Dostal jsem otázku, zda lidé běhají spíše proto, že je k tomu vede touha po dokonalosti, či potřeba odreagování se, respektive zbavení se depresí. 

Odpovídám: obojí! I když, abych to řekl přesně, jak to vidím já, tak bych řekl, že nejdříve tu je snaha něco ve svém životě změnit. 

Otočit kormidlo svého života do jiných vod. Jen málo kdo má na začátku jasnou představu, co vlastně chce. 

Většinou ví, že takhle dál už to nechce a hledá. Hledá svou cestu z koloběhu: práce, rodina, vztahy, peníze… 

Hledá něco, kde by byl jen sám za sebe. Má-li kliku, narazí na „svého“ člověka – svého průvodce, svého zasvětitele, který mu pomůže udělat první kroky v jeho novém světě. 

Který mu pomůže, aby pochopil, že vše je to jen o něm samém, že nikdo a nic na světě mu nepomůže zbavit se jeho děsů, kromě jeho samotného. 

Je-li zaměřen více silově – má v sobě spousty testosteronu – vymydlí ho ve fitku nebo při nějakém bojovém umění. 

Jde-li spíše o člověka vnímavého, hledajícího vnitřní rovnováhu skrze poznání běhu světa – stane se jeho průvodcem na cestě a věrným společníkem běh nebo jóga.

Podívejte se na běžící dítě, podívejte se mu do očí, jak září, jakoby říkaly: „Není nic krásnějšího na světě než běžet, běžet a běžet.“ Sledujte každý jeho pohyb a uvědomíte si, že ten pohyb říká to samé. I vás to chytne. Zachytíte proud čisté energie, zalije vás proud čiré radosti, není nic, co byste v té chvíli nedokázali. To všechno můžete získat skrze běh.

To, co vnímáme a můžeme pozorovat skrze dítě, se netýká jen běhu. Týká se to všeho, co v životě děláme. Postupem času, jak náš život běží, zapomínáme na to, co nám v dětství přinášelo radost. Byla to jednoduchost v nazírání na svět, nic pro nás nebyl problém, problémy jsme si vytvořili až postupně, jak náš život šel. Problémy si většinou vytváříme tím, že nejdříve přemýšlíme nad tím, proč nejde něco udělat, zatímco bychom spíše měli přemýšlet nad tím, jak to udělat. Nebo spíš nepřemýšlet vůbec a udělat to.

Vím, teď si nejspíš řeknete, že to co tu píšu je spíš prostoduché než jednoduché, že přeci nemůžeme udělat vše, co bychom chtěli, protože …

A to je ono. PROTOŽE, to je to slovíčko, které nám brání hnout se z místa, pokud se nám do něčeho, co bychom chtěli udělat, měli udělat, NECHCE.

Cítíte ten paradox? CHTĚLI BYCHOM, ale ONO SE NÁM NECHCE. Proč asi? To víme každý sám, kde je ten pes, který tu stojí před námi a štěká a štěká, ale nekousne. To ale nevadí, my máme strach, že by kousnout mohl a tak raději místo, které střeží, obloukem obejdeme. Obejdeme ho takovým obloukem, že najednou před ním stojíme znovu. Tentokrát ale z druhé strany. Bohužel, pokud budeme chtít pokračovat v cestě, budeme muset kolem něj projít. Možná kousne, možná ale taky ne. KDO VÍ.

NIKDO to neví, kdybychom to věděli, bylo by to příliš jednoduché a nezískali bychom zkušenost, že jsme se zbytečně obávali něčeho, co vlastně stvořila jen naše fantazie. Je taky dost možné, že si na nás toho strašáka vymyslel někdo jiný, kdo měl obavu, abychom ho nějak v životě nepředběhli. Abychom nepochopili.

Pokud se jednou rozeběhnete, zacítíte čistou radost z běhu. Věci, které se vám nyní zdají příliš těžké, příliš složité, věci, jimž nemůžete přijít na kloub, se najednou před vámi otevřou jak krajina za zimního rána, kdy je vše průzračné a tiché. Vzduch se nechvěje a vy vidíte daleko, daleko před sebe, jako byste vše měli na dosah ruky.

Pokud se jednou rozeběhnete, získáte čas pro sebe, získáte čas, v němž jste jen vy, cesta pod vašima nohama a vzduch ve vašich plicích. Běžíte, nepřemýšlíte, jen jste a tu najednou! 

Co to? 

Myšlenka! 

No jo, vždyť je to tak jednoduché. 

Proč mě to dřív nenapadlo. 

