Od dětství jsem byl veden svými rodiči ke sportu. Vystřídal jsem toho mnoho – fotbal, karate, judo, střelba atd. U žádného sportu jsem moc dlouho nevydržel. Možná i díky mé vrozené lehké lenosti a většímu apetitu (v patnácti letech 115 kg).

Vytaženo z archivu Běžecké školy, kde vyšlo 24.6.2017 a příběh se stal Romanovi Pálovi

Zhruba ve 3. ročníku průmyslovky (rok 2001) jsme se s kamarády přihlásili do hokejbalového týmu. Hokejbal je podobný hokeji, akorát se nebruslí, ale běhá, hraje se s balonem místo puku, jinak výbava a pravidla jsou podobná. Po pěti odehraných sezónách jsem přešel k méně aktivnímu sportu, a tím byla posilovna. Ale z hokejbalu mi asi zůstaly základy běhu.-:) U posilování jsem vydržel dodnes, ale už jen s vlastní vahou. 

Prošel jsem i fází, kdy jsem pomohl růstu svalů i nepřirozenou cestou. Nabral jsem přes dvacet kilo. Ručička váhy ukazovala 142 kg. Síla šla nahoru, tahal jsem velké váhy a krásně si ničil klouby, šlachy apod. Takto jsem se ničil asi 6 let.

S věkem přichází i rozum a já jsem dospěl k závěru, že jen tahání železa k ničemu nevede, a začal jsem se ohlížet po něčem jiném. Zakotvil jsem u boxu. Měl jsem k němu blíž, jelikož můj bratr byl profesionální boxer supertěžké váhy. Nutno říci, že nejúspěšnější v ČR. Boxu jsem též věrný dodnes. Během přípravy na mé pouhé čtyři zápasy s bilancí dvě výhry a dvě porážky jsem začal pravidelně (asi jedenkrát týdně) běhat. 

Žádné dlouhé trasy, maximálně půl hodinky. Během příprav na zápasy tělesná hmotnost klesala, ale stále byla kolem 120 kg. Po posledním zápase, kdy jsem si zlomil ruku vlastní hloupostí, jsem usoudil, že tudy moje sportovní cesta nepovede. Opět jsem hledal, co dalšího vyzkoušet, kde bych nebyl omezován místností, pomůckami atd. A tak jsem zakotvil u běhu. 

V první řadě jsem ve svých 30 letech přestal kouřit po dvanácti letech (jedno z mála dobrých rozhodnutí v životě). I když jsem před tím občas běhal, nikdy jsem nic nečetl o technice běhu, dýchání, držení těla, různorodosti tréninků, tepové frekvenci, VO2max apod. Začal jsem krátkými běhy do pěti kilometrů třikrát týdně a většinou se snažil vždy zaběhnout co nejrychleji. Asi po třech měsících jsem dostal telecí nápad, že by bylo fajn zkusit půlmaraton. Ukecal jsem bráchu, aby do toho šel se mnou a přihlásil nás na Runczech půlmaraton České Budějovice. Cíl zněl jasně, dát to pod dvě hodiny. To, co jsem zažil během závodu, se mi vrylo do paměti navždy. Závod jsem si protrpěl a nebýt mého bratra, který měl v té době kondici jak hrom, tak bych to asi v půlce vzdal. Brácha povzbuzoval mě i ostatní okolo, užíval si běh a já jen počítal kroky do cíle. Nakonec z toho byl čas 1:56, ale byl jsem zralý na kapačku. Přesto, že jsem byl po prvním půlmaratonu zničený, rozhodl jsem se běhu věnovat a prožít jednou závod tak, jako si to užíval můj brácha. V tomto roce jsem už absolvoval jen Pražskou 10 (r. 2013).

Následující rok byl pro mě jen běháním jen tak pro sebe v lese, málokdy asfalt. Bylo super bydlet nad Prokopským údolím. V tomto roce jsem si střihnul jen dva závody a to Ústecký půlmaraton a opět Pražskou 10.

