Myšlenky sebrané během šestidenní v Konstantinových Lázních.

Když tak člověk běhá jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest dní, pořád dokolečka dokola, napadne ho: proč já to vlastně dělám, co si tím chci dokázat? Ty, co to sledují zvenčí, pak jisto jistě napadne: proč to dělá, co si tím chce dokázat?

Nevím, proč to dělají jiní, pokud jde mě, tak si nechci nic dokazovat, jen hledám hranice svých schopností – a ty nepoznám, pokud se neodhodlám podrobit je extrémní zátěži.

Znáte to, víte moc dobře, co máte dělat, lidem poradit umíte, ale vlastní hlavě je těžké něco vysvětlovat, natož aby se poslechla. Kolikrát už jsem lidem poradil, že když cítí při běhu, jak jim těžkou nohy a zadek, mají přejít do chůze a po chvíli se zase rozeběhnout. Tak jsem musel na šestidenní, abych poznal, jak skvěle to v praxi funguje.

Říkám lidem: chůze je jen nejpomalejší běžecké tempo, na K6 jsem zjistil, že může být i nejrychlejší. Nemá cenu si vyčítat věci, které člověk udělal, když už by si měl člověk něco vyčítat, tak to, co neudělal, jako třeba když mu tělo říkalo: zpomal, přejdi do chůze a on nejen že neposlechl, ale ještě se snažil zrychlit, protože přeci Emil Zátopek říkal: „Když nemůžeš, přidej!“. No jo, ale Emil byl běžec z jiné planety, co má dělat tragéd, jako jsem já?

Tragéd jako já udělá nejlíp, když nebude moci, tak prostě zpomalí, protože je lepší vydržet na trati celých šest dní, než se odrovnat hned první den a pak se závistivě koukat na ty, co si dál vesele přidávají jedno kolečko za druhým.

Jak jsem během těch šesti dnů měnil své cíle

Když běžíte deset kilometrů, půlmaraton, maraton, stovku, dvanácti či čtyřiadvaceti hodinovku, tak máte poměrně málo času na to, měnit cíle, s nimiž jste do závodu nastupovali. Šestidenní to je jinačí kafe, tam máte 144 hodin na to přemýšlet, kolik byste chtěli, ale hlavně kolik byste mohli dát kilometrů.

Pravdou je, že ještě večer před startem jsem nebyl úplně rozhodnutý, jestli to nakonec nezabalím a nezůstanu doma. Celých čtrnáct dní jsem se potýkal s nějakou virózou a prakticky neběhal. Navíc jsem pořád nevěděl, v čem poběžím, jestli v běžeckých botách, které už rok slouží jako zahradní obuv, nebo bosobotách leguano, v kterých si přeci jenom na takovou dardu ještě nevěřím.

Nakonec jsem oklepal hlínu z enroutů, dal je do tašky a k nim přidal i leguany, však nějak bude. A bylo.

Rozhodl jsem se totiž, že když už mám objednaný hotel a doma vyjednaný týden v lázních, tak by bylo škoda toho nevyužít a nejet si odpočinout.

Pár hodin po startu, to se běželo skvěle, čtrnáct dní odpočinku bylo znát :), jsem si říkal: „Stovečka denně by nebyla špatná“. Večer, když jsem si šel lehnout a byl celý rozlámaný a hlavně rozpálený (sluníčko dokazovalo celý den, že když chce, tak umí), už jsem byl skromnější a říkal si: „I dva maratony denně by byly hezký“. S tím jsem vydržel ještě celý druhý den. Třetí den jsem se dozvěděl, že český rekord v kategorii dědků 65 – 69 let je 462 kilometrů. Oznámil mi to jeho držitel Jaroslav Prückner, když jsme spolu občas společně kroužili.

Spočítal jsem si, že musím v čase, který ještě do cíle zbývá, což byly tři a půl dne, dát každý den 74 kilometrů, a pro sebe jsem si dal cíl 77. Což se mi dařilo pak už plnit.

Pokud jde o boty, tak třetí den mi připadalo, že běžím ve „španělských botách”. Chodidla jsem měl otlučená, holt zahradní boty už moc komfortu noze neposkytovaly, tak jsem ráno vyběhl v leguanech, a byla to úplná slast. Absolvoval jsem v nich 46,5 kilometru a pak dal zase šanci enroutům.

