Všichni z nás, dokonce i nejlepší běžci se rodí bosí! S touto myšlenkou nebude jistě nikdo, ani výrobci nejprofláknutějších značek vyrábějících běžeckou obuv, polemizovat. Ani nemůžou, alespoň jsem ještě neviděl mimino, které by se narodilo obuté.

 Zatímco běžná obuv (kromě módních prvků) si jakž takž zachovává to, že má nohu ochránit před mechanickými riziky, tak výrobci sportovní obuvi si z její výroby udělali soutěž. Soutěž o to, kdo vyrobí obuv, v níž všichni, kdo si ji obují, vytřou všem ostatním zrak. Soutěž o to, kdo vyrobí větší technický zázrak, který svému nositeli zajistí nesmrtelnost a tím samozřejmě zajistí nesmrtelnost hlavně jim, protože sportovci všech zemí se spojí, aby je nosili na rukou, stavěli jim pomníky, ale hlavně plnili jejich konta.

Zkrátka při výrobě sportovní a převážně i běžecké obuvi (existují výjimky, které však nechci záměrně jmenovat) běží dnes převážně o to, mít co nejvíce vítězů. Otázka zdraví, která snad stála na počátku, stejně jako u běžné obuvi, už dnes není prioritní.

Technická běžecká bota je diktátor, diktuje vám jak máte běžet

Španělskou botu by si určitě nikdo z vás na nohu dobrovolně neobul, ale botu, která odvede většinu práce za vaše chodidla, načež zaplatí „jen“ tím, že jí nedovolí se přirozeně zapojit do vašeho běžeckého kroku, si stále většina běžců a běžkyň obouvá den co den zcela dobrovolně. 

Vím, říkám a píši často, že za zranění běžců nemohou jen běžecké boty, ale hlavně špatný běžecký styl  a špatně postavený trénink  (tedy spíše obecně přetěžování), ale pravdou je, že v některých typech běžeckých bot musíte s touto botu bojovat, abyste mohli běžet technicky správně. To vás po chvíli přestane bavit a vrátíte se ke stylu, při němž s botou nemusíte zápasit, navíc když si přečtete, že vlastně ta bota koná spoustu práce za vás – za vaše nohy. Ostatně autem jezdíte taky proto, abyste nemuseli šlapat pěšky. 

Takže se vracím k názvu dnešního zamyšlení, který jen trošku opravím a napíšu, že technická běžecká bota je chytákem na líné běžce a běžkyně!

Vím, že nemám hlavně ekonomickou sílu soutěžit s gigantickými molochy vyrábějícími po desetiletí sportovní obuv, stejně jako nemám sílu soutěžit (a nemá ji nikdo na světě) s farmaceutickým či potravinářským průmyslem, napojenými na obchodní řetězce, aby ruku v ruce ovlivňovaly formou reklamy preference lidské populace. Aby je mátly rádoby nejmodernějšími vědeckými poznatky a vynálezy, slibujícími člověku snadný a bezstarostný život. 

Zdravý životní styl

Naproti tomu zdravý životní styl vám slíbí „jen“ zdraví, pohodu, klid, možnost být plně aktivní do vysokého věku, ale to vše s vaším velmi aktivním zapojením, a byť toto není práce, většina lidí právě toto za práci považuje a na práci máme přeci dneska roboty a jiné pomocníky – třeba technickou běžeckou obuv, kterou když si nazujete a vyběhnete, tak vás vystřelí až na Měsíc.

Že jsem se dneska do těch bot „obul“, co? 

Ale když máme to žhavé léto, co kdybyste naopak na chvíli ty svoje „vychválené“ boty na chvíli zuli a zkusili se nejdříve chvilku projít a pak rozeběhnout bosí! Zkusili nechat vaše nohy dělat to, k čemu byly zrozeny, možná se vám to zalíbí tak, že začnete více přemýšlet nejen o tom, jak si vybrat příště správnou běžeckou botu pro své nohy a svůj běh , co jíst, co pít, bez toho, abyste se nechali opíjet tím, co vám kdo doporučí, co si kde přečtete. 

Chození – běhání na boso člověku pomáhá otevřít oči i proto, že na lidském chodidle je spousta receptorů, s jejichž pomocí člověk dokáže rozpoznat svět kolem sebe. Možná, že člověk nebyl obut jen proto, aby byl chráněn před mechanickými riziky, ale i proto, aby „oslepl“, aby ztratil kontakt se životem, jaký je.

