Lamaismus – Tibetská podoba buddhismu je pravým opakem lámaismu – snaha člověka někoho lámat k obrazu svému, jinak též utvářet k obrazu svému, zkráceně – budeš dělat, co ti řeknu. Zatímco lamaismus je tu jen nějakých 17 století, lámaismus je zde od samého počátku, přesněji od časů, kdy na počátku bylo slovo.

Zatímco lamaismus člověka učí neublížit ani mouše, lámaismus ve skrytu hesla: neublížíš ani mouše, ničí kolem sebe vše, co „odporuje“ jeho představám o chodu světa, o chování toho kterého jedince.

Co mě přivedlo na myšlenku srovnat lamismus s lámaismem

Na počátku bylo chatování s lamou, že ji všichni okolo lámou, aby ubrala, méně běhala neb se takto brzo uběhá. Známe ale lamy. Řeknete-li lamě, aby méně běhala, řekne si: „Just ne“ je-li zdrženlivější just no a začne běhat o to víc, i kdyby si z toho měla uhnat zápal plic. A aby to mělo větší grády, tak si k tomu přidá své oblíbené: „Za hranicemi extrémní únavy a nesnází můžeme najít lehkost a sílu, o které se nám nikdy ani nesnilo; je to neuvěřitelný zdroj síly, který objevíme ve chvíli, když ty potíže, překážky a únavu překonáme.“ A je zaděláno na to, aby si buď skutečně uhnala ten zápal plic nebo se zrasovala jinak.

V každém případě je pak z toho lama smutná, neřkuli chcíplá. Ti, co ji varovali, mají „dobrý pocit“, že „Já ti to říkal“ a neuvědomují si, že to jejich slovo nebylo slovem svatým, ale slovem zhovadilým, neb nedosáhli svého, jen lamě vzali radost z bytí – z běhu. 

Jak na lamu, když se nám zdá, že to přehání

Nejlepší je nechat lamu přijít k vodě samu. Lama není hloupá, aby si nebyla schopna uvědomit, že se nechala strhnout řadou naskakujících čísel – kilometrů v tréninkovém deníčku, že prostě o kilometrech to není, že běh, i když se připravujete na velmi, velmi dlouhý závod, je pořád o radosti a naběháte-li 300 – 400 km za měsíc, tak proč byste neměli v pohodě zvládnout 84 km, když na to máte celých 12,5 hodiny. 

Stejně jako v životě i v běhu plátí: dosáhnout se dá jen toho, čeho se vzdáte

Stejně jako v životě to má ale jeden háček, neřkuli hák! Než se toho vzdáte, musíte na tom usilovně pracovat, ani život, ani běh vám nedá nic zadarmo, když jej předtím nepřesvědčíte, že to myslíte vážně. Vzdání se je myšleno jen jako symbol. Vy se toho ve skutečnosti nevzdáváte, jen už to odevzdáváte Bohu. Nesmíte to však ani udělat nijak teatrálně, jako: „Tak víš co, milý Bože, já už to nechci, nech si to, když ti to dělá takový problém mi dát, po čem tak dlouho toužím, na čem tak dlouho pracuji.“ Vzdání se znamená, že jdete – běžíte, stále dál za svým cílem, ale už není pro vás posvátný – podstatný, ten samotný cíl, ale už je pro vás posvátná – podstatná ta cesta! To je pravé vzdání se, po němž následuje odměna – obdarování tím, po čem jsme tak dlouho toužili, oč jsme tak dlouho usilovali.

