Překážkou ti musí být sám život? Mám snad život považovat za nepřítele? Mám uvěřit tomu, že mám jedinou volbu a to bud já, nebo život? To je hodně tvrdá lekce, jíž mi následující úvaze Antoine de Saint-Exupéry dává.

„Stavíš-li slova toužit a vlastnit do protikladu jako svárlivá, pak vůbec nerozumíš životu. Nad těmi totiž stojí tvá lidská pravda a v té nic rozporného není. Touha se musí plně vyjádřit, nesmíš narážet na překážky, které by neměly smysl, nýbrž naopak, překážkou ti musí být sám život, ten druhý, tobě nepřátelský tanečník – a pak se urodí tanec. Jinak by ses choval stejně hloupě jako člověk, který by hrál „panna – orel“ proti sobě samému.“

Jak se s ní mám vyrovnat, když věřím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí?

Uf, uf, uf.

No, jediné možné řešení je to, že si sám sebe představím jako Kaina a Abela, či Jekkylla a Hyda, s tím, že vím, že Kain a Hyde jsou ti, co převlečeni za kamarády, našeptávají Abelovi a Jekkylovi – mému já, jak je skvělé a nedoceněné a musí ukázat všem smíškům, kteří o něm smýšlejí jako o slabochovi, zač je toho loket.

Ano, tomuhle rozumím a rozumím tomu i proto, že si jsem vědom svých slabin, protože nemám strach nahlédnout do srdce svého Kaina či Hyda a bez ohledu, jak se mě snaží ovládnout, jim nabídnu doušek chladivé vody, aby uhasili svou žízeň po vítězství, svou žízeň mi vládnout.

Nemohu s nimi bojovat, protože ve chvíli, kdy bych to dovolil, ukázal bych jim své slabé místo a to rozhodně dělat nehodlám. Nechci se jich navždy zbavit, ke svému životu je potřebuji, jsou mými motivátory, jsou mými kouči, ale nikdy jim nedovolím, aby mi říkali, co mám dělat. Na to si musím přijít sám!

Tak to jsem přesně já.. Jak jsem starej, tak jsem…, si říkám vždycky, když udělám další chybu. Pak se však zarazím a začnu zjišťovat, co mi tím chce život říci a nakonec za tu chybu Bohu poděkuji.

I když se to zdá divné, tak nejlepším učitelem v životě jsou chyby, jichž se dopustíme.

Tedy v případě, že si to přebere člověk tak, jako já. Pokud si to přebere tak, že měl zase „Peška“ či smůlu a kdyby tohle nebo onohle, tak mu je – i kdyby stejnou chybu opakoval donekonečna – jeho chybování k ničemu.

To snad raději, aby ani nechyboval a byl dokonalým.

S takovým člověkem by byla ale děsná nuda, taky kdo by chtěl žít s dokonalým, že? Je fakt, že už jsem pár takových lidí v životě poznal a dokonce s nimi i žil.

Řeknu vám, byl to očistec a nevěřili byste, jak jsem ty dokonalé štval svým „lehkým“ přístupem k životu a chybování.

Problém těch „dokonalých“ je, že si nejsou ochotni připustit svou nedokonalost, která se u nich projevuje právě touhou: Probůh, jen neudělat chybu – a ještě kdyby mě při tom někdo přistihnul, to by byl konec!

Co si myslíte, kdo toho v životě víc prožije, více udělá? Ten, kdo se sice ze svých chyb neraduje, ale bere je jako součást života nebo ten dokonalý, co v životě udělal jedinou chybu – snažil se být za každé situace dokonalý?

Stalo se to v jeden pátek, jeli jsme s Pomalým Pepou do Stožce. Mezi Dolním Žandovem a Starou Vodou, v úseku častých dopravních nehod, nás málem sestřelil, jinak to nejde napsat, protijedoucí debil. Nebylo to ani v nepřehledném úseku, kdyby koukal na cestu, tak nás musel vidět, ale on „zaslepen“ svou jedinečností, se jal předjíždět malý náklaďák cca 50 metrů před tím, než my se dostali na jeho úroveň. Strhnul jsem to na krajnici, ale i on naštěstí prozřel a vrátil se na svou stranu. Jinak bych vám už asi nic nenapsal.

