Probouzení, probuzení, probuzený, tak nějak to probíhá chvíli před tím, než se ráno vzbudíme, tedy pokud nás neprobudí kokrhání kohouta či zvuk budíku, pak je to jak rána palicí do hlavy. Probuzení, ve smyslu prozření probíhá podobně, přičemž někdy ta rána palicí do hlavy dokáže zázraky, žáci zenu by o tom mohli vyprávět 🙂

Dnes se zatoulám ve svých myšlenkách hodně, hodně zpět. Do doby, kdy jsem se začal probouzet já. Do doby, kdy jsem ještě nevěděl, co je to opravdu dlouhý běh, co je to ultraběh. V té době jsem se seznámil s žáky Sri Chinmoye, kteří k nám přinesli jeho mírovou pochodeň, s níž obíhali celý svět. Ta myšlenka se mi zalíbila, ta myšlenka mě přímo do sebe nasála a já se stal na pár let nositelem této pochodně u nás.

Dvakrát jsem stál v čele týmu, který organizoval Peace Run, tak se tehdy jmenoval Harmony běh, který se běhá v současnosti. Stálo mě to skoro život, protože to bylo tak náročné, že jsem neměl čas běhat. Zase jeden paradox života, děláte něco pro běh, pro blaho světa, pro život a musíte obětovat to nejcennější – svůj běh a málem svůj život. Nelituji však ničeho, mnohé jsem se tehdy naučil, a jak už jsem napsal výše, doslova se probudil, neboť do té doby jsem se moc neprojevoval. Byl jsem jak zakletý princ, nemluvný, zahloubaný do sebe, neprojevující se navenek.

Ptáte se: co mě probudilo? Popravdě řečeno nevím. Nejspíš to byla ta zvláštní energie, kterou člověk pociťuje, když běží v davu desítek rozzářených dětí, dětí běžících z kopce dolů, dětí valících se jak řeka tekoucí z kopců do údolí, řeka, kterou nic nezastaví, řeka, uprostřed níž běžíte a máte při tom zježený každý vlas, každý chlup na svém těle. Tohle jsem pocítil v Mariánských Lázních při doběhu jedné z etap, tohle byl jeden z mnoha doslova elektrizujících šoků, který mě probudil ze snu a doslova nakopl pro ŽIVOT. Pár let nato jsem napsal následující článek, který jsem jen mírně poopravil pro současnost.

…..Kouzlo rozloučení, té sladkobolné chvíle, v níž láska prolíná se smutkem, bylo konečně zlomeno.
Pak zkusil uvést do praxe jedno malé a proti ostatním celkem bezvýznamné cvičení, jemuž se při ovládání dechu v Tak-uja teoreticky naučil. Byl to psychický běh lung gom. Přehodil si raneček zásob přes rameno, do levé ruky vzal kouzelné dordže, které mu daroval kdysi Učitel, obrátil je špicí dolů, v duchu je prodloužil až k zemi, pak nabral zvolna, ale mocně jogínský dech a prolnul jím svou páteř i celé své tělo, pevné i jemnější. Opřel se o dordže, nadlehčil se jím, až se zdálo, že neváží víc než ptačí pírko, vyslovil mantram, které mělo řídit jeho rytmus dechu, a potom vyběhl a běžel bez zastávky.
Čtvrtého dne ráno s očima široce otevřenýma, které jako by se stále ještě dívaly do chladných dálek, doběhl Töpaga k východní bráně Čödorovy gömpy.
Nebyl unaven, naopak, zdálo se mu, že je nyní ještě lehčí než byl na počátku běhu a že by tak mohl letět ještě celé týdny. Jak osvobozující je pohybovat se s větrem o závod a nebýt těžším než obláček páry. Teď už věřil, že žijí na světě lidé – jak kdysi slýchával – kteří dovedou usednout na ječný klas, aniž jej ohnuli.

Úryvek byl vybrán z knihy Milarepa, kterou napsal Eduard Tomáš a jež v roce 1991vydalo nakladatelství GEMMA89

Tento úryvek mě provází mým životem od té doby, kdy jsem si knihu Milarepa v roce 1991 přečetl. Provází mě zvláště proto, že běh jako takový považují za vyjádření svého životního názoru a od mých 11 let, kdy jsem se začal běhu věnovat, mne provází životem již 60 let a vím, že mne bude provázet stále, neboť se stal pro mne drogou, obdobnou jako je pro jiného hudba nebo zpěv.

