Na tohle se mě už pár lidí zeptalo. Proč vlastně pořád tak běhám. Zpočátku jsem si myslel, že to vím. Postupem času se ale přede mnou začaly míhat stále pádnější, hlubší důvody. Zkusme to ale hezky popořádku.

Michal Vítů – trenér Běžecké školy a Salming.cz

Concept Stor v Praze na Pankráci, naproti OC Arkády, kde vám kromě výběru z nabídky Salming udělá i speciální analýzu běžeckého stylu.

Na začátku se všude kolem rozprostírala černočerná tma. Teprve poté se poprvé ozval dětský pláč… Tak to asi zase přece jenom trochu popojedeme, což. 

Možná, že vás to ode mne překvapí, ale běhání vždycky nebyla jasná volba. Coby neduživé nedochůdče jsem kroužení po stadionu rozhodně nevyhledával. Vlastně ani sport jako takový, samozřejmě s výjimkou prázdninových míčových mačů s o dvě hlavy většími parťáky na pískovém hřišti za Kalvárií, kde jsme vyrůstali.

Ve dvanácti jsem začal koketovat s hokejem. Což o to, bruslení se mi odjakživa vcelku dařilo, poprvé jsem stál na nožích ve čtyřech letech. Dokonce si na ty vintokličky pamatuji. Postupem času se ale dostavilo neochvějné přesvědčení, že kladenská osmašedesátka má tu práci tím zápěstím přece jenom o ždibec lepší, tudíž největší megastár enháel asi nebudu. Takže šlus. Navíc se mojí kůži stále méně zamlouval zapařovací pobyt pod zatuchlými, dvacetiletými chrániči. 

Ve čtrnácti zároveň vstoupil do mého života z bratrovy strany hřiště fotbal. Nejprve ten malý, posléze i klasika jedenáct na jedenáct. Karta se záhy začala obracet v jeho naprostý prospěch. Na celých osmnáct let. Bránit jsem neuměl a bránu merunou taky příliš netrefoval, přesto nebylo dne, nebylo hodiny, kdy bych nepomyslel na to kulaté nic, co asi navždy bude točit sportovně smýšlející zeměkoulí. 

Během své přebohaté kariéry levonohého (levého) krajního středopolaře okresního formátu jsem oblékl dres řady klubů. Ještě raději jsem míval malý fotbal. Náš klukovský klub KJB Pelhřimov patřil k zakládajícím mančaftům celého okresního hnutí a dlouho patřil k jeho výkvětu. 

Byly to voňavé roky. Mastil jsem fotbal pětkrát, šestkrát týdně. Za deště, za horka, v blátě, na mlatě. Když se o víkendech potkával malý fotbal s velkým, za jediný den se nechaly stihnout klidně i tři mače. Sto devadesát minut radosti. 

K největším fotbalovým úspěchům lze bez nadsázky zařadit jednosezónní studentské angažmá v jihlavské první lize, v níž tehdy kopávali nějací borci! A pak jsem se taky dokázal skoro čtyřtisíckrát dotknout různými tělesnými částmi míče, aniž by upadl na zem. K čemu je to dobré? K ničemu, je to taková kravinka, ale vypadá hezky a potěší, ne že ne.

Z celkového pohledu zásadní událost v mém životě se nicméně odehrála ještě předtím, než jsem se zbláznil do čutání. To jsem ještě holdoval hokejce, když asi ve čtrnácti s námi začal při letní přípravě výborný pelhřimovský trenér Vladimír Krejčí běhat. 

Šel na to opatrně. Zatímco jeho předchůdce nám, nebohým žáčkům, naložil v posilovně v dobré víře takovým způsobem, že jsem dva dny neuzvedl lžíci a zařekl se, že do železářství vícekrát nevstoupím, „Láďa“ na to šel úplně jinak. Opatrně. Přirozeně. Tak jsem si usmyslel, že zkusím v rámci bytelnějšího utužení kondice popoběhnout i z tréninku domů. Zpočátku jsem se radoval i z prachobyčejné indiánské chůze. Sto metrů cupitat, stovka chůze. Postupně se poměr měnil, takže na konci léta jsem dával dva kilometry úplně celé.

Nezapomenu na první běhací boty. Byly takové… No, dneska bych je neobul ani k televizi. Ale byly moje první. Pro ty mladší – tenkrát jsme věděli houby o pronaci, supinaci a správném nášlapu. Nenesly fajfku, ani proužky, ale mně seděly. Uvnitř byly, světe, div se, růžové…, ale fakt jen uvnitř! Zkrátka, byly moje a basta fidel.

A tak jsem začal pobíhat. Jednou, dvakrát týdně. Nejprve vedle hokeje, poté se z toho stal takový šikovný fotbalový doplněk. Bylo to znát. Zatímco hospodsky situovaným borcům docházela po přestávce šťáva, já obyčejně mohl kmitat až do černokněžníkova posledního hvizdu.

Spousta z nich nesla moji pohyblivost těžce. Posílali mě, ať si jdu radši zaběhat. A tak se jednoho opravdu krásného dne stalo, že jsem poslechl. 

