Ne, nepopletl jsem si písmenka a nechtěl napsat očistnou kúru, anýbrž očistnou túru. Že jste o tom ještě nikdy neslyšeli? A co má být? Já taky ne. Ale úplná hloupost to určitě není, vždyť očistnou túrou může být klidně i očistná kúra, záleží na tom, jak ji celou pojmeme.

Na tenhle geniální nápad mě asi nějak navedl první Ústecký půlmaraton, při němž jsme proběhli dokonalou očistou shůry a vůbec k tomu nepotřebovali atombordel, ba právě naopak, kdo na sobě neměl jakoukoli pláštěnku, očistil každý milimetr své kůže. Také jsme si v cíli libovali, že jsme se skvěle osprchovali a dokonce zadarmo. Je fakt, že když jsem na parkovišti ve Foru ždímal ponožky, tekla z nich ještě teplá voda. 

Tuhle očistu jsem ale až tak na mysli neměl, i když vlastně ano, při očistě túrou jde o to, dokonale si vymýt hlavu od všeho, co vám v ní straší, a to se myslím mnohým povedlo i v tom Ústí. Minimálně z hlavy vymyli myšlenky na to, zda to dají či ne, a jak se po tom budou cítit, a jestli budou moci pak vůbec chodit – o běhání už ani nemluvě. A vidíte, dali to a chodí, a hlavu mají v oblacích, neboť když člověk dokáže nemožné, má pocit, že může lítat a cítí se tak nějak lehčeji a radostněji a to jsou stejné účinky, jež jsou vlastní jak očistné túře, tak očistné kúře – cítit se jak znovuzrozený a vnitřně čistý, neboť ničím nezasviněný.

Očistnou kúru jsem si dal v životě mockrát, očistných túr však mnohem víc. Pravdou ale je, že když jsem si dával očistnou túru se záměrem očistit se, uvolnit se, vyprázdnit se, spojil jsem povětšinou i s očistnou kúrou. Prostě ráno jsem se jen napil a vyběhl, a sebou si nesl jen čistou vodu, aby energie v mém těle mohla proudit a vše, co mě má opustit, tak učinilo. 

Když vyrazíte na očistnou túru, měli byste ctít zásadu pomalého tempa, aby se vaše tělo, vaše mysl, celý člověk, mohli koupat v kyslíkové lázni a také proto, abyste na ní vydrželi co nejdéle. Při pomalém tempu je tělo schopné při dostatečném přísunu vody, i přesto, že vám notně kručí v žaludku, vydržet celý den. Postupně si bere energii z vašich tukových zásob, když už cukr došel. Pokud ale vyrazíte v kvapíkovém tempu, vyčerpáte cukry a tělo není schopné přejít na tuky, a z očistné túry se stane prachobyčejný trénink. 

Proč je podzim vhodným obdobím na očistné túry

Jednoduše proto, že teplota vzduchu bývá optimální (ani horko, ani zima), optimální je i vlhkost vzduchu, takže se tolik nepotíte a tím pádem můžete i s poměrně malým množstvím vody urazit dlouhé vzdálenosti a kdyby vám náhodou došlo, tak si do kapsy vezměte pár datlí, stejně jako si je brali beduíni na své výpravy napříč pouštěmi.

S vírou, láskou a trpělivostí dokáže člověk zvrátit čas! „Zákon času a odstupu“, jak bych to pojmenoval, funguje.

Funguje, bohužel však jeho účinnost má své hranice, ty hranice jsou dány tím, jestli věříme či ne.

Věří-li člověk, že dělá dobrou věc, nenechá se zviklat zdánlivými nezdary, třeba když se snaží zhubnout, uzdravit se, vybudovat si dávno ztracenou fyzickou kondici, neboť výsledky jsou patrné až s odstupem času, takže je potřeba notná dávka trpělivosti.

Pokud nebude trpělivý a nebudete věřit, že to, co děláte, vám přinese „za čas“ kýžený výsledek, tak je skoro lepší ani nezačínat.

Vím, říká se: „Je lepší dělat něco než nic“, i já to říkám, ale bez víry to fakt nemá smysl.

A tak začněte nejdříve ze všeho pracovat na své víře. Vaše víra může mít tisíce podob, klidně to může být: zhubnu, uzdravím se, vybuduji si dobrou fyzickou kondici…

Víte, proč to takto a jedině takto funguje?

