Nejdříve Poutní maraton, který se pro mnohé změnil v potní, a pak Sokolovský 1/4 a 1/2 maraton. To byla náplň mého dne 18. června 2022, dne, kdy nebeský otec nedbal energetické krize a řádně zatopil.

Na ten den jsem se moc těšil a zároveň ve mně vyvolával silné mrazení. Těšil jsem se, neboť konečně jsme po dvou letech mohli vyběhnout na trasu Poutního maratonu. Na trasu, která zavede poutníky na řadu krásných a malebných míst. Na trasu, která je tak akorát těžká, cca 550 metrů převýšení. 

Těšil jsem se i na rozcvičku v kostele, no řekněte, kolikrát v životě jste se rozcvičovali na svůj závod v kostele? Pro mě je to vždy posvátná záležitost, když dostanu do ruky mikrofon a z kůru mohu účastníky rozhýbat

Po rozcvičce si dáme kolečko kolem kostelních lavic a pak hezky středem vyběhneme na okruh kolem kostela Sv. Mikuláše a Anny.

Okolo půl desáté ostrý start, proběhnutí myší dírou a vstříc zážitkům.

Záměr byl běžet pomalu s rozvahou, ale protože v 17:00 jsem musel být s vodičskou plachtou na startu v Sokolově, tak úplně ultra pomalu to zase být nemohlo.

Začátek na Mária Loreto byl svižnější, využili jsme toho, že vzduch nebyl ještě tak horký, do  Waldsassenu jsme s Kubou Jakšem doběhli chvilku před polednem.

Pak už se Kuba začal přehřívat, ale i tak jsme byli na Kappelu a později u studánek v kontaktu. Odtud už mě postrkovaly mé nové Salming Prime (o nich samostatně až v týdnu) dopředu samotného.

Větší stoupání jsem vycházel, jinak pořad běžel, nakonec to bylo za krásných 4:50. 

Jak nesnáším vedro, tak včera na mě nemělo, buď stárnu a moje staré kosti ho potřebují, nebo jsem zvolil správné tempo a společně s taktikou zpomalování jako reakce na zvyšující se venkovní teplotu to zafungovalo.

Taktika zpomalování v reakci na zvyšující se venkovní teplotu je založena na tom, že teplota vzduchu a teplota vnitřní, tedy tělesná, která se zvyšuje jako reakce na podávaný výkon (vykonanou práci) se sčítají. Ve chvíli, kdy dojde k překročení limitní teploty, tělo kolabuje. Snížit tuto celkovou teplotu můžeme jen tím, že zpomalíme (snížíme výkon).

Sokolov je moje město a Sokolovský 1/4 – 1/2 maraton srdcovka.

Výjimečný v tom, že jsem ho mohl celý prožít ve společnosti člověka, který se ve 49 letech, po infarktu a mozkové mrtvici, rozhodl žít a začal běhat.

A začal tak, jak by to měl udělat každý, ať už kvůli zdraví, fyzické kondici nebo že chce být novým Emilem Zátopkem. Začal pomalu, kontroluje si svůj tep a jak houba nasává informace, jak to dělat co nejlépe, aby si mohl užívat aktivního života i ve vysokém věku.

Strávili jsme spolu necelé dvě hodiny a i když slunce do nás přežilo o sto šest, proběhli jsme trasou 1/2 maratonu naprosto v pohodě bez jakýchkoliv komplikací, a to byla jeho první 10 v životě, jinak běhá zatím maximálně 5 kilometrů. Za mě fakt borec a pro mě velká radost a odměna ho doprovázet.

Léto. Dovolená, prázdniny, slunce, hory, lesy, voda, nekonečné prostory, neomezený čas věnovat se sobě, trávit chvíle s těmi, co máme rádi, číst si, poslouchat hudbu, poslouchat šumění vody, ševelení stromů, zpěv ptáků, kuňkání žab, houkání sov, pozorovat dravce v letu… To vše skýtá ten blažený čas, který právě nastává.

Pohyb je tím, co hýbe světem a jen on dokáže, že se v životě budete cítit zdraví a silní jsem napsal v názvu tohoto svého zamyšlení. Jakou spojitost má pohyb, respektive to, co tvrdím, že dokáže, s tím ostatním? 

