Občas dostanu otázku, na kterou neumím odpovědět. Otázku, která není z těch, na něž mám odpověď téměř vždycky, tedy z těch týkajících se věcí okolo běhu. Ale odpovědět na to, jak rychle bych nyní zvládnul uběhnout tu či onu vzdálenost, odpovědět neumím. Neumím, protože vůbec netrénuji tempo.

Když si jdu zaběhat, tak běžím, někdy rychleji, někdy pomaleji, někdy se jen tak plížím. Zastavím se, pokochám se a čas – ten neřeším vůbec.

Pak se postavím na start nějakého závodu, postavím se úplně dozadu startovního pole a startovní čáru protínám mezi posledními. Pomalu se probíjím vpřed, zahlédnu-li před sebou nějakou oběť (někoho známého), neslyšně se k němu zezadu přiblížím, a pak dupnu na plyn a přeženu se kolem něj, aby se moc necukal a nechtěl mi to vrátit. 

Takto se pomalu posouvám startovním polem dopředu.

Stejným způsobem jsem běžel ve Zlíně před šesti týdny svůj pětikilometrový úsek v rámci Festivalového půlmaratonu a včera na Spa runu v Mariánských Lázních 6400 metrů.

Ve Zlíně jsem si zvolna doběhl na metu 10 kilometrů, plánoval jsem to dát za nějakých 58 minut a bylo to za 53 minut. Včera jsem to běžel v průměrném tempu 4:54 min/km, tak si říkám, že bych si mohl dát v září na Run Tour v Praze desítku pod 50 minut.

A teď mám dilema: mám se na to začít systematicky připravovat, nebo běhat dál na pohodu a prostě to tam fláknout?

Jo a včera, jsem si ještě, protože jsem lempl, lempovatej, musel v průběhu závodu zavazovat tkaničku :).