Dva roky uběhly od chvíle, co jsem dostal otázku od Dany Škorpilové „kolik toho naběháte?“. Myslím, že má odpověď ji překvapila „nic, před 20 lety jsem běhal na tramvaj, aby mě neujela“.
Cesta Jakuba Jaksche, jak jí sám zaznamenal a prožil
Jestli si dobře pamatuji, tak se mě Dana zeptala ještě dvakrát, než začala klást další otázky. Nakonec řekla „předám to Milošovi a on něco vymyslí “. Co to bylo za otázky? Na historii a cíle.
V mladí jsem hodně chodil (třeba i z Prahy na Říp 50 km) a jezdil na trampské víkendy. Po nástupu do práce toto odpadlo a hlavním pohybem byla práce, a to řezač v tiskárně. Denně jsem odnosil po 15 kg na vzdálenost několika metrů 1-4 tuny billboardů a vypadal jsem dobře (namakaně) a měl krásných 78 kg.
Po roce jsem za svou aktivitu dostal nabídku řídit oddělení dokončení reklamy. Rozvíjející se obor. Velká příležitost (bylo mi čerstvě 20 let), spousta možností a zkušeností přede mnou, ale postupně hodně kancelářské práce 🙁. Čas běžel a jak stoupala moje pozice, tak s tím stoupal stres, sezení, špatný spánek. Nebyl žádný pohyb, a tak šplhala moje váha a přidaly se zdravotní problémy.
Za 20 let jsem to dotáhl na 108 kg, což při mých 178 cm nic moc. Nejvíce to odnesly záda, a tak na hranici 40 let jsem spal v polosedě, v noci byl vzhůru klidně 5x a rozhýbával záda. Po absolvování různých rehabilitací jsem dostal jasné resumé “zhubnout a posílit břišní svaly”, jinak budu na rehabilitaci furt a nic moc se nezmění. Děkuji za tyto slova panu Dr. Janu Hejmovi!
Zde nastal zlom! Ale jak zhubnout? Jak posílit? Děkuji Milu Š. za navedení na novou cestu stravování. Změna jídelníčku bylo to první a nejdůležitější pro mou změnu, tedy hned poté, jak jsem si to uvědomil. Přestat snídat koblihu, ale přidat zeleninu, přestat se cpát, když cítím nasycení a večer přestat dělat popelnici, to byly základy změny.
Za dva měsíce snížení váhy o prvních 10 kg. Po čase ale přišla potřeba přidat pohyb, jelikož snižování váhy hodně zpomalovalo. Začal jsem denně ráno na lačno trénovat na eliptickém trenažeru. 20, 30, 40 minut a po 1,5 měsíci již hodinu. Postupně se také zvyšovalo zatížení na stroji. V průběhu času jsem dále zjišťoval, jak funguje jídlo v těle. Po absolvování kurzu „(nejen) sportovní výživa“ (mohu jen doporučit) jsem ještě poupravil pohled na stravování. Při představování účastníků kurzu jsem dostal zpětnou vazbu na mé cvičení doma, Iva řekla „jednou ti to bude doma malé a vyběhneš!“ a měla pravdu! Trvalo to asi půl roku a já si napsal do běžecké školy Miloše Škorpila o individuální plán.
V tu dobu byla moje váha již krásně kolem 88 Kg. Změna jídelníčku a trénování se projevilo. Oslovit trenéra mě nenapadlo samo, myšlenka využít trenéra a ideálně profesionála se zkušenostmi mně byla vnuknuta „Učte se od těch nejlepších v dané oblasti, cesta bude bezpečnější, rychlejší, a nakonec i levnější“!
Zlom! Začíná cesta běhu! Zadání pro Miloše bylo: po každém běhu fungovat, každý běh doběhnout a nesmí se mi nic stát. A vize? Ještě hubnout, za dva měsíce uběhnout půlmaraton v Nymburce, poté do roka maraton. 24.2.2019 přišel první test, běžím do vedlejší vesnice 5,5 km. Jasně jsem přetáhl tempo, nicméně to jsem se dozvěděl až později. „Do čeho jsem se to vrhl, jsem magor“ říkám si uvnitř, ale plán od Miloše už je v počítači.
Cesta za běžeckými zítřky začala. Plán 4x týdně běhat dle tepové frekvence a jednou trochu posilovat. Snažil jsem se dodržovat přesně nastavené zóny: zahřívání, běh, chladnutí a protažení! No věřte, sranda to ze začátku nebyla a někdy není ani teď. Na začátku jsem nabíral první sílu do nohou a začátečnické objemy, to celkem šlo. Po nějakém čase ale přišly tréninky, které končily výkřiky a funěním, kdy si člověk pomyslel, že je to naposledy! Například dnes již můj oblíbený trénink 30/20/10, má ranní dávka výletů tepové frekvence do výšin “smrti”.
