Nejspíš to začínáte pociťovat sami na sobě, ostatně jinak byste nezavítali na stránky Běžecké školy, či se nezajímali o věci spojené s během a běháním. O čem mluvím? Nabízelo se přidat ještě – když mluvím o běhání, ale to už použil Haruki Murakami jako název pro svou knihu, která je spíš o něm, o jeho běhání, já mám nyní na mysli běhání jako:

•  životní pouť, 
• vyjádření životního postoje,
• vyjádření životního názoru,
• společenskou událost,
• životní pouť – nalézání sebe sama
• představení sebe sama světu – druhým

Možná byste našli ještě další rozměry toho, co v životě člověka představuje ten krásný a ladný pohyb, při němž se člověk vznáší pár centimetrů nad zemí a jenž člověk nazývá běh, run, laufen…

Jistě, je zde i ten rozměr sportovní, v jehož rámci se jeden člověk snaží zvítězit nad druhým, nechci přímo psát: porazit druhého, i když „bohužel“ tento rozměr v běžeckých kláních také je obsažen. Ale neměl by být. Vždyť při běhu jde hlavně o to nalézt sebe sama, svou lidskou podstatu, svou životní cestu, nezřídka i svého životního partnera či partnerku. Boj, ten nemá v běhu co dělat, a to ani v podobě boje se sebou samým, vždyť kde bychom se měli lépe naučit spolupracovat, než při spolupráci svého těla se svou myslí, se svou duší?

Když se necháte vést svými vnuknutími a nehledáte důvody, proč by TO či ONO nešlo, ale rovnou jdete a uděláte TO. Život je tak báječný, když jej necháte proudit a nestavíte mu hráze z nelásky, nezájmu, nepřejícna , ze závisti, ze zbabělosti, z neschopnosti pochopit, že vše, co člověk dělá, dělá proto, aby jiné potěšil a ne proto, aby je ponížil, či využil.

Nevěřte člověku, který vám říká, že něco nejde, nevěřte mu a zkuste udělat, co vás napadne, tedy pokud to zrovna není vykrást banku, někomu nabančit, či něco podobného. I když v těchto případech ti, co je to napadne, většinou nemají problém, prostě jdou a udělají to a vůbec jim nevadí, že jim všichni říkali, že toto se nesmí a nedělá. Když člověka ale napadne něco pozitivního, dost často jej od uskutečnění odradí nedůvěra ve své schopnosti nebo někdo, komu se se svým nápadem svěří a kdo mu vysvětlí, že to není až tak dobrý nápad, přičemž ho vzápětí zrealizuje sám :-(. Takže, ať už vás v životě napadne cokoliv, co vnímáte jako pozitivní pro sebe, pro druhé, běžte a konejte a až ve chvíli, kdy se vám postaví do cesty překážky, je řešte! 

Stejné je to s láskou, už od malička všude slyšíte, že láska a zejména sex je cosi, s čím se musí hrozně opatrně, věčně vidíte před sebou něčí zdvižený prst, který vám má ukázat, že byste měli být, pokud jde o lásku a sex, zdrženliví. Pak není divu, že tolik lidí má se sexem potíže a má potíže s celým svým žitím.

Můj oblíbený OSHO v Tří poklady TAO říká o lásce a sexu toto:

Největší zázrak života je láska, a láska je zároveň největší mystérium, láska je mystérium větší něž život sám, neboť je to esence, díky níž život existuje.
Láska je počátek a láska je konec. A tak ten, kdo promešká lásku, promeškal vše. Nesmíte však lásku mylně chápat jako emoce. Ne, láska nejsou emoce, není to cit. Je to ta nejjemnější energie vesmíru, energie sotva znatelná, energie jemnější než elektřina. Je to základní substrát vší energie. Manifestuje se mnoha způsoby. A tak zkuste nejdříve porozumět lásce a pak snadno porozumíte i ostatním Lao-c´eho klenotům.
Kdybyste se zeptali mne, co jsou tři největší poklady, řekl bych vám: první je láska, druhý je láska a třetí je láska. Lao-c´říká v podstatě totéž, když říká:

