Po přečtení titulku si teď možná říkáte: „Co to ten Pepa žvaní? Salming Speed 4000? Takové boty od Salmingu neznám…, že by mi unikl nějaký nový model? Hmm…, to se mi nezdá. Jestli on si z nás nestřílí! Když nás neobdarovává svými básněmi a rýmy, tak si z nás dělá šprýmy…“
Jak to tedy je?
Inu, je to tak, jak to tak obvykle bývá, že pravda je „někde mezi“. Jisté ale je, že tyhle boty opravdu existují, a navíc jejich příběh „není smyšlený, a jakákoli podobnost se skutečnými aktéry, či událostmi rozhodně není náhodná.“
Odběhal, vypotil a nafotil Pepa „Pomalý“ Cupal
Příběh těchto běžeckých bot se začal odvíjet v roce 2016, kdy spatřily světlo světa (respektive tento model), a kdy jim jejich tvůrci ze Salmingu dali jméno Speed 3. Ale teprve až na sklonku svého nečekaně dlouhého života si svými výkony (rozuměj výdrží) tenhle můj konkrétní oranžový páreček u mne zcela oprávněně vysloužil jméno nové: Salming Speed 4000 s přídomkem: Boty, jaké svět neviděl! Kdo ví, jestli zrovínka jen moje neposedné nožky byly jediné, které měly to štěstí (nebo to nebylo jen o štěstí?) nazouvat tenhle obuvnický úkaz, ale zatím jsem o dalších s označením 4000 neslyšel. Kdybyste o nějakých věděli, bez obav se s jejich příběhem podělte. Prozatím vám bude muset stačit příběh můj…
Když jsem tenkrát otevřel víko krabice, a poprvé uviděl tyhle dvě oranžové fešandy, tak by mne ani ve snu nenapadlo, že budu mít co dělat, abych na nich v průběhu našeho společného běhání našel nějakou vadu. A už vůbec by mne nenapadlo, že spolu budeme běžmo brázdit krajinu tak neskutečně dlouho, a že o nich vůbec kdy budu psát. Mimochodem, tu vadu jsem za dobu jejich života tedy nakonec opravdu nenašel, i když moje náročnost na kvalitu čehokoli je už z podstaty mého civilního povolání jaksi posunutá do poněkud přísnějších sfér.
To víte, kontrolor kvality se nezapře. Ale zpátky k botám. Aniž bych to dopředu plánoval, otestoval jsem je opravdu důkladně, protože jsem s nimi běhal ve všech možných terénech i přesto, že tyhle botky se narodily jako silniční, nikoliv trailové. I délky mých jednotlivých běhů byly různé, od těch kraťoučkých, typu Cooperův test (12 minut), až po ultra dlouhé vzdálenosti čítající přes 80 kilometrů, či 24hodinovku.
Vím, že podle nejrůznějších doporučení takový vzdálenostní záběr v jedněch botách není ideální, ale mě naprosto skvěle vyhovovaly u všech, mnou běhaných distancí. Nezvyklé, přesto však možné. V době, kdy se mi Speed 3 dostaly do ruky, jsem „ošoupával“ podešev jejich předchozímu modelu Speed 2, a už o těchto bych mohl básnit a předhánět se v superlativech. Jenže co se nestalo – když se ke slovu (respektive k mým chodidlům) dostaly Speed 3, tak svoje dvojkové předchůdkyně bez přehánění ještě mnohonásobně předčily!
Mělo mě to trknout hned po prvním vyběhnutí, že tohle nebudou obyčejné boty, protože jsme si sedli tak rychle a tak samozřejmě, až to bylo krajně podezřelé. Pamatuju si, jak mi pak po tom prvním společném výběhu v hlavě automaticky naskočil text písně Wabiho Daňka, jenž přesně vystihoval stěžejní vlastnosti mých nových bot:
„Od hodný tety před mnoha lety, dostal jsem boty z pravé kůže, hebký jak z mechu a pevný jak z plechu, a lehký jak lísteček planý růže.“
Když si místo hodný tety do textu toho songu dosadím Miloše, a místo pravé kůže moderní syntetické materiály, tak zbytek textu sedí naprosto přesně.