Bylo mi, tuším, asi tak okolo třiceti, když jsme se začali častěji vídat s Marcelem Brožem, který začal vážněji koketovat s běháním pár let předtím. Trénoval zrovna na nějakého toho ironmana. Prý, že někam daleko poplave, pak sedne na kolo a pojede ještě dál a až sleze, střihne si ještě maraton. To aby se mu nezkrátily žíly. V dodnes zastydlém maloměstě působil jako zjevení, tak jsem s ním coby pisatel plátku okresního významu udělal reportáž. Dodnes bych ji někde vyštrachal. Ve Vlásenici na nás tenkrát vyrukoval pes, na něj ale štěkal úplně jinak než na mě. Jeho zdravil. Všichni už ho znali. 

Tenkrát se to začalo lámat i ve mně. Marcel svým běžeckým nadšením rychle nakazil i mě, pomohl mi sehnat první opravdové asicsy a fotbal pomalu začal ustupovat do pozadí.

Jednak už jsem odmítal nevidět všechno to svinstvo, které se zejména na venkovských hřištích odehrávalo (a odehrává), co dělá z toho původně nádherného sportu prachsprostou okopávanou. Hlavně se tu však najednou zjevilo něco krásného, čistého, férového. 

Byl tu běh. Komínek štulpen v šuplíku rázem překryly běžecké ponožky, dosud oblíbené českobudějovické dresy odpočívaly pod tíhou lehkých funkčních triček a bund. Začátky nebyly zadarmo. Dlouho jsem běhal jako fotbalista. Kovaní atleti se mi smáli. A přinejmenším na pravé polovině těla mi to kolébání vydrželo vlastně dodnes. Smích kovaným atletům možná také. I když asi už ne úplně všem. Pár z nich už se mi mezitím koukalo na záda. 

Jak se tělesná schránka pokroucená od tančení okolo míče postupně rovnala, pobolívala. Tuhle a támhle. Pak přišla první desítka. Ne pivo. Závod. Ta bolela ještě více. Už nikdy více. Za měsíc jsem ji běžel znovu. A pak zas. A pak první domácí půlmaraton. 1:30:01. To musíš dát lepší! Záhy jsem byl dokonale lapen.

Už jsem to někde tady jednou psal, díky Marcelovi se mi přiřítil do cesty Miloš. Byl tenkrát z té cesty okolo republiky celý rozběhlý, tak jsme popoběhli kousek s ním. A mně už se najednou nechtělo zastavit. 

Nadšenec Marcel zakrátko z maloměsta i z mého života zmizel, hospodsky rozsezení lenivci začali metat jízlivé poznámky jízlivého zrna pro změnu po mně. Jakkoliv neukazovací jsem svým původním založením, všechny tyhle uštěpačnosti se do mého nitra překvapivě nezabodávaly. Nakopávaly mě kupředu a dělají do v podstatě dodnes. Našel jsem svou cestu.

Čímž se mírnou oklikou dostávám ke zodpovězení otázky ze záhlaví této statě. PROČ?

Řada lidí mi podsouvá, že konečně už musím zaběhnout nějaký pořádný čas. Když prej pro to mám nějaký ty tělesný předpoklady. Což o to, kus závodníka dřímá v každém z nás. Vítězit touží každý, soudné já mi ale napovídá, že v mé sbírce cenných kovů se těžko kdy bude houpat jiná medaile než ta účastnická. Ne, že bych byl dočista šnek, na kluky africký ale pořád trošku ztrácím. A asi to chvilku vydrží. Ach jo, dokud nevyženu černého muže z hlavy, že ano, Miloši!

Postupem času ale stále více zjišťuji, že svazovat něco tak krásně nespoutatelného do síťovky vteřin, minut a hodin není úplně to, po čem prvoplánově prahnu. Čímž netvrdím, že už mě závody neberou. Jakmile mi u zapisovacího stolku vrazí do ruky čtyři špendlíky a startovní číslo, neznám bratra (mimo závodů se jmenuje Libor). Každopádně to není samojediný důvod, proč běhám. 

Stále více mě naplňuje úloha býti pejsmejkrem neboli vodičem, k níž jsem nadobro přičichl pro změnu také díky panu řídícímu. Je to pěkné se ohlédnout a spatřit vláček lidí, kteří nepochybují o tom, že přesně víte, co děláte. Taky bych chtěl takhle někomu věřit… Vážně, jestliže na vás někdo čeká řadu deštivých minut v cíli, aby poděkoval za tempo a radu na závěr zrychlit, navenek jihnete, uvnitř pláčete radostí. Pokud tedy budete kdokoliv potřebovat kamkoliv odvést v určitém čase, klidně se hlaste. Samozřejmě tím nemyslím telefonickou žádost odvoz z nočního šantánu ve dvě ráno. Nejsem tágo. 

