Bibli zná, nebo o ní alespoň něco ví, každý člověk. O běžecké bibli – Born To Run, minimálně slyšel každý běžec. Bible říká: „Na počátku bylo slovo“, běžecká bible, kromě jiného, říká: „Na počátku byl králík“.

Na počátku objevu, že člověk byl zrozen k běhu, byla pitva králika

Ty velké břišní svaly na bránici? Musí být přichyceny k něčemu pevnému, takže jsou napojeny k bederním obratlům, stejně jako byste přivázali plachty k ráhnu. Tak je tomu u všech savců počínaje velrybami a vombaty konče, jenže tenhle zajíc je uspořádaný jinak. Místo aby se držely něčeho pevného, jsou jeho břišní svaly spojené s těmito útvary podobnými kuřecím křidélkům. 

David na jeden z nich zatlačil prstem. Zajímavé. Nechal se stlačit jako spirálová pružina a po uvolnění tlaku se vrátil do původní pozice. Proč by ale právě zajíc ze všech savců na světě potřeboval mít v břiše pružiny?

Fajn, pomyslel si David, možná ty pružiny mají něco společného s rychlostí. Co se tedy podílí na rychlosti? David si začal v duchu odškrtávat jednotlivé položky. Uvidíme. Potřebujeme mít aerodynamické tělo. Úžasné reflexy. Silné hýždě. Objemné kapilární cévy. Rychle se smršťující svalová vlákna. Malá, drobná chodidla. Pružné šlachy, které vracejí elastickou energii. Tenké svaly u pacek, mohutné svaly u kloubů…

Sakra. Netrvalo dlouho a David pochopil, že se dostal do slepé uličky. Na rychlosti se podílí spousta faktorů a králíci jich se svými lovci většinu sdílejí. Místo, aby zjistil, čím se od sebe liší, nacházel u nich podobnosti. Zkusil tedy trik, který ho naučil doktor Bramble. Když nedokážeš odpovědět na otázku, formuluj ji obráceně. Nezabývej se tím, co je činí rychlým, ale tím, co je zpomaluje. Není koneckonců důležité, jak rychle dokáže králík běžet, ale to, jak dlouho vydrží rychle běžet, než najde noru, do níž se může schovat. 

Při běhu nás limituje množství vzduchu (kyslíku), který máme k dispozici

Žádný vzduch rovná se, žádná rychlost. Zkuste sprintovat a zadržet při tom dech, a uvidíte, jak daleko se dostanete. Vaše svaly potřebují kyslík, aby mohly spalovat kalorie (z cukrů, tuků, bílkovin) a měnit je na energii. Takže čím lépe vyměňujeme plyny, tedy vdechujeme kyslík a vydechujeme kysličník uhličitý, tím déle vydržíme běžet plnou rychlostí (proto je tak „oblíbený” krevní dopink!).

Počkat! To tedy znamená, že aby králík udržel náskok před chňapajícími čelistmi, potřebuje o něco více kyslíku než jeho pronásledovatel. David si v duchu představil viktoriánský létající stroj, jednu z těch potrhlých, ale přesvědčivých mašinek plných pístů, parních ventilů a nekonečného množství pák. 

Páky

Ty pružiny začínají dávat smysl. Musí jít o páky, které pomáhají v práci plicím králíka, pumpují dovnitř a ven vzduch jako měch u krbu.

Jasně, když si odmyslím ty páky, copak nejsou stejným způsobem stavěni všichni ostatní savci? Možná proto je bránice uchycena k bederním obratlům. Ne proto, že je páteř pevná a nehne se, ale protože je ohebná. Protože se ohýbá. 

Vzduch

V našich tělech jde hlavně o to, jak do nich dostat vzduch. Získávání vzduchu možná určovalo, jak budou vypadat naše těla. 

