Běhání je požehnání. Běhání je způsob, jak přiblížit své bytí životu v harmonii. Běhání je způsob, jak udržet náš život v přímé linii s životem na Zemi od jeho počátku. Tak, jak se vyvíjel člověk jako druh, měnil se i způsob, jak se člověk pohyboval, až to dospělo do stádia, kdy se málem přestal pohybovat vůbec. Běhání je tedy i způsob, jak se naučit znovu smysluplně a v souladu s pozemskými zákony hýbat a znovu se stát součástí přírody a universa.

Požehnání je způsob, jak uvést do pohybu lásku, neboť když člověk žehná druhému, vyjadřuje tím blízkost s tím, jemuž žehná, jehož z duše miluje a jemuž přeje vše, co si on přeje. Požehnání znamená velký dar, neboť žehnající skrze slovo, jímž druhému žehná, spouští sled událostí, které musí proběhnout, aby se splnilo to, oč v daném žehnání běží. 

Advent je časem, v němž se člověk zastavuje, aby zhodnotil uplynulý rok, aby se potěšil s nejbližšími, aby jim svou přítomností udělal radost, ale ani v tomto čase adventu by člověk neměl zůstat v úplném klidu. I v tomto čase by se měl vydat ven do přírody, ať už jen na procházku, či běh s prkýnky nebo bez nich. 

Pokud se ptáte, proč by se měl člověk v adventním čase procházet někde venku, tak vězte, že proto, že nejlépe se vám bude hodnotit s myslí prostou negativních myšlenek, hlavou proluftovanou čerstvým vzduchem a tělem osvěženým rozprouděnou krví, a toho všeho lze nejsnadněji dosíci malou procházkou či během venku.

Vůbec pohyb venku je pro naše tělo, pro naši mysl, pro naši duši, velkým požehnáním, které člověk dostává skrze svou spřízněnost s přírodou, s universem, s Nejvyšším… Pohybem venku a po svých člověk vyjadřuje, aniž by musel cokoliv říkat: „Jsem součástí tohoto všeho, co mě obklopuje, co mě naplňuje“, a tak se mu dostane od přírody, universa, Nejvyššího…, požehnání a odpuštění, neboť naznal, že není tím, kdo řídí běh světa, ale jen jeho „pouhopouhou“ součástí. 

Procházky v přírodě v adventním čase. Ve sněhové pokrývce, jež je netknuta lidskou nohou, a kde vaši cestu kříží jen stopy zvířat či ptáků, zavádějí člověka daleko zpátky do časů, kdy bylo pro něj zcela běžné chodit čerstvě napadaným sněhem, kdy mu tu a tam za krk spadla sprška té bílé, studené hmoty, což mělo za následek vyplavení adrenalinu, stejné jako by v tu chvíli zahlédl lovenou zvěř nebo pohlédl do očí šelmě, jež se chytala ke skoku, by právě on se stal její kořistí.

Procházky v adventním čase jsou krásné i tím, že nad krajinou se často rozprostírá chomáč bílé mlhy, která halí do svého hávu vše vůkol a poskytuje jí jak ochranu před mrazem, tak zjemňuje její kontury, takže se vše rázem zdá méně ostré, méně zraňující, méně útočící na naše smysly a to naplňuje naši mysl a naši duši požehnaným mírem.

Buď požehnán čas adventu a buďte požehnány všechny vaše kroky a myšlenky mířící k člověku, k přírodě, k universu…

Kdy už to přijde, kdy už budu konečně zažívat ty fantastické pocity při běhu, o kterých se tak mluví, o kterých se tak píše. Kdy už se konečně objeví ten můj princ, ta moje princezna, kde se sakra fláká, copak nevidí, jak toužebně ji/jeho vyhlížím a čekám, až se objeví?

Celestýnské proroctví – vhled šestý

 „Čím více jsme ve spojení, tím jasněji si uvědomujeme jeho ztrátu – obvykle ve stresových situacích. Tehdy si můžeme všimnout, jakým způsobem my sami nejčastěji okrádáme druhé o energii. Jakmile si svou manipulaci uvědomíme, stává se naše spojení stálejším – objevíme svou vlastní cestu, své osobní poslání, způsob, jakým dokážeme přispívat světu“.

Chápu, že mnohým to může přijít příliš manipulativní, příliš duchovní, ale o to právě jde – nemanipulovat, neznásilňovat! A to jak v osobním životě, kdy se snažíme vší mocí přitáhnout potencionálního partnera a přivlastnit si jej pro sebe, tak při běhání, kdy se snažíme vší mocí (vší silou) docílit co nejdříve kýženého výsledku – je jedno, zda jde „jen o radostné běhání“ či o vypracování se na určitou výkonnost. Někdy mají pocit manipulace ti, kteří ať již vědomě, či nevědomě, manipulaci používají, někdy ti „na druhé straně“.

