Každý krok, každá minuta, každý kilometr je lepší než nic a vy se mějte na prvním místě

Každý krok, každá minuta, každý kilometr je lepší než nic a vy se mějte na prvním místě

Vrátit se na začátek je lepší než vzpomínat na to, kde už jsme byly.

Rozhovor tento týden:

tak co Teofile, jak to jde?

Ále na ho***, Milošku, na ho***. 

Běháš aspoň trochu?

Vůbec! To víš, lidi v práci nechtěj dělat, holky doma jsou zvyklé, že jim všechno zařídím… No a pak mě to vůbec neběhá a já nemám čas, abych 10 kilometrů běžel hodinu.

Povídám: Teofile a vzpomínáš si na dobu, kdy jsi začal běhat a byl šťastný za to, že jsi běžel půl hodinky anebo třeba jen 5 kilometrů?

No, to máš pravdu, to jsem byl šťastný.

No, tak to udělej tak, že než aby sis uvařil před cestou do práce doma kafe a vypil ho, tak se jdi na 20 minut proběhnout, pak si to kafe uvař, dej do tumbleru a vypij si ho po cestě do práce v autě.

Nevzpomínejte na to co už jste dokázali a co vás nyní brzdí a brání vám se hýbat, vzpomeňte si na své začátky, jak jste byli nadšení a šťastní za to “ málo”, co jste dokázali.

A myslete na sebe, mějte se na prvním místě, protože až se složíte, tak ti, pro které všechno děláte – děti, rodina, firma, zaměstnanci, půjdou ke dnu s vámi. 

Takže jestli vás mají alespoň trošku rádi a takto jim to vysvětlíte, tak protože se mají rádi, tak to pochopí, nebo to budou alespoň akceptovat.

 

Rok běhání s Milošem je možností začít jak od začátku, tak i na novo a taky možností popovídat si o tom, proč se vám dějí, třeba opakovaně, různé věci a situace. Přihlásit se je možné ještě do neděle 18.1.2026. V sobotu 24.1.2026 proběhne v Praze letošní první společný trénink zaměřený zejména na výuku správného běžeckého stylu.

Napijme se čisté vody

Napijme se čisté vody

Nalijme si čisté vody: “Nikdy nejsme spokojeni tam, kde jsme…“

K tomu se dá připojit a dodat snad jen… s tím, co máme…

Prostě člověk je od přírody stvořen k tomu, aby hledal a nalézal podstatu svého bytí, svou cestu, svůj úkol, s nímž přišel na svět a ve chvíli, kdy dokončí svou pouť za pokladem, svou pouť do Mekky, hledání končí.

My v hloubi duše známe svou cestu, víme, co musíme vykonat, ale nějak se BOJÍME, CO BUDE PAK, AŽ… až dojdeme svého cíle, protože tam za tím cítíme SMRT.

Smrt je však součást života, je jako kokon bource morušového, z něhož se může zrodit další život, ale z něhož lze také utkat vlákno hebké jak chmýří pampelišky a teplé, jak kůže z beránka.

„Když člověk jednu polkne, nemusí týden pít.“ „Proč to prodáváš?“ zeptal se Malý princ. „Je to velká úspora času,“ odpověděl obchodník. „Znalci to vypočítali. Ušetří se padesát tři minuty za týden.“ „A co udělá s těmito padesáti třemi minutami?“ „Co kdo chce…“ „Kdybych já měl padesát tři minuty nazbyt“, řekl Malý princ, „šel bych docela pomaloučku ke studánce…“

Krásné, krásné, krásné…

K tomu se dá těžko něco dodat, snad jen – děláme to všichni, všichni jsme otroci času, snažíme se jej dohonit a přitom úplně stačí, když si budeme užívat ten čas, který máme, když si budeme užívat to TADY A TEĎ, protože i kdybychom ušetřili všechen čas, který nám byl v životě dán, nic tím nezískáme, svůj život si budeme muset stejně ODŽÍT, tedy pokud se ho nenaučíme skutečně ŽÍT, žít ho právě TADY a TEĎ!