Zde se nabízí, proč běhat ve funkčním prádle. Nejen proto, že odvádí pot od těla, ale i proto, že umožňuje přístupu vzduchu ke kůži – kožní dýchání. To je možná jedno z tajemství obdivuhodných výkonů Antona Krupicky. Tedy proč běhá jen v trenkách – umožňuje mu to dýchat celým povrchem těla[modra].

Bože, bylo to tak jednoduché, a tak neuvěřitelné! Jestli se David nemýlil, vyřešil právě jednu z největších záhad vývoje člověka. Nikdo nikdy nepřišel na to, proč se první lidé vyčlenili ze všech ostatních stvoření, zvedli přední končetiny nad zem a vstali. Aby dýchali! Aby se jim otevřela hrdla, uvolnil hrudník a mohli dýchat lépe než všichni další živočichové na planetě. 

Běhat! Tvrdíte, že za vývojem člověka stojí to, aby byl schopný běhat?

Jakmile jsme se zvedli na zadní, všechno se pokazilo. Ztratili jsme rychlost a sílu trupu… Jenže, proč bychom se vzdali síly i rychlosti zároveň. Nemohli jsme tak běhat, nemohli jsme bojovat, nedokázali jsme šplhat a ukrýt se v korunách stromů. Museli bychom vyhynout, pokud bychom výměnou nezískali skutečně něco důležitého.

Proč bychom se vyvíjeli ve slabší stvoření místo v silnější? Došlo k tomu dlouho před tím, než jsme se naučili vyrábět zbraně, jakou jsme tedy měli genetickou výhodu? 

Mohla to snad být schopnost běhat? Zamyslel se doktor Bramble. Nemá snad David pravdu?

Morfologové vědí, co mají v rychle se pohybujícím stroji hledat, a lidské tělo v žádném případě nevyhovuje ideální specifikaci. Stačí se nám podívat na zadek. V celých dějinách obratlovců na Zemi – v celých dějinách – jsou lidé jediní běhající dvounožci bez ocasu. 

Běh je v podstatě pouze kontrolovaný pád, jak ho tedy můžeme řídit a nepadnout na ústa bez protizávaží podobného klokanímu ocasu? 

Poznámka pod čarou MŠ

Jasně, já to říkal:

Když se dítě postaví, tak první co udělá je, že předpaží a pak se rozeběhne (zvednuté paže nahrazují ocas), protože ještě neumí držet rovnováhu a běží tak dlouho, dokud se něčeho nechytne, nebo nespadne na ústa. Teprve až srovná rovnováhu, začne chodit.

Na začátku mi spousta věcí, podporující teorii, že člověku byl dán běh jako prostředek, jímž získal vůči ostatním živočichům na Zemi výhodu, neseděla. Pak jsem začal zvířecí říši dělit na dvě kategorie: na běžce a na chodce. Pokud by se lidé vyvinuli tak, aby většinu času kráčeli a běhali jen v případech nouze, naše mechanické uspořádání by se mělo výrazně podobat uspořádání ostatních chodců. 

Achillova šlacha

Mnohého z nás napadne: „K čemu ji vlastně máme, když nám většinou působí tolik problémů. Při svém hledání doktor Bramble zjistil, že ve srovnání se šimpanzi, s nimiž sdílíme 95% naší DNA, jednu společnou věc nemáme. A to Achillovu šlachu. Proč?

Tvar chodidla nohy člověka

Další rozdíl je ve tvaru našich chodidel. Naše jsou prohnutá, šimpanzí plochá. 

Prsty nohou člověka

Naše prsty jsou krátké a míří dopředu, což pomáhá při běhu, šimpanzí jsou dlouhé a roztažené, což je lepší pro chůzi. 

Zadek (hýždě) člověka

My máme mohutné sedací svaly, šimpanzi v podstatě žádné. 

Šíjový vaz člověka

Šimpanzi ho nemají, ani prasata, ale mají ho psi, koně a lidé.