Je to jednoduché, funguje to takto proto, neboť víra představuje z hlediska času – nekonečno. I proto je tak těžké mnohdy uvěřit, neboť nikdy nedohlédneme konce svého snažení, na druhou stranu to znamená, že máme práci na celý život.

Zákon času a odstupu funguje ve všech sférách lidského konání, včetně politiky. Takže kdo čeká, že švihnutím kouzelného proutku bude všechno růžové a éňo ňůňo, tak radši ať vyleze zpět na višeň, z níž spadl.

Běžíce přes kořeny, zakopáváme, nadáváme na ně, zlobíme se na stromy, že nám je staví do cesty, při první příležitosti je odsekáme, zalijeme do asfaltu či do betonu a libujeme si, jak jsme na ně vyzráli.

Za čas se na místo své pomsty vrátíme a zjistíme, že ty kořeny jsou tu zase. Ty kořeny tu budou stále, budou tady stále, aby nám připomněly a připomínaly, že nic se nedá obcházet – přecházet.

Každý ten kořen představuje něco, co se máme v životě naučit. Ve chvíli, kdy se všechno naučíme, přestanou nám ty kořeny vadit – stanou se naší součástí, protože jsme je přijali za své.

Stejné je to se vším, co se děje v životě člověka, v celém světě. Dokud s problémy bojujete, místo abyste se snažili pochopit, proč tu jsou, abyste se je snažili přijmout, budou tu stále a budou stále větší.

Ve chvíli, od kdy začneme jako lidé k problémům přistupovat tak, že bude navýsost zřejmé, že se je nesnažíme přečůrat, ale chceme je skutečně pochopit a tím vyřešit, začneme se jako lidstvo vracet do časů, kdy byl na světě ráj …, vrátíme se ke kořenům!

Nevzpomínám si na svůj první běh v životě, když si ho ale před očima představím, tak se vidím s rozpaženýma rukama běžet proti vycházejícímu slunci.

Na jaře je to veliká, jasná, červená koule – vzduch je ještě chladný, pod bosýma nohama mám mladou orosenou trávu; v létě je to pořád veliká koule, ale vlivem teplého vzduchu už není tak jasná, je spíše zlatá a pod nohama mám rozkvetlou horskou louku; na podzim ta velká koule přichází skrze mlhu, je trošku studená, ale na druhou stranu v sobě skrývá krásná tajemství, pod nohama mám listí hrající všemi barvami; v zimě je ta koule velká a rudá a pod nohama mi křupe zmrzlý sníh, který mi hází do očí prasátka.

Zkuste začínat každý svůj běh tím, že se na chvíli zastavíte, postavíte se směrem, jímž tušíte slunce, nechte se jím prostoupit, pak volně vyběhněte jemu v ústrety.

Když to budete opakovat, pomalu zjistíte, že běh není nic těžkého, naopak že je velmi lehký, prostoupí vás pocit sjednocení se svým tělem, svou myslí, celým světem, kořeny a problémy se začnou z vašeho života vytrácet, až jednou zjistíte, že nic není problém, že všechno má své řešení a že ani lidi nejsou tak zlí a sebestřední. A to všechno jen díky tomu, že přijmete sami sebe jací jste.

Běžím, proplétám se mezi kapkami deště, které se v hustých provazcích snášejí k zemi. Běžím podzimním dnem, cítím, jak mi v tepnách tepe život, jak mi tepnami proudí život. Běžím a vnímám, jak mými nervy přichází povely – udělej další krok a další a další a další… Běžím a vnímám, jak se mé tělo raduje z kontaktu s teplým, vlahým vzduchem. Zrovna tak se ale raduje, když je v kontaktu se vzduchem suchým a mrazivým. Pohlédnu-li před sebe, vidím to, co vidím a zároveň jako za závojem z mlhy vidím, co chci vidět. Co je skutečné, co je vysněné, co je moje fantazie, co je fata morgana? Co tu bylo dřív? Myšlenka – představa nebo skutečný vjem?

Běžím podmračeným dnem, stružky vody mi protékají úžlabinou pod kostrčí, stékají po mých stehnech a naplňují mé běžecké botky. V tu chvíli je zcela jedno, zda mám na sobě boty s ochranou proti vodě či jen normální adidasky, za chvíli v nich stejně čvachtá.