Nespoutaný běh

Nespoutaný běh

Nastal čas běhu bez hranic. Nastal čas, aby běh byl opět tím, čím byl na počátku, aby byl vyjádřením nespoutanosti života.

Zdá se vám, že jste začali běhat kvůli něčemu jinému, než je účast na čím dál tím větších giga běžeckých akcích? 

Zdá se vám, že jste se opět nechali nachytat a skočili na marketinkový trik, že když neběžíte, jako byste nebyli? Stejně jako když nezaběhnete do McDonalda, do KFC, do OC, na party, kde se bude pít to či ono?

Popravdě, nedivím se vám, ale na druhou stranu vás chci uklidnit, abyste se zas tak moc neobviňovali, protože to je přirozený vývoj.

Člověk touží po svobodě, touží po chvílích, kdy bude moci být sám sebou, sám se sebou, ale také touží být součástí společenství. Ostatně tak jej příroda stvořila. Stvořila jej jako svébytnou, samostatnou, svobodomyslnou bytost a zároveň příslušníka rodu, příslušníka lidské komunity.

Běh dává všem živým bytostem, člověka nevyjímaje, svobodu, volnost, nespoutanost, schopnost běžet si za svým, běžet pomáhat ostatním, běžet sám či běžet v kolektivu souputníků.

Je to již delší čas, kdy jsem byl osloven přáteli, kteří nelibě nesou komercionalizaci běhu, ať jde o to, v čem běhat, s čím běhat, co běhat, zda bych něco proti tomu nevymyslel. Popravdě si nemyslím, že by za všechno mohla komerce. Popravdě si vůbec nemyslím, že by ona sama za něco mohla, kdybychom nebyli ochotni jí podléhat. Vždyť vždy máme na výběr běhat bosí, nazí nebo skoro nazí, stačí jen sebrat odvahu být svůj, nepodléhat tlakům zvenčí.

Máme krásnou zemi, kterou nám mnozí závidí, ať se v ní vrtnete, kam se vrtnete, všude najdete místa, kde vám jejich krása vyrazí dech. V podstatě ať bydlíte kdekoliv, stačí jen obout boty a vyjít či vyběhnout ven a koukat se kolem sebe.

Jak jsem psal, chystám zážitkové běhy, ale každý jeden z nás si může vyběhnout kdykoliv na zážitkový běh, na běh kdy nechá doma sporttestr a nebude si nic měřit. Možná časem zjistíte, že tak jako čím dál tím víc lidí zjišťuje, že nemusí běhat v nejvymazlenějších běžeckých botách, že mu stačí běhat v bosobotách či dokonce bosí, nepřinese mu větší radost to, že uběhl 10, 20, 30, 40… kilometrů, že mu prostě stačí k radosti, že chodí, že běhá a čučí na tu krásu kolem sebe.

Tak a teď běžte a užijte si svůj nespoutaný běh…

Poběhání s Forestem Gumpem

Poběhání s Forestem Gumpem

Máma říkala: „Hloupému každý hloupý.“ Na tuhle větu si vždycky vzpomenu, když narazím na někoho, kdo si myslí, že sežral všechnu moudrost světa a nad něhož není. Sotva si to v duchu řeknu, uleví se mi a svět začne být zase krásně barevný, svěží, průzračně čistý, prostě bez poskvrnky.

„Sakra, právě jsem šlápnul do hovna!“ „To se někdy stává.“ Dalo by se říci, že do h… šlápne člověk dřív než se naděje a kolikrát si to uvědomí až ve chvíli, kdy se rozhlíží, kdo si to vedle něj odfouknul :). To je ještě ale dobrý, já si jednou po doběhu 100 km na MS v Cledru ve Francii, protože mě braly křeče, do h… sedl a pak šel na masáž. Nedovedete si představit, jak jsem se cítil, když jsem vstal z masérského stolu (masírovala mě pěkná mladá Francouzka) a viděl tu spoušť pod sebou :-(. 