Pravda je, že běh (no běh, spíš „indiánský běh“) v nich mě nijak nezpomalil. Bylo to i zásluhou změněné taktiky. Doposud, tak jako loni, jsem střídal cca kilometrový běh, s přibližně 300 metrovou chůzí. 

Nová taktika spočívala v tom, že jsem běžel vždy do chvíle, kdy mi začaly těžknout nohy a zadek, a začal jsem se tím pádem jakoby propadat, prostě podklesávat v kolenou. Následoval různě dlouhý úsek vycházkové chůze. Délku chůze ovlivňovalo hlavně to, jak se mi zase začalo chtít běžet. Musím říct, že to bylo naprosto skvělé, cítil jsem nový příliv energie, plán (77 kilometrů denně) se mi dařilo držet a nakonec jsem dal svůj první běžecký rekord. Takže, pro naše následovníky s Jaroslavem je teď rekord v šestidenním běhu v kategorii 65 – 69 let 473,046 kilometru. My s Jaroslavem jsme se rozhodli, že si teď dva roky odpočineme a na šestidenní zase vyběhneme, až nám bude sedmdesát.

V závěru se vrátím zase k tomu, co člověku lítá hlavou, když běží, a je jedno, jak dlouho, či jak daleko. Pravdou je, že na tuhle otázku jsem odpovídal vždy, že nic, že mám v hlavě jak vymeteno. Vy, co běháte, víte, že ano, občas máme v hlavě úplně vymeteno, ale také nám v hlavě běží spousta myšlenek, problém je spíše v tom, že když doběhneme, už si z toho, co nám hlavou běželo, nic nepamatujeme, takže řekneme, NIC.

A protože moje hlava je čím dál tím více děravá, začal jsem si své myšlenky z běhu zapisovat v mobilu do poznámek, a i díky tomu mohl vzniknout tento článek. Takže jestli jste na tom stejně jako já a pamatujete si úplný pendrek, ťukejte si své myšlenky do poznámek, ony se určitě jednou budou hodit.

Na úplný závěr bych chtěl říci: „Nikdy to nevzdávej!“ To byla myšlenka, která mě běžela během šestidenní v Konstantinových Lázních, na festivalu běhu K6, letos hlavou mnohokrát. Vylíhla se tam hned na začátku a objevila se vždycky ve chvíli, když se situace nevyvíjela úplně podle přání.

Asi chtěla říct: „Hele kámo, dal jsi se na vojnu, tak dokud se držíš na nohou, můžeš dýchat, můžeš se dívat na tu krásu kolem, tak běž a nepřestávej, protože i z prdu se dá udělat kulička!:)”

Právě jsem se probudil z dlouhého, nepěkného snu. Než jsem ulehl, vzdal jsem se naděje, která mě dlouhou dobu naplňovala, napájela. Ve chvíli, kdy jsem se jí vzdal, se vše začalo obracet, ne o 45, ne o 90, ne o 180 stupňů, najednou mám pocit, že vše nabralo neskutečné obrátky, stoupám, ba přímo běžím po spirále, zatímco poslední dobou jsem se jen stále točil v kruhu.

Stále znovu a znovu se přesvědčuji o tom, že zkoušky, které v životě podstupujeme, jsou čím dál tím těžší, čím dál rafinovanější a čím dál tím méně pochopitelné.

Dokud si však do poslední chvíle zachovám chladnou hlavu, i když je mě k uzoufání, nakonec se ve chvíli, kdy si řeknu:

„Ne, mě nedonutíte, abych činil proti svému přesvědčení, abych se snažil druhého přemluvit k něčemu, co sám tak necítí, byť by mi zřejmě podlehl a nechal se přesvědčit! Ne, protože by to bylo Pyrrhovo vítězství, kdyby k tomu nedošel sám! Tímto vítězstvím bych získal jen pochybnosti, zda to učinil kvůli tomu, že jsem to chtěl já, nebo zda to udělal proto, že to tak chtěl on“ něco zlomí a ten druhý to udělá sám.