Vtip je v tom, že manipulace je svým způsobem projevem násilí, tudíž jako každé násilí, každá akce, vyprovokuje reakci. V případě přílišného tlačení, ať již na potencionálního partnera či partnera skutečného, jako přílišné tlačení na rychlý výsledek v běhu, vyprovokuje reakci, jež není tou, co bychom si přáli, ale přesně tou opačnou – vyhlédnutý partner se lekne a rychle uteče, stávající partner se začne cítit tlačený, do čeho nechce a začne se bránit, tělo si postaví hlavu a zasekne se na výkonnosti, na níž je nebo dokonce začne couvat. Ať v osobním či sportovním životě to znamená rozčarování a tápání: „Sakra, co dělám špatně, vždyť já to myslím dobře, rozdal bych se, rozdala bych se, vždyť dělám všechno podle tréninkových pouček?“

Vše a každý potřebuje svůj čas, svůj životní prostor

Než budete pokračovat ve čtení, vraťte se zpět k šestému vhledu Celestinského proroctví, přečtěte si jej, přeložte si jej do vlastních slov a vyběhněte do přírody, a jen se dívejte kolem sebe. Nedělejte nic, jen běžte, dívejte se, nechte na sebe působit slova šestého vhledu v kontextu s tím, co kolem sebe vidíte. Možná budete překvapeni, že najednou vidíte vše nějak jinak, ostřeji a začnete si uvědomovat spojitost mezi působením síly (vědomým či podvědomým ovlivňováním) a tím, jak vnímáme svět (situace) kolem sebe. 

Vším čím jsem, jsem se nestal najednou, vše, co máme s Danou nepřišlo zčista jasna

Pokud jde o mě, o to, kde se nyní nacházím, čím jsem, jak mě druzí vnímají, tak to je výsledek celoživotní cesty, výsledek bezmála šedesáti let práce na sobě, práce pro druhé. Výsledek šedesáti let hledání a omylů a to jak v rovině osobní, tak sportovní. Je to však i výsledek vzpoury, kterou jsem učinil, spíše podvědomě než vědomě, již jako dítko školou povinné, vzpoury proti zavedeným pořádkům, proti tomu, co mě učili ve škole, doma, čemu mě učila společnost. Vzpoury, která měla za následek spoustu chyb a následných trestů, ale která měla za výsledek neustálý posun dopředu. Brzy jsem si totiž osvojil umění být sám za sebe, nést zodpovědnost za své skutky, což považuji za to nejpodstatnější. V poslední době se pak učím říkat NE a říkat nepříjemné věci hned a nahlas, nemůžeme totiž předpokládat, že jiní to přeci musejí taky vidět, když je to tak do očí bijící, tak jasné! 

Věřte, že je to o úhlu pohledu, náš pohled vychází z místa, k němuž jsme v životě zatím dospěli, námi učiněných zkušeností, a to místo nemůže být stejné pro nás a pro druhé, stejně jako naše zkušenosti nemohou být zkušenostmi jiných. Proto v životě dochází k tolika nedorozuměním, přestože si mnohdy říkáme: „To přeci ten člověk nemůže myslet vážně, vždyť musí vidět, že je to úplně obráceně, že mu nechceme ublížit, ale naopak pomoct!“ 

Takže se učím říkat NE a co se mi nelíbí, a přizvávám Nerudného týpka, aby mi pomohl případně můj vzdor odlehčit, abych byl schopný jej vyjádřit, když jsem přeci takový chlaďas a klaďas:-).

Pokud jde o nás vztah s Danou, tak ani ten nebyl hned takový, jaký je nyní. Tedy byl od začátku naprosto výjimečný v tom, že jsme oba cítili, že to je ten/ta, co se někde tak dlouho, Bůh ví kde, flákal/a, a teď konečně je TADY. 

A TO byl velký problém, protože to vše vypadalo tak ideálně, přestože zde byly věci, které ideální nebyly, a které nakonec vedly k tomu, že jsme se rozešli. Že jsem prostě jednoho dne, i když i tehdy jsem se tomu vnitřně bránil, řekl: NE, takhle to dál nechci. I když jsem to říkal předtím vícekrát, tak předcházející slova jsem nedoprovodil skutkem, takže se na čas některé věci změnily, ale po čase už to jelo zase v zavedených kolejích. 

Člověk nemůže mít všechno, často se musí vzdát toho co má, aby získal to, po čem touží

Období po mém rozhodnutí bylo těžké jak pro Danu, pro tu asi nejvíc, tak pro mě, ale i pro další lidi kolem nás. Ale zpětně to oba považujeme za jediné možné řešení, protože bez té katarze by nebyl happyend.

