Proč běhám? Protože miluju život! Běhám, protože miluju pohyb a bez něj bych byl mrtvý muž! Lidská populace, hlavně ta moderní západní, postupně vymírá, mnohé už nebaví nic, ani milování. Vliv globalizace (importování života západní civilizace do rozvojových zemí) bude postupně znamenat i jejich vymírání. Že vám to připadá smutné? Je i není. Nakonec se totiž vrátí na Zem rovnováha a s ní možná i ráj.

Proč člověk běhá?

Je tisíc důvodů, proč člověk běhá, přitom by stačil jen jeden, a sice protože mu běh dělá dobře a to bez ohledu na to, jestli se mu běhat chce, nebo ho k tomu něco pudí.

Už jste se někdy vážně zamysleli nad tím, proč vlastně běháte?

Pokud položím tuhle otázku sobě, tak budu muset upřímně odpovědět, že vlastně nevím! Už si totiž nepamatuji ten prvotní impuls, který mě k běhání přivedl.

Teda pamatuji si, že to byl můj kamarád Jirka, který mi řekl o závodě, který se běží na cestě u hájovny v Pražském lese a protože to bylo jen, co by člověk doběhnul, tak jsem tam šel a svou kategorii mladších žáků vyhrál.

Ale jestli jsem tam běžel jen proto, že mě běhat bavilo, že jsem běhal docela dobře, nebo proto, abych se stal běžcem – závodníkem, tak to už si tedy rozhodně nepamatuji.

Pamatuji si, že mě to vítězství nadchlo, pamatuji se, že jsem se pak začal připravovat v atletickém oddíle s panem Jiřím Babuškou, který se tak tímto stal mým prvním trenérem.

Pamatuji si na krajské kolo běhu Mladé fronty, které se běželo v parku Dobříšského zámku, a že tam jsem dostal pěknou nakládačku a skončil předposlední.

Pamatuji se, že když jsem pak přijel domů, dostal jsem doma od otce pěknou držkovou a asi i nějakej ten pohlavek, že jsem nešel na kytaru, kde jsem měl zaplacenou hodinu a raději běhal po všech čertech a ještě dělal ostatním stafáž.

Pamatuji se na to, že pak už mě běhání nikdy nepustilo, že mi začalo být málo, co nám trenér nakládal a začal si přidávat tréninky sám.

Běhal jsem při tom po lese, po pastvinách, běhal jsem povětšinou sám, protože kamarádi, i když taky běhali, až tak téhle mojí vášni nepropadli.

Běhal jsem ráno, běhal jsem večer, když jsem si nestačil odběhat sebou naordinovanou dávku přes den, protože jsem běhal za holkama, odběhal jsem si to v noci, třeba i o půl.

A když jsem věděl, že další den budu mít zase rande, tak jsem si šel lehnout jen na pár hodin (doslova) a ve čtyři ráno jsem už běhal zase.

Je fakt, že jsem se takhle docela pěkně vyběhal. Nikdo mě neučil, jak mám běhat, nikdo mi neříkal, co mám běhat, prostě jsem běhal a i proto, že jsem byl malý vzrůstem a běh mi pomáhal se vytáhnout i na daleko větší kluky.

Mějte krásný jarní den a užijte si ho v běhu, nebo jakémkoliv pohybu, abyste ten ráj mohli zažít v plné síle, optimismu, svěžesti a radosti!

Máma vždycky říkala, že zázraky se dějí každý den“.