Praxe je lepší než teorie

O tom, že praxe je lepší než teorie, určitě nebude také nikdo polemizovat a dlouho jste si stěžovali (a oprávněně), že jsem v praktické výuce málo aktivní, což se od letošního podzimu mění a tak to bude už jen na vás, zda dorazíte na některý náš společný workshop Běžecké školy a Bosoboty Leguano.

Běh má blahodárné účinky. Prospěje vašim nohám. Je však velice užitečný i pro zemi. Dodává jí pocit potřebnosti. – Charles M. Shulz.

Běh je dovednost, s níž se člověk rodí, ale kterou, když ji přestane používat, zapomíná. S během se to má stejně jako s psaním, schválně – pokud jste přestali před delším časem psát rukou, zkuste to a porovnejte s tím, když jste psali běžně. Nejspíš budete překvapeni, jak je to písmo najednou krkolomné. Stejnou krkolomnost (ne-li přímo o zlom krk) po čase vykazuje i váš běh.

Proč bychom měli chodit a běhat bosí

Kniha Bosé běhání se může stát stejnou biblí pro běžce, jako se jí stala kniha Born To Run, i proto, že se v ní dosti zevrubně mluví proti běžeckým botám v tom smyslu, že jsou to hlavně ony, které jsou příčinou zranění běžců a běžkyň, přičemž by je měly před těmito zraněními (jak je deklarováno jejími výrobci) chránit. Tyto argumenty mi přijdou stejně slabošské, jako když někdo svaluje to, že má v životě smůlu, na vše, na všechny okolo, přičemž on dělá všechno tak, jak se má.

Říkat, že za běžecká zranění mohou běžecké boty, přičemž všechny házet do jednoho běžeckého pytle, je stejně alibistické, jako říkat, že nemůžu být nikdy štíhlý, protože rád jím. 

Naštěstí kniha Bosé běhání neútočí jen proti botám, ale také říká, že na vině je též špatný běžecký styl. Na němž se však technické boty velmi podílejí, neboť člověku sice umožňují (pokud chce a pokud ví jak) běhat správně, na druhou stranu v nich člověk získává pocit (živený argumenty jejich výrobců), že když bude běhat jako Frankenstein, technické boty mu to odpustí. Ano, boty mu to odpustí, ale jejich tělo to odnese!

Proč jsem se zhlédl v bosém běhání nebo minimálně v běhání v bosobotách

Zhlédl jsem se proto, že je to skutečně skvělá kniha. Kniha, která si zaslouží největší pozornost všech běžců a běžkyň. Zároveň bych byl ale nerad, aby si lidé přečetli jen úvodní statě a pak už ji jen přelétli očima, protože nemají čas číst a zamýšlet se nad všemi informacemi 318 stránek faktického textu. Nechtěl bych, aby si odnesli jen informaci, že mají běhat bosí a našlapovat na bříška, protože tohle poselství tato kniha sice nese, ale není to její jediné poselství. To hlavní poselství knihy je návrat člověka k Zemi a k sobě samému, v tom smyslu, že nemá bezduše přebírat vše, co se mu kde předkládá, ale má nad tím přemýšlet, třeba při dlouhých a pomalých výbězích do přírody, kdy je jen sám se sebou a kolem něj proudí život v té nejčistší podobě. 

Návštěva knihy Bosé běhání

Běh s mírnými versus tvrdými dopady

Nejvíc nervových zakončení na lidském těle se nachází na chodidlech, podobně na tom jsou už jen ruce a genitálie. Účelem existence těchto zakončení není, aby nás někdo mohl lechtat. Mají nám pomáhat a chránit nás. Když běžíme, naše nohy přirozeně touží „cítit“, co se děje. Dává jim to možnost se okamžitě přizpůsobovat různým vlastnostem povrchu.

Jenže když běžíme v odtlumených botách, schopnost chodidel vnímat povrch ubíhající pod nohama (botami) se značně snižuje. Automaticky tak dopadáme na zem velice prudce jenom proto, abychom kompenzovali to, že necítíme zemi přímo. 

