Malá lekce vítězství: o tom, jestli vyhrajete nebo skončíte mezi poraženými, rozhoduje stav vaší mysli. Vzpomínám si na množství soubojů, které jsem kdy svedl se svými soupeři a v nichž jsem vyhrál, přestože všechny tréninkové ukazatele, všechny předchozí společné tréninky ukazovaly na to, že tentokrát odejdu poražený.

Tréninkový typ

Pro tréninkový typ je charakteristické, že touží vyhrát každý trénink, přitom je jedno, jestli běží ve skupině nebo jen proti času ze včerejška. Pro tréninkový typ je každý trénink závodem. Do každého tréninku dává tedy všechny své síly, není divu, že mu pak při vlastním závodě dojdou a porazí jej „závodní typ“. 

Závodní typ

Závodní typ na rozdíl od tréninkového ví, že není důležité vyhrát v přípravě, byť by to znamenalo tisíc vítězství (ale malých) proti jednomu (velkému). 

Mohlo by se zdát, že závodní typ je oproti tréninkovému typu takový flákač, který sází na svůj talent. Mohu vám s klidným svědomím říci, že já nikdy žádný talent neměl, nebo ne až takový, jak by se mohlo zdát. Naštěstí jsem však už velmi záhy pochopil, že k tomu, abych byl skutečně dobrý až výjimečný v tom co dělám, je nejdůležitější vytrvalost – jít si po malých krůčcích, krok za krokem, za svým.

Pochopil jsem také, že když se mi podaří mou výkonnost zvyšovat postupně, vydržím na vrcholu mnohem déle, než ti, kteří na něj vyběhli velmi rychle.

V mém růstu mi hodně pomohlo i to, že běh byl v té době v plenkách, moc se nevědělo, jak se na něj nejlépe připravit, takže stále přicházely nové a nové informace, které posouvaly vědomí o tom, co funguje a jak to funguje, a i to mi hodně pomohlo, protože i když jsem vytrvalý, tak se rozhodně o mně nedá říci, že bych byl trpělivý. Z toho důvodu jsem okamžitě, jak se objevil nějaký nový prvek, ho hned zkoušel, a když se osvědčil, zařadil jej mezi ty, které jsem pak v tréninku používal. 

Víra znamená vítězství, ztráta víry prohru

Proto si zapamatuj, že:

Když toužíte po vítězství, ale nevěříte tomu, že vyhrajete, vítězství se nikdy nedočkáte!

Když začnete v závěru závodu pochybovat o svém vítězství, byť byste měli „nedostižný“ náskok, prohrajete!

Když v závodě začnete pozorovat své soupeře s cílem zjistit, jestli pro vás mohou být nebezpeční, prohrajete!

Když si budete věřit, přestože vše nasvědčuje tomu, že soupeři jsou silnější než vy, nebudete se rozmýšlet, zda jim nasadit trhák ve chvíli, kdy cítíte, že prožívají drobnou krizi, pak budete vítěz!

Když do poslední chvíle budete věřit svému tréninku, svým schopnostem, svému úsudku, pak budete vítěz!

Závod je nejlepší trénink, ale ne v případě, že závodíte, každý den, každý týden

Ano, závod je nejlepší možnou formou tréninku, ale jen potud, pokud si do něj předem připravíte taktiku, jak jej poběžíte, a tu nezměníte ani tehdy, když vám začnou soupeři unikat a bude jasné, že v tomto závodě nezvítězíte.

Jen v závodě se totiž můžete naučit POSLOUCHAT, co si přikážete a tím i otestovat, čeho jste schopni. 

Jen tak si můžete otestovat své přednosti a své slabiny, a s tím, co POZNÁTE, pak dále pracovat, abyste přednosti ještě zesílily a slabosti ponížily do stavu průměrnosti. 

Vítěz musí umět i prohrávat

Chcete-li se stát vítězem, uvěřte tomu, že porážka člověka nestaví do pozice poraženého, pokud se z ní dokáže poučit, ale do pozice pozdějšího vítěze, právě proto, že se z ní dokázal poučit. Nikdo na světě vás nemůže porazit, kromě jediného člověka, a tím jste VY!

