Přichází se železnou pravidelností rok co rok ve stejnou dobu. Už bychom si na ní tedy mohli zvyknout. Přesto se zdá, že letos je urputnější a větší než jindy. O čem mluvím, o jarní únavě.

Období, které nyní nastupuje, je obvykle provázeno jarní únavou. Mohlo by se zdát, že je to v rozporu s tím, že přibývá slunce, že se den prodlužuje a nejen já říkám, že slunce je tím, co nám energii dodává.

Ve vztahu k jarní únavě se však zdá, že nám jí spíše vysává. Čím to je?

Jednak tím, že se nám té sluneční energie nedostávalo celé dlouhé měsíce předtím, tudíž jsme vysosáni a nyní, když nastává sluneční hodokvas, si tělo vybírá svůj čas, aby se dobilo.

Je to i tím, že s přibývajícím dnem se snažíme více hýbat, tím pádem nejenže vydáváme více energie, ale tělo mnohých z nás není na pohyb, poté, co jsme s ním maximálně šetřili, zvyklé. Jaký pak div, když nám vystavuje STOP a říká: Posečkej, cizinče a dej si chvilku pauzu, až doplním baterky, hneme sebou společně dál.

Proč cizinče? Protože jej moc neznáme!, jinak bychom se k němu chovali ohleduplněji a zaměstnávali jej pravidelným pohybem a ne jen tehdy, když najednou zjistíme, že je na čase hnout zadkem.

Ale nic se nebojte, nepřestávejte se hýbat, vše se v dobré obrátí, i vy se s vaším tělem stanete kamarády, protože v životě ani v běhu není nic nemožné…

A proč to letos zvládáme hůř než jindy? Určitě se na tom podepsali dva roky s covidem, Vladimír nám taky dává pěkně zabrat a v neposlední řadě, teplé dny se střídají s chladnějšími, často se mění se tlak a tělo si tak připadá jak na kolotoči a nedokáže se s tím rychle srovnat.

Takže na mnoho lidí padla depka, těžká jak pořádný balvan.

Jsem velmi jednoduchý člověk, řídím se celý život zásadou: jestli člověk touží v životě něčeho dosáhnout, neměl by moc přemýšlet o tom, jde to – nejde to, ale jít a udělat to. 

Ano, existují limity, které nám mohou nakonec náš záměr zhatit, ale dokud o nich nevíme, dokud o nich nepřemýšlíme, mají nad námi malou moc. Tím, že začneme nad nimi přemýšlet, rozpitvávat je, začneme je krmit, stávají se většími a většími, až vyrostou do obřích rozměrů a rozdrtí nás. 

Když o nich dopředu nevíme a ony se objeví, tak se jim postavíme, když budeme mít kliku, odstraníme je z cesty, když nebudeme mít kliku, tak je obejdeme. Protože jsme však už na cestě, z níž se nedá vrátit, pokračujeme dál.

Ten problém, který jsme nebyli schopni vyřešit, byl jen zkouškou, jestli je naše odhodlání dosti silné, jestli cíl, za nímž jsme se vydali, za to stojí, nebo jsme na cestě někde udělali chybu, i to se stává. 

Nastal čas běhu bez hranic. Nastal čas, aby běh byl opět tím, čím byl na počátku, aby byl vyjádřením nespoutanosti života.

Zdá se vám, že jste začali běhat kvůli něčemu jinému, než je účast na čím dál tím větších giga běžeckých akcích? 

Zdá se vám, že jste se opět nechali nachytat a skočili na marketinkový trik, že když neběžíte, jako byste nebyli? Stejně jako když nezaběhnete do McDonalda, do KFC, do OC, na party, kde se bude pít to či ono?

Popravdě, nedivím se vám, ale na druhou stranu vás chci uklidnit, abyste se zas tak moc neobviňovali, protože to je přirozený vývoj.

Člověk touží po svobodě, touží po chvílích, kdy bude moci být sám sebou, sám se sebou, ale také touží být součástí společenství. Ostatně tak jej příroda stvořila. Stvořila jej jako svébytnou, samostatnou, svobodomyslnou bytost a zároveň příslušníka rodu, příslušníka lidské komunity.