Spojitost tu je a to velmi intenzivní, neboť vše uvedené v prvním odstavci můžeme prožívat v pohybu, stejně jako to vše, snad kromě dovolené (tu v té době ještě naši prehistoričtí předci neznali), prožívali první lidé a člověk ještě dlouhou část své existence na zemi. Teprve až s příchodem průmyslové revoluce se to celé nějak zvrhlo a člověk, místo aby rozvíjel své schopnosti, začal soustředit svou pozornost na vše, co jej od sebe samého oddalovalo.

Dnes ale nechci mluvit o schopnosti intuice a schopností spíše psychických, ale o schopnosti se hýbat, která byla člověku dána darem, jako všem ostatním tvorům na Zemi i ve vzduchu. A možná v tom je ten problém, že schopnost pohybu byla dána v jisté míře všem tvorům, kdyby byla dána jen člověku, tak by znamenala jeho výsadu, jeho jedinečnost, možnost povýšit se nad ostatní tvory, ale takhle? K čemu je vlastně dobré se hýbat, copak jsem nějaké zvíře, pták či hmyz, kteří se musí lopotit a to usilovně od slunka do slunka, aby mohli přežít? Mně byl dán mozek, abych se mohl toho znevažujícího pohybu zbavit, vymyslet a posléze zkonstruovat pomocníky, kteří udělají vše za mě a já si budu všeho toho blahobytu moci užívat někde v přepychovém prostředí a buď sedět někde pěkně na pozadí, nebo, když budu mít chuť, tak dobrá, půjdu si protáhnout na hodinku, dvě či tři někam kostru. To pak ale zase musí stát zato, musím při tom někoho porazit, buď soupeře, nebo své předcházející výkony, každopádně ale musím VYHRÁT!

Další problém s pohybem je v tom, že si neuvědomujeme, že nám byl DÁN pro ŽIVOT, a NE pro ZÁBAVU. Neuvědomujeme si proto jeho ŽIVOTNÍ důležitost a vliv jeho absence na náš ŽIVOT, na naše ZDRAVÍ fyzické i psychické. Tím, že se pohybu vzdáváme, pácháme na sobě dobrovolnou a pomalou SEBEVRAŽDU! 

Jak se vám to líbí? Asi moc ne, co? „Radši tyhle kydy, stejně to nic jiného není, než přebujelá fantazie úchylného vyznavače pohybu, číst nebudu“, říkáte si teď možná. Fajn, taky řešení, dokonce jedno z nejčastějších, které člověk, když se mu něco nelíbí, činí. Prostě to odsoudí, zatratí, roztrhá, vypne, přepne, hlavně rychle od toho pryč, když to neuvidím, tak to zmizí. Bohužel to zmizí jen z našeho zorného pole, ale problém tu zůstane nevyřešen a neřešení problémů přináší trable. To už ale víte, když neplatíte včas splátky, ozvou se exekutoři. Exekutorem zdraví je nemoc a pokud tohoto exekutora ignorujeme, tak nepřijdeme o majetek, ale přijdeme o mnohem víc – přijdeme o zdraví a někdy i o život. Přitom stačilo jen přijmout myšlenku, že POHYB NÁM BYL DÁN, abychom ŽILI.

Když mluvím o pohybu, nemluvím o sportu

Když mluvím o pohybu, nemluvím o sportu. To je kategorie sama pro sebe a se zdravím nemá v mnoha případech nic společného. Bohužel však na rozdíl od chodících a jinak se pohybujících lidí je sport „výkladnicí“ společnosti, a tak státy podporují sport, ale na podporu pohybu zapomínají. Raději vymýšlejí programy na podporu zdraví, na prevenci zdraví, zaplatí vám v jejich rámci všemožná vyšetření, ale aby vás iniciovaly k tomu, abyste se pravidelně, nejlépe denně, v přirozené míře hýbali, to už je mimo jejich rozlišovací schopnost, protože to bude stát jen peníze a výsledek je v nedohlednu. Kdežto za čísla o tom, kolik lidí se nechalo vyšetřit na to či ono, dostanu od nějaké komise alespoň body a ty my přinesou do pokladny zase další prostředky na další vyšetření. Promiňte, ale tohle je prevence na pytel!