Stejně nazírám na každého, kdo ke mně přijde, proto se snažím druhé jen navádět na cestu, s tím, že jít po ní, běžet po ní, už musí sami.

Ukážu jim – naznačím, kudy cesta vede, jak správně našlapovat, běžet, dýchat, ale to ostatní musí být o nich samotných, neboť i když to tak možná necítí, tak i běh je součást jejich cesty, jejich životního poznáni. I na běhu – při běhu, se mohou dozvědět hodně důležitých informací o sobě, o svém životě, o své cestě, která je dovede k jejich cíli.

Původní význam slova jogging znamenal střídání pomalého běhu s chůzí, po našem – indiánský běh. Indiánský běh proto, že tento způsob překonávání dlouhých vzdáleností používali již před staletími indiáni.

Byl to i způsob překonávání dlouhých vzdáleností dávných a bájných listonošů v Himálajích či vojenských poslů, jakými byl například ten, co běžel z Atén do Sparty žádat o pomoc proti Peršanům a pak s nepořízenou běžet zpět, když zjistil, že ti oslavují zrovna svého boha války a to jim nedovoluje týden pozvednout zbraně.

Byl jím i bájný Feidippides, běžící pak z Marathonu do Athén, když ti si to s Peršany pak vyřídili sami.

Na indiánský běh, bájné listonoše a vojenské posly pomalu padá prach zapomnění, zato jogging si stále výrazněji nachází místo v životě moderního – aktivně žijícího člověka. Jeho moderní historie je spjata se jménem legendárního novozélandského trenéra Artura Lydiarda, díky němuž se od šedesátých let minulého století lidé začali nejdříve po desítkách, pak po stovkách, tisících, desetitisících a dnes statisících opět aktivně hýbat.

S malou nadsázkou by se dalo říci, že za to, jak to vypadá v současné době ve velkých městech po celém světě v den, kdy se zde běží maraton, může Artur Lydiard.

Charakteristickým rysem joggingu je, že člověk při něm běží,  jde jen tak, aby se sotva zadýchal, tedy na nízké až střední intenzitě (65 – 75 % TF max).

Jogging je nejlepší způsob, jak se zbavit přebytečných kilogramů, jak vůbec začít běhat. Je to tedy ten nejlepší možný způsob aktivního pohybu pro všechny začátečníky, ale i lidi s cukrovkou nebo kardio-vaskulárními problémy.

Cukrovkáři a kardiaci musí však toto začít dělat a i později provádět pod dohledem lékaře. To neznamená, že s ním budou chodit joggovat, ale budou chodit na pravidelné kontroly, měření a konzultace. Vůbec nejlepší by bylo, kdyby takto jejich lékař přímo spolupracoval s jejich trenérem!

Nevěřím na náhody, proto mě ani nepřekvapilo, když jsem dostal nějakou dobou zprávu, že děti v České republice jsou nejtlustější ze všech dětí v Evropě, nejen nejtlustější, ale také jsou nejvíce ohroženy cukrovkou.

Proč mě to nepřekvapilo? Protože, byť každý rodič/prarodič nadevšechno miluje své děti/vnoučata, tak hodně často ten samý rodič/prarodič svým dětem dokáže neuvěřitelně škodit. Ne úmyslně, ale právě pro tu lásku.

Prostě dá, koupí jim, co jim na očích vidí – my jsme si to nemohli dovolit, nebylo to tady, tak ať aspoň moje dítě/vnouče si to užije – coly, limonády, hamburgery…

Ve škole nějakej „pošuk :)“ chce děti naučit běhat: „Mami/tati – mně se nechce, mohla/mohl bys mi napsat omluvenku, že nemůžu?“ Ale to víš miláčku, že ti jí napíšu, ještě by ses se nám zpotil/zpotila!“

Pak dítě vidí, o čem to je a prosí: „Mohl bych/mohla bych taky běžet?“ „ Nemůžeš Milánku, Milunko, rodiče ti napsali omluvenku, my si tě nemůžeme vzít na triko.“ 

Jogging je univerzálním prostředkem k vymazání šéfa/šéfky, manžela/manželky, syna/dcery, dluhů a všech dalších možných a nemožných problémů z hlavy.