K těm úplně nejniternějším důvodům se však musí člověk proběhat. Cílem přestává být čas. Cílem je zážitek. Je to i zkušenost, otázka narovnání světonázoru. Za třicet let jsem nedospěl tak, jako za nejčerstvější dva roky. Za třicet let jsem nepoznal tolik bezvadných lidí, co nyní během několika málo měsíců. Zatímco ve skutečném životě se bezejmenné davy před očima sotva stačí mihnout a jsou pryč, tito už zůstávají na dohled. Naštěstí. 

A v neposlední řadě je běh i světlem, které činí posmutněle šedivějící život v jednotném čísle pestřejší, tedy plný naděje. 

Ano, přiznávám, stal jsem se tělesně i duševně závislým. Nechci si o tom promluvit, nehodlám s tím bojovat. Naopak. Jsem za ten návyk vděčný. Poznávám sám sebe. Konečně přesně vím, co chci. Už nemusím před ničím utíkat. Nebudu se ani stádoidně hnát za něčím, o čem sám nejsem bytostně přesvědčený. Ušetřím spoustu sil, díky čemuž poběžím libovolně daleko. Pro štěstí. Pro místo v životě. Natrénováno mám.

Lidé odpradávna hledají elixír mládí a přitom jim doslova a do písmene leží pod nohama. Tím elixírem je pohyb, pohyb po svých.

Výzkumný projekt, do nějž bylo zařazeno 10 000 mužů, zjistil, že ve skupině těch, kteří se pravidelně nehýbali, předčasně zemřelo 3x více mužů, než v té, v níž se účastníci pravidelně hýbali.

Jestli vás to zaujalo a napadla vás otázka: „Jaký čas musí člověk týdně věnovat pohybu, aby se dožil většího věku?“, tak čtěte dál.

15 minut volného běhu denně nestačí, ale 30 minut běhu denně již ano. Jinak řečeno: „Dlouhý život vám garantuje pohyb, při němž spálíte mezi 1500 – 3000 kcal týdně!“ Takovému tréninku odpovídá, s přihlédnutím k váze člověka, když během týdne absolvuje: 1 hodinu na lyžích; bude hrát hodinu fotbal; 2 hodiny běhat; 2 hodiny plavat; hrát 2 hodiny badminton; 3 hodiny tenis; 4 hodiny stolního tenisu; 4 hodiny tance; 4,5 hodiny rychlé chůze; 5,5 hodiny golfu nebo 9 hodin pomalé jízdy na kole.

Ale pozor!, neberte to tak, že toto všechno musíte absolvovat během jednoho týdne. To rozhodně ne, to by vás nejspíš zabilo. Spálení 1500 kcal přestavuje vždy daná doba u dané aktivity.

Podle výše uvedených informací si pak můžete jednotlivé aktivity v týdnu nakombinovat, abyste sobě, svému tělu, své hlavě i své duši, učinili život pestřejší a zábavnější, protože i o to se na jevišti života hraje. 

Jestli potřebujete motivace, pak se právě nabízí a jmenuje se 10000 kroků.

Roční období, kdy je člověku příjemně teplo, jen když na něj svítí sluníčko, nebo když je v pohybu, kdy rána a večery se halí do mlhavého oparu a člověk si pořád nechce přiznat, že zima ještě neskončila. Právě takové počasí se vyznačuje nejčastěji možností nachlazení.

Na to, jak se s nachlazením vypořádat, panuje poměrně dost „zaručených“ receptů. Ne všechny jsou však takové, aby nás přes nachlazení dostaly tak, že nás to posílí. Seznámíme vás s pěti „nejzaručenějšími“ recepty, jak na nachlazení, ne všechny jsou však hodné následování!

1. Do postele

Hodně klidu a pití (nemyslíme grog či svařák, či ještě něco ostřejšího!). Toto je velmi osvědčená a rozumná strategie. Pokud jde o přijímání tekutin, rozhodně doporučujeme teplé nápoje – čaje a polévky, po malých doušcích. Ucpanému nosu dělají totiž dobře i teplé páry stoupající z teplých tekutin. Pokud jde o slepičí polévku, byl skutečně prokázán její pozitivní vliv na imunitu. Pokud si ale myslíte, že existuje přímá úměra v počtu vypitých čajů a snězených talířů teplé polévky, a délky nachlazení, tak takto jednoduše to nefunguje. (Nebo alespoň prozatím na to nikdo neudělal žádnou seriózní studii:-)).

Klid na lůžku je však velmi účinným prostředkem k tomu, abyste se nachlazení zbavili co nejdříve, neboť tělo může veškerou svou energii směřovat k boji proti těm malým potvorám, které vám ho způsobily. Pokud máte navíc k dispozici někoho, kdo vám bude do postele nosit teplé čaje, teplé polévky a bude o vás láskyplně pečovat, tak vaše šance na rychlé uzdravení se tím ještě zvyšuje. Tato něžná a láskyplná péče je totiž, a to se opravdu prokázalo, nejlepším prostředkem ke zvládání nachlazení. Dokonce dostala i oficiální anglický název: TLC (Tender Loving Care).