Představte si: 4:00 zvoní budík (je to trochu brzo, ale kolem 6:00 sedím normálně v kanceláři a odpoledne není jisté, že se povede), nechce se mi, přesto se převlékám do večer připravené hromady. Ráno, kdyby něco chybělo, tak mě mé druhé já přesvědčuje „to teď nenajdeš, jdi spát“.
4:10 vybíhám pomaličku ze dvora a za 10 min dobíhám na kraje obce. Zastavím, dělám abecedu, pomaličku se rozběhnu, přepnu hodinky do stavu běh a šílenost může začít. Pomalu, rychle, sprint, pomalu, rychle, sprint a pořád dokola. Po 5. sadě funím a jsem úplně KO. No jo, ale já to mám zopakovat!
Napoprvé to bylo jen 2x a bylo to šílené, ale po vychladnutí přišel neuvěřitelně krásný pocit. Po měsíci přišlo kladné zhodnocení (v této době jsem uběhl 11 km a z toho 8 km rychlostí 6:45 min/km při tepové frekvenci 150 tep/min) a plán do půlmaratonu. No, moc jsem ještě nevěřil v dosáhnutí této mety, ale trénink jsem dodržoval a Milošovi věřil. Měsíc se s měsícem sešel a bylo to tu! Sobota odpoledne před závodem. Najednou jsem nevěděl, co zítra, byl jsem nejistý!
Volám: „Ahoj Miloši, máš chvíli?“ Miloš: „Ahoj, mám teď kemp a trénuju, co se děje?” Já: „No víš ten Nymburk je zítra a já nějak nevím.” Miloš: „Už zítra? Za chvilku zavolám.” Jak řekl, udělal.
První přišlo ujištění, že na to mám (3x, nevěřil jsem) a pak už jen praktické rady: neblázni na začátku, první km to s tebou bude bouřit, vydrž, pij pokaždé trochu, namaž se, ať nejsi odřený. Díky za tyto rady, při závodě všechny pomohly.
Den D, 28.4. můj první závod, 2 měsíce přípravy po 20 letech sezení. Byl jsem nervózní, ale připravený! Start! Tep letí nahoru, dav se řítí a sluchátka na mě řvou: „Máš vysoký tep, tavíš se!“ První km byly těžké, přesně jak Miloš řekl. Na cca 4 km se již vše uklidňuje a já běžím přesně dle tepů. První kolo, 10 km takřka za mnou a já čekám svou morální podporu, své podporovatele. Kde jsou? Běžím dál a další km smutním. To už se ale blíží schody na most přes Labe a jsem v půlce druhého kola. Teď už vím, že dnes to dopadne. Držím se několika tváří, kteří běží podobné tempo. Přebíhám elektrárnu a točím špičku. Cíl už vidím, řítím se, cílová rovinka a je to! 2 hodiny a 6 min a 21,1 km je za mnou. Uroním slzu. Rodina mě vítá v cíli a dcera při tom říká: „Tati slíbil jsi, že s tebou poběžím, tak pojď!“ A nic nedbá, že když měla běžet v půlce závodu, tak se vypařila, a proto mě nestihli. Po chvilce protahování podléhám a bolavý běžím kus pro radost dcery. Později píšu Milošovi dojmy. Neuběhne týden a mám v mailu další část plánu, nové tři měsíce.
Přišla nová motivace -maraton. Tréninky se stupňují, přidávají se nové druhy intenzivních běhů a delší a delší sobotní long run. 11. srpna běžím druhý soukromý testovací půlmaraton – 1 hodina 53 min a vyslovuji svou vizi. Miloš se zamyslí, zhodnotí a potvrdí „to by šlo“. Je rozhodnuto, maraton v Třeboni 19.10.
Běhání posunulo mou váhu již na cca 83 kg, ale také začalo měnit i mou postavu. Dostávám poslední část tréninku do maratonu. Pokaždé co překonám o 2 km předchozí délku dlouhého běhu jsem šťastný a víc si věřím! Studená (tedy spíše horká) sprcha pokory přichází včas! Nevím proč, ale zrovna ten poslední, nejdelší long run před maratonem podcením nebo jsem spíše asi sebejistý a namyšlený.
Je sobota, den dlouhých běhů. První moje chyba, neběžím ráno, jak jsem zvyklý, ale celý den něco dělám a v 17:00 hod se zabalím a vybíhám. Na začátku se nechám rozhodit dětmi a na 8 km si uvědomím, že běžím jen s vodou a není ji moc. Vše špatně a pokora mi právě chybí! Nic nedbám a běžím dál. Od 20 km toho mám plné nohy, od 25 km nohy táhnu. 30 km, zpomalit a vychladnout. Poslední 2 km domu za tmy sotva jdu!