Mám tři klenoty: chraňte je a mějte je za nejcennější poklad.
prvním je láska.
druhý je střídmost: nechtěj příliš mnoho.
třetí je zdrženlivost: nebuď první na světě.
kdo miluje, nezná bázeň.
kdo je střídmý, nebaží po moci.
kdo nedychtí být prvním na světě, může rozvinout své vlohy a nechat je dozrát.
kdo se vzdá lásky a odvahy,
kdo opustí umírněnost a hromadí moc,
kdo přestane držet se zpátky a uhání vpřed,
odsuzuje se k záhubě!

jen to musíte pochopit.

Člověk je trojice, křesťané říkají, že Bůh je Trojice. Bůh jí může být nebo nemusí, ale člověk je trojice – tělo, mysl, duše. Jen díky hlubokému chápání lidských bytostí začal Kristus nazývat Boha Nejsvětější Trojicí. Jestliže existuje nějaký Bůh, musí to být trojice, protože všechno, co existuje, je tvořeno ze tří vrstev. Hinduisté jim říkají tři guny: sattva, radžas a tamas. Křesťané jim říkají svatá Trojice.

Když se láska manifestuje skrze vás, projevuje se nejdříve skrze tělo jako sex. Když se projeví skrze mysl, která je vyšší, hlubší, jemnější, pak jí říkáte láska. Když se projeví skrze duši, stává se modlitbou. 

Existuje však ve vás ještě něco, co je nad touto trojicí. Hinduisté tomu říkají „to čtvrté“, čtvrtý stav vědomí, turja. Nedali mu jméno, protože nemůže být pojmenován. První tři manifestace pojmenovány být mohou, protože patří k projevenému světu. Čtvrtý stav pojmenován být nemůže, protože patří k neprojevenému; je však základním substrátem všeho. Říkají mu prostě „to čtvrté“ turja. V této čtvrté vrstvě se láska stává samádhi, nirvánou, osvícením.

Když se láska – stále mluvíme o téže energii – projeví skrze tělo, projevuje se jako sex. Jestliže je všechno, jak má být a sex přirozeně proudí, je to nádherná zkušenost, protože skrze ni můžete letmo zachytit energii druhé úrovně. Pokud se do sexuálního aktu pohroužíte opravdu velmi hluboko, tak, že v něm sami na sebe úplně zapomenete, můžete skrze něj bleskově nahlédnout dokonce i do třetí úrovně. A pokud prožijete opravdu orgastický zážitek, mohou skrze něj přijít dokonce i tak vzácné momenty, že se vám na zlomek sekundy otevře čtvrtá úroveň turja, která je nad třemi předchozími.
Avšak pokud sex nefunguje správně, v mysli se zrodí perverze, která se manifestuje jako nenávist a zášť. Příčinou je selhání sexu, selhání milostné energie. Násilí, touha po penězích, konfliktní postoje ega, politika a války, to všechno jsou sexuální perverze.

Tady bych skončil s citací OSHA a Tří pokladů TAO. Pokud jste četli pozorně, sami si uděláte úsudek, o co v životě jde, co je jeho hybnou silou a taky o tom, proč se lidstvo stále točí v kruhu jako pes, který se snaží kousnout do vlastního ocasu …

Že jsme si dneska moc nezaběhali? Ale běžte, vždyť to celé bylo o lásce, o životě, o životě s láskou a o životě v lásce a běh je přesně o tom samém, protože když běžíte lehce mlhavým ránem, na řasách se vám zachycují kapičky rosy, je to jak polibek, který vám dává milá/milý, nechybí tomu naděje – tajemnost příslibu věcí příštích, nechybí tomu vlhkost rtů, nechybí tomu rozechvění a vy cítíte, že tam někde docela blízko je TO, co už jste měli mnohokrát na dosah a jen jste na TO pomysleli, proklouzlo vám TO mezi prsty.
Ptáte se, co máte udělat, aby se tak nestalo znovu? Nedělejte dočista NIC, nechte TO na vás působit, užívejte si chvíle, pusťte TO, oč stále usilujete, ze čím se ženete a ve chvíli, kdy tak učiníte, ono si vás TO najde

Co já sám zmůžu?, nejčastější výmluva, kterou použijeme sami pro sebe ve chvíli, když dostaneme nápad, jak „změnit svět“ a cítíme, že bychom jej měli realizovat. Zároveň však již „vidíme“, co vše budeme muset pro jeho uskutečnění udělat – obětovat. A také „vidíme“, jak proti nám stojí hradba těch, kterým nebude náš nápad po chuti.