Zvlášť účinná tato metoda je, když se vám jí dostane již od lékaře, kdy zkrátka cítíte, že váš lékař má o vás, o váš zdravotní stav, opravdu zájem. Věřte – nevěřte, ale jsou na to i studie, přičemž jedna z nich, kterou provedli na univerzitě ve Wisconsinu, prokázala, že nachlazení trvalo u pacientů, kteří se cítili svým lékařem dobře opečováni, v průměru o celý den méně! A tímto výsledkem zabodovala TLC mnohem více, než mnohé léky a to navíc bez jakýchkoliv vedlejších účinků!

2. Šup do maratonek a vypotit

Jedno je třeba říci hned na začátku, kdo je opravdu nemocný, měl by na sportování po dobu nemoci zapomenout! Jinak mu hrozí nebezpečí zánětu srdečního svalu. Pokud vám ale jen tak trochu teče z nosu, nemusíte hned věšet maratonky na hřebík. 

Pravidelný pohyb sice člověka chrání před útokem virů, ale pokud vás dostaly, tak už jim neutečete. Průběh nemoci tím rozhodně neurychlíte. To samé platí i pro saunování. Kdo toto provádí pravidelně, zvyšuje si imunitu. Ale pokud už jste nemocní, tak vám ani horký vzduch nepomůže. Nezaměňujte se strategii 1., kdy konzumujete teplé nápoje v posteli, tam jste neustále v teple, kdežto při běhu jste venku na chladném vzduchu, běháte-li ve fitku, nebo jdete do sauny, tak jste v teple, ale pak musíte jít ven na chladný vzduch! 

3. Dělat jako bych byl zdravý není pro každého

Toto podle odborníků není vůbec špatná strategie, neboť jak se říká: „Neléčená rýma trvá týden a léčená 7 dní“. Tím pádem vaše šance na to, že budete za týden zdraví, je velmi vysoká. Má to jediný háček, že to nefunguje vždy a u každého, neboť ten samý virus může někomu způsobit jen lehké škrabání v krku, zatímco jiného upoutá na lůžko. Záleží na síle vašeho imunitního systému a na tom, jak až moc se vás doma už jako malé snažili „chránit“ proti všemožným nebezpečím. 

Máte-li co dělat, nemáte moc času věnovat se tomu, že vám teče z nosu. Je to určitá forma pozitivního myšlení – pokud nemyslíte pořád na to, jaký jste chudák, že zrovna teď, když to nejmíň potřebujete, vás toto postihne, tělo se dokáže s narušitelem lépe vypořádat – má na to svoje bojovníky (bílé krvinky). 

4. Pomocníci z přírody – vitamíny a spol

Zinek a vitamín C jsou látky, bez nichž nemůže váš imunitní systém odvádět dobrou práci. Jestli vám však pomohou bojovat proti nachlazení, když už vás postihne, o tom se vedou ve vědeckém světě dlouhé polemiky. V současné době již je však k dispozici velká studie, která prokázala, že sirup, cucací nebo polykací tablety s obsahem zinku skutečně zkrátí dobu léčení a zmírní projevy nachlazení, když je začnete brát hned s prvními symptomy nachlazení. Studie byla provedena na vzorku 1360 účastníků a po sedmi dnech měli teplotu, bolesti v krku a rýmu už jen ti účastníci, kteří zinek nedostávali. 

Ale aby se farmaceut nažral a pacient zůstal celý, jak už jsme psali ve strategii číslo 3. – neléčená i léčená rýma trvá 7 dní, takže musíme brát v úvahu, že někteří z účastníků se vyléčili během sedmi dnů sami, ať už zinek brali nebo ne. Pravdou však je, že ti, co u nich příznaky přetrvávaly déle, se rekrutovali pouze z těch, co zinek nebrali.

Pokud jde o vitamín C, tak u něj už výsledky nejsou tak působivé. Užívání vitamínu C zkrátí dobu nachlazení v průměru o 8%. Takže i u dlouhých nachlazení, která trvají 10 dní, to není ani jeden celý den! 

Naproti tomu Echinacea je na tom o chlup lépe. Vědci z univerzity v Connecticutu prokázali, že může dobu nachlazení zkrátit až o 1,4 dne. Bohužel však existují i jiné studie, které říkají, že prachy za koupení přípravků s Echinaceou si můžete klidně ušetřit. Možným důvodem pro takto rozdílné výsledky testů může být, že existuje více než 200 virů, které mohou vyvolat nachlazení a také to, že existuje spousta přípravků obsahujících Echinaceu z různých částí rostliny, v různých koncentracích jednotlivých obsažených látek. Největší fór je v tom, že dodnes nikdo neví, které z těchto látek jsou ty léčivé!

5. Stát se chemickou továrnou funguje ale není  dobrým řešením

Jak vás začne svědět v nose, makejte do lékárny a nakupte si osvědčený prostředek, který vás natotata zbaví všech příznaků. Toto je velmi oblíbená strategie i proto, že jí do vás houfně tlačí reklamy a také se zdá nejjednodušší. Prostě „šňup a jsi v pohodě“. Kdo tohle vyznává, tak je velký hňup! 

