Dva roky uběhly od chvíle, co jsem dostal otázku od Dany Škorpilové „kolik toho naběháte?“. Myslím, že má odpověď ji překvapila „nic, před 20 lety jsem běhal na tramvaj, aby mě neujela“.

Cesta Jakuba Jaksche, jak jí sám zaznamenal a prožil

Jestli si dobře pamatuji, tak se mě Dana zeptala ještě dvakrát, než začala klást další otázky. Nakonec řekla „předám to Milošovi a on něco vymyslí “. Co to bylo za otázky? Na historii a cíle. 

 V mladí jsem hodně chodil (třeba i z Prahy na Říp 50 km) a jezdil na trampské víkendy. Po nástupu do práce toto odpadlo a hlavním pohybem byla práce, a to řezač v tiskárně. Denně jsem odnosil po 15 kg na vzdálenost několika metrů 1-4 tuny billboardů a vypadal jsem dobře (namakaně) a měl krásných 78 kg.

Po roce jsem za svou aktivitu dostal nabídku řídit oddělení dokončení reklamy. Rozvíjející se obor. Velká příležitost (bylo mi čerstvě 20 let), spousta možností a zkušeností přede mnou, ale postupně hodně kancelářské práce 🙁. Čas běžel a jak stoupala moje pozice, tak s tím stoupal stres, sezení, špatný spánek. Nebyl žádný pohyb, a tak šplhala moje váha a přidaly se zdravotní problémy.

Za 20 let jsem to dotáhl na 108 kg, což při mých 178 cm nic moc. Nejvíce to odnesly záda, a tak na hranici 40 let jsem spal v polosedě, v noci byl vzhůru klidně 5x a rozhýbával záda. Po absolvování různých rehabilitací jsem dostal jasné resumé “zhubnout a posílit břišní svaly”, jinak budu na rehabilitaci furt a nic moc se nezmění. Děkuji za tyto slova panu Dr. Janu Hejmovi!

Zde nastal zlom! Ale jak zhubnout? Jak posílit? Děkuji Milu Š. za navedení na novou cestu stravování. Změna jídelníčku bylo to první a nejdůležitější pro mou změnu, tedy hned poté, jak jsem si to uvědomil. Přestat snídat koblihu, ale přidat zeleninu, přestat se cpát, když cítím nasycení a večer přestat dělat popelnici, to byly základy změny.

Za dva měsíce snížení váhy o prvních 10 kg. Po čase ale přišla potřeba přidat pohyb, jelikož snižování váhy hodně zpomalovalo. Začal jsem denně ráno na lačno trénovat na eliptickém trenažeru.  20, 30, 40 minut a po 1,5 měsíci již hodinu. Postupně se také zvyšovalo zatížení na stroji. V průběhu času jsem dále zjišťoval, jak funguje jídlo v těle. Po absolvování kurzu „(nejen) sportovní výživa“ (mohu jen doporučit) jsem ještě poupravil pohled na stravování. Při představování účastníků kurzu jsem dostal zpětnou vazbu na mé cvičení doma, Iva řekla „jednou ti to bude doma malé a vyběhneš!“ a měla pravdu! Trvalo to asi půl roku a já si napsal do běžecké školy Miloše Škorpila o individuální plán.

V tu dobu byla moje váha již krásně kolem 88 Kg. Změna jídelníčku a trénování se projevilo. Oslovit trenéra mě nenapadlo samo, myšlenka využít trenéra a ideálně profesionála se zkušenostmi mně byla vnuknuta „Učte se od těch nejlepších v dané oblasti, cesta bude bezpečnější, rychlejší, a nakonec i levnější“!

Zlom! Začíná cesta běhu! Zadání pro Miloše bylo: po každém běhu fungovat, každý běh doběhnout a nesmí se mi nic stát. A vize? Ještě hubnout, za dva měsíce uběhnout půlmaraton v Nymburce, poté do roka maraton. 24.2.2019 přišel první test, běžím do vedlejší vesnice 5,5 km. Jasně jsem přetáhl tempo, nicméně to jsem se dozvěděl až později. „Do čeho jsem se to vrhl, jsem magor“ říkám si uvnitř, ale plán od Miloše už je v počítači.

Cesta za běžeckými zítřky začala. Plán 4x týdně běhat dle tepové frekvence a jednou trochu posilovat. Snažil jsem se dodržovat přesně nastavené zóny: zahřívání, běh, chladnutí a protažení! No věřte, sranda to ze začátku nebyla a někdy není ani teď. Na začátku jsem nabíral první sílu do nohou a začátečnické objemy, to celkem šlo. Po nějakém čase ale přišly tréninky, které končily výkřiky a funěním, kdy si člověk pomyslel, že je to naposledy! Například dnes již můj oblíbený trénink 30/20/10, má ranní dávka výletů tepové frekvence do výšin “smrti”.