Osobní statečnost

Mnozí stále vzpomínáme na Václava Havla. ČLOVĚKA, který žil pravdou – svou pravdou. Pro jedny byl hrdina hodný následování, pro druhé solí v oku. On to ale nedělal ani pro jedno, ani pro druhé, dělal to vše proto, že to tak cítil.

Nepřítel nečíhá venku, nepřítel číhá uvnitř

To je to, co neradi slyšíme a sice je to na NÁS, na každém z nás, na naší osobní statečnosti a na tom, být sám za sebe a to i ve chvíli, kdy to bude proti všem.

Osobní odpovědnost

Osobní odpovědnost, to je to, co není moderní, co zastaralo, co se dnes nenosí, co není IN. Když s ní někdo vyrukuje, jako by zamával ostatním rudou muletou před očima a má co dělat, aby pak ve zdraví proběhl uličkou mezi rozparáděnými býky a přežil!

Přesto, nevrátíme-li se k základním lidským hodnotám – PRAVDĚ, LÁSCE, OSOBNÍ ODPOVĚDNOSTI – tak svět zůstane takový, jaký je.

„Uvěř ve mě a já tě přivedu ke svému otci“, řekl jinými slovy Ježíš, další ČLOVĚK, který již před více než 2000 lety ukazoval lidem cestu. Kam za tu dobu člověk došel?

Ježíš i Václav Havel byli ti, kdo hlásali pravdu, žili pravdou, dělali pro pravdu, co mohli. Můžete namítnout: „A co změnili?“ Zdánlivě nic, ale to jen proto, že ti, co proti nim stáli, byli lidmi postaveni na roveň bohů – bohů vládnoucích na Zemi.

Začalo to již kdysi dávno pod horou Sinaj, ve chvíli, kdy Mojžíš na ni vystoupil, aby odtud přinesl 10 přikázání. Chvíli mu to trvalo, a člověk chce všechno hned, nemá čas čekat, takže když se s 10 přikázáními vrátil, našel své „věrné“, jak se klaní zlatému teleti. 

Ale vraťme se zpět pod horu Sinaj… Tele bylo rozbito, ale ze světa nezmizelo, jen se jeho kousky rozprskly a zasekly se do myslí okolostojících. Stalo se sice napohled mrtvým, ale stalo se i mýtem, který žije dál, a nikdy nevíme, kde na nás vyskočí.

To samé by se stalo, kdyby byla KSČ zakázána. Ti lidé, jejich myšlenky, jejich názory… by ze světa nezmizeli, zůstali by dál mezi námi, ale skryti a na místo jednoho nepřítele bylo by rázem tady nepřátel tisíce. Nebyli by o nic slabší, než když před námi stojí jeden pojmenovaný, ba naopak, byli by mnohem silnější, stali by se legendou, stali by se pro mnohé mučedníky a hodni následování.

Nebuďme ovce, buďme sami sebou

Když Ježíš řekl: „Následuj mě, já tě přivedu k otci“, řekl tím: „Následuj mě, já tě přivedu ke ZDROJI – k NEJVYŠŠÍMU, neboť ty jsi jeho jedinečnou a neoddělitelnou součástí a tak jediné, co musíš udělat, je – STÁT SE SÁM SEBOU, BÝT SÁM ZA SEBE, VYJÍT NA CESTU, KTEROU TI NEJVYŠŠÍ URČIL, ABYS PO NÍ ŠEL A OSVĚTLOVAL SVÝM SVĚTLEM OSTATNÍM CESTU.