Běh dává všem živým bytostem, člověka nevyjímaje, svobodu, volnost, nespoutanost, schopnost běžet si za svým, běžet pomáhat ostatním, běžet sám či běžet v kolektivu souputníků.

Je to již delší čas, kdy jsem byl osloven přáteli, kteří nelibě nesou komercionalizaci běhu, ať jde o to, v čem běhat, s čím běhat, co běhat, zda bych něco proti tomu nevymyslel. Popravdě si nemyslím, že by za všechno mohla komerce. Popravdě si vůbec nemyslím, že by ona sama za něco mohla, kdybychom nebyli ochotni jí podléhat. Vždyť vždy máme na výběr běhat bosí, nazí nebo skoro nazí, stačí jen sebrat odvahu být svůj, nepodléhat tlakům zvenčí.

Máme krásnou zemi, kterou nám mnozí závidí, ať se v ní vrtnete, kam se vrtnete, všude najdete místa, kde vám jejich krása vyrazí dech. V podstatě ať bydlíte kdekoliv, stačí jen obout boty a vyjít či vyběhnout ven a koukat se kolem sebe.

Jak jsem psal, chystám zážitkové běhy, ale každý jeden z nás si může vyběhnout kdykoliv na zážitkový běh, na běh kdy nechá doma sporttestr a nebude si nic měřit. Možná časem zjistíte, že tak jako čím dál tím víc lidí zjišťuje, že nemusí běhat v nejvymazlenějších běžeckých botách, že mu stačí běhat v bosobotách či dokonce bosí, nepřinese mu větší radost to, že uběhl 10, 20, 30, 40… kilometrů, že mu prostě stačí k radosti, že chodí, že běhá a čučí na tu krásu kolem sebe.

Tak a teď běžte a užijte si svůj nespoutaný běh…

Byli dva přátelé, kteří si byli neobyčejně blízcí a spojoval je jeden cíl, jedna cesta. Pak však došli na křižovatku, kdy najednou bylo třeba se rozejít, neboť každý chtěl jít jinou – svou – cestou. Rozešli se tedy, ale život to nějak zařídil, že najednou stáli znovu na stejné křižovatce a mohli si zvolit, zda vyjít každý svou cestou, nebo se znovu vydat cestou společnou.

Tenhle scénář se odehrává dnes a denně na různých úrovních – mezi přáteli, mezi životními partnery, pracovními partnery. Jak to skončí, zda se ti dva vydají dál po společné cestě nebo si nedokážou odpustit a i kdyby je to tisíckrát táhlo k sobě, řeknou si: NE, S TEBOU UŽ NIKDY NIC!, to je pohříchu jen na nich a na tom, jak se dokázali vyrovnat se zkušeností, kterou prvotním rozchodem získali. Zda si ji v sobě nesou jako křivdu, osobní selhání či jako jeden krok na cestě. 

Nejvíc životních tragédií způsobuje, že si člověk nedokáže odpustit své chyby, osobní selhání – ksakru, kdo mu nakukal, že život je o dokonalosti? Křivda „spáchaná” na nás je v podstatě jen podmnožinou téhož, neboť „my” jsme dovolili, aby nám ten druhý vůbec něco takového udělal, že jsme mu kolikrát nedali vůbec šanci činit jinak, to už jaksi pomíjíme. 

Nejlepšími učiteli jsou naše vlastní chyby

Člověk se všemožně celý svůj život snaží působit jako neomylný a přitom si neuvědomuje, jak hluboce se mýlí, jak velice si škodí, protože: Nejlepším učitelem jsou nám naše chyby. 

Jedinou jistotou v životě je ta, že žádná jistota neexistuje

Další absolutní pravda a krásný životní paradox. Každý z nás, i já, který tuto pravdu říkám každému a všude, by měl rád své jisté. A je těžké si přiznat, že to jediné, co má člověk v životě jisté, je právě to, že nikdy nic jistého nemá a mít nebude. Prostě dneska si človíčku tady a zítra budeš zase tam. 