Představte si: 4:00 zvoní budík (je to trochu brzo, ale kolem 6:00 sedím normálně v kanceláři a odpoledne není jisté, že se povede), nechce se mi, přesto se převlékám do večer připravené hromady. Ráno, kdyby něco chybělo, tak mě mé druhé já přesvědčuje „to teď nenajdeš, jdi spát“.

4:10 vybíhám pomaličku ze dvora a za 10 min dobíhám na kraje obce. Zastavím, dělám abecedu, pomaličku se rozběhnu, přepnu hodinky do stavu běh a šílenost může začít. Pomalu, rychle, sprint, pomalu, rychle, sprint a pořád dokola. Po 5. sadě funím a jsem úplně KO. No jo, ale já to mám zopakovat!

Napoprvé to bylo jen 2x a bylo to šílené, ale po vychladnutí přišel neuvěřitelně krásný pocit. Po měsíci přišlo kladné zhodnocení (v této době jsem uběhl 11 km a z toho 8 km rychlostí 6:45 min/km při tepové frekvenci 150 tep/min) a plán do půlmaratonu. No, moc jsem ještě nevěřil v dosáhnutí této mety, ale trénink jsem dodržoval a Milošovi věřil. Měsíc se s měsícem sešel a bylo to tu! Sobota odpoledne před závodem. Najednou jsem nevěděl, co zítra, byl jsem nejistý!

Volám: „Ahoj Miloši, máš chvíli?“ Miloš: „Ahoj, mám teď kemp a trénuju, co se děje?” Já: „No víš ten Nymburk je zítra a já nějak nevím.” Miloš: „Už zítra? Za chvilku zavolám.” Jak řekl, udělal.

První přišlo ujištění, že na to mám (3x, nevěřil jsem) a pak už jen praktické rady: neblázni na začátku, první km to s tebou bude bouřit, vydrž, pij pokaždé trochu, namaž se, ať nejsi odřený. Díky za tyto rady, při závodě všechny pomohly.

Den D, 28.4. můj první závod, 2 měsíce přípravy po 20 letech sezení. Byl jsem nervózní, ale připravený! Start! Tep letí nahoru, dav se řítí a sluchátka na mě řvou: „Máš vysoký tep, tavíš se!“ První km byly těžké, přesně jak Miloš řekl. Na cca 4 km se již vše uklidňuje a já běžím přesně dle tepů. První kolo, 10 km takřka za mnou a já čekám svou morální podporu, své podporovatele.  Kde jsou? Běžím dál a další km smutním. To už se ale blíží schody na most přes Labe a jsem v půlce druhého kola. Teď už vím, že dnes to dopadne. Držím se několika tváří, kteří běží podobné tempo. Přebíhám elektrárnu a točím špičku. Cíl už vidím, řítím se, cílová rovinka a je to! 2 hodiny a 6 min a 21,1 km je za mnou. Uroním slzu. Rodina mě vítá v cíli a dcera při tom říká: „Tati slíbil jsi, že s tebou poběžím, tak pojď!“ A nic nedbá, že když měla běžet v půlce závodu, tak se vypařila, a proto mě nestihli. Po chvilce protahování podléhám a bolavý běžím kus pro radost dcery. Později píšu Milošovi dojmy. Neuběhne týden a mám v mailu další část plánu, nové tři měsíce.

Přišla nová motivace -maraton. Tréninky se stupňují, přidávají se nové druhy intenzivních běhů a delší a delší sobotní long run. 11. srpna běžím druhý soukromý testovací půlmaraton – 1 hodina 53 min a vyslovuji svou vizi. Miloš se zamyslí, zhodnotí a potvrdí „to by šlo“. Je rozhodnuto, maraton v Třeboni 19.10.

Běhání posunulo mou váhu již na cca 83 kg, ale také začalo měnit i mou postavu. Dostávám poslední část tréninku do maratonu. Pokaždé co překonám o 2 km předchozí délku dlouhého běhu jsem šťastný a víc si věřím! Studená (tedy spíše horká) sprcha pokory přichází včas! Nevím proč, ale zrovna ten poslední, nejdelší long run před maratonem podcením nebo jsem spíše asi sebejistý a namyšlený.