Ne, že byste na ně dočista zapomněli a už nikdy nenašli cestu do práce, domů, do své banky, to rozhodně ne, ale ve chvíli kdy vyběhnete na ně prostě zapomenete a tím si vytvoříte ve své hlavě místo pro to, abyste posléze mohli najít řešení všech svých problémů. Protože jen ve chvíli, kdy máme hlavu čistou, mohou do ní přijít nové myšlenky, nové nápady a vy se můžete vydat vše, co vás tíží, vše, co vás drtí, řešit. 

Právě proto se stal jogging a posléze i běh takovým fenoménem, že dneska zaplavuje celý svět. Je to jedině a právě proto, že člověk má zase alespoň chvilku čas být sám sebou, bezbolestně se zbavit přebytečných kilogramů a všeho toho balastu, který uvnitř sebe nosí a zase normálně žít.

Žít a jít, běžet, kam ho napadne, kam se mu zachce, protože najednou na to MÁ. Má na to energii. A co si budeme povídat přátelé, v celém našem vesmíru o nic jiného než o energii nejde. Pokud si myslíte, že prachy jsou tím fenoménem, který roztáčí kola života, tak se jimi zkuste živit, jsem zvědavý, kolik dní bude trvat, než pochopíte, nebo zcela vyhladovíte :).

Ve stáří je skryta zkušenost z prožitého životního maratonu. Když člověk uběhne maraton, má mysl prázdnou. Právě NĚCO dokázal! Dokázal něco, v co ani on sám možná nevěřil a pochopil, že věřit znamená poznat pravdu.

Když se člověk dožije stáří, má v sobě zkušenost, že v životě běží málo co podle not. Že v životě málo co běží podle našich představ, že život je neustálá zkouška, ale že i tak stálo za to ten život žít.

Když se objímají lidé v cíli maratonu (ultramaratonu), jsou prázdní a šťastní. Jsou prázdní myšlenek, které je až dosud strašily, jsou prázdní myšlenek na neúspěch.

Prožije-li člověk život aktivně, je ve stáří prost myšlenek: co jsem všechno mohl, kdyby? Je prost těchto myšlenek, protože ví, že vše v životě mít, či dosáhnout, nelze. Zklidní se a užívá si toho, co je a vlastně i toho co bylo.

Stáří i úspěšně absolvovaný maraton představují v životě člověka mezník. Tím mezníkem je zkušenost, zkušenost, že všem navzdory, sobě navzdory, něco dokázal.

Dokázal jsem uběhnout maraton, dokázal se dožít stáří, kdy ještě leccos můžu.

Pokud se člověk dožije stáří a ještě je k tomu zdravý, vitální, fyzicky zdatný, může rozdávat rozumy těm, co v toto nevěří, protože kolem sebe vidí, že lidé mnohem mladší, třeba už čtyřicátníci, začínají ztrácet životní síly a životní optimismus.

Dožít se aktivního stáří, či uběhnout maraton je zkušenost k nezaplacení, neboť jediné, zač ji může člověk získat, je jít do toho a činit!

Proto jsou děti obecně rády ve společnosti prarodičů, proto jsou lidé obecně rádi ve společnosti starších lidí. Lidí, kteří nekáží, ale vlastním příkladem dokazují, že mnohé jde, když se o to aktivně usiluje. Cítí, že starší lidé, k nim nepřistupují s žádnými nároky, prostě k nim přistupují jen jako k člověku a člověk je tvor světla žijící z lásky.

Z lásky byl stvořen a s láskou by měl být propuštěn ze světa, když naznal, že jeho čas na Zemi se již nachýlil.  

Běh a stáří jsou stavy, kterým ti, co je nezažili, nepoznali, nerozumí a tak je odmítají jako bláznovství. Je to jen a jedině k jejich škodě, neboť běh i stáří jsou ZKUŠENOST.

Zkušenost, ke které člověk musí dožít či doběhnout. Zkušenost, kterou musí na vlastní kůži POZNAT!

Bláznovství je odmítání vlastního poznání, vlastního prožitku. Bláznovství je nevydat se na cestu k poznání, protože mi někdo řekl: „TO NEJDE!“ a nedokázal mi vysvětlit PROČ.