V tomto svém vyprávění ale nechci hovořit o sobě, ale o těch, kteří se vydali ve stopách Milarepovy cesty, tak jak ji naznačil výše uvedený úryvek. Chci vás seznámit s lidmi, kterým se stalo v dnešní době techniky vším, obout běžecké boty a zvládat četné kilometry po svých. O lidech, kterým se zdá málo zvládnout „pouze“ maraton, tedy vzdálenost, která je pro většinu ostatních už něčím, co si neumí představit. O lidech, kteří se pouští do běhů na 100 km, 24 hodin, 6ti denní běhy až po nejdelší v současné době pořádaný závod na 2700 mil. Běhy se konají jak na atletických okruzích, v parcích, tak i v přírodě.

Prvotním impulsem pro to, aby se člověk pustil do takovýchto extrémních vzdáleností, je většinou touha dokázat si, že jsem schopen takovou vzdálenost zvládnout. Ve většině případů pak běžec neprožívá takové pocity, jaké při svém běhu prožíval Milarepa. V mnoha případech začínající ultraběžec končí předčasně, neboť neodhadl dobře své síly a většinu jich vyčerpal v začátku běhu, aniž by myslel na to, co ho čeká, prostě zažíval euforii z běhu a nechal se strhnout tempem ostatních běžců. Pokud ho tato zkušenost nezlomí, tak si umane, že příště už to zvládne a bude rozumnější. Začne shánět informace o tom, jak se ostatní běžci připravují, jak odpočívají, co jí, pijí a podobně. Jak však začíná v tréninku přidávat na kilometrech, začne se čím dál tím více pohybovat venku pod otevřeným nebem, začne si uvědomovat, že už neběhá jen pro samotný běh, ale že jeho běhání mu přináší novou zkušenost. Začíná poznávat, že pokud je jeho běh rovnoměrný, v rozumném tempu, které mu umožní pravidelně dýchat a vlastně už samotným během relaxovat, cítí, že se něco mění, začíná cítit, že už není sám, že se stává součástí něčeho většího, co nás obklopuje a čeho jsme všichni součástí. Něčeho, co jsme doposud neznali, něčeho, co jsme doposud ani nepostřehli …

V těchto chvílích se začíná přibližovat pocitům, které Milarepa prožíval po čtvrtém dnu své cesty. Začíná se cítit lehký a svěží a má pocit, že by mohl oběhnout celý svět. Bohužel, stále mu ještě chybí Milarepovo dordže a jeho mantram. To se však dostane jen těm, kteří pochopí, že svoji schopnost nedostali do vínku jen proto, aby udivovali svými výkony ostatní lidi, ale že svoji schopnost dostali zejména proto, aby jejím prostřednictvím byli schopni něco ostatním lidem přinést a dát. Je to prostě jako s tou hudbou a zpěvem, mám-li hudební nadání nebo mi byl nadělen krásný hlas, je mou povinností jejich prostřednictvím přinášet ostatním lidem pokoj, mír a radost. Tak i ti, kteří projdou svým vývojovým stadiem, jako ultraběžci závodníci, v mnoha případech dojdou k poučení, že dar, který dostali, nedostali proto, aby jím udivovali, ale aby ho využili například na podporu Světového běhu míru nebo charity.

A takových akcí je více. Již po mnoho let například probíhá štafeta na trase 300 km ze Stříbra do německého města Dinkelsbühlu. Štafety se účastní jak čeští tak němečtí běžci a běžkyně. Mottem tohoto běhu je „běh k přátelům“. Jeden rok se běží ze Stříbra do Dinkelsbühlu a druhý rok obráceně. Štafetu jsme založili zejména z toho důvodu, že většina německých obyvatel, kteří bydleli ve Stříbře a jeho okolí a byli nuceni z naší republiky v roce 1945 odejít, se přestěhovala právě do Dinkelsbühlu a jeho okolí. Tento běh pak symbolicky představuje nabídnutou ruku z obou stran k navázání vztahů a přátelství, které byly v roce 1945 přerušeny.

Na závěr bych vás chtěl opět zavést do stránek knihy o Milarepovi, která končí Písní vítězství, jejímž autorem je sám Milarepa, a která nám, kteří jsme na cestě, ať duchovní nebo skutečné, stále zní v uších, i když třeba ještě neznáme její slova.

