Běž a objev svou životní cestu

Běž a objev svou životní cestu

Lidské bytosti mohou změnit vnější aspekty svých životů změnou vnitřních postojů svých myslí.William James

Lidské bytosti mohou změnu sebe sama navodit tím, že přestanou hledat své životní poslání mimo sebe, za pomocí knih, kurzů, přednášek, seminářů, jiných lidí a vydají se jednoduše a prostě na cestu, neboť knihy či pomoc zvenčí jim nikdy nepomůže najít to, co mají uloženo hluboko v sobě, tak hluboko, že tam nikdo jiný nedohlédne, kromě nás samých, ale to jen v případě, že pravdu o sobě chceme najít, chceme poznat, protože jen v tom případě ji budeme mít sílu uskutečnit.

Běh, běhání člověku může pomoci „pravdu o sobě sama“ najít a to přesto, že je to také v jistém slova smyslu „pomoc zvenčí“.

Tato pomoc zvenčí však směřuje dovnitř, neboť běh nám poskytuje čas být sám se sebou, čas lépe se poznat, čas poznat se po stránkách dobrých i zlých, poznat se ve vší své nahotě.

Cesta objevování sebe sama je vlastně takový životní ultramaraton, takže není až tak divné, že tolik lidí v současné době, poté, co v sobě objevili sílu uběhnout maraton, míří ještě dál, míří k ultramaratonu, protože příprava na něj jim poskytne další čas k objevování sebe sama.

A co přichází po ultramaratonu? Nechtějte přeskakovat něco, co jste ještě neprožili a ti, co už ano, už vědí – přece život.

Maraton, slovo opředené legendami, které lákají k následování

Maraton, slovo opředené legendami, které lákají k následování

Co se vám vybaví, když uslyšíte slovo maraton? Většina lidí při vyslovení slova maraton zapátrá v paměti a maně si vybaví, že je to hrozná dálka. Ti znalejší si vzpomenou, že je to nejdelší běžecká vzdálenost, na níž se závodí třeba na olympijských hrách, znalí odpoví, že měří 42,195 km.

Kde a jak se k této vzdálenosti dospělo, a že má konkrétní historický podklad, proč zrovna tato vzdálenost a ne třeba rovných 42 či 50 km, nad tím už nepřemýšlí ani ti, kteří ho běžně běhají.

Jak to všechno začalo

Někdy na konci léta roku 490 př. n. l. zahájila mohutná perská armáda tažení proti Řekům. Jen pro představu, bojovou sílu Peršanů tvořilo 600 velkých lodí, 60 tisíc pěšáků a jezdců. Tato mohutná armáda, jíž veleli Datise a Artefernis, přistála u břehů ostrova Euboie a začala nerovný boj s tamějším obyvatelstvem. Brzy se zmocnila části řeckého území a vytáhla proti Athénám. Athéňané vidouce přesilu poslali nejdříve posla do Sparty, aby jim proti Peršanům pomohla. Sparťané oslavujíce zrovna v tu dobu svého boha války, poslali posla a s ním i Athéňany k šípku. Athéňané se zdravě naštvali a Peršanům to nandali.

Památná bitva, v níž Athéňané překvapili Peršany skvělou vojenskou strategií, se odehrála u osady Marathónu. Miltiades, který Athéňanům velel, zformoval své šiky a ihned se vydal po 1600 metrů dlouhé maratonské pláni proti vetřelcům. Vydal rozkaz, aby se proti Peršanům rozeběhli. Peršany, ačkoliv měli několikanásobnou přesilu, to vyvedlo natolik z míry, že byli nakonec rádi, když se zachránili bezhlavým útěkem. Odtud se traduje: „Kdo uteče, vyhraje“, ale věřte Peršanům. 

Miltiades ve snaze předat do Athén zprávu co nejrychleji do nich vyslal vytrvalostního běžce, o jehož jméně se dodnes vedou spory. Legenda říká, že vyslaný běžec utíkal do Athén ze všech sil, a když tam doběhl, tak zvolal: „Zvítězili jsme,“ padl a zemřel vyčerpáním. To vše se stalo 12. září 49 př. n. l. a vzdálenost, kterou uběhl, měřila okolo 40 km. (přesně na den 2011 roků před tím, než se narodil Miloš :)).

Maraton a olympijské hry

Pierre de Coubertin stál velmi o to, aby již na prvních novodobých olympijských hrách v roce 1896 v Athénách byl maraton jejich součásti. Uvědomoval si, že takto dlouhý závod bude po organizační stránce představovat dosti úskalí. Přesto se však nevzdal a do náplně her se jej snažil prosadit. Řekové nechtěli nechat nic náhodě a tak provedli několik zkušebních běhů. První z nich se konal v únoru 1896 na trase z Athén do Marathonu, a jeho vítěz Grigoriou dosáhl času 3:45:00. Všichni závodníci absolvovali závod bez újmy na zdraví, a tak bylo rozhodnuto, že maraton bude do programu olympiády zařazen. 

První olympijský maraton

Pátek 10. dubna 1896 se u mostu poblíž osady Marathon shromáždilo 17 závodníků z 5 zemí, aby se stali aktéry prvního oficiálního maratonu v dějinách sportu. Den předtím byli všichni přihlášení běžci převezeni selskými povozy na místo startu, kde přenocovali. Večer před závodem jim pořadatelé oznámili předpověď počasí. Velké horko! Tato zpráva přiměla některé závodníky k okamžitému návratu zpět do Athén. Trať měřila 40 km a kromě délky museli závodníci bojovat i s velkým horkem. Povzbudit je však přišlo na deset tisíc diváků. Všechny vesnice, jimiž trať vedla, byly doslova na nohou a nekonaly se dokonce ani bohoslužby! Maraton byl poslední olympijskou disciplínou a Řekové ještě stále neměli žádného vítěze. O to víc upírali své naděje k maratoncům, tím spíše, že na startu byli jen čtyři cizinci, jinak 11 Řeků. 

