Vrchol? Každý z nás má svůj vrchol, kterého touží dosáhnout. Jsou tací, kteří potřebují svůj vrchol zmínit dopředu, aby na sebe vytvořili tlak, aby nechali do svého těla vyplavit adrenalin, což jim pomůže překonat ta největší úskalí, která čekají těsně pod vrcholem. Jiní zase o svém vrcholu raději pomlčí, buď z přirozené skromnosti, nebo proto, aby měli klid, prostor a čas si svůj výstup užít.

 Jestli člověk zvolí tu nebo onu cestu, je zcela lhostejné, nejdůležitější je konečný výsledek – dosažení vrcholu!

Kde začíná ona cesta na vrchol? Začíná v základním táboře, nebo někde daleko, daleko před tím? Co vůbec žene člověka stoupat stále výš, stoupat nahoru po nových nevyšlapaných cestách, když existují již cesty prověřené? Je to ctižádost? Je to touha dokázat jiným svoji jedinečnost? Je to touha dokázat sám sobě svoji jedinečnost? 

Kolik cest na vrchol začalo na samém dně? Cesta Deana Karnazese, Riche Rolla, Bílého koně, Josefa Formánka.

Ti čtyři výše jmenovaní se museli propadnout na samé dno, aby se nejdříve postavili na velmi vratké nohy, začali krok po kroku budovat svou fyzickou kondici a s ní své sebevědomí. A výsledek? Vrchol společenského žebříčku. 

Proč mě tyto myšlenky přišly na mysl právě v těchto dnech? Ve dnech, kdy nás spíše napadají ušlechtilejší myšlenky, jako třeba pomoc nejbližším, pomoc bližním?

A vidíte, já tu vidím spojitost navýsost nezpochybnitelnou. Kolik lidí se právě v těchto dnech ocitá na dně? Kolik lidí právě v těchto dnech vrcholícího roku, dnech, kdy máme snahu nechat promluvit svému lepšímu já, selhává, padá na samé dno sebe sama? 

Kolik lidí se právě v těchto dnech propadá na vrchol?

Co máš pořád s tím propadnutím se na vrchol? Už mě s tím začínáš pěkně štvát! Jestli hned nekápneš božskou, tak to zaklapnu a půjdu si radši zaběhat.

Jestli vás napadají právě takovéto myšlenky nad mými řádky, tak vám říkám: „Fajn, zaklapni to a běž si zaběhat, stejně ti to nedá a budeš nad tím přemýšlet, což je vlastně účelem tohoto mého zamyšlení. Tedy kromě toho, že to myslím naprosto vážně, a sice to, že člověk se může na vrchol propadnout.

Stačí mít jen štěstí, stačí začít se propadat přesně pod na druhou stranu zeměkoule, přesně v místech, kde na druhé straně leží vrcholek Mount Everestu. 

Takže pokud nemáte rádi výšky, pokud máte obavy z horské nemoci, řídkého vzduchu, zkuste se na vrcholek Země prokopat. Ostatně, chcete-li dosáhnout nejvyšší moudrosti, musíte také zapomenout na veškeré vědomosti, kterými vaši hlavu kdy zatížila škola. Také se musíte naprosto oprostit od veškerých myšlenek a jen být. 

Propadnutím se na vrchol může být i mistrova rána udělena žákovi při výuce Zenu, prostě cokoliv, co vás probudí k vědomému životu.

Ještě mě napadá jedna paralela, ohledně zvednutí se ze dna, znám dosti lidí, ostatně Dean Karnazes, Riche Roll, k nim také patří, kteří byli na samém dně, ať už se na něj propadli díky alkoholu, drogám, nebo práci, a přesto se dokázali zvednout a tomu, co je na dno přivedlo dát vale a dost často jim pomyslnou rukou, která jim pomohla byl běh.

Takže vzhůru ze dna, start!

Dnes to bude hlavně o světle, o světle, které nás provází celým naším životem, o sluníčku. Jistě není náhoda, že těm, kteří nám nejvíce přirostou k srdci, říkáme „sluníčko“. Je v tom hodně symbolického a spojeného právě se sluncem na obloze.