Problém komplexních léků na nachlazení, které slibují, že vám pomohou od všech symptomů, je v tom, že obsahují celou řadu látek, jako třeba prostředek proti bolesti, prostředek na snížení teploty, substanci, která působí proti otékání sliznic, nejlépe ještě něco na tlumení kašle. Jestliže toto pak ještě zkombinujete s aspirinem a spol., máte zaděláno na docela slušný problém. Snadno se předávkujete a dojde-li k vedlejším účinkům, nejste vy ani lékař schopni určit, která z těch všech látek je způsobila. 

Pokud ucítíte příznaky nachlazení a nemůžete si lehnout do postele, je rozhodně lepší, když nepoužijete žádný z kombinovaných léčiv na nachlazení a pokusíte se to zvládnout pomocí kyseliny acetylsalicylové třeba v podobě „obyčejného“ Aspirinu či Acylpyrinu (pozor, máte-li problémy se žaludkem!), nebo srovnatelných takzvaných nesteroidních analgetik proti bolesti hlavy a bolesti kloubů, či lehce zvýšené teplotě, prostě klasickým příznakům nachlazení. 

Když máte největší problém s ucpaným nosem, použijte nosní kapky (pomáhá i mořská voda v kapkách) a to hlavně na noc, ulehčí vám dýchání, působí proti zánětu nosních dutin a postarají se o to, že se v klidu vyspíte a to je zvláště při chorobách to nejdůležitější! 

6. Tři tipy, jak se ubránit virům

Myjte si ruce

Minimálně pokaždé, když se vrátíte domů, a to mýdlem a pořádně! Mimoto si umyjte ruce pokaždé, když si podáte ruku s někým, o kom víte, že je nemocný nebo si právě kryl ústa při kýchnutí. 

Ruce pryč z obličeje

Mnozí si zcela nevědomky velmi často prsty protíráme oči, otíráme nos, koutky úst apod. Na toto si dejte velký pozor, jsou to totiž typické brány pro vstup virů do organismu. 

Desinfikujte

Pokud někdo z vaší rodiny nebo blízký, kdo vás často navštěvuje doma, je nemocný, je dobré v době, kdy nemoc trvá, otírat denně kritická místa jako: kliky, úchyt ledničky, poklop na WC apod., a to desinfekčním prostředkem či mýdlovou či octovou vodou.

Každopádně se můžete ochránit tím, že na běhání se přiměřeně obléknete, to je tak, že když budete vybíhat, tak budete cítit mírný chlad, který během prvních minut běhu zmizí, a po doběhu se co nejdříve osprchujete či převléknete do suchého.

Běžecké trendy směřují ke 3D. Zpočátku se běhalo jen na atletické dráze, pak se běh přesunul do ulic velkých měst a nyní objevuje stále více běžců dobrodružství běhu v přírodě, běh po nezpevněných cestách, přes výmoly, větve, kořeny, hory a doly.

Možná vám bude následující příběh povědomý: náš hrdina, říkejme mu třeba Petr, běhá každý rok na jaře i na podzim maraton. Doma už mu visí pěkná řádka medailí a diplomů ze závodů. A najednou se mu na ten další v řadě prostě nějak nechce. Dokonce se mu tak nějak nechce běhat vůbec…

A v tomto okamžiku vstupuje do našeho příběhu Pavel. Pavel už mu zkřížil cestu několikrát, bydlí hned ve vedlejším domě, ví o něm, že také běhá, ale ačkoli běhají oba po stejných místech, na svých běžeckých trasách ho nikdy nepotkal. Nebylo by na něm nic nápadného, kdyby ovšem neměl vždycky při návratu tak neuvěřitelně špinavé běžecké boty. Když se zase potkali na cestě k blízkému lesíku, kde si chtěli oba odběhnout svou rundu, zvítězila v Petrovi zvědavost a zeptal se Pavla, jak je možné, když oba běhají ve stejném lese a ve stejnou dobu, že se nikdy nesetkají na jedné z cest, které les protkávají. 

Pavel nebyl vůbec překvapený a vysvětlil Petrovi, že na cestě se potkat nemůžou, protože on po nich prostě neběhá. Běhá mimo zpevněné cesty, terénem, ve kterém moc lidí nepotká. Je to vždycky dobrodružství a čas při tom utíká jako splašený. Na Petra to udělalo dojem a tak se domluvili hned na druhý den, že si vyběhnou spolu a Pavel mu ukáže, jak vypadá takový trailový běh v praxi.

Ráno vyběhl Petr ve svých lehoučkých závodních botách, Pavel měl na nohou běžecké boty s výrazně profilovanou podrážkou a goretexovou membránou. Petr les vůbec nepoznával! Je možné, že tudy skoro každý den běhával tolik let? „Své“ cesty občas akorát občas křižoval, ale jinak ho Pavel vedl opravdu výhradně mimo ně, přes kořeny, díry, mech, kapradím… Petr se sice víc klouzal, než běžel, ale i tak si užíval přírody i běhu plnými doušky. 

