Velká Kunratická je od svého počátku takový zvláštní fenomén. Moc si na ní nezaběháte, ale ať se snažíte běžet volně, nebo do toho dát všechno, vždycky budete v cíli lapat po dechu. A to přesto, že nějakých posledních 700 m běžíte většinou z kopce. Jak se na ni připravit je stejná alchymie jako na Běchovice, snad proto se oba tyto běžecké závody, byť tak rozdílné, těší stále velké popularitě a běžet Velkou Kunratickou je prostě IN.

Ne nadarmo na ní drží z roku 1979, a zřejmě až do skonání světa držet bude, traťový rekord 10:58,9 min Vlastimil Zwiefelhofer. Vlasta byl už od žákovských let vynikajícím běžcem a jeho tréninkové metody by málokdo vůbec podstoupil, natož vydržel. Považte, že běhal třeba v hluboké rozbahněné oranici. Jeho metody v mnohém připomínají metody Emila Zátopka, a stejně jako u Emila s nimi slavil úspěchy. Při bězích v hluboké oranici získával ohromnou sílu a odolnost. Když pak vyběhl na hladké cesty, byl k nedostižení.

Takže chcete-li dobře natrénovat na Velkou Kunratickou – vyrazte do právě zoraných polí. Ne, probůh, to nedělejte! Ne, že by vám to nepomohlo, to určitě ano, ale v těch zbývajících týdnech, co zbývají do jejího startu, byste se nejspíš totálně zavařili. Pokud vás tento způsob tréninku oslovil, nechte si to na jaro, až budete mít v rozpise tréninku nabírání běžecké síly, tam vám to prospěje. Stejně jako vybíhání sjezdovek. Prostě běh v těžkém terénu je ideální přípravou pro Velkou Kunratickou, ale i pro Běchovice.

Trénink na Velkou Kunratickou

Nyní, protože jak už jsem uvedl vám zbývá jen pár týdnů, bych zvolil následující přípravu. Když pominu ten běh v hluboké oranici, o němž jsem psal na začátku, tak bych vám doporučil zařadit do vašich tréninkových plánů 2x týdně speciální fartlek, v jehož rámci vyběhnete 3x delší kopec, a to tak, že první na 75 %, druhý na 95 %, třetí na 80 % a pak si dáte 1000 – 1500 m rovinku. Tréninky mezi tím běhejte jen volně na 65 – 80 %. 

Jak běžet Velkou Kunratickou

Jedna věc je na velkou Kunratickou natrénovat, a druhá ji odběhnout tak, abyste udělali dobrý čas. Zaběhnout na VK dobrý čas vůbec nesouvisí s tím, zda se vydáte ze všech sil, nebo zda to odfláknete. Jak už jsem napsal v úvodu, v cíli toho budete mít tak či tak plný kecky. 

Jak tedy Velkou Kunratickou běžet?

Hlavně je důležité se dobře rozcvičit, je to důležitější než při jiných závodech, protože VK prověří vašeho celého člověka. Extrémně dostane zabrat pohybový aparát, plíce, srdce a na své si přijdou i ruce – hlavně když se budete šplhat na Hrádek, pak jej sbíhat a ani ve třetím kopci nepřijdou zkrátka. Takže ještě jednou zdůrazňuji, důležité je se pořádně rozcvičit!

První potok a první kopec

Zhruba 250 m po startu vás čeká překonání prvního potoka, záleží na vás a na tom, jak bude před VK pršet, ale tenhle potok se většinou skáče. Pak následuje první kopec, ten běžte jen na 80 %. Nebojte se, že tím ztratíte drahocenné vteřiny. Naopak, čím vyběhnete tenhle kopec volněji, tím rychleji jej seběhnete, nohy se vám nebudou tolik klepat a hlavně, uchováte si síly na to, co vás na trati ještě čeká a to je pověstný HRÁDEK. Před ním ale ještě budete muset překonat druhý potok. Nepřemýšlejte nad tím, zda ho přeskočit nebo ho přeběhnout – běžte do něj a prostě jej přeběhněte. Tu vodu v botách nebudete vůbec cítit. 

