačce frnknou a vy už je neuvidíte, tak jo, odběhnou vám, možná 50 metrů, protože se budou snažit za běhu napít, přitom budou drobit krok, nenapijí se, akorát toho budou mít plný oči a uši. Zatímco vy se v klidu napijete, uvolníte, maraton si tak rozložíte na 8x 5 kilometrů plus kousek a hlavně, po pár metrech je doběhnete a už je skutečně neuvidíte, protože už vás nedoběhnou“.

No frflali, frflali, ale poslechli a všichni běželi pod 3 hodiny.

Závěrečná poznámka pro pořadatele

V posledních kilometrech už nezajišťujte povzbuzování a hecování, jako kapely, roztleskávačky a podobně, to zvládne případně doprovod závodníků. Toto organizované povzbuzení do posledních kilometrů závodu může sice v účastnících vyvolat poslední zbytky sil, ale také jim někdy může zatemnit mozek a oni přestanou dbát na vlastní bezpečnost.

A teď pár obecných rad

• V létě běhejte, pokud to jde, raději ráno, kdy je chladněji, než večer, kdy se nikdy dostatečně neochladí
• V létě si i na kratší vzdálenosti berte pití s sebou
• Pokud cítíte, že jste přehřátí, a nemusí to být jen při běhu, tak mně se velmi osvědčilo, skočit na pumpu, nebo do obchodu, koupit chlazený nápoj v lahvi nebo plechovce a přikládat si je na zátylek

Jo a poslední rada pro závodníky

Když doběhnete do cíle, nesedejte si, i když vám všechno říká: sedni si, lehni si… Překonejte to, vezměte medaili, vezměte si občerstvení v cíli, běžte dál, nejlépe někam, kde mají dobrý vývar, pomalu ho snězte a pak si teprve dejte případně pivo. Hlavně si ale dřív nesedejte, nebo budete mít hodně práce se znovu postavit na nohy!

A na úplný konec Vše o maratonu na co je vám blbý se zeptat

Ty chceš běžet maraton a nevíš, jak se na něj obléknout, jak ho běžet rychle, jak občerstvovat, v jakých botách ho běžet? Ty chceš běžet maraton a vlastně o něm vůbec nic nevíš? Tak to jsem teda na tebe zvědavej, jak to přežiješ!

Tak takovýchto a podobných odpovědí na své otázky se lidi nejvíce bojí a proto se ani raději neptají, protože nechtějí vypadat jako úplný troubové. Na Běžecké škole jsme vydali mnoho článků, které se maratonu věnují, takže stačí když si je přečtete a budete mít odpovědi na své otázky a třeba pak i nějakého toho „chytrýho“ budete moc poučit.

Do maratonu zbývá týden, co dělat, abyste svůj trénink zúročili k plné spokojenosti

Maraton se běží za šest dní

Maraton se běží za pět dní, rady pro notorické ignoranty

Maraton se běží za čtyři dny, nalaďte se do pohody

Maraton se běží za tři dny, naprogramuj se na svůj čas

Maraton se běží za dva dny, je potřeba se na něj pořádně vyspat

Maraton se běží už zítra, maratonské počty

Je po maratonu, co teď

K úspěchu vede mnoho cest, my jsme si s Milanem Šumným vybrali cestu souznění

Pokud byste chtěli vědět o jakém souznění mluvím, tak vězte, že o souznění atleta a trenéra, ale též o souznění atleta s jeho tělem.

Ideální tréninkovou metodou je dialog. Dialog mezi trenérem – jeho zkušenostmi, jeho poznatky, a atletem – jeho tělem, jeho myslí.

Trénink by neměl být postaven na principu jedné pravdy, ať už jde o pravdu trenéra či atleta. Při uplatňování principu jedné pravdy nelze nikdy dosáhnout dialogu, tím méně shody, která je pak základem důvěry.

Bez vzájemné důvěry lze jen stěží dosáhnout dobrých výsledků.

V životě jsem pracoval s mnoha atlety a atletkami, mé metody jsou dle mnohých měkké. Přesto pomohly Ivaně Sekyrové ke splnění olympijského limitu na maraton, a to za pouhé čtyři měsíce. Jiřímu Krejčímu k mistrovskému titulu v běhu na 100 km a k vítězství v Evropském poháru dálkových běhů (jediný český vítěz), to se povedlo za dva roky spolupráce. Milanovi Šumnému po čtyřech letech spolupráce zaběhnout Spartathlon, skončit na 5. místě v nejlepším českém výkonu atleta, který běžel tuto trať poprvé, a po 7 letech být na Spartathlonu 3. (v čase pod 24 hodin 246 km) a stát se v celé 39. leté historii jedním z mála běžců, kteří tuto trať zdolali pod 24 hodin.