Jak se poznají předem poražení?

Přečetli jste si někdy, nebo slyšeli jste někdy v rozhovoru s VÍTĚZEM: dneska to nejspíš nebude ono, mám natažený sval, cítím se takový slabý, asi na mě něco leze…, jak to slýcháváme před většinou běžeckých závodů v České republice a na Slovensku? Možná si podobná postesknutí přečtete s očekávaným vítězem v rozhovoru poté, co prohrál, což samo o sobě už naznačuje, že si před závodem nevěřil. VÍTĚZ, když prohraje, ocení výkon svého přemožitele, i tak se poznají skuteční VÍTĚZOVÉ.

Vychovejte ze sebe vítěze

Takže úkol zní jasně: STAŇTE SE VÍTĚZEM!, uvěřte ve své síly, ve své schopnosti, ve svou šťastnou hvězdu, a když „náhodou“ prohrajete, oceňte svého soupeře, který tentokrát věřil více než vy, nebo mu přálo větší štěstí.

Jestliže lidská hlava přivedla člověka a vlastně celou Zemi na pokraj konce života na ZEMI, pak by měla také být tím, co ve spojení s DUCHEM PŘÍRODY pomůže člověku nasměrovat jeho myšlenky, jeho sny zpět ke kořenům, k době, kdy člověk byl jen jedním z mnoha tvorů obývajících Zemi.

Zpět ke kořenům života na Zemi, zpět ke kořenům života člověka na Zemi, vede skrze běh – pohyb, který byl člověku dán, aby přežil. Který byl člověku dán, aby se naučil vnímat Přírodu všemi smysly. Který byl člověku dán, aby se stal průsečíkem – spojnicí mezi Zemí a Universem.

V kontextu toho se energie Přírody, energie Universa vrátí ke svým zdrojům – proč jinak by člověka tak povznášel, proč jinak by byl běh tím nástrojem, který člověku pomáhá zbavovat se tíže (přebytečné váhy).

A KAM JDE TA SPÁLENÁ ENERGIE, V CO SE PŘEMĚŇUJE, KDYŽ NE ZPĚT V ENERGII ZEMĚ – V ENERGII UNIVERSA – V ENERGII PŘÍRODY?

Až znovu vyběhnete – vyjdete na své cesty, přemýšlejte nad těmito otázkami, staňte se součástí nové doby. Doby, kdy člověk bude tím, k čemu byl vybrán – Hospodářem Země, ne jejím vládcem!

Poté, co mu přišel dopis od mámy, že jim shořel dům a ona žije v chudobinci … „Pak mi přišel ještě jeden dopis, ve kterém stálo: Vážený pane Gumpe, gratulujeme vám k výhře nového vozu Pontiac GTO, který obdržíte, jestliže obratem zašlete přiložený objednací lístek, jímž se zavazujete k odběru nádherné mnohasvazkové encyklopedie uvedené na obrázku a zároveň i každoročně doplňované ročenky, a to po zbytek života, za cenu pouhých 75 dolarů ročně. Hodil jsem ho do koše. K čemu by hergot idiotovi byla encyklopedie? Kór když nemá řidičák.“