A je to. Máte ve vteřině vyřešený problém, s nímž se už pachtíte třeba i roky. Proč najednou v tuhle chvíli jste přišli na jeho řešení?

Možná uzrál jeho čas. Ale proč právě teď, když běhám, proč mě to nenapadlo, když jsem nad tím usilovně přemýšlel v kanceláři nebo doma?

Možná to tkví v té usilovnosti. Znáte to, když si chcete na něco usilovně vzpomenout, tak to ne a ne přijít. Sotva se začnete ve své mysli zabývat něčím jiným, hup a je to tady, už jsme si vzpomněli.

Možná je to ale proto, že v kanceláři nebo doma na vás v jednu chvíli doráží spousta dalších vjemů a vy se nemůžete pořádně soustředit, zatímco při běhu jste jenom vy a příroda okolo vás a pak taky ten kyslík, který potřebují vaše mozkové buňky, aby byly schopné na něco přijít.

Tak vyběhněte!

Ušetříte tím v životě spoustu času.

Když hodiny na kostelní věži v Eisenachu odbyly šestou hodinu, rozeběhlo se 2000 běžců a běžkyň vstříc trati vedoucí Durynským lesem od východu na západ a měřící 72,6 km. Trať je naprosto kouzelná, počasí bylo běžecky ideální, prostě vše jak má být, pokud si chcete užít běžecký závod.

Vyběhli jsme s Martinem mezi tou dvoutisícovkou a do 13. kilometru se lehce proplétali kupředu. Snažili jsme se běžet lehce – moc netlačit na pilu. Až do toho 13. kilometru se zdálo, že si oba užijeme skvělý nejen závod, ale i skvělý den. A taky že jo. Ovšem každý hodně jinak. Na 13. kilometru mi najednou zatuhla celá pravá polovina těla. 
Nejspíš to byl důsledek spánku v sice krásné historické posteli, která však měla dvě chybky. První chybkou bylo, že měla péra a druhou byla děsně měkká matrace. Sotva si do ní člověk složil tělo, propadl se a navíc se rozvlnil, jako by ležel v mořských vlnách. 

Nejen, že jsem se nevyspal, ale navíc, jak jsem se celou noc převaloval, tak jsem si nejspíš s něčím hnul a to pak mělo za následek to ztuhnutí pravé části těla od ramene, přes bok, kyčel, koleno a lýtko. Prostě jako když z ničeho nic chytnete obrnu. 

Do 25. kilometru jsem se na trati docela vrtěl, abych byl schopný vůbec běžet. Je nasnadě, že můj styl tím byl velmi poznamenán a stálo mě to hodně úsilí, takže když ta ztuhlost pominula, byl jsem unavený, jako bych měl za sebou 100 kilometrů. Chvílemi jsem si říkal, že umět německy, tak to zabalím. Ale protože německy neumím, tak jsem si „užíval“ běhu jak nikdy. 

Hledal jsem motivaci, kde se dalo. Dokonce jsem šáhnul tak nízko, že jsem sledoval ve startovním poli, kdo je na tom hůř než já a říkal si: „Ještě na tom nejsi tak blbě jako tenhle, tak ještě běž!“ Pak jsem k tomu přidal již mé oblíbené, co jsem však nemusel dlouho použít: Každý krok, který uděláš, každý metr, který uběhneš, tě posouvá směrem k cíli. Takhle jsem si skládal krok za krokem, metr za metrem, až jsem se dopinožil na 50. kilometr. 

Tady jsem si způsobil adrenalinovou bombu. Po občerstvovačce jsme vyběhli po jedné z mála naprosto rovných cest, jinak to bylo dost kamenité a samý kořen. Zřejmě ukolébán tím, že do cíle to je už jen necelých 23 kilometrů, jsem se zamyslel a najednou letěl k zemi. Jen jsem stačil vytrčit ruce před sebe a už jsem ležel. Odnesla to trošku jen sedřením levá ruka a asi 15 minut mě pěkně bolelo za krkem. Co však bylo podstatné, natolik mě to nas…., že se mi vlil do krve adrenalin a já takto posilněn jsem doběhl až na 60. kilometr. 

Ještě chvilka stoupání a pak to začalo klesat k cíli. Většinou mi posledních 10 kilometrů ubíhá dobře, ale tehdy nešly ani ty. Běh z kopce byl horší než šplhání do nich, nakonec jsme to já i trať nějak zvládli a v cíli se usmířili.