Těch zdánlivě bezejmenných, pro mne však stejně významných, jako výše tři uvedení, již bylo několik set.

Za všemi těmito úspěchy mými, ale především těch, kterým jsem pomáhal a pomáhám, je dialog a navázání důvěry, důvěry.

Nic víc, nic míň.

Jo a také to, že “Běhej pomalu!” je nejrychlejší cesta k úspěchu jak v běhu, tak životě.

Ostatně to velmi dobře souzní s tím, že běh je samý paradox, přičemž těmi největšími jsou: zkrať krok a zakopávej.

Pokud vás běh oslovil, nechcete dělat chyby, které prodlouží vaši cestu k vysněnému cíli, tak pro jednotlivce nabízíme individuální běžecké tréninky, individuální tréninkové plány, poradíme i s výživou.
Pro skupiny či firmy pořádáme workshopy šité na míru potřebám manažerů a zaměstnanců.

 Většina začínajících běžců a běžkyň nemá hned potřebu běžet do specializované laboratoře, aby tam na ně koukali, jak se perou s pásem a sami se sebou, a přesto by rádi věděli, jak na tom objektivně fyzicky jsou, jaké je jejich momentální VO2 max. Pokročilejším běžcům a běžkyním či dokonce těm, kteří se pokládají za výkonnostní, je pak buď líto času, který by mohli věnovat tréninku, nebo peněz, ale také by rádi věděli, jak na tom s VO2 max jsou. Tak se na něj podíváme, co říkáte?

Uběhněte 2400 metrů a zjistěte jak na tom s VO2 max jste

K provedení testu si vybírejte co nejvhodnější podmínky, to znamená, aby nebylo extrémně teplo ani zima a pokud možno nefoukalo (a to ani do zad). 

Nejdříve se rozehřejte během dlouhým 1 – 3 kilometry nebo 10 – 20 minut (vzdálenost respektive dobu rozehřátí přizpůsobte svým stávajícím fyzickým schopnostem, aby vám zbyly síly na samotný test), lehce se protáhněte, mobilizujte klouby a můžete vyrazit. Pokud budete test absolvovat na dráze, tak vás bude čekat šest okruhů, které byste měli běžet s maximálním úsilím, ale pokud vám mohu radit, běžte to stupňovaně a nejvyšší tempo si nechte až na závěrečný okruh. Pokud nemáte atletickou dráhu k dispozici, tak si najděte nějaký rovný úsek s pevným podkladem (silnice, lesní cesta, cyklostezka), když bude chráněný proti větru, tím lépe a na něm si odměřte 2400 m. 

Tabulka, z níž podle uběhnuté vzdálenosti zjistíte svou pravděpodobnou VO2 max

Při testu si změřte i průměrnou a nejvyšší tepovou frekvenci a oba údaje si zaznamenejte. Při opakovaných testech se snažte dodržovat vždy obdobné podmínky, přičemž je jasné, že v průběhu roku nebude vždy stejná teplota. S pomocí výše uvedené tabulky pak můžete velmi dobře odhadnout své aktuální VO2 max. Budete-li test provádět pravidelně, naučíte se vychytat, jak běžet, aby výsledek co nejlépe vystihoval vaší aktuální běžeckou formu, a také získáte velmi dobrou zpětnou vazbu o tom, jestli trénink, který absolvujete, je dobře postaven. Tento test absolvujte v obdobích: stupňovací, stupňovací 2, vrcholové – platí pro pokročilejší a výkonnostní běžce, začátečníkům doporučuji absolvovat cca jednou za měsíc.

Nejste-li si jisti, zda jste při testu běželi optimálně a dosáhli výsledku, odpovídajícího vaší aktuální fyzické kondici, případně abyste pro tento druh testu získali základní čas, můžete si provést cca po čtyřech dnech kontrolní aerobní běžecký test.

Anaerobní běžecký test

Test je nejlépe absolvovat na atletické dráze (čtyři okruhy), případně – pokud ji k dispozici nemáte – zařiďte se tak, jak je uvedeno u testu na zjištění VO2 max.