Hrádek

Hrádek s člověkem zacloumá, prostě jej musíte nějak vylézt, ale snažte se ho vylézt hlavou, nervěte se s ním, běžte klidně na čtyři a pomozte si rukama, není to žádná ostuda. Čím víc se s Hrádkem budete prát, čím víc se budete snažit ho vyběhnout, tím hůř pro vás v další části trati.

Seběh Hrádku

Tady je to hlavně o přežití, já vždycky říkám, že zabít se můžu i jinak, ale jsou tací, co to pustí dolů hlava nehlava, už jsem viděl řadu nehezkých pádů. Ale pokud máte ještě silné nohy, tak seběhnout se to dá. Po seběhu Hrádku následuje přeskočení dalšího – už třetího a posledního potoka, taky radím spíše přebrodit, než se snažit mermomocí přeskočit. Potom to bude kousek po asfaltové rovné cestě dolů z kopce. Běžte to rychle, ale uvolněně – nesnažte se honit čas. Čas na to naběhnout vteřiny ještě přijde, až se vydrápete na třetí kopec, který následuje hned po té klidnější části po asfaltce. 

Třetí kopec

I v třetím kopci radím nejít nadoraz. Je lepší stále si ještě zachovat chladnou hlavu, i když čas běží. Teprve na vrcholu třetího kopce začíná čas, kdy je potřeba to rozeběhnout, čas, kde se nabíhají nejen vteřiny, ale někdy dokonce celé minuty. Čeká vás skoro kilometr, kdy je do toho potřeba dát všechny síly. Tady už není na co čekat. Kdo až sem dorazí s tím, že není totálně zakyselený, je vítěz a čeká ho v cíli dobrý čas. 

Podzimní sezóna se nám tedy pěkně rozeběhla. Ostřílení závodníci většinou nemají problém si po jednom závodě střihnout další. Ti méně zkušení pak poté, co se jim jejich první závod povede, se nadchnou a mají potřebu běžet další. Ať už jste ten/ta, nebo ten/ta, zachovejte se tak, jak vám radí vaše tělo.

Abych svá tvrzení podpořil, tak jsem zkusil zapátrat ve své knihovně, jestli bych zde nenašel něco inspirativního a ejhle, bylo to tam. Dokonce od nikoho menšího než od Billa Rodgerse, který na toto téma říká: „Dobře se znám, a když jsem unavený, když mám pocit, že na mne jde nějaká nemoc, nebo když mě jen začne bolet hlava, tak to v řeči mého těla znamená ZASTAV SE!“

A ať se jmenujete Honza, Luboš, Martin, Laďka nebo Bill Rodgers, platí pro nás všechny stejné přírodní zákony. Ti silní a slavní se poznají podle toho, že tyto zákony ctí, a nepodléhají klamnému dojmu, že na ně neplatí.

Nejen pro maratonce mám pak od Billa ještě další vzkaz, tentokrát se to týká občerstvování na trati. Když Bill vyhrál Bostonský maraton, na němž se při občerstvování 5x zastavil a přesto vytvořil traťový rekord, tak se ho novináři ptali, zda by nebylo lepší, kdyby pil za běhu, že by pak ten čas mohl být ještě lepší. Bill odpověděl: „Voda se rozlije, když s ní poběžím!“

Tahle věta říká mimo jiné i: „Pohár přeteče, když se nebudu řídit tím, co mi říká tělo!“

Řada velkých běžců se i nyní uchýlí k Rodgersovým zastávkám uprostřed vypjatého závodu, mají totiž na paměti, že jen blázen útočí, když všechna znamení říkají: „ZASTAV!“

Umět se zastavit znamená znát své limity, svůj strop, a to tělo dokáže vždy ocenit. Říkáte mu tím totiž: „Neboj, vše mám pod kontrolou a nenechám ti ublížit, protože ty jsi můj partner na cestě a bez tebe se dál nedostanu.“

Pauza před závodem, během tréninku, mezi tréninky, či po nějakém závodě neznamená vaši slabost, ale naopak vaši sílu. Jen ten, kdo si nevěří, si stále znovu a znovu musí dokazovat, že na to má.