Rok 2015 byl zlomový rok. Změna bydlení, ukončení vztahu a hlavně zájem o běh. Začal jsem číst všemožné články o běhu, porovnával zkušenosti s ostatními. Běh se pro mě stal životem. V hlavě mi uzrála myšlenka, že když jsem dal už dva půlmaratony, tak jsem určitě schopný dát i maraton, v tom nebude takový rozdíl. Óóó, jak jsem byl naivní. Začal jsem trénovat podle nejlepšího vědomí a svědomí. Koupil super drahou obuv, která to určitě odběhne za mě, kompresní podkolenky a další vymoženosti ke zvládnutí závodu. Prostě maratonský nováček, co koupí úplně vše. J První maraton jsem protrpěl, jelikož jsem od začátku nasadil rychlé tempo a po dvaceti pěti kilometrech už jen zpomaloval. Na třicátém pátém kilometru náraz do zdi. Naštěstí jsem se to doslova rozchodil. Konečný čas 4:48, bolel mě celý člověk, ale ten nával emocí byl neuvěřitelný. Brečel jsem štěstím. Ten den jsem si řekl, že tohle už v životě NE. Druhý den jsem začal přemýšlet o dalším ročníku a u té myšlenky zůstal. Na podzim jsem se registroval na další ročník 2016. A opět trénink dle sebe a individuálně. Výsledek naprosto stejný jako rok před tím. Rychlejší rozběh, ke konci zpomalení, náraz opět do zdi, jen čas byl o trochu lepší 4:24. Během tohoto maratonu jsem zaregistroval skupinu kolem Miloše Škorpila a chvíli běžel s nimi. Po maratonu jsem začal sledovat stránky Běžecké školy. Podle článků a knížek od Miloše jsem se začal opět učit běhat. V létě jsem se přihlásil na kemp do Františkových lázní a pod dozorem běžeckého guru nasával všechny informace. Na kempu jsem se domluvil, že se zúčastním maratonu s Milošem pod 4. 

O několik měsíců později začala příprava na Pražský maraton 2017 s dalším čtyřiceti spoluběžci. Připadal jsem si trochu jako profík. Laktátové testy u Mirka Toušky (skvělá úroveň a přístup), tréninkový plán na tělo, včetně TF a druhů tréninku. Každý z naší skupiny si při dodržování plánu určitě sáhnul na dno. Ale všichni jsme se hecovali a podporovali. Během přípravy jsem zažil i závod nabitý emocemi. Pražský půlmaraton s lidmi z naší skupiny. Všichni jsme běželi pod organizací RWTTC, která pomáhá handicapovaným dětem a jejich rodinám. Běželi jsme pro Hynečka Skůru a i s ním. Zážitek ze závodu se mi vryl do paměti nadosmrti. V životě jsem krásnější a emotivnější závod neběžel.

Před maratonem proběhl ještě zátěžový test u Mirka a na základě výsledků jsme dostávali zprávu od Miloše, kdo a jak na tom je a na co má. V mé zprávě stálo, že prý jsem na tom fyzicky nejlépe ze všech a mám na to běžet na 2:50. Reakce byla, jestli se Miloš náhodou nezmýlil. Což se nestává a jak se říká: Maminka a trenér mají vždycky pravdu. Miloš se nemýlil a překlep to nebyl.

Sedmého května 2017 byl onen den „D“, kdy se měla zúročit půlroční námaha v tréninku a zjistit, jestli ze mě bude sto dvanáct kilo vážící a sto devadesát pět centimetrů měřící maratonec pod čtyři hodiny. V devět hodin ráno odstartováno a čtyřicetihlavé stádo se žlutými tričky kolem Miloše se vydalo v ústrety 42,2 kilometrů. Prvních pět kilometrů jsem dal s partou a potom jsem se odpojil a zkusil to rozběhnout rychleji. Předem jsem si stanovil hranici 3:45, na 2:50 jsem se necítil a v hlavě nevěřil. Trasa ubíhala, několikrát jsem se potkal s fandícími kamarády a rodinou. Nějaký čas jsem běžel s Jirkou Trnkou, ale ten mi utekl asi na dvacátém pátém kilometru a já začal lehce tuhnout. Od třicátého druhého jsem se cítil bídně. Všechno mě začalo bolet, v hlavě malý červík, že to nedám pod ty čtyři hodiny, žaludek stávkoval a nechtěl už nic. Naštěstí jsem veškeré nesnáze zvládl a od třicátého sedmého kilometru už to šlo tak, jak mělo a začal jsem si už pomalu vychutnávat atmosféru. Když se objevila Pařížská, měl jsem po těle husí kůži. U cílové rovinky jsem si plácnul s rodinkou a pak už finiš. Výsledný čas 3:50:57. Splněno. Po doběhu se většina z nás potkala v zázemí u občerstvení. Sdíleli jsme dojmy a pojmy. Na rozloučenou nám Miloš řekl, že od teď nám to bude běhat. A opět měl trenér pravdu. V následujících sedmi týdnech jsem si dvakrát vylepšil čas na půlmaraton – 1:39:07 České Budějovice, a 1:36:27 Lednice.