Zpočátku běželi všichni závodníci pohromadě. Na 10. km byli v čele Australan Flack, Američan Blak a Francouz Lermusiaux. Blak brzy vzdal a na třetí místo se dostal Řek Vasilakos, sledován Maďarem Kellnerem. V tu chvíli se ze zadních pozic začal posouvat dopředu Řek Spyridon Louis. Když se téměř dotáhl na vedoucí běžce, procházel právě krizí, trpěl velkou žízní a tak se zastavil v nejbližší hospodě a dal si sklenici vína. Těm, co na něj nechápavě zírali, sdělil: „Nebojte se, brzy vás dohoním!“ Než však k tomu došlo, dostal se do čela Lermusiaux. To ale neměl dělat, neboť nejdříve ho na trati napadl pop, jemuž se nelíbilo, že v čele neběží Řek, pak ho postihly křeče a na 32. km vzdává. O něco později vzdává pro naprosté vysílení i Blak. Na čele běží Australan Flack, kterého na 37. km dostihuje Louis. Australan to vzdává. Kuriozitou bylo i to, že časoměřiči, kteří běžce doprovázeli na koních, se díky tomu, že koně nevydrželi, museli je střídat, dostávají do cíle až těsně před Louisem. 

Než se tak stalo, zazněla ještě z předměstí Rhizaris dělová rána. Námořník určený ke vztyčení vlajky ani nečekal, až Louis proběhne cílem, a řeckou vlajku vztyčil. Celý okruh na stadionu s ním proběhli i oba řečtí princové. Konečný čas 2:58:50, byl vynikající, i pro mnoho maratonců dneška usiluje o hranici 3 hodin. Kuriozitou bylo, že nikdo nedokázal s jistotou říci, zda tento čas skutečně platí a tak některé prameny uvádějí i časy jiné. 

Od kdy se běhá maraton o délce 42195 metrů

Londýn 24. června 1908 se stal místem a dnem, kdy se poprvé běžel maraton v dnes již klasické délce 42,195 km. Tento závod však má i svého velkého smutného hrdinu, jímž se stal Ital Pietri. Do cíle závodu zbývalo zhruba 14 km, když se Ital dotáhl na dosud vedoucího Jihoafričana Hefferona. Itala však v tu chvíli postihla značná krize a tak začal krok za krokem ztrácet. Za chvíli měl Hefferon náskok 4 minuty. Vše se zdálo být jasné, jakýsi divák dokonce dekoroval Jihoafričana vlastnoručně vyrobeným věncem. K všeobecnému překvapení se ale Pietri vzchopil a na 37. km u Wormwoodského parku Hefferona ve velkém tempu předběhl a za velkého povzbuzování diváků brzy získal čtyřsetmetrový náskok. 

Toto zrychlení se stalo Italovi osudným. Do cíle mu zbývalo přesně 354 m, na které však potřeboval plných 9:46,4 minuty. Nejdříve si spletl směr, pak se čtyřikrát zhroutil na dráhu stadionu, ale pokaždé s nadlidským úsilím vstal. Když upadl popáté, zbývalo mu do cíle pouhých 10 m. Neměl již sílu vstat, proto si klekl na kolena a po čtyřech se snažil dosáhnout cíle! To se již na stadionu objevil Američan Hayes, který mezitím předběhl Hefferona. 

Angličané nemohli snést, že by Američané získali i tuto zlatou medaili a to bylo pohnutkou, která vedla dva muže, kteří popadli vysíleného Pietriho a doslova ho dovlekli do cíle. Američané pak podali protest pro poskytnutí cizí pomoci, a tak byl vítězem vyhlášen Hayes. Pravdou je, že na Hayese historie zapomněla, ale Pietriho tragédii zná celý svět. 

Ale proč se běželo 42,195 m? Hlavním důvodem a vlastně jediným bylo to, že původní start byl posunut před východní terasu Windsorského zámku v Buckinghamu, aby jej mohli sledovat i královniny děti.

Emil Zátopek

Emil Zátopek běžel ve svém životě pouze dva maratony. Prvním maratonem v jeho životě byl olympijský maraton na olympijských hrách v Helsinkách 27. července 1952. Emil Zátopek už měl za sebou dva vítězné závody v bězích na 5 a 10 000 m, když se vydal vstříc dalším 42,195 km. Rozhodně nepatřil mezi favority na vítězství, těmi byli Angličan James Peters, který krátce před tím zaběhl nejlepší světový čas na trati Windsor – Chiswick 2:20:42,2 h. Mezi další favority patřili Argentinec Cabrera, který chtěl obhájit své vítězství z předcházející olympiády v Londýně, vítěz Bostonského maratonu Flores z Guatemaly a další Angličan Cox s osobním výkonem 2:21:45 h. K nim se ještě řadil zkušený Fin Karvonen a Sověti Vanin a Moskačenko. 