Vysvětlit PROČ může znamenat, že druhého nechám jít jeho vlastní cestou, zažít jeho vlastní zkušenost, protože bez vlastního poznání nepřijde POCHOPENÍ.

A pochopení sebe, pochopení ostatních je to, čeho nám je nyní třeba jako soli.

Kdo by chtěl běhat jako Keňan? Co vězí za úspěchy keňských běžců? Odpověď na první otázku je prostá: všichni, tedy kromě ostatních afrických běžců, kteří jsou jim více než rovnocennými soupeři. Odpověď na druhou otázku je též jednoduchá: pohyb, pohyb po celý den, každý den.

Příprava keňských běžců probíhá v tréninkovém centru ve stodesetitisícovém městě Eldorette, které se nachází 300 km severozápadně od Nairobi, téměř na rovníku, v nadmořské výšce 2000 m. Počasí je prakticky stálé po celý rok. Průměrná teplota je 23 – 25 °C, v noci je vzhledem k přítomnosti hor chladněji, ale příjemně. Slunce vychází každý den v 7 hod. a zapadá v 19 hod. Téměř zde neprší, období dešťů je jen od dubna do června. Pásmo lesů je až do výšky 3000 m n. m. Není zde žádný průmysl, vzduch je absolutně čistý. Veškerá strava je z místních zdrojů (krávy, kuřata, ovce, ovoce a zelenina).

Většina obyvatelstva (hlavně v okrajových částech) žije ve velké chudobě. Blízko Eldorette je však elitní oblast s rezidencemi slavných běžců. Úspěšní atleti žijí v krásných chatách, vrcholoví atleti mají dvou až třípodlažní domy a Moses Tanui a Tegla Larupe (extratřídní maratonci) si staví paláce.

Tréninkové podmínky

Panuje všeobecný názor, že Keňané začínají běhat prakticky dříve než chodit a již ve věku 6 – 7 let běhají 12 – 15 km cestou do školy. Ve skutečnosti se věk, kdy začínají běhat, výrazně liší. Je jen několik případů, kdy keňští atleti porazili světovou špičku v 17 – 18 letech, ale je také mnoho případů, kdy začali v tomto věku teprve běhat.

Velmi často se tréninkové skupiny vytvářejí na základě rodinné tradice. Nejlepší tréninkový kemp otevřela „Fila“ několik km od Eldorette. Tréninková trať (dlouhá 16 km v nadmořské výšce 2000 – 2500 m) začíná od brány kempu. Dvakrát týdně všichni atleti z kempu běhají celou trať tam a zpět, tzn. 32 km. Předtím běžci provádějí speciální komplex strečinkových cvičení. Povrch je kvalitní (obdoba škváry). Je dobrý zvláště brzy po dešti, udržuje všechny výhody přírodního povrchu, které předcházejí zranění.

Průkopníci keňského běhu

Kip Keino

Běžecká legenda, držitel 2 zlatých, 1 stříbrné a 1 bronzové medaile z OH v Mexiku a Mnichově, prezident Národního olympijského výboru a organizátor důležitých charitativních programů. Založil sirotčinec pro více než 70 dětí a v roce 1999 otevřel školu pro 200 dětí. V sirotčinci jsou 2 – 3 lůžkové pokoje se sprchou a toaletou, knihovna a videopůjčovna. Je zde fitness centrum, basketbalové hřiště a sauna. Mají zde 9 zcela vybavených závodních drah v délce 4 – 8 km s různým profilem a s umělými překážkami. Tratě využívají pro trénink a závody i keňští atleti, neboť je dobře připraví pro krosové závody v Evropě.

John Velzian

Jeden ze zakladatelů celé africké atletiky. Do Keni přišel z Anglie v r. 1959 ve věku 30 let. V této době zde nebyla žádná atletika. Pět let poté jeho zásluhou získal první keňský běžec bronzovou medaili na OH v Tokiu a za 4 roky v Mexiku Keňané úspěch zopakovali, což se nikdy předtím nepodařilo. Podle Velziana mezi nejdůležitější faktory úspěšnosti keňských běžců patří: genetické předpoklady, tréninková píle, disciplína, motivace, skupinový trénink a přírodní strava.

