Dnes už běhá kdekdo, od mladých lidí přes podnikatelky a manažery po rodiče s kočárky. Nejen v parcích a podél řek, ale už i na dlouhých a náročných horských závodech to místy pro dav lidí vypadá jako na rušném náměstí. Když jsem hledal někoho, kdo s běháním začal dávno před tím, než se u nás stalo masovou aktivitou, napadl mě nejdřív táta, který první maratony absolvoval před více jak třiceti lety. A pak hned Miloš Škorpil, který začal běhat ještě asi o deset let dříve než můj táta a s během je celý život spojený skoro jako ryba s vodou. Před devíti roky dokonce i část svatby se svou ženou Danou a přáteli pojali jako běh. Zajímalo mě, co mu to dává a jak by před začátkem běžecké sezóny inspiroval ty, kteří tomuto přirozenému způsobu pohybu zatím odolávají.

Následující rozhovor vyšel v Pravém domácím časopise č. 5/2015

Otázky pokládal Mirek Čepický

Mnoho lidí má z běhání obavu, mají ho spojené s fyzickým trápením. Jak byste je nalákal na to hezké na něm?

Na běhání je nejhezčí to, že člověka dokáže dokonale a zcela uvolnit, zbavit ho všech starostí, které ho drtí a svazují mu nohy i ruce. Chce to však zapomenout na rychlé prásknutí dveřmi a snahu všemu utéct. Naopak je potřeba po zaklapnutí dveří se rozeběhnout pěkně zvolna, jen v takovém tempu, které jsem schopný v pohodě udýchat. Že to bude nejdříve připomínat jen chůzi? No a co, hlavní je se k tomu „dokopat“, zahodit obavy a vyběhnout nebo vyjít za osvobozením mysli a ducha – a to je právě to, co běh člověku přináší.

V běhání usilujete o vyváženost těla, mysli a ducha. Můžete ten stav popsat?

V mém případě to vypadá tak, že se za ničím neženu. Prostě běžím s otevřenýma očima, vnímám vše kolem sebe, stávám se součástí místa a času, žiji tady a teď, nenechávám si nic na zítra, na pozítří, popozítří, vždyť kdo ví, jestli nějaké zítra, pozítří, popozítří bude.

Na co myslíte, když běháte sám?

Většina lidí si neumí představit, že když sami vyběhnou na hodinu, na dvě, na půl dne, na celý den, co si najednou sami se sebou počnou. A to doslova a do písmene. „Co budu dělat, až mi dojdou náměty k přemýšlení, k řešení, co bude pak?“ Pak není nic, je jen ten překrásný pocit uvolněnosti a svobody a nalézání podstaty sebe sama, své cesty, svého úkolu na zemi. Takže já když vyběhnu, nejdříve se mi honí v hlavě běžné myšlenky, co ještě všechno musím dneska stihnout, pak to v jednom okamžiku udělá „cvak“, jako byste otočili vypínačem, mozek se vypne a pak člověka nenapadá vůbec nic, nebo se prostě raduje z toho, že je, že může běžet, že život je fajn…

Jak si běh nejvíc užít?

Univerzální rada neexistuje, svůj způsob prožitku si musí najít každý sám, stejně jako musí nechat své nohy, aby si vybraly boty, v nichž se jim bude nejlépe běhat. Na běhu je totiž krásná ta svoboda volby. Rád přirovnávám běh k životu a tam taky neexistuje univerzální rada, jak si ho užít. Prostě běh je jako život. Ten si také začnete užívat až ve chvíli, kdy zapomenete na všechna ta „musíš“, co vám do něj ostatní vnesli, aby vás přizpůsobili obrazu svému.

Jaký je váš zatím nejdelší běh a jak jste se na něj připravoval?

Pokud beru jednorázový běh, tak nejdelším byl přeběh ČR z Hodonína do Aše, který měřil 500 km a absolvoval jsem jej za 76 hodin, včetně dvou čtyřhodinových zastávek. Připravoval jsem se na něj tak, že jsem asi tři měsíce běhal šestkrát týdně okolo 30 kilometrů, ale bylo také třeba připravit metabolismus, aby byl schopný fungovat, přijímat a trávit jídlo v běhu. A také hlavu, aby se nezeptala, když už se tělo začalo stavět na zadní: Proč to děláš, co z toho máš, komu nebo čemu tím pomůžeš?