Takže až budete zapalovat svíčku, staňte se sami jejím světlem a to světlo si v sobě uchovejte i pro všechny své dny. Nenechte zhasnout naději, že životy lidí, kteří tu byli před námi, kteří  se snažili svítit ostatním na cestu, byli marné. Jejich odkazy si to zaslouží – my si to zasloužíme.

A ještě něco, mě v posledních dnech táhne hlavou a sice, že současnému světu chybí myslitelé, fylozofové, kteří by lidem ukazovali cestu. Místo nich se lidstovo nechá vést většinou jen touhou po snadném životě. I když, to tu bylo vždycky, takže se vlastně za celou dobu, co je člověk člověkem, nic nezměnilo. 

Na svět jsem přišel nechtěně (otec měl potřebu se uvolnit a i přes nesouhlas matky si ji naplnil). Tohle vám ale nikdo jen tak neřekne, potřebuje k tomu důvod.

Vyrůstat v napětí mezi rodiči nese své ovoce. U mě to, že jsem byl pěkný zmetek a dělal rodičům už od malička peklo na zemi. Jak jsem mohl, tak jsem zdrhal a vracel se až s příchodem noci. Jednou to už maminka nevydržela a v brajglu, který následoval po mém návratu domů, mi vmetla do tváře: Já tě nechtěla, narodil ses jen proto, že mě tvůj otec znásilnil!

Tma před očima, tma v duši, ledové srdce a naprostý zmatek v mysli! 

To vše následovalo v okamžiku odhalení pravdy o mém zrození.

Smrt starého, i když jen desetiletého, kluka!

Smrt toho zmr*** ve mě!, protože v té chvíli jsem se narodil podruhé, tentokrát vědomě – uvědoměle. 

Do té doby jsem před lidmi utíkal, stranil se jich, i když jsem nevěděl proč. Teď už jsem věděl, že ten důvod vznikl v první vteřině mého početí. Já jsem sem taky nechtěl!

Začal jsem nacházet cestu k člověku, k lidem. Pochopil jsem, nebo spíš jsem začal chápat, že oni za můj vztek, který mě až do té doby ovládal, nemůžou.

Přestal jsem utíkat a začal běhat. Běh se mi stal od počátku nejvěrnějším, nejlepším přítelem. Nehádal se se mnou, ale také mi nic nedával zadarmo, aby si mě koupil. Tím, že jsem potkal běh, jsem dostal druhou životní šanci a tu už nikdy nepustil.

Běh mě naučil všechno pro život důležité, jako třeba, že pravda je sice krutá, ale otevírá oči, že život člověku nedá nic zadarmo, ale je spravedlivý, že v životě se nic neděje bez příčiny, jen musíme mít vůli a vytrvalost ji najít a také, že nikdo není nepřítel. 

Že “nepřítel” nám byl seslán, stejně jako přítel, aby nám pomohl najít pravdu o nás, o tom, kdo a co jsme.

Běžím, proplétám se mezi kapkami deště, které se v hustých provazcích snášejí k zemi. Běžím podzimním dnem, cítím, jak mi v tepnách tepe život, jak mi tepnami proudí život. Běžím a vnímám, jak mými nervy přichází povely – udělej další krok a další a další a další… Běžím a vnímám, jak se mé tělo raduje z kontaktu s teplým, vlahým vzduchem. Zrovna tak se ale raduje, když je v kontaktu se vzduchem suchým a mrazivým. Pohlédnu-li před sebe, vidím to, co vidím a zároveň jako za závojem z mlhy vidím, co chci vidět. Co je skutečné, co je vysněné, co je moje fantazie, co je fata morgana? Co tu bylo dřív? Myšlenka – představa nebo skutečný vjem?

Běžím podmračeným dnem, stružky vody mi protékají úžlabinou pod kostrčí, stékají po mých stehnech a naplňují mé běžecké botky. V tu chvíli je zcela jedno, zda mám na sobě boty s ochranou proti vodě či jen normální adidasky, za chvíli v nich stejně čvachtá.