Ahoj. Jmenuji se Forrest. Forrest Gump. Chcete čokoládový bonbón? Já bych jich mohl sníst třeba půl druhýho miliónu.“ I mě občas přepadne děsná chuť na sladký, to pak musím jít do cukrárny, kde ve mně začnou mizet ty nejsladší dortíky, jako třeba: větrníky, věnečky, rakvičky, punčáky, laskonky, medovníky …

Scéna před tím, než malý Forrest poprvé nastoupí do školního autobusu. „Tak jedeš s náma?“ „Máma mi řekla, abych nikam nejezdil s cizíma lidma.“ „Tohle je školní autobus.“ „Já jsem Forrest, Forrest Gump.“ „Já jsem Dorothy Harrisová.“ „No tak teď už nejsme cizí.“ Svatá pravda, proto si taky většinou všichni běžci a běžkyně hned tykají, aby si nebyli cizí 🙂 a mohli spolu vyrazit na trasu

(Forrest vypráví o Elvisovi.) „A pak za několik let ten hezkej mladej muž, co mu říkali král, zpíval asi moc těch svejch písniček a dostal infarkt nebo tak něco.“ Já to taky pořád říkám: „Všeho s mírou“ i když uznávám, že když to říká člověk, který 3x oběhl Českou republiku, vypadá to dost podivně 🙂

„Gumpe, jaký je váš jediný cíl v armádě?“ „Plnit vaše rozkazy, pane seržante.“ „Hergot Gumpe, vy jste snad génius. Nejdokonalejší odpověď, kterou jsem kdy slyšel. Vy musíte mít IQ aspoň 160. Vy máte na víc, vojíne Gumpe.“ Pravda, každý nás posuzuje po svém, proto taky Ježíš říká: „Kdo jsme, abychom soudili?“ Neplatí to jen o tom, že bychom neměli nikoho soudit za jeho skutky, protože se nám snadno může stát, že ve stejné situaci budeme sami a uděláme totéž, platí to však i obecně, každý nás může totiž v životě překvapit tak, že zůstaneme stát s otevřenými ústy

„Jmenuju se Forrest Gump a říkají mi Forrest Gump.“ Já se jmenuji Miloš Škorpil a říkají mi různě, třeba Forrest Gump, jsou i tací, kteří mi nemůžou přijít na jméno 🙂

Važte svá přání a važte dobře, mohla by se splnit

Važte svá přání a važte dobře, mohla by se splnit

Byli dva přátelé, kteří si byli neobyčejně blízcí a spojoval je jeden cíl, jedna cesta. Pak však došli na křižovatku, kdy najednou bylo třeba se rozejít, neboť každý chtěl jít jinou – svou – cestou. Rozešli se tedy, ale život to nějak zařídil, že najednou stáli znovu na stejné křižovatce a mohli si zvolit, zda vyjít každý svou cestou, nebo se znovu vydat cestou společnou.

Tenhle scénář se odehrává dnes a denně na různých úrovních – mezi přáteli, mezi životními partnery, pracovními partnery. Jak to skončí, zda se ti dva vydají dál po společné cestě nebo si nedokážou odpustit a i kdyby je to tisíckrát táhlo k sobě, řeknou si: NE, S TEBOU UŽ NIKDY NIC!, to je pohříchu jen na nich a na tom, jak se dokázali vyrovnat se zkušeností, kterou prvotním rozchodem získali. Zda si ji v sobě nesou jako křivdu, osobní selhání či jako jeden krok na cestě. 

Nejvíc životních tragédií způsobuje, že si člověk nedokáže odpustit své chyby, osobní selhání – ksakru, kdo mu nakukal, že život je o dokonalosti? Křivda „spáchaná“ na nás je v podstatě jen podmnožinou téhož, neboť „my“ jsme dovolili, aby nám ten druhý vůbec něco takového udělal, že jsme mu kolikrát nedali vůbec šanci činit jinak, to už jaksi pomíjíme. 

Nejlepšími učiteli jsou naše vlastní chyby

Člověk se všemožně celý svůj život snaží působit jako neomylný a přitom si neuvědomuje, jak hluboce se mýlí, jak velice si škodí, protože: Nejlepším učitelem jsou nám naše chyby. 