Poté, co se rozcvičte, absolvujte 1600 metrů na tepové frekvenci o 9 – 11 tepů nižší, než máte 82 % TF max. Změřte si výsledný čas. Pokud je výsledný čas lepší než při kontrolním (prvním či naposledy běženém aerobním testu), tak získáte jistotu, že vaše běžecká forma má vzestupnou tendenci. Lepší čas zároveň znamená i zlepšení vaší aerobní kapacity. 

Při každém testu se snažte dodržet stejné podmínky (délka a způsob rozehřátí, klimatické podmínky, odstup po těžkém tréninku, stejné běžecké boty). 

Podklady pro napsání článku jsem čerpány z knihy: Tréninková bible pro triatlonisty.

Myslím, že každý, kdo se jenom trochu mihnul kolem běhání, jeho jméno už někdy slyšel. Dokonce věřím, že ho párkrát zaslechli i lidé neběžci. Já sama jsem na stránky Běžecké školy narazila asi někdy před deseti lety, když mě popadla běhací mánie. Nejen že webové stránky byly plné inspirujících článků, rad pro běžce začátečníky, ale dočetla jsem se tam, že po různých městech v České republice existují i tzv. Běžecké kroužky Miloše Škorpila. Shodou náhod byl jeden takový i v Žatci, městě, kde jsem tenkrát žila. No a tak to všechno nějak začalo.

Nikol Ducová

Běžecká škola mi v té době připadala jako bezedná studnice, ze které můžu čerpat informace donekonečna. Miloše Škorpila jsem poprvé osobně potkala na Pražském půlmaratonu, v roce 2014, kde byl v roli vodiče. Pamatuju si, jak moc mě překvapila jeho “normálnost” a lidskost. I přesto, že už v té době byl významným propagátorem běhu, choval se naprosto přirozeně, měl skvělou energii, každému tykal a smál se od ucha k uchu.                   

V roce 2014 jsem také udělala další životní změnu a odletěla na druhou stranu světa, do australského Sydney, kde jsem zůstala dodnes. Běh mi ze života na nějakou dobu zmizel, nebylo na něj místo. Měla jsem nejdřív úplně jiné “starosti” a taky jsem objevovala nové a nepoznané věci. Navíc jsem pořád hledala sama sebe, nedokázala se rozhodnout, zda chci být cool holka, co se dokáže pořádně odvázat, vyzenovaná jogínka na meditačním polštáři, nebo aktivní veganka bojující za práva zvířat. Dneska se nad tím vším usmívám a vím, že i když to bylo složité, bylo to nevyhnutelné pro to, abych dnes byla tím, kým jsem a tam, kde jsem. A taky už vím, že můžu být tím vším dohromady, že můžu být, kdo chci a dělat, co chci. A že jóga, meditace, veganství nebo běh jsou prostředky, které mi k tomu pomohly a stále pomáhají…

Rozeběhla jsem se znovu asi před třemi roky. Zkusila si zaběhnout půlmaraton a dostala jsem se do slušné kondice asi za půl roku. Uvědomila si, jak moc mi běh chyběl, jak moc chci zase běhat… ale víc než po silnici jsem chtěla běhat v přírodě, v lesích, po horách. A tak jsem si našla závod, trailový maraton v Blue Mountains. Potřebovala jsem se na něj kvalifikovat, zaběhnout silniční maraton pod 4 hodiny. A tak začala další příprava. Úspěšná! Když jsem v březnu roku 2021 stála na startu Six Foot Tracku, věděla jsem, že si plním další sen. Závod v horách, dlouhý 45 kilometrů, jsem úspěšně zvládla a říkala si, co dál. V tomhle období příprav a tréninku jsem pořád čerpala ze znalostí, které jsem měla z běžecké školy nebo z knih, které Miloš napsal. Neustále jsem o něm mluvila, opakovala jeho známá hesla a lidem, kteří chtěli rady ohledně běhání, jsem doporučovala jeho články. V té samé době jsem se také rozhodla, že bych se chtěla připravit na svojí první stovku. Jednou jsem v kavárně před kamarádem Pavlem prohodila, že si budu muset najít trenéra. Věděla jsem, že na takovou vzdálenost už se sama nepřipravím, že trénink bude náročný a že nebudu mít čas si všechno studovat a zkoušet, zda to funguje nebo ne… a taky jsem si uvědomovala, že v tomhle asi ani není bezpečné razit heslo – pokus, omyl. Jak jsem o tom tak mluvila, říkám – “Mohla bych zkusit napsat Milošovi Škorpilovi, třeba by mě trénoval…“ a třeba taky ne, že jo. Takový běžecký guru má určitě plno práce a úplně jiný starosti, než trénovat nějakou Nikolu. 