Mnozí jistě namítnou – ale to je přeci obchod a nejlepším platidlem jsou peníze, nebo jak chceš „ocenit” to, co nabízíš? Tohle je další hluboká mýlka. Osud, Bůh, Prozřetelnost, Život… nám neposkytli „naše” schopnosti, NAŠE DARY, abychom s nimi kupčili. Poskytli nám je, abychom se jimi navzájem obdarovávali – taky proto jsou to DARY, že? Navíc to bylo původně zamýšleno tak, že všechno toto je „člověku dáno“, aby mohl žít a přežít, ne, aby si nasyslil do zásoby na dobu, až nebude. 

Znovu setkání se na cestě, jak o něm píšu na počátku, je takovým osobním návratem k prapodstatě toho, oč jsme společně usilovali, oč v životě máme usilovat, neboť je součástí DARU, který nám byl dán, abychom jím obdarovávali ostatní. Návrat ke kořenům pak není ničím jiným. Takže suma sumárum, co z toho plyne, když odmítneme šanci – zkusit jít znovu po stejné cestě? Plyne z toho to, že pak nesmíme žehrat na osud, že k nám byl krutý a nedal nám druhou šanci. 

Pokud máte pocit, že v tomto zamyšlení mluvím o sobě, tak ano, máte pravdu, mluvím o sobě a nevím, jak to přijde, já ty šance dostal rovnou dvě a obě hodlám přijmout, respektive jsem je už přijal. 

Místo závěru:
VAŽTE SVÁ PŘÁNÍ A ZROVNA TAK SI DEJTE POZOR, NA CO MYSLÍTE A ČEHO SE BOJÍTE – MOHLO BY SE VÁM TO SPLNIT!

Dneska je tomu právě naopak. Bez moderních technologii neuděláme mnohdy ani krok. Proč bychom přeci chodili, běhali, či jinak se hýbali, když to nic, nikdo, nezaznamená.

Problémem moderních technologii je představivost. Abych to vysvětlil. Existuje spousta věcí, které jsou nad slunce jasnější, ale náš předchozími zkušenostmi, výchovou, strachem z vykročení, po námi dosud neprobádaných stezkách, zamlžený zrak nám nedovolí je ani vyzkoušet.

Když má člověk strach z něčeho nového, vůbec nic neriskuje, pokud se do neznámého terénu vydá v duchu, pokud si vizualizuje situaci, do níž se bojí vkročit.

Jak vizualizace funguje? Docela prostě. Každou naši myšlenku, každou informaci, kterou zachytíme svými smysly, přemění náš mozek v reakci.

Prostě tahle informace nás nenechá chladnými, i když třeba na první pohled to tak vypadá, protože chceme, aby to tak vypadalo.

To však ještě, jak sami všichni dobře víme, neznamená, že to tak je.

Sledujeme-li napínavý film, začnou se nám potit ruce. Prohodí-li někdo blízko nás necudný vtip, reaguje na něj někdo zrudnutím, někdo se snaží v tu chvíli jakoby nebýt.

Dostaneme-li e-mail či SMS, jež nesou zprávu, kterou zrovna nechceme znát, vytočí nás to do nepříčetnosti a často hned neadekvátně reagujeme. Krevní tlak stoupá, srdce se rozbuší.

Naproti tomu příjemné zprávy z nás udělají radující se dítě, při pohledu na milovaného člověka zjihneme. No a právě tyto skutečnosti se využívají v technice vizualizace. Vizualizovat neznamená nic jiného, než umět se dívat dovnitř.

Navozovat si v představách pocity, které nám jsou příjemné, které nás navádějí na pozitivní vlnu.

Nemůžete si ráno vyběhnout na vaši oblíbenou trasu, při níž sledujete východ slunce, který vás vždycky dostane a nastartuje do nového dne.

Jste dlouho v práci, a tak nebudete moci vyběhnout na svůj běh, při němž se vám odplaví všechny pracovní starosti, hlava se vám vyčistí a vy celí dychtiví se pak těšíte na večer s partnerem, dětmi, přáteli…

Je to sice nepříjemné, ale 5 minut návštěvy vašeho vnitřního světa, kde si tyto obrazy vyvoláte, vám protentokrát pomohou se dostat do stejného rozpoložení. Tak na co čekáte, vyběhněte svým vnitřním obrazům vstříc!