Jedinou jistotou v životě je ta, že žádná jistota neexistuje

Další absolutní pravda a krásný životní paradox. Každý z nás, i já, který tuto pravdu říkám každému a všude, by měl rád své jisté. A je těžké si přiznat, že to jediné, co má člověk v životě jisté, je právě to, že nikdy nic jistého nemá a mít nebude. Prostě dneska si človíčku tady a zítra budeš zase tam. 

Mnozí jistě namítnou – ale to je přeci obchod a nejlepším platidlem jsou peníze, nebo jak chceš „ocenit“ to, co nabízíš? Tohle je další hluboká mýlka. Osud, Bůh, Prozřetelnost, Život… nám neposkytli „naše“ schopnosti, NAŠE DARY, abychom s nimi kupčili. Poskytli nám je, abychom se jimi navzájem obdarovávali – taky proto jsou to DARY, že? Navíc to bylo původně zamýšleno tak, že všechno toto je „člověku dáno“, aby mohl žít a přežít, ne, aby si nasyslil do zásoby na dobu, až nebude. 

Znovu setkání se na cestě, jak o něm píšu na počátku, je takovým osobním návratem k prapodstatě toho, oč jsme společně usilovali, oč v životě máme usilovat, neboť je součástí DARU, který nám byl dán, abychom jím obdarovávali ostatní. Návrat ke kořenům pak není ničím jiným. Takže suma sumárum, co z toho plyne, když odmítneme šanci – zkusit jít znovu po stejné cestě? Plyne z toho to, že pak nesmíme žehrat na osud, že k nám byl krutý a nedal nám druhou šanci. 

Pokud máte pocit, že v tomto zamyšlení mluvím o sobě, tak ano, máte pravdu, mluvím o sobě a nevím, jak to přijde, já ty šance dostal rovnou dvě a obě hodlám přijmout, respektive jsem je už přijal. 

Místo závěru:
VAŽTE SVÁ PŘÁNÍ A ZROVNA TAK SI DEJTE POZOR, NA CO MYSLÍTE A ČEHO SE BOJÍTE – MOHLO BY SE VÁM TO SPLNIT!

Proč jen předstírat, proč rovnou nečinit, když víme o co běží

Proč jen předstírat, proč rovnou nečinit, když víme o co běží

Tajemstvím života je poctivé a čestné jednání. Pokud je dokážete předstírat, odhalili jste jej. Groucho Marx

Ta myšlenka je ohromně zajímavá, už třeba tím, že pokud něco předstíráme, většinou víme, co to znamená. Pak se ovšem nastoluje otázka: proč se tak nechováme doopravdy, proč jenom něco předstíráme, když víme, že je to správné a opodstatněné?

Vztáhnu-li to na běh, tak hodně často vidím běžce či běžkyně, jak předstírají, že je běh vlastně vůbec nebere. Předstírají to proto, aby náhodou nevypadali, jako že to děsně žerou. Přitom kdyby to nežrali, tak by přeci neběhali.

Běh přeci není žádná povinnost, a to dokonce ani tehdy, začal-li člověk běhat na doporučení lékaře. Vždyť kolik doporučení lékařů člověk přechází mávnutím rukou a vůbec se neobtěžuje plnit.

Tak proč běhat a předstírat, že mě běh nebere? Běhat a předstírat, že mě běh nebere, není moc moudré, už z toho důvodu, že to na první pohled bije do očí, a pak tím humpoláckým stylem si člověk koleduje o nějaké běžecké zranění. 

Pokud se však vrátím k prvotní myšlence, kterou vyřkl Groucho Marx, tak ať se to předstírání týká čehokoliv, tak to není moc moudré, protože tím vysíláme svému nitru zmatečné informace a ono neví, jestli má brát naše konání vážně, nebo je má prostě přecházet bez povšimnutí.

Třeba to, že předstíráte, že vás zajímá zdravý životní styl a přitom vás na tom jen zajímá, že je to in a že se to má. Věřte, že i to je na vás na první pohled vidět, protože kdyby tomu tak bylo, tak sršíte energií, takto většinou sršíte jen ironií.