A co z toho z běhání vlastně máte? Komu tím pomůžete?

Přináší mi do života radost a jsou s ním spojeny i další radosti, jako vydání knih, založení Běžecké školy a její stále větší vliv na rozběhávání lidí. Mám taky radost z každého, komu skrze běh přinesu do života radost. Dalo by se tedy říci, že mám radost skoro permanentně, prostě jsem takovej „Radovánek“. Za to vděčím hlavně běhu, protože i když mi dojde humor, běžím to rozběhat a radost a smích se mi vrací do duše, jako by kouzelným proutkem mávnul.

Co byste ohledně nastavení hlavy poradil lidem před velkým běžeckým výkonem?

Aby si z toho zase nedělali takovou „hlavu“, protože když nejde o život, jde o…, ale hlavně aby se na to pořádně vyspali a týden před maratonem už spíš odpočívali, relaxovali a nabírali síly a pak taky, aby se nezbláznili na startu a nevyběhli po zaznění startovního výstřelu jako zajíc, když v tréninku běhali jako želva.

Jsou i lidé, kteří si přílišným běháním odrovnali například kolena. Jak se snažíte držet vyváženost mezi radostí z běhu, výkony a zdravím?

Správný poměr udržuji postupným zvyšováním zátěže. Kolena a prakticky cokoliv vás napadne si člověk odrovná, když běží technicky špatně, ale také když příliš rychle zvyšuje tréninkovou zátěž nebo nedostatečně regeneruje. Tím mám na mysli i aktivní regeneraci, třeba chůzi nebo běh při velmi nízké tepové frekvenci. Tím přimějeme krev, aby proudila a roznášela po těle kromě energie i stavební materiál na stavbu a obnovu poškozených buněk. Důležitý je také dostatečný spánek.

Sám jste poprvé běžel v osmi letech. Má smysl takto mladé děti systematicky začít trénovat?

Nemusíte mít strach, že byste děti během zničili. Ony ještě neztratily schopnost naslouchání tělu, a když mají dost, tak je prostě k běhu dál nedonutíte. Ale i tak u dětí do 13 – 14 let by měla, pokud jde o pohyb, převládat všestrannost. Je dobré je nechat dělat všechno, běhat, skákat, jezdit na kole, cvičit, prostě v nich pěstovat radost z pohybu. Vždycky by to měly brát spíš jako hru než jako povinnost. Pokud se tohle dodrží, tak ony si pak najdou samy, čemu se budou chtít věnovat víc a být v tom skutečně dobré. A nebo taky ne, a budou celý život dělat všechno, protože jste je naučili mít radost z pohybu, mít radost ze života.

Začíná běžecká sezóna. Co byste poradil lidem, kteří nikdy neběhali a mají chuť se do toho pustit?

Hlavně nečekat a začít, začít pěkně zvolna obden indiánskou chůzí – střídáním dvě minuty vycházkové chůze a dvě min rychlé chůze, nebo indiánským během – dvě minuty chůze a dvě minuty běhu. Na Běžecké škole máme článek Pohyb je čirá radost, proto člověče nesportuj, hýbej se, v němž je roční tréninkový plán pro všechny, kteří se po letech opět rozhodli hýbat.

A co kdyby měl někdo z nich chuť zkusit na  maraton? Jak na něj mají natrénovat za sto dní, jak jste psal v knížce s Milošem Čermákem?

No jak, koupit si naší knížku: Jak uběhnout maraton za sto dnía vyběhnout.

Co byste naopak poradil někomu, kdo už běhá, má za sebou třeba i delší závody, ale řídil se vždy jen svou intuicí, narazil na své hranice a teď se chce dál zlepšovat?