Najednou ho Pavel zastavil a ukázal mu srnku, která se poklidně pásla opodál. To se mu při jeho trénincích nikdy nestalo. Pak se ho Pavel zeptal, jestli se bojí vody. Chvíli poté, co řekl, že ne, už se brodili mělkým potůčkem. Po 70 minutách se proklestili větvemi zase na kraj lesa, oba mokří až po kolena, špinaví i za ušima, zpocení – ale šťastní. A Petr byl chycen kouzlem trailového běhání.

Jestli se vám příběh Petra a Pavla líbil, zřejmě jste jedni z mnoha, které nový trend oslovil. 

Od přespoláků a crossu po trail

Zdá se vám, že jste objevili nový svět? Ale kdeže. Trailové běhání se objevilo mnohem dříve než v posledních dvaceti letech. Dokonce tu bylo mnohem dříve, než to běhání na dráze či po ulicích velkých měst. Když jsem začínal běhat, což už je 46 let, tak většina závodů, které jsem běhal, byly právě závody v přírodě. Tehdy se jim říkalo přespoláky. Dneska jsou to crossy nebo trailové běhy, holt i tady dostává čeština a našinec na frak. 

Dokonce i hrdinové největšího současného světového – běžeckého bestselleru – Born To Run neběhají nic jiného než trail. Všichni etiopští nebo keňští běžci, co jich dnes po savanách běhá, začínají běhat v přírodě, tedy běhají trail. Z toho se dá vyvodit, že běhat trail je vlastně in. Ba není to jen in, ona je to holá nutnost. Asi není úplně od věci, že takoví běžci z „nedaleké“ české běžecké minulosti, jako třeba Ivan Uvízl, Jiří Sýkora, Vlastimil Zwiefelhofer přiběhli z lesů, respektive z polí – a to doslova. Ivan a Vladimír začali jako orientační běžci a Vlasta trénoval svůj lehkonohý běh v hluboké oranici na polích v okolí Kdyně. A když se mu nechtělo běhat po polích, vyběhl si do lesů šumavských či do Českého lesa. 

Běhání v přírodě, v terénu, je zážitek nad zážitky

Abyste pochopili, proč je dobré běhat v terénu, řeknu vám, jaký je rozdíl mezi běháním po silnici nebo rovných zpevněných cestách a běháním v terénu.

Běhání po silnici a rovných cestách

Při běhání po silnici a rovných cestách nemusíte dávat tolik pozor na to, kam šlapete, můžete se tedy v klidu věnovat jen tempu, rytmu vašeho srdce a dívat se v klidu, co kde lítá. Tento typ běhu je samozřejmě mnohem bezpečnější i pro váš pohybový aparát, pokud běháte technicky správně. Na druhou stranu monotónní běh může vést k tomu, že vaše smysly brzo otupí, tělo si na běh zvykne a tak se stane, že i když běháte pořád stejně, stejně daleko, stejně rychle, stejně často, najednou zjistíte, že výsledný efekt je daleko menší, než byl třeba před rokem či dvěma. Prostě vaše tělo si na podněty, kterému jej vystavujete, natolik zvykne, že už jej nechávají docela v klidu. Běhat více nemáte čas. Běhat rychleji, na to nemáte sílu a plíce. Co pak? Pak přichází čas na změnu. Tou změnou může být právě návrat do přírody. Stejně jako se vrátil do přírody v našem příběhu Petr.

Běhání v přírodě

Při běhu v terénu najednou musíte hledat, kam šlapete. Vašima očima už nejsou jen oči, ale stávají se jimi i nohy. Najednou musíte řešit nejen, kam šlapete, ale i jak šlapete. Nemůžete nasadit rovnoměrné tempo a to si držet po celou dobu tréninku. Každých pár metrů pro vás znamená změnu rytmu, změnu tempa, změnu délky kroku. Co chvíli se odrážíte vzhůru nebo naopak skáčete dolů. Zabrat nedostávají jen nohy, ale i ruce, břicho, trup – prostě celý člověk. Po absolvování tréninku v terénu se budete cítit ve srovnání s tréninkem absolvovaným na silnici mnohem více zničení, na druhou stranu vaši výkonnost posune úplně někam jinam – daleko výš. Běhání v terénu vám může v tréninku docela dobře nahradit intervalový trénink. Běhání v terénu je takový fartlek, jako nic jiného. Tady si s během nebudete hrát vy, tady si běh bude hrát s vámi. A věřte – nevěřte, začne se vám to líbit. Líbit víc než běhání různě dlouhých a různě rychlých úseků, do kterých se vám nikdy nechce, protože většinou bolí. Při běhání v terénu si ani neuvědomíte, že vás něco bolí, to si uvědomíte, až trénink skončí, ale zato vás pak bude bolet úplně všechno. Z toho však nemusíte mít strach, protože kromě té bolesti vám to přinese i spoustu krásných zážitků, které byste při běhání po silnici nikdy nezažili. Nebo proč si myslíte, že trailový běh zažívá v posledních letech v celém světě takový boom?