Celkem rychle jsem na tenhle rozhovor v kavárně zapomněla, takže mi nepřišlo nijak podezřelé, když mi Pavel asi za dva týdny volal a prosil mě, ať si nedělám žádný plány na sobotu odpoledne, že se zastaví a bude pro mě mít překvapení. Miluju a zároveň nesnáším překvapení. Ten den mi asi v pět odpoledne napsal: Domluvil jsem ti schůzku. Začíná to v 6 a můžete spolu mluvit, jak dlouho budeš chtít a o čem budeš chtít. Záleží na tobě. Číslo je ……, zavolej na WhatsApp. Pán se jmenuje Miloš Škorpil a už se na tebe těší! Vytřeštěně jsem na to koukala a odepsala: Ty ses asi zbláznil! V žádným případě s nim nechci mluvit! Co mu asi mám říkat??? Pak jsem Pavlovi taky hned telefonovala, řvala na něj – že není normální, že ví, jak nemám ráda mluvit s cizími lidmi, po telefonu, navíc s Milošem Škorpilem!!! Že na to nejsem připravená a tak dále, dnes se tomu strašně směju – a Pavlovi samozřejmě děkuju! Ten den jsem s Milošem mluvila skoro hodinu, domluvili jsme se na roční přípravě, s tím, že cíl bude odběhnout letos v květnu 100 kilometrů na prestižním závodě Ultra Trail Australia by UTMB v Blue Mountains.

Není možné tady popsat celou roční přípravu, věřte mi ale, že o zážitky, emoce, pozitivní a i negativní, nebyla nouze. Skoro celý minulý rok se nesl v duchu covidových opatření, lockdownů a restrikcí. Většina závodů napříč Austrálií bylo zrušených, včetně těch několika málo, kam jsem se přihlásila, abychom si mohli otestovat moji formu. Naštěstí jsem se vydávala na svoje soukromá běžecká dobrodružství, a tím se držela v psychické pohodě. Velká rána přišla na začátku tohoto roku, kdy restrikce vystřídaly prudké a devastující deště. Pršelo a pršelo, a celé východní pobřeží Austrálie se potýkalo s nekončícím deštěm a ničivými záplavami. Six Foot Track, moje srdcová záležitost, byl zrušený. Chápala jsem to. Zrušený závod oproti tomu, že lidé ztráceli střechu nad hlavou, byl pouhou banalitou. Navíc se mi podařilo se narychlo přihlásit na 50 kilometrový závod ve Snowy Moutains. Mohla jsem se tedy znovu postavit na startovní čáru, skoro po roce, a ověřit si, jak na tom jsem, v jaké jsem formě a jak se cítím. Závod se mi povedl, ale pořád pro mě bylo těžké uvěřit, že se za dva měsíce postavím na závod, který bude ještě jednou tak dlouhý. Psala jsem svoje pochybnosti Milošovi – o víkendu mi zavolej – odepsal. Během telefonátu jsem pochopila, že moje strachy jsou zbytečné, že je vytváří moje hlava, které se prostě přirozeně nelíbí, že před ní stavím takový úkol, kde bude pravděpodobně hodně diskomfortu. Uklidnila jsem se a pokračovala dál v tréninku. Do závodu zbývaly necelé 2 měsíce.