V zásadním článku, který změnil můj život (život Michaela Sandlera, autora Bosého běhu) vysvětluje chirurg-ortoped Joseph Francioni problém takto: Při běhu naboso dopadají na zem jako první bříška chodidel, která okamžitě vysílají do míchy a mozku signály o síle dopadu a smyku, přičemž naprostá většina podnětů pochází z kontaktu pokožky s nerovnostmi povrchu. Pokud kontakt narušíte přidáním tlumící vrstvy, obelžete tím jinak spolehlivý systém a donutíte jej sílu dopadu podcenit. Zvýšíte-li tloušťku boty v oblasti paty, obutému běžci nezbude než došlápnout na ni. A když tlumení dokonale připoutáte k noze pomocí chytře navržených tkaniček a zabráníte tak smýkání, ještě více tím systém pohlcení nárazů zmatete. „Odvděčí“ se vám tím, že dopadnete o to prudčeji v zoufalém pokusu promáčknout tlumení a „ucítit“ podložku.

Toto chování ještě zhoršuje přesvědčení šířené reklamou, totiž že superdrahé boty poskytují superochranu. Běžci a běžkyně pak mají pocit, že mohou vesele dupat a nárazy za ně absorbují boty. 

Jeden článek v časopise Nature odhaduje, že běžec s botami dopadá na zem 2x – 3x prudčeji, než bosý, což vysvětluje, proč má drahá obuv na svědomí větší procento zranění než méně tlumená (já dodávám: než dostatečně pružná, neboť jen v tlumení to není). Čím více je tlumení, tím více se podvědomě přizpůsobujeme větší silou došlapu a tím více důvěřujeme tomu, že nám náraz neublíží.

Ve skutečnosti však opakované prudké dopady představují hrozivou zátěž pro naše kotníky, kolena, kyčle i svaly na nohou. Kumulace mikrotraumat, jimž své tělo vystavujeme, vede k únavovým zlomeninám, plantární fascitidě a celé plejádě dalších zdravotních komplikací, které ročně vyřadí na nějakou dobu z běhu až dvě třetiny všech běhajících.

Běh přes špičku versus běh přes patu

Pokud běžíme bez bot a se správnou technikou (já dodávám: běžet správně můžete i v botách), přistaneme nejdříve na bříško chodidla. Díky tomu se síla každého kroku rozptýlí do vazů, šlach a svalstva. Všech 28 kostí našich chodidel v harmonické spolupráci se svaly ztlumí náraz a zapruží zpět. Tato obrovská „pružina“ je jedním z největších zázraků lidského těla.

Běžecké boty však bývají obvykle vybaveny výrazně odtlumenou patou. Náš mozek se tak nechá zmást úvahou: „Přistanu na patě, je to nejbezpečnější.“ Opak je pravdou. Kost patní je skvěle stavěna pro chůzi, skvěle pomáhá udržet rovnováhu v jakémkoliv terénu, ale když dojde na běh, naše tělo není uzpůsobeno ji využívat. Pokud patu zapojíme, přicházíme tím o přirozenou „pružinu“ charakteristickou pro běh přes špičku.

Místo toho se při přistání na patě otřes z nárazu šíří přímo do kotníků, kolen, kyčlí, zad a krku. Je to jako kdyby narážela kost na kost; jakmile otřes projde botou, už není nic, co by jej mohlo zastavit.

ámeZde si dovolím s Michaelem polemizovat. Respektive s tím, jak je výše popsán došlap, přičemž to vypadá, že byste při běhu neměli patu vůbec zapojit. Já tvrdím, a vyplývá to pro mě i z výše popsané funkce paty při chůzi, že stejně tak u běhu má pata stabilizační charakter, takže po dopadu na bříško automaticky dokončíme celý došlap zapojením paty (došlap tím stabilizujeme, přičemž uvolníme zapojené lýtkové svaly a hamstring, načež se volně překulíme přes celou plochu chodidla a podle rychlosti, jíž běžíme, zakopáváme). Ostatně, když se podíváte na ukázku běhu Michaela na straně 94, jasně uvidíte na prostřední části fotografie, že patu do běhu zapojuje!

Přirozená (lehká) versus špatná technika běhu

Malé děti běhají (nebo alespoň doma by měly) bosky. Skotačí po bříškách chodidel, neustále jsou v náklonu a nechávají gravitaci zastat většinu práce. Zkuste pak dítěti nazout boty a sledujte, co se bude dít. Dítě se rázem promění v zakrslého Frankensteina, bude chodit neohrabaně jako robot a vrávoravě se bude snažit udržet ve vzpřímeném postoji. Kam se podělo to lehké čiperné tancování po bříškách? Ztratilo se, neboť boty spoutaly dětská chodidla do nepřirozeného postavení – a spolu s nimi znemožnily i přirozený běžecký krok.