Běhání se stalo mým hnacím motorem života. Díky běhu jsem začal měnit styl života od stravy, pohledu na svět okolo sebe, svůj charakter, atd. Díky běhu jsem poznal nynější životní partnerku a budoucí maminku našeho potomka (ještě nevíme, co to bude) a doufám, že i manželku. Běh mi přináší zatím do života jen radost, díky němu jsem poznal spoustu nových lidí a míst nejen v Česku. A vím, že i hromotluci jako já mohou běhat a prohánět „vychrtliny“:-) a dokonce je občas i porazit. Chce to jen chtít a zvednout se!

Testy, pomocí kterých zjistíte, jak na tom jste s připraveností svých nohou na bosé (případně běhání v bosobotách. Ke každému testu dostanete také tip pro případ, že v něm nedopadnete zrovna nejlépe, jak byste svůj výsledek mohli speciálním cvičením napravit. Vězte, že v některých případech to bude možná trvat trochu déle, ale myslíte-li to s bosonohým běháním či chozením vážně, určitě se to vyplatí!

Test číslo jedna – protažení lýtek

Při tomto cvičení se posaďte tak, že váš kolenní kloub a kotník vytvoří 90 stupňový úhel. Pak se posunujte na ploše, na které sedíte, tak daleko dopředu – chodidla zůstávají fixována na zemi, dokud vaše koleno není těsně za nebo nad prsty. Jestliže v této pozici neudržíte svá chodidla na zemi, máte zkrácenou Achillovu šlachu. Pružná Achillovka je nutná k tomu, abyste byli schopni silného odrazu při běhu v pozici, kdy je vaše noha za boky. Jestliže vám tato pružnost chybí, budete v „placatých“ botách svou Achillovku i celá lýtka přetěžovat, především ale nebudete schopni dosáhnout dostatečného napětí, kdy nashromážděnou energii vložíte do silného odrazu.

Tímhle způsobem to můžete zlepšit

Protahujte svou Achillovku tradičním způsobem: srolujte ručník a šlápněte na něj svým palcem tak, že podlahy se bude dotýkat jenom vnější strana vašeho chodidla. Tím zabráníte tomu, že se vám noha stočí dovnitř (pronace), čímž by žádoucí protažení Achillovky obešla. Druhá noha je těsně za vaším tělem. Tlačte proti zdi, chodidlo zůstává na zemi. Vydržte 3 minuty na každou nohu. Může to trvat 10 až 12 týdnů, než se elasticita vaší šlachy zlepší!

Test číslo dvě – protažení palce

Posaďte se tak, jako při prvním testu. Chytněte si palec a zkuste ho vytáhnout v úhlu 30 stupňů nahoru, přičemž bříško vaší nohy zůstane ležet na zemi. Jestliže se zvedá nebo nejste schopni dosáhnut tohoto úhlu, je zkrácená vaše plantární šlacha. Ta je ale nutná pro správný průběh „odvalování“ nohy od podkladu a také pro správný odraz. Máte-li ji tedy zatuhlou a zkrácenou, bude zkrácená i tato odvalovací a odrazová fáze vašeho kroku. Nebo vám noha roluje příliš dovnitř či ven, a síla, působící při správném odrazu prostřednictvím palce, bude slabší.

Tímhle způsobem to můžete zlepšit

Plantární šlacha je na jedné straně velmi silná a účinná, na druhé straně se ale bohužel dá jen těžko protahovat. Můžete nicméně zkusit odstranit různé její „defekty“ jako ztluštění, křečovitá stažení apod. Posaďte se, položte si jednu nohu přes druhou, kotník spočívá na koleni. Plantární šlacha spojuje patu a bříško, když si chodidlo v této oblasti prohmatáte, můžete ji dobře prsty identifikovat a můžete také cítit různé zatvrdlinky, které na sobě má. Stlačte ji a pohybujte při tom prsty. Praktikujte to celé čtyři minuty denně, třikrát týdně, dokud neucítíte zlepšení.