Tak pokud už má za sebou nějakou běžeckou minulost a narazil na své hranice, tak bych mu poradil začít trénovat jinak, nějak své tělo překvapit, neboť nejčastěji narazíme na své hranice tehdy, kdy se upneme k nějakému osvědčenému modelu a odmítáme ho změnit, neboť nám v minulosti přinesl dobré výsledky. Lidské tělo je docela mrcha, rychle si zvykne na pravidelnou zátěž, byť sebenáročnější, a změnit to můžeme jen tím, že ho vyvedeme z konceptu zařazením nových tréninkových prvků.

Jak se vy chystáte na letošní běžeckou sezonu, jaký teď máte před sebou největší běžecký cíl a co vás žene pořád dál? 

Na letošní sezónu se nijak zvlášť nechystám, nemám na to čas, ale vůbec mě to nemrzí, protože mám radost, že se na nás obrací stále více lidí, kteří se chtějí naučit běhat, kteří se chtějí naučit žít zdravě, aby si mohli život užívat skrze běh, skrze vlastní síly. Těší mě ten návrat k sobě samému, neboť již dlouho říkám, že pokud chce člověk změnit svůj přístup k přírodě, k sobě, k lidem, musí začít u sebe, musí jít do sebe, poznat se, přijmout se takový, jaký je a k tomu všemu slouží běh jako skvělý prostředník.

Na začátku bylo slovo. Ne! Na počátku byla láska! Na začátku každého života a i v jeho průběhu stojí láska na prvním místě. Když na zemi, ve vesmíru vznikal život, nepřiblížili se k sobě dva prvoci a nezačali si cvrlikat slova lásky do ouška, jednak žádná ouška neměli, ale neměli ani ústa, prostě se spojili a dali vzniknout novému životu. A tak to šlo dál a dál, až se tu vyloupnul člověk v dnešní podobě.

Máš mě rád? Když dostaneme tuhle otázku od milované osoby, s níž sdílíme život již mnoho let, následuje velmi často odpověď: „To víš, že tě mám rád, miláčku, co je to za divnou otázku?“ Rádi bychom ještě doplnili: „Vždyť ti to snad dávám dostatečně najevo každý den?“ Ale to už nedodáme, neboť si uvědomíme, že náš společný život už je spíše rutina. Ano, láska tam určitě je, ale už si jí dennodenně neprojevujeme jako na začátku našeho vztahu, něžnými dotyky, láskyplnými pohledy, říkáním těch pěti slovíček – mám tě rád/a, miluju tě. Láska tu určitě je, ale je někde uvnitř a my jí potřebujeme denně cítit a slyšet.

Stejné je to s láskou k dětem. Když se narodí, můžeme se přetrhnout (rodiče, prarodiče, strýčkové a tetičky), jak je to krásný, sladký, inteligentní. Pak to krásný, sladký, inteligentní trošku povyroste a stává se z toho fracek nevychovanej. A začíná boj o nalezení toho, kdo nám zase bude říkat, jak jsme krásný, sladký a inteligentní, jedinečný.

Vliv rodičů, prarodičů a sourozenců pro náš vývoj

V rodinách, kde dobře fungují mezigenerační vztahy, se rodí dobří lidé. Člověk se příliš soustředí na genetický fond, který dostal do vínku, přitom se zapomíná na to, že člověka nejvíce formuje jeho nejbližší okolí. Jak na něj pohlíží, jakou mu dává zpětnou vazbu. Když bude dítě slyšet od malička, že je jedinečné a skvělé, bude vzrůstat jeho ego, bude se samo vidět jako jedinečné a skvělé a nebude mít v životě problém se prosadit. Když budete říkat dítěti od malička, že je neschopné a k ničemu, vychováte z něj budižkničemu a nejspíš taky pěkného hajzlíka, který bude toužit po lásce, ale bude mít pocit, že jí není hoden a tak si ji bude vynucovat – jakkoliv. 