Když mluvím o pohybu, myslím tím, že budete chodit, pomalu běhat, lézt po čtyřech, dělat shyby, kliky, dřepy, prostě něco na způsob sokolského: „Ve zdravém těle zdravý duch“. Prostě budete v pohybu, jako byl kdysi neandrtálec, který kočoval za migrujícími stády, tu vylezl na strom, aby si utrhl něco z jeho plodů, plazil se po zemi jako had, když hledal kořínky či bylinky. Budete v pohybu, jako jsou kluci z Afriky, než je odvezou na turné po světě, aby ukázali, jak může být člověk rychlý a pružný, když ctí to, že mu byl dán do vínku POHYB. 

Takže, až o dovolené vyrazíte někam do přírody, zkuste místo čekání na autobus nebo na vlak popojít po svých, přitáhnout se na větev nějakého stromu, prolézt houštinou, přeskákat na druhý břeh potoka. Zkuste se vrátit do dětství, a pokud máte děti, tak je nezapomeňte k té zábavě přibrat. Nerad předbíhám událostem, ale věřím, že pokud mě poslechnete, tak vás čeká skvěle strávené léto, což vám také ze srdce přeji!

Možná vám tahle krátká věta něco připomene. Jak by také ne, když jsme jí, jeden každý z nás, vypravováni na svět, ve chvíli, kdy náš duch splyne s právě oplodněným vajíčkem.

Tenhle příběh je starší, než si kdo z nás pamatuje a datuje se od chvíle, kdy planetu Zemi obšťastnil svou přítomností první člověk. Jestli to byl Adam, to už se asi nedozvíme, i když kdo ví, třeba se někdo z nás při pouti vedoucí jeho předchozími životy zpět najednou objeví v těle Adama. To pak teprve nastane šrumec.

Vstoupí a vidím

Věta, která mi uvízla nejvíce v paměti ze dávného setkání Pátečníků. Celé to vyplynulo z hovoru otce Hrušky s Julinkou, když se jí ptal, co dělá, tedy čím se živí a ona mu odpověděla, že mu to raději nebude říkat, ale pak řekla, že kromě jiného i vykládáním karet, ale že ty karty jsou spíš jen takové divadélko, které si klienti přejí. Podle mě to je i určitá ochrana před nedůvěrou, člověk spíše uvěří kartám než tomu, že do vás někdo vidí, tedy že je schopen vidět, co vás v životě čeká. Protože co je to na tom světě za pořádky, že on to vidí a já ne?

Tahle věta mi uvízla v paměti mimo jiné i proto, že jsem si uvědomil, proč byli v minulosti (hony na čarodějnice, druidy, šamany…) lidi vidoucí, vidící do budoucnosti, vidící do druhých, upalováni, mučeni a zabíjeni.

Dnes jsou znevažováni, pomlouváni, stavěni do role nesvéprávných, v podstatě zabíjeni zaživa. Je to prosté, může za to strach z odhalení. Z odhalení toho, že nejsme těmi, za něž se vydáváme. Že hrajeme nějakou roli, kterou jsme si našli, protože představuje buďto moc nebo snadný život, a člověk s vhledem přijde do stejné místnosti, kde jsme, ani se na nás nemusí koukat a vidí, že je to všechno jen nepovedené divadlo. Šaty spadnou a král je nahý.

Kdybychom se řídili všichni tím prvotním: běž a staň se člověkem, kdybychom se všichni snažili plnit své pravé role, role, s nimiž jsme na Zemi přišli, byl by na Zemi ráj a nikdo by nám nemusel říkat: chovej se, jak my ti přikážeme a pak, až skončí tvá pozemská pouť, vejdeš do ráje.

Houby s octem a ještě na kyselo. Když budeme všichni hrát své pravé role, budeme si žít ráj už tady. To bychom se však nesměli bát lidí s vhledem a museli bychom jim věřit, když za nimi přijdeme s prosbou: babo raď, když nám skutečně poradí, neb baba či děd VIDÍ, vidí víc než my, protože k tomu co vidí, nám nepomůže ani nejjasnější zrak, ale pouze vhled. Vhled, který těmto požehnaným umožňuje VIDĚT, ne se jen dívat.

Člověk byl stvořen, proto, aby se stal na Zemi hospodářem

Věřím tomu, že člověk byl skutečně stvořen k tomu, aby se stal na Zemi hospodářem, aby půdu obdělával, zušlechťoval, aby se staral o všechno živé (rostliny, živočichy) i „neživé“. Jeho posláním je Zemi sloužit, aby zde nebyl porušován vesmírný řád, aby zde vše žilo a koexistovalo ve vzájemné harmonii. Člověk nebyl stvořen, aby panoval a předělával Boží dílo – dílo přírody, ale jedině ke službě. 