Jako ono dokáže rozehřát naše ztuhlé údy, tak, abychom se byli schopni pohybovat vpřed, tak stejně to dokáže to Naše sluníčko dlící blízko nás, i když ono nás rozehřívá zevnitř. Často je také možné slýchat od lidí: „Pro mě už žádné slunce nesvítí!” To však není pravda, to velké, které je tu pro všechny, zde je pro nás stále, jen se před ním nesmíme schovávat. Pokud jej budeme vyhledávat, tak je velmi velká pravděpodobnost, že nám pak poblíž zasvítí i to druhé slunce.

Toto platí i o panence sedající v koutě či panáčkovi čekajícím u počítače, že si je jejich slunce najde.

Dokud nevyjdou na slunce boží, těžko je může někdo objevit, ale jakmile vystrčí nos ze své skrýše, už je to jiné, pak už se mohou začít dít věci.

To vše, co jsem výše napsal, je pravda, taky je však pravda to, co říká Mama Chia: „Dříve než budeš moci spatřit Světlo, musíš se vyrovnat s temnotou.” Nebo ještě co říká Samuel Johnson: „Čekání na popravu zbystřuje smysly.” Jinými slovy by se dalo to, co jsem napsal já, Mama Chia a Samuel Johnson, vyjádřit ještě tak, že: Občas je dobré si sednout do kouta a utřídit si, co vlastně chceme (vyrovnat se s temnotou; čekat na popravu), ale pak je nutné vyjít ven a vše, co jsme v té temnotě (utříděním myšlenek) objevili, začít naplňovat.

Věřte, že slunce na obloze vás nabije potřebnou energii a vy budete schopni s její pomocí vykonat vše, co jste si umínili vykonat, když jste prchali zpod gilotiny.

Tak hybaj ven, už tam na vás někdo, něco čeká.

Ve chvíli, kdy si začnete uvědomovat “svou velikost”, spadnete z hrušky, zlámete si obě nohy a je po velikosti.

S věkem se to má asi obdobně, nevím, nikdy mě nepřišlo, nikdy jsem si neuvědomoval, svůj věk. 

Pořád žiji tak, jak žiji a že bych měl něco měnit kvůli tomu, že mi je o rok, o pět, o deset, o dvacet, o čtyřicet víc, než mi bývalo kdysi? 

Co je to za pitominu?

Jo, ano, někdy se kouknu do zrcadla a vidím, že vlasů ubývá, vrásek v tváři a šedin přibývá. To však stárnoucí muže činí zajímavější, tak nač si z toho dělat další vrásky.

Důležitější podle mě je, že se mi nezakulacuje bříško a další partie těla, že každý den vstanu dám si svých 5 až dvacet kilometrů chůze a běhu, udělám na zahradě, případně doma, co je potřeba, s někým se proběhnu, abych mu ukázal, jak to má vypadat.

Někoho naprdnu, že pořád můžu :).

Tuhle někdo na IG psal Daně, že jako dobrý, ale na druhou stranu je třeba ctít věk. 

No jako fajn, ale já nežiju, tak jak žiju, protože si myslím, že mi je 30, 40, nebo 50, ani proto abych bořil nějaké mýty, ale protože mi to moje zdraví a fyzická kondice umožňuje, líbí se mě to a takový život mě plně vyhovuje, naplňuje a baví.

To, že tím inspirují, hlavně mnohem mladší, kteří touží žít, až budou mít taky své roky, aktivně, beru jako bonus.

Tím chci říci, že každý má právo na to, jak žít svůj život, což sebou nese i osobní zodpovědnost za vše co to přinese, špatné i dobré.

Každopádně potvrzuji, že podzim je báječný čas pro život, jak ten venku, tak ten osobní.

P.S. Děkuji za všechna přání a kondolence k dožití sedmdesátky a slibuji, že dokud budu moc, tak vás honit nepřestanu a tý mojí partě, co nás s Danou poslala do Nebe vzkazuju, že jim teda moc děkuju a že mě je jasný, že to je hlavně dárek pro Danu, aby mě dovolila dělat s nimi všechny ty, jak bych to napsal slušně, hovadiny, co spolu děláme.