Teď to začalo být teprve zajímavé: 
Úkolem šíjového vazu je stabilizovat polohu hlavy. Velký zadek je také nutný k běhání. Můžete si to ověřit sami na sobě, když se za zadek chytíte a projdete se po místnosti, bude měkký, jakmile se však rozeběhnete, okamžitě se napne. Jeho úkolem totiž je, udržet trup vzpřímený, abyste nepadli na nos. Stejně tak achillovka nemá při chůzi žádný význam, proto ji šimpanzi postrádají.

Lebka člověka

Když se doktor Bramble zaměřil na lebku, zjistil, že u Australopitheka byla hladká, zatímco u druhu Homo erectus na ní našel mělkou brázdu pro šíjový vaz. Časová linie vývoje člověka začala dostávat jasné obrysy: jak se lidské tělo v průběhu času měnilo, začínalo získávat klíčové vlastnosti běžců.

Doktor Brambe uvažoval dále: Jak je možné, že se u nás vyvinuly všechny specializované prvky běžců, a u ostatních chodců ne? Pro kráčející zvířata by achillovka znamenala komplikaci. Pohybovat se po dvou nohách je jako chůze na chůdách – poslední, co byste potřebovali, jsou roztažitelné pohyblivé šlachy přímo v základně. Achillovka se totiž jen stahuje jako svazek gumy. 

Když začal David hovořit o běhání, předpokládal doktor Bramble, že má na mysli rychlost. Jenže existují dva typy vynikajících běžců: sprinteři a vytrvalci. To by vysvětlovalo, proč jsou naše nohy a chodidla plná pružných vazů. Protože pružné vazy ukládají a uvolňují energii, podobně jako gumový svazek pohánějící balzová letadélka. Čím více gumový svazek zakroutíte, tím dále model doletí. A stejně tak platí, že čím více napnete vazy, tím více energie získáte, když se noha natáhne a švihne dozadu.

Běh je ve skutečnosti jen série skoků, kdy přeskakujeme z jedné nohy na druhou. Šlachy nejsou důležité pro chůzi, ale velmi výkonné pro skákání. Zapomeňme tedy na rychlost, možná jsme se zrodili jako nejlepší vytrvalci na světě. Navíc se prostě člověk musí ptát, proč jako jediný živočišný druh máme tendenci shlukovat se do desetitisíců a běhat jen tak pro zábavu šestadvacet mil v horku. Rekreační běhání má svůj důvod!

Po těchto objevech se doktor Bramble pustil společně s Davidem do testování modelu nejlepšího vytrvalce. K jednomu z jejich největších objevů došlo jen náhodou, když vzal David proběhnout koně. „Chtěli jsme koně nafilmovat, abychom viděli, jak má krok koordinovaný s dýcháním. Potřebovali jsme někoho, kdo by držel lonži, aby se nezamotala, takže David běžel vedle koně. Když jsme pak záběry pustili, bylo na nich něco divného. Pouštěli jsme si pásku několikrát dokola, až nám došlo, co. David i kůň se pohybovali stejnou rychlostí, Davidovy nohy však pracovaly pomaleji. Ačkoli má kůň delší nohy, a navíc čtyři, David dělal delší kroky. Závěr: Člověk má prostě delší krok než kůň. 

Kůň vypadá, jako by se pohyboval vpřed ohromnými skoky, ale kopyta před dopadem na zem švihnou dozadu. Výsledek? Ačkoli má po biomechanické stránce průměrný lidský běžec krátký krok, stále tímto jedním krokem urazí větší vzdálenost než kůň, což jeho běh činí efektivnějším. Se stejným objemem vzduchu v plicích by člověk teoreticky doběhl dál než kůň. 

Podobná zjištění pro oba vědce představovala jen třešničku na dortu jejich velkého objevu. Jak David předpokládal od okamžiku, kdy se díval do rozpitvaného králíka a zjistil, že mu pohled oplácí historie života na Zemi, celá evoluce se týkala vzduchu. Čím vyvinutější druh, tím lepší spalování.