Jak vidno, neměl to Emil Zátopek vůbec jednoduché, navíc v jeho neprospěch hovořila naprostá nezkušenost s touto nejdelší klasickou tratí. Později to popsal Emil Zátopek slovy: „Bylo to odvážné, nezapírám. Tehdy byl přece každý maratonský běžec považován za něco mimořádného, zvláštního. Byli to specialisté, rodina pro sebe. A má zkušenost se rovnala nule. Noc před startem jsem nemohl usnout.“ 

Závod se vyvíjel velmi dramaticky. Hned od startu nasadil velmi prudké tempo Peters (prvních 5 km měl za 15:43 min.). Ještě na 15. km byl Peters první (mezičas 47:58 min.), Švéd Jansson a Zátopek však už na něj ztráceli pouze jednu vteřinu. V polovině závodu už na tyto dva ztrácí Peters 10 vteřin. Na 25. km už nestačí ani Jansson, a Zátopek si běží pro své nejsenzačnější vítězství. Časem 2:23:03,2 překonal o více než šest minut dosavadní olympijský rekord Japonce Sona z roku 1936. 

Jak závod prožíval sám Zátopek nejlépe vystihují jeho vlastní slova: „Ještě dnes si vzpomínám, jak bolely puchýře na patách, jak jsem zatínal zuby, jak jsem musel bojovat s bolestí v celém těle. Každou sekundou to bylo horší. A vždy, když se ozvalo někde na okraji silnice pozdravné „Hyvää Zá-to-pek!“, na chvíli to pomohlo. Potom se konečně na obzoru objevila vysoká bílá štíhlá věž olympijského stadiónu. To byl magnet, který mě přes všechny bolesti přitahoval. Na posledním kusu cesty na stadion jsem si uvědomil, že mi tílko plandá kolem boků, chtěl jsem ho zastrčit do trenýrek, ale paže už byly příliš slabé, nedokázaly to.“

Další maratonské modly

Mezi maratonce, na něž historie jistě nezapomene, patří Abebe Bikila, vítěz olympijského maratonu v Římě v roku 1960. Abebe Bikila běžel svůj třetí maraton v životě, cíle dosáhl bos, zhruba v polovině závodu se zul a zahodil běžecké boty. Jeho vítězství bylo naprosto nečekané a jeho jméno rázem obletělo celý svět. Bikila také zvítězil v novém světovém rekordu 2:15:16,2. Snem všech olympijských vítězů v maratonu bylo vítězství obhájit. Ani Abebe Bikila neměl jiný sen. Jemu prvnímu se podařilo tento sen splnit na olympiádě v Tokiu v roce 1964 a to i přesto, že krátce před závodem (konkrétně 35 dnů před startem) se musel podrobit operaci slepého střeva. 

Zvítězil v novém fantastickém světovém rekordu 2:12:11,2. Japonce ještě udivil tím, že ihned po doběhu přímo na stadiónu začal provádět uvolňovací protahovací cvičení. Bikila se pokusil ještě o třetí vítězství v olympijském závodě v Mexiku v roce 1968, to mu už ale nebylo dopřáno a po zranění ze závodu odstoupil. Jeho osud ale stojí za to sledovat i dále. Krátce po svém neúspěchu v Mexiku jej potkala životní tragédie. 20. března 1969, 75 km jižně od Addis Abeby, byl při jízdě osobním autem oslněn v zatáčce protijedoucím cisternovým vozem. Nezvládl řízení a zřítil se se svým autem ze čtyř metrů vysokého srázu a tam zůstal 13 hodin ležet v prudkém lijáku v bezvědomí, až ho nakonec těžce zraněného a zcela podchlazeného našli pastevci. Přestože utrpěl zlomeniny krčních obratlů a poranění míchy, která vedla k ochrnutí a trvalému připoutání na invalidní vozík, dostal novou chuť žít a sportovat. 

I když zpočátku nebyl v podstatě schopen většího pohybu a mohl hýbat jen částečně rukama a obličejovými svaly, uměl později ovládat celou horní polovinu těla a připravoval se na světové hry tělesně postižených. Na pojízdném křesle startoval v roce 1971 v Oslo, kde v lukostřelbě obsadil 9. místo. Zemřel ve věku 41 let v Addis Abebě na záchvat mozkové mrtvice.

Do početné řady Zátopkových a Bikilových následovníků je nutné zařadit Američana Franka Shortera, vítěze olympijského maratonu v roce 1972 v Mnichově. Němce Waldemara Cierpinského, vítěze olympiád v roce 1976 v Montrealu a v roce 1980 v Moskvě, když v roce 1984 v Los Angeles mu z důvodu bojkotu socialistických zemí nebylo umožněno se o to pokusit i do třetice. V tomto výčtu by ale neměli chybět ani vynikající Australan Francois Robert de Castella – první mistr světa v maratonu ve vynikajícím čase 2:08:37 a Američan Salazar, který posunul Australanův rekord zase o notný kus na 2:08:13. 

Za dalších padesát se v maratonu mnohé změnilo, zdá se, že si jej osedlali afričtí běžci, ale já věřím v to, že nezáleží na tom, kde se člověk narodil, jaké má vrozené předpoklady, ale že rozhoduje hlavně síla ducha a síla motivace, taková, jakou měl Emil Zátopek.

Jsem prostě radovánek

Jsem prostě radovánek

Dnes už běhá kdekdo, od mladých lidí přes podnikatelky a manažery po rodiče s kočárky. Nejen v parcích a podél řek, ale už i na dlouhých a náročných horských závodech to místy pro dav lidí vypadá jako na rušném náměstí. Když jsem hledal někoho, kdo s běháním začal dávno před tím, než se u nás stalo masovou aktivitou, napadl mě nejdřív táta, který první maratony absolvoval před více jak třiceti lety. A pak hned Miloš Škorpil, který začal běhat ještě asi o deset let dříve než můj táta a s během je celý život spojený skoro jako ryba s vodou. Před devíti roky dokonce i část svatby se svou ženou Danou a přáteli pojali jako běh. Zajímalo mě, co mu to dává a jak by před začátkem běžecké sezóny inspiroval ty, kteří tomuto přirozenému způsobu pohybu zatím odolávají.