K čemu byl stvořen politik?

Politik byl stvořen též ke službě. Tedy nejdříve politici nebyli, byli stařešinové a rada moudrých, která sloužila za pomoci svých vědomostí a zkušeností ostatním tak, aby rod přežil a mohl růst. Aby vyrostli Zemi nový hospodáři, kteří ji dále zušlechtí a pomohou jí každé jaro znovu rozkvést a přivést na svět další živé tvory. Kteří každé léto sobě odpočinou, aby pak na podzim mohli sklidit úrodu a připravit se zimu.

Pak přišel na scénu politik. Původní jeho funkcí bylo sloužit svému lidu. Lid si jej zvolil, aby zajistil, že to co si lid přeje, bylo naplněno, aby se mohl plně věnovat své práci pro zušlechťování Země.

Co se ale nestalo, politici se vymkli kontrole a stali se z nich páni, kteří vládnou bez toho, aby se zajímali, co si lid žádá, co lidu a zemi slouží k dobru. 

POZOR, tohle není apel na to, aby se vrátil socialismus, či nedej Bože komunismus či jiné diktatury, ani náhodou. Kdo by si to takto vykládal, se zlou by se u mě potázal, protože: rovnost, svornost bratrství – není o stejných žaludcích.

Čistému vše čisté

Plní-li člověk na Zemi úlohu, s níž na svět přišel, plní ji natolik dobře, že ostatní mají pocit, že vlastně nic nedělá. Že vše, co činí, mu jde jakoby samo. Nevidí tu spoustu práce, kterou udělá, protože tenhle člověk dělá všechno s nadšením a láskou. Není upocený, uondaný, znechucený, jen se na všechny usmívá a životem si jen tak, jako by nic pluje.

S většinou lidí si rozumí, protože k nim přichází s čistou, předjímáním nezatíženou myslí. Přichází k nim a vidí je čisté, takové, jací přišli na svět, vidí je jako hrající si a smějící se děti. Když mu provedete něco špatného, brzy se z toho otřepe a jde si dál svou cestou, proč by měl řešit vaše nedospělé problémy, když vy sami je nechcete řešit, když vy sami se nechcete podívat pravdě do očí a stát se JEDNÍM, splynout v jedno s universem a ostatními, stát se hospodáři, stát se těmi, kdo obdělávají i sklízí, těmi, kteří se radují i pláčou, stát se čistými, jimž je vše čisté.

Jo, a také si uvědomují, že z jednoho koláče, se musí nakrmit všichni a ukousne-li si někdo větší díl koláče, na jiného zbyde díl menší, či žádný a začne problém – VELKÝ PROBLÉM!

Asi jste ten příběh už četli. Je to pořád stejná historie. Člověk hledající studnu. Začne kopat na jednom místě, dokope se tři sáhy pod zem, nic. Začne kopat jinde, dokope se tří sáhů a zase nic. Opět popojde o kus dál a začne znovu, znovu tři sáhy a hovňajs – tedy zase nic. Prostě ať kopne, kam kopne, všude se zastaví po třetím sáhu a stále stejné nic. Pak se vrátí k první jámě, jednou kopne a voda začne tryskat.

Proč vám vyprávím zrovna tenhle příběh na Běžecké škole? Vždyť tady přeci o žádné kopání nejde. Ale opravdu NEJDE?

Kdysi jsem si byl zaběhat se svým velmi dobrým kamarádem. Nemohu říci nejlepším, protože jsem šťastný člověk, mám hodně dobrých kamarádů, opravdových kamarádů, takových kamarádů, že by jim přišlo zatěžko, kdybych je označil za svého nejlepšího kamaráda. Ne proto, že by jím být nemohli, nebo nechtěli, ale zkrátka proto, že vědí, že ve chvíli, kdyby začali mít potřebu být mými nejlepšími kamarády, už by se něco v našem vztahu zkazilo, protože každý z nás je naprosto jedinečný a každý z nás přináší a dává těm ostatním tu svoji jedinečnost. Tak proto není žádný z mých kamarádů, ale nesmím zapomenout ani na kamarádky, protože těch mám taky spousty – NEJLEPŠÍ. 