Je sobota, den dlouhých běhů. První moje chyba, neběžím ráno, jak jsem zvyklý, ale celý den něco dělám a v 17:00 hod se zabalím a vybíhám. Na začátku se nechám rozhodit dětmi a na 8 km si uvědomím, že běžím jen s vodou a není ji moc. Vše špatně a pokora mi právě chybí! Nic nedbám a běžím dál. Od 20 km toho mám plné nohy, od 25 km nohy táhnu. 30 km, zpomalit a vychladnout. Poslední 2 km domu za tmy sotva jdu!

Totální vyčerpání. Doma nemám sílu nic pozřít, trochu se napiju a hodinu o sobě nevím, zase se napiju a další hodina pryč. Teprve po dvou hodinách začínám jíst a luxovat co najdu. Velká škola pokory tento běh! Nikdy znova nechodit do takového běhu! Ale čas běží dál a je to tu!

Třeboň! Jedu s kamarádem Jirkou den do předu. Úplná pohoda, oba si to užíváme. Zítra přijde můj první maratonu a Jirkův půlmaraton. Nové rady od Miloše: „Pokaždé trochu banánu a pij!“ Nakonec přišla i slova podpory. Vše probíhalo v pohodě, než jsme se začali převlékat. Dopadlo to na mě, nebyl jsem schopen si připevnit ani číslo, jak se mi klepaly ruce. Chvíli trvalo, než to opadlo. Došli jsme na start a za chvilku už nebylo na co čekat.

Start! Maratonci vyběhli. První km protloukání a pak usídlení ve skupině na 4:15. Běžím v pohodě do 22 km, kde mám potřebu na malou…., ale přece si je nenechám utéct. Kolem 26 km, na mě přichází začátek lehké únavy, zdržím se na občerstvení a už jsou pryč. Dál běžím sám, občas nějaká tvář si se mnou prohodí místo. Běží se mi celkem fajn a podpora na trati mi dokáže vykouzlit úsměv a nalít trochu energie – například skupinka podporující maminku „mami super, mami hobluj“! Díky za každého na trase, který podporuje. 32 km a již není šance držet dále. Keřík, úleva a problém. Za tu chvilku mi nohy ztuhly, že sotva jdu. Další km mi trvá se dostat do tempa.

Poučení: „Jdi, dokud jsou nohy ještě v pohodě“! Blíží se známá zeď, 35 km, jak ji překonat? Hlava mě podržela, hlásí: „Už jen 7 km jako doma po obci při výběhu, to je ok.“ Moc mi pomohlo toto přirovnání. 39,5 km a je tu další průšvih, křeč v pravé noze. Přecházím do chůze s bolestí a snažím se pomalu jít. V tuto chvíli je super, mít s sebou přítele. Podporu! Volám o morální pomoc, chvíli povídáme a já se pomalu rozbíhám. Už značně vyčerpaný vybíhám z lesů na cca 41 km a přes louku vidím město a na druhé straně louky Jirku. Jsem rád, že se připojuje a dává mi napít. Jen ty následná slova mě děsí „co se tu flákáš, přidej“. Probíháme poslední dvě zatáčky, přibíháme do městské brány a Jirka povídá: „Tak sprint do cíle!“, „CO?!“ je jediné na co se zmůžu. „No sprint!“ je odpověď.

Nechal jsem se hecnout a finiš byl skvělý. Radost, štěstí, hrdost! Čas 4:30:39, nevím, zda je super nebo ne, ale je můj. Považuji to za úspěch, 8 měsíců přípravy po předchozích 20 letech sezení a nic nedělání. Cesta k úspěchu nebyla snadná, ale tak to má být.  Za 1 rok a 7 měsíců změna váhy o 28 kg, změna postavy, kondice, síly. Bolest zad, jak jsem ji znal, ustoupila.

Dnes také věřím „Cesta je cíl, cíl je cesta.“ Cesta přinesla nová přátelství, nové myšlení a také nový pohled na svět. Co byl a je další cíl? Maraton s Milošem pod 4 hodiny, snad to letos přes COVID dopadne, již přes rok se snažím připravovat.

A co jde dál dělat nebo dokázat, když člověk chce? Třeba běhat na podporu dobrých věcí jako je třeba „poutní maraton“, na podporu hospice (letos měl délku 46 km) nebo běhat na podporu lidí, kteří se nemají tak dobře, „běh dobré vůle“ nebo podpořit lidi, kteří chtějí změnu a ukazovat jim prostě cestu anebo se třeba podílet na přání k narozeninám a to zaběhnout 61 km.

Vše jde, je to na nás, protože „Buď chceš nebo nechceš, ostatní jsou kecy“.