Píseň vítězství

V šlépějích mistra, Učitele Marpy,
na stezce spásy v samotě

pokorně kráčím. Dopřej mi síly
setrvav s tebou v Jednotě.

Rozptýlils navždy klam, svody světa
zanikly tichem znaveny,
květ vědomí a bytí vzkvétá
v mém srdci, láskou stvořený.
Odplynul kal i rmut mé mysli,
umlčel svár v tvé moudrosti
a žiji v klidu, nezávislý,

mírem své vlastní svatosti.
Démonů král už nevyruší, když jeho vojska odvál čas;
dlím v přítomnosti s mírem v duši.
Ó, guru, hledím ve tvůj jas
a ve tvých stopách kráčím lehce
samoten na vítězné stezce.

Tolik tedy historie. Peace run jsem opustil v roce 1995 a vydal se hledat vlastní cestu, cestu, která by více vyjadřovala to, co cítím, co chci ostatním sdělit. Cestu napříč všemi duchovními směry, protože člověk je jen jeden, bůh je jen jeden, život je jen jeden.

Stále více si uvědomuji, že běh je tím nejlepším poslem pro pospolitost mezi všemi lidmi, všemi národy, všemi tvory, co jich na světě žije a běhá. Vždyť co udělá zajíc, srnka, pták, když kolem něj poběžíte pohrouženi do svého běhu? Neudělá nic, zůstane klidně sedět tam kde je, protože ví, že tahle pohybující se bytost není nepřítel, ale přítel. A vězte, že stejně to vnímá i člověk, který sedí před svým domem. Proto se dnes může běhat tolik velkých běhů, při nichž se valí lidé jak řeka největšími metropolemi světa, pouštěmi, horami, údolími i podél vodních toků.

Lidé mají potřebu být součástí takovéto řeky a přitom cítit, že je nikdo neohrožuje, zatímco když přecházejí ulici SVÉHO města, cítí se pořád nesví, jako by na každém rohu číhal nepřítel!

Paměť, která pracuje pouze pozpátku, je velmi ubohá.  – Bílá královna, Alenka v zemi za zrcadlem Zdánlivě nelogické konstatování, vždyť pamatovat si můžeme jen to, co už bylo, tedy to, na co vzpomínáme.

Ano, potud je to nelogické konstatování. Logické začne být ve chvíli, kdy si sáhneme do svědomí a uvědomíme si, jak velmi často náš výlet do minulosti končí.

Když vzpomínka se velmi rychle mění v přání, v sen, jako třeba: to jsem byl ještě mladej, rychlej, silnej, přitažlivej, žádoucí…, to jsem byla mladá, krásná, štíhlá, přitažlivá, žádoucí…, kéž by to šlo nějak vrátit.

A už začínáte vymýšlet, snít, co by s tím šlo udělat, aby se alespoň něco z toho vrátilo. Pohříchu vám vždy vyjde, že to nebude zadarmo, že do toho budete muset něco vložit.

Copak peníze, těch je vám líto ze všeho nejmíň, a mnoho lidí to právě těmi penězi řeší, proto je ochotno na sobě nechat dělat spoustu „kosmetických“ úprav, támhle něco přiříznout, támhle něco uříznout, támhle něco vysát.

Bohužel vám to vrátí možná trošku z bývalé krásy, ale rozhodně vám to nevrátí vitalitu, mladický elán, ten vám vrátí jen to, když svému snu „obětujete“ sebe. Když na sobě začnete usilovně pracovat, prostě začnete chodit, běhat, cvičit, prolívat pot…

Zní to možná drasticky, ale to, že do sebe necháte řezat, to vám drastické nepřipadá. Je zajímavé, kolik lidí, kteří podnikají plastické operace, má hrůzu z toho, že by do nich chirurg říznul, kdyby jim opravdu něco bylo, třeba si postavilo hlavu jejich tlusté střevo, nebo provést operaci nějakého důležitého tělesného orgánu.

Bohužel mnohdy až podobný zážitek je přiměje se skutečně zamyslet a začít pro sebe, své zdraví, skutečně něco aktivně dělat.  

Za šest dní začne rok 2026, mnozí si na něj vymysleli, jako mnoho roků před tím novoroční předsevzetí, zkuste být jednou k sobě upřímní, sáhněte si do svědomí, nakolik je to vaše „pravdivé“, nebo jen obezličkou pro to, abyste opět umlčeli své svědomí: „Vždyť to takhle dělá většina“. Nebuďte jednou většinou, staňte se SAMI SEBOU!