Počasí se trochu uklidnilo, ale i tak pořád dost pršelo. Tracky byly podmáčené a poničené. Vše vyvrcholilo, když na části trati došlo k sesuvu půdy. Měsíc před termínem závodu přišel oficiální email, že se UTA z bezpečnostních důvodů odkládá na říjen 2022. Už jsem nevydržela a propukla v pláč, bylo to spíš takové zoufalé kvílení. Nemohla jsem to zpracovat. Tak moc jsem to chtěla, byla jsem připravená, chtěla jsem “prodat” ty hodiny tréninku, ty hodiny a hodiny dřiny, tolik jsem toho obětovala. Všechna ta ranní vstávání, intervaly, několikahodinové dlouhé běhy, silový trénink, bolest, samota, radost, smutek, únava, žádný sociální život, odhodlaní, oddanost a obětování. Každý, kdo se na něco dlouho a poctivě připravoval, tak ví, o čem mluvím. A teď mám všechno prodloužit a posunout o dalších šest měsíců? Nebyla jsem si jistá, jestli to zvládnu. Jestli v sobě najdu další motivaci. Milošovi jsem tu zprávu ani nenapsala. Potřebovala jsem to prvně vůbec vstřebat, a pak taky – Miloš se v té době připravoval na svůj šestidenní běh K6 v Konstantinových Lázních, tak jsem ho tím vůbec nechtěla zatěžovat.

Když se objevila běžecká událost pořádaná běžeckým klubem Run Crew, která měla být takovou náhradou a náplastí pro všechny zklamané závodníky UTA, věděla jsem, že to musím zkusit. Pořadatel a zakladatel Run Crew, sám velmi úspěšný běžec, Ben Lawrence celou akci zaštítil, vymyslel a označil trasu, zajistil zázemí a základní občerstvení. Úplně zadarmo a pro všechny, kdo se budou chtít zúčastnit. Trasa byla 25 km dlouhý okruh, kdy se střídal členitý terén, který vedl na horu Mt. Bindo a pak údolím a lesy zase dolů a zpět na start, kde jsme měli zázemí a po občerstvení jsme se opět vydali na další okruh. Bylo na každém, kolik okruhů chtěl běžet. Většina běžců běžela okruh jednou. Byl totiž celkem náročný. Museli jsme překonat stoupání přes 900 výškových metrů, což by se nemuselo zdát moc, ale výstup na horu byl opravdu něco, co se musí zažít, a myslím, že většina běžců na to nebyla připravená. Moje odhodlání ten den bylo velké. Užívala jsem si každou vteřinu, každé kolo jsem ten výstup na horu měla víc a víc ráda. Na posledních 25 kilometrů se ke mně přidal přítel Braňo, který až do té doby zajišťoval support a staral se o moje jídlo, pití a suché ponožky. Společně s našimi kamarády zajišťovali perfektní zázemí a bez nich bych nemohla něco takového dokázat. Poslední úsek jsme tedy běželi (spíš už chodili) společně, nad hlavami nám svítil měsíc a já jsem věděla, že už to zvládnu. Věděla jsem, že tenhle závod jsem vyhrála. Pochopila jsem, že jsem dostatečně silná a připravená. Uvědomila jsem si, že když člověk něco opravdu chce, tak to dokáže. Když jsem proběhla cílem, cítila jsem obrovské štěstí, ale taky se mi ulevilo… a byla jsem unavená, ne že ne… a hned mě napadlo – super, kdy můžu něco takového zkusit znova?

Dnes vím, že závody jsou důležité, ale že mnohem důležitější je celý ten proces, který k nim vede. A že ve finále je to vždycky především vaše vítězství. Vy jste ten vítěz, ať už je to závod, kde soupeříte s dalšími desítkami nebo stovkami běžců, nebo soukromé vítězství na neoficiální akci pořádané partou nadšenců. Překážky si totiž mnohdy klademe my sami, ať už jsou to obavy a strachy, nebo nedostatečná důvěra sama v sebe. Pokud ale víme, že jsme tomu v přípravě dali všechno, uvědomíme si, že pak už máme skoro vyhráno a nezbývá nic jiného než si to užít. Já jsem si teda můj první 100 kilometrový závod užila moc! A už se nemůžu dočkat, až znovu naskočím do tréninkového plánu a věřím, že v říjnu na UTA to zase dokážu prodat!

Spolupráce s Milošem mi dala tolik, že bych o tom mohla napsat samostatný článek. Nejen že jsem v tréninku začala méně koukat na čísla (jak rychle, kolik, jak daleko a v jakém tempu), ale pochopila jsem, že je nutné se řídit srdcem – a to doslova. Běhat tak, aby srdíčko bilo ve správném rytmu a taky aby plesalo radostí, aby vás běh dělal šťastnými, aby vás naplňoval radostí. Miloš nejen že předává celoživotní zkušenosti a píše pro vás tréninkové plány, ale vytváří kolem sebe úžasnou komunitu lidí, kteří dřív nebo později díky němu pochopí jednu věc. A to, že život není jen o běhání, ale že celý život je – jak on sám říká – života běh. A že my se tím životem chceme proběhnout pokud možná co nejpomaleji, abychom mohli běžet co nejdéle, s co nejmenší námahou a s úsměvem na tváři. Klidně se tím životem můžeme zkusit procourat 🙂