Test číslo tři – stoj na jedné noze

Tímto způsobem to můžete zlepšit:

Rozdělte svou hmotnost rovnoměrně na přední a zadní část chodidla. Mnozí běžci „v tom sedí“ totiž nejen při běhu, ale i při stoji a příliš přesouvají váhu na paty, takže těžiště těla pak leží moc vzadu. Vyzkoušejte stát 30 sekund na jedné noze se zavřenýma očima. Vezměte si do rukou míč, otočte se horní polovinou těla a házejte míč proti zdi nebo si ho nechte házet.

Test číslo čtyři – hýbání palci

Tlačte ve stoji váš palec na zem (plantární flexe), zatímco další prsty lehce nadzdvihnete (dorsální flexe). Nešvindlujte a nenatáčejte svůj kotník dovnitř či ven. Zřejmě zjistíte, že nejste schopni pohybovat palcem a ostatními prsty izolovaně. Je třeba si ale uvědomit, že když je váš palec schopen pohybovat se samostatně, dá se mnohem lépe držet rovnováha. Palec pak přebírá až 85% kontroly nad nohou a má podobný význam pro udržení rovnováhy jako palec na ruce např. při psaní.

Tímto způsobem to můžete zlepšit:

Jak první se naučte pohybovat svaly, které jsou zodpovědné za pohyb palce, izolovaně. Položte nohu na zem a rozložte na ni rovnoměrně zatížení. Položte si pod palec tenkou knížku nebo pevné pravítko. Zvedejte tímto předmětem palec bez odporu. Od úhlu přibližně 60 stupňů začněte palcem tlačit proti předmětu, pak tlak pomalu povolujte. Tak se naučíte pohybovat svým palce separátně.

B.

Jako druhé cvičení můžete provádět „jógu prstů“: zvedejte od země střídavě jenom palec nebo ostatní prsty. Toto byste měli cvičit několikrát denně, přirozeně nejlépe bez bot. Protože u tohoto cvičení jde o trénink koordinace a ne o sílu, budete pozorovat zlepšení rychleji – obvykle to trvá něco mezi pár dny až dvěma týdny.

Úrazy stehna jsou časté hlavně v kontaktních sportech, kde jde hlavně o nakopnutí či uhození. Častá jsou svalová poranění i v atletice a lyžování. Zvláštní a složitou kapitolou jsou tzv. bolestivá třísla, která na dlouhou dobu vyřazují z tréninku jak fotbalisty, tak hokejisty, ale i atlety a gymnasty.

V seriálu o příčinách zranění, který byl odstartován článkem Úrazy bérce, úrazy kotníku, úrazy kolene, vás seznamujeme s tím, jak je možné těmto zraněním předcházet, a jak postupovat, když už se vám přihodí. 

Anatomie stehna

Kostním skeletem stehna je stejnojmenná kost (femur), který proximálně (částí blíže k tělu) tvoří hlavici kyčelního kloubu a na vzdálenějším konci (distálně) končí v oblasti kolenního kloubu. Funkcí svalů na stehně probíhajících je pohybovat těmito klouby. Na přední straně jde hlavně o čtyřhlavý sval stehenní (m. quadriceps femoris), jehož přímá část (m. rectus femoris) se podílí na ohybu stehna vpřed (ventrální flexe). Společně s ostatními částmi přechází ve šlachu, do které je zavzata čéška (patela) a upíná se na kost holenní. Ta pak napíná v kolenním kloubu (extenze kolene) svaly zadní skupiny (dorsální), kde nejvýznamnější je dvojhlavý sval stehenní (m. biceps femoris). Začíná na hrbolu sedací kosti a upíná se pod kolenem na hlavičku kosti lýtkové. Natahují stehno (extenze stehna) a zároveň ohýbají (flektují) v kolenním kloubu. V nejhornější části stehna se upínají svaly hýžďové (m. glutei), jejichž funkcí je stejně jako u skupiny předchozí natahování v kloubu kyčelním a navíc odtahování (abdukce) stehna. Na vnitřní straně pak probíhají svaly, které přitahují stehno (m. adductores femoris). Tyto začínají na kosti stydké (os pubis) v oblasti třísla a upínají se na vnitřní straně kolenního kloubu. Jak je patrné, svaly stehna mají svoji funkci jak při pohybech v kyčelním tak i v kolenním kloubu.