Běh života člověk nezastaví, byť by se snažil sebevíc, tak proč nevzít běh věcí do svých rukou, do svých nohou? Prostě vyběhnout a nechat na sebe působit chladivé dotyky přírody v podobě ranního vzduchu, zářících paprsků poledního slunce, uklidňujícího soumraku nebo sypajících se sněhových vloček.

Běh je již dlouhý čas celosvětovým fenoménem, mnozí se ptají: Čím si to zasloužil, vždyť před pár desítkami let byl jen pouhou „Popelkou“? No čím si to zasloužil? Zasloužil si to tím, že k tomu, abyste jej mohli provozovat, nepotřebujete skoro nic – jen boty, něco na sebe a času jen tolik, kolik si jej dovolíte mu věnovat.

Nepotřebujete shánět žádné parťáky (i když ve dvou či ve skupině má běh také své kouzlo), nikam dojíždět, zjišťovat zda je volno – příroda má neomezenou otevírací dobu. Zkrátka je to jen na vás a o vás.

Běh je dar, který byl člověku dán, aby žil. Při běhu a při chůzi je člověk naprosto svobodný a otevře-li se, dokáže se jejich prostřednictvím zbavit veškerého napětí a balastu, které v něm přebývá a uvolněné místo zaplnit klidem, mírem a radostí z toho že je, že žije, že je součástí něčeho většího, než je on sám, že je součástí ohromného dobrodružství, že je součástí ŽIVOTA.

Rozebíháte-li se na cestu dobrodružství, na němž vám bude průvodcem běh a nemáte zatím, s touto cestou žádnou zkušenost, nebo si jen pamatujete to, co vám říkali, že je běh ve škole, tak vězte, že to co si pamatujete, není běh, ale úprk.

Vy však nemáte důvod před ničím prchat, i když byste chtěl za pomoci běhu prchnout ze života všední reality do života kouzel, o němž jste slyšeli, že dokáže běh vykouzlit.

Vyběhněte pěkně zvolna. Vyběhněte nebo se jen ze začátku rozejděte. Běžte (jděte) tak, abyste mohli volně dýchat, neboť dech je to, co řídí vaše tempo a poslechnete-li jej, uvidíte, ucítíte velmi brzy blahodárné účinky běhu či chůze i na sobě.

Neuběhne ani měsíc a budete v běhu, v hýbání se až po uši a už nebudete chtít nikdy přestat, protože tu opojnou chvíli budete chtít prožívat znovu a znovu. 

Tak pojďte, poběžte, ať vám nic z toho, co je výše popsáno neuteče. Odměnou vám bude veselá mysl a tak jak známo je půl zdraví, tu druhou půlku si věnujete pohybem.

Je dobré si uvědomit, proč Bůh sedmý den, poté co stvořil svět, odpočíval po své práci. Stojím na břehu řeky, dívám se, jak v ní voda plyne. Pozoruji odlesk slunce na hladině, stíny, které na hladině kreslí větve na břehu stojících stromů. V tom k mým nohám padá ulomená větvička, která je ještě zlomená vedví, a její dvě části jsou spojeny jen slabým proužkem lýka. Beru větvičku do rukou a posílám ji dolů proudem.

Sleduji svého posla mířícího k moři poznání a v mé hlavě se odvíjí děj, v němž se střídají obrázky skutečných událostí s dobrodružstvím, které „prožívá“ můj posel, vlastně dva skřivánci na niti, neboť ty dva kousky pojí skutečně jen velmi slabý proužek lýka, který je stejně slabý, ale zároveň stejně silný, jako je spojení, které pojí dva, běžící společným životem. 

V hlavě se mi odvíjí zvláštní film, jehož jeho jedna část plyne stále dál, stejně jako plují k moři poznání mí dva skřivánci na niti, a jeho druhá půlka se odvíjí zpět, jak se odvíjejí mé vzpomínky na události mého života od teďka k událostem, které se staly velmi dávno. K událostem, které rozhodovaly o tom, že jsem takový, jaký jsem, že smýšlím, jak smýšlím, že činím, jak činím.

Vím, že pro mnoho lidí jsem nečitelný, možná i špatně uchopitelný a je to tak v pořádku, protože můžeme pochopit až tenkrát, když proplujeme stejným úžlabím, překonáme stejné nebo podobné peřeje života, abychom pak mohli zase chvíli plout poklidně dál a nabírat síly k překonávání dalších peřejí, dokud nedoplujeme na konec světa, na konec svých společných dnů, k velkému vodopádu, jímž sice ještě padáme společně, ale pod nímž se naše životy rozdělí.