Článek vyšel v časopise Běžecký svět, který jsem vydával společně s Janem Šourkem v letech 2002 – 2004, a byl mým prvním pokusem, jak hobby a výkonnostním běžcům přinést informace z oblasti běhu, které jinde nenajdou. Autorem je Vadim Zelichenok (Rusko). Mnohé se jistě za tu dobu změnilo, ale to hlavní ne a sice, že nejlepších výkonů člověk dosáhne, když je hladový. To platilo za doby Emila Zátopka, stejně jako to platí dnes.

Běh je stav, kdy tělo nepodléhá diktátu mysli, tedy v případě, že jej mysl neznásilní! Běh je stav, kdy jsme v přímém spojení s duší, stejně jako ve spánku, proto když končíme svůj běh, jsme nabiti energií a štěstím.

To je také důvod, proč mnozí, když ucítí dotyk běhu, dotyk blaženosti, dotyk svobody a harmonie, nejsou schopni, přestože trpí bolestí těla, přestat běhat.

Běh je droga a tak je nutné jej „užívat“ s mírou odpovídající stavu jeho těla – míře jeho fyzických schopností, přiměřeně tomu, co jeho tělo dokáže v daný čas a v daný okamžik zvládnout, aniž by docházelo k jeho poškozování – aniž by docházelo k sebepoškozování.

Smrt je stav těla a duše, který již živí nejsou schopni svými smysly vnímat. Smrt je stav ZA – za oponou, za oponou života – za oponou vědomí. Stav, jehož se živí bojí, protože si nedokáží představit, co se za tou oponou skrývá – co se za tou oponou odehrává.

Smrt je stav, jehož se mnozí bojí, protože neví a ani netuší, co přijde! Je to úsměvné, když si uvědomíme, že nikdo z nás neví, co stane příští rok, příští měsíc, příští týden, příští den, příští hodinu, příští minutu, příští vteřinu. 

Smrt je mír a blaženost a odpuštění, tedy to, co živí celý život hledají, co poznali ve chvíli, kdy jejich předchozí život na zemi končil, co ještě vnímali v matčině těle, ale na co s prvním nadechnutím vlastními plícemi zapomněli. Možná i proto jsou mnohé porody tak těžké – dítě se brání, co mu síly stačí, opustit bezpečný prostor – stav bezpečí, kdy VÍ, kdy ještě ZNÁ, za stav, kdy už si bude pamatovat velmi málo, za stav, kdy bude dlouho hledat, co už mělo, co už znalo. Dítě tuší, že život na Zemi nebude žádné peříčko.

Smrt a běh mají jedno společné, a to stav těla, mysli a ducha – stav blaženosti, stav porozumění, stav harmonie, tedy to, k čemu člověk celý život směřuje – to, co měl, to, co dítě v něm znovu hledá.

Člověk touží zapomenout na všechny starosti světa, neboť jej jiní „moudří“ od jeho narození poučují, jak má žít, jak má žít, aby se zařadil, aby splňoval to, co od něj společnost žádá, aby jej měli všichni rádi, aby se stal ovcí, aby byl hodný a poslušný…

Když to nedělá, když nedělá to, co se má, tak je zlý a je nutné jej potrestat, zavrhnout – označit. Označit jako: divný, nepřizpůsobivý, hyperaktivní, odlišný… Oč lépe zní výjimečný, jedinečný, svůj…, přitom je to jedno a totéž, jen nazíráno z jiného zorného úhlu – z odvrácené strany slunce. Je to směšné o to víc, že slunce žádnou odvrácenou stranu nemá, tedy svítí na nás všechny svou přívětivou stranou, protože všichni jsme jeho děti.

Všechno zlo na zemi způsobuje nedostatek lásky. Jediné, po čem člověk bytostně touží, je láska, je upřímné a silné – přijímající objetí. Objetí, kdy se dvě těla obejmou a samovolně nechají, aby se propojila jejich nehmotná těla, jejich duše (přesně tak, jak se to děje ve filmu Avatar). Aby k tomu došlo, stačí velmi málo. Stačí k tomu, aby k sobě přistoupili dva zcela uvolnění jedinci, bez očekávání čehokoli, bez předsudků a takto si vzájemně nabídli svou náruč.

