Podzim je křižovatkou života, pokud si na této křižovatce můžeme na chvíli sednout pod krásný strom, využijme toho a chvíli se zastavme ve svém běhu, nechme na chvíli plynout nad svou hlavou plující oblaka a máme-li splín, či nevíme-li zrovna kudy kam, co na tom, protože brzy bude určitě zase líp…

P.S. Životním podzimem, bereme-li, že životní podzim začíná v šedesáti, běžím deset let, a mohu říci, že je to nádherný životní čas, kdy můžete dělat všechno na co jste v mládí či středním věku neměli čas. Chce to jen velmi málo, být fit a zdravý a na tom se dá pracovat v každém věku, v každé etapě života, tak jestli vás láká, mít to jako já, tak začněte, fakt to za to stojí.

Na svět jsem přišel nechtěně (otec měl potřebu se uvolnit a i přes nesouhlas matky si ji naplnil). Tohle vám ale nikdo jen tak neřekne, potřebuje k tomu důvod.

Vyrůstat v napětí mezi rodiči nese své ovoce. U mě to, že jsem byl pěkný zmetek a dělal rodičům už od malička peklo na zemi. Jak jsem mohl, tak jsem zdrhal a vracel se až s příchodem noci. Jednou to už maminka nevydržela a v brajglu, který následoval po mém návratu domů, mi vmetla do tváře: Já tě nechtěla, narodil ses jen proto, že mě tvůj otec znásilnil!

Tma před očima, tma v duši, ledové srdce a naprostý zmatek v mysli! 

To vše následovalo v okamžiku odhalení pravdy o mém zrození.

Smrt starého, i když jen desetiletého, kluka!

Smrt toho zmr*** ve mě!, protože v té chvíli jsem se narodil podruhé, tentokrát vědomě – uvědoměle. 

Do té doby jsem před lidmi utíkal, stranil se jich, i když jsem nevěděl proč. Teď už jsem věděl, že ten důvod vznikl v první vteřině mého početí. Já jsem sem taky nechtěl!

Začal jsem nacházet cestu k člověku, k lidem. Pochopil jsem, nebo spíš jsem začal chápat, že oni za můj vztek, který mě až do té doby ovládal, nemůžou.

Přestal jsem utíkat a začal běhat. Běh se mi stal od počátku nejvěrnějším, nejlepším přítelem. Nehádal se se mnou, ale také mi nic nedával zadarmo, aby si mě koupil. Tím, že jsem potkal běh, jsem dostal druhou životní šanci a tu už nikdy nepustil.

Běh mě naučil všechno pro život důležité, jako třeba, že pravda je sice krutá, ale otevírá oči, že život člověku nedá nic zadarmo, ale je spravedlivý, že v životě se nic neděje bez příčiny, jen musíme mít vůli a vytrvalost ji najít a také, že nikdo není nepřítel. 

Že “nepřítel” nám byl seslán, stejně jako přítel, aby nám pomohl najít pravdu o nás, o tom, kdo a co jsme.

Duchovní rozměr běhu se přede mnou rozprostře ve chvíli, kdy obuji boty a vyběhnu si, jen tak sám. Duchovní rozměr bolesti zachytím v okamžiku, kdy mi druhý nechá nahlédnout do svého života.

Nevím proč, ale právě teď mi v hlavě zazněl úryvek z písničky Jarka Nohavici: šla pravda světem a na chudé duchem se smála. Přemýšlím, proč zrovna tahle slova právě v tuhle chvíli rozvířila mou mysl, když přeci nemají nic společného ani s běháním, ani s bolestí. Ale opravdu nemají?

Pravdou je, že přiznat si pravdu, proč člověk začne běhat, přiznat ji pak i veřejně, to vyžaduje na člověku mnohdy pořádnou dávku síly – duchovní síly.

Takže pojďme a vyběhněme společně hledat prameny toho, proč člověk vezme ve chvíli, kdy už vyčerpal všechny jiné možnosti, „za vděk“ během, aby on byl tím prostředkem, co jej zbaví bolesti pramenící z dosavadního průběhu jeho života.