Rozdělí, neboť ta tenká nit, ten tenký proužek lýka se proudem vody, jenž se valí vodopádem, přetrhne a my pak plujeme dál, každý svou vlastní cestou. Sice stejnými vodami, stejnými místy, ale už ne ve stejný čas. 

Ptáme se pak: co se to s námi stalo, kde se to přetrhlo?, a nemůžeme se dohledat odpovědí. 

Máme šanci s tím něco dělat?

Určitě máme a docela dobře nám v tom mohou pomoci ti dva skřivánci na niti. Budeme-li je pozorně sledovat v proudu řeky, zjistíme, že chvilku je vepředu jeden a chvilku druhý, zatímco většinou v našich životech je to tak, že táhne dopředu jen jeden, ten se taky tím pádem jednou unaví, dojdou mu síly, nit (lýko) praskne a je vymalováno.

Kdybychom se dokázali na chvíli zastavit (v tišinách řeky), poodstoupit trošku dozadu, dát druhému možnost doběhnout náš náskok, srovnat s námi krok, mít možnost být také chvíli vepředu, prospělo by to oběma a hlavně by to mělo pozitivní vliv na náš vztah.

Měli bychom možnost pocítit, co pociťuje ten „vzadu“, když se usilovně snaží udržet s námi krok a také bychom ve chvíli, až se zase dostaneme do „čela“, už věděli, že je dobré si zase po chvíli místo vyměnit.

Je to podobné, jako když běžíte ve skupině proti větru, nebo když se v čele závodu střídáte, abyste si společně pomohli udržet tempo. Je také dobré si uvědomit, co člověk cítí vůči těm, co se jen vezou a v cíli, protože ušetřili síly, ukážou všem záda. Takové pocity totiž, byť si to neuvědomujeme, pociťujeme (a jak z výše uvedeného vidno, mnohdy neprávem) i vůči našim životním souputníkům. 

Ideální je jít stále spolu vedle sebe

To je ovšem málo kdy proveditelné. Když se zase podíváme na naše dva skřivánky na niti, plující proudem řeky, nejspíš je nikdy nezahlédneme plující vedle sebe, vždy bude jeden minimálně o špičku (zobáčku – nosu) vepředu. My máme ale možnost si sednout proti sobě. Ne se zkříženýma rukama, abychom deklarovali svou sílu, svou uzavřenost, ale volně, třeba se sepnutýma rukama, s očima hledícíma do očí druhého. Protože člověk nemluví jen ústy, ale rozmlouvá celým tělem a oči většinou řeknou mnohem více než slova, než energetická a rozmáchlá gesta. 

Stejně jako naši dva skřivánci na niti nemusejí doplout až na konec světa, až k onomu obrovskému vodopádu, klidně mohou spočinout v nějaké tišině, zachytit se o stéblo trávy, a pokojně se houpat až do doby, než z nich začnou růst kořínky, které se uchytí v zemi a vyrostou z nich dva krásné a silné stromy. Stejně tak můžeme i my najít klidné místo v životě, místo, kde se nám podaří ve společné shodě dojít na konec své životní cesty a vůbec nebude vadit, když tu společnou shodu občas pročistí uragán prosvištící kolem nás. Ten uragán jen odstraní to, co už nebylo životaschopné a uvolní místo novému životu.

Možná je to naivní, ale kdyby si sedli naproti sobě, ti co řídí svět, ovlivňují dění ve světě posledních dní. Sedli si od sebe tak daleko, aby si viděli do očí, možná by nebylo potřeba tisíce slov k vysvětlení toho na co myslí, jak to myslí, co si opravdu přejí. A nebo by si to mohli spolu rozdat na férovku 🙂

Je úterý 1. února 2020. Venku sice příjemné 2 stupně nad nulou, jinak počasí, že by člověk s autem ven nevyjel, ale já stejně nejradši chodím všude pěšky. Začíná další den seniora 65+.

Je úterý 1. února 2020. Venku sice příjemné 2 stupně nad nulou, jinak počasí, že by člověk psa ven nevyhnal.

P.S. Napsáno před čtyřmi roky pro časopis Respekt, takže nyní už jeden den seniora 69+, ale ani za ten čas se nic nezměnilo, jen mi přibyly na krku čtyři křížky a v garáži jeden Nordic track (eliptical), na němž zažívám něco, co už jsem nezažil minimálně deset let a sice nabuzení jak po deseti dvoustovkách za 30.

Uvařím  si čaj, přesunu se do obýváku, abych rozhodil na sítě něco pozitivní motivace pro všechny, kteří hledají, jak učinit svůj život hezčí, příjemnější, zdravější, šťastnější. Dnes je to například tip na deset týdnů pro nastartování pozitivních životních změn.