Trhliny svalů stehna

U fotbalistů, atletů, basketbalistů i jiných kolektivních sportů dochází při intenzivní zátěži k prudké bolesti ve svalech stehna zejména při nekoordinovaném pohybu. Za nekoordinovaný pohyb u běžců lze považovat i nedokonalý běžecký styl.

První stádium – distenze svalu

Při distenzi svalu vznikají drobné – mikroskopické trhlinky svalů, není porušena jeho celistvost a minimálně jeho funkce.

Příznaky: bolestivost v místě poškození svalu. Dále je bolestivé ohýbání či natahování v kyčelním kloubu. U tohoto stádia není patrný otok ani krevní výron.

Léčba: ukončení činnosti, ledovat, snížení vzniku otoku a krevního výronu elastickou bandáží a umístěním končetiny ve zvýšené poloze. Dále po lékařském vyšetření je možné použít magnetoterapii čí terapii ultrazvukem. Již od 2. dne je vhodné lehké izometrické cvičení do nástupu bolesti v malém rozsahu. Vhodná je lokální aplikace gelů a později nesteroidních antirevmatik či lokálně užívaných léků k regeneraci. S aktivním sportem je možné začít asi týden po odeznění bolestí.

Druhé stádium – částečné přetržení svalu

Příznaky: stejné jako u prvního stadia, jen se navíc vytváří otok a hematom v místě trhliny, který se rozvíjí velice rychle. Dále je výrazná bolestivost při pohybu v kyčelním a častěji kolenním kloubu.

Léčba: ošetření je stejné jako u prvního stadia, a dále je nutná fixace sádrou nebo ortézou. Ta se osvědčuje v doléčovací fázi, kdy je možné nastavit limitovaný pohyb. Také tento úraz je třeba doléčit, neboť sportování, když není svalová trhlina zhojena, vede často k nové trhlině a léčba začíná od začátku. Sval se považuje za uzdravený, jestliže sportovec při maximální kontrakci nepociťuje bolest. Teprve tehdy je možné začít s postupným řízeným zatěžováním.

Třetí stádium – úplné přetržení svalu

Při úplném přetržení svalu pozbývá sval svoji funkci.

Příznaky: jsou stejné jako u předchozích stadií, ale je navíc omezena funkce, kterou daný sval vykonává, a je zastupován svaly s podobnou funkcí.

Léčba: je při prvním ošetření stejná jako u předchozích stadií, často (jde-li o aktivního závodníka) je vhodná operační léčba. Následně je fixace ortézou na dobu 4-5 týdnů s rehabilitací jako u stadií předchozích.

Prevence: je stejná jako u všech ostatních svalových zranění: před sportovní činností je nejprve třeba svaly zahřát, čímž se zvýší jejich prokrvení, a následně je nutné svaly protáhnout.

Zhmoždění svalů

V mnoha sportech dochází ke kontaktu s protihráčem, soupeřem nebo s terénní překážkou, při které se zhmoždí svalovina stehna. Dochází k poškození svalových vláken a vzniku krevního výronu do svalu, mohou být i poškozeny vazivové blány svalu (svalové fascie).

Příznaky: bolestivost v místě kontaktu, která postupně narůstá v závislosti na vzniku otoku a krevního výronu. Pohyby, při kterých je zapínán poškozený sval, jsou bolestivé.

Léčba: klidový režim po dobu bolesti, ledovat, elastická bandáž. Jako podpůrná terapie je možná střídavá aplikace studené a teplé vody například při sprchování, magnetoterapie či terapie laserem. Z léků je dobré místně aplikovat od 3. dne masti či spreje obsahující nesteroidní antirevmatika či pomáhající regeneraci svalu. 