• Dopis od poručíka Dana: „Milý Forreste, promiň, že jsem neměl čas se s Tebou před odjezdem rozloučit. Doktoři se rozhodli strašně rychle a než jsem se nadál, už jsem byl na cestě, ale požádal jsem je, aby mi dovolili napsat Ti alespoň pár řádek, protože jsi se ke mně choval velice hezky. Mám takový pocit Forreste, že tě čeká významná změna, a že se něco stane, co Tvému životu dá docela jiný směr, a ty tu šanci nesmíš propásnout a musíš ji popadnout za pačesy. Když o tom teď zpětně přemýšlím, uvědomuju si, že se Ti občas, zejména když ses usmál, objevil v očích takový zvláštní pohled, jakýsi prchavý záblesk čehosi, o čem se domnívám, že představuje onu prapříčinu lidské schopnosti myslet, tvořit, být.“
• Pokračování dopisu od poručíka Dana … „ Tahle válka není nic pro Tebe kamaráde, a pro mě ostatně taky ne, i když já už jsem z ní venku a Tobě se to časem určitě také podaří. Nejdůležitější otázkou ovšem zůstává, co budeš dělat dál? Vůbec si totiž nemyslím, že jsi idiot. Podle měřítek jakýchsi testů či mínění hlupáků možná do nějaké takové kategorie spadáš, ale uvnitř v Tvém srdci, Forreste, jsem zahlédl stejný ohýnek zvídavosti, jakým žhne Tvoje mysl. Nech se unášet příbojem, kamaráde, a využij ho, aby tě donesl, kam chceš, a střes se mělčin a bojuj s víry a hlavně se nikdy nevzdávej. Jsi dobrý člověk Forreste, a máš velké srdce.
• Z návštěvy Číny, kde hrál ping pong. „…byl tam ten jejich nejvyšší Číňan, kterému říkali předseda Mao. Vypadal jako velký starý tlustý Buddha a pak se svlékl z toho jejich pyžama jenom do plavek, a oni prohlásili, že předseda Mao, kterému je skoro osmdesát, tu řeku přeplave a že prý chtějí, abychom to viděli na vlastní oči. Předseda Mao tedy vlez do vody a začal plavat a každý si ho hned fotografoval a všichni Číňani hrozně brebentili a tvářili se strašně pyšně a když byl v půlce řeky tak zastavil a zamával nám a všichni mu mávali zpátky. Za chvilku zamával zas a každý mu zase odpověděl. A potom předseda Mao zamával potřetí a najednou všem došlo, že nemává, ale topí se.“
• Jak lovil Maa … To teda bylo čoromoro! Tenkrát jsem pochopil, proč se říká organizovaný čínský bordel … Nemohl jsem se na to koukat a protože jsem viděl, kde předseda Mao zmizel pod hladinou, sundal jsem si boty a skočil do řeky. Trhnul jsem všechny Číňany, který plavali stejným směrem a doplaval k místu, kde se jsem viděl, že se předseda Mao topil. Kolem kroužila loďka, všichni čuměli do vody, v níž ale stejně nemohli nic vidět, protože byla špinavá jako u nás stoka. Tak jsem se třikrát nebo čtyřikrát potopil a brzo jsem na toho prďolu pod hladinou narazil, tak jsem ho vytáhl a Číňani s ním mrskli do loďky. Když jsme pak odjížděli, řekl mi pan Wilkins: Vy blbe, to vás vůbec nenapadlo, že pro Spojené státy by bylo nejlepší nechat toho hajzla utopit? Já nevím Gump takhle propásnout příležitost, která se vyskytne sotva jednou za život! Takže jsem to zase posral. Ale já nevím, já se fakt snažil.“
• Pár dní po té, co vytáhl předsedu Maa z vody … „Gump, oznámil mi pan Wilkins, ta vaše blbost se nám nakonec vyplatila. Dostal jsem hlášku, že čínský velvyslanec je připravený zahájit rozhovory o znovunavázání diplomatických styků a krom toho Číňani chtějí na vaší počest uspořádat velký průvod středem Pekingu, takže doufám, že se budete patřičně chovat.“
• Po návratu do Států, poté co ho propustili z armády … „Věděl jsem, že by jsem asi měl jet domů, podívat se za mámou, když je v tom chudobinci a vůbec a taky mě napadlo, že by jsem třeba mohl začít lovit ty krevety, abych to v životě někam dotáhl, jenomže při tom jsem pořád tak trošku myslel na Jenny Curranovou, jak je na Harvardu. Odjel jsem autobusem na nádraží a celou cestu jsem marně přemítal, co by bylo nejsprávnější, ale když na mě přišla u pokladny řada, tak jsem řekl, že chci lístek do Bostonu. V životě je holt někdy nutný nedopustit, aby vám ty správný věci stály v cestě.“

O tom, že Emil Zátopek nenechával nic náhodě, že přemýšlel o tom, jak výkon ovlivňuje trénink, strava, odpočinek, ale i taktika a psychická příprava, se ví. Ale jeho největší síla byla v tom, jak si uměl připravit soupeře na talíř a pak je sežrat.