O výše popsaném si povídáme, ale hlavně v praxi ukazujeme na workshopech Běžecké školy a Laguano.

Někomu, kdo potřebuje v životě stále nové a nové výzvy, nové cíle, se bude zdát můj život jako jedna velká nuda.

 Jen si to vezměte: v září mi bude 70 let a z toho 59 let běhám. Přesto bych neměnil.

Neměnil bych, protože žádný den, který jsem prožil s během, který jsem prožil na cestě, nebyl stejný.

Většinu z těch více jak 240 000 kilometrů jsem odběhal a odchodil po Česku a poznal na nich, že tráva není nikde zelenější, krávy vypasenější, lidé veselejší, smutnější, optimističtější či nakrknutější…

Že všude u nás je krásně, jen někdy, podle našeho momentálního rozpoložení, víc nebo míň.

Že všude je chleba o dvou kůrkách, mléko přímo od krávy či od kozy je cítit jinak (zemitěji), než to z obchodu, a že hlad je nejlepší kuchař, nebo že když umíráte žízní, tak i voda z potoka chutná jak živá.

I když mi nebylo každý z těch dosud prožitých 25 430 dní vždy do smíchu, tak se považuji za šťastného člověka a žádný z těch dnů bych za nic na světě nevyměnil, už proto ne, že kdyby jich nebylo, nejsem, kdo jsem a nežijí dnes život, jaký žiji. Nikdy bych nepoznal svou skvělou (i když občas na zabití) ženu a nemohl bych spolu s ní lidem dávat naději.

Naději, že když budou věřit ve svou šťastnou hvězdu a vytrvale, krok za krokem, za ní půjdou, poběží, tak prostě to štěstí, unavené tou dlouhou štrapací, sedne i na ně.

Takže běžte, nekličkujte, věřte…, a ono to půjde.

P.S. Jen mě ještě napadlo, že když jsem naběhal za 25 430 dní, co jsem na světě, více než 240 000 kilometrů, tak to vychází skoro 10 kilometrů na den. To asi není normální, ale zase na druhou stranu, jsem jinak zdráv a fit, a o to taky běží.

Doba dovolených se blíží, spousta z vás se chystá, že vyjedete na dovolenou k moři. Před vámi se rozprostře dlouhá písečná pláž a vy se už nemůžete dočkat rána, kdy přijde východ slunce, a vy se rozeběhnete po písku pláže s racky o závod, abyste si dali svých 5, 10, 15, 20 kilometrů. Vypadá to opravdu lákavě, ale pozor. Stejně tak jako když si obujete poprvé na nohy bosoboty, třeba leguáno, měli byste své nadšení mírnit!

Pravidla běhání u moře

Pobytu u moře, běhání v písku, uzpůsobení tréninkového plánu

Jedete-li k moři, před odjezdem jste se dostali ve svém tréninkovém plánu na nějaké penzum kilometrů a zátěže, a rádi byste na to o dovolené navázali, vždyť přeci na to budete mít konečně dost času – tak na tuto představu rovnou zapomeňte! Řada lékařů, mající svou praxi v blízkosti pláží, by vám mohla referovat, kolik pacientů ošetřili s přetíženými achilovkami či plantární fascie (silného pruhu vazivové tkáně na plosce nohy, která probíhá od paty k bázi prstů na nohou). 

Na pláži je velký rozdíl, zda běžíte v sypkém písku, či v pruhu vlhkého (relativně pevného) písku těsně u moře. Pokud se chystáte na dlouhý běh, tak rozhodně běžte po tom pevnějším pruhu písku a v běžeckých botách. Běh v sypkém písku je jednak extrémně náročný na výdej energie a pak v důsledku nestability byste si mohli způsobit vážná nebo dlouhodobější zranění pohybového ústrojí. Pokud netrváte na tom, že poběžíte vysloveně po mořském pobřeží, je dobré využít k běhu zpevněné cesty, které vedou podél pláží ve většině mořských letovisek. Ostatně slaný vzduch a pohled na volné moře máte i zde. 