Bolesti třísel (bolesti úponů přitahovačů stehna)

Bolestivá třísla jsou problémem běžců a běžkyň, hráčů kopané, hokejistů, házenkářů, inlinistů. Jak bylo napsáno v odstavci věnovaném anatomii, v oblasti třísel se upínají přitahovače stehen (adduktory), které se při prudkém odtažení stehna či při jeho přitažení proti odporu mohou „natáhnout“. Jde o vznik drobných trhlinek svalových vláken v místě úponu ke stydké kosti, které se projeví bolestivostí. Problémy s třísly mají mnohokrát příčinu ve správné technice pohybu, při níž „odpojeno“ centrum – střed těla (core). Proto je důležité věnovat posilování core a jeho zapojování do běžeckého pohybu (základ pohybu i u ostatních sportů) takovou pozornost, a ne jen běhat, kopat, házet, jezdit.

Příznaky: bolestivost v oblasti třísla při pohmatu či přitahování stehna ke střední linii proti odporu. Může se vytvořit i otok. Typicky je to u fotbalistů při kopu „placírkou“.

Léčba: klidový režim do odeznění bolestí a následné postupné zatěžování s omezením vyvolávajících pohybů. Ledování a pak použití sprejů, gelů a mastí je velmi dobrou doplňkovou léčbou urychlující ústup otoku, bolesti a hojení. Nedoléčené zranění se opět často obnovuje a vede k přechodu do chronického stadia, které nereaguje na klasickou terapii a je velmi složité, komplikované a často neúspěšné další léčení. Mnohdy to vede k ukončení sportovní činnosti.

Seriál byl napsán pro časopis Běžecký svět, který jsem vydával společně s Janem Šourkem v letech 2002 – 2004, a byl mým prvním pokusem, jak hobby a výkonnostním běžcům přinést informace z oblasti běhu, které jinde nenajdou. Autorem textu je MUDr. Jaroslav Pilný.

Běžecká zranění. Jak jim předcházet a jak je léčit

Úrazy bérce. Jak jim předcházet a jak je léčit

Úrazy kotníku. Jak jim předcházet a jak je léčit

Úrazy kolene. Jak jim předcházet a jak je léčit

P.S. na úvodní fotografii, je moje stehno, před dvanácti lety. Úraz jsem si způsobil tím, že jsem při seběhu kopce zakopl o kořen a pak se snažil zabránit pádu. Za tři týdny jsem absolvoval Zermatt ultramaraton.

Učinit novoroční předsevzetí, že zhubnu, je sice chvályhodný čin, ale tak trošku proti přírodě. V lednu, kdy je minimálně denního světla a venku zima, se tělo a s ním i mysl přirozeně brání pustit zbytečně i byť jen trošku energie. Z toho důvodu většina těchto novoročních rozhodnutí končí neúspěchem. Pokud však vydržíte a předsevzetí zhubnout učiníte až na počátku jara, kdy začíná být venku teplo a den začíná být delší než noc, to je pak o něčem jiném.

Pokud se rozhodnete – skutečně vážně rozhodnete – zatočit se svou váhou, tak je třeba, abyste si nejen uvědomili, ale také začali naplňovat tři (plus jednu) zásady:

1. Začít zvolna
2. Změnit potravní návyky
3. Jenom běhat nestačí
4. Nebát se intenzity

Začněte zvolna

Chcete-li vydržet a mít ze svého rozhodnutí začít běhat a hubnout trvalý nebo alespoň dlouhodobý prospěch, je třeba, abyste na začátku dokázali ovládnout své emoce a potřebu dosáhnout rychlých výsledků a uvědomili si, že kdo si počká, ten se dočká. A nejen to, hlavně abyste UVĚŘILI, že pomalá cesta k cíli vás k němu dovede, zatímco budete-li ke svému cíli od začátku sprintovat, skončíte většinou na metě sto metrů, a za ty rozhodně nezhubnete.

Musíte si hned na začátku uvědomit, že vaše tělo není to, co jste měli třeba ve třinácti či patnácti letech, svaly – nic moc, úpony, šlachy, vazy – nic moc, cévní systém a kardiovaskulární systém – radši nemluvit, dýchání – 90% lidí neumí správně dýchat, to snad mluví za vše. Takže nejdříve musíme dostat všechny tyhle systémy do stavu, kdy budou schopny začít spolupracovat, abyste mohli běhat a hýbat se natolik, aby vás to hned neodrovnalo a mohli jste pomýšlet na to, jak zdravě – bez jojo efektu -hubnout. 