Blaženost je odpuštění

• Blaženost je odpuštění, odpuštění sobě – že nejsem dokonalý. 
• Blaženost je odpuštění, odpuštění druhým – že nejsou dokonalí. 

Co má společného běh a stáří?

Běh je zkušenost

Zkušenost, že to jde, že to běží, že je možné dokázat vše, co si člověk zamane. V poslední době se ke mně dostává stále více a více příběhů, kdy mi lidé říkají: „Je to podivné, je to přímo neskutečné, před nějakou dobou (nejčastěji se vyskytuje horizont tří let), jsem si vůbec nedovedl představit, že bych běhal, běh jsem doslova nesnášel. Pak jsem si přečetl, že běhat je tak snadné, že jediné, co pro to musím udělat, je zvednout zadek, že nutně nemusím celou vzdálenost běžet, že běh mohu s klidným svědomím proložit chůzí, a skutečnost je taková, že dnes se stal běh pevnou součástí mého života, součástí, bez níž si již svůj život nedokážu představit. Opravdu stačilo tak málo, opravdu stačilo jen zvednout ten, tehdy ještě hodně těžký, zadek! Dnes už má o 15, 20, 30, 40… kilo míň!

Stáří je zkušenost

Zkušenost, že jsme v životě něco prožili a to navzdory tomu, že nám mnozí nevěřili, navzdory tomu, že jsme si v životě sami moc nevěřili. 

Když člověk doběhne maraton, má mysl prázdnou – má mysl bez předsudků. Právě NĚCO dokázal! Dokázal něco, v co ani on sám moc nevěřil.

Když se člověk dožije stáří, má v sobě zkušenost, že v životě běží málo co podle not! Že v životě málo co běží podle našich představ, že život je neustálá zkouška, ale že i tak stálo za to ten život žít!

Když se objímají lidé v cíli maratonu – ultramaratonu, jsou prázdní a šťastní. Jsou prázdní myšlenek, které je až dosud strašily, jsou prázdní myšlenek na neúspěch. Jsou šťastní, protože popřeli vše, co jim namlouvalo, že popřeli všechny, kteří jim říkali – TO NEDÁŠ, TO NEMŮŽEŠ NIKDY DÁT!

Stáří je projevem života, stejně jako úspěšné absolvování maratonu je projevem života. Stáří i úspěšně absolvovaný maraton představují v životě člověka mezník. Tím mezníkem je zkušenost – zkušenost, že všem navzdory, sobě navzdory – jsem něco dokázal. Dokázal jsem uběhnout maraton – dokázal jsem dožít až do stáří. Obojí je zkušenost k nezaplacení, neboť jediné, zač ji můžete získat, je jít do toho a udělat to!

Proto jsou děti obecně rády ve společnosti prarodičů, proto jsou lidé obecně rádi ve společnosti lidí, kteří poznali. Cítí, že prarodiče, lidé, co poznali, k nim nepřistupují s žádnými nároky, prostě k nim přistupují jen jako k člověku a člověk je tvor světla žijící z lásky.

Z lásky byl stvořen a s láskou by měl být propuštěn ze světa, když naznal, že jeho čas na Zemi se již nachýlil. 

Běh a stáří jsou stavy, kterým ti, co je nezažili – nepoznali, nerozumí a tak je odmítají jako bláznovství. Je to jen a jedině k jejich škodě, neboť běh i stáří znamenají ZKUŠENOST. Zkušenost, ke které člověk musí dožít či doběhnout. Zkušenost, kterou musí na vlastní kůži POZNAT!

Bláznovství je odmítání vlastního poznání, vlastního prožitku. Bláznovství je nevydat se na cestu k poznání, protože mi někdo řekl: „TO NEJDE!“ a nedokázal mi vysvětlit PROČ!

Vysvětlit PROČ může znamenat, že druhého nechám jít jeho vlastní cestou, zažít jeho vlastní zkušenost, protože bez vlastního poznání nepřijde POCHOPENÍ!