Rodiče versus prarodiče

Určitě si vzpomínáte, jak vás rodiče vychovávali a prarodiče rozmazlovali. Rodiče vyžadovali, prarodiče dovolovali. Obojí je potřeba, aby vyrostl vyrovnaný člověk, musí být konfrontován s povinnostmi, ale i s tím, že na vše je třeba nahlížet s mírou, chcete-li s láskou. Není jistě bez zajímavosti, že v USA, kde rodiny žijí daleko od sebe, kde je kontakt mezi dětmi a jejich prarodiči minimální, děti jsou vychovávány převážně k povinnostem, chybí jim neformální projevy lásky, je tolik tragédii, kdy děti se stávají vrahy. Můžeme si vymýšlet, jaké chceme scénáře výchovy v mateřských školkách, školách…, když se dítěti nedostane lásky, vyroste z něj arogantní blb. 

Ego, to za všechno může

Za všechno může to proklaté ego! Ale ego, jak už jsem mnohokrát řekl jindy a jinde, není nic špatného, je to jen obraz, tedy spíše odraz toho, jak nás vidí druzí, jak se k nám chovají druzí, jaké zpětné vazby o nás nám ostatní poskytují. Takže, pokud naši blízcí (rodiče, prarodiče, sourozenci) o někom prohlásí: „Jsi pěkný egoista!“ Čí je to vysvědčení? Je to jako s tím pověstným trámem ve vlastním oku!

Talent

Talent je podobné téma jako ego. Já osobně jsem vždy oplýval jediným talentem – jít si, běžet si za tím, co mě lákalo a dávat tomu všechno! A zase na počátku musela být láska k tomu, co jsem dělal, co dělám. Nedovedu si představit, že bych vystavěl Běžeckou školu v té formě, v níž dneska je, na představě, že mi přinese zisk a slávu. Ba právě naopak. Když jsem před patnácti lety začal psát o běhání, začal lidi „navádět“ ke zdravému životnímu stylu, bylo mi často říkáno: „To je zbytečná práce, to je jako bys házel perly s…, v České republice ani na Slovensku na to lidi neslyší, ti mají své zahrádky, své holuby, své králíčky, své známky a pivní tácky …, ale hýbat se a ještě za to případně platit, na to zapomeň!“ Mně to ale bylo jedno. Jako zprvu nevěřili, že je možné oběhnout Českou republiku, jako zprvu nevěřili v Mizunu, že je mohu vytáhnout z takřka u nás bezejmenné značky mezi ty nejznámější a nejoblíbenější, šel jsem si za svým, ne proto, abych někoho přesvědčil, ale protože jsem si říkal: „Ačkoliv to ti lidé dosud tak necítí, oni si to zaslouží!“ A úspěch Běžecké školy není v tom, že je to škola Miloše Škorpila, ale v tom, že se na ní každý cítí jako doma. Cítí tu zájem o svou osobu, cítí tu vzájemnou lásku a úctu, a to i navzdory nerudnému týpkovi či Brutovi Jirkovi :), či možná právě i kvůli nim. 

Takže až se vás někdo zase zeptá: „Máš mě rád?“ Zapomeňte na navyklou odpověď, obejměte ho či ji a řekněte: „Mám tě rád – mám tě ráda“. A nezapomeňte ani na své děti. Já mám dva dospělé syny (42 a 40) a mohu vám říct, že když mi řeknou: „Mám tě rád“, vždy mě to na srdci zahřeje, v duši potěší a je to i naopak. A jsou i dospělí chlapi, s nimiž si to občas řekneme a rozhodně to nikdo z nás necítí jako úchylku. 

Takže mějte krásný den – mám vás rád.

Začínající adept či adeptka běhání často před tím, než vyběhne na svou první běžeckou rundu, řeší otázku: Jak rychle a jak daleko mám běžet, aby to stálo za to, aby to k něčemu bylo?

Odpověď: tak daleko a tak rychle, aby to za něco stálo pro tebe! Tak rychle a tak daleko, aby tě to neodradilo, ba naopak naladilo na to, vyběhnout příště (pozítří) znovu. Tak rychle a daleko, abys z toho získal/a ten skvělý pocit, který zažívají ti, co běhají, aby žili.