Dobrá otázka a snadná odpověď. Tedy pro toho, kdo je běžel více jak 10x, přesné číslo neuvádím, protože si to opravdu nepamatuji, ale co si pamatuji je, že se mi Běchovice nikdy neběžely snadno a to přes všechny zkušenosti, které jsem během těch mnoha a mnoha startů získal.

Jak běžet závod Běchovice – Praha

Nenechte se ale zmýlit tím, co jsem napsal v úvodu a nemyslete si, že nesnadno se mi běžely Běchovice pokaždé proto, že jsem na nich opakoval stejné chyby. To rozhodně ne. Nesnadno se mi běžely proto, že ta trať není rozhodně snadná, o to nesnadnější, o co víc prahnete po nějakém výkonu – konkrétním čase. Pokud vám jde ale o to, zaběhnout si dobrý čas, čas odpovídající vašim fyzickým možnostem, tak mějte na paměti, že i když se dobře rozcvičíte, což znamená před vlastním závodem si dát 10 – 15 min lehkého běhu, protažení, 4 – 5 rovinek (rychlých úseků dlouhých 80 – 100 m) a na závěr 400 m v tempu, v jakém chcete závod běžet, je tu stále řada faktorů, které mohou vaše úsilí zhatit.

Bagáž a čekání na start

Po rozcvičení je potřeba se převléknou, či lépe řečeno svléknout do toho, v čem poběžíte a bagáž s oblečením na převléknutí si po rozcvičení dát včas do auta, které ji odveze do místa cíle na Pražačku. Trošku nepohodlné je to v tom, že budete muset čekat delší dobu lehce oděni v závodním a podle předpovědi počasí nemá být zrovna hezky (ráno 9, odpoledne 13 stupňů a déšť a vítr), takže bude třeba se trošku stále hýbat, abyste moc neprochladli. Rozhodně bych vám doporučoval si na sobě nechat lehkou větrovku, kterou případně můžete v průběhu běhu sundat a uvázat si ji kolem pasu.

Vítr

Vítr hraje na Běchovicích většinou velmi důležitou roli. Jen málo ročníků se bez něj obešlo. V 90 % případů navíc fouká západní, takže značně ovlivňuje konečné výkony.

Jak tedy běžet

Nejčastější chybou je, rozeběhnout prvních 500 m v rychlém tempu, k čemuž vás nutí několik důvodů:

• Stupňující se chlad – ve snaze co nejrychleji se zahřát – vyrazíte, co to jde
• Adrenalin – od chvíle, kdy odevzdáte bagáž a jste už oblečeni jen v závodním, to ve vás začíná vřít a vy se už těšíte, kdy to začne. Startovní výstřel je pak povelem vyběhnout co nejrychleji a valit to, dokud to jde
• Trať vede od startu prvních 500 m z kopce – to má vliv na to, že si neuvědomíte, že běžíte velmi rychle, rychleji, než jste zvyklí a než byste měli
• Dav běžců, který vás tlačí před sebou a vy běžíte, co to jde, aby vás nesrazili

Po těch 500 m se trať poznenáhlu překlopí do mírného stoupání, ale i to stačí, aby vám najednou ztěžkly nohy. 