• Někdo tomu nevěří, přesto je to tak!” Stejně tak mnozí považují běh za peklo. Velmi často to souvisí se zkušeností získanou ještě ve škole, kdy se běhalo jen pro čárku a znamenalo to být upálen zaživa, protože po doběhu vás pálily plíce, nohy, ruce, prostě celý člověk. Opakovat tuhle zkušenost se nikomu znovu moc nechce. Přitom však stačí velmi málo, jen to prostě zkusit jinak, třeba jako Lucka, která o tom napsala: „Natrefila jsem na Běžeckou školu úplně náhodou. K běhání jsem neměla žádný citový vztah (minimálně ne pozitivní) a začít běhat jsem vůbec neplánovala, ale po prvních přečtených článcích jsem musela číst dál a dál, až jsem nabyla dojmu, že to rozhodně musím zkusit. Sice se mi tu a tam do hlavy vetřela vzpomínka na protrpěné školní patnáctistovky a podobně, ale po tom, co jsem si tu přečetla, jsem nabyla přesvědčení, že když na to teď půjdu jinak, tak to půjde.“
• „Našel´s už Ježíše, Forreste?” „Já nevěděl, že ho mám hledat, pane …” K tomu není pro někoho možná třeba moc dodávat a přesto bych něco měl. Jednou jeden kněz při kázání řekl: „Lidé dobří a ctnostní, kteří věří v Boha, přijdou do nebe“. Na kázání byl přítomen anglický myslitel Edmund Burke, který v Boha nevěřil a ten knězi po kázání položil otázku: „A co ti, kteří jsou dobří a ctnostní, ale v Boha nevěří? Kam se dostanou oni? Dostanou se do nebe? Jestliže odpovíte, že ano, pak není potřeba věřit v Boha. Pak je víra, celá ta hypotéza, zbytečná. Jestliže se do nebe dostane člověk už tím, že je dobrý a ctnostný, k čemu potom víra? A pokud mi řeknete, že lidé dobří a ctnostní, kteří nevěří v Boha, přijdou do pekla, k čemu potom být dobrý a ctnostný? Stačí věřit v Boha“. „Našel´s už Ježíše, Forreste?” „Já nevěděl, že ho mám hledat, pane …“
• „Všichni občas děláme věci, které tak úplně nedávají smysl.” Kazatel, který dostal tu zapeklitou otázku: „A co ti, kteří jsou dobří a ctnostní, ale v Boha nevěří? Kam se dostanou oni?” nad ní hloubal celý týden a odpověď stále v nedohlednu. Nakonec měl sen, v němž přijel do nebe, tam bylo všechno polorozpadlé, žádné štěstí, spíše nuda, nic vzrušujícího – ticho, to samozřejmě ano, ale mrtvé. Odjel na exkurzi do pekla a tam – světe zboř se – bylo všechno tak krásné! Stromy, zeleň, květiny – ty úsměvy země, ptáci zpívající ve větvích, všichni vespolek šťastní. Šel do města a zeptal se lidí, jestli je zde Sokrates, o němž věděl, že byl ctnostný a dobrý, jen v Boha nevěřil. Odvětili mu: „Pracuje támhle na poli,” a ukázali cestu. Kněz došel k Sokratovi a zeptal se jej: „Ty, dobrý a ctnostný, jen jsi v Boha nevěřil, zde v pekle?” Sokrates odvětil: „O žádném pekle nic nevím, ale od doby, co tu jsme, proměnili jsme toto místo v ráj.” Kazatel pak odpověděl na před týdnem mu položenou otázku: „Nevím, jak je to doopravdy, ale měl jsem sen, ve kterém jsem pochopil, že lidé dobří a ctnostní, kamkoliv přijdou, promění toto místo v ráj. A lidé, kteří nejsou dobří a ctnostní, přestože věří v Boha, promění každé místo v peklo.” K tomu se dá připojit ještě Forrestovo: „Cože? Na sajrajt se musí se smetákem. To říká moje máma!” 
• Když Forrest vypráví o válce ve Vietnamu: „Z přírody jsem toho tady viděl hodně. Chodili jsme na dlouhatánské výlety … Jednoho dne začalo pršet a pršelo čtyři měsíce.” No vidíte a my tu máme pár týdnů horko a už se nám roztékají silnice :), ještě štěstí, že lesní půda, byť trošku práší, neteče, a tak se nám vyplatí návrat k přírodě. Ale z Forresta si pamatuju, že ve chvíli, kdy přestalo konečně pršet, začaly odevšad létat kulky a pak běhal a běhal a běhal, aby zachránil nejdřív holou kůži, pak všechny spolubojovníky a nakonec ho něco kouslo :), což se pak ukázalo jako zranění za milión a když to zranění chtěl vidět pan prezident, tak mu ukázal před celým národem holý zadek :). Jo, byl to prostě kanón :)!
• O vložení peněz do Applu: „Přiměl mě, abych investoval do jakési firmy přes ovoce. No a potom mi zatelefonoval a řekl, že s penězi už máme vystaráno. Já mu řekl: To je dobře, o starost míň.” No vidíte to a pak že ovoce není zdravé, když pro nic jiného, tak vám pomůže s vyřešením starostí o bytí a nebytí 🙂
• Když pobíhal po celé Americe sem a tam, dostával otázky: „Pane, proč běháte? Za co běháte? Běháte za světový mír? Běháte za ženská práva? Podporujete bezdomovce, běháte za zvířata?” A co na to Forrest? „Chtělo se mi běhat, zkrátka se mi chtělo.” Odpověď jednoduchá a trefná, přesně v duchu filosofie Forresta Gumpa. Přesně tak to s běháním je, prostě jde jen o tu chuť si jít zaběhat. Běh nepotřebuje žádné přívlastky, přídomky, přípony, předložky, spojky … Běh je jedno jediné velké citoslovce, běh je jedno velké ÁCH …
• O tom, jak přišel ke jménu Forrest: „Jméno jsem dostal po hrdinovi občanské války, Nathanu Badforfu Forrestovi. Máma říkala, že jsme s ním tak trochu příbuzní, on totiž založil takovej spolek, jménem Ku-Klux Klan.” Cítíte tu krásnou komičnost? Až nyní, při psaní těchto mott, jsem si uvědomil další rozměr Forrest Gumpovství, a tím je nenásilí. Forrest nikdy s nikým nebojoval, ani ve válce, ani za pingpongovým stolem, ani s přírodou, když lovil krevety, ani s nepřízní osudu, když jej stále jeho milovaná Jenny odmítala … NIKDY NEBOJOVAL, vše přijímal jak je a VŽDYCKY VYHRÁL!. Zatímco ti, po jejichž zakladateli dostal jméno, celou svou existenci bojovali a nakonec PROHRÁLI. PROČ? Je to jednoduché: protože člověk nepřichází na svět, aby se stal Bohem, nemůže, on jím totiž po celý život JE, jen se tu zodpovědnost za sebe, za ostatní, bojí přijmout a tak dělá ramena na všechno/všechny okolo sebe