Následující rozhovor vyšel v Pravém domácím časopise č. 5/2015

Otázky pokládal Mirek Čepický

Mnoho lidí má z běhání obavu, mají ho spojené s fyzickým trápením. Jak byste je nalákal na to hezké na něm?

Na běhání je nejhezčí to, že člověka dokáže dokonale a zcela uvolnit, zbavit ho všech starostí, které ho drtí a svazují mu nohy i ruce. Chce to však zapomenout na rychlé prásknutí dveřmi a snahu všemu utéct. Naopak je potřeba po zaklapnutí dveří se rozeběhnout pěkně zvolna, jen v takovém tempu, které jsem schopný v pohodě udýchat. Že to bude nejdříve připomínat jen chůzi? No a co, hlavní je se k tomu „dokopat“, zahodit obavy a vyběhnout nebo vyjít za osvobozením mysli a ducha – a to je právě to, co běh člověku přináší.

V běhání usilujete o vyváženost těla, mysli a ducha. Můžete ten stav popsat?

V mém případě to vypadá tak, že se za ničím neženu. Prostě běžím s otevřenýma očima, vnímám vše kolem sebe, stávám se součástí místa a času, žiji tady a teď, nenechávám si nic na zítra, na pozítří, popozítří, vždyť kdo ví, jestli nějaké zítra, pozítří, popozítří bude.

Na co myslíte, když běháte sám?

Většina lidí si neumí představit, že když sami vyběhnou na hodinu, na dvě, na půl dne, na celý den, co si najednou sami se sebou počnou. A to doslova a do písmene. „Co budu dělat, až mi dojdou náměty k přemýšlení, k řešení, co bude pak?“ Pak není nic, je jen ten překrásný pocit uvolněnosti a svobody a nalézání podstaty sebe sama, své cesty, svého úkolu na zemi. Takže já když vyběhnu, nejdříve se mi honí v hlavě běžné myšlenky, co ještě všechno musím dneska stihnout, pak to v jednom okamžiku udělá „cvak“, jako byste otočili vypínačem, mozek se vypne a pak člověka nenapadá vůbec nic, nebo se prostě raduje z toho, že je, že může běžet, že život je fajn…

Jak si běh nejvíc užít?

Univerzální rada neexistuje, svůj způsob prožitku si musí najít každý sám, stejně jako musí nechat své nohy, aby si vybraly boty, v nichž se jim bude nejlépe běhat. Na běhu je totiž krásná ta svoboda volby. Rád přirovnávám běh k životu a tam taky neexistuje univerzální rada, jak si ho užít. Prostě běh je jako život. Ten si také začnete užívat až ve chvíli, kdy zapomenete na všechna ta „musíš“, co vám do něj ostatní vnesli, aby vás přizpůsobili obrazu svému.

Jaký je váš zatím nejdelší běh a jak jste se na něj připravoval?

Pokud beru jednorázový běh, tak nejdelším byl přeběh ČR z Hodonína do Aše, který měřil 500 km a absolvoval jsem jej za 76 hodin, včetně dvou čtyřhodinových zastávek. Připravoval jsem se na něj tak, že jsem asi tři měsíce běhal šestkrát týdně okolo 30 kilometrů, ale bylo také třeba připravit metabolismus, aby byl schopný fungovat, přijímat a trávit jídlo v běhu. A také hlavu, aby se nezeptala, když už se tělo začalo stavět na zadní: Proč to děláš, co z toho máš, komu nebo čemu tím pomůžeš?

A co z toho z běhání vlastně máte? Komu tím pomůžete?

Přináší mi do života radost a jsou s ním spojeny i další radosti, jako vydání knih, založení Běžecké školy a její stále větší vliv na rozběhávání lidí. Mám taky radost z každého, komu skrze běh přinesu do života radost. Dalo by se tedy říci, že mám radost skoro permanentně, prostě jsem takovej „Radovánek“. Za to vděčím hlavně běhu, protože i když mi dojde humor, běžím to rozběhat a radost a smích se mi vrací do duše, jako by kouzelným proutkem mávnul.

Co byste ohledně nastavení hlavy poradil lidem před velkým běžeckým výkonem?

Aby si z toho zase nedělali takovou „hlavu“, protože když nejde o život, jde o…, ale hlavně aby se na to pořádně vyspali a týden před maratonem už spíš odpočívali, relaxovali a nabírali síly a pak taky, aby se nezbláznili na startu a nevyběhli po zaznění startovního výstřelu jako zajíc, když v tréninku běhali jako želva.

Jsou i lidé, kteří si přílišným běháním odrovnali například kolena. Jak se snažíte držet vyváženost mezi radostí z běhu, výkony a zdravím?

Správný poměr udržuji postupným zvyšováním zátěže. Kolena a prakticky cokoliv vás napadne si člověk odrovná, když běží technicky špatně, ale také když příliš rychle zvyšuje tréninkovou zátěž nebo nedostatečně regeneruje. Tím mám na mysli i aktivní regeneraci, třeba chůzi nebo běh při velmi nízké tepové frekvenci. Tím přimějeme krev, aby proudila a roznášela po těle kromě energie i stavební materiál na stavbu a obnovu poškozených buněk. Důležitý je také dostatečný spánek.