Abych nezůstal jen u pasivních rad, jdu příkladem. Konkrétně vyrážím s Danou do našeho fitka, které jsme si v dubnu před dvěma lety, když byla všechna fitka zavřená, udělali v garáži.

Prostě jsme vyhodili auto na mráz, uklidili a získali krásný prostor, kde se dá cvičit. Natahali jsme tam všechno, co jsme měli na cvičení již různě po baráku a zjistili, že je toho opravdu dost. Veslák, rotoped, činky, medicinbal, bedna. K tomu jsme koupili multipress, další činky, kettlebely, gumy, prostě co se dalo na provětraných e-shopech v tomto sortimentu sehnat.

No a od té doby tam pravidelně chodíme něco se sebou dělat, abychom úplně nezpuchřeli. Dana jako fitnesska je tam skoro denně, já tam chodím zase od začátku roku třikrát týdně. Dnes to byl konkrétně trénink zaměřený na posilování zad, prsou a břicha, ve čtvrtek to bude kruháč a v sobotu nohy a ruce.

Po hodince v garáži mě vzala naše smečka tří whippetů (středních chrtů) na vycházku, která v tuto dobu spočívá v cca 6 kilometrech, kdy chvilku stojíme, čučíme, očucháváme, očůráváme – tedy whippeti, já podupávám, abych se zahřál, protože se už třetí zimu snažím otužovat tím, že chodím dole bez. Tedy bez nohavic, prostě v kraťasech.

V příštím okamžiku smečka získá pocit, že je něco ve vzduchu a rozběhne to třista z místa bez předchozího upozornění, a já za ní vlaju, křičím, snažím se ji přimět k zastavení, nebo alespoň ke zpomalení. Ovšem vše marně. Dokud mají pocit, že jim něco uniká, tak bez ohledu na to, že čtvrtý člen smečky nestíhá, ho táhnou za sebou. Prostě těch 6 kilometrů je takový náhodný intervalový trénink, dnes navíc okořeněný tím, že všude samý led, což jen zrychlilo můj let.

Po odtažení smečky domů jsem šel na nákup. Do nejbližšího obchodu to mám 800 metrů a po rovině, to mě ale zas tak moc nebere, proto jsem šel raději dva kilometry pěkně do kopce, protože: každý krok se počítá, a když chce být člověk i ve věku 65+ fit i bez fitka, tak je tohle nejlepší způsob, jak toho dosáhnout.

Prostě chodit, chodit, chodit. Chodit či běhat, kam to jen jde. Osobně se toho držím už více jak padesát let, a fakt to funguje a můžu doporučit úplně všem. Ostatně hlavně o tom jsou ty moje motivační moudra a články, které rozvěšuji na sítích. O tom, že pohyb je základem zdraví a dobré fyzické kondice a že k tomu, abyste byli zdraví a v kondici nemusíte nutně sportovat, že se stačí prostě hýbat.

Po obědě jsem si dal kávu se šlehačkou, kterou mimochodem chrtí smečka přímo miluje, a tak vždy, tak jako dnes, přiběhne, abych jim dal taky líznout. Po kafi jsem si dal jako obvykle svých dvacet. Přece jenom už nejsem nejmladší a navíc je to skvělý způsob, jak si dobít baterky na zbytek dne.

Odpoledne krátká procházka s manželkou do Zásilkovny. Pak vyčistit krbová kamna, nařezat dříví (ručně) na večer, sednout k počítači, napsat nový článek na stránky Běžecké školy. Vymyslet nové zamyšlení na příští den a den pomalu končí.

Když to shrnu, tak hodinky mi ukazují, že jsem aktivně spálil okolo 1000 kalorií a v pohybu byl skoro tři hodiny.

Chápu, že pro většinu seniorů je můj životní styl docela nepochopitelný, popravdě pro mne je zase nepochopitelné, že bych žil jinak. Patřím ke generaci, kdy jsme si po absolvování školy říkali: „mládí v čudu a do důchodu daleko“, přitom jsme se těšili, až ten den, kdy nebudeme muset povinně pracovat, přijde. Že si konečně budeme moci užívat život podle svých představ. Musím říct, že mně se tenhle sen splnil naprosto dokonale, a tak si užívám každou minutu, každou hodinu, každý den, každý měsíc, každý rok, co to jen jde. A o to si myslím v životě jde, a je jedno, jestli vám je 10, 20, 30, 40, 50, 60, protože věk je jen číslo.