Běh na dlouhou trať, běh na dlouhou trať? Co to je? To už jsem někde slyšel. To je jako že někdo běží a ostatní jej sledují dlouhým pohledem, dokud jim nezmizí kdesi v nedohlednu? 

Myslím si, že tohle přesně napadne většinu lidí, kteří si přečtou nebo uslyší: život je běh na dlouhou trať. Děje se tak i z toho důvodu, že většině lidí se nechce na výsledek dlouho čekat. A běhat?

Tak to už vůbec ne. Proč věci odkládat, když je možné mít je vyřešené hned. Proč bych měl někam běhat, potit se, když mi stačí sníst zázračnou pilulku, která ten tuk, co jsem si v těle dokázal za léta života nastřádat, slupne a ani se neolízne. A co víc, já se při tom ani nezadýchám. Tak kam bych se hnal.

Bohužel. Tak jako nefungují zázračné pilulky, když k nim člověk nepřipojí pohyb a s ním spojené dýchání až zadýchání se, tak také většinou v životě nefungují řešení, kdy člověk nepřiloží ruku k dílu. Jak se říká: „Něco za něco“. Když nic nevložíš – nic nedostaneš. I ta výhra ve sportce je závislá na tom, že si člověk vsadí – vyplní tiket, ten podá a zaplatí. Takže minimálně musí učinit tři úkony. ŽIVOT NÁM PROSTĚ NIC ZADARMO NEDÁ! A proč by taky měl?

Vždyť my mu zadarmo taky nic nedáváme!

Takže nazujte maratonky a vyběhněte (vyznavači bosých nohou to mají jednodušší, těm stačí dát jen pokyn: vyběhněte) – život je totiž běh na dlouhou trať, takže rozhodně stojí za to se naučit běhat. Nevíte kde? V Běžecké škole vás to naučíme.

Nebojte se být příkladem, i když to znamená, že jedni vás budou obdivovat, jiní špinit a zatracovat a zbytku budete putna.

Vlastní příklad je jak voda. Voda v létě, voda v zimě.

Voda je schopná po kapkách rozleptat tvrdý kámen a v zimě, když ve vytvořené štěrbině zmrzne, se roztáhnout a kámen roztrhnout. Do roztržené štěrbiny napadá prach, listí, zapadne semínko.

Prach a listí vytvoří pro semínko lůžko, dodají mu živiny, ochrání jej proti vysušení a ze semínka vyroste krásný strom nebo nádherná květina, a my můžeme žasnout nad dalším zázrakem přírody, životem v jeho plné nádheře tam, kde bychom jej vůbec nečekali, protože podmínky na tomto místě nejsou dle nás k životu.

S námi lidmi je to naprosto stejné. Nejdříve se musíme vzdát toho nejcennějšího, po čem prahneme, vytvořit ve své duši, ve svém srdci prázdno. Prázdno neznamená, že jsme bez ducha, bez života – jen chvíli tak působíme. Pak z čistého nebe zahřmí – uhodí blesk, který znovu zapálí uhasínající život v našem srdci, obnoví naši touhu po životě, po lásce, po naději, po kráse.

Chvíli stojíme, nemohouce popadnout dech, bojíce se šáhnout si na to, čeho jsme se právě vzdali, abychom to náhodou nezaplašili.

Stojíme, modlíme se či meditujeme a hlavně moc a moc a moc děkujeme, že naše přání bylo vyslyšeno.