Sám jste poprvé běžel v osmi letech. Má smysl takto mladé děti systematicky začít trénovat?

Nemusíte mít strach, že byste děti během zničili. Ony ještě neztratily schopnost naslouchání tělu, a když mají dost, tak je prostě k běhu dál nedonutíte. Ale i tak u dětí do 13 – 14 let by měla, pokud jde o pohyb, převládat všestrannost. Je dobré je nechat dělat všechno, běhat, skákat, jezdit na kole, cvičit, prostě v nich pěstovat radost z pohybu. Vždycky by to měly brát spíš jako hru než jako povinnost. Pokud se tohle dodrží, tak ony si pak najdou samy, čemu se budou chtít věnovat víc a být v tom skutečně dobré. A nebo taky ne, a budou celý život dělat všechno, protože jste je naučili mít radost z pohybu, mít radost ze života.

Začíná běžecká sezóna. Co byste poradil lidem, kteří nikdy neběhali a mají chuť se do toho pustit?

Hlavně nečekat a začít, začít pěkně zvolna obden indiánskou chůzí – střídáním dvě minuty vycházkové chůze a dvě min rychlé chůze, nebo indiánským během – dvě minuty chůze a dvě minuty běhu. Na Běžecké škole máme článek Pohyb je čirá radost, proto člověče nesportuj, hýbej se, v němž je roční tréninkový plán pro všechny, kteří se po letech opět rozhodli hýbat.

A co kdyby měl někdo z nich chuť zkusit na  maraton? Jak na něj mají natrénovat za sto dní, jak jste psal v knížce s Milošem Čermákem?

No jak, koupit si naší knížku: Jak uběhnout maraton za sto dnía vyběhnout.

Co byste naopak poradil někomu, kdo už běhá, má za sebou třeba i delší závody, ale řídil se vždy jen svou intuicí, narazil na své hranice a teď se chce dál zlepšovat?

Tak pokud už má za sebou nějakou běžeckou minulost a narazil na své hranice, tak bych mu poradil začít trénovat jinak, nějak své tělo překvapit, neboť nejčastěji narazíme na své hranice tehdy, kdy se upneme k nějakému osvědčenému modelu a odmítáme ho změnit, neboť nám v minulosti přinesl dobré výsledky. Lidské tělo je docela mrcha, rychle si zvykne na pravidelnou zátěž, byť sebenáročnější, a změnit to můžeme jen tím, že ho vyvedeme z konceptu zařazením nových tréninkových prvků.

Jak se vy chystáte na letošní běžeckou sezonu, jaký teď máte před sebou největší běžecký cíl a co vás žene pořád dál? 

Na letošní sezónu se nijak zvlášť nechystám, nemám na to čas, ale vůbec mě to nemrzí, protože mám radost, že se na nás obrací stále více lidí, kteří se chtějí naučit běhat, kteří se chtějí naučit žít zdravě, aby si mohli život užívat skrze běh, skrze vlastní síly. Těší mě ten návrat k sobě samému, neboť již dlouho říkám, že pokud chce člověk změnit svůj přístup k přírodě, k sobě, k lidem, musí začít u sebe, musí jít do sebe, poznat se, přijmout se takový, jaký je a k tomu všemu slouží běh jako skvělý prostředník.

Na počátku byla láska, až pak došlo na slova, hybaj ven z ráje

Na počátku byla láska, až pak došlo na slova, hybaj ven z ráje

Na začátku bylo slovo. Ne! Na počátku byla láska! Na začátku každého života a i v jeho průběhu stojí láska na prvním místě. Když na zemi, ve vesmíru vznikal život, nepřiblížili se k sobě dva prvoci a nezačali si cvrlikat slova lásky do ouška, jednak žádná ouška neměli, ale neměli ani ústa, prostě se spojili a dali vzniknout novému životu. A tak to šlo dál a dál, až se tu vyloupnul člověk v dnešní podobě.

Máš mě rád? Když dostaneme tuhle otázku od milované osoby, s níž sdílíme život již mnoho let, následuje velmi často odpověď: „To víš, že tě mám rád, miláčku, co je to za divnou otázku?“ Rádi bychom ještě doplnili: „Vždyť ti to snad dávám dostatečně najevo každý den?“ Ale to už nedodáme, neboť si uvědomíme, že náš společný život už je spíše rutina. Ano, láska tam určitě je, ale už si jí dennodenně neprojevujeme jako na začátku našeho vztahu, něžnými dotyky, láskyplnými pohledy, říkáním těch pěti slovíček – mám tě rád/a, miluju tě. Láska tu určitě je, ale je někde uvnitř a my jí potřebujeme denně cítit a slyšet.

Stejné je to s láskou k dětem. Když se narodí, můžeme se přetrhnout (rodiče, prarodiče, strýčkové a tetičky), jak je to krásný, sladký, inteligentní. Pak to krásný, sladký, inteligentní trošku povyroste a stává se z toho fracek nevychovanej. A začíná boj o nalezení toho, kdo nám zase bude říkat, jak jsme krásný, sladký a inteligentní, jedinečný.

Vliv rodičů, prarodičů a sourozenců pro náš vývoj

V rodinách, kde dobře fungují mezigenerační vztahy, se rodí dobří lidé. Člověk se příliš soustředí na genetický fond, který dostal do vínku, přitom se zapomíná na to, že člověka nejvíce formuje jeho nejbližší okolí. Jak na něj pohlíží, jakou mu dává zpětnou vazbu. Když bude dítě slyšet od malička, že je jedinečné a skvělé, bude vzrůstat jeho ego, bude se samo vidět jako jedinečné a skvělé a nebude mít v životě problém se prosadit. Když budete říkat dítěti od malička, že je neschopné a k ničemu, vychováte z něj budižkničemu a nejspíš taky pěkného hajzlíka, který bude toužit po lásce, ale bude mít pocit, že jí není hoden a tak si ji bude vynucovat – jakkoliv. 