 Víra a naděje, ukryty hluboko v nás, čekají na svou šanci. Každý den ráno vstáváme s nadějí a vírou, že dnešní den bude krásný, pak stačí velmi málo, třeba jen když se na nás někdo křivě podívá, neopětuje náš úsměv, rafička na váze ukáže na čísla, která se nám nelíbí a už se nám zdá, že všechno směřuje zase jako vždycky, někam do ztracena.

Víra se vytratí a naděje ruku v ruce s ní zmizí taktéž. Ale proč? Proč se nám zdá, že se náš život odvíjí jako smyčka filmu, jako smyčka filmu, kterou někdo takto záměrně sestříhal, jen aby nás vždy znovu a znovu srazil na kolena, abychom se mu poklonili až k zemi a teprve až se budeme po té zemi plazit, dovolí nám milostivě zvednout hlavu a s vírou v srdci se zase postavit na vlastní nohy? 

Je to v hlavě, je to v hlavě, je to v hlavě. Je to opravdu blbý, ale musím to ještě jednou zdůraznit a zopakovat: „JE TO V HLAVĚ, JE TO V HLAVĚ, JE TO V HLAVĚ“. Jakmile se nám z hlavy začne vypařovat víra, jako že: „JE TO DOBRÝ, JE TO DOBRÝ, JE TO DOBRÝ,“ případně: „TO PUDE, TO PUDE, TO PUDE,“ naděje na lepší příští zmizí jak pára nad hrncem a my se zase začneme motat jako nudle v bandě plné výborné polívky, na níž se těšíme, jak v ní jazýček smočíme, ale v momentě, když se nám ta polévka vylije na střevíček, stane se z ní děsná šlichta, která nám ten krásný střevíček zaprasí.

Jak říká OSHO ve Třech pokladech Tao: „Život je kruh. Dítě je bláhové, je nevinné, je pošetilé a v tom je jeho krása. Všechny děti jsou krásné. Nenajdete ošklivé dítě. Kde se však ta krása pojednou ztratí? Zmizí za nálepkami a štítky s označením identity. Pak už vidíme jen masky, ne tváře; opravdovost se skryje za podvod. Každé dítě je krásné – krásné a bláhové! A nevinné.

Když se začnete učit, začnete ztrácet krásu. Vstoupíte do světa, jste vzdělaní, informovaní, znalí světských věcí, ale vaše nevinnost je pryč. Přibývají vrstvy znalostí, přibývá takzvaná světská moudrost … Jste v kleci.“

Zaprasený střevíček je to nejmenší, co se vám může stát, prostě vezmete hadr a očistíte jej, s vědomostmi, které do sebe cpete, abyste „pochopili“, jak život funguje, je to horší. Kolik času jste jim obětovali, kolik peněz jste do nich nacpali a teď, když je konečně máte, byste to všechno měli zahodit? To přeci nemůžeš myslet vážně? Ty jsi naprosto pošahanej! JO! JO! JO! MYSLÍM TO NAPROSTO VÁŽNĚ! A nejen proto, že to říká LAO-O-CE a můj milovaný OSHO, myslím to vážně hlavně proto, ŽE TO TAK SKUTEČNĚ JE. Je to proto, že na životě není nic k POCHOPENÍ, že žít se nedá NAUČIT, život se dá „jen“ ŽÍT! Nebo jinak, ŽIVOT MUSÍTE ŽÍT! Nesnáším slovo MUSÍŠ, ale v tomto případě má absolutní význam, nedá se nijak okecat. 

Vezměte si přírodní národy, tedy dnes už spíše jen zbytečky, které zůstaly ještě ukryté někde hluboko v amazonských pralesích (před něco málo více než 200 lety tak žili ještě severoameričtí indiáni, africké národy, lidé v Himalájích). Když je vidíte, přímo z nich cítíte vyrovnanost, radost a štěstí. Říkáte si: „Takhle bych se chtěl cítit, takhle bych si chtěl také žít“.

Pak si však uvědomíte, že nemají tekoucí vodu (tedy až na tu, co jim teče všude okolo), ledničku, pračku, myčku, auto, kavárnu, supermarket … a řeknete si: „No jo, ale takhle já bych žít rozhodně nemohl/nemohla. Začnete těm „chudákům“ vysvětlovat, že takhle se žít v 21. století nedá, že se sem musí zavést elektřina, postavit dálnice, postavit domy, aby měli kde „kulturně“ žít. Oni jsou důvěřiví, nechápou, že to vlastně dodneška, dokud neměli šajna, že to vůbec existuje, nepotřebovali a byli šťastní.