Běžím, protože běh mi přináší radost, protože běh mě naplňuje a to bez ohledu na to, jestli jsem měl před během náladu pod psa, nebo jsem byl happy. Běžím a nepřemýšlím nad tím, že bych se měl někdy zastavit, běžím a  nepřemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.

Běžím, užívám si každý nádech, užívám si, jak mými plicními sklípky protéká kyslík, jak jimi proudí život. Běžím, nohama hladím jehličí, trávu, brodím se protékajícími stružkami (proč bych se jim vyhýbal, když už mám stejně v botách močál), kloužu po kamenech, přeskakuji padlé kmeny.

Běžím a najednou cítím, jak se měním v chomáček páry, která ještě před chvilkou halila mou tvář. Běžím a cítím, jak pronikám do všehomíru a zároveň mě veškerý mír světa naplňuje.

Běžím, už nejsem lidskou nickou, už vlastně nejsem nic, už jsem všechno…

Ptáte se, kdy se to odehrálo? Odehrává se to denně, stačí mi jen vyjít pod nebeskou báni, odlepit jednu nohu od země, pak odlepit i druhou a běžet a běžet a běžet a vznášet se nad matičkou zemí a můžete mít všechno, co si jen v mysli malujete…, vše, co milujete…, vše, co jste schopni si ve své fantazii představit a vysnít…

Myšlenky sebrané během šestidenní v Konstantinových Lázních.

Když tak člověk běhá jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest dní, pořád dokolečka dokola, napadne ho: proč já to vlastně dělám, co si tím chci dokázat? Ty, co to sledují zvenčí, pak jisto jistě napadne: proč to dělá, co si tím chce dokázat?

Nevím, proč to dělají jiní, pokud jde mě, tak si nechci nic dokazovat, jen hledám hranice svých schopností – a ty nepoznám, pokud se neodhodlám podrobit je extrémní zátěži.

Znáte to, víte moc dobře, co máte dělat, lidem poradit umíte, ale vlastní hlavě je těžké něco vysvětlovat, natož aby se poslechla. Kolikrát už jsem lidem poradil, že když cítí při běhu, jak jim těžkou nohy a zadek, mají přejít do chůze a po chvíli se zase rozeběhnout. Tak jsem musel na šestidenní, abych poznal, jak skvěle to v praxi funguje.

Říkám lidem: chůze je jen nejpomalejší běžecké tempo, na K6 jsem zjistil, že může být i nejrychlejší. Nemá cenu si vyčítat věci, které člověk udělal, když už by si měl člověk něco vyčítat, tak to, co neudělal, jako třeba když mu tělo říkalo: zpomal, přejdi do chůze a on nejen že neposlechl, ale ještě se snažil zrychlit, protože přeci Emil Zátopek říkal: „Když nemůžeš, přidej!“. No jo, ale Emil byl běžec z jiné planety, co má dělat tragéd, jako jsem já?

Tragéd jako já udělá nejlíp, když nebude moci, tak prostě zpomalí, protože je lepší vydržet na trati celých šest dní, než se odrovnat hned první den a pak se závistivě koukat na ty, co si dál vesele přidávají jedno kolečko za druhým.

Jak jsem během těch šesti dnů měnil své cíle

Když běžíte deset kilometrů, půlmaraton, maraton, stovku, dvanácti či čtyřiadvaceti hodinovku, tak máte poměrně málo času na to, měnit cíle, s nimiž jste do závodu nastupovali. Šestidenní to je jinačí kafe, tam máte 144 hodin na to přemýšlet, kolik byste chtěli, ale hlavně kolik byste mohli dát kilometrů.

Pravdou je, že ještě večer před startem jsem nebyl úplně rozhodnutý, jestli to nakonec nezabalím a nezůstanu doma. Celých čtrnáct dní jsem se potýkal s nějakou virózou a prakticky neběhal. Navíc jsem pořád nevěděl, v čem poběžím, jestli v běžeckých botách, které už rok slouží jako zahradní obuv, nebo bosobotách leguano, v kterých si přeci jenom na takovou dardu ještě nevěřím.

Nakonec jsem oklepal hlínu z enroutů, dal je do tašky a k nim přidal i leguany, však nějak bude. A bylo.