Pojďme vyběhnout na cestu hledání pravdy o tom, proč člověk začne běhat a proč třeba není schopen, byť na chvíli, běhat přestat nebo běhání omezit, když si skrze běhání způsobí bolest fyzickou.

Co je tím stimulátorem toho, že běh, který začal provozovat, aby se zbavil psychické bolesti, mu způsobuje novou psychickou bolest tím, že si neumí představit, že by neběhal, přestože fyzická bolest, jíž pociťuje, je natolik velká, že v jiném případě by už jen někde ležel, četl si knížku, poslouchal oblíbenou hudbu, bloumal po internetu, zkrátka snažil se zabavit, aby zapomněl na bolest?

Víme, a potvrzuje to řada příběhů ať známých osobností či „obyčejných“ lidí, že běh je svým způsobem moderní drogou. Víme, že řada lékařů, léčících alkoholiky či drogově závislé, „předepisuje“ svým pacientům běh jako lék, který jim může pomoci v jejich složité životní situaci, kdy už selhaly jiné způsoby léčby.

A ono to skutečně zabírá. Co zabírá, ono to dokonale funguje, ale? Ale pacient nesmí přestat. Bohužel, i v případě běhu jako léku je třeba jej užívat uváženě a nezvyšovat nepřiměřeně dávky, když máme pocit, že už přestává zabírat.

Běh je lék na bolest duše, na bolest pramenící z hektičnosti doby, v níž žijeme

Tuhle skutečnost si uvědomuje stále více lidí, a i když většina z nich začíná běhat, aby zhubla, aby se mohla dobře najíst a nepřibírala, tak v běhání pokračuje čím dál tím více lidí, protože je běh chytil.

Chytil natolik, že už bez něj nemohou být. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem možná jedním z největších drogových dealerů současnosti, snad za to nebudu muset jít brzo někam do chládku, to bych asi nepřežil.

Ne proto, že bych nemohl běhat, svůj způsob hýbání se, jímž bych ukájel svou potřebu endorfinů, bych si určitě našel, ale protože by mi chyběly dálky, rozhledy až někam za obzor, pohledy do hlubin vesmíru za běhu nocí, kdy ta je jasná, na nebi se houpá stříbrný měsíc, kolem nějž tančí svůj nekonečný tanec hvězdy.

Běh má v sobě dar léčit bolesti světa, kterážto vlastnost mu je dána právě tou nekonečností, kterou může člověk skrze něj prožívat, a i když mu vlastně říká: „červíčku“, tak on cítí, že je stejně tím vším, co je před ním, za ním, nad ním i pod ním. Že je jedním se vším tím nekonečným prostorem, kterým běží.

Tohle je dobré si zapamatovat, právě tohle je tou účinnou látkou, kterou, kromě jiných, obsahuje běh, a která člověku pomáhá zapomenout na všechny bolesti světa, ty psychické i ty fyzické, za podmínky, že člověk zůstane tím, kým je a dokáže naslouchat kromě svého vědomého já i tomu podvědomému, které mu občas řekne:

člověče pomni, zastav se ve svém běhu, rozhlédni se kolem sebe, nadechni se a vydechni, nezadržuj dech, neboť dech ti pomáhá zbavovat se vnitřního napětí, pomáhá ti zbavovat se bolesti, pomáhá ti pochopit, že skrze něj do tebe vše vchází i vychází a dýchat můžeš i tehdy, když se na chvíli zastavíš, na tu chvíli, co potřebuje tvoje tělo, by se zbavilo fyzické bolesti, kterou jsi mu způsobil tím, že jsi nebyl schopný se zastavit.

Stále více a více se přesvědčuji o tom, že je zcela jedno, zda člověk běhá sprintem, běhá po silnici, po louce, po polích, nahoru či dolů. Běhá venku v přírodě či někde na páse, protože ať běháte jak běháte, ať běžíte tu či onde, stále to je o tom zásadním – pohybujete se dopředu a nesedíte při tom na zadku.