Milarepa musel postavit a zbourat několik domů, než se mohl stát Marpovým žákem

„Vstávej, ty lenochu líná! Smrdíš jako dobytek! Takhle dlouho se vyspává?! To chceš být mým žákem?! Milarepo, ty špinavče, koukej se probudit!“ Nechápal jsem co se děje, kde to jsem a proč se mnou někdo cloumá. Sprcha nadávek a několik kopanců mě ale přivedly k životu. Takovýmto šokem jsem opustil krásné snění, ve kterém mě navštívila „Bílá paní“ a slepý mnich. Toto náhlé probuzení ze mě udělalo zmateného člověka a já vůbec nevěděl, co se se mnou děje. Křičel na mě menší, zavalitý muž a jenom mlhavě jsem si uvědomil, že jsem vlastně u Marpy, u nového učitele. Ale nemohl jsem si vzpomenout, co to po mě vlastně chce… Vyskočil jsem ze seníku a vrávoravými kroky odcházel z chléva. Marpa do mě strkal a neustále pokřikoval: „Ty lenochu líná! Venku svítá a ty ještě spíš?! Koukej se hýbat, čeká tě práce! Chci svůj dům!“ Táhl mě kamsi naproti domu, kamsi do kopce, kde byla menší skalní plošina. Nenápadně jsem zíval a protíral si často oči, abych vůbec viděl, kam jdeme. Marpa zrychloval nejen kroky, ale i svou řeč. Zanedlouho jsme stáli na místě, které bylo blízko od domu i od cesty, po které se začali pomalu trousit poutníci. První sluneční paprsky pichlavě bodaly do mých očí a já se neustále ještě nemohl vzpamatovat a probudit. Východ slunce byl na protější straně a toto místo bylo světlem ozářeno snad jako první z celého údolí. Marpa vykřikoval, rozhazoval rukama, ukazoval na vycházející slunce a také tam, kde slunce zapadá. Musím říct, že jsem to s tím východem a západem moc nepochopil a poslouchal ho jenom jedním uchem. Celou dobu mi popisoval, jak si představuje nový dům a nepřítomně jsem pokyvoval hlavou. Na závěr řekl: „Je ti to jasné? Postavíš dům a když budu spokojený, tak se staneš mým žákem! Do té doby nechci mít s tebou nic společného!“ To mě probudilo a teprve teď jsem se chtěl začít ptát, jaký to vlastně dům chce a došlo mi, že je zapotřebí vyřešit mnoho dalších otázek. Zeptal jsem se: „A co nářadí? Dřevo a ostatní věci kolem stavby, kdo to zaplatí?“ Marpa se nafoukl a odsekl: „S tím mě neotravuj! Sežeň si peníze a nářadí, kde chceš! To je tvůj problém!“ pak mávl rukou a rychlým cupitavým krokem odešel zpět domů …

Uběhla řada měsíců, dům byl postaven a Milarepa se těšil, jak se stane Marpovým žákem…

…Dveře se jako vždy prudce otevřely a před dům vyběhl nervózní Marpa. Uklonil jsem se a pokorně řekl: „Můj nový učiteli! Splnil jsem tvé přání a postavil ti krásný dům, který se ti bude líbit! Přijmi mě za svého žáka, jak jsi mi slíbil…“ Marpa si odplivl a začal křičet: „Jaký můj učiteli?! Podívej se, co jsi provedl!“ – ukázal prstem na nový dům. Nechápavě jsem se podíval a pokrčil rameny. Marpa pokračoval: „Uši máš jako plachty, ale nic neslyší! Co jsem ti říkal?! Ty nevidíš, co jsi provedl? Říkal jsem ti, abys postavil dům tak, aby nezacláněl zapadajícímu slunci. Vidíš slunce? No řekni, vidíš ho? Otočil jsem se a opravdu! Můj dům zastínil zapadající slunce, které od Marpova domu nebylo vidět. Ten se začal rozčilovat, jaký jsem hlupák a jak se každý večer loučí se západem slunce a já jsem ho okradl o toto potěšení. Pomalu se rozplývala představa, že dnes večer ulehnu do domu mezi ostatní žáky. Pomalu jsem upouštěl i svůj vak s věcmi a uvědomoval si, že jsem první den poslouchal Marpu skutečně jen na půl ucha. Nevzpomínám si, co říkal a tak jsem měsíce stavěl, aniž bych se zajímal, jaké přání mistr měl. Do očí se mi hrnuly slzy a chtěl jsem něco říct: „Mistře, ale…“ Marpa si dal ruce v bok a hlasitě řekl: „Žádné ale! Dům stíní ve výhledu na zapadající slunce a tak ho musíš zbořit! Přijď až bude hotovo a pak se uvidí, jestli tě vezmu do učení.“ Marpa se pak hlasitě smál… Když byl už u dveří, tak se plácl do čela, otočil se a přísně řekl: „Ty rošťáku, a ne aby ti někdo pomáhal! Chlapi v hospodě mi řekli, jak sis najal dělníky a jak se tady chlastalo pivo! Mě neočůráš! Očuráváš jenom sám sebe!“
Úryvky jsou z knihy Marcela Vaneka – Milarepa tibetský rošťák

Trvalo to ještě mnoho let, než byl Marpa spokojený a přijal Milarepu do učení, trvalo to tak dlouho i proto, že Marpa od začátku věděl, co je Milarepa zač, že není jen poslušným vykonavatelem vůle jiných, že má svou hlavu, svou duši, že ho nikdo a nic nezlomí, přesto však musí uzrát – procitnout, aby se mohl stát nejen jeho nejmilejším žákem, ale i Mistrem – nemistrem – člověkem jdoucím zcela novou cestou, cestou srdce, cestou lásky, cestou duše. 