Chce-li člověk něco trvale získat, musí mít odvahu se toho předtím vzdát

Tohle je naprosto zásadní poznání, které jsem v životě učinil pokaždé, když jsem o něco zápasil, snažil se něco získat a použil jsem k tomu veškerou sílu, jíž jsem byl v té chvíli schopen. 

Pokud jsem se o to snažil všemi prostředky, zdálo se, že to mám mnohokrát již na dosah, jen trošku natáhnout ruku, udělat rychlejší krok, vyskočit výš, avšak vždy v rozhodující chvíli jako by ta síla natáhnout ruku, udělat rychlejší krok, vyskočit výš, chyběla. Většina lidí dělá tu chybu, že si říká: „Přeci to teď, když to mám tak blízko, když jsem do toho vložil tolik umu, tolik energie, nevzdám“. Berou to prostě jako prohru a neuvědomují si, že vyhrát mohou až tehdy, když si přiznají, že nejsou pány světa, ale jen jeho nedílnou součástí. Ve chvíli, kdy si toto přiznají, „odevzdají“ se osudu, ve svých očích prohrají, přijde vítězství. 

Dostane se jim daru v podobě vysněné princezny, vysněného prince, schopnosti běhat pro radost, být mistrem světa ve svém oboru. Příkladů najdete v životě spousty, většinou je považujeme za kýč, za pohádku o Popelce, pravdou však je, že to vážně takhle v životě funguje.

Prostě a jednoduše nic nervat, s ničím se nervat

„Jsi hromádka nervů“, tu a tam člověk uslyší, když se „sype“.

A ono to skutečně tak je – jsme hromádka nervů, akorát, že ta hromádka je natažená křížem krážem celým člověkem, takže není vůbec problém, když se to někde pomotá, zauzluje a ve snaze to uvolnit s námi pěkně škube.

Nervy, nervový systém, chceme-li či nechceme, nejvíce v životě vnímáme, ať je v pohodě či nepohodě, bylo by tedy chybou si jej také neprobrat a myslím si, že sobota je pro to ten nejvhodnější den.

Pokud jde o jídlo, tak nervům prospívá takové, které obsahuje hodně vitálních látek, abych tak řekl – je živé, opravdové, tudíž žádné náhražky, zejména pak hodně olivového oleje a zeleniny, čemuž se také říká: „brainfood“ – potrava prospívající mozku.

Svým nervům, nervovému systému hodně posloužíte, když budete trávit hodně času na čerstvém vzduchu, pod širou oblohou, aktivujete tím tvorbu melatoninu – hormonu štěstí a zdravého spánku.

Když se couráte nebo běháte venku, zhluboka dýcháte, připravujete doslova a do písmene svým buňkám kyslíkovou lázeň, což prospívá látkové výměně (metabolizmu), pomáhá lépe vylučovat z těla jedy, které jsou často zdrojem psychických poruch.

Nadarmo se neříká při špatné náladě, když se vás někdo zeptá: „Jak se máš?“ „Nic moc, jsem nějaký otrávený“.

Také slunce velmi prospívá našim nervům, též barvy a vůně. Takže je to jasné, oblékněte se a mazejte nakrmit své nervy do přírody, máte na to celý boží den! 

Je to už čtrnáct let, byl čtvrtek, před začátkem adventu a Dana mi přes fb napsala:„Děkuju, můj muži:)“. Hned pod tím byl průvodní text ke sdílenému obrázku: „Nebojte se začít dělat, co neumíte. Amatéři postavili Noemovu archu, profesionálové Titanic“.

Odpověděl jsem: „Zač mi ženo děkuješ, já nevymyslel ani archu, ani Titanic a dokonce jsem tě nenaučil ani běhat, ani cvičit, protože plést se mezi tebe a nejvyššího mi přijde nepatřičné a hloupé, takže jediné, co připadá v úvahu, je, že mi děkuješ za NIC, což ale z filozofického pohledu není vůbec špatné, protože NICOTA neznamená prázdnotu, ale naopak ÚPLNOST, takže ano, máš za co děkovat, neboť teprve spojením nás dvou vznikl CELEK – TY a JÁ, nebo taky JIN a JANG…“

Odpověděla: „Miluju tě a děkovala jsem ti za tu první část – naučils mě nebát se začít dělat, co neumím:

Dnes začíná advent – čas, kdy nejspíš proto, že vše kolem nás se ztišuje – myslím v přírodě, jinak člověk dělá čím dál tím větší rambajz, a my – jsouce stále součástí přírody – se ztišujeme s ní a odebíráme se do sebe.

To, co tam často nalézáme, se nám vůbec nelíbí a znovu si uvědomujeme, jak jsme slabí, pokud jde o to, něco v sobě změnit, abychom konečně vyšli na světlo, abychom se otevřeli ostatním a začali s nimi sdílet svou jinakost.