Podobných situací na silnici zažívám docela dost, ale tuhle si budu pamatovat stejně jako tu z roku 2009. Tehdy jel jsem z Františkových Lázní odpoledne do Prahy. Cesta probíhala nanejvýš klidně. Vyjel jsem z Hořoviček, na tachometru měl necelou stovku. Přede mnou volná silnice, vedoucí do kopce. V protisměru jeli tři tiráci. Když jsem byl od nich nějakých 500 metrů, začal najednou ten poslední ostatní dva předjíždět. Setinu vteřiny jsem zíral a pak začal brzdit a hledat únikovou cestu do pole. Těsně před střetem jsem zahlédl vpravo nějakou odbočku – místo tak akorát na odklizení se z cesty.

Ve chvíli, kdy jsem dokončil svůj úhybný manévr, tirák profičel kolem mě a pokračoval vesele dál na své cestě. Nejvíc mě udivilo, jak jsem zůstal v celé situaci klidný, žádný vztek, žádný adrenalin, pravda do volů jsem mu vynadal, ale to bylo všechno.

Vyjel jsem zase na silnici a pokračoval dál na cestě do Prahy. Poděkoval svým andělům strážníčkům, a i když to nebyla moje chyba, omluvil se jim za tu práci, co se mnou mají, aby mě tady na tom světě ještě nějaký čas udrželi.

Z těchto situací mám někdy takový podivný pocit „neviditelnosti“. Vysvětluji si to tím, že jsem při řízení auta naprosto klidný, žádný vztek, žádné honění času, žádný adrenalin, tedy žádné emoce a stavy, které ovládají čím dál tím více řidičů. A protože ze mě vyzařuje klid, něco, co oni neznají, neumí to ani zachytit, proto jsem pro ně na silnici neviditelný.

Podobné pocity vnímám, když za někým běžím, a jelikož si běžím v klidu, užívám si běh, užívám si to, že jsem venku, nespěchám, nemíchá mě, že mi někdo kříží cestu, prostě běžím bez negativní energie v sobě, ten co ho dobíhám (a to i v závodě), o mě neví, jako bych byl duch.

Stejné to mám i v běžném životě,  jako správný introvert, stažený do sebe, koukám kolem sebe, nasávám atmosféru a energii okolí a jen tak si pluji světem. I v těchto okamžicích mám pocit, že jsem pro druhé neviditelný, což mně upřímně vyhovuje, protože i v davu, sám.

To na té silnici je ale o kejhák.

Co na to říká, můj oblíbený autor  OSHO  v knize „Tři poklady tao“

„Jestliže nedokážete milovat sami sebe ve svém prázdném osamění, jak by vás mohl milovat někdo jiný? Jak to od něho můžete vůbec očekávat, když to neumíte ani vy? Pokud vás vaše samota otravuje, dříve nebo později začne otravovat i vašeho partnera. Své osamění totiž nemůžete zaplnit, je to něco, co se zaplnit nedá. Je součástí vaší bytosti – pochopte to: nedá se ničím vyplnit, musí prostě zůstat prázdné a zůstane prázdné. Veškeré úsilí je marné.

První důležitou věcí je vyladit se na své „nic“, na svou prázdnotu, přiznat si jí, žít ji. Nepotlačovat ji, ani z ní neunikat. Vnímejte ji, těšte se z ní a pomalu začnete objevovat její krásu. Jakmile jednou pochopíte krásu své samoty, změní se v osamění. Pak už vaše samota nebude prázdná, pak přestane být nicotou. Pak je to čistota – je tak čistá, že je beztvará.

Stále si připomínejte rozdíl mezi osaměním a samotou. Samota je jako zranění. Znamená, že někoho postrádáte, že na něj stále myslíte, že po něm prahnete. Je ve vašich představách, ve vaší mysli, ve vašich snech. Není skutečný, je imaginární, ale je zde, ale protože není reálný, cítíte se sami, opuštění.

Jakmile ale začnete vnímat své osamění, ten druhý se z vaší mysli zcela vytratí. Přestal být stínem z vašich snů, už se nedotýká vaší čistoty. Jste šťastni sami se sebou, jste v extázi a užíváte si sami sebe. Teď poprvé jste vyladěni na své bytí i na své nebytí. Jste celiství.