A proč jsem vám to dnes celé povídal? Protože vím, že na to máte, jen musíte používat všech pět P. Měli byste tedy vidět, slyšet, cítit, umět pohladit (hmat), život si vychutnávat (chuť) a přitom všem poslouchat tep svého srdce, svého trenéra, ale hlavně svou duši! Jen tak se stanete sami sebou – nebude vám vadit vítr, déšť, chlad ani žár, nebudete mít přehnané požadavky na druhé a nebudou vám vadit přehnané požadavky jiných na vás…, prostě si poběžíte životem, aniž by vás kdokoli ovládal a to ani ti, co to pro ně všechno děláte!

Život je báječný, když jej necháte proudit, když mu nestavíte hráze z nelásky, nezájmu, nepřejícná, ze závisti, ze zbabělosti, z neschopnosti pochopit, že vše, co člověk dělá, dělá proto, aby jiné potěšil a ne proto, aby je ponížil, či využil 

Nevěřte člověku, který vám říká, že něco nejde, nevěřte mu a zkuste udělat, co vás napadne, tedy pokud to zrovna není vykrást banku, někomu nabančit, či něco podobného. I když v těchto případech ti, co je to napadne, většinou nemají problém, prostě jdou a udělají to a vůbec jim nevadí, že jim všichni říkali, že toto se nesmí a nedělá. Když člověka ale napadne něco pozitivního, dost často jej od uskutečnění odradí nedůvěra ve své schopnosti nebo někdo, komu se se svým nápadem svěří a kdo mu vysvětlí, že to není až tak dobrý nápad, přičemž ho vzápětí zrealizuje sám :-(. Takže, ať už vás v životě napadne cokoliv, co vnímáte jako pozitivní pro sebe, pro druhé, běžte a konejte a až ve chvíli, kdy se vám postaví do cesty překážky, je řešte!

Stejné je to s láskou, už od malička všude slyšíte, že láska a zejména sex je cosi, s čím se musí hrozně opatrně, věčně vidíte před sebou něčí zdvižený prst, který vám má ukázat, že byste měli být, pokud jde o lásku a sex, zdrženliví. Pak není divu, že tolik lidí má se sexem potíže a má potíže s celým svým žitím.

Můj oblíbený OSHO v Tří poklady TAO říká o lásce a sexu toto:

Největší zázrak života je láska, a láska je zároveň největší mystérium, láska je mystérium větší něž život sám, neboť je to esence, díky níž život existuje.
Láska je počátek a láska je konec. A tak ten, kdo promešká lásku, promeškal vše. Nesmíte však lásku mylně chápat jako emoce. Ne, láska nejsou emoce, není to cit. Je to ta nejjemnější energie vesmíru, energie sotva znatelná, energie jemnější než elektřina. Je to základní substrát vší energie. Manifestuje se mnoha způsoby. A tak zkuste nejdříve porozumět lásce a pak snadno porozumíte i ostatním Lao-c´eho klenotům.
Kdybyste se zeptali mne, co jsou tři největší poklady, řekl bych vám: první je láska, druhý je láska a třetí je láska. Lao-c´říká v podstatě totéž, když říká:

MÁME TŘI KLENOTY: CHRAŇTE JE A MĚJTE JE ZA NEJCENNĚJŠÍ POKLAD
PRVNÍM JE LÁSKA.
DRUHÝ JE STŘÍDMOST: NECHTĚJ PŘÍLIŠ MNOHO.
TŘETÍ JE ZDRŽENLIVOST: NEBUĎ PRVNÍ NA SVĚTĚ.
KDO MILUJE, NEZNÁ BÁZEŇ.
KDO JE STŘÍDMÝ, NEBAŽÍ PO MOCI.
KDO NEDYCHTÍ BÝT PRVNÍM NA SVĚTĚ, MŮŽE ROZVINOUT SVÉ VLOHY A NECHAT JE DOZRÁT.
KDO SE VZDÁ LÁSKY A ODVAHY,
KDO OPUSTÍ UMÍRNĚNOST A HROMADÍ MOC,
KDO PŘESTANE DRŽET SE ZPÁTKY A UHÁNÍ VPŘED,
ODSUZUJE SE K ZÁHUBĚ!

jen to musíte pochopit.