Běžím, protože běh mi přináší radost, protože běh mě naplňuje a to bez ohledu na to, jestli jsem měl před během náladu pod psa, nebo jsem byl happy. Běžím a nepřemýšlím nad tím, že bych se měl někdy zastavit, běžím a  nepřemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.

Běžím, užívám si každý nádech, užívám si, jak mými plicními sklípky protéká kyslík, jak jimi proudí život. Běžím, nohama hladím jehličí, trávu, brodím se protékajícími stružkami (proč bych se jim vyhýbal, když už mám stejně v botách močál), kloužu po kamenech, přeskakuji padlé kmeny.

Běžím a najednou cítím, jak se měním v chomáček páry, která ještě před chvilkou halila mou tvář. Běžím a cítím, jak pronikám do všehomíru a zároveň mě veškerý mír světa naplňuje.

Běžím, už nejsem lidskou nickou, už vlastně nejsem nic, už jsem všechno…

Ptáte se, kdy se to odehrálo? Odehrává se to denně, stačí mi jen vyjít pod nebeskou báni, odlepit jednu nohu od země, pak odlepit i druhou a běžet a běžet a běžet a vznášet se nad matičkou zemí a můžete mít všechno, co si jen v mysli malujete…, vše, co milujete…, vše, co jste schopni si ve své fantazii představit a vysnít…

Podzim je křižovatkou života, pokud si na této křižovatce můžeme na chvíli sednout pod krásný strom, využijme toho a chvíli se zastavme ve svém běhu, nechme na chvíli plynout nad svou hlavou plující oblaka a máme-li splín, či nevíme-li zrovna kudy kam, co na tom, protože brzy bude určitě zase líp…

P.S. Životním podzimem, bereme-li, že životní podzim začíná v šedesáti, běžím deset let, a mohu říci, že je to nádherný životní čas, kdy můžete dělat všechno na co jste v mládí či středním věku neměli čas. Chce to jen velmi málo, být fit a zdravý a na tom se dá pracovat v každém věku, v každé etapě života, tak jestli vás láká, mít to jako já, tak začněte, fakt to za to stojí.

Na svět jsem přišel nechtěně (otec měl potřebu se uvolnit a i přes nesouhlas matky si ji naplnil). Tohle vám ale nikdo jen tak neřekne, potřebuje k tomu důvod.

Vyrůstat v napětí mezi rodiči nese své ovoce. U mě to, že jsem byl pěkný zmetek a dělal rodičům už od malička peklo na zemi. Jak jsem mohl, tak jsem zdrhal a vracel se až s příchodem noci. Jednou to už maminka nevydržela a v brajglu, který následoval po mém návratu domů, mi vmetla do tváře: Já tě nechtěla, narodil ses jen proto, že mě tvůj otec znásilnil!

Tma před očima, tma v duši, ledové srdce a naprostý zmatek v mysli! 

To vše následovalo v okamžiku odhalení pravdy o mém zrození.

Smrt starého, i když jen desetiletého, kluka!

Smrt toho zmr*** ve mě!, protože v té chvíli jsem se narodil podruhé, tentokrát vědomě – uvědoměle. 

Do té doby jsem před lidmi utíkal, stranil se jich, i když jsem nevěděl proč. Teď už jsem věděl, že ten důvod vznikl v první vteřině mého početí. Já jsem sem taky nechtěl!

Začal jsem nacházet cestu k člověku, k lidem. Pochopil jsem, nebo spíš jsem začal chápat, že oni za můj vztek, který mě až do té doby ovládal, nemůžou.

Přestal jsem utíkat a začal běhat. Běh se mi stal od počátku nejvěrnějším, nejlepším přítelem. Nehádal se se mnou, ale také mi nic nedával zadarmo, aby si mě koupil. Tím, že jsem potkal běh, jsem dostal druhou životní šanci a tu už nikdy nepustil.

Běh mě naučil všechno pro život důležité, jako třeba, že pravda je sice krutá, ale otevírá oči, že život člověku nedá nic zadarmo, ale je spravedlivý, že v životě se nic neděje bez příčiny, jen musíme mít vůli a vytrvalost ji najít a také, že nikdo není nepřítel. 

Že “nepřítel” nám byl seslán, stejně jako přítel, aby nám pomohl najít pravdu o nás, o tom, kdo a co jsme.