Díky Miloši! Díky za podporu, plány, rady, a nakonec vzniklé přátelství! Díky za cestu, kterou ukazuješ. Díky za dva roky v nízkém letu nad zemí.

S vývojem lidského poznání je člověk čím dál tím více překvapován informacemi, které jej informují o tom, jaký je zaslepenec a zabedněnec, když se snaží vylepšit.

K tomuto druhu informací patří i ta, že pravěcí lidé se mohli – a to v nejlepší kondici – dožít, tedy pokud se nestali něčí potravou, neutopili se, nezabil je blesk, nedostali kyjem do hlavy…, až sedmdesáti let.

A to přesto, že neměli k dispozici léky, diagnostické přístroje, které odhalí všemožné příčiny toho, proč vám není dobře, ale neřeknou vám, nebo nepomohou vám zbavit se příčiny vašeho momentálního zdravotního stavu, kterým z velké části je nedostatek pohybu. Pozor, nepleťte si, či nenahrazujte slovo „pohyb“ slovem „sport“.

Základem sportu je soutěživost a z ní pramenící tlak na výsledek = stres.

Naproti tomu POHYB je nejzákladnějším projevem života – vše v životě je v pohybu (jedna forma energie se přeměňuje v druhou).

Zapíchne-li se člověk na jednom místě, přestane-li se hýbat, život jej odepíše ze seznamu poskytovatelů zdrojů energie, přestane s ním počítat, jako s vámi přestane počítat zaměstnavatel, přestanete-li mu přinášet to, proč vás zaměstnal.

V obou případech to znamená konec pracovního poměru. V případě zaměstnaneckého poměru může pomoci lidská solidarita – sociální dávky.

Život se s tím tak nemazlí, život vás prostě odepíše a buď se probudíte – začnete se hýbat, nebo se už prostě jednou neprobudíte vůbec.

Dost často dostávám otázku, zda je běh vhodný pro veterány. Má odpověď je jednoznačná: „Ano“, ale! To „ale“ v sobě skrývá způsob, jakým by veteráni měli běhat, aby to bylo pro jejich zdraví, pro jejich kondici, pro jejich psychiku, nanejvýš prospěšné.

Vím, že budu zajedno s lékaři, co se týče intenzity výkonu. Naproti tomu jsem dost často v rozporu s lékaři, kteří nedoporučují veteránům (tenhle termín nemám rád, raději používám termín dříve narození), dříve narozeným, běhat kvůli problémům s artrózou kloubů, kde já mám (ve většině případů) za to, že i zde pohyb a běh může dříve narozeným dokonce od těchto problémů velmi pomoci. 

Podívám se však na intenzitu zátěže a pohybový aparát zvlášť, i když v konečném důsledku se i tyto dvě sféry u člověka nakonec prolínají a jdou ruku v ruce, nebo chcete-li, noha k noze či hlava k srdci.

Veteráni, intenzita, rychlost a síla, jak to jde k sobě

Většina dříve narozených začne běhat, protože hledá způsob, jak zlepšit své zdraví, svou fyzickou kondici, jak upravit svou váhu. Hodně dříve narozených však hledá v běhání i způsob, jak změnit svůj život, který doposavad spočíval ve starosti, jak se postarat a jak zajistit rodinu. Ať je důvodem člověka, který ho přivedl k běhání, cokoliv, stejně to pak ve většině případů skončí tím, že se ten člověk chce začít zlepšovat i co se týká výkonnosti – a tady začíná problém.

Dokud člověk běhá proto, aby zhubnul, zlepšil své zdraví, aby vyplnil čas, aby přišel na jiné myšlenky, aby si srovnal myšlenky v hlavě – běhá většinou na nízkých intenzitách a jeho tělu, jeho zdraví to jednoznačně prospívá. Jakmile začne mít tendence zlepšovat svou fyzickou kondici, začne honit minuty a vteřiny, nedělá-li to uváženě, může si způsobit problémy pohybového aparátu, začne neúměrně zatěžovat nejen srdce, ale celý kardiovaskulární systém. To se může projevit na činnosti srdce, ale i na tlaku. Proto je velmi důležité, aby dříve narozený běhal a vůbec sportoval pod kontrolou lékaře. Ne však obvodního lékaře, ale sportovního lékaře, aby pravidelně absolvoval zátěžový test, při kterém mu nejen změří jeho aerobní práh, laktát, ale také udělají EKG před, při a po výkonu, změří tlak. Když se k tomu přidá rozbor krve, jen dobře. 