Pokud chcete i přes rozmary počasí podat výkon, na nějž fyzicky máte (nemluvím o čase, protože ten může jak negativně, tak pozitivně ovlivnit vítr foukající buď proti vám nebo po směru běhu) stoupněte si na startu spíše do zadní části startovního pole. Rozeběhněte se volně (maximálně tak, aby váš sporttester ukazoval 85 % TF max), takto běžte až do třetího kilometru. Teprve až vyběhnete stoupání za Dolními Počernicemi se rozeběhněte. Tady vás čeká dlouhá rovinka až pod Táborák (první dlouhý kopec). Ten je důležité vyběhnout v plné síle. Při seběhu z Táboráku dolů do Hrdlořez se uvolnit, nohy pustit, aby si běžely sami, nebrzdit. Po krátké rovince následuje obávané strašidlo Běchovic – Hrdlořezák. 

Hrdlořezák nekončí u konečné tramvají na Jarově, ale pokračuje stále dál a dál a jeho konec je až 500 m před cílem, kde se láme do mírného klesání. Tady už máte vyhráno, a pokud vám zůstalo dost sil, můžete předvést divákům pěkný finiš.

Jak natrénovat na Běchovice

Stejně jako na každou jinou desítku, jinak plány najdete v těchto knihách:

Škorpilova škola běhu

Běžecká bible Miloše Škorpila

Běhání pro všechny

Jak běhat? Jde o věčné téma a předmět diskuzí i hádek. Způsobů je mnoho, názorů ještě víc. Z určitého úhlu pohledu má každý originální styl. Zkuste se poznat a odhalit své rezervy s pomocí Miloše Škorpila, ultramaratonce a zakladatele Běžecké školy.

František Prachař

Co jsme zapomněli

 „O tom, že běh je dovednost, většina lidí nepřemýšlí. Vyběhnou, jak se to „naučili“, a jak to odkoukali od těch, které mají

na očích. Vůbec je nenapadne, že by něco mohlo být špatně. Je to zvláštní. Když se rozhodnou pro tenis či golf, tak dřív, než začnou, najdou si trenéra, který pomůže nejen s nákupem vybavení, ale i s tím, jak hrát, aby si neublížili nebo nebyli pro smích.

Výsledkem pak je, že při procházkách nebo na běžeckých závodech potkáte lidi, kteří předvádí všechno možné, jen ne běh. Když se dítě postaví poprvé na nohy, běží. Je to pro něj stejně přirozené jako dýchání. Přesto dnes více než 80 procent lidí neumí dýchat (dýchá mělce). Stejné je to s během. Jako dítě běháme přirozeně, ale s věkem tuto dovednost, protože ji neprovádíme, zapomínáme.

Běh a dýchání jsou propojené jako siamská dvojčata. Kdo neumí dýchat, většinou neumí ani správně běhat. Stačí si vzpomenout, jak sebou člověk škube, když doběhne tramvaj, autobus nebo vlak. Začne se dusit, lapat po dechu a různě sebou škubat. Jaké styly z toho mohou vzniknout?“

Běžec

 „Rozdíl mezi běžcem a popsanými druhy je v tom, že běžcova noha neustále dohání tělo. Můžete se vrátit na začátek, kdy jste byli ještě dětmi. Když začnete chodit, máte strach, abyste neupadli na pusu. Z toho důvodu vytrčíte ruce před sebe, abyste se jimi mohli okamžitě zachytit, jakmile doběhnete k nejbližšímu kusu nábytku. I dnes můžete tento trik využít při nácviku přirozeného běžeckého stylu. Stoupněte si, zpevněte střed těla, abyste se při rozeběhnutí nezlomili v pase a také si do toho „nesedli“. Zvedněte ruce, natáhněte a táhněte je před sebe, dokud vás pohyb nedonutí se rozeběhnout. Ve chvíli, kdy se to stane, buďte stále vzpřímení. To vás donutí jít do mírného náklonu (nikoliv předklonu!) a paty vám začnou samovolně vystřelovat vzhůru. Sláva, běžíte!“