Většina rad ohledně půlmaratonů či maratonů končí dnem závodu, jako by se jejich odběhnutím zastavil čas, anebo nastal konec světa. Pravdou je, že když si řeknete, že půlmaraton máte za sebou a teď máte nárok na zaslouženou dovolenou, tak vás většinou bolí nohy ještě několik týdnů. Je to proto, že únavu z těla nejlépe vyženete aktivním odpočinkem

Co dělat den po půlmaratonu

DEJTE SI 30 – 45 MINUT LEHKÉHO POHYBU (CHŮZE, INDIÁNSKÝ BĚH ČI JOGGING)

Den po půlmaratonu, i když budete mít pocit, že snad ani nevstanete z postele (ještě štěstí, že všechny půlmaratony zařazené do seriálu RunCzech se běhají v sobotu), tak se přemozte a vstaňte, oblékněte na sebe něco sportovního a vyrazte alespoň na půlhodinovou procházku. Když se přemůžete a obléknete na sebe spodky a svršky běhací, a střihnete si alespoň půlhodinový indiánský běh nebo jogging, tak to bude úplně super. Sami ucítíte, jak postupně rozmrzáte, začnete zase poznávat své ztuhlé tělo a na konci se vám už ani nebude chtít přestat. Pokud se vám to stane, tak si dejte i 45 minut, ale víc dnes určitě ne. To už byste šli zase zpátky do únavy a to nechceme.

Pijte

I když jste včera během půlmaratonu poctivě pili, tak jste určitě v cíli cítili žízeň, a pokud jste to šli potom ještě někam oslavit a dali si pár piv, tak i tak dneska nepodceňte pitný režim. Tělo včera dostalo pěkný záhul, i když třeba nepociťujete, že vás něco táhne či někde píchá, tak některá svalová vlákna budou poškozená, buňky v různých tkáních to taky odskákaly a budou potřebovat nahradit novými. Abychom z těla dostali ty mrtvé, k tomu potřebujeme, aby nám v těle proudila krev. K tomu nám pomůže jednak ten aktivní odpočinek, viz výše, a taky dostatek tekutin.

Celý týden po půlmaratonu doplňujte minerály

Během celého týdne po půlmaratonu doplňujte minerály, nejlépe formou zeleniny či zelených potravních doplňků (mladý ječmen, chlorela). Společně se správnou energií (v týdnu po půlmaratonu bychom měli nejvíce přijímat bílkovin (aminokyselin), sacharidů a pak tuky. Procentuálně cca 50 % bílkovin : 30 % sacharidy : 20 % tuky). Ty bílkoviny potřebujeme na obnovu a regeneraci svalů, sacharidy na podporu metabolismu a potravu pro mozek, a tuky, aby nám to zas tak rychle nepálilo a neměli jsme pořád hlad.

Co dělat, jak se chovat, v týdnu po půlmaratonu

Trénink

V pondělí máte nárok na volno, stejně tak ve středu a v pátek. V úterý ve čtvrtek a v sobotu zopakujte nedělní trénink, tedy to, co poběžíte zítra.

Relaxace a rehabilitace

Kromě aktivní běžecké relaxace určitě můžete zařadit i masáž, saunu či jiné obdobné formy rehabilitace, ale i protahování, běžeckou jógu či jiné aerobní sportovní aktivity (kolo, inlajny, plavání, turistiku). Prostě dopřejte si odpočinek, ale neseďte či neležte, protože leháro je co? Leháro je hrob!

No a teď mi řekněte, tedy napište vy, jak jste si ten včerejší půlmaraton užili, pokud jste běželi s vodiči, tak je určitě potěší, když je pochválíte:-) – je-li za co a pokud ne, tak klidně napište, co se vám nelíbilo, pomůže nám to zapracovat na zlepšení jejich práce.

Dnešní trénink

25 – 30 minut lehce, může to být i vycházka nebo indiánský běh.

RADY DO PŘEDPŮLMARATONSKÉHO TÝDNE

Deset tipů na týden před půlmaratonem

Jak rychle běžet půlmaraton

Posvícení si na půlmaratonskou misi