Je pro veterány lepší vytrvalostní běh nebo spíše kratší vzdálenosti

Z toho, co jsem výše napsal, jasně vyplývá, že pro dříve narozené je lepší, když se zaměří na vytrvalostní běhy než na běhy, kde se po nich budou chtít rychlostní předpoklady. Osobně nemám nic proti veteránským závodům na dráze či na silnici (ME, MS), kde řada našich veteránů dosahuje vynikajících umístění. Aniž bych chtěl jejich umístění snižovat, určitě bych se jich rád zeptal, jestli už někdy zapřemýšleli nad tím, proč je Česká republika takovou veteránskou „mocností“. 

Není to třeba proto, že v ostatních zemích se lidé ve vyšším věku věnují běhu hlavně proto, že je běh jako takový baví, poskytuje jim bezpočet zážitků (třeba trailový běh, kde jednotliví účastníci nejsou v takovém vzájemném kontaktu jako na dráze, nikdo vlastně neví, s kým je v kategorii a tak si běží čistě pro tu radost z běhu) a pak, že při běhání navazují nová přátelství, nové vztahy. Zkrátka, že sportování i běhání berou například v Německu, Francii, Itálii, Nizozemsku, Belgii, Norsku, Finsku, Anglii, Španělsku – tedy v zemích s velkou veteránskou tradicí, méně prestižně, než je tomu v zemích se socialistickou minulostí, kde, přesto, co se o tom kdy psalo či říkalo, to bylo vždy o tom – být vítěz.

Zajímavé je, že stejné platí i o USA, kde se sice oceňují jen vítězové, ale v celospolečenském kontextu je vítěz každý, kdo zvítězí nad svou leností a je schopný pro své zdraví, svou životní pohodu, leccos podstoupit, leccos „obětovat“. Ta oběť je uvozovkách proto, že to nikdo z těchto lidí jako oběť nebere, spíše naopak, bere to jako dar, že je mu umožněno si život aktivně užívat.

Na podporu všeho výše uvedeného bych rád napsal, že pro svá tvrzení, že intenzivní běh není pro dříve narozené vhodný, mám i řadu důkazů atletů veteránů, kteří byli řadu let ve světové i evropské běžecké veteránské špičce a najednou přišel kolaps. Prostě jejich tělo řeklo opakovanému přetěžování dost. S radostí ale mohu říci, že poté, co si uvědomili, o co jde a přešli na stranu běhání pro radost, věnují se vytrvalostnímu běhání, přestali se starat o umístění a běh jim stejně přináší naplnění.

Takže pokud patříte mezi dříve narozené a máte ambice se zlepšovat, patříte mezi závodníky, tak v pohodě, ale řešte své zlepšování spíše větší pestrostí tréninku, zařazováním různých posilování vlastním tělem, protahováním, běžeckou abecedou, než vysloveně silovým či rychlostním tréninkem. Pokud půjdete touto cestou, tak vězte, že se zlepšovat budete a to nejméně 5 let od chvíle, kdy se běhání začnete věnovat. 

Veteráni a klouby

Na úvod jsem napsal, že vedu polemiku s lékaři, respektive s tím, co říkají lidem, když k nim přijdou s tím, že by chtěli začít běhat. Dosti často jim totiž odpoví: „Člověče, vy s vaší artrózou, vy jste se snad zbláznil?“ Když tohle slyším, tak mám vždy chuť zaběhnout za tím lékařem a doporučit mu, aby vrátil diplom, nebo si alespoň doplnil své znalosti o tom, jak to v těle funguje. Také bych mu doporučil, aby se podíval na statistiky lidí, kteří trpí artrózou a celý život se prakticky nehýbali a porovnal to se statistikami lidí, kteří se hýbou celý život. 

Lékaři totiž neberou v potaz jednu důležitou věc a to tu, že aby bylo tělo schopné tvořit vlastní kolagen, musí se nejprve oblast kloubů pravidelně prokrvovat. Vtip je v tom, že když sedíte většinu života na pozadí, tak vaše krevní řečiště se úží a krev, která by přinesla život (živiny, kyslík, minerály, stopové prvky) do těsné oblasti kloubů, se tam nedostane a tak vám klouby pěkně zatuhnou. 