Přirozený běh, splněný sen člověka létat

Styly běhu, které lze nejčastěji vidět

Skokan

Skokan je nejrozšířenějším běžeckým druhem. Narazíte na něj stejně často, jako na migrující malé žabky v okolí vodních ploch. Čím usilovněji „běží“, tím více skáče. Tito lidé mají velký problém udržet tepovou frekvenci v optimální míře (na přiměřených hodnotách). Jak by taky ne. O to větší obdiv zaslouží, když pak dokážou odskákat deset kilometrů, půlmaraton, maraton a mnozí i ultramaraton. Skokana poznáte podle toho, že jeho tělo je neustále, nebo po většinu času, kdy běží, za nohou. Když si zanalyzujete, co se děje po každém skoku, zjistíte, že přijde dopad (krátké zastavení), načež následuje odraz – noha vystřelí před tělo, dopad (krátké zastavení, při němž tělo přepadává přes nohu) – odraz… Pro tělo je to velmi náročné.

Nosič rukou

Nosiče rukou poznáte rovněž velmi snadno. Ruce jen nesou, aniž by je zapojili do běhu. Když takový druh chvíli běží, začne se ohýbat v pase. Je to, jako byste celou dobu běželi s taškami s nákupem. Už jen z té představy se zlomíte v pase… Jste-li nosiči rukou, začněte je používat. Pomáhají totiž běžci do kroku i při dýchání. Při běhu by ruka měla svírat v lokti úhel 90 stupňů, přičemž předloktí je rovnoběžné s povrchem, po němž běžíte. Maximální zdvih mírně sevřené pěsti je výše ramen a minimální pak kyčel. Když běžíte pomalu, ruce pomáhají držet balanc a ruka by měla pracovat spíše od základní polohy k rameni. Nosiči rukou často pracují s rukama od kyčle do základní polohy a ohýbají se v pase. To vede k nadměrnému zatěžování kolen. Stačí ale, když zpevníte střed těla a narovnáte se v pase. Okamžitě ucítíte úlevu v kolenou.

Tanečník

S oblibou přirovnávám běh k tanci po přímce. Tanečníci (většinou jsou to ti, co běhají se sluchátky na uších) však nepracují rukama, ale rameny. Tím pádem uvedou tělo do rotace. Tento druh poznáte podle toho, že má při běhu špičky od sebe. Důsledkem je nadměrný pronační (vnitřní) nášlap – přetěžování vazů vnitřního kotníku a vnitřní strany kolene.

Odstranění chyby je snadné. Stačí zklidnit ramena a začít používat ruce tak, jak bylo popsáno při opravě techniky u nosiče rukou.

Pradlena

Máchání prádla je jistě bohulibá činnost, ale ne při běhu. Znamená, že dotyčný nepracuje s rukama nahoru – dolů. Místo toho s nimi šermuje před tělem. Tím dojde k rotaci těla, jejímž důsledkem je nadměrný supinační (vnější) nášlap – to vede k přetěžování vazů vnějšího kotníku a vnější strany kolene. Řešení je opět stejné jako při opravě techniky u nosiče rukou.

Hroch

Hroch nebo jakýkoliv jiný tlustokožec nemusí být nutně běžec či běžkyně s vysokým BMI indexem. Poznáte ho tak, že většinou „sedí“, tedy skáče s neustále pokrčenými koleny. To dá zabrat nejen kolenům, ale celému tělu, které se snaží pohybovat dopředu. Výsledkem je vysoká tepová frekvence i při poměrně malé rychlosti, zadýchání se, dušení a velmi malý efekt – ať už za jakýmkoliv účelem. Hroch nesníží váhu, neboť se pohybuje ve vysokých tepových frekvencích, tedy na úrovni anaerobního prahu, kdy tělo není schopné doplňovat energii pálením tuků. Nezrychlí, ani kdyby měl trénink poskládán sebesofistikovaněji, neboť jeho svaly, vazy a úpony jsou v neustálém přepětí a tím pádem nepružné.