Tak tedy byl jsem si zaběhat z jedním ze svých nejlepších kamarádů, povídali jsme si o životě a o běhání, taky o čem jiném by si dva chlapi při běhu mohli povídat, že jo? A tak jsme v našem hovoru zabředli až k jeho velkému snu. Tím snem bylo zaběhnout si jednou Bostonský maraton. Tomu snu už obětoval mnoho. Nadřel se v tréninku jak pes. Vyzkoušel už řadu zaručených tréninkových metod – nebudu je vyjmenovávat, i proto, že mezi nimi byly samozřejmě i moje. Ale ani jedna jej nedovedla k jeho vysněnému cíli – limitu, který musí splnit ve své věkové kategorii, aby si vydobyl privilegium postavit se na start Bostonského maratonu.

Asi už začínáte tušit, proč na začátku byly ty studny. Jasně, uhodili jste hřebíček na hlavičku. Každá ta studna představuje jeden tréninkový model. Vůbec neříkám, že by se měl vrátit na začátek – tedy ke mně, že jedině já, moje metoda je ta nejlepší a správná, která ho dovede k cíli. Takhle domýšlivý jsem nikdy nebyl a Bůh ví, že nikdy nebudu, protože s tréninkem je to stejné jak s běžeckými botami, každému sedí něco jiného. Proto taky nemá cenu trénovat podle tréninku olympijského vítěze či mistra světa, protože ti mají úplně jiné podmínky k tréninku, jiné fyzické předpoklady, jinou motivaci, zkrátka těch proměnných je celá řada a ty všechny musí trenér a tréninkový plán, který danému člověku postaví, akceptovat.

Myslím si, že kdyby se ten kopáč vrátil k jakékoliv dřívější jámě a měl trpělivost kopat v ní až do chvíle, kdy začne voda tryskat, našel by vodu ve všech. Někde dřív, někde později, ale našel. 

Tím říkám toto:

Vrátím se ke svému kamarádovi a jeho cíli. Jeden rok poctivě trénoval podle jedné tréninkové metody – neuspěl, nebo ne až tak zcela. Nebral v potaz, že úspěch v maratonu – v životě, je podmíněn řadou okolností (náš zdravotní či psychický stav, počasí, hydrostatický tlak, místo, kde běžíme…). Z těchto okolností můžeme ovlivnit ty, co se nás bezprostředně týkají, a i ty jen zčásti, ty co jsou mimo nás, tak s těmi už neuděláme vůbec nic. Takže, co logicky uděláme? Změníme tréninkovou metodu. Změníme jedinou věc, kterou ovlivnit můžeme. Můžeme mít kliku a příště uspějeme. Můžeme, ale musíme – tohle slovo nemám rád, ale prostě lepší neznám, takže znovu – musíme této metodě věřit, že ona je ta pravá a jediná a přivede nás k cíli. Pokud při dalším neúspěchu opět všechno svedeme na metodu a začneme zase podle jiné, dostaneme se do začarovaného kruhu hledání a nenalézání. 

Psal jsem to už mockrát, MOC SPĚCHÁME a to nás stojí SPOUSTU ČASU, asi to je ale náš úděl, protože my – člověk si vymyslel čas a stal se jeho otrokem. Zase ta nelogičnost, člověk si něco vymyslí a pak se stává TOHO otrokem. 

Chceš-li být králem, staň se žebrákem – to je paradox. Buddha sestoupil z trůnu a stal se žebrákem. Mahávíra odešel z paláce a stal se žebrákem – oba rozuměli Lao-c´emu. A s Buddhou se dnes nemůže srovnávat žádný vládce. Buddha se stal opravdovým králem.- OSHO – Tři poklady TAO.

S tím úplně nesouhlasím a dodávám, že stejné to bylo u Ježíše, který odešel ze světa, vzdal se toho nejcennějšího v životě člověka – vzdal se života, aby dal život všem a stal se tak tím, za něhož ho posměšně označili – stal se KRÁLEM – opravdovým králem.