Zkoušeli jste někdy sednout do auta, které delší dobu (aspoň měsíc) stálo? Pokud ano, tak vám bylo určitě divné, že se chovalo úplně jinak, než jste u něj zvyklí, jako by v něm všechno ztuhlo. A ono opravdu ztuhlo. Všechen olej stekl do olejové vany. U auta stačí, když se s ním projedete pomalu nějakých 50 – 100 km a bude zase jako dřív, bohužel naše tělo tak rychlou regenerační schopnost nemá. Takže pokud jste se dlouho nehýbali a začalo se to projevovat třeba i tou artrózou v koleni, tak začněte pěkně zvolna, třeba nejdříve pravidelnou chůzí (3 – 4x týdně) 30 – 50 minut a až své tělo zocelíte, začněte zvolna běhat.

Pomohou veteránům přípravky na klouby

No, tak určitě. Ale rozhodně nepřeceňujte jejich účinnost, spíš se zaměřte na pravidelné přiměřené hýbání se a upravte svou stravu, aby měla dostatečný přísun vitamínů a minerálů, a také mějte dobrý pitný režim. 

Veteráni, vazy a kosti

Šlachy, vazy a kosti, stejně jako svaly, potřebují, aby po dlouhé době nečinnosti byly zatěžovány pomalu a přiměřeně, i ony rostou a sílí, takže pokud budete mít někdy s nimi v rámci svého tréninku potíže, tak vězte, že je to hlavně proto, že jste je zatěžovali víc, než bylo zdrávo. Uberte v intenzitě, dejte jim čas na regeneraci. Hlavně nikam nespěchejte! Ten čas, který jste až dosud prošvihli, stejně už nikdy nedohoníte, ale při rozumném zvyšování zátěže si budete moci aktivní život velmi dlouho užívat.

Veteráni a psychická odolnost

Nervy dříve narozených už jsou samy o sobě natolik zdevastované životem, že přidávat jim ještě tím, že bychom se snažili běháním dohnat v životě to, čeho jsme nedosáhli, je naprosto zbytečné. Protože kdo už běhá, ví, a kdo s tím začne, tak brzo pozná, že běh je prostě absolutní relax a tím by také měl pro každého dříve narozeného být a zůstat.

Posouvat hranice svých možností nemusí být vždycky úplně bezpečné, ale přešlapovat na místě je mnohem horší.

Posouvat své hranice není vůbec nebezpečné, má to však jednu podmínku a tou je, že své hranice musí člověk posouvat vždy PŘIMĚŘENĚ svému zdraví, své kondici, to znamená posouvat je s MÍROU.

Často rozesměji ty, kteří se mě ptají vzhledem k tomu, co se mi podařilo v životě absolvovat: „A co kolena? Co klouby? Co šlachy a úpony? Co svaly?“ moje odpověď: „Dobrý, když to děláte s mírou, když se nepřepínáte, tak není, proč by vám (mně) mělo něco z toho dělat problémy!“

Důležitý je tam ten důraz na MÍRU. Abyste mohli věci dělat s mírou, je třeba, abyste znali své hranice, abyste věděli, co si můžete v danou chvíli, v daném čase, dovolit. Toto bývá největší problém. Většina lidí má totiž tendenci buď se přeceňovat – vysloví neprozřetelně nějakou hlášku a pak je jim blbé přiznat ostatním, že přestřelili, nebo se naopak podceňují.

Ohledně zdraví je nebezpečné to první, tedy přeceňování, to může vést ke zranění. Podcenění je spíše nebezpečné pro psychickou stránku naší osobnosti.

Ale když se dostanete do ruky dobrému kouči, který vás navede na cíl dle vašich schopností a možností, zjistíte, že v životě můžete konat zázraky a že to není vůbec nebezpečné, jen se může stát, že se dostanete do takových výšin, že se vám z toho zatočí hlava.

Pokud se to stane, tak si sedněte na bobek a ono to za chvíli přejde a můžete pokračovat ve své cestě ke hvězdám. Ideální místo a čas k posunutí hranic je střihnout si Poutní maraton

Práce, stres, sedění na zadku, místo kvalitního jídla náhražky, ale i sportování na plný pecky, je to, co způsobí, že vyhoříte!

Příčiny, proč na vás lehne únavový syndrom, jsou docela zajímavé, zejména ta třetí, tedy sedění na zadku. Jeden by řekl, že když člověk sedí celé dny na zadku, nemá být z čeho unavený. Je to jeden z paradoxů života, který má zcela prozaické důvody – tělu schází kyslík a pak ještě tělo nemá jak rozvést po těle energii a stavební látky neboť se zužuje jeho krevní řečiště.