Totální vyčerpání. Doma nemám sílu nic pozřít, trochu se napiju a hodinu o sobě nevím, zase se napiju a další hodina pryč. Teprve po dvou hodinách začínám jíst a luxovat co najdu. Velká škola pokory tento běh! Nikdy znova nechodit do takového běhu! Ale čas běží dál a je to tu!
Třeboň! Jedu s kamarádem Jirkou den do předu. Úplná pohoda, oba si to užíváme. Zítra přijde můj první maratonu a Jirkův půlmaraton. Nové rady od Miloše: „Pokaždé trochu banánu a pij!“ Nakonec přišla i slova podpory. Vše probíhalo v pohodě, než jsme se začali převlékat. Dopadlo to na mě, nebyl jsem schopen si připevnit ani číslo, jak se mi klepaly ruce. Chvíli trvalo, než to opadlo. Došli jsme na start a za chvilku už nebylo na co čekat.
Start! Maratonci vyběhli. První km protloukání a pak usídlení ve skupině na 4:15. Běžím v pohodě do 22 km, kde mám potřebu na malou…., ale přece si je nenechám utéct. Kolem 26 km, na mě přichází začátek lehké únavy, zdržím se na občerstvení a už jsou pryč. Dál běžím sám, občas nějaká tvář si se mnou prohodí místo. Běží se mi celkem fajn a podpora na trati mi dokáže vykouzlit úsměv a nalít trochu energie – například skupinka podporující maminku „mami super, mami hobluj“! Díky za každého na trase, který podporuje. 32 km a již není šance držet dále. Keřík, úleva a problém. Za tu chvilku mi nohy ztuhly, že sotva jdu. Další km mi trvá se dostat do tempa.
Poučení: „Jdi, dokud jsou nohy ještě v pohodě“! Blíží se známá zeď, 35 km, jak ji překonat? Hlava mě podržela, hlásí: „Už jen 7 km jako doma po obci při výběhu, to je ok.“ Moc mi pomohlo toto přirovnání. 39,5 km a je tu další průšvih, křeč v pravé noze. Přecházím do chůze s bolestí a snažím se pomalu jít. V tuto chvíli je super, mít s sebou přítele. Podporu! Volám o morální pomoc, chvíli povídáme a já se pomalu rozbíhám. Už značně vyčerpaný vybíhám z lesů na cca 41 km a přes louku vidím město a na druhé straně louky Jirku. Jsem rád, že se připojuje a dává mi napít. Jen ty následná slova mě děsí „co se tu flákáš, přidej“. Probíháme poslední dvě zatáčky, přibíháme do městské brány a Jirka povídá: „Tak sprint do cíle!“, „CO?!“ je jediné na co se zmůžu. „No sprint!“ je odpověď.
Nechal jsem se hecnout a finiš byl skvělý. Radost, štěstí, hrdost! Čas 4:30:39, nevím, zda je super nebo ne, ale je můj. Považuji to za úspěch, 8 měsíců přípravy po předchozích 20 letech sezení a nic nedělání. Cesta k úspěchu nebyla snadná, ale tak to má být. Za 1 rok a 7 měsíců změna váhy o 28 kg, změna postavy, kondice, síly. Bolest zad, jak jsem ji znal, ustoupila.
Dnes také věřím „Cesta je cíl, cíl je cesta.“ Cesta přinesla nová přátelství, nové myšlení a také nový pohled na svět. Co byl a je další cíl? Maraton s Milošem pod 4 hodiny, snad to letos přes COVID dopadne, již přes rok se snažím připravovat.
A co jde dál dělat nebo dokázat, když člověk chce? Třeba běhat na podporu dobrých věcí jako je třeba „poutní maraton“, na podporu hospice (letos měl délku 46 km) nebo běhat na podporu lidí, kteří se nemají tak dobře, „běh dobré vůle“ nebo podpořit lidi, kteří chtějí změnu a ukazovat jim prostě cestu anebo se třeba podílet na přání k narozeninám a to zaběhnout 61 km.
Vše jde, je to na nás, protože „Buď chceš nebo nechceš, ostatní jsou kecy“.
Díky Miloši! Díky za podporu, plány, rady, a nakonec vzniklé přátelství! Díky za cestu, kterou ukazuješ. Díky za dva roky v nízkém letu nad zemí.
Ahoj Kubo,
na maraton v Třeboni 2019 moc ráda vzpomínám. Byl můj druhý v roce i v životě. Zaběhla jsem svůj vysněný čas a to díky skupince podporovatelů, kteří mi fandili “mami super, mámo hobluj!”. Inu svět je malý a o náhody v něm není nouze.