Výše uvedenou citaci OSHA naleznete v kapitole pojednávající o paradoxu, kde se mimo jiné píše: „Existuje jeden jemný paradox: jakmile všechno opustíte, náhle se toho všeho stanete pánem. Neočekávaně, nenadále. Člověk vlastní jen ty věci, kterých se vzdal. Je to nelogické, žádná matematika vám tu nepomůže. Máte jen to, čeho se vzdáte. Věci, na kterých lpíte, nejsou vaše, protože kdyby byly opravdu vaše, proč byste na nich lpěli?“

V tréninku je to stejné – MÁM CÍL, není totéž jako, že CÍL MÁ MNE. A právě v životě se tak často chováme. Pro cíl jsme ochotni a schopni chovat se jak blázni – je-li naším cílem dosažení nějakého výkonu, chceme tohoto cíle dosáhnout co nejdříve, abychom si ho mohli odškrtnout a jít si plnit další přání – další cíl. Zaměňujeme cíl za přání, a neuvědomujeme si, že cílem není onen výkon, ale CESTA, kterou musíme urazit, abychom svého cíle mohli dosáhnout. Poběžíte-li chvilku po červené, pak po zelené, žluté, modré, objevíte možná v životě spoustu zajímavých míst, ale k cíli to budete mít pořád stejně daleko. 

Až vstoupíte na jednu cestu (neptejte se, je-li to ta pravá, věřte jí, že je to ta pravá – vždyť přeci víte, že všechny cesty vedou do Říma) a vytrváte na ní do jejího cílového místa – pak dosáhnete i svého kýženého CÍLE.

Apropos do Říma – vždy jsem si myslel, že to znamená, že Řím leží v centru veškerého civilizovaného světa a až pak mi došlo, že to možná bylo míněno tak, že Řím poté, co křesťany vybíjel po stovkách, najednou obrátil a učinil z křesťanství víru – nástroj k ovládnutí člověka a tak to znamená, že hledáš-li pravého Boha, najdeš ho v Římě! Zase jeden paradox, který si člověk vymyslel, aby lidi přivedl na jiné myšlenky, aby mysleli na Boha jako na něco nedostupného, co je mimo ně a zapomněli, že jeden každý z nás je jeho součástí, tudíž je také ve své podstatě Bohem!

Tak šťastnou cestu a hlavně – NEKLIČKUJTE!

Tady mělo mé zamyšlení skončit. Mělo, ale vzal jsem do rukou knížku, abych svou duši napojil dalšími slovy a to jsem neměl dělat, protože jak ta slova na mě mluvila, cítil jsem, že pokud je nepošlu hned dál, bude mému zamyšlení chybět to nejpodstatnější, budou mu chybět právě ta slova, co měla být přidána. Nuž tedy, tady jsou:

Zaslechne pravdu a už skrze samostatné zaslechnutí jí porozumí – porozumí skrze zvuk. Nevyužívá k tomu své inteligence, ne, to by od sebe poznání odsunul; pravdu chápe celá jeho bytost, ne jen jeho intelektuální část. Jeho duše, mysl a dokonce i celé jeho tělo vibruje novou, dosud nepoznanou hudbou. Vstoupil do něj nový tanec. Od té doby nebude onen člověk už nikdy takový, jako byl dřív. Nemůže být stejný, začala nová cesta. Nyní se nedá dělat nic jiného, než se po ní vydat. Doslechl se o světle a zatím žije ve tmě: dokud nedojde ke světlu, není pro něj odpočinku, cítí hluboký neklid a nespokojenost. Ví, že existuje jiné bytí, a dokud ho nedosáhne, nebude mít pokoj, nikdy nebude doma. Ať se nachází kdekoli, slyší za svými dveřmi stálé, neodbytné volání z neznáma: slyší ho, když se probudí, slyší ho ve spánku, slyší ho ve snech. Slyší ho když snídá, když je na procházce, když nakupuje, slyší ho všude, i když je mezi lidmi – toto volání ho už nikdy nepřestane pronásledovat.- OSHO – Tři poklady TAO

Já ještě dodávám: „slyší ho, když běží – toto volání jej nepřestane již nikdy doprovázet…, jakmile jednou člověk nahlédne směr své cesty, zahlédne semínko pravdy, zaseje ho, bude jej trpělivě zalévat, tak? Tak se možná dočká i sklizně.

Po ránu po probuzení pomalu protahuju páteř. Při předklonu páteř podezřele praská. Průšvih! Podrážděně povzdechnu, protože potřebuju pomoct. Plíživě pajdám po prkenné podlaze pro podchlazené pivo. Po předlouhém patnáctiminutovém pajdání popadnu Plzeňský Prazdroj. Paráda! Pivo prý pomůže. Plky. Prd pomůže – páteř praská pořád. Pakárna.