Před vyběhnutím si nasliňte prst

Velmi důležité – ač to vypadá, jako že si z vás dělám prču – je, zvolit si správný směr, kterým vyběhnete. U moře většinou fouká vítr a je dobré vyběhnou proti němu. Pokud máte naplánovánu v tréninku nějakou konkrétní vzdálenost, je to jednoduché, běžíte proti větru tak dlouho, až dosáhnete její poloviny a pak se otočíte na cestu zpět. Plánujete-li si svůj výběh v čase, tak si na cestu proti větru vymezte delší čas, zpět vám to poběží zaručeně (s větrem v zádech) rychleji. Určitě není dobré vyběhnout po větru a již unavený se s ním na cestě zpět prát. Taky byste měli brát v úvahu, že poběžíte-li ráno, při cestě zpět už bude slunce o něco výš a jeho paprsky budou více hřát, což vám bude také ubírat sil. 

Špatný odhad vzdálenosti

U moře se také špatně odhaduje vzdálenost, běžíte, běžíte, běžíte, zdá se vám, že jste v podstatě nic neuběhli, protože tu nemáte žádné záchytné body, kterými byste se řídili a najednou zjistíte, že jste bůh ví kde. I z toho důvodu je dobré vybíhat proti větru, v opačném případě už byste mohli mít vážný problém. To platí hlavně pro ty, co si vyběhnou bez hodinek a různých měřičů vzdálenosti. 

Rozhodně u moře vybíhejte brzo ráno nebo se západem slunce! NEBĚHEJTE BĚHEM DNE!       

Pitný režim

Jestliže je důležité pít v normálních podmínkách, u moře je to ještě důležitější. Napijte se rozhodně před vyběhnutím a pokud plánujete, že poběžíte déle než půl hodiny (ale i v tom případě bych radil si vzít láhev s vodou sebou – co když si zaběhnete, viz výše), berte si pití sebou a nenechávejte napití až na pocit žízně. 

Už při ztrátě tekutin ve výši 2% hmotnosti těla se dostavuje pokles vytrvalostní výkonnosti. Začne se vám zahušťovat krev a v důsledku toho tělo nemůže transportovat kyslík a živiny! Kromě vody byste měli doplňovat i elektrolyty (minerály a stopové prvky) a vitamín C. Můžete si třeba naředit ovocnou šťávu. 

Mazat, mazat, mazat…

Nepleťte si pojmy, když píšu mazat, nemyslím „namazat“. Myslím mazat vně, ne uvnitř. Tuto záměnu, zejména na přímém slunci, každý rychle pozná. Šlehne to s ním, ani se nenaděje. To, čím se budete mazat, necháme na vás, ale to mazadlo by mělo obsahovat ochranu proti UV-A i UV-B záření. 

Nezapomeňte, že některá mazadla musíte nanášet dostatečně včas, alespoň 20 – 30 minut předem, ostatně máte to uvedeno na obalech (ale kdo to čte, co?)! Je potřeba, abyste si uvědomili, že světlý písek odráží sluneční paprsky zrovna tak jako vodní hladina. Při mazání nezapomeňte na místa, která jsou extrémně vystavena přímému slunci jako třeba UŠI, NOS, PĚŠINKA VE VLASECH či PLEŠ a ZÁTYLEK!

Chraňte si nejen kůži a oči (sluneční brýle), ale i uvědomte si, že ještě lepší ochranu než všelijaká mazadla vám poskytne oblečení. I když byste běželi nejraději nazí, není to dobrý nápad. Čím větší plochu kůže budete slunci při běhu vystavovat, tím hůře pro vás. Uvědomte si, že při běhu až tak necítíte v důsledku proudění vzduchu účinky slunečních paprsků a pak je pozdě sprejovat se Panthenolem. Ostatně funkční prádlo má už dnes takové vlastnosti, že je při běhu na sobě téměř nepocítíte (jak je lehké a vzdušné), ale dokonce vás i chladí. Mnohé druhy oblečení mají i vysoký faktor ochrany proti UV paprskům, stačí se jen podívat či informovat. Rozhodně byste neměli podceňovat pokrývku hlavy a zátylku, obzvláště to platí pro ty, co mají řídké vlasy, pleš, nebo si hlavu holí.

Běhání u moře při dodržení výše uvedených pravidel je jistě příjemné pro každého z nás. Pro lidi, kteří trpí různými pylovými alergiemi, však obzvlášť, neboť vzduch je zde těchto pylových alergenů prost.

Tenhle článek by se mohl také jmenovat: Jak začít běhat, cvičit, hýbat se tak, abych to nebral jako že se to má, ale dělal to, protože mě to naplňuje, baví a přináší radost a uspokojení.