Kolikrát už jsem to od svých klientů slyšel, tuhle naprostou hloupost, která dělá asi největší guláš v hlavách všech, kteří kdy začali běhat. A pak ještě: „Když nedáš 10 kilometrů, tak neběháš, když nedáš maraton pod 3, tak jsi ho neběžel, když nedáš kilometr pod 4, tak nemá ani cenu běhat…“

Prostě, kecy v kleci. Nejlepší na tom je, že ti, co to říkají, taky neběželi hned kilometr pod 4, neuběhli 10 kilometrů pod hodinu a většinou nikdy neuběhli maraton.

Ale zpátky k tomu dlouhému kroku. Když vám někdo řekne – když chceš zrychlit, prodluž krok, tak se budete samozřejmě snažit ten krok natáhnout co nejdál před sebe, když k tomu přidáte, že máte došlapovat na špičky, tak se pak nestačíte divit, proč vás tak šíleně bolí holeně, že už nemůžete ani chodit.

Taky informace: zkraťte krok, zvyšte frekvenci, není úplně ideální řešení zvýšení kadence. A už vůbec ne ke snížení tepové frekvence. Prostě jak se v informaci objeví slovo „krok“, už to zavání průšvihem.

Letová fáze

Celý problém je v tom, že při běhu nekráčíme, jako při chůzi, ale při běhu létáme a už jste někdy viděli letícího ptáka, který by měl vepředu nohy? Vždycky má vepředu hlavu, i ta volavka, která má při letu krk ohnutý ve tvaru S.

Chcete-li zrychlit, nakloňte to jako Segway a okamžitě pochopíte, proč se říká, že běh je kontrolovaný pád

Ve své době byly Segwaye velmi populární vozítko, stáli jste na stupátku a rychlost jste řídili jen tím, že jste jeho konstrukci naklonili dopředu – pokud jste chtěli zrychlit, nebo přitáhli k sobě – pokud jste chtěli zpomalit nebo zastavit. No a stejně přirozeně to funguje i při běhu, jen musíte mít tělo pevné, nijak se neohýbat, nekroutit a nemít už při vyběhnutí povolená kolena.

Jak se správně naklonit snadno a rychle

Všichni vědí (nebo alespoň většina), že při běhu má být tělo mírně nakloněné dopředu (to je ta nakloněná konstrukce Segwaye). Nejrychleji to pochopíte, když se postavíte rovně a začnete lehce (zdůrazňuji lehce, ne se snažit nakopat si zadek) zakopávat.

Přestaňte a uvědomte si, že ve chvíli, kdy jste zastavili, stojíte opět rovně (tělo máte kolmo k povrchu, na němž stojíte). Znovu začněte lehce zakopávat a všimněte si, jak jste se, aniž byste se o cokoliv snažili, celí naklonili. No a teď to převeďte do praxe i při vlastním běhu.

Chcete zrychlit, kopejte se do zadku

Celý vtip je v tom, že při běhu vlastně taháme nohy za sebou, hlava je vždy při došlapu pár centimetrů před došlapující nohou, neboť došlapujeme pod těžiště, které máme na úrovni hrudní kosti. Když pak chcete zrychlit, zakopnete intenzivněji směrem k zadku, tím se i vaše celé tělo nakloní a vy – jako kdybyste jeli na Segwayi  – zrychlíte.

Vysoké koleno

A co vysoké koleno, jak si poradíš s tím, mohli byste nyní namítnout, pokud se díváte na běh elitních afrických běžců, jejichž kolena ční směrem k bradě, když je vidíme pelášit tempem blížícím se k 3 minutám na kilometr, a vydrží tak pelášit celý maraton. No jak se s tím vypořádám? Snadno. Prostě se podívejte, kam ti kluci šikovní došlapují – zase pod sebe (pod těžiště). Vytrčením (zvednutím) kolene nahoru a pak následným švihnutím nohy pod sebe, jen zvýší dynamiku odvalení. A to je celé odhalení toho, jak běhat přirozeně. Na videu to můžete vidět níže, do správného postavení vám pomůže i Malá běžecká abeceda, kterou doporučuji provádět na začátku každého tréninku.