Jako poslední důvod jsem uvedl nekvalitní jídlo, to, že člověk ve snaze omezit přísun energie na minimum do sebe tlačí něco, co se jídlem vůbec nedá nazvat. Mnohem spíše by se to mohlo nazývat vycpávka, neboť ty různě upravované potraviny, zbavené všeho, co má pro tělo nějakou hodnotu, člověk jí jen proto, aby měl pocit, že je nasycen, aby ukecal žaludek, aby moc neprotestoval, že není využíván ke svému účelu – trávení. Tak jej prostě trávíme!, a s ním ještě zejména játra a ledviny, které v sobě nemají mechanismy, které by to svinstvo dokázaly eliminovat a učinit s tím konečný (konečníkový) proces :).

POZOR!!!

Vyhořet můžete, i když pravidelně běháte nebo provozujete jiný sport.

Toto nebezpečí se týká zejména lidí na pozicích – vrcholových manažerů.

Začnou běhat, aby regenerovali a protože všechno dělají na 150 %, tak i ten běh, takže běh se jim brzy stane dalším denním úkolem, který je třeba bezezbytku splnit. Když pak jednoho dne vyhoří, sedí, zírají “do blba” a hledají důvod svého vyhoření: sakra, jak se mi to mohlo stát, když každý den běhám?

Tak vážení a milí, proto! 

Běh vám pomůže od vyhoření jen tehdy, když při něm nespálíte ten zbytek energie, co vám zbyl po usilovné práci, protože kde není energie (palivo), není ani oheň. Proto vyhoření!

Horko k zalknutím již pár hodin po východu slunce. Horko i ve chvíli, kdy se slunce začne sklánět k západu. Horko po celý boží den. Čas, který většina běžců, ale nejen běžců, zrovna nemiluje. Závody však mají své pevné termíny, naše plavky zase své rozměry, takže zůstat ležet někde ve stínu a čekat, až ten čas hicu přejde, nejde. Je třeba tedy obrnit naše tělo, náš kardiovaskulární systém doslova a do písmene z vnějšku i zevnitř, abychom to ve zdraví přežili, chceme-li se i tak v tom hicu hýbat.

Ani v tropických dnech nemusíte rezignovat na běžecký trénink

Hned na počátku pro vás máme dobrou zprávu – ani v hicech nemusíte rezignovat na svůj naplánovaný běžecký či jiný trénink. Ale aby váš organismus nebyl vysokými teplotami přetěžován, je třeba dodržet několik pravidel. Tady jsou:

Běhejte o jeden či dva rychlostní stupně pomaleji

Dejte svému tělu čas, aby se vysokým teplotám přizpůsobilo. Vaše výkonnost je vysokými teplotami snížena, proto byste se neměli silou mocí snažit běžet tak rychle, jak jste si to naplánovali. Ve velkých vedrech platí ještě více, že je dobré se při tréninku raději řídit údery svého srdce, než rychlostí ubíhající vteřinové ručičky! 

Uvědomte si, že vnější teplotu nesnížíte, ale teplo, které vyrábíte svým výkonem, ovlivnit můžete, a sice tím, že poběžíte pomaleji.

Vnější teplota + vnitřní teplota se sčítají, vnější teplotu neovlivníte, ale vnitřní ano a to tím že zpomalíte.

Dostatečný přísun tekutin

Vůbec nejdůležitější je dostatečný příjem tekutin, jen tak zajistíte, že chladící systémy vašeho těla budou fungovat. Aby se vaše tělo stíhalo chladit, potřebuje k tomu dostatek tekutin, neboť nejprogresivnějším způsobem chlazení lidského těla je pocení. Čím je větší hic, tím více tekutin potem ztrácíme. Slyšel jsem v životě mnoho lidí říkat, před tím, než to s nimi seklo: „Já raději v horku moc nepiji, protože se pak potím jak dveře od chlíva.“ Seklo to s nimi proto, že jim v důsledku ztráty velkého množství tekutin selhal kardiovaskulární systém. To, že se totiž přestanete potit, neznamená, že nepotřebujete pít, ale znamená to, že už tělo nemá co potit, tím pádem se už začala zahušťovat i vaše krev, která není tím pádem schopná rozvádět do těla kyslík, v podstatě se vám pak stane to samé jako rybě na suchu – leknete a s vaším tělem to sekne.

Kdo málo pije, tomu hrozí předčasné vyčerpání a problémy s krevním oběhem a při vysokých teplotách a současné tělesné námaze může kardiovaskulární systém zcela selhat! Většina lidí, ať říká, co říká, stále pije málo. To se samozřejmě v hicech ještě zvýrazní, protože již při ztrátě tekutin ve výši 2% tělesné hmotnosti dochází k výraznému poklesu výkonnosti. 