Člověk je trojice, křesťané říkají, že Bůh je Trojice. Bůh jí může být nebo nemusí, ale člověk je trojice – tělo, mysl, duše. Jen díky hlubokému chápání lidských bytostí začal Kristus nazývat Boha Nejsvětější Trojicí. Jestliže existuje nějaký Bůh, musí to být trojice, protože všechno, co existuje, je tvořeno ze tří vrstev. Hinduisté jim říkají tři guny: sattva, radžas a tamas. Křesťané jim říkají svatá Trojice.

Když se láska manifestuje skrze vás, projevuje se nejdříve skrze tělo jako sex. Když se projeví skrze mysl, která je vyšší, hlubší, jemnější, pak jí říkáte láska. Když se projeví skrze duši, stává se modlitbou.

Existuje však ve vás ještě něco, co je nad touto trojicí. Hinduisté tomu říkají „to čtvrté“, čtvrtý stav vědomí, turja. Nedali mu jméno, protože nemůže být pojmenován. První tři manifestace pojmenovány být mohou, protože patří k projevenému světu. Čtvrtý stav pojmenován být nemůže, protože patří k neprojevenému; je však základním substrátem všeho. Říkají mu prostě „to čtvrté“ turja. V této čtvrté vrstvě se láska stává samádhi, nirvánou, osvícením.

Když se láska – stále mluvíme o téže energii – projeví skrze tělo, projevuje se jako sex. Jestliže je všechno, jak má být a sex přirozeně proudí, je to nádherná zkušenost, protože skrze ni můžete letmo zachytit energii druhé úrovně. Pokud se do sexuálního aktu pohroužíte opravdu velmi hluboko, tak, že v něm sami na sebe úplně zapomenete, můžete skrze něj bleskově nahlédnout dokonce i do třetí úrovně. A pokud prožijete opravdu orgastický zážitek, mohou skrze něj přijít dokonce i tak vzácné momenty, že se vám na zlomek sekundy otevře čtvrtá úroveň turja, která je nad třemi předchozími.
Avšak pokud sex nefunguje správně, v mysli se zrodí perverze, která se manifestuje jako nenávist a zášť. Příčinou je selhání sexu, selhání milostné energie. Násilí, touha po penězích, konfliktní postoje ega, politika a války, to všechno jsou sexuální perverze.

Tady bych skončil s citací OSHA a Tří pokladů TAO. Pokud jste četli pozorně, sami si uděláte úsudek, o co v životě běží, co je jeho hybnou silou a taky o tom, proč se lidstvo stále točí v kruhu jako pes, který se snaží kousnout do vlastního ocasu.

Že jsme si dneska moc nezaběhali? Ale běžte, vždyť to celé bylo o lásce, o životě, o životě s láskou a o životě v lásce a běh je přesně o tom samém, protože když běžíte lehce mlhavým ránem, na řasách se vám zachytávají kapičky rosy, je to jak polibek, který vám dává milá/milý, nechybí tomu naděje, tajemnost příslibu věcí příštích, nechybí tomu vlhkost rtů, nechybí tomu rozechvění a vy cítíte, že tam někde docela blízko je TO, co už jste měli mnohokrát na dosah a jen jste na TO pomysleli, proklouzlo vám TO mezi prsty. Ptáte se, co mám udělat, aby se to nestalo znovu?

Nedělejte dočista NIC, nechte TO na vás působit, užívejte si chvíle, pusťte TO, oč stále usilujete, ze čím se ženete a ve chvíli, kdy tak učiníte, ono si vás TO, TA nebo TEN najde.

Jistě není náhoda, že těm, kteří nám nejvíce přirostou k srdci, říkáme „sluníčko“. Je v tom hodně symbolického a spojeného právě se sluncem na obloze. Jako ono dokáže rozehřát naše ztuhlé údy, tak, abychom se byli schopni pohybovat vpřed, tak stejně to dokáže to Naše sluníčko dlící blízko nás, i když to nás rozehřívá zevnitř.