Moje zkušenost je však taková, že zhlédnutím videa člověk pochopí, co dělá špatně, ale pokud se nevidí, a tak není schopný naučit se běhat technicky správně. Proto nabízím individuální běžecký trénink, kde jej natočím, ukážu konkrétní chyby a prozradím pár fíglů, jak se naučit běhat správně.

Druhou možností je přijet na náš camp Šumava se Škorpíky, kde na výuku máme tři dny.

Uberte na tempu, běhejte pomaleji, budete zdravější a rychlejší! To neříkám jen já, ale i přední světový experti na běh.

Když se připravujete na splnění svých běžeckých snů, většinou tak činíte podle nějakého tréninkového plánu. V něm by měly být zařazeny jak tréninky těžší, tak lehčí. V těch dnech, kdy máte zařazen trénink těžký, vám přijde docela přirozené, že když si hrábnete až na dno svých sil, tak se vaše výkonnost posune o kus dál. Pokud ale máte v nějaký den jen tak lehce pobíhat, zdá se vám to najednou jako ztráta času, říkáte si: „Co mi tohle „chození“ může vlastně přinést?“

Takže – co se stane? Ošidíte intenzitu tréninku ve dnech, kdy byste měli běhat naplno, ve prospěch toho, abyste mohli běžet rychleji ve dnech, kdy máte běhat pomaleji. Nejde totiž, a to dobře cítíte, běhat naplno stále. Nesplníte tedy svůj tréninkový plán ani v jediném dni!.

Greg McMillan, trenér, který má mezi svými svěřenci i takové, kteří jsou schopni běhat maraton na úrovni 2:10 hod, k tomu říká: „ To, že běžci nejsou schopni pochopit přínos střídání těžkých a lehkých tréninkových dnů, je nejčastěji se objevující chyba. Těžké tréninky jsou velkou zátěží jak pro svaly, tak pro kardiovaskulární systém a tělo musí mít možnost se z nich zotavit. Zotavení probíhá pak právě ve dnech lehkého popobíhání“. 

Tři základní pravidla sestavení běžeckého tréninkového plánu

Pravidlo první – BĚHEJTE ČASTĚJI POMALU NEŽ RYCHLE

Sedmdesát procent vašeho týdenního objemu byste měli věnovat jenom lehkému běhu, podle výkonnosti a věku potřebují vaše svaly třicet až šedesát hodin na to, aby se vzpamatovaly (zregenerovaly) z těžkého tréninku. Mezi těžké tréninky nutno počítat všechny formy tempového tréninku (sprinty, kratší tempové úseky, delší tempové úseky, kopce), ale také dlouhé běhy, které jsou 1,5 – 2,5x delší vaše běžné vytrvalostní běhy (běh na úrovni 65 – 75% TF max).

Pomalé běhy zlepšují prokrvení, a pomáhají odplavovat poškozené svalové buňky a tkáně a budovat nové. Můžete si to postavit tak, že tyto pomalé běhy působí na vaše tělo stejně blahodárně jako třeba wellness procedury, kdy je odbouráván zejména váš psychický stres. V případě pomalého běhu jde, a to doslova, o kyslíkovou lázeň (nutno však při tom i správně dýchat –nejlépe zhluboka a nosem). Kyslík vás zcela prostoupí, v rámci čehož je vaše tělo nuceno rozšířit síť krevních kapilár sahajících až na samotné pomezí vašeho těla (kůže, mozek). V důsledku toho pak máte jemnou pleť a lépe vám to myslí, případně více si pamatujete. Ale hlavně, při dalším těžkém tréninku bude vaše tělo celkově lépe zásobeno kyslíkem a vaše výkonnost tím rapidně stoupne. 