Vy taky nechápete, že tím, že jim tohle všechno dáte, dáte jim sakra danajský dar, jim vezmete to nejcennější – vezmete jim jejich život, vezmete jim přesně to, co vás na nich jako první ohromilo, až jste po tom zatoužili a na světě přibude zase pár desítek nešťastníků. Někdy bychom prostě neměli být samaritáni a snažit se každému pomáhat, ne vždy pomoc znamená pomoc. 

Myslíte si, že tahle vsuvka do tohoto mého zamyšlení o životě nějak nepatří? Ale patří, je to právě o tom, že nedokážeme rozlišovat mezi dvěma slovy, mezi slovy VĚDĚT a ZNÁT. My se snažíme všechno poznat, všemu přijít na kloub, abychom to mohli řídit a ovládat a nechápeme, že vědět znamená docela něco jiného, vědět totiž znamená CÍTIT, že to tak je, VĚŘIT tomu, že to tak je a NEPÁTRAT po tom, zdali to tak skutečně je. Ve chvíli, kdy přestanete VĚŘIT, začnete PÁTRAT, začnete chtít ZNÁT (poznat) a jste v HAJZLU :), nebo minimálně zase na začátku své cesty.

Přeji vám krásný Štědrý den!

Dá se zlepšovat i když už vám odzvonilo sedmdesát let? Dá! Jen to nesmíte zabalit s prvním nezdarem. Ostatně tak to chodí se vším po celý lidský život.

Posledních víc jak 15 let jsem se věnoval spíše pomoci druhým v jejich plánech být zdraví a v lepší kondici než roky před tím. Mými nejčastějšími klienty jsou lidé čtyřicet a čtyřicet plus. Také však mladší, nebo starší.

Letos, kdy mi bylo sedmdesát, jsem zase začal myslet i na sebe, a začal trošku systematicky trénovat. Bohužel zdraví mi do toho hodilo vidle. 

Ale co už, přece nebudu věřit těm, co říkají, že s přibývajícím věkem už jde všechno z kopce.

Vloni, od 11. listopadu jsem si po dvaadvaceti letech začal zapisovat trénink. Ne že bych si ho psal dopředu. Mám sice v hlavě nějakou představu, co bych chtěl v daném týdnu odtrénovat, ale kolonky jednotlivých dnů si vyplňuji až poté, co odtrénuji. Letos jsem si plán lehce upravil, abych splnil cíl, uběhnout nebo lépe řečeno, absolvovat za 6 dní 500 km, tak uvidíme jak se to podaří.

Pokud jde o intenzitu, řídím se intuicí, nikam to netlačím, vrchol mě čeká na Šestidenní v Konstantinových Lázních od 2. května, takže času je dost.

Co je nejzajímavější je fakt, že i když někdy subjektivně cítím, že dneska to za moc nestojí, hodinky mě pak přesvědčí o opaku. 

Chtěl bych předeslat, že hodinky zapnu, když vybíhám, vypnu při doběhu, a až doma kouknu, jak to vyhodnotily. Rozhodně během tréninku nic nesleduji.

Za těch šest týdnů hodinky hlásily velmi pěkný progres, tak uvidím, jak dlouho to bude trvat. Každopádně bych řekl, že když to člověk vezme rozumně do ruky, tak ani po sedmdesátce si nemusí zoufat, že lepší už bylo a nikdy už nebude.

Za mě je to pozitivní z toho pohledu, že jak se prodlužuje lidský věk, tak pořád je na čem pracovat, a bačkory můžou zatím stále čekat v koutě. Tedy alespoň u těch, co neuvěří těm nesmyslům, že po sedmdesátce už to nejde.

Tak to jsem udělal před třinácti roky. Musel jsem se zastavit v běhu, abych se mohl zas rozeběhnout. Dva a půl roku předtím jsem se snažil zároveň běhat, dávat lidem naději a vytvořit nový svět – Běžeckou školu. Najednou jsem zjistil, že potřebuju vypřáhnout, zastavit se, jinak mě z toho klepne. Zažil jsem to už před sedmadvaceti roky, ten divný pocit sladkosti v krku, ten divný pocit tlaku na prsou a pak pád do hlubin. Nechtělo se mi to opakovat znova, tak jsem si řekl, že se musím zastavit a zastavil se.

