Zacyklování, to je to, co se stane snad každému, kdo usiluje v jakémkoliv druhu sportu o to, sáhnout si na samý vrchol.

Kdo se někdy o něco podobného pokoušel, nejspíš si vzpomene, že se dostal do fáze, kdy výkonnost stoupala a stoupala a stoupala, a on podpořen dobrými výsledky makal a makal a makal, přestože mu všechno říkalo: woe uber plyn, než se ucho utrhne, džbán rozbije, sud přeteče.

Když jsem se ještě sám připravoval na závody, bez ohledu na to, jestli pod vedením trenéra, či později pod nadvládou své hlavy a svého ega, stalo se mi mnohokrát, kdy jsem si říkal: už by to chtělo ubrat, a při tom ještě více přidal plyn.

Stejně se mi vedlo, když jsem si před závodem říkal: ne abys to zase rozeběhl jako magor a pak zase vytuhnul. Pak jsem se startovním výstřelem vyletěl, jako když po mně střelí, a týdny práce byly po pár kilometrech v čoudeli.

Mám klienty, kteří jsou velmi rozumní, ale jak už to tak bývá, občas si tu a tam něco přidají, ubrat je napadne, až když už tělo vyhlásí generální stávku, což už je na nějaké reakce v podobě ubrání tréninkové zátěže pozdě, neboť energetické zásoby byly vyčerpány a bude třeba je opět pomalu a trpělivě načerpat.

Pokud se v popsaném poznáváte, tak ve chvíli, kdy vás napadne, že byste mohli ještě zařadit vyšší rychlost a přidat, tak radši zpomalte, nebo ještě lépe zastavte a vrazte tam zpátečku, než se vám váš stroj rozpadne.