To není móda, to je přirozenost

Tak jako se v celém světě ubírá stále více a více lidí k duchovnosti, znovu objevuje podstatu života a bytí vůbec, tak ze stejného důvodu se stále více a více lidí uchyluje k trailovému běhání. Prostě najednou si člověk začíná uvědomovat, že do té přírody patří. Že do ní patří stejně tak, jako kanec, srnka, zajíc či bažant, které najednou při svých výbězích za hranice všednodennosti potkává. Najednou si začne uvědomovat, že nepotřebuje „komfort“ silnice, že je mu daleko lépe, když si trošku „hrábne“, protože pak cítí, že najednou už není jen monotónní stroj, který stačí nastavit na určité otáčky a on si pak bez další obsluhy kroutí ty „své“ kilometry, bez ohledu na to, kde se zrovna, v kterém městě, nalézá. 

Běhání v přírodě je šancí naučit děti, aby měly rády běh a přirozeně pochopily co je ekologie

Dospělý člověk není nic jiného než velké dítě. Jestliže se tohle velké dítě může naučit mít rádo běh v terénu, oč lehčí by to mělo být u dětí? To už je ale asi otázka do úplně jiného tématu. Ale mám za to, že sem patří. Minimálně proto, že naše děti přeci také musí jednou objevit, jak je běh a běhání krásné a že příroda je matkou života.

P.S.

Již brzy vás pozveme na výlet s Výletem. Že nevíte co to je Výlet, vyčkejte času, včas se to dozvíte.

Achillova šlacha je nejsilnější šlachou v lidském těle. Jde o úponovou šlachu tříhlavého svalu bérce (m. triceps surae). Její funkcí je plantární flexe nohy (pohyb špičky nohy k podložce) v hlezenním kloubu (kotníku). Při běhu či chůzi se zapojuje velmi významně ve fázi odrazu (odvalení). Z toho též vyplývá, že je velmi významně namáhaná při provádění většiny sportů a též proč je tak často příčinou zdravotních problémů sportovců.

Postižení Achillovi šlachy

Postižení Achillovy šlachy můžeme rozdělit do tří skupin:

• záněty Achillovy šlachy (peritendinitidy)
• zhmoždění Achillovy šlachy (kontuze)
• prasknutí Achillovy šlachy (ruptura)

Záněty Achillovi šlachy (peritendinitidy)

První stádium zánětu Achillovi šlachy – stádium bolesti po zátěži

U běžců se velmi často vyskytují tzv. peritendinitidy (záněty šlach a jejích obalů). Zánět se v prvním stádiu projevuje bolestí po tréninku (po zátěži) v oblasti, kde se Achillova šlacha nachází, dále jejím zduřením a bolestivostí na pohmat. Toto stádium je léčitelné použitím zevně působících látek (sprejů, gelů a mastí) v oblasti zduření šlachy. Omezení tréninku při prvním stádiu zánětu Achillovy šlachy není nijak drastické, obvykle stačí jeden týden. Proto se vyplatí být pozorný a k reakcím svého těla citlivý, při dalších stádiích už trvá tréninkový výpadek mnohem déle.

Druhé stádium záněty Achillovi šlachy – stádium bolesti již v průběhu zátěže

Příznaky jsou stejné jako u prvního stádia, podobná je i léčba, kterou je však vhodné doplnit o elektroterapii, magnetoterapii či léčení pomocí laserem. V tomto stádiu již počítejte, že minimální doba výpadku v tréninku a léčení bude trvat 3 týdny. 

Třetí stádium zánětu Achillovi šlachy – bolesti v klidu

Pokud necháte zánět Achillovy šlachy dojít až do třetího stádia, tak vás bude Achillovka bolet i v klidu a počítejte s tím, že noha půjde na 4 týdny do sádry, pak bude následovat rehabilitace a lokální terapie. Pokud budete tedy netrpěliví v prvním či druhém stádiu zánětu Achillovky a budete se to snažit „rozběhat“, tak počítejte s tím, že třetí stádium vám vystaví stopku na 2 – 3 měsíce! 

Při doléčování zánětu Achillovky (ve všech stádiích) a prevenci, je vhodné použít taping (s jeho prováděním vás seznámíme na Běžecké škole za dva týdny). 

Čtvrté stádium zánětu Achillovi šlachy – chronické

Při neléčení přechází peritendinitida do chronického stádia (trvalé bolesti při sebemenší zátěži, případně i v klidu). Toto stádium vyžaduje operaci a ani ta nemusí být vždy úspěšná. 

Jak jste již jistě pochopili, je nejlepší dopřát Achillovce klid již při prvním stádiu, neboť jeho léčení je nejkratší a výsledky nejlepší.

Zhmoždění Achillovi šlachy (kontuze)

Přímé zhmoždění Achillovy šlachy je poměrně častým zdravotním problémem, který si běžec přivodí doslova a do písmene tak, že ani neví jak. Stačí špatný došlap na nerovném povrchu (naražení na kámen, klacek, pařez při běhu v terénu). Při zhmoždění Achillovy šlachy dochází k drobným trhlinkám ve šlaše či jejích obalech, vzniku drobných krevních výronů s otokem a bolestí. U většiny těchto poškození není porušena struktura šlachy. Otok a bolestivost vás však bude omezovat v tréninku.