Často je také možné slýchat od lidí: „Pro mě už žádné slunce nesvítí!“ To však není pravda, to velké, které je tu pro všechny, zde je pro nás stále, jen se před ním nesmíme schovávat. Pokud jej budeme vyhledávat, tak je velmi velká pravděpodobnost, že nám pak poblíž zasvítí i to druhé slunce.

Toto platí i o panence sedající v koutě, kterou v tom koutě nikdo nemůže objevit, ale jakmile vystrčí nos ze své skrýše, už je to jiné, pak už se mohou začít dít věci.

To výše napsané je pravda, taky je však pravda to, co říká Mama Chia: „Dříve než budeš moci spatřit Světlo, musíš se vyrovnat s temnotou.“

Nebo také to co říká Samuel Johnson: „Čekání na popravu zbystřuje smysly.“

Jinými slovy by se dalo to, co jsem napsal já, Mama Chia a Samuel Johnson, vyjádřit ještě takto: Občas je dobré si sednout do kouta a utřídit si, co vlastně chceme (vyrovnat se s temnotou; čekat na popravu), ale pak je nutné vyjít ven a vše, co jsme v té temnotě (tříděním myšlenek) objevili, začít naplňovat.

A opravdu věřte, že slunce na obloze vás nabije potřebnou energii a vy budete schopni s její pomocí vykonat vše, co jste si umínili vykonat, když jste prchali zpod gilotiny, jen tedy nesmíte zůstat sedět ve sklepě, tedy v koutě.

Lidské bytosti mohou změnit vnější aspekty svých životů změnou vnitřních postojů svých myslí. – William James

Lidské bytosti mohou změnu sebe sama navodit tím, že přestanou hledat své životní poslání mimo sebe, za pomocí knih, kurzů, přednášek, seminářů, jiných lidí a vydají se jednoduše a prostě na cestu, neboť knihy či pomoc zvenčí jim nikdy nepomůže najít to, co mají uloženo hluboko v sobě, tak hluboko, že tam nikdo jiný nedohlédne, kromě nás samých, ale to jen v případě, že pravdu o sobě chceme najít, chceme poznat, protože jen v tom případě ji budeme mít sílu uskutečnit.

Běh, běhání člověku může pomoci „pravdu o sobě sama“ najít a to přesto, že je to také v jistém slova smyslu „pomoc zvenčí“.

Tato pomoc zvenčí však směřuje dovnitř, neboť běh nám poskytuje čas být sám se sebou, čas lépe se poznat, čas poznat se po stránkách dobrých i zlých, poznat se ve vší své nahotě.

Cesta objevování sebe sama je vlastně takový životní ultramaraton, takže není až tak divné, že tolik lidí v současné době, poté, co v sobě objevili sílu uběhnout maraton, míří ještě dál, míří k ultramaratonu, protože příprava na něj jim poskytne další čas k objevování sebe sama.

A co přichází po ultramaratonu? Nechtějte přeskakovat něco, co jste ještě neprožili a ti, co už ano, už vědí – přece život.

Co se vám vybaví, když uslyšíte slovo maraton? Většina lidí při vyslovení slova maraton zapátrá v paměti a maně si vybaví, že je to hrozná dálka. Ti znalejší si vzpomenou, že je to nejdelší běžecká vzdálenost, na níž se závodí třeba na olympijských hrách, znalí odpoví, že měří 42,195 km.

Kde a jak se k této vzdálenosti dospělo, a že má konkrétní historický podklad, proč zrovna tato vzdálenost a ne třeba rovných 42 či 50 km, nad tím už nepřemýšlí ani ti, kteří ho běžně běhají.

Jak to všechno začalo

Někdy na konci léta roku 490 př. n. l. zahájila mohutná perská armáda tažení proti Řekům. Jen pro představu, bojovou sílu Peršanů tvořilo 600 velkých lodí, 60 tisíc pěšáků a jezdců. Tato mohutná armáda, jíž veleli Datise a Artefernis, přistála u břehů ostrova Euboie a začala nerovný boj s tamějším obyvatelstvem. Brzy se zmocnila části řeckého území a vytáhla proti Athénám. Athéňané vidouce přesilu poslali nejdříve posla do Sparty, aby jim proti Peršanům pomohla. Sparťané oslavujíce zrovna v tu dobu svého boha války, poslali posla a s ním i Athéňany k šípku. Athéňané se zdravě naštvali a Peršanům to nandali.

