Od nepaměti se člověk pídil po všem, co neznal, co nechápal, čemu nerozuměl. Seděl pod stromem a najednou „duc ho“, dostal jablkem do kebule a objevil gravitační zákon. To byl však pouhý začátek toho, co jej ještě mělo prostřednictvím rány do hlavy potkat.
Vyběhl na kopec ve dne, zahleděl se do dálav, nad hlavou uviděl slunce a mraky, dole pod ním se popásala, na všemi barvami hýřících savanách, stáda zvířat, létali ptáci, tekly řeky, prostě krása vesmírná.
Vyběhl na kopec uprostřed noci a nad hlavou mu zářily myriády hvězd, když na ně zaostřil svůj zrak, uviděl, jak některé se řítí k zemi zanechávaje za sebou ohnivý ohon. Objevil také, že některé jsou větší a mění svou polohu.
Vyběhl na kopec uprostřed letní bouře, dole pod sebou viděl blesky doprovázené bouřením hromů. Najednou jeden z blesků zapálil suchou trávu a před ním se začala odehrávat hra o život.
Stáda zvířat, která se ještě před chvílí klidně popásala nebo schovávala pod stromy před deštěm, se rozběhla jak o život, by svůj život spasila.
Není divu, že si pak začal říkat: „Kdo tady to krásné divadlo režíruje, kdo sem postavil ty úchvatné kulisy, kde se vzalo zářící slunce, kde se vzala tráva, která dává život všem zvířatům a nakonec i mně?
Kde se vzala voda, bychom se jí mohli všichni napít, bychom uhasili žízeň?
Kde se vzaly ty krásné květiny, které nemají kromě své krásy žádný užitek?
Kde, kde, kde…? Kdo, kdo, kdo… za tím vším je?“
Začal běhat na kopec čím dál tím častěji.
Běhal na něj ráno za ranního rozbřesku, když se veškerý život kolem teprve probouzel.
Běhal na něj dopoledne, kdy život kolem ze všeho jen prýštil.
Běhal na něj v poledne, kdy život kolem uléhal v žáru dne k polednímu spánku.
Běhal na něj odpoledne, kdy se probouzel z polední siesty.
Běhal na něj v podvečer, kdy vládu nad životem začali přejímat noční tvorové. Běhal na něj v noci, kdy život pod ním spal.
Běhal na něj zkrátka stále, aby zahlédl toho, nebo to, co svět – život řídí, a nic.
Jednou, když sbíhal ze svého kopce a měl opět hlavu plnou představ o stvořiteli světa, si nevšiml, že mu cestu zkřížil statný strom.
Duc!!! To byla rána, až se mu v hlavě rozsvítilo, až uviděl miliardy hvězdiček, až uviděl všechny svaté a pak už nic.
Když se probral, praštil se do praštěného čela a v novém přívalu bolesti uviděl, ačkoliv měl zavřené oči, celý svět tak, jak byl zvyklý jej vidět ze svého kopce, a uvědomil si svou spojitost se vším tím životem kolem sebe – objevil svého ducha, objevil svou duši, objevil duchovno.
A všechno ostatní jsou jen pohádky, které se vypráví malým dětem, aby byly poslušné a dělaly, co se po nich chce a nepoužívaly svou intuici.
Prostě, když se po nich chce, aby byly ovce.
Od té doby platí, že se člověk učí prostřednictvím vlastního poznání, vlastní zkušenosti, a že ten, kdo se bojí utržit od života nějakou ránu, ví o životě „nic“, neb nikdy nenahlédne hloubky svého ducha, neobjeví podstatu duchovna.
před časem jsem se zpocený zastavil na tržišti na preso… Stojím u kávy a pozoruji cvrkot kolem sebe… A najednou krátký pocit (?), že jsem něco jako “neosobní” divák, postavy kolem se pohybují jako ve filmu… Klid v tom ruchu kolem, bezpečí… V momentě, kdy si ten piják kafe uvědomil jak je to fajn, bylo to pryč… Od té doby to marně hledám…