Abyste lépe pochopili, o čem mluvím, bude dobré, když si přečtete článek: Na výkonu se podílí celé tělo, proto to není jen o kilometrech či o kilech. Řekl bych, že pro dnešek už máte teorie dost, proto se vrhneme rovnou na tréninkový plán pro začátečníky, který by vám měl napomoci začít pomalu spalovat vaše tukové zásoby.

Tréninkový plán pro začínající běžce a běžkyně

Týden první

Týden druhý

Týden třetí

Týden čtvrtý

V příštích dvou pokračováních vám přineseme tréninkový plán pro ty, co se po zimě vrací k běžeckému tréninku, a tréninkový plán pro pokročilé, zaměřený na spalování tuku. K tomu samozřejmě potřebnou „omáčku“ v podobě vysvětlujících informací.

Poznámka

Intenzita běhu by neměla překročit 80% TF max, což znamená, že byste měli při běhu dýchat zrychleně, ale nemělo by vás to nutit zpomalovat! Při chůzi by vaše TF max neměla překročit 70% výpočet tepové frekvence.

Na začátku slezl předchůdce člověka za stromu, postavil se na zadní a shledal, že to je pro něj dobré. Že vidí dál než kdy dříve, že sice není tak rychlý, jako nejrychlejší živočichové obývající Zemi, ale na druhou stranu může lépe kontrolovat svůj dech a že tyto dvě výhody mu pomohou vybudovat si na Zemi výsadní postavení. Pak už to šlo poměrně rychle, tedy z pohledu utváření země, kde nějakých milion let nic neznamená.

Člověk chodil, lovil, pracoval, většinu toho všeho dělal manuálně, to znamená svýma vlastníma rukama, za pomoci svých nohou, své hlavy, svého umění věci předvídat (své intuice). Člověk díky své hlavě, umění se dívat a umění předvídat přišel na to, jak řada věci v přírodě funguje, obšlehl to a zkonstruoval si pomocníky, kteří řadu činností dnes dělají za něj. Ale jak se říká, sluha je dobrý pomocník, ale zlý pán. V případě člověka se toto ukázalo jako zásadní zejména v tom smyslu, že člověk (bez ohledu na to, co umí a může nabídnout) chce být pánem, sloužit se pak nechce nikomu.

To, že se člověku nechce dělat, jej za posledních dvě stě let přivedlo skoro do záhuby, neboť si vymyslel spousty pomocníků, kteří udělají všechno za něj. Naštěstí se v lidském rodě vyskytuje druh nazývající se Běžec. Běžec se vyznačuje tím, že chvíli neposedí, pořád musí někam běžet. V prvopočátku, zhruba tak sto let zpět, jste mohli těchto jedinců napočítat v lidské populaci málo. Jelikož se však jedná o druh velmi odolný a fyzicky zdatný, schopný se množit a žít dlouho, rozmnožil se natolik, že jej dnes již nelze přehlédnout. Jeho začínající vliv na život ostatních lidí se datuje tak padesát let zpět a zde se začíná odehrávat velmi zvláštní příběh, jehož převyprávěním se skvělým způsobem zhostil v knize Born To Run Christopher McDougall. 

Problém je v tom, že i když člověk byl skutečně zrozen k běhu či chůzi, tuto svojí dovednost tím, že ji léta nepoužíval, zapomněl. Celou záležitost zkomplikoval ještě vynález boty, která sice v počátku sloužila člověku jen jako ochrana před mechanickým poraněním, ale časem se z ní stala módní záležitost. Samostatnou kapitolou v historii obuvi se pak stala historie a vývoj sportovní obuvi a jejího vlivu na stav nohy a pohybového aparátu člověka.

Od vydání knihy Born To Run se pak vede „boj“ o to, jestli běžecká bota je pro běžce spíše dar nebo trest, a když tak která (druh), co víc a jestli by tedy nebylo lepší začít opět chodit a běhat bos a pobírat peníze za reklamu vyrábějící mast na kuří oka. 