Rozhodl jsem se, že si dám několik měsíců pauzu od závodů a budu se věnovat jen Běžecké škole a začnu od začátku. Začnu zase běhat jen pro radost a vystoupil jsem z vlaku závodů, jež jsem tehdy běhal.

Inspiraci mě poskytl Forrest Gump

Po několikáté jsem se podíval na film, přečetl si knížku, a i když jsem měl za to, že již nemohu najít nic nového, nic objevného, tak jsem něco našel, a opět to bylo hluboce lidské, opět to mělo hloubku nejhlubšího poznání.

Životní zkoušky

Všimli jste si? Ve chvíli, kdy se mu Jenny konečně zcela odevzdala, ve chvíli, kdy mu poprvé v životě řekla: „Miluju tě“ a taky to udělala, od něj odchází. Před tím mu ale dala nejlepší dárek v životě, jak o něm prohlásil Forrest, dala mu tenisky. Ty tenisky, v nichž pak běhal tak dlouho, aniž věděl proč, až ho konečně Jenny zahlédla v televizi a napsala mu dopis.

Teprve v té chvíli, ve chvíli, kdy běh ztratil smysl, protože Jenny jej viděla běžet, s běháním skončil a vrátil se domů, aby mu měla Jenny kam poslat dopis. Aby mu mohla ukázat syna, aby mu mohla říci, že je táta, aby ho mohla požádat, aby si ji vzal, aby mohla umřít.

Život někdy dokáže být děsně krutý a zároveň velmi štědrý. Forrest přišel o svou celoživotní lásku, ale byl obdarován malým Forrestem. Přišel o svůj dosavadní životní cíl – motor, aby mohl změnit jeho obsah a žít pro něco nového.

Vždy je třeba žít pro něco, pro někoho, jinak je náš život příliš plochý a smutný. Každý z nás žije sice SVŮJ život, pro SEBE, ale žije jej skrze DRUHÉ, neboť ti jsou naším zrcadlem, které nám nechává nahlédnout pravou podstatu věcí, ať se nám to líbí či ne!

Zažíváme to všichni ve svých životech – ve chvíli, kdy si myslíme, že už prostě nemůže být líp, přijde nečekaná facka, ve chvílích, kdy si myslíme, že už nemůže být hůř, přijde vzkříšení.

Je to učení Zenu i Ježíše Krista zároveň. Neustále se opakující vítězství i „porážky“. Také by se to dalo napsat, neustále se opakující porážky a „vítězství“. Protože vítězstvím je učiněno zadost něčemu, oč jsme dlouho a dlouho usilovali a po jeho dosažení stojíme zase na začátku, zase nevíme, kudy dál. Zatímco poté, co utrpíme porážku, nám cíl zůstává, jen zjistíme, že k němu musíme zvolit novou cestu, máme tedy stále kam jít, oč usilovat. 

Forrest je ve mně hlouběji než jsem si myslel

Při sledování filmu a poté, jsem si uvědomil, že můj vlastní život je s tím Forrestovým spojen více, než jsem si myslel. Že nás nespojuje jen běh, který u něj více než u jiných znamenal utéci někomu, kdo ho honí, utéci se k někomu/k něčemu, co by měl/co má rád. Uvědomil jsem si, že veškeré mé kroky, cesty, které jsem učinil s během do chvíle, než jsem poznal Danu, jsem vlastně dělal, aby mě uviděla a poslala zprávu, že tu je. Aby si koupila první číslo Runu, v něm objevila stránky behej.com a na něm mé články a napsala si o trénink. Prostě nebylo jiné cesty. 

Paralelu s Forrestem to má i v tom, že do té doby, než mi napsala, byl pro mě běh vším a pár dní bez běhu pro mě znamenalo skoro smrt. Od té doby, co jsem s ní, už to tak necítím, běhám, ale již to není pro mě to životně nejdůležitější.

Běh splnil svou úlohu a teď už je tu „jen“ pro mě a pro to, abych jeho prostřednictvím mohl jiným něco říct. A v podstatě není ani nejdůležitější to, jestli jim říkám něco o běhání nebo jim nechávám nahlédnout do svého nejhlubšího vnímání světa. Každý si vezme to, co zrovna v danou chvíli potřebuje.