Než vyběhnete na svou první rundu, nechte tuhle prvotní otázku (která je stejně nepodstatná, jako co bylo dřív – slepice či vejce, když máte hlad a nemáte ani jedno, a ni druhé, ba co víc, nemáte vůbec nic, čím byste svůj hlad, potřebu vašeho těla po energii, po životě, ukojili) zatím být.

Prostě běžte a běžte tak rychle, abyste to byli schopní bez problémů udýchat. A když to bude „jen“ chůze, nevadí, pořád lepší než zůstat sedět na zadku. Běžte tak dlouho, dokud vám to bude příjemné, přičemž při těch prvních pokusech vůbec, ale vůbec nezáleží na vzdálenosti, na době, při níž se udržíte v pohybu. Daleko důležitější je, abyste měli příště chuť vyrazit znovu, a pak znovu a znovu a znovu.

A pokud potřebujete nějaký plán, aby to vaše znovuobjevení hýbání se získalo nějaký řád, tak zkuste začít první rok podle plánu pro ty, co po létech vstali z gauče, aby porazili sami sebe, svou lenost, své obavy, abych nebyl za šaška, svou obavu žít…

Přeji vám šťastný života běh!

Je to už jedenáct let, byl čtvrtek, před začátkem adventu a Dana mi přes fb napsala:„Děkuju, můj muži:)“. Hned pod tím byl průvodní text ke sdílenému obrázku: „Nebojte se začít dělat, co neumíte. Amatéři postavili Noemovu archu, profesionálové Titanic“.

Odpověděl jsem: „Zač mi ženo děkuješ, já nevymyslel ani archu, ani Titanic a dokonce jsem tě nenaučil ani běhat, ani cvičit, protože plést se mezi tebe a nejvyššího mi přijde nepatřičné a hloupé, takže jediné, co připadá v úvahu, je, že mi děkuješ za NIC, což ale z filozofického pohledu není vůbec špatné, protože NICOTA neznamená prázdnotu, ale naopak ÚPLNOST, takže ano, máš za co děkovat, neboť teprve spojením nás dvou vznikl CELEK – TY a JÁ, nebo taky JIN a JANG…“

Odpověděla: „Miluju tě a děkovala jsem ti za tu první část – naučils mě nebát se začít dělat, co neumím:

Dnes začíná advent – čas, kdy nejspíš proto, že vše kolem nás se ztišuje – myslím v přírodě, jinak člověk dělá čím dál tím větší rambajz, a my – jsouce stále součástí přírody – se ztišujeme s ní a odebíráme se do sebe.

To, co tam často nalézáme, se nám vůbec nelíbí a znovu si uvědomujeme, jak jsme slabí, pokud jde o to, něco v sobě změnit, abychom konečně vyšli na světlo, abychom se otevřeli ostatním a začali s nimi sdílet svou jinakost.

Dnes začíná advent, čas, kdy se otvírají lidská srdce a jako zázrakem lidé přestávají myslet jen na sebe a více myslí na druhé, určitě je to dobré a ušlechtilé, ale není to také tím, že se tím chceme „vykoupit“ z něčeho, co pevně strážíme, jako anděl strážil Ježíšův hrob před tím, než Ježíš vstal z mrtvých a vystoupil zpět ke svému otci na nebesa? A stejně neustrážil.

Dnes začíná advent, čas, kdy začínáme přemýšlet nad otázkami, které si běžně nepřipouštíme. Čas, kdy se začínáme znovu ptát: „Proč tu jsem? Jdu po správné cestě? Jsem tu dobře – patřím sem, na toto místo, do této doby?“ Čím jsme vnímavější, tím více na nás tyto otázky doléhají. Čím se nám více zdá, že nevíme, proč tu jsme, nejdeme po správné cestě, nejsme svým okolím pochopeni, tím více se zavíráme do sebe, tím častěji volíme konečné řešení… Není proto divu, že v čase, kdy se „dává“ nejvíce radosti, člověk pociťuje nejvíc osamělosti. Proto není dobré v tuto dobu zůstávat sám se sebou příliš dlouho a často.