Ve velkých vedrech je třeba přijmout v průběhu celého dne a to po malých množstvích cca 3 litry tekutin. Přijmout neznamená jen vypít, ale i přijmout ve formě polévky, ovoce, zeleniny. V pitném režimu je vhodné kombinovat příjem tekutin ve formě vody, minerálních nápojů, a v případě, že sportujete, i iontových nápojů. Je třeba si uvědomit, že pocením neztrácíme jen tekutiny, ale také minerály a ve vodě rozpustné vitamíny. Zvláště důležité minerály jsou: hořčík, vápník, draslík a sodík, které jsou odpovědné za efektivní funkci vašich svalů, ochranu před křečemi a hospodaření s vodou ve vašem těle. 

• Vypijte 15 – 20 minut před a bezprostředně po sportování 0,3 – 0,5 l vody nebo iontového nápoje. 
• Při sportovních aktivitách, které trvají déle než hodinu, vypijte i během tréninku každých 20 minut cca 0,2 litru tekutin.
• Jestliže nechcete běhat s lahví v ruce nebo camelbackem na zádech apod., zvolte si nějaký kratší okruh, který uběhnete zhruba za 20 minut a láhev si na něm někde uložte. 

Jak uzpůsobit trénink vládnou-li vysoké teploty

• V poledne si dejte raději pauzu a trénink si přeložte na časné ráno či pozdní večer. 
• Časné ráno je vhodnější ze dvou důvodů. Zaprvé je chladněji než večer. Zadruhé je v ovzduší méně ozónu.

Změňte naplánovanou trasu

Ve dnech, kdy vládnou velká vedra, se snažte běhat někde, kde je více stínu. Snažte se vyhýbat místům, kde budete naopak po dlouhou dobu přímo vystaveni slunečním paprskům. Je to možná dobré pro vaše opálení, ale vaše tělo to nijak neocení. 

Namažte se

Opalovací krém je v létě nezbytností. Hlava, ramena, nos a uši jsou místa, která jsou nejvíce náchylná se spálit. Používejte vodě odolné krémy, jinak je okamžitě, jak se rozeběhnete, odplaví z natřených míst pot. Před namazáním si pozorně přečtěte příbalový leták, neboť většina krémů na opalování má delší nabíhací dobu, to znamená, že úplná ochrana před sluncem se rozvine až po 20 minutách. Takže pokud nejste velcí čtenáři, mažte se rovnou 20 minut před vyběhnutím a nenechávejte mazání těsně před ním, snadno by se vám mohlo stát, že byť namazáni, byste přiběhli domů jak černá perla z Mosambiku nebo jak spařený vepř.

Přizpůsobte oblečení

Pro lepší větrání – ochlazování se nabízí běhat ve vzdušných šortkách, u žen v sukýnkách, ale zase hrozí, že si odřete nohy. Takže si vyzkoušejte, je-li i v horku pro vás lepší běhat v krátkých elasťákách nebo si vyběhnout v trenclích či sukýnce. Na horní část těla je pak vhodnější si vzít tílko či triko z funkčního materiálu, lépe odvádí pot. Mnoho firem již pak vrhlo na trh i trika z materiálů, které skutečně chladí a ještě chrání před UV zářením. 

Chraňte si hlavu a oči

Při prudkém záření je dobré mít na hlavě čepici z lehkého materiálu, případně se „závojíčkem“ chránícím zátylek. Na očích pak rozhodně neuškodí mít sluneční brýle. Dobré brýle ochrání nejen před ÚV zářením, hmyzem, prachem, pyly, ale také před vysoušením očí větrem. 

Využívejte možnosti osvěžení

Běžíte-li v přírodě, tak se snažte využít každou možnost, kterou vám příroda nabízí k osvěžení – studánku, pramen, potok… Pozitivní efekt má i sprcha těsně před tréninkem. „Setkání“ s chladnou vodou je dobré využít nejen k napití, ale i k ochlazení zátylku, třeba tak, že si prostě za krk chrstnete proud chladné vody (co na tom, že si zacákáte tričko, stejně bude za chvíli suché), vy tak ale předejdete možnému přehřátí a budete moci běžet rychleji, takže případnou časovou ztrátu brzy doženete a předeženete. Nebo si můžete namočit šátek, čepici…

Volte tréninkové alternativy

Je-li venku přes 30 stupňů ve stínu, je dobré se schovat do vody. I ve vodě si můžete dobře zatrénovat. Při takovém aguajoggingu se docela dobře zpotíte i ve vodě a nejste-li rození plavci, tak při plavání se můžete taky pěkně zpotit.