Hebký jak z mechu…
Nebyly to sice úplně bačkůrky, ale to ani není u tohoto typu boty žádoucí, a pro moji nohu už vůbec ne. Tlumení měly akurátní, to znamená dostatečně velké na to, abych necítil každý kamínek na cestě, ale zároveň dostatečně malé na to, aby moje chodidlo mohlo nerušeně „číst“ terén. Svršek boty krásně v celé ploše obepnul nárt nohy, a ačkoliv časté tvrzení různých výrobců, že svršek těhle, těhle a těhle bot bude jako vaše druhá kůže, může nakrásně znít jako otřepaná marketingová fráze, tak u těchto konkrétních bot to byla holá pravda. Ani pata nepřišla zkrátka. Ta byla v botě ukotvená tak, že nebyla žádným způsobem omezovaná, a zároveň v botě neplavala a pevně seděla bez tolik nepříjemného mírného vyklouzávání paty ven, které nemálo běžcům umí způsobit i „oblíbené“ puchýře. Samozřejmě, že tenhle jev úzce souvisí i se správným zašněrováním, respektive utažením tkaniček, i s výběrem správné velikosti bot, ale pokud tohle máte vychytané, dobrá bota vás v tomhle ohledu nezklame.
Pevný jak z plechu…
Jasně a stručně, svršek nejenže ideálně obepnul nárt, ale i jeho pevnost a odolnost proti mechanickému poškození při běhu v terénu, který byl v mém případě na hony vzdálený hladce vyasfaltované cyklostezce, mi daly jasně najevo, že tyhle boty nejsou úplně normální (myšleno v tom nejkladnějším smyslu slova).
Lehký jak lísteček planý růže…
Co k tomuhle dodat? Snad jen to, že mi bylo vždycky buřt, o kolik gramů je ta či ona bota lehčí nebo těžší, nežli bota jiná. Asi je to způsobeno mimo jiného i tím, že materiály téměř všech dnešních běžeckých bot jsou už natolik odlehčené, že stlačují celkovou hmotnost k hodnotám, o kterých se nám v minulosti mohlo jen zdát. Takže hmotnost bot neřeším. Důležitější byl pro mne vždy „ten pocit“. A jistě mi dáte zapravdu, že ten pocit, kdy boty při běhu na nohách téměř necítíte, je bez přehánění k nezaplacení. V trojkových Speedech byl ten pocit luxusní. Ale fakt jsem je nevážil, a místo toho jsem si jich náležitě vážil.
Kromě vlastností, které ve Wabiho písni zazněly, mají Speed 3 i vlastnosti další, a neméně důležité.
První z nich je zdánlivá maličkost: Šňůrky. Jejich schopnost pevně držet zašněrování, spolu s kvalitním jazykem neškrtit nárt, být do určité míry pružné a jednoduše takové, aby se nepovolovaly… to není úplná samozřejmost. U Speed 3 jsem kladné vlastnosti jejich šňůrek s povděkem kvitoval.
Další kladnou vlastností byla prodyšnost svršku. Nepamatuji si, že bych ve Speedech měl někdy, byť sebeméně, opocená chodidla. Noha v nich prostě vždy perfektně dýchala, a bylo fuk, jaké ponožky jsem si zrovna navléknul.
Svršek měl také i skvělou schopnost rychlého vysychání po té, co jsem se proběhl mokrou loukou, přebrodil potok, nebo si prostě jen někde nechtěně „nabral“. Co do boty nateklo, to z ní vyteklo, ale hlavní bylo, že když to vyteklo, brzy to uschlo. Pro běžce, kteří si běh užívají i tak, že se nebrání opustit i „zaběhané“ cesty, věc samozřejmá…
Jako poslední uvedu vlastnost, která je osobně pro mne, respektive pro moje chodidla, na prvním místě. Tou vlastností je poddajnost podešve jak v ohybu, tak ve zkrutu. První věc, kterou automaticky s novou botou, ucházející se o mou přízeň, udělám, je to, že jí vezmu jednou rukou za patu, druhou rukou za špičku, pomalu ohnu podrážku „do podkovy“ a pak i zkroutím „do vrtule“. Pokud to uděláte citlivě, netřeba se bát, že botu jakkoliv poškodíte.