Dříve toto lidé velmi dobře chápali a tak v tomto čase spolu podnikali spoustu akcí, kdy táhli za jeden provaz (při takovém společném draní peří se udělala spousta dobré práce a posílily se vazby lidské sounáležitosti). Spoustu společných akcí pořádaly církve, akcí, kdy se měl člověk k tomu, aby popřemýšlel o podstatě svého bytí, ale nebyl na to sám, byl v kruhu lidí, ochotných mu bez meškání přispěchat na pomoc, ochotných mu nabídnout pomocnou ruku a nejen tu.

Faráři, farnosti, farníci tak činí dodnes a kromě toho dělají spoustu dobré práce. Přiznám se bez mučení, že v tomto ohledu nejsem vůbec dobrý křesťan, byť pokřtěný, nikdy mě to totiž nezajímalo, ale osud chtěl, že mi přivedl do cesty otce Petra Hrušku. Člověka, kterého si nesmírně vážím pro jeho lidskost a moderní přístup k člověku. Člověka, který – byť si to ani neuvědomuje – mi otevírá oči, abych mohl nahlédnout tam, kam mě před pár lety nenapadlo, že kdy zabloudí můj zrak, má mysl, má duše. 

Za následující slova mě věřící moc nepochválí, ale musím je napsat, a sice že Běžecká škola, ať už web, či akce, které děláme, se stala takovou moderní farností lidí, kteří jsou hledající a nechtějí být – stejně tak, jako jsem nechtěl být nikdy já – součástí nějaké pevně svázané komunity. Přesto ale mají touhu někam patřit, s někým se bratřit. 

Již po pár měsících fungování Běžecké školy jsem si začal uvědomovat, že moje zamyšlení, byť vlastně vznikla jako reakce na vyhoštění z blogu iDnes, jsou takovými pavučinkami, které vypouštějí pavoučci v období babího léta, pavučinky, které nás tu a tam v tuto dobu zašimrají na tváři, pavučinky, které nám sdělují, že se zase uzavírá období plodnosti a začíná období hodnocení a nového hledání.

Uvědomil jsem si, že Běžecká škola se stala a stává stále více „doménou“ lidí, kteří se cítí v místě, kde žijí jaksi vykořenění, neboť jsou jiní. „Územím“ lidí, kteří jsou jiní v tom, že v duši zůstali stále dítětem, s touhami a sny. Doménou lidí, kteří se odmítají podrobit myšlence, že: „Že vše je špatně, a že se s tím, co se kolem nás děje nedá prostě už nic dělat!“ Doménou lidí, kteří byť ve svém okolí nepochopeni, stále znovu a znovu, každý den vybíhají plnit si své sny, pomoci druhým plnit jejich sny. 

A jsem zase na začátku, tedy u našeho fb vyznání s Danou a u toho, že se člověk nemá bát dělat, co neumí. Vždyť vezmeme-li to kolem a kolem, tak člověk se sice rodí na svět se spoustou vloh, ale neumí lautr nic. Vše se musí naučit a naučit se to může jen tehdy, pokud má odvahu se do toho pustit. Že něco zkazí?

No Bože, tak to zkazí – příště už to udělá líp a než se kdo nadá, bude v tom mistr.

Přeji vám, abyste prošli letošním adventem v dobré pohodě, našli svou cestu a pokud vám mohu radit, vyrazte na ní hned, jak ji najdete, neodkládejte první krok až na Nový rok. Víte, jak to v Novém roce chodí – těžká hlava, těžké nohy… a skutek utek´!

Duchovní rozměr běhu se přede mnou rozprostře ve chvíli, kdy obuji boty a vyběhnu si, jen tak sám. Duchovní rozměr bolesti zachytím v okamžiku, kdy mi druhý nechá nahlédnout do svého života.

Nevím proč, ale právě teď mi v hlavě zazněl úryvek z písničky Jarka Nohavici: šla pravda světem a na chudé duchem se smála. Přemýšlím, proč zrovna tahle slova právě v tuhle chvíli rozvířila mou mysl, když přeci nemají nic společného ani s běháním, ani s bolestí. Ale opravdu nemají?