Pohodový pohyb při pravidelném popobíhání přeje Pomalý Pepa Cupal

Posnídám Pardubický perník, pikantní párky pod pitomým plastovým přebalem, prošlou přesnídávku, pečivo, pálivou papriku, pomazánku, půlku petržele – prostě pořádné papů :-).
Pórkovou polévku pozřu později.
Proč páteř pořád pobolívá?
Proč pořád popíjím pivo?
Proč plesnivím pod peřinou?
Proč pletené ponožky po patnácti prolenošených podvečerech pekelně páchnou?
Paměť přestává pracovat…
Pomóóóc!
Potřebuju přemístit praskající páteř před panelák!
Přepadám přes práh pokoje, poněvadž po pěti pivech prdelně pletu pastelkama.
Půjdu pěšky?
Pochopitelně!
Před panelákem přemůžu pocit ponížení – pomalu pro potěšení popoběhnu.
Překlopýtám přes překop podél pekařství před prosluněný příměstský park.
Pobíhám parkovým porostem, protože potřebuju pár piv přenechat přírodě.
Pohotově počurám parkový plot, připravený patrně pro pobíhající psy.
Popoběhnu pozvolna podruhé…
Pěšina pod podrážkou příjemně promasíruje ploché plácačky, případně paty.
Palce pleskají po pěšince, přičemž provoněný park poskytuje pobíhajícímu povaleči poprvé pocit pohodového pohybu.
Perfektní!
Pohyb přírodou probouzí pozitivní pohled pesimistických pavouků polehávajících pod přívaly příliš povrchních populárních proudů.
Pomalý poklus ponejvíc pomáhá pozvolna potlačovat přítomnost přírodní pneumatiky podél pasu.
Poctivým popobíhačům přidá pěknou postavu, panenkám pěknou prdelku – přirozeně pěkný pohled pro panáčky :-).
Popoběhnu pozvolna potřetí, počtvrté, popáté…
Popřemýšlím, proč preventivně pořád potřebuju pobíhat… při pondělku, při pátku, při první příležitosti prchnout pryč před prapodivným pesimistickým prostředím…

PROTOŽE POTŘEBUJU POHYB, POZITIVNÍ POHLED, POHODU!!!

Lao-c´ – Tao te ting – „V přírodě si můžete všimnout jedné věci: Kdekoli uvidíte něco velmi jemného, měkkého, zjistíte, že je to pokryto něčím tvrdým. Semínko je skryto v oříšku, je pokryto tvrdou slupkou. Semínko je jemné, musí být, protože je plné života, který z něj má vyrašit. Je přirozené, že je pokryté tvrdou slupkou.

U člověka najdeme jev opačný: na povrch je jemný, jemná skořápka, a uvnitř tvrdý, semínko jako kámen. Je to překroucené, je to zvrácenost. V přírodě je přirozené být na povrchu tvrdý, protože, co není na povrchu tvrdé, nemůže být uvnitř měkké. Vnitřní měkkost a jemnost musí být chráněna skořápkou. U člověka ovšem najdete pravý opak. Tomu se říká pokrytectví – na povrchu jako máslo, a uvnitř – čím více člověka poznáváte, tím tvrdší zjišťujete, že je. Zvrácenost. Nemělo by to tak být. Přesně takový je váš džentlmen: kultivovaný, morální, zbožný … tak jemný na povrchu a tak tvrdý v nitru. Teoreticky by to nemělo být vůbec možné – ale je to možné, protože jen člověk dovede předstírat, nikdo jiný to neumí.

Mudrc je součástí přírody. Bude na povrchu drsný a v jádru jemný. Musíte být vedle něj trpěliví – často od něj budete chtít utéct, budete mít pocit, že je tak tvrdý, že vás to zabije. Budete u něj hledat útěchu, a on vás šokuje. Přišli jste si k němu pro trochu lásky a on se na vás ani nepodívá, nevěnuje vám špetku pozornosti. Přišli jste pro soucit, ale on je tvrdý jako žula. Nejraději byste hned utekli. Mudrc je však vždycky takový, protože je přirozený – a příroda zná jen toto aranžmá: uvnitř je jemná, na povrchu tvrdá.