Rozhodl jsem se totiž, že když už mám objednaný hotel a doma vyjednaný týden v lázních, tak by bylo škoda toho nevyužít a nejet si odpočinout.

Pár hodin po startu, to se běželo skvěle, čtrnáct dní odpočinku bylo znát :), jsem si říkal: „Stovečka denně by nebyla špatná“. Večer, když jsem si šel lehnout a byl celý rozlámaný a hlavně rozpálený (sluníčko dokazovalo celý den, že když chce, tak umí), už jsem byl skromnější a říkal si: „I dva maratony denně by byly hezký“. S tím jsem vydržel ještě celý druhý den. Třetí den jsem se dozvěděl, že český rekord v kategorii dědků 65 – 69 let je 462 kilometrů. Oznámil mi to jeho držitel Jaroslav Prückner, když jsme spolu občas společně kroužili.

Spočítal jsem si, že musím v čase, který ještě do cíle zbývá, což byly tři a půl dne, dát každý den 74 kilometrů, a pro sebe jsem si dal cíl 77. Což se mi dařilo pak už plnit.

Pokud jde o boty, tak třetí den mi připadalo, že běžím ve „španělských botách”. Chodidla jsem měl otlučená, holt zahradní boty už moc komfortu noze neposkytovaly, tak jsem ráno vyběhl v leguanech, a byla to úplná slast. Absolvoval jsem v nich 46,5 kilometru a pak dal zase šanci enroutům.

Pravda je, že běh (no běh, spíš „indiánský běh“) v nich mě nijak nezpomalil. Bylo to i zásluhou změněné taktiky. Doposud, tak jako loni, jsem střídal cca kilometrový běh, s přibližně 300 metrovou chůzí. 

Nová taktika spočívala v tom, že jsem běžel vždy do chvíle, kdy mi začaly těžknout nohy a zadek, a začal jsem se tím pádem jakoby propadat, prostě podklesávat v kolenou. Následoval různě dlouhý úsek vycházkové chůze. Délku chůze ovlivňovalo hlavně to, jak se mi zase začalo chtít běžet. Musím říct, že to bylo naprosto skvělé, cítil jsem nový příliv energie, plán (77 kilometrů denně) se mi dařilo držet a nakonec jsem dal svůj první běžecký rekord. Takže, pro naše následovníky s Jaroslavem je teď rekord v šestidenním běhu v kategorii 65 – 69 let 473,046 kilometru. My s Jaroslavem jsme se rozhodli, že si teď dva roky odpočineme a na šestidenní zase vyběhneme, až nám bude sedmdesát.

V závěru se vrátím zase k tomu, co člověku lítá hlavou, když běží, a je jedno, jak dlouho, či jak daleko. Pravdou je, že na tuhle otázku jsem odpovídal vždy, že nic, že mám v hlavě jak vymeteno. Vy, co běháte, víte, že ano, občas máme v hlavě úplně vymeteno, ale také nám v hlavě běží spousta myšlenek, problém je spíše v tom, že když doběhneme, už si z toho, co nám hlavou běželo, nic nepamatujeme, takže řekneme, NIC.

A protože moje hlava je čím dál tím více děravá, začal jsem si své myšlenky z běhu zapisovat v mobilu do poznámek, a i díky tomu mohl vzniknout tento článek. Takže jestli jste na tom stejně jako já a pamatujete si úplný pendrek, ťukejte si své myšlenky do poznámek, ony se určitě jednou budou hodit.

Na úplný závěr bych chtěl říci: „Nikdy to nevzdávej!“ To byla myšlenka, která mě běžela během šestidenní v Konstantinových Lázních, na festivalu běhu K6, letos hlavou mnohokrát. Vylíhla se tam hned na začátku a objevila se vždycky ve chvíli, když se situace nevyvíjela úplně podle přání.

Asi chtěla říct: „Hele kámo, dal jsi se na vojnu, tak dokud se držíš na nohou, můžeš dýchat, můžeš se dívat na tu krásu kolem, tak běž a nepřestávej, protože i z prdu se dá udělat kulička!:)”