Léčba zhmoždění Achillovi šlachy

Okamžitě zahájit ledování, dále je pak třeba tlumit bolestivost, otok a zánětlivou reakci. Tímto bráníme nejen vzniku méně kvalitní jizvy, avšak i ovlivnění pohybových stereotypů (ulevování, šetření poškozené Achillovky) a následné přetěžování jiných oblastí pohybového aparátu. K léčení se nejlépe hodí spreje, masti a gely, fyzioterapie (magnetoterapie, ultrazvuk). Tím nejen urychlíte hojení, ale tlumíte i bolest. Metodovou volbou je terapie laserem.

Prasknutí Achillovi šlachy (ruptura)

Nejhorší a nejtěžší poškození Achillovy šlach nastává, když vám Achillovka rupne (praskne). K tomuto zranění nejčastěji dochází u starších lidí, dosti často u bývalých sportovců, kteří si po delší době jdou zaběhat, zahrát tenis, fotbálek, hokej, volejbal, basketbal a podobně. Častou příčinou bývá to, že se pořádně nerozcvičí (co by se kvůli té chvilce zdržovali?) a při prvním rychlém kroku, odrazu, výskoku, doskoku, došlapu ucítí prudkou bolest v oblasti Achillovky, kterou doprovází zvuk, jako když se zlomí suchý klacek. Při pokusu vstát se nemohou postavit na špičku. Pří rupnutí Achillovy šlachy nemusíte cítit bolest při doteku ani se nemusí vytvořit krevní výron. 

Léčba prasknutí Achillovi šlachy

Postiženou nohu co nejrychleji uložit do zvýšené polohy a zaledovat. Nutná je operace – sešití šlachy a následná fixace sádrou po dobu šesti týdnů.

Prevence zranění Achillovi šlachy

Nejlepší prevencí proti možným zraněním Achillovy šlachy je důkladné rozcvičení před intervalovým (intenzivním tréninkem), vběhnutím do terénu, posilování, při němž budeme skákat, zvedat těžká břemena…

Prevencí proti možným zraněním Achillovy šlachy, ale vůbec všech šlach, co jich v těle máme, je i dobrý pitný režim, neboť při nedostatečném příjmu tekutin během výkonu jsou právě šlachy a úpony jako první „odstaveny“ od přívodu tekutin (zahušťování krve nedovolí transport krve a tím i tekutin) a tím vysychají. Z toho důvodu ztrácejí elasticitu (pružnost) a tak i malé přetížení může být iniciaci výše popsaných zranění. 

Seriál byl napsán pro časopis Běžecký svět, který jsem vydával společně s Janem Šourkem v letech 2002 – 2004, a byl mým prvním pokusem, jak hobby a výkonnostním běžcům přinést informace z oblasti běhu, které jinde nenajdou. Autorem textu je MUDr. Jaroslav Pilný.

Běžecká zranění. Jak jim předcházet a jak je léčit

Úrazy bérce. Jak jim předcházet a jak je léčit

Úrazy kotníku. Jak jim předcházet a jak je léčit

Úrazy kolene. Jak jim předcházet a jak je léčit

Úrazy stehna. Jak jim předcházet a jak je léčit

Zranění nohy, nejčernější můra běžců a běžky. Patní ostruha 

Jste vystresovaní z toho, co musíte v životě všechno zvládnout, dopujete se cukry, aby vám rychle dodaly energii, a vy jste se v následující chvíli nesložili? Špatně! Mnohem lépe uděláte, když si dopřejete půlhodinku volného běhu, či chůze a nadopujete se kyslíkem.

Při běhu či chůzi, ale i při jiném aerobním pohybu, třeba plavání, jízdě na kole, jízdě na inlinech, aerobiku, tanci… vaše svaly začnou spalovat tuky a cukry přenechají mozku.

Spalujete-li cukry svaly, protože jste se již dlouho, velmi dlouho nehýbaly a chybí vám tukové enzymy, začne vám klesat hladina cukru v krvi.

Na to zareaguje mozek tím, že se budete najednou cítit velmi unaveni, roztěkaní, nesoustředění. Co člověk, který se dostane do tohoto stavu, udělá jako první co?

Hrábne po něčem sladkém, po něčem, co mu dodá rychle energii. Opět špatně!

Měl by jít ven, na vzduch, nadýchat se kyslíku! Jakmile se totiž váš metabolický systém přestaví na spalování tuků (dojde k tomu tak po třech měsících pravidelného chození nebo běhání), tak se hladina cukru ustálí – bude konstantní.

Budete se moci soustředit na vše potřebné, aniž byste se museli dopovat cukrem, který jediný zajistí rychlý vzestup cukru v krvi (taky je to cukr, že?), ale ve skutečnosti vábí stresové hormony, takže za půl hodiny jste opět tam, kde jste byli – nervózní, roztěkaní, podráždění, zkrátka na zabití.

No a takhle to běží pořád dokolečka dokola, okolo stola, la, la, dokud vám nedojde, že byste měli začít chodit, chodit venku, alespoň půl hodiny denně.