Pravdou je, že přiznat si pravdu, proč člověk začne běhat, přiznat ji pak i veřejně, to vyžaduje na člověku mnohdy pořádnou dávku síly – duchovní síly.

Takže pojďme a vyběhněme společně hledat prameny toho, proč člověk vezme ve chvíli, kdy už vyčerpal všechny jiné možnosti, „za vděk“ během, aby on byl tím prostředkem, co jej zbaví bolesti pramenící z dosavadního průběhu jeho života.

Pojďme vyběhnout na cestu hledání pravdy o tom, proč člověk začne běhat a proč třeba není schopen, byť na chvíli, běhat přestat nebo běhání omezit, když si skrze běhání způsobí bolest fyzickou.

Co je tím stimulátorem toho, že běh, který začal provozovat, aby se zbavil psychické bolesti, mu způsobuje novou psychickou bolest tím, že si neumí představit, že by neběhal, přestože fyzická bolest, jíž pociťuje, je natolik velká, že v jiném případě by už jen někde ležel, četl si knížku, poslouchal oblíbenou hudbu, bloumal po internetu, zkrátka snažil se zabavit, aby zapomněl na bolest?

Víme, a potvrzuje to řada příběhů ať známých osobností či „obyčejných“ lidí, že běh je svým způsobem moderní drogou. Víme, že řada lékařů, léčících alkoholiky či drogově závislé, „předepisuje“ svým pacientům běh jako lék, který jim může pomoci v jejich složité životní situaci, kdy už selhaly jiné způsoby léčby.

A ono to skutečně zabírá. Co zabírá, ono to dokonale funguje, ale? Ale pacient nesmí přestat. Bohužel, i v případě běhu jako léku je třeba jej užívat uváženě a nezvyšovat nepřiměřeně dávky, když máme pocit, že už přestává zabírat.

Běh je lék na bolest duše, na bolest pramenící z hektičnosti doby, v níž žijeme

Tuhle skutečnost si uvědomuje stále více lidí, a i když většina z nich začíná běhat, aby zhubla, aby se mohla dobře najíst a nepřibírala, tak v běhání pokračuje čím dál tím více lidí, protože je běh chytil.

Chytil natolik, že už bez něj nemohou být. Když o tom tak přemýšlím, tak jsem možná jedním z největších drogových dealerů současnosti, snad za to nebudu muset jít brzo někam do chládku, to bych asi nepřežil.

Ne proto, že bych nemohl běhat, svůj způsob hýbání se, jímž bych ukájel svou potřebu endorfinů, bych si určitě našel, ale protože by mi chyběly dálky, rozhledy až někam za obzor, pohledy do hlubin vesmíru za běhu nocí, kdy ta je jasná, na nebi se houpá stříbrný měsíc, kolem nějž tančí svůj nekonečný tanec hvězdy.

Běh má v sobě dar léčit bolesti světa, kterážto vlastnost mu je dána právě tou nekonečností, kterou může člověk skrze něj prožívat, a i když mu vlastně říká: „červíčku“, tak on cítí, že je stejně tím vším, co je před ním, za ním, nad ním i pod ním. Že je jedním se vším tím nekonečným prostorem, kterým běží.

Tohle je dobré si zapamatovat, právě tohle je tou účinnou látkou, kterou, kromě jiných, obsahuje běh, a která člověku pomáhá zapomenout na všechny bolesti světa, ty psychické i ty fyzické, za podmínky, že člověk zůstane tím, kým je a dokáže naslouchat kromě svého vědomého já i tomu podvědomému, které mu občas řekne:

člověče pomni, zastav se ve svém běhu, rozhlédni se kolem sebe, nadechni se a vydechni, nezadržuj dech, neboť dech ti pomáhá zbavovat se vnitřního napětí, pomáhá ti zbavovat se bolesti, pomáhá ti pochopit, že skrze něj do tebe vše vchází i vychází a dýchat můžeš i tehdy, když se na chvíli zastavíš, na tu chvíli, co potřebuje tvoje tělo, by se zbavilo fyzické bolesti, kterou jsi mu způsobil tím, že jsi nebyl schopný se zastavit.