Foto: Jana Mensatorová Bez frází

„Nejsem moc chytrej, ale vím, co je láska!“ K tomu nemám co dodat, snad jen to, že člověk nemusí být vždy chytrý, důležitější je, je-li moudrý a v tomto bodě Forrest u mě zabodoval stejně jako u seržanta, když odpovídal na jeho otázku: „Gumpe, jaký je váš jediný cíl v armádě?“ „Plnit vaše rozkazy, pane seržante.“

Trenér americké kopané o Forrestovi: „Možná je to ten největší pablb na světě, ale běhá mu to.“ Už tehdy se ukázalo, že neví, kdy má zastavit :), zároveň se taky ukázalo, jak může být pro člověka běh důležitý, Forrestovi třeba pomohl až k vysokoškolskému diplomu, prostě si ho vyběhal 🙂

Když vzpomíná na Jenny: „Je to zvláštní, když tak člověk vzpomíná, nepamatuji si třeba, jak jsem se narodil, nepamatuji si své první Vánoce, ani kdy jsem šel poprvé na výlet, přesto vím, kdy jsem poprvé uslyšel ten nejsladší hlásek na celým šírým světě.“ Jo, je to zvláštní, že některé situace si neseme v paměti stále, vždy, když si na ně vzpomeneme, vstupujeme do zvláštního – snového světa, z něhož se nám nechce zpátky, pak jsou ale také situace, na něž bychom nejraději navždy zapomněli a o co víc se o to snažíme, o to víc se nám připomínají …

„Máma byla moc chytrá paní“ Ano, moje maminka a taky moje babička byly moc chytré ženy, nechaly mě vždy dělat, co jsem chtěl, pravda, vyrostl ze mě sice samorost, ale zato mě nikdo neohne, pokud tedy sám nechci 🙂

„Třeba tomu nebudete ani věřit, ale já utíkal jako vítr, od toho dne, když jsem někam šel, tak jsem utíkal.“ Jo, tak tomu rozumím úplně nejvíc, mám to taky tak, tedy měl jsem, než jsem doběhl až k té, kterou jsem hledal a i proto mi možná říkají Forrest Gump :), čím víckrát tenhle film vidím, tím více si uvědomuji, jak moc máme společného

„Jsem milionář a sekat trávu mě baví, proto to dělám zadarmo.“ Já sice milionář nejsem a nejspíš asi nikdy nebudu, i když Bůh ví, ale pravdou taky je, že spoustu věcí dělám rád, protože mě prostě těší je dělat a pokud za to ještě dostanu zaplaceno, taky dobře 🙂

Máma říkala: „Malá lež někdy neublíží,“ tak na tuhle hlášku si vždycky vzpomenu, když někdo něco příliš vychvaluje a říkám si, kdo ví, jestli to vůbec viděl, měl na sobě, ochutnal … Můžete si být ale jistí, že když já na něco napíšu recenzi – hodnocení, tak jsem v tom běhal, nebo to jedl, nebo na tom cvičil! A pokud na tom nenajdu chybu, tak nevím proč bych to měl alespoň trošku pomluvit, aby to vypadalo objektivně.

Neobávám se bouří, neboť se učím, jak řídit svou loď. – Louisa May Alcottová
Všimli jste si, že lidé, kteří se nejvíce bojí života, mají dost často problém mít vliv na to, co se jim v životě děje a stále si stěžují na to, že si s nimi osud hraje, přičemž oni by byli nejradši, kdyby se jen tak mohli pohupovat někde v zátiší?

Je to zcela logický důsledek chybějícího tréninku, neboť co jiného je náš život současný, než příprava na jeho pokračování.

Člověk je zkrátka ve škole života pořád, a to i když je za školou nebo se před životem snaží všemožně schovat.

Životu člověk neuteče, byť by byl rychlý jako leopard a vytrvalý jako slon.

Život nejde ani podplatit, což na něm obzvlášť oceňuji, a kolikrát si říkám: „Co je tak těžké na vymýcení korupce, vždyť se stačí učit od života, jak s ní dokáže zatočit?!”

Ale člověk už je od přírody takový, že byť se denně přesvědčuje o tom, že největší radost a největší zadostiučinění mu přinese to, co si vydobyl v potu tváře, stejně se bude snažit o to, nemít slevu zadarmo.

Když ještě vycházel humoristický časopis Dikobraz, bývala v něm otištěná fotografie, nad níž se skvěl nápis: „Život tropí hlouposti a my je fotografujeme“.

Možná se to mohlo jmenovat: „Člověk tropí hlouposti a my se tomu můžeme jen smát“.

Ať tak či onak, člověk, byť se tomu brání sebevíc, bývá zdrojem smíchu právě ve chvíli, kdy by nejraději vůbec nebyl. Není to proto, že by byl k němu život krutý, jak on si myslí, ale proto, že se zkrátka zachoval tak, že je to k smíchu, že se bránil řídit svou loď, že si s ní nechtěl hrát, tak si loď (život) pohrála s ním.