Měkká a poddajná podešev se ochotně už při malé síle ohne a zkroutí, a ta tvrdá při použití stejně malé síly bude klást odpor, a vy ji samozřejmě v žádném případě nebudete ohýbat dál větší silou a zkoušet, co vydrží.
Botu s takto tvrdou podešví vždy s díky odložím, a už jenom tím prokážu svým chodidlům medvědí službu, protože mi vždy vyhovovala podešev měkká a poddajná, která chodidlu „nevypne“ jeho přirozený a nenahraditelný hmatový smysl, a umožní mu nezakrňovat a nelenivět v botě, která by byla příliš tvrdá a nepoddajná.
Taková bota pro mne znamená nebezpečí přetížení chodidel v důsledku monotónnosti pramenící z omezené možnosti pohybu chodidla a jeho přizpůsobování se nerovnostem a variabilitě terénu. Zkrátka a dobře, jakákoliv monotónnost by byla špatně. To ale platí nejen v běhu, ale ve všech oblastech života, že?
Teď, po výčtu stěžejních, skrz naskrz kladných vlastností bot Salming Speed 3, spolu s všeobecným povědomím toho, kolik tak zhruba kilometrů jsou dnešní běžecké boty schopny s vámi naběhat, než přestanou být k běhání, nebo než se rozpadnou úplně, už mnozí z vás asi tušíte, proč jsem Speed 3 v úvodu článku překřtil na Speed 4000. Ano, tušíte správně! Ačkoliv je to k neuvěření, tak tyhle úžasný boty se mnou naběhaly neskutečných 4000 kilometrů!!! Ouu džízis! To hovoří za vše. Taková nálož! Uuuuuuf! Smekám!
Je jasný, že fakt dobrý boty, vydrží minimálně co ty! A tyhle boty to vydržely naprosto s přehledem, navíc obrazně řečeno s prstem v nose J. Vyběhli jsme spolu celkem 240x, zažili spolu mnohé, a pokaždé to byla čirá radost! Jak jinak.
Cesta k minimalismu
Nutno podotknout, a není to pro Speedy žádná ostuda, že podešev jsem jim za tu dobu sjel prakticky celou, a to doslova. Postupně jsem desetinku milimetru po desetince z tloušťky podešve ubíral a ubíral, ta se pomalu ale jistě tenčila a tenčila, stávala se z ní měkčí a poddajnější šlupička, až nakonec po cca 3500 kilometrech téměř zmizela, a já těch zbývajících 500 km bez obav dál cupital krajinou jen s pěnovou tlumící vrstvou pod svými chodidly tušíc, že se, nikoliv však cíleně, postupně propracovávám k minimalistickému běhání. S trochou nadsázky bych řekl, že maximální minimalismus to sice ještě nebyl, ani být nemohl, protože to bych se musel zout úplně, ale minimalistický běh to rozhodně byl. A jaký!
Nohy si v těch nově získávaných minimalistických botách spokojeně pochrochtávaly bez obav z jakéhokoliv přetížení. Při zpětném pohledu to dává i logiku: Přivykání chodidla (ale i celých nohou až po kyčel) bylo díky postupné a velmi pomalé přeměně bot natolik pozvolné a přirozené, že nohy stačily reagovat a posílit všechny potřebné svaly, vazy, šlachy a úpony, které v běžných odtlumených botách do značné míry leniví a slábnou. S poťouchlým úsměvem mi problesklo hlavou: „Kdo by to byl řekl, jak se může člověk nechtěně propracovat k minimalismu!“
Abych byl ale co možná nejobjektivnější, je záhodno na tomto místě poznamenat, že již dlouhé roky používám do běžeckých bot pěnové stélky Formthotics, tvarované na míru přímým otiskem chodidla do nahřáté stélky, s následným vyklínkováním kvůli případné pronaci, či supinaci. Přátelé, to je vám zlatá věc!
Takže když tak nad tím dumám, ono to s tím mým „bezpodešvovým minimalismem“ nebude až tak horké, protože i kdybych na svých botách prošoupal podešev, a nakrásně i tlumící vrstvu, tak by mi zbyly alespoň ty stélky.