Od vydání knihy Born To Run se též vedou četné polemiky, jestli běhat přes patu, přes špičku, či jak a to všechno proto, že prý příliš tlumená běžecká bota, nutící běhat lidi přes patu (ještě jsem však neviděl žádnou botu, která by nutila člověka, aby běžel přes patu), je nástrojem ďábla a je zodpovědná za mnohačetná zranění běžců. Mohu směle prohlásit, že běžecké boty jsou v tom nevinně, dokonce jsou v tom nevinně i všichni jejich konstruktéři, kteří vždy vycházeli z nejmodernějších měření o chování nohy a celého pohybového aparátu při běhu. Bohužel se ale zapomnělo během doby na to, že člověk prostě dovednost běhat přirozeně ztratil. Běžecké boty byly a jsou testovány „běžci“, tedy těmi, co dovednost běhat nezapomněli, což je problém, neboť když člověk běží přirozeně, rozuměj správně, tak si nohy poradí s každou botou, která mu dovolí nohu odvalovat. Ten, kdo běhat přirozeně neumí, tak tomu žádná, byť sebelépe ergonomicky zkonstruovaná bota, od zranění nepomůže.

Takže dnes se běhá v technických botách, v minimalistických botách, v bosonohých botách, pětiprstkách, naboso a protože běhá čím dál tím více lidí, tak počet běžeckých zranění se v průměru nemění. Protože k umění běhat přirozeně neslouží jen styl běhu, ale i umět odhadnout schopnosti svého organismu a tomu přizpůsobit tempo (rychlost) běhu a nárůst tréninkových dávek.

Citace z knihy Born To Run jsou pro snadnější orientaci psány vždy kurzívou a mé poznámky normálním typem písma.

Každý dopad chodidla při běhu působí na jednu nohu silou rovnající se dvojnásobku váhy těla, s tím souhlasím, ale už nesouhlasím s tím, že nárazy související s během mohou poškodit vaše kosti, chrupavky, svaly, šlachy a úpony. Ty nárazy za to rozhodně nemůžou, spíš za to může to, že člověk má potřebu rychlých výsledků a tak vyrazí na zteč za nimi bez ohledu na stav kostí, chrupavek, svalů, šlach a úponů, tedy jejich možnosti absorbovat zátěž, jíž je zatěžuje. Prostě příliš jim naloží, jako obchodník naložil svému oslovi  a pak se divil, když ten nechtěl dál táhnout. V případě zatěžovaných struktur lidského těla to nekončí jen přeložením nákladu, ale většinou tím, že některá z těch struktur prostě rupne. Svalovat to však na boty, jak je uvedeno v textu později, je však přinejmenším velmi nešťastné a laciné. 

Nechte lékařům jejich svět za bariérou vědomostí, které je naučili na lékařských fakultách. Nechci samozřejmě házet všechny lékaře do jednoho pytle, jsou i tací, kteří se nad tím, co dělají, zamýšlejí, ale pohříchu se stejně jako Christopher McDougall většinou setkávám s názorem: Běh a běhání nejen že není zdravé, ale dokonce lidskému zdraví škodlivé. Nejspíš je to taky následek toho, jak je ve škole honili na patnáctistovce nebo při Cooperově testu bez toho, aby jim řekli, jak mají běžet, aby uběhli co nejvíc a přitom ještě dokázali stát v cíli na vlastních nohou, případně potupně nevrhnout. Stejně tak se Christopher McDougall musel zákonitě při hledání informací v odborné lékařské literatuře dobrat k těmto odpovědím na své otázky: Jak to, že mě bolí noha? Protože běhání nám škodí. Proč mi běhání škodí? Protože mě z něho bolí nohy… Ale proč antilopy nebolí nohy? Kdyby mi položil otázku, proč antilopy nebolí nohy, odpovím mu: „Protože většinu života neprosedí na zadku a nejdou se proběhnout až tehdy, když zjistí, že jim jejich souputník sežral všechnu trávu u huby.“ 

Proč se tedy všichni ostatní savci na planetě mohou na své nohy spolehnout a my ne? Jak může člověk jako Bannister každý den vyběhnout z laboratoře jen v tenkých kožených sandálech a nejenom běhat stále rychleji, ale nikdy si neublížit? Jak je možné, že někteří z nás mohou každé ráno při východu slunce běhat jako lvi, zatímco my ostatní potřebujeme hrst ibuprofenu, abychom se vůbec dokázali postavit na nohy? No, odpověď je obdobná jako u předcházející otázky: „Protože se nevěnují pohybu jen několik hodin týdně, ale od narození se prohání po světě po svých.“