Neví se však, že se sešel s Járou Cimrmanem a tehdy společně vymysleli fígl, jak soupeře porazit ještě před startem závodu.

Ano, tušíte dobře: tehdy vzniklo to legendární rčení: když nemůžeš, přidej!

Byl to takový chyták na soupeře, kteří díky tomu, když v tréninku už umdlévali, si opakovali: když nemůžeš, přidej!, když nemůžeš, přidej!, když nemůžeš, přidej!… 

No a na start už přišli tak unavení, že sotva pletli nohama, a když Emil předbíhal jednoho po druhém, vždy si řekl: když nemůžou, přidej!, a byl v trapu.

Takže teď už možná lépe pochopíte to moje: když nemůžeš, zpomal!, protože ušetříte síly na chvíle, kdy je budete moc a moc potřebovat, a kdy na rozdíl od vás už soupeři budou umdlévat – a tehdy si řeknete to Zátopkovské: když nemůžou, přidej!, a ukážete jim záda.

Když dosáhneš bodu, kdy nevíš, co dál, nezavírej se do sebe, neškrábej, neplivej kolem sebe síru, ale snaž se v tom objevit pro sebe sdělení pro budoucnost, a neumíš-li být sám se sebou v klidu domova – vyběhni do polí, luk, lesů, hor a skrze tu vnější krásu objev svou vnitřní krásu, která dá rozplynout tvým černým myšlenkám a nakonec ti ukáže cestu, kudy máš směřovat své další kroky.

Pavel Kosorin

„Změňme pohled na zaměstnávání současných padesátníků, jsou plni síly, elánu a zkušeností mají na rozdávání,“ vyzývá zaměstnavatele personalista. 

V pokročilejším věku může mít člověk potíže s hledáním zaměstnání, to všichni víme. Ale taky je mít nemusí, v to všichni doufáme. 

Citované prohlášení personalisty neplatí pro všechny padesátníky, ale pouze pro takové, kteří se patřičně udržují v žádoucí a konkurenceschopné kondici. Protože realita je skutečně drsná. Například pro rok 2013 byl nepsaný limit pro získání manažerských pozic neoficiálně snížen na čtyřicet pět let věku.

Toto je realita, ať se nám to líbí nebo ne – po pětačtyřicítce jsme už z pohledu některých personalistů příliš staří. Je to směšné, ale je to tak. Co s tím? Budeme se snažit změnit vnímání firem nějakými moralistickými deklaracemi v tisku nebo na internetu? To by byla zbytečná ztráta času, který můžete mnohem efektivněji investovat do svého seberozvoje. Protože pouze všestranná kondice – kondice mentální (sebevzdělávání), kondice fyzická (běhání) a kondice sociální (silné vztahy) – je tím, co se počítá.

Stránku doufám dopíše Miloš:)

To si říká kamarád?! Zničehonic vám přiletí e-mail a v něm nadcházející sdělení: „Ahoj Milošu, začal jsem psát něco nového, nový seriál, mimo jiné i pro Běžeckou školu. Nechceš se přidat? Pokud ano, dopiš stránku, jinak ji dopíšu sám a bude to mnohem horší!“

Chvíli jsem přemýšlel, jestli mu mám sdělit: „Hele, kamaráde, jak stárneš, tak blbneš, a ti personalisti nejspíš vědí, co činí, takže víš co? Máš padáka. Pak jsem si ale řekl, že to vlastně není vůbec špatný začátek, protože přesně tohle udělá většina lidí ve chvíli, kdy se dostanou do situace, kterou nečekali, třeba když byli před tím ve svém povolání velmi úspěšní, pak dostanou padáka a najednou je nikdo nechce. Stáhnou se do sebe, začnou trucovat, přestanou bojovat… 

Přitom by měli udělat úplně něco jiného – měli by to vzít jako svou životní šanci. Jako šanci něco ve svém životě změnit, začít dělat něco, co chtěli dělat vždycky, co by je neobohacovalo jen hmotně, ale i vnitřně.