Památná bitva, v níž Athéňané překvapili Peršany skvělou vojenskou strategií, se odehrála u osady Marathónu. Miltiades, který Athéňanům velel, zformoval své šiky a ihned se vydal po 1600 metrů dlouhé maratonské pláni proti vetřelcům. Vydal rozkaz, aby se proti Peršanům rozeběhli. Peršany, ačkoliv měli několikanásobnou přesilu, to vyvedlo natolik z míry, že byli nakonec rádi, když se zachránili bezhlavým útěkem. Odtud se traduje: „Kdo uteče, vyhraje“, ale věřte Peršanům. 

Miltiades ve snaze předat do Athén zprávu co nejrychleji do nich vyslal vytrvalostního běžce, o jehož jméně se dodnes vedou spory. Legenda říká, že vyslaný běžec utíkal do Athén ze všech sil, a když tam doběhl, tak zvolal: „Zvítězili jsme,“ padl a zemřel vyčerpáním. To vše se stalo 12. září 49 př. n. l. a vzdálenost, kterou uběhl, měřila okolo 40 km. (přesně na den 2011 roků před tím, než se narodil Miloš :)).

Maraton a olympijské hry

Pierre de Coubertin stál velmi o to, aby již na prvních novodobých olympijských hrách v roce 1896 v Athénách byl maraton jejich součásti. Uvědomoval si, že takto dlouhý závod bude po organizační stránce představovat dosti úskalí. Přesto se však nevzdal a do náplně her se jej snažil prosadit. Řekové nechtěli nechat nic náhodě a tak provedli několik zkušebních běhů. První z nich se konal v únoru 1896 na trase z Athén do Marathonu, a jeho vítěz Grigoriou dosáhl času 3:45:00. Všichni závodníci absolvovali závod bez újmy na zdraví, a tak bylo rozhodnuto, že maraton bude do programu olympiády zařazen. 

První olympijský maraton

Pátek 10. dubna 1896 se u mostu poblíž osady Marathon shromáždilo 17 závodníků z 5 zemí, aby se stali aktéry prvního oficiálního maratonu v dějinách sportu. Den předtím byli všichni přihlášení běžci převezeni selskými povozy na místo startu, kde přenocovali. Večer před závodem jim pořadatelé oznámili předpověď počasí. Velké horko! Tato zpráva přiměla některé závodníky k okamžitému návratu zpět do Athén. Trať měřila 40 km a kromě délky museli závodníci bojovat i s velkým horkem. Povzbudit je však přišlo na deset tisíc diváků. Všechny vesnice, jimiž trať vedla, byly doslova na nohou a nekonaly se dokonce ani bohoslužby! Maraton byl poslední olympijskou disciplínou a Řekové ještě stále neměli žádného vítěze. O to víc upírali své naděje k maratoncům, tím spíše, že na startu byli jen čtyři cizinci, jinak 11 Řeků. 

Zpočátku běželi všichni závodníci pohromadě. Na 10. km byli v čele Australan Flack, Američan Blak a Francouz Lermusiaux. Blak brzy vzdal a na třetí místo se dostal Řek Vasilakos, sledován Maďarem Kellnerem. V tu chvíli se ze zadních pozic začal posouvat dopředu Řek Spyridon Louis. Když se téměř dotáhl na vedoucí běžce, procházel právě krizí, trpěl velkou žízní a tak se zastavil v nejbližší hospodě a dal si sklenici vína. Těm, co na něj nechápavě zírali, sdělil: „Nebojte se, brzy vás dohoním!“ Než však k tomu došlo, dostal se do čela Lermusiaux. To ale neměl dělat, neboť nejdříve ho na trati napadl pop, jemuž se nelíbilo, že v čele neběží Řek, pak ho postihly křeče a na 32. km vzdává. O něco později vzdává pro naprosté vysílení i Blak. Na čele běží Australan Flack, kterého na 37. km dostihuje Louis. Australan to vzdává. Kuriozitou bylo i to, že časoměřiči, kteří běžce doprovázeli na koních, se díky tomu, že koně nevydrželi, museli je střídat, dostávají do cíle až těsně před Louisem. 