Pravidlo dvruhé  – SLEDUJTE HODINKY A TEP

Pokud máte problém se při pomalých bězích ubrzdit, tak své hlídání svěřte hodinkám – sporttesteru. Naprogramujte si je tak, aby vás hned upozornily, že jste překročili hranici 75% vaší TF max. Ještě lepší by bylo, kdyby měly zabudováno v sobě podrážedlo nohou, neboť to by bylo mnohdy daleko účinnější metodou. Překročíš – spadneš, protože řada běžců si sice sporttester nastaví, ale pak vesele nedbá. Ve chvíli, kdy by se už podesáté sbíral ze země, by mu možná docvaklo. 

Když trénujete na pětku či desítku, mělo by vaše tempo na kilometr při pomalém běhu být zhruba o 2 minuty pomalejší, než je vaše závodní rychlost. Pokud se připravujete na ½ maraton, mělo by být pomalejší o 90 sekund na kilometr. Pokud se připravujete na maraton, tak pak zhruba o jednu minutu. 

Pokud vám všelijaké ty hodinky se signály, měřením tepu, měřením vzdálenosti, kalorií a Bůh ví čeho ještě nic neříkají, jste prostě happy běžec, běžte při pomalém běhu tak, že to bude jen o málo rychlejší, než když byste rychle šli. To, že běžíte správně, vám řekne, když budete mít pocit, že se vysloveně flákáte, a mohli byste běžet klidně daleko rychleji a také že na konci tréninku budete mít pocit, že byste mohli běžet klidně ještě dál. 

Pravidlo třetí – LEPŠÍ BĚHAT POMALU NEŽ NEBĚHAT VŮBEC

Možná vás napadne, že by možná po těžkém tréninku bylo lepší dát úplné volno, než „ztrácet“ čas pomalým popobíháním. Mohu vás ujistit, že nebylo. Jak už výše uvedeno – krev a s ní kyslík, musí v těle proudit. Bez toho nemohou ve vašem těle řádně probíhat regenerační procesy. 

Tady bych zmínil jeden z nejčastějších prohřešků těch, kteří začnou běhat tak, že nazují boty, vyjdou před dveře a vezmou draka. Tedy nasadí to nejrychlejší tempo, jehož jsou schopni. Po velmi krátkém běhu nemohou popadnout dech, jejich nohy, ruce, celý člověk ztuhne, jak když ho zalijí do betonu. Druhý den, třetí, čtvrtý, pátý tento člověk leží a vzdychá, jak jej všechno bolí. Kdyby se šel další den po svém neuváženém pokusu alespoň na 30 minut projít a další den znovu a pak ještě třetí, mohl by čtvrtý den opět, teď už rozumněji, vyběhnout. 

Účelnost regeneračního běhu platí i ve chvíli, kdy máte namoženy některé svaly, mírně vás v nich píchá či táhne. V takovém případě, lehké – upozorňuji – lehké proběhnutí pomůže při léčení těchto potíží a je lepší, než nedělat nic. 

Diamantové běžecké pravidlo

Čím více běháte, tím se stanete lepším běžcem, přičemž zpočátku nejde vůbec o to, jak rychle budete běhat. ALE! Z toho důvodu mají i vysloveně elitní běžci ve svém týdenním tréninku zařazeny 2 – 3 kvalitní tréninky a mezi to vkládají 10 – 12 pomalých běhů. Pomalé běhy zvětšují počet kapilár, ale i jejich velikost, tím se zlepšuje transport kyslíku po celém těle. Zvyšuje se počet mitochondrii a enzymů, které se podílejí na zásobení těla kyslíkem. 

Ještě jednou pro ty, co nepochopili, nebo si zkrátka nemůžou pomoc a mají za to, že jen pořádný trénink je tím, co jim umožní běhat stále rychleji a rychleji a dál a dál. Při rychlých a těžkých trénincích způsobujeme v našem těle řadu destrukcí, při pomalých bězích naopak opravujeme to, co bylo zničeno, případně stavíme nové. Běháme-li stále do plných nemůžeme se divit, že nás postihují častá výraznější zranění, naše tělo je totiž živí organismus a ne stroj, u nějž když se poškodí nějaká součástka tak ji vyměníme a jede se dál!