O uplynulém prodlouženém víkendu jsme začali pořádat nový model sportovních campů. Ta novost spočívala hlavně v tom, že jsme sloučili program původních běžeckých campů s programem pro Velké holky, resp. zkombinovali jsme běhání a posilování. Nové bylo i místo – Penzion Dobík v Pasečné na Šumavě. Místo, kde lišky dávají dobrou noc, ale kde jeho majitelé a personál vykouzlili oázu pohody. A to jídlo přátelé, ještě teď nám tečou sliny, když si na to vzpomeneme!

Camp se připravoval půl roku, lidé se přihlašovali, odhlašovali, noví opět přihlašovali, počasí bylo spíš letní než jarní, a najednou se vrátila zima. Nevěděli jsme, jak na ni zareagují ti, co se přihlásili, co tam s nimi probůh budeme moci v tomhle počasí dělat? Nakonec přijeli všichni a počasí bylo vpravdě pohádkové.

Překvapení první

Program začíná večeří, po níž se vzájemně představujeme. Tam zjišťujeme, že přijelo 29 lidí plných očekávání. „No ty woe, co s nimi budeme dělat, jak dokážeme, aby dostali to, pro co si přijeli, pro co si kdo z nich vlastně přijel…”, to byly první myšlenky, které se nám po spatření plné jídelny začaly honit v hlavě. Ještě musím podotknout, že z těch dvaceti devíti bylo dvacet pět žen. Prostě výzva jak prase :).

Nebudu vás unavovat popisem všeho, co jsme dělali, samozřejmě jsme se učili běhat správně, správně posilovat, ale i to, jak regenerovat a odpočívat, jak se radovat z každého nového dne, prostě to, co s Danou běžně v životě děláme, jen tady jsme si k tomu pozvali tuhle hordu úžasných lidí, kteří přesně tohle chtějí.

Celou skvělou atmosféru doplňovalo nádherné „letní“ počasí, jarní příroda, v níž se všechno probouzí k novému životu a jídlo, jídlo přátelé bylo doslova famózní. Kdo rádi jíte – a který Čech nemá rád dobré jídlo, tak jestli vás někdy vaše cesty zavedou do Pasečné, do penzionu Dobík, tak rozhodně zastavte a něco si tam dejte. I kdybyste měli sebeméně času,  garantuji vám, že s prvním soustem v ústech nad vámi čas ztratí svou moc, vy budete slastně přežvykovat, v hubě budete mít blaho a úplně zapomenete, kam a proč jste vlastně spěchali.

Překvapení druhé

Když jsme se po večeři ptali, kdo běhá, tak se zvedlo pár rukou, ostatní sice měli s během nějakou zkušenost, ale naučit se běhat správně nebylo to hlavní, pro co si přijeli. Přesto v pátek i v sobotu v deset hodin ráno se na výuce přirozeného běhu vystřídali snad úplně všichni účastníci. Každopádně při rozlučce v neděli už pro holky, protože to bylo hlavně jejich téma, nebyl běh sportem, při němž musí potit krev, srdce mít až v krku, dusí se a vůbec, kdy člověk má pocit, že tohle se nikdy nemůžu naučit, hlavně naučit tak, abych si běh užíval a ne si běh užíval mě.

Překvapení třetí

Většina lidí do doby campu neposilovala, minimálně ne pravidelně. Na campu se s Danou ale tužili všichni a mnozí při závěrečném hodnocení připustili, že kombinace běhu s fitness aktivitami je skvělý nápad a ve cvičení budou pokračovat i po příjezdu domů. Holky si mimochodem vyžádaly speciální cviky za zadek:-), dostaly je a zadek je pak bolel ještě i po odjezdu!

Milovaná Šumava nezklamala

Přesto, že jsem si díky Daně zamiloval přírodu v Karlovarském kraji, tak Šumava je pořád moje láska, jen se z ní v současnosti stal, hlavně v létě, „Václavák“, což u nás doma ve Slavkovském lese není, a stejně jako mám kolikrát problém psát o krásách Slavkovského lesa, aby mi sem neputovaly davy turistů, tak mám problém napsat o zapadlém koutu Šumavy na druhé straně Lipna, kde to je ještě tak, jak tomu bylo za mých junáckých let na Šumavě, kdy jsme ji měli s kamarády trempy jen pro sebe, teda kdyby nad námi dnem i nocí nebděli chrabří strážci hranic a jejich pomocníci.