Rodiče versus prarodiče

Určitě si vzpomínáte, jak vás rodiče vychovávali a prarodiče rozmazlovali. Rodiče vyžadovali, prarodiče dovolovali. Obojí je potřeba, aby vyrostl vyrovnaný člověk, musí být konfrontován s povinnostmi, ale i s tím, že na vše je třeba nahlížet s mírou, chcete-li s láskou. Není jistě bez zajímavosti, že v USA, kde rodiny žijí daleko od sebe, kde je kontakt mezi dětmi a jejich prarodiči minimální, děti jsou vychovávány převážně k povinnostem, chybí jim neformální projevy lásky, je tolik tragédii, kdy děti se stávají vrahy. Můžeme si vymýšlet, jaké chceme scénáře výchovy v mateřských školkách, školách…, když se dítěti nedostane lásky, vyroste z něj arogantní blb. 

Ego, to za všechno může

Za všechno může to proklaté ego! Ale ego, jak už jsem mnohokrát řekl jindy a jinde, není nic špatného, je to jen obraz, tedy spíše odraz toho, jak nás vidí druzí, jak se k nám chovají druzí, jaké zpětné vazby o nás nám ostatní poskytují. Takže, pokud naši blízcí (rodiče, prarodiče, sourozenci) o někom prohlásí: „Jsi pěkný egoista!“ Čí je to vysvědčení? Je to jako s tím pověstným trámem ve vlastním oku!

Talent

Talent je podobné téma jako ego. Já osobně jsem vždy oplýval jediným talentem – jít si, běžet si za tím, co mě lákalo a dávat tomu všechno! A zase na počátku musela být láska k tomu, co jsem dělal, co dělám. Nedovedu si představit, že bych vystavěl Běžeckou školu v té formě, v níž dneska je, na představě, že mi přinese zisk a slávu. Ba právě naopak. Když jsem před patnácti lety začal psát o běhání, začal lidi „navádět“ ke zdravému životnímu stylu, bylo mi často říkáno: „To je zbytečná práce, to je jako bys házel perly s…, v České republice ani na Slovensku na to lidi neslyší, ti mají své zahrádky, své holuby, své králíčky, své známky a pivní tácky …, ale hýbat se a ještě za to případně platit, na to zapomeň!“ Mně to ale bylo jedno. Jako zprvu nevěřili, že je možné oběhnout Českou republiku, jako zprvu nevěřili v Mizunu, že je mohu vytáhnout z takřka u nás bezejmenné značky mezi ty nejznámější a nejoblíbenější, šel jsem si za svým, ne proto, abych někoho přesvědčil, ale protože jsem si říkal: „Ačkoliv to ti lidé dosud tak necítí, oni si to zaslouží!“ A úspěch Běžecké školy není v tom, že je to škola Miloše Škorpila, ale v tom, že se na ní každý cítí jako doma. Cítí tu zájem o svou osobu, cítí tu vzájemnou lásku a úctu, a to i navzdory nerudnému týpkovi či Brutovi Jirkovi :), či možná právě i kvůli nim. 

Takže až se vás někdo zase zeptá: „Máš mě rád?“ Zapomeňte na navyklou odpověď, obejměte ho či ji a řekněte: „Mám tě rád – mám tě ráda“. A nezapomeňte ani na své děti. Já mám dva dospělé syny (42 a 40) a mohu vám říct, že když mi řeknou: „Mám tě rád“, vždy mě to na srdci zahřeje, v duši potěší a je to i naopak. A jsou i dospělí chlapi, s nimiž si to občas řekneme a rozhodně to nikdo z nás necítí jako úchylku. 

Takže mějte krásný den – mám vás rád.

Jak rychle a jak daleko, tak o to vůbec neběží

Jak rychle a jak daleko, tak o to vůbec neběží

Začínající adept či adeptka běhání často před tím, než vyběhne na svou první běžeckou rundu, řeší otázku: Jak rychle a jak daleko mám běžet, aby to stálo za to, aby to k něčemu bylo?

Odpověď: tak daleko a tak rychle, aby to za něco stálo pro tebe! Tak rychle a tak daleko, aby tě to neodradilo, ba naopak naladilo na to, vyběhnout příště (pozítří) znovu. Tak rychle a daleko, abys z toho získal/a ten skvělý pocit, který zažívají ti, co běhají, aby žili.

Než vyběhnete na svou první rundu, nechte tuhle prvotní otázku (která je stejně nepodstatná, jako co bylo dřív – slepice či vejce, když máte hlad a nemáte ani jedno, a ni druhé, ba co víc, nemáte vůbec nic, čím byste svůj hlad, potřebu vašeho těla po energii, po životě, ukojili) zatím být.

Prostě běžte a běžte tak rychle, abyste to byli schopní bez problémů udýchat. A když to bude „jen“ chůze, nevadí, pořád lepší než zůstat sedět na zadku. Běžte tak dlouho, dokud vám to bude příjemné, přičemž při těch prvních pokusech vůbec, ale vůbec nezáleží na vzdálenosti, na době, při níž se udržíte v pohybu. Daleko důležitější je, abyste měli příště chuť vyrazit znovu, a pak znovu a znovu a znovu.