Velikonoce jsou svátky, kdy naše trpělivost má zelenou. Posuďte sami, umět si představit, že se člověk nechá ukřižovat, aby se obětoval za jiné a pak si klidně vstane a odletí si ke svému otci, aby z výšky mohl sledovat, jak lidstvo jeho oběť využije, to chce silnou víru a představivost.

Na co tak pořád myslíte, když běžíte? Běžíte za lidská práva, za práva zvířat, za práva stromů, za práva hromů, za práva věřících, za práva bezvěrců? Co se vám honí hlavou, když běžíte?

Jo, proč já pořád běžím cestou svou, ne jinou, když už jsem běžel a bloudil skoro všude, kde se dalo? Pokládáte se spíš za Forresta, Feidippida, Millarepu, Zátopka, Bikilu?

Bůh ví, a jenom on, proč jsem pořád v běhu, proč mi běh tak učaroval, že mě stále zcela naplňuje a pomáhá mi běžet životem pořád dál a při tom mít energii na všechno kolem sebe, na všechny kolem sebe.

Spousta otázek a žádná odpověď. Proč však hledat odpovědi, když člověk může žít, aniž by se trápil, co by chtěli o něm jiní znát, vždyť nejdůležitější v životě je, najít odpovědi na svoje otázky, hlavně na to první Proč? Proč jsem tady?

Narodil jsem se do doby, kdy se kalila rudá ocel, do doby, kdy in bylo pracovat pro blaho všech, ale popravdě jsem do téhle doby nějak nezapadl. Možná proto, že jsem se narodil jaksi nepatřičně, nebyl jsem plánovaný. Prostě jsem se tady ocitl, protože si to vesmír přál a nějak mě sem musel propašovat.

Možná proto jsem už jako malý utíkal od lidí do lesů a hor, a to přesto, že na druhou stranu mě to vždy táhlo k člověku. Tohle mě nějak zůstalo po celý život, ten vnitřní rozpor být sám – být s člověkem.

A tady se dostávám k odpovědi na otázku: „Pokládáte se spíš za Forresta, Feidippida, Millarepu, Zátopka, Bikilu, Řeka Zorbu“?

Pokládám se víc za Forresta, neboť mi imponuje jeho zaměření na cíl. Pokládám se víc za Feidippida, protože jsem vždy obdivoval schopnost obětovat se.

Pokládám se víc za Millarepu, protože mě fascinuje jeho životní příběh, to, že dokázal v sobě porazit Kaina, ale nestal se Ábelem, protože věděl, že tak by se příliš vzdálil člověku a on chtěl být člověku vždy nablízku, stejně jako jeho učitel Marpa, který pil a miloval ženy, aby mohl zůstat u svých žáků.

Pokládám se více za Emila Zátopka, protože setkání s ním mi vnuklo myšlenku učit člověka milovat běh. Pokládám se více za Abebe Bikilu, protože se nikdy nevzdal a to ani tehdy, kdy ne svou vlastní vinou ochrnul.

Pokládám se za Řeka Zorbu, protože miluju jeho živelnost a nespoutanost.

Nepokládám se ani za jednoho z výše uvedených mých hrdinů, ani se jim nesnažím v ničem vyrovnat, a to z jednoduchého a prostého důvodu.

Na každém z nich totiž miluji něco jiného a tak se snažím „to něco” zabudovat do své schránky, kterou jsem byl obdařen při svém narození, a vytvořit tak člověka, který nejvíce odpovídá představě o dokonalém člověku, přičemž vím, že nikdo nikdy nemůže být dokonalý, neboť v tu chvíli by z něj vyprchalo lidství.

Člověk je totiž od svého zrození odsouzen k hledání a ve chvíli, kdy najde poslední odpověď na otázku Proč?, uskuteční se, odplouvá.

Stejně tak ale odchází z tohoto světa ve chvíli, kdy přestane hledat, aniž by našel, co hledal, zkrátka proto, že jeho touha po hledání umřela. 

Možná by stálo za to, zamyslet se nad tím, co jsme chtěli, co jsme si všichni přáli před 30 roky, a zkusit to začít konečně naplňovat. Nikdy totiž není pozdě na změnu!