Šumava na jaře nabízí 100 odstínů zelené a žluté, až z toho přechází zrak, všechno voní a ty výhledy!  Třeba výhledy na celý pás zasněžených Alp, pod nimiž se na naší straně rozkládají zelené kopečky s občas rozsetými stromy, v člověku vyvolává pocit, že se ocitl někde v Indii v podhůří Himalájí.

No, co vám budu povídat: KRÁSA!

No a nejlepší nakonec, v říjnu tam pojedeme znovu, přesný termín teprve domlouváme, ale že to bude, to je jasná páka. Takže jestli budete chtít, tak už nyní vás zveme s Danou na druhý camp Běžecké školy na penzionu Dobík.

Za to, jak děti vypadají, zda mají dostatek pohybu, nemůže ani škola, ani společnost, ani stát, ale zejména rodiče. Pokud rodič napíše, aby měl od něj klid, protože se dítě rozhodlo, že jej tělocvik nebaví, omluvenku, tak to dítě zkusí příště znovu. Nejúčinnějším prostředkem, jak dítě naučit milovat pohyb, milovat sport, je dělat všechno s ním. Prostě si na něj udělat čas.

P.S. Přesto, že v současné době máme čím dal tím více hluboko do kapes, tak se na mě obrací stále více rodičů, abych pomohl jejich dětem naučit se běhat technicky správně a jim a dětem vysvětlil nastavení tréninku, aby je běh, potažmo pohyb bavil a stal se jejich (dětí i rodičů) pevnou součástí života. Uvědomují si (rodiče), že právě toto je největší vklad do života dítěte, vklad který jim pomůže život zvládat lehčeji a účelněji.

Je mi jasné, že pokud jde o pohyb – sportování dětí, nelze se odvolávat na minulost, na to, co bylo ještě za našich časů zcela přirozené. Prostě doba se změnila. Co se však nezměnilo, je, že člověk a tím spíše dítě se hýbat musí, a jenom tělocvik ve škole či chození na nějaký sport to nezachrání. Dospělému člověku chybí 40 – 50 minut pohybu denně, dětem minimálně trojnásobek.

V různých článcích o pohybu, tedy spíše o nehýbání se dětí, se můžete dočíst, že „Pokud svoje děti opravdu milujete, dopřejete jim pohyb“. Jak to vypadá ve skutečnosti, učitelé by mohli vyprávět, kolik dětí jim přinese omluvenku na tělocvik, že nemůže cvičit, protože…, protože dítěti se nechce prostě hýbat.

Takže rodič sedne, napíše omluvenku a má klid. Chraň tě Pán Bůh, kdyby učitel omluvenky nedbal, nebo kdyby na tom „chudáčkovi“, když je náhodou zdravý a omluvenku nepřinese, chtěl nějaký výkon, to pak rodič volá do školy a stěžuje si rovnou u ředitele a hrozí ministerskou komisí.

Přitom děti už od nejútlejšího věku vyjadřují své pocity pohybem. Kojenci buď radostí, nebo při vyjádření nespokojenosti třepou ručičkama, dupou nohama, vzpouzejí se celým tělem. Větší děti zdůrazňují svou radost, nespokojenost či hněv zrovna tak. Prostě pohyb k člověku od nepaměti patří a jeho usměrňování či „dušení“ v dětském věku způsobuje jen jedno, a sice že děti jsou čím dál tím více vznětlivé, méně ovladatelné a nedokáží si užívat prosté radosti života, jako je chůze, běh, hra.

Pohyb není nemoc, pohyb je dar

Když dnes rodič nemůže své dítě zvládnout, jde s ním k lékaři – k psychologovi, který dojde ve většině případů k jednoznačné diagnóze: „Hyperaktivní“. Dítě dostane léky na zklidnění, ale co to, ono s tím frackem není stejně k vydržení, pořád si něco vymýšlí, pořád je nespokojený, pořád něco chce, nic ho nebaví, u ničeho nevydrží. Jak by taky ano? Energie chce prostě ven, a nejlepší způsob, jak ji ventilovat, je pohyb. Podle jedné německé studie dnešní děti stráví pohybem hodinu denně, přičemž až devět hodin prosedí ve škole, nebo doma před počítačem či televizí. 