Nyní můžete být zamilovaní, nyní může láska proudit. Nyní bude sdílením, nikoli únikem. Nyní můžete jít a sdílet své bytí – a také své nebytí. Můžete se podělit o svou celistvost. Můžete přijmout někoho, kdo je ochotný spojit se s vaší otevřeností; můžete se stát partnery na věčné cestě. Tato láska nebude majetnická, nebude chtít druhého vlastnit, neboť jste připraveni být kdykoliv sami. Ve skutečnosti jste šťastni, když jste sami a jste šťastni, když jste spolu – nevybíráte si. Obojí je dobré. Cítíte se šťastni v obou případech. Nyní vaše štěstí nemůže nic rozbít; druhý se z něj může radovat a sdílet ho, ale nemůže ho rozbít.

Můžete se dělit, můžete ho roznášet, můžete ho rozdávat po celém světě, máte ho tolik, že můžete celý svět naplnit blahem. A pořád roste: čím víc štěstí dáváte, tím víc ho máte. Už jím neskrblíte, vaše bytí ve vás neměstná, nejste uzavření, nebojíte se. Můžete rozdávat, můžete se dělit, protože nyní znáte i své nebytí. S konečnou platností jste poznali, že nebytí je součástí vaší bytosti a její krásy: je to váš vnitřní prostor, kam můžete odcházet, je to vaše vnitřní svatyně, váš skutečný chrám. A ten chrám je ve vás.“ 

A proč jsem vám toto vše citoval? Protože běh – běhání je prostor, místo i čas, který je jen váš, v němž vstupujete do svého nebytí i bytí, v němž se vyprazdňujete i naplňujete, v němž z vás odchází vše hnilobné a zlé a vchází do vás vše čisté. Proto se vracíte ze svých běžeckých cest jako vyměnění, očištění a nabití novou energií a chutí se rozdávat. 

Tak tedy nechť vám běh a běhání přináší i nadále tuto očistu těla, mysli i ducha a stáváte se díky tomu čím dál tím více sami sebou, což určitě ocení každý, s kým pak vejdete do styku.

Spousta slov nabývá v moderní době jiný význam, než měla v době, kdy je někdo poprvé napsal či vyslovil. Třeba slovo “sport” znamenalo “relax”, dnes znamená “výkon”, tedy naprostý protiklad toho, co znamenalo na počátku. BĚH je a zůstane vždy během, způsobem pohybu, kdy člověk byť jen na malou chvíli překonává zemskou tíži a letí.

Nové trendy v běhání je zvláštní pojem, který 4 slovy přivede člověka vždy k tomu prvotnímu, k tomu základnímu – běhu.

Můžete před něj připnout jakýkoliv přívlastek – Chi, naboso, v minimalistických botách, silový, do kopce, z kopce, na dráze, v terénu, na silnici…, stále zůstane BĚHEM a jeho vyznavači BĚŽCI nebo BĚŽKYNĚMI.

Prostě běh zůstane během – nejrychlejším přirozeným prostředkem člověka, jak se dostat vlastními silami z místa A do místa B a to dokonce i tehdy, když jej bude muset prokládat chůzí.

Protože na rozdíl od závodní chůze, což je sportovní disciplína, kterou si člověk vymyslel, bůh ví proč, snad proto, aby rozšířil repertoár sportovních disciplín, u běhání je zcela jedno, jestli po celou dobu jeho provádění letíte, nebo jste stále jednou nohou na zemi, nebo jestli při něm máte propnutá kolena.

Dokonce je zcela jedno, zda při tom jako první došlápnete na špičku, bříško či patu. Že ten či onen došlap má své odpůrce i vyznavače, že je účelnější či pro tělo zdravější, je vzhledem k běhu jako takovému taky zcela nepodstatné.

Podstatné je, že člověk vstane a jde se proběhnout, má-li chuť a potřebu, tak správně (přirozeně) běhat se může naučit vždycky. Běh si totiž nevybírá mezi svými vyznavači, to jen člověk má potřebu jiné hodnotit a šoupat do příslušných šuplíků, možná proto, aby byl schopný se sám do nějakého šuplíku šoupnout.

Vtipné na tom je, že na konci života všichni skončíme v jednom šuplíku, který nám udělá mistr tesař na míru. Jen ten běžec ho bude mít nejspíš užší.

Svoboda je slovo, které rozvibrovalo (rozkmitalo) svět, do takových obrátek, že už nikdo nikdy nedokáže ten chaos zastavit. Současná doba by se mohla s klidem nazývat „revoluce svobody“, neboť každý se svobodou ohání, přičemž většina ji vnímá jako nástroj sebe zviditelnění se, a tím svoboda rozhodně není.