Dnes začíná advent, čas, kdy se otvírají lidská srdce a jako zázrakem lidé přestávají myslet jen na sebe a více myslí na druhé, určitě je to dobré a ušlechtilé, ale není to také tím, že se tím chceme „vykoupit“ z něčeho, co pevně strážíme, jako anděl strážil Ježíšův hrob před tím, než Ježíš vstal z mrtvých a vystoupil zpět ke svému otci na nebesa? A stejně neustrážil.

Dnes začíná advent, čas, kdy začínáme přemýšlet nad otázkami, které si běžně nepřipouštíme. Čas, kdy se začínáme znovu ptát: „Proč tu jsem? Jdu po správné cestě? Jsem tu dobře – patřím sem, na toto místo, do této doby?“ Čím jsme vnímavější, tím více na nás tyto otázky doléhají. Čím se nám více zdá, že nevíme, proč tu jsme, nejdeme po správné cestě, nejsme svým okolím pochopeni, tím více se zavíráme do sebe, tím častěji volíme konečné řešení… Není proto divu, že v čase, kdy se „dává“ nejvíce radosti, člověk pociťuje nejvíc osamělosti. Proto není dobré v tuto dobu zůstávat sám se sebou příliš dlouho a často.

Dříve toto lidé velmi dobře chápali a tak v tomto čase spolu podnikali spoustu akcí, kdy táhli za jeden provaz (při takovém společném draní peří se udělala spousta dobré práce a posílily se vazby lidské sounáležitosti). Spoustu společných akcí pořádaly církve, akcí, kdy se měl člověk k tomu, aby popřemýšlel o podstatě svého bytí, ale nebyl na to sám, byl v kruhu lidí, ochotných mu bez meškání přispěchat na pomoc, ochotných mu nabídnout pomocnou ruku a nejen tu.

Faráři, farnosti, farníci tak činí dodnes a kromě toho dělají spoustu dobré práce. Přiznám se bez mučení, že v tomto ohledu nejsem vůbec dobrý křesťan, byť pokřtěný, nikdy mě to totiž nezajímalo, ale osud chtěl, že mi přivedl do cesty otce Petra Hrušku. Člověka, kterého si nesmírně vážím pro jeho lidskost a moderní přístup k člověku. Člověka, který – byť si to ani neuvědomuje – mi otevírá oči, abych mohl nahlédnout tam, kam mě před pár lety nenapadlo, že kdy zabloudí můj zrak, má mysl, má duše. 

Za následující slova mě věřící moc nepochválí, ale musím je napsat, a sice že Běžecká škola, ať už web, či akce, které děláme, se stala takovou moderní farností lidí, kteří jsou hledající a nechtějí být – stejně tak, jako jsem nechtěl být nikdy já – součástí nějaké pevně svázané komunity. Přesto ale mají touhu někam patřit, s někým se bratřit. 

Již po pár měsících fungování Běžecké školy jsem si začal uvědomovat, že moje zamyšlení, byť vlastně vznikla jako reakce na vyhoštění z blogu iDnes, jsou takovými pavučinkami, které vypouštějí pavoučci v období babího léta, pavučinky, které nás tu a tam v tuto dobu zašimrají na tváři, pavučinky, které nám sdělují, že se zase uzavírá období plodnosti a začíná období hodnocení a nového hledání.

Uvědomil jsem si, že Běžecká škola se stala a stává stále více „doménou“ lidí, kteří se cítí v místě, kde žijí jaksi vykořenění, neboť jsou jiní. „Územím“ lidí, kteří jsou jiní v tom, že v duši zůstali stále dítětem, s touhami a sny. Doménou lidí, kteří se odmítají podrobit myšlence, že: „Že vše je špatně, a že se s tím, co se kolem nás děje nedá prostě už nic dělat!“ Doménou lidí, kteří byť ve svém okolí nepochopeni, stále znovu a znovu, každý den vybíhají plnit si své sny, pomoci druhým plnit jejich sny. 

A jsem zase na začátku, tedy u našeho fb vyznání s Danou a u toho, že se člověk nemá bát dělat, co neumí. Vždyť vezmeme-li to kolem a kolem, tak člověk se sice rodí na svět se spoustou vloh, ale neumí lautr nic. Vše se musí naučit a naučit se to může jen tehdy, pokud má odvahu se do toho pustit. Že něco zkazí?

No Bože, tak to zkazí – příště už to udělá líp a než se kdo nadá, bude v tom mistr.

Přeji vám, abyste prošli letošním adventem v dobré pohodě, našli svou cestu a pokud vám mohu radit, vyrazte na ní hned, jak ji najdete, neodkládejte první krok až na Nový rok. Víte, jak to v Novém roce chodí – těžká hlava, těžké nohy… a skutek utek´!