A pokud potřebujete nějaký plán, aby to vaše znovuobjevení hýbání se získalo nějaký řád, tak zkuste začít první rok podle plánu pro ty, co po létech vstali z gauče, aby porazili sami sebe, svou lenost, své obavy, abych nebyl za šaška, svou obavu žít…

Přeji vám šťastný života běh!

Nebýt věčný osel, to je to oč běží

Nebýt věčný osel, to je to oč běží

Příběh o dvou oslech, je příběhem o tom, jak se mnohdy chováme, aniž bychom si uvědomili, že v něm hrajeme hlavní roli – osla královského 🙂

Udělejte si pohodlí, uvolněte se a přeneste se o pár tisíc kilometrů dál do Himalájí, ale možná, že nemusíte ani tak daleko, tenhle příběh se mohl odehrát kdekoliv blízko vás, možná trochu jinak, ale podstata byla určitě stejná.

Voda v horském potoce je ledová, divoce zurčí a prodírá si cestu mezi kameny směrem do údolí. Právě se přes tento potok přebrodil poutník na své cestě po Himalájích. Vydal se vzhůru po klikaté kamenité cestě do pěkně prudkého svahu. Je to pořádný stoupák! Cesta kopíruje vysoký hřeben, za kterým následuje další údolí, v němž se rozkládá vesnice, kterou obývají pastevci. Tahle vesnice je bohatá, proto přitahuje mnoho obchodníků a navíc se zde v tyto dny chystá velká oslava. Poutník sem byl pozván právě na tuto oslavu.

Sluníčko krásně hřeje a ozařuje nádherné štíty hor, prostě den nabitý radostí a kouzlem. Poutník si vesele vykračuje do strmého svahu a zdolávání kopce mu nečiní žádné problémy, když tu náhle zaslechne nějaké lamentování a nadávky. Zpozorní a zaostří zrak do míst, odkud se nadávky ozývají. Před sebou vidí zajímavé divadlo. Opodál na cestě stojí osel a kolem něj poskakuje maličký človíček, takový „prcek“.

Poutník přidá do kroku a se zájmem se chystá vyřešit situaci, která ucpala tuto důležitou „silnici“. Jak se ukáže, je náš maličký človíček obchodníkem se suknem. Jeho oslík se prohýbá pod těžkým nákladem, zatím co on nad ním stojí a vydatně ho zasypává kletbami a nadávkami. Oslík se nechce pohnout ani jedním směrem. Prostě se zasekl tak, jak to umí jen oslové. Maličký obchodník je vzteky celý rudý, potí se, protože má na hlavě kožešinovou čepici, tak typickou pro obyvatele Tibetu. Čepice to není obyčejná, je bohatě zdobená a vyšívaná – upozorňuje na to, že jí nosí hlava zámožného člověka. Když se však osel nechce hnout z místa, pak ani ten nejzámožnější majitel čepice nemůže udělat vůbec nic!

Poutník přistoupí k obchodníkovi a ptá se: „Co se děje? Proč tvůj osel stávkuje? Mohu ti nějak pomoci?“

Obchodník zakoulí očima a říká: „Jak by mi mohl někdo pomoci? Už jsem na osla zkoušel všechno, mlátil ho, skoro jsem o něj zlomil bičík, prosil jsem ho, sliboval mu oslici, hladil ho, i na kolenou před ním klečel, ale to hloupé zvíře se ne a ne hnout! Kdo by mi mohl pomoci? Už tady stojím skoro půl dne, utíkají mi obchody, co se mnou bude?“

Poutník pokývá soucitně hlavou a pozorně obhlíží osla ze všech stran, dokonce si pod něj i vleze. Malý obchodník poskakuje kolem, pak se nechápavě zarazí a jen se dívá.

Poutník se zvedne a říká: „No, byla by tady jedna možnost, jak ho přimět k pohybu.“

Obchodník vyvalí oči a netrpělivě se zeptá: „Jaká možnost? Prosím řekni mi to, pomoz mi, bohatě ti zaplatím!“

Poutník jenom mávne rukou: „Musíme najít příčinu toho, proč se tvůj osel zastavil a odmítá jít dál. Tu nalezneme jenom tak, že sami začneme uvažovat jako on – jako osel!“

Obchodník se ironicky zašklebí a odsekne: „Co? Osel myslí? Je to jen hloupé, sprosté zvíře, to přece nemůžete myslet vážně?“

Poutník se důrazně zeptá: „Chceš, abych ti pomohl, anebo nechceš?“

Obchodník se zalekne. Pochopí, že před ním stojí autorita a silná osobnost, i když neví, o koho jde. Řekne si pro sebe: „V Tibetu si nemůžete být nikým jisti. Všude jsou samí učenci a světci, a když je neposlechnete, lidé si to o vás řeknou. Ode mne pak už nikdo nekoupí ani metr sukna!“

Tak usuzuje a pak řekne poutníkovi: „Potřebuji pomoc a ty jsi jistě moudrý. Já sám jsem v koncích, nevím co dělat, nechám si od tebe poradit.“

Poutník se chápavě usměje a řekne: „Musíš se stát oslem!“

„Cože?“ lekne se obchodník. Slyšel již dříve o kouzelnících a jejich kouscích, které jsou v Tibetu velmi časté, a už se viděl, jak ho neznámý pocestný proměňuje v osla! Začne lamentovat, klekne na kolena a žadoní: „Milost, milost! Neproměňuj mne v osla, kouzelníku!“

Poutník ho chytí za límec, postaví ho, opráší kolena a řekne: „Co blázníš? My musíme najít příčinu, proč ten osel nechce jít dál! Ty budeš dělat osla „jako“! Pojď, odstrojíme ho. Sneseme všechen náklad dolů k potoku, odkud jste přišli. Já ti pomohu. Ty budeš dělat osla, poneseš náklad, zatímco já budu dělat všechno jako ty, budu tebou, obchodníkem, a to by bylo, abychom se nedopátrali příčiny, proč tvůj osel stávkuje!“

Obchodníkovi se uleví. Tahle varianta se mu líbí více, než proměna v osla. Radostně kývne hlavou a oba začínají osla osvobozovat od naloženého zboží, výstroje, zásob a čutory s vodou.