Než se tak stalo, zazněla ještě z předměstí Rhizaris dělová rána. Námořník určený ke vztyčení vlajky ani nečekal, až Louis proběhne cílem, a řeckou vlajku vztyčil. Celý okruh na stadionu s ním proběhli i oba řečtí princové. Konečný čas 2:58:50, byl vynikající, i pro mnoho maratonců dneška usiluje o hranici 3 hodin. Kuriozitou bylo, že nikdo nedokázal s jistotou říci, zda tento čas skutečně platí a tak některé prameny uvádějí i časy jiné. 

Od kdy se běhá maraton o délce 42195 metrů

Londýn 24. června 1908 se stal místem a dnem, kdy se poprvé běžel maraton v dnes již klasické délce 42,195 km. Tento závod však má i svého velkého smutného hrdinu, jímž se stal Ital Pietri. Do cíle závodu zbývalo zhruba 14 km, když se Ital dotáhl na dosud vedoucího Jihoafričana Hefferona. Itala však v tu chvíli postihla značná krize a tak začal krok za krokem ztrácet. Za chvíli měl Hefferon náskok 4 minuty. Vše se zdálo být jasné, jakýsi divák dokonce dekoroval Jihoafričana vlastnoručně vyrobeným věncem. K všeobecnému překvapení se ale Pietri vzchopil a na 37. km u Wormwoodského parku Hefferona ve velkém tempu předběhl a za velkého povzbuzování diváků brzy získal čtyřsetmetrový náskok. 

Toto zrychlení se stalo Italovi osudným. Do cíle mu zbývalo přesně 354 m, na které však potřeboval plných 9:46,4 minuty. Nejdříve si spletl směr, pak se čtyřikrát zhroutil na dráhu stadionu, ale pokaždé s nadlidským úsilím vstal. Když upadl popáté, zbývalo mu do cíle pouhých 10 m. Neměl již sílu vstat, proto si klekl na kolena a po čtyřech se snažil dosáhnout cíle! To se již na stadionu objevil Američan Hayes, který mezitím předběhl Hefferona. 

Angličané nemohli snést, že by Američané získali i tuto zlatou medaili a to bylo pohnutkou, která vedla dva muže, kteří popadli vysíleného Pietriho a doslova ho dovlekli do cíle. Američané pak podali protest pro poskytnutí cizí pomoci, a tak byl vítězem vyhlášen Hayes. Pravdou je, že na Hayese historie zapomněla, ale Pietriho tragédii zná celý svět. 

Ale proč se běželo 42,195 m? Hlavním důvodem a vlastně jediným bylo to, že původní start byl posunut před východní terasu Windsorského zámku v Buckinghamu, aby jej mohli sledovat i královniny děti.

Emil Zátopek

Emil Zátopek běžel ve svém životě pouze dva maratony. Prvním maratonem v jeho životě byl olympijský maraton na olympijských hrách v Helsinkách 27. července 1952. Emil Zátopek už měl za sebou dva vítězné závody v bězích na 5 a 10 000 m, když se vydal vstříc dalším 42,195 km. Rozhodně nepatřil mezi favority na vítězství, těmi byli Angličan James Peters, který krátce před tím zaběhl nejlepší světový čas na trati Windsor – Chiswick 2:20:42,2 h. Mezi další favority patřili Argentinec Cabrera, který chtěl obhájit své vítězství z předcházející olympiády v Londýně, vítěz Bostonského maratonu Flores z Guatemaly a další Angličan Cox s osobním výkonem 2:21:45 h. K nim se ještě řadil zkušený Fin Karvonen a Sověti Vanin a Moskačenko. 

Jak vidno, neměl to Emil Zátopek vůbec jednoduché, navíc v jeho neprospěch hovořila naprostá nezkušenost s touto nejdelší klasickou tratí. Později to popsal Emil Zátopek slovy: „Bylo to odvážné, nezapírám. Tehdy byl přece každý maratonský běžec považován za něco mimořádného, zvláštního. Byli to specialisté, rodina pro sebe. A má zkušenost se rovnala nule. Noc před startem jsem nemohl usnout.“ 

Závod se vyvíjel velmi dramaticky. Hned od startu nasadil velmi prudké tempo Peters (prvních 5 km měl za 15:43 min.). Ještě na 15. km byl Peters první (mezičas 47:58 min.), Švéd Jansson a Zátopek však už na něj ztráceli pouze jednu vteřinu. V polovině závodu už na tyto dva ztrácí Peters 10 vteřin. Na 25. km už nestačí ani Jansson, a Zátopek si běží pro své nejsenzačnější vítězství. Časem 2:23:03,2 překonal o více než šest minut dosavadní olympijský rekord Japonce Sona z roku 1936. 