Takže jsem si řekl: „Pavle, dobře, máš mít, co jsi chtěl! Běžím s tebou do toho, TĚŠ SE!, ale taky se připrav, že ti nedám nic zadarmo, stejně tak, jako nedává nic zadarmo život.

Ale abys neřekl, že jsem k tobě stejně krutý jako život, tak na závěr ti ocituji pár slov Antoine de Saint-Exuperyho, která se myslím na úvod našeho společného snažení velmi hodí, a co víc, velmi se hodí k tématu dne:

Říkal jsem ti, že modlitba díky mlčení Boha je cvičením v lásce. V okamžiku, kdy bys Boha nalezl, by ses dovršil a rozplynul se v něm. Proč bys potom rostl a snažil se uskutečnit? A když se ten muž skláněl nad ženou, jež byla ve své pýše jako za trojí hradbou a bylo tak nemožné ji zachránit, pociťoval beznadějnou lítost nad osudem lidí: „Já rozumím, Pane,“ říkal, „a čekám na slzy. Slzy jsou déšť, v němž se rozpustí nebezpečí bouře, povolí pýcha a je možné odpuštění. Ať se ta žena uvolní a pláče a já jí odpustím. Ona však, jako divoké zvíře, které se zuby i drápy brání nespravedlnosti stvoření, ona nedokáže nelhat.“ A litoval ji, že se tolik bojí. A hovořil k Bohu, maje na mysli lidi: „Tys jim všemi zuby, ostny, drápy, jedy, ostrými šupinami a trním svého stvoření jednou provždy nahnal strach. Potrvá jim nějaký čas, než se uklidní a vrátí zpátky.“ A věděl, že ona prolhaná žena je velice daleko, velice ztracená, a že bude muset velmi dlouho jít, aby se vrátila. A litoval lidi, že mají v sobě takové dálky, a že je nedovedou poznat.

Mně výše ocitovaným textem Antoine de Saint-Exupery říká: Když dosáhneš bodu, kdy nevíš co dál, nezavírej se do sebe, neškrábej, neplivej kolem sebe síru, ale snaž se v tom objevit pro sebe sdělení pro budoucnost, a neumíš-li být sám se sebou v klidu domova – vyběhni do polí, luk, lesů, hor a skrze tu vnější krásu objev svou vnitřní krásu, která dá rozplynout tvým černým myšlenkám a nakonec ti ukáže cestu, kudy máš směřovat své další kroky.

Necítíte pevnou půdu pod nohama? Blahopřeji – možná se vám konečně podařilo vzlétnout!

Jo, jo, jakmile člověk začne běhat, tak už ztrácí půdu pod nohama. Je to zvláštní, ale je to tak. Znám spousty lidí, kteří, než začali běhat, tak měli pocit, že mají svůj život pevně pod kontrolou, ale jakmile se spustili s během, zjistili, že je všechno jinak.

Že to vlastně byla spíš jakási obrana před skutečným životem. Zatímco tím, že začali běhat, se jim opravdový život otevřel.

Nejspíš to bude tím, že s během se jim skutečně otevřel nový svět, neboť se na svět a na život začali dívat jinýma očima – otevřenýma očima.

Ono totiž nejde dost dobře běžet, aniž byste se dobře nedívali okolo sebe, aniž byste se dobře nedívali, co je před vámi, co je okolo vás, i co je za vámi, protože ve chvíli, kdy tak člověk nečiní, tak najednou kouká, že leží na zemi.

Takzvaně „ustlat“ si člověk samozřejmě může, i když běhat nezačne, ale při běhání se vám to stane natotata.

Takže pokud se chystáte začít běhat, zapřemýšlejte, jestli chcete také změnit svůj dosavadní způsob života, protože jakmile se jednou rozeběhnete, tak už není cesty zpátky, ale i to je možná důvod toho, proč tolik lidí běhá – prostě se nechtějí vracet, protože konečně našli způsob, jak jít v životě dopředu a netočit se v kruhu.

Prostě , jak to udělat, aby člověk neměl pocit, že je těžký jako slon, ale letí