A o tom to je – být v pohybu a to co nejčastěji, co to jde, jinak se člověku může velmi snadno stát, že se ani nenaděje a uvědomí si, že jej čas „doběhl“, tedy spíše předběhl, zatímco on se trýznil myšlenkami, že by něco měl. Je pak zcela nepodstatné, co! Jestli měl běhat, chodit, plavat, jezdit na kole, poznávat, řešit věci v osobním životě, v zaměstnání…

Každé ustrnutí na místě znamená pro každého člověka jediné – jednou to prostě bude muset začít řešit. Když to nezačne řešit v tomto životě, ono si to na něj „počká“ do toho dalšího, prostě tomu neuteče!

To je krásný protimluv, že: „Člověk neuteče, když zůstane sedět na zadku a nebude řešit.“ Jeden by řekl, že se dá něčemu utéct, jen když před něčím utíkáte, a ono ouha, vy tomu neutečete ani tehdy, když to neřešíte. Což je celkem logické, protože vás to doběhne a bude to po vás šlapat, dokud tomu nezatrhnete tipec tím, že to vyřešíte.

Možná tenhle protimluv je důvodem, proč mnoho lidí běhá. Běhá hodně, běhá čím dál tím více, aby utekli svým běžným životním strastem. Strastem, které ale kupodivu tím, že více a více běháme, se nezmenšují, spíše se naopak zvětšují a mnohdy k nim přibývá další strast v té podobě, že najednou zjistíme, že nejen že jsme ničemu neutekli, ale ještě jsme si zadělali na další v té podobě, že naše tělo si postaví hlavu a odmítá s námi dále vybíhat, neboť tělo je daleko moudřejší než my a ví, že tahle cesta nikam nevede. Leda tak do pekla, což je cesta, mající jen jeden konec, bohužel ten, od nějž se snažíme všemi silami co nejvíce vzdálit, protože tušíme, že tam nám bude pořádně horko.

Blbý na životě je, že žádná z cest člověka nezavede do růžové zahrady, v níž by mohl pouze čichat k voňavým květinkám, uléhat si do naducaných peřin, k tomu být napájen mokem z božích pivovárků a pojídat krmi z božích luk. Mnohem spíše skončí u božích muk, očekávaje příchodu kouzelné babičky či dědečka s očarovaným oslíkem či ubrouskem. Bohužel spíše tam potká agenta nabízejícím mu „teplou vodu“ – snadné zbohatnutí, zhubnutí, krásu, zdraví…, bez toho, že by jakkoliv přiložil ruku k dílu či učinil byť jen jediný krok

Nejspíš to začínáte pociťovat sami na sobě, ostatně jinak byste nezavítali na stránky Běžecké školy, či se nezajímali o věci spojené s během a běháním. O čem mluvím? Nabízelo se přidat ještě – když mluvím o běhání, ale to už použil Haruki Murakami jako název pro svou knihu, která je spíš o něm, o jeho běhání, já mám nyní na mysli běhání jako:

•  životní pouť, 
• vyjádření životního postoje,
• vyjádření životního názoru,
• společenskou událost,
• životní pouť – nalézání sebe sama
• představení sebe sama světu – druhým

Možná byste našli ještě další rozměry toho, co v životě člověka představuje ten krásný a ladný pohyb, při němž se člověk vznáší pár centimetrů nad zemí a jenž člověk nazývá běh, run, laufen…

Jistě, je zde i ten rozměr sportovní, v jehož rámci se jeden člověk snaží zvítězit nad druhým, nechci přímo psát: porazit druhého, i když „bohužel“ tento rozměr v běžeckých kláních také je obsažen. Ale neměl by být. Vždyť při běhu jde hlavně o to nalézt sebe sama, svou lidskou podstatu, svou životní cestu, nezřídka i svého životního partnera či partnerku. Boj, ten nemá v běhu co dělat, a to ani v podobě boje se sebou samým, vždyť kde bychom se měli lépe naučit spolupracovat, než při spolupráci svého těla se svou myslí, se svou duší?