Jak závod prožíval sám Zátopek nejlépe vystihují jeho vlastní slova: „Ještě dnes si vzpomínám, jak bolely puchýře na patách, jak jsem zatínal zuby, jak jsem musel bojovat s bolestí v celém těle. Každou sekundou to bylo horší. A vždy, když se ozvalo někde na okraji silnice pozdravné „Hyvää Zá-to-pek!“, na chvíli to pomohlo. Potom se konečně na obzoru objevila vysoká bílá štíhlá věž olympijského stadiónu. To byl magnet, který mě přes všechny bolesti přitahoval. Na posledním kusu cesty na stadion jsem si uvědomil, že mi tílko plandá kolem boků, chtěl jsem ho zastrčit do trenýrek, ale paže už byly příliš slabé, nedokázaly to.“

Další maratonské modly

Mezi maratonce, na něž historie jistě nezapomene, patří Abebe Bikila, vítěz olympijského maratonu v Římě v roku 1960. Abebe Bikila běžel svůj třetí maraton v životě, cíle dosáhl bos, zhruba v polovině závodu se zul a zahodil běžecké boty. Jeho vítězství bylo naprosto nečekané a jeho jméno rázem obletělo celý svět. Bikila také zvítězil v novém světovém rekordu 2:15:16,2. Snem všech olympijských vítězů v maratonu bylo vítězství obhájit. Ani Abebe Bikila neměl jiný sen. Jemu prvnímu se podařilo tento sen splnit na olympiádě v Tokiu v roce 1964 a to i přesto, že krátce před závodem (konkrétně 35 dnů před startem) se musel podrobit operaci slepého střeva. 

Zvítězil v novém fantastickém světovém rekordu 2:12:11,2. Japonce ještě udivil tím, že ihned po doběhu přímo na stadiónu začal provádět uvolňovací protahovací cvičení. Bikila se pokusil ještě o třetí vítězství v olympijském závodě v Mexiku v roce 1968, to mu už ale nebylo dopřáno a po zranění ze závodu odstoupil. Jeho osud ale stojí za to sledovat i dále. Krátce po svém neúspěchu v Mexiku jej potkala životní tragédie. 20. března 1969, 75 km jižně od Addis Abeby, byl při jízdě osobním autem oslněn v zatáčce protijedoucím cisternovým vozem. Nezvládl řízení a zřítil se se svým autem ze čtyř metrů vysokého srázu a tam zůstal 13 hodin ležet v prudkém lijáku v bezvědomí, až ho nakonec těžce zraněného a zcela podchlazeného našli pastevci. Přestože utrpěl zlomeniny krčních obratlů a poranění míchy, která vedla k ochrnutí a trvalému připoutání na invalidní vozík, dostal novou chuť žít a sportovat. 

I když zpočátku nebyl v podstatě schopen většího pohybu a mohl hýbat jen částečně rukama a obličejovými svaly, uměl později ovládat celou horní polovinu těla a připravoval se na světové hry tělesně postižených. Na pojízdném křesle startoval v roce 1971 v Oslo, kde v lukostřelbě obsadil 9. místo. Zemřel ve věku 41 let v Addis Abebě na záchvat mozkové mrtvice.

Do početné řady Zátopkových a Bikilových následovníků je nutné zařadit Američana Franka Shortera, vítěze olympijského maratonu v roce 1972 v Mnichově. Němce Waldemara Cierpinského, vítěze olympiád v roce 1976 v Montrealu a v roce 1980 v Moskvě, když v roce 1984 v Los Angeles mu z důvodu bojkotu socialistických zemí nebylo umožněno se o to pokusit i do třetice. V tomto výčtu by ale neměli chybět ani vynikající Australan Francois Robert de Castella – první mistr světa v maratonu ve vynikajícím čase 2:08:37 a Američan Salazar, který posunul Australanův rekord zase o notný kus na 2:08:13. 

Za dalších padesát se v maratonu mnohé změnilo, zdá se, že si jej osedlali afričtí běžci, ale já věřím v to, že nezáleží na tom, kde se člověk narodil, jaké má vrozené předpoklady, ale že rozhoduje hlavně síla ducha a síla motivace, taková, jakou měl Emil Zátopek.