Svoboda je možnost, volit, rozhodovat a jednat, podle své vůle, přičemž je třeba si uvědomit, že za vše, co člověk v životě učiní, nese osobní zodpovědnost.

 „Když tvá svoboda dovolí ledovcům, aby se roztekly v močál, zůstaneš sám, neboť přestaneš být prvkem ledovce, který se pod svým sněhovým pláštěm zvedal k slunci. A jeden druhému podobni, budete se pak ve vzájemné rovnosti nenávidět pro to, v čem se lišíte. A spočinuvše v klidu, do něhož se záhy navracejí promíchané koule, nepodřízeni již ničemu, co by vám vládlo, ba ani absolutnu jazyka, ztratíte napříště veškerou možnost vzájemného sdělování a každý z vás si najde vlastní jazyk, určí si vlastní den svátků a budete i nadále jedni od druhých odříznuti a vaše osamělost bude větší než nepřekonatelná samota hvězd.“ – Antoine de Saint-Exupéry

Po přečtení výše uvedených slov by mohl mnohý jedinec nabýt dojmu, že svoboda je něco nepatřičného, či dokonce škodlivého. Tak to však není.

Být svobodný neznamená být osamělý. Se svobodou a samotou se to má tak. Extrovert – člověk vyhledávající společnost – má rád chvíle, kdy může být sám. Introvert – člověk vyhledávající samotu – v samotě nachází sebe sama, nachází cestu k vnitřní svobodě. Z radosti nad tím, co našel, pak touží svůj poklad ukázat světu. Ne proto, aby mu svět záviděl, ale aby i jiným pomohl najít jejich cestu. Svoboda tedy neznamená ničit – bořit, ba právě naopak, svoboda může znamenat i tvořit.

Běh je svoboda, snad proto je mezi běžci tolik lidí schopných vnímat, naslouchat, slyšet a vidět realitu reálně.

Žádný život, bez ohledu na to, jak je dlouhý, není dost dlouhý, pokud jím prolétnete jak štvaná zvěř.

Je docela s podivem, že velmi rychle přijímáme do našeho života prvky rezonující ve vyspělých ekonomikách, ale filozofie pomalosti nám uniká.

Cítíte opět ten protimluv: filozofie (revoluce) pomalosti nám uniká. 

Revoluce pomalosti, na rozdíl od všech předchozích, neboří. I když vlastně ano, i ona boří a sice boří trend ovládnout čas.

Ostatně snaha ovládnout čas, získat nad svým časem kontrolu, dohnala člověka k tomu, že stíhá ve svém životě méně a méně z toho, co si stihnout předsevzal.

Jedním z pomocníků, které člověk využívá k honbě času, je automobil. U něj, automobilu, to dospělo tak daleko, že se města čím dál tím více přizpůsobují tomu, aby měl člověk auto co nejblíže k zadku. Nejlepší by bylo, kdybychom s ním mohli parkovat v obýváku, abychom nemuseli, když chceme někam jet, udělat krok navíc.

Ve smyslu: vše pro člověka! se to někde zvrtlo, neboť chodec aby se ve městě bál, že když jej nedorazí auto, dostane ho cyklista nebo koloběžkář (nejlépe v obou případech jedoucí na elektropohon).

Veletoč

Zatímco u nás ještě děláme vše pro auta, moderní společnost si uvědomuje, že na prvním místě je (by měl být) člověk. A tak se začínají zlidšťovat centra měst, vytěsňují se z nich auta i kanceláře. 

Centra měst ožívají znovu životem, lidé si jsou zase sousedy a přáteli, procházejí se po bulvárech, zahradách, parcích, místo aby spěchali do svého domu v satelitu, a tam se zabarikádovali, aby je náhodou někdo neotravoval.

Jejich život zklidňuje, zpomaluje, stává se znovu k žití.

Možná by stálo za úvahu, kdyby si ti, co nyní usilují o to, být komunálními politiky, přečetli knihu Carla Honoré Chvála pomalosti, a něco z myšlenek filozofie pomalosti si vzali za své.

Jsem si jistý, že bychom na tom vydělali všichni, minimálně tím, že život by ztratil něco na své hektičnosti a byl by lidštější.