Cesta ze svahu není jednoduchá a lehká, zboží se spíše samo chce koulet dolů, obchodník je malý, moc toho nepobere, a tak náš poutník snáší téměř všechen náklad k potoku sám a ještě musí svého nového přítele podpírat, aby se také neskutálel do vody.

Když je všechno u horského potůčku, oba si trochu odpočinou a po chvíli poutník praví: „Teď tě ustrojím jako osla, na záda ti naložím všechen náklad a půjdeme zpátky nahoru, až k místu, kde stojí tvůj osel. Ty mi ale musíš přesně popsat, co jsi dělal, jak jsi ho popoháněl, co jsi u toho říkal. To bude teď můj úkol, napodobovat tě až do posledního puntíku…“.

Poutník vezme s hlavy obchodníka jeho drahocennou čepici, nasadí si ji na hlavu a vystrouhá ostrý obličej. Obchodník mu podává ještě bičík, naplní čutoru čerstvou vodou a říká: „Osla jsem popoháněl bičíkem a nadával jsem mu: Ty línej dobytku, hloupej osle, hni sebou, ty darmožroute, smradlavče, lenochu…“

Poutník obchodníka ustrojí, na záda mu přiváže veškerý náklad, zboží i zásoby. Potom ho švihne bičíkem a řekne: „Tak, ty línej dobytku, hloupej osle, hni sebou!“

Obchodník vyvalí oči a pomyslí si:“ Na co jsem se to dal!“

Ale už nemůže nic dělat, vše bylo ujednáno. Musí na všechny čtyři, svah je příliš strmý a náklad těžký. Poutník ho poctivě popohání a peskuje jeho vlastními slovy. Za chvíli z nového osla lije jako z konve, je celý upocený a žízeň na sebe nenechala dlouho čekat. Prosí o vodu. Poutník se provokativně napije z čutory jako správný obchodník a zeptá se: „Dal jsi snad svému oslovi napít ze své čutory?“

Obchodník odpovídá: „Jasně, že ne, pil jsem jenom já. Ale teď je to jiné…“

Poutník se zamračí a praví: „Proč jiné? Ty jsi teď osel! A hni sebou, ty línej dobytku, darmožroute smradlavá, hloupej osle!“

Švihne ho bičíkem silně po zadku. Obchodník se vzteká, prosí, slibuje, ale poutník ho dál popohání a zasypává nadávkami. Takto naše dvojice stoupá výš a výš po příkré kamenité cestě.

Obchodník už nemůže, sotva leze po čtyřech. Teď už ani neprosí, ale přímo vyhrožuje, nadává a začíná ho naplňovat vztek.

„Jestli mi nedáš ihned napít, tak uvidíš!“ vyhrožuje. „Opravdu se už nehnu a nepůjdu dál, zastavíme se a budu stát tak dlouho, až dostanu napít!“

Pak se opravdu zastaví a ani si nepovšimne, že stojí právě vedle svého osla. V zápalu svého hněvu viděl jen poutníka. Teď však uslyšel svá slova a podívá se vpravo, vidí tam svého osla. Ten se na něj podívá a zahýkal „IAAAA“. Zní to jako smích.

Maličký obchodník se chytí za hlavu a pochopí. Ihned vytrhne poutníkovi čutoru s vodou, nalije jí do misky a podá oslíkovi. Ten pije jak divý. Obchodník se s ním mazlí jako s dítětem, dokonce zapomíná i na svou vlastní žízeň.

Pak společně s poutníkem rozvibrují svoje bránice srdečným smíchem. Protože už se začíná stmívat, naloží náklad zpět na oslíka a všichni tři vyrazí do vesnice.

Jak vidíte, někdy se zdá naše cesta poznání strmá a klikatá. Stačí však, abychom se jenom na chvíli stali oslem a pochopíme…

Co mi tento příběh pomohl pochopit

Pomohl mi pochopit, že se často divíme, proč nás naše tělo nechce poslouchat, proč se brání tím, že je náchylné k různým nemocem a  zraněním, přitom stačí velmi málo. Stačí tělu naslouchat a dopřát mu, co je třeba dělat, aby nestrádalo.

Ať už se jedná o dostatek odpočinku po velké zátěži, nebo o přísun tekutin, živin, minerálů, vitamínů a dalších potřebných látek, které potřebuje ke svému růstu nebo prosté obnově.

Poskytl mi zrcadlo. Zrcadlo, jehož odražený obraz se mi sice moc nezamlouvá, ale musím uznat, že jsem v životě pochybil vícekrát, než je zdrávo, už jenom třeba tím, když jsem kritizoval věci, o nichž jsem měl jen matné tušení a myslel si, že jsou naprosto jednoduché, ale jelikož jsem je nemusel nikdy řešit, tak jsem neměl žádnou představu, co to vlastně obnáší. To je ale také otázka zkušeností, které přijdou a nemusí to být vždy jen s věkem, stačí se jen zapojit a přiložit ruce k dílu.