Pohyb formuje osobu dítěte i dospělého člověka

Přece jenom mi to nedá, abych nezabrousil do historie. V minulosti bylo zcela běžné, že dítě trávilo celé hodiny venku (ještě si to pamatuji a nejen u sebe, ale i u svých synů), honili se, lezli po stromech, hráli na vojáky či jiné bojovky. Rozbitá kolena a hlavy, odřené lokty, roztrhané oblečení k tomu jaksi patřilo. Během těch her se už projevovala osobnost jednoho každého dítěte, jejich zaujetí pro věc. Někdo byl spíš taktik a vyčkával, jiný analytik – vše rozebíral, jiný přirozený vůdce. 

Fyzická, psychická a zdravotní stránka věci

Kdo měl či má děti, tak ví své o období jejich puberty, obecně považovaném za období největšího vzdoru. To, že zrovna tyhle roky jsou u dětí vzhledem k „ovládání“ nejhorší, je celkem přirozené, neboť v tomto věku se odehrávají v jejich těle největší růstové a vývojové změny ve svalech, kostech, nervovém systému, které jsou doprovázeny i enormním přílivem respektive výdejem energie. 

V tomto věku by měl mít člověk minimálně 3 hodiny spontánního pohybu denně. Když bude řízený, taky dobře, mnohem lepší je však spontánní, neboť při něm se zase mnohem více může formovat osobnost jedince po stránce fyzické i psychické. Výsledkem nedostatečného pohybu u dětí a mládeže je obezita, vysoký krevní tlak, neurologické problémy a poruchy koncentrace. 

Proč se děti čím dál tím méně hýbou

Hlavním důvodem jsou rodiče, kteří mají strach o zdraví a život svých ratolestí. Bojí se je pouštět samotné ven, ale sami při tom nemají čas s dětmi ven vyrazit. Jindy je to přehnaná opatrnost a strach z potencionálního úrazu. Na druhou stranu, jak už bylo výše řečeno, podkopávají tím jejich sebevědomí a samostatnost. 

Sebevědomí, samostatnost, psychická odolnost člověka, tím spíš dítěte, které se hledá, pramení z vědomí zdraví a fyzické kondice!

Recept na změnu – hýbejte se, sportujte společně s dětmi

Na začátku tohoto článku jsem se zmínil, že téma „sportování dětí“ je nyní, ale vlastně již dlouhou dobu, hodně probíranou záležitostí. Většina autorů se shoduje v tom, že je to na rodičích, že rodiče by měli vzít děti za ruku a vyrazit s nimi se hýbat. Mají pravdu, tohle je dobré řešení, má to však dva háčky. Prvním je náplň a druhým je čas. 

Náplň společných hodin rodičů a dětí venku, v pohybu

Když začnete uvažovat o náplni, můžete se samozřejmě demokraticky zeptat dětí, co by chtěly podnikat, ale tohle moc nefunguje. Spíš bych navrhoval, zapátrat v paměti a vzpomenout si, co vás bavilo, co jste uměli, čeho jste ještě nějak schopni a tím bych začal.

Dítě, nemaje vlastní zkušenost, vás usadí hned na začátku, když vám odpoví: „A nezůstaneme radši doma a nezahrajeme si společně nějakou hru na počítači?“. Až získá zkušenost, začne si samo hledat, co by jej bavilo, pak bude čas začít plnit jeho přání, nejdříve se změňte v motivátora a jděte vlastním příkladem. 

Kde vzít čas na společné hraní si s dětmi

Tak jednak je tu dovolená, za druhé dny jsou dlouhé, takže i když býváte dlouho v práci, ještě pořád je šance, pokud se sami trošku posnažíte, přijít domů za světla a s dětmi někam vyrazit, ostatně společné noční dobrodružství vaše vztahy taky posílí a vyplavený adrenalin zajistí vám i dětem, že budete potřebovat další dávku, abyste ho spálili.

Pokud to jde, dělejte vše společně s dětmi i se svými partnery, vzájemně se při tom všichni respektujte. Pamatujte, že děti máte, abyste se od nich něco naučili, stále si ještě pamatují věci, které vy jste životem ze své paměti zcela vytlačili, takže jim dopřejte sluchu. 

Nastartujete-li společný proces hýbání se, tak věřte, že se věci začnou řešit samy, dětem i vám se bude po společně strávených chvílích stýskat, ale i vaše tělo a vaše mysl bude toužit být v pohybu, takže najdete společně způsoby, jak vše řešit, aniž byste volili to nejjednodušší řešení – pohyb ze svého života vytěsnit.