Podívejte se na kůru stromů, jak je na povrchu tvrdá. Směrem dovnitř budete objevovat čím dál měkčí vrstvy. A uprostřed je život, absolutně měkký. Musí být chráněn.“ – OSHO – Tři poklady Tao

Šťastný ten, kdo jednou vyběhne

Ten, kdo jednou začne běhat – propadne běhu, se nevyhnutelně vrací do lůna přírody, znovu se stává dítětem a dokáže prožívat obyčejné lidské štěstí – z tvrdého džentlmena se stává člověk. Potkáte jej po běhu – zářícího jak sluníčko, přímo na něm vidíte, jak se s vámi chce rozdělit o ty nádherné pocity, které uvnitř sebe cítí. Místo toho však jen sklopí oči, smutně a těžce si oddechne a jde dál.

Co změnilo jeho rozhodnutí? Možná to byl odlesk neporozumění ve vašich očích, povytažené obočí, úšklebek, který zaznamenal v koutku vašich úst. Stačí velmi málo k tomu, aby se náš vnitřní stav změnil z euforie do zatracení. 

A můžeme se ptát znovu: „Co změnilo jeho vnitřní rozjásanost?“ V podstatě to bylo vaše neporozumění jeho vnitřnímu stavu. Také jak byste mu mohli rozumět, když zrovna v mysli řešíte, jak dál naložit se svým životem, co udělat, abyste si ho mohli užívat a ne jen přežívat!

Běh a běhání je jako meditace. Během běhu, pokud běžíte uvolněně, lehce, bez ambicí na nějaký výkon, díváte se kolem sebe, nasáváte atmosféru, kterou kolem vás vytváří světlo, stíny, příroda jíž probíháte… vdechujete vůni vody, mechu, kůry, pryskyřice – cítíte, jak se všechny ty vůně vzájemně mísí a zároveň z nich tu a tam některá přímo vystřeluje a zasahuje vaše chřípí. 

Óh – to je nádhera. 

Je zcela jedno, zda je léto, podzim, jaro či zima. Vy si běžíte, sajete tu vůni vůkol, posloucháte pleskot svých kroků a cítíte, že žijete. V tu chvíli zapomínáte na vše, co vás až dosud drtilo – šéfa, manžela či manželku, děti, nesplacené závazky… 

…doběhnete, a v tu chvíli potkáte někoho, který na vás civí, jako byste právě spadli z višně. Kouká a nevěří svým očím – vidí před sebou člověka, který doslova sálá štěstím. „Jak k tomu přišel, co pro to udělal, aby se takto cítil?“ Napadne ho. „Jak k tomu přijdu já, že se tak necítím a přitom v životě po ničem jiném netoužím?“ Pokračuje ve svém vnitřním rozhovoru. Ta slova, která vnitřně pronáší, se projeví v odlesku jeho očí, povytaženém obočí, či úšklebku a tak si řeknete: „Jak by tenhle člověk mohl pochopit, co cítím a jak jsem k těmto pocitům snadno přišel. Že mi stačilo se jen chvilku proběhnout a byl jsem v rauši.“ V tu chvíli vystřízlivíte – kouzlo zmizí a ten proti vám bude mít pocit, že se mu jen něco zdálo, že se mu zdálo, jako by koutkem oka zahlédl štěstí. 

Ale my víme, že se mu to nezdálo, my co běháme, víme že stačí jen nazout běžecké boty, natáhnout na sebe běžecké oblečení a vyběhnout… 

…běžte, a příště až ve chvíli, kdy doběhnete a budete zářit jak letní slunce, duše vám bude poletovat a zpívat nad hlavou jak skřivánek, zrovna potkáte toho, v jehož očích zahlédnete odlesk nepochopení, zaznamenáte povytažené obočí, či pokřivený úsměv – nedbejte toho a klidně a bez ostychu na něj vypalte, jak se cítíte a proč se tak cítíte, nechte na něm, aby pochopil či nepochopil, vždyť kdo jsme, abychom rozhodovali za něj…

Nebojte se, udělejte to, vaše štěstí tak bude trvat dál a je docela možné, že nakazíte během, běháním a štěstím dalšího člověka …spirála vašeho a jeho života opíše další oblouk na cestě poznání a společně uděláte další krok k moudrosti…

A nakonec jsem si nechal malý kvíz:

Kdo si myslíte, že z těch dvou je mluvka – Kecal – Andersen a Baron Prášil?