Někdo mě za má slova občas i pokárá a napíše: Ty, ty, ty, ty mě budeš tak dlouho zlobiti, až ti někdo rozbije ciferník:), nebo že bych měl psát jen o běhání a do jiného se nemíchat. Ale i to patří k věci, dotyčný si uleví, učinil „spravedlnosti“ zadost a může si jít zase v klidu zaběhat a další den už si zase listuje stránkami Běžecké školy. 

A tak to má být, poručík Dan taky nejdřív Forrestovi vynadal, že ho zachránil a nenechal ho zemřít na poli cti a slávy, jako zemřeli jeho předci, pak vynadal Bohu, že ho stejně vždycky nechá na holičkách, pak Bohu odpustil, smířil se s ním, poděkoval Forrestovi a nakonec i on našel prosté lidské štěstí.

Já své štěstí našel a neměnil bych a vám přeji, abyste každý jeden z vás našel to své, protože, čím víc bude nás šťastných, tím bude méně nešťastných a i tak trošku závidějících, prostě bude líp.

Už aby to bylo, že jo?!

Přeji vám krásnou, poklidnou a ničím nerušenou čtvrtou neděli adventní, a pamatujte: lepší je se zastavit sám, než aby to něco udělalo za vás.

Lidi neblbněte a místo přetlačování a přetahování si radši podejte ruce. Protože, víte co? Rozpory v lidské společnosti byly a budou. Vždy tu bude nějaký Kain či Ábel a ti, co stojí za nimi. A jestli jde někomu o to, aby nebyl ovcí, tak by bylo dobré si uvědomit, tak jí stejně je, protože člověk je stádní tvor, ať se mu to líbí, či ne.

Člověk je tvor žijící od nepaměti na pomezích. Na pomezí touhy být součástí celku a touhou být tvůrcem. Být součástí stáda a zároveň být sám sebou (sám za sebe).

Když se nad výše uvedeným zamyslíme, nutně nás musí napadnout: co se má člověk ve svém životě naučit? 

Není to TOLERANCE? – Tolerance jednoho k druhému, tolerance k veškerému životu na Zemi, tolerance k sobě samému? 

Není to SPOLUPRÁCE? – Spolupráce s ostatními formami života na Zemi i ve Vesmíru? Spolupráce jednoho s druhým?

Není to SEBEOBĚTOVÁNÍ? – Obětování se pro něco, pro někoho?

Není to SEBEDÁVÁNÍ? – Dání sebe sama druhému – druhým?

Není to POCHOPENÍ a z něj pramenící MOUDROST? – Pochopení veškerého dění kolem nás?

Možná vás napadne ještě POROZUMĚNÍ.

Ano, porozumění se určitě také musíme naučit, ale to už je skryto v pochopení, přičemž pochopit lze i bez zapojení rozumu, proto mu dávám přednost a stavím jej výše.

Odpovídat na výše položené otázky nebudu, ostatně je advent – čas, který chtě – nechtě vede člověka k tomu, usebrat se do sebe, přemýšlet o dění kolem sebe, o dění ve světě trošku jinak než v čase, kdy kolem něj život letí jako splašený kůň. Takže je to velmi vhodný čas, odpovědět si na tyto otázky každý sám za sebe a pro sebe.

Já jen předestřu, že osobně to nazírám tak, že celý náš život směřuje k tomu, abychom skrze toleranci, spolupráci, sebeobětování a sebedávání, dospěli k pochopení a moudrosti…

A ještě se vrátím k životu na pomezí, kterému vděčím za mnohé, možná za vše, neboť život na pomezí mě naučil dívat se na život ze všech možných úhlů a také mě naučil, že nikdy se nedá zvítězit takovým bojem, kdy oba soupeři se snaží uštědřit si silnější ránu. 

Ptáte se, od kdy žiji na pomezí? Odjakživa! A moc si to užívám, neboť mi to umožňuje mít oči všude – pravda, taky občas šlápnout do  lejna:).

Tak krásnou druhou neděli adventní a až budete zapalovat druhou svíčku na adventním věnci, zkuste si něco přát, možná se vám to splní, možná ne, ale to také patří k životu, že občas nám nadělí, občas ostrouháme, ale zlobit se na to na život nemá cenu, protože, k tomu, aby se přání splnilo, to chce splnit jednu podmínku a tou je víra. Víra v to, že to, co si přeji se splní!