Ve stáří je skryta zkušenost z prožitého životního maratonu. Když člověk uběhne maraton, má mysl prázdnou. Právě NĚCO dokázal! Dokázal něco, v co ani on sám možná nevěřil a pochopil, že věřit znamená poznat pravdu.

Když se člověk dožije stáří, má v sobě zkušenost, že v životě běží málo co podle not. Že v životě málo co běží podle našich představ, že život je neustálá zkouška, ale že i tak stálo za to ten život žít.

Když se objímají lidé v cíli maratonu (ultramaratonu), jsou prázdní a šťastní. Jsou prázdní myšlenek, které je až dosud strašily, jsou prázdní myšlenek na neúspěch.

Prožije-li člověk život aktivně, je ve stáří prost myšlenek: co jsem všechno mohl, kdyby? Je prost těchto myšlenek, protože ví, že vše v životě mít, či dosáhnout, nelze. Zklidní se a užívá si toho, co je a vlastně i toho co bylo.

Stáří i úspěšně absolvovaný maraton představují v životě člověka mezník. Tím mezníkem je zkušenost, zkušenost, že všem navzdory, sobě navzdory, něco dokázal.

Dokázal jsem uběhnout maraton, dokázal se dožít stáří, kdy ještě leccos můžu.

Pokud se člověk dožije stáří a ještě je k tomu zdravý, vitální, fyzicky zdatný, může rozdávat rozumy těm, co v toto nevěří, protože kolem sebe vidí, že lidé mnohem mladší, třeba už čtyřicátníci, začínají ztrácet životní síly a životní optimismus.

Dožít se aktivního stáří, či uběhnout maraton je zkušenost k nezaplacení, neboť jediné, zač ji může člověk získat, je jít do toho a činit!

Proto jsou děti obecně rády ve společnosti prarodičů, proto jsou lidé obecně rádi ve společnosti starších lidí. Lidí, kteří nekáží, ale vlastním příkladem dokazují, že mnohé jde, když se o to aktivně usiluje. Cítí, že starší lidé, k nim nepřistupují s žádnými nároky, prostě k nim přistupují jen jako k člověku a člověk je tvor světla žijící z lásky.

Z lásky byl stvořen a s láskou by měl být propuštěn ze světa, když naznal, že jeho čas na Zemi se již nachýlil.  

Běh a stáří jsou stavy, kterým ti, co je nezažili, nepoznali, nerozumí a tak je odmítají jako bláznovství. Je to jen a jedině k jejich škodě, neboť běh i stáří jsou ZKUŠENOST.

Zkušenost, ke které člověk musí dožít či doběhnout. Zkušenost, kterou musí na vlastní kůži POZNAT!

Bláznovství je odmítání vlastního poznání, vlastního prožitku. Bláznovství je nevydat se na cestu k poznání, protože mi někdo řekl: „TO NEJDE!“ a nedokázal mi vysvětlit PROČ.

Vysvětlit PROČ může znamenat, že druhého nechám jít jeho vlastní cestou, zažít jeho vlastní zkušenost, protože bez vlastního poznání nepřijde POCHOPENÍ.

A pochopení sebe, pochopení ostatních je to, čeho nám je nyní třeba jako soli.

Právě jsem se probudil z dlouhého, nepěkného snu. Než jsem ulehl, vzdal jsem se naděje, která mě dlouhou dobu naplňovala, napájela. Ve chvíli, kdy jsem se jí vzdal, se vše začalo obracet, ne o 45, ne o 90, ne o 180 stupňů, najednou mám pocit, že vše nabralo neskutečné obrátky, stoupám, ba přímo běžím po spirále, zatímco poslední dobou jsem se jen stále točil v kruhu.

Stále znovu a znovu se přesvědčuji o tom, že zkoušky, které v životě podstupujeme, jsou čím dál tím těžší, čím dál rafinovanější a čím dál tím méně pochopitelné.

Dokud si však do poslední chvíle zachovám chladnou hlavu, i když je mě k uzoufání, nakonec se ve chvíli, kdy si řeknu:

„Ne, mě nedonutíte, abych činil proti svému přesvědčení, abych se snažil druhého přemluvit k něčemu, co sám tak necítí, byť by mi zřejmě podlehl a nechal se přesvědčit! Ne, protože by to bylo Pyrrhovo vítězství, kdyby k tomu nedošel sám! Tímto vítězstvím bych získal jen pochybnosti, zda to učinil kvůli tomu, že jsem to chtěl já, nebo zda to udělal proto, že to tak chtěl on“ něco zlomí a ten druhý to udělá sám.

Stejně nazírám na každého, kdo ke mně přijde, proto se snažím druhé jen navádět na cestu, s tím, že jít po ní, běžet po ní, už musí sami.

Ukážu jim – naznačím, kudy cesta vede, jak správně našlapovat, běžet, dýchat, ale to ostatní musí být o nich samotných, neboť i když to tak možná necítí, tak i běh je součást jejich cesty, jejich životního poznáni. I na běhu – při běhu, se mohou dozvědět hodně důležitých informací o sobě, o svém životě, o své cestě, která je dovede k jejich cíli.

Pro to, abychom mohli cokoliv vykonat, potřebujeme motor, potřebujeme zadání, potřebujeme cíl a cestu, jak jej dosáhnout. Tohle vše se zdá naprosto jasné a naprosto jednoduché, každý z nás ale ví, že naplnění vlastních snů a cílů už většinou jednoduché vůbec není!

Každý máme svou cestu

Každý z nás musí jít/běžet svou vlastní cestou, to neznamená, že bychom neměli zkoušet nové věci, které objevili jiní/jinde, ale měli bychom je začleňovat do svého života s rozvahou, tedy ve chvíli, kdy cítíme, že tohle je pro nás to správný vořechový, že tohle nám sedí a ne proto, že to sedí někomu, koho považujeme za hvězdu. Život je takový náš „kouč“ a jako správný kouč nás směřuje, navádí na cestu, ale nikdy nám neřekne – nepřikáže: PO TÉHLE CESTĚ MUSÍŠ JÍT/BĚŽET!

Kouč – trenér, výživový poradce, psychiatr, psycholog by měl jen naznačit – ukázat, ale rozhodnutí musí nechat na vás. Velmi často však v životě narazíte na ty, kteří nejlépe vědí, co je pro vás dobré – vycházejíce z toho, že co je dobré pro mě, musí být dobré i pro tebe. Jakmile se ve vašem životě objeví takový člověk, rychle od něj upalujte, pokud vás na něco navede, tak jen na slepou kolej. Správný kouč… vás bude štvát, budete si možná říkat, že jste zbytečně vyhodili své peníze, právě proto, že vám NIKDY neřekne – UDĚLEJ TO ČI ONO, stejně jako vám to NIKDY předem nenaznačí ŽIVOT. Až ve chvíli, kdy to uděláte, až ucítíte volnost bytí, až tehdy poznáte, že to byl krok správným směrem… a to je to, oč tu běží… to objevování… to nalézání… nové objevování… nové nalézání… 

Jirkův dlouhý běh ke krátkému maratonu

Jeden příběh za všechny. Ten příběh trval dva roky, než před lety v Kladně mohl napsat svůj happy end.

S Jirkou jsem se seznámil před mnoha roky. Chtěl připravit na maraton pod 4 hodiny. Maraton si před tím „ochutnal“, ten ho chytil a tak mu chtěl přijít na kobylku. Před tím už ale hrál léta squash. V něm začal taky úplně od píky – od porážky k porážce, ale časem se vypracoval a začal vítězit. On je to takový rváček, prostě potřebuje vyhrávat, už kvůli tomu, že se s ním život v posledních letech moc nemazlil a zasazoval mu docela kruté rány, takže maraton měl být tím, v čem životu ukáže!

Bohužel takhle k životu a tím spíše k maratonu přistupovat nejde. Jirka není hloupý, jen prostě nesnáší porážky a rád vyhrává!
Takže, kromě tréninku na maraton ještě trénoval squash, mezi tím jezdil na kole a zachraňoval firmu. Na jednoho člověka docela dost. Ke všemu ještě mu při maratonu docházela energie. Ona by mu nedocházela, kdyby poslouchal. On teda poslouchal, ale protože je rváček, tak nedbal :).
Odběhl jeden maraton, druhý, třetí a všechny končily dost bídně – doběhl sice všechny, ale dostal pěknou nakládačku. Říkal jsem mu vždycky, aby to rozeběhl rozumně a pak, pokud to bude dobré, zrychlil, on však pokaždé závod rozjel a pak pomalu umíral.

Pak si dal jako hlavní cíl maraton v Athénách, na Kladno se přihlásil jen jako na „tréninkový“ dlouhý běh před ním. A světe div se, ONO TO TAM PADLO.
Protože to běžel jen jako trénink, nezávodil se sebou, rozeběhl to rozumně… běžel, běžel a běžel a bylo to tam.

No a vy máte domácí úkol: přemýšlet nad tím, proč to tam Jirkovi spadlo, když od toho vlastně ani moc nečekal?

Nic nevypovídá o našem životě víc, než to, co během něj činíme. Nejlepší pak je, když i přes všechny chyby, které během něj uděláme, si můžeme na konci každého dne říci: Díky za něj!

Na životní období se dá hledět v té nejpřirozenější podobě, tedy v té, jíž nám nastavuje putování slunce po své oběžné dráze, v podobě, kterou jsme si zvykli nahlížet tak, jak nám ji nastavují stránky kalendáře.

Můžeme se na ně dívat i z pohledu vývoje člověka od jeho narození až ke smrti.

Myšlenku podívat se na život běžce tak, aby se zde prolínaly oba tyto náhledy, jsem nosil v hlavě dlouho.

Hodilo by se začít jarem, tedy dobou, kdy se všechno rodí. Dobou, kdy ani my, rodící se človíčci, netušíme, kam nás naše životní cesta zavede. Dobou, kterou nemůžeme moc ovlivnit svým chování a tím co děláme, protože jsme odkázáni, díky své neschopnosti se o sebe postarat, na ty, co nás přivedli na svět.

Dobou, z níž si prý moc nepamatujeme, ale která většinou ovlivní celý náš další život. Je to i doba, kdy nevíme, zda to co vidíme, se skutečně odehrává tady a teď, nebo jsou to vzpomínky z předchozích životů.

Ti co jsou kolem nás si myslí, že nás mají v hrsti, ale my už víme, lépe řečeno, ještě si pamatujeme, a tak když nás učí první krůčky, snažíme se to vzít pěkně hopem a těm nemotorům, co na nás tak děsně žvatlají a slintají, při každém zdánlivém projevu naší výjimečnosti se snažíme dokázat, že toho umíme daleko víc a vůbec netušíme, proč po každém našem novém krůčku, který se nám povede, tak šílí.

Jo, kdyby věděli, že se tak snažíme hlavně proto, abychom se dokázali co nejdříve postavit na vlastní a pak…

Máte pravdu, bude to pěkně krušná cesta, než se dokážeme pořádně postavit a krůček za krůčkem vyrazit na vlastní cestu ke svobodě.
Už víme, že jsme sem přišli, abychom se vydali na svou cestu.

Mnozí nám budou vnucovat svou cestu, která je zaručeně ta nejlepší. My se ale nenecháme zblbnout a půjdeme/poběžíme dál, i když si často natlučeme a budeme stát na další a další křižovatce, nakonec ten Rubikon překročíme a svůj životní maraton vyhrajeme.

Jak jsem napsal, hodilo by se začít jarem, ale…

Za oknem je sychravo, slunce se schovalo do vodních chomáčků z naducaných mraků a tak se vydám na cestu po životě skoro od konce, od podzimu. Možná i proto, že nejvíce těch, kteří si píší o radu o pomoc, je těch, jimž už podzim pomalu klepe na vrata, ale také proto, že i v padesáti se můžeme rozběhnout za tím, nač jsme těch prvních padesát let neměli čas.

Pokud vám někdo namlouvá, že už byste se měli zklidnit a chovat se důstojně místo toho, abyste někde potili triko, nevěřte jim.

Dokážete-li v tuto chvíli třísknout do stolu, vyhodit poslední krabičku cigaret, zahodit poslední láhev, na jejímž dně jste hledali to, co tam nikdy nebylo, tedy kam směřovat své další životní kroky, věřte, že i teď si můžete změnou svého životního stylu prodloužit život až o dvacet let.

A to už přeci za to stojí. Vždyť za dvacet let můžete uskutečnit všechno to, o čem jste až dosud jen snili a nebo o tom jen mluvili.

Takže nezačnu jarem, ale podzimem.

Začněme třeba těmito slovy:

i kdyby její hlas rozprášil vaše sny jak severák,
jenž mění zahrady v pustinu. Láska vás korunuje, ale láska vás i ukřižuje – Chalíl Džibrán

Že tato slova znějí hrozivě i lákavě?

Život = cesta, neboť život je cestou, kterou směřujeme ze včerejška do zítřka, od jara do léta, z léta k podzimu a od podzimu k zimě, není hrozný, je jen spravedlivý, lákavý, laskavý, krásný a na každém kroku má pro ty, co mají otevřené oči, rozevřenou náruč a věří, přichystáno překvapení.

Tak otevřete oči, rozevřete náruč, překvapení na sebe nenechají dlouho čekat.

Běh je stav, kdy tělo nepodléhá diktátu mysli, tedy v případě, že jej mysl neznásilní! Běh je stav, kdy jsme v přímém spojení s duší, stejně jako ve spánku, proto když končíme svůj běh, jsme nabiti energií a štěstím.

To je také důvod, proč mnozí, když ucítí dotyk běhu, dotyk blaženosti, dotyk svobody a harmonie, nejsou schopni, přestože trpí bolestí těla, přestat běhat.

Běh je droga a tak je nutné jej „užívat“ s mírou odpovídající stavu jeho těla – míře jeho fyzických schopností, přiměřeně tomu, co jeho tělo dokáže v daný čas a v daný okamžik zvládnout, aniž by docházelo k jeho poškozování – aniž by docházelo k sebepoškozování.

Smrt je stav těla a duše, který již živí nejsou schopni svými smysly vnímat. Smrt je stav ZA – za oponou, za oponou života – za oponou vědomí. Stav, jehož se živí bojí, protože si nedokáží představit, co se za tou oponou skrývá – co se za tou oponou odehrává.

Smrt je stav, jehož se mnozí bojí, protože neví a ani netuší, co přijde! Je to úsměvné, když si uvědomíme, že nikdo z nás neví, co stane příští rok, příští měsíc, příští týden, příští den, příští hodinu, příští minutu, příští vteřinu. 

Smrt je mír a blaženost a odpuštění, tedy to, co živí celý život hledají, co poznali ve chvíli, kdy jejich předchozí život na zemi končil, co ještě vnímali v matčině těle, ale na co s prvním nadechnutím vlastními plícemi zapomněli. Možná i proto jsou mnohé porody tak těžké – dítě se brání, co mu síly stačí, opustit bezpečný prostor – stav bezpečí, kdy VÍ, kdy ještě ZNÁ, za stav, kdy už si bude pamatovat velmi málo, za stav, kdy bude dlouho hledat, co už mělo, co už znalo. Dítě tuší, že život na Zemi nebude žádné peříčko.

Smrt a běh mají jedno společné, a to stav těla, mysli a ducha – stav blaženosti, stav porozumění, stav harmonie, tedy to, k čemu člověk celý život směřuje – to, co měl, to, co dítě v něm znovu hledá.

Člověk touží zapomenout na všechny starosti světa, neboť jej jiní „moudří“ od jeho narození poučují, jak má žít, jak má žít, aby se zařadil, aby splňoval to, co od něj společnost žádá, aby jej měli všichni rádi, aby se stal ovcí, aby byl hodný a poslušný…

Když to nedělá, když nedělá to, co se má, tak je zlý a je nutné jej potrestat, zavrhnout – označit. Označit jako: divný, nepřizpůsobivý, hyperaktivní, odlišný… Oč lépe zní výjimečný, jedinečný, svůj…, přitom je to jedno a totéž, jen nazíráno z jiného zorného úhlu – z odvrácené strany slunce. Je to směšné o to víc, že slunce žádnou odvrácenou stranu nemá, tedy svítí na nás všechny svou přívětivou stranou, protože všichni jsme jeho děti.

Všechno zlo na zemi způsobuje nedostatek lásky. Jediné, po čem člověk bytostně touží, je láska, je upřímné a silné – přijímající objetí. Objetí, kdy se dvě těla obejmou a samovolně nechají, aby se propojila jejich nehmotná těla, jejich duše (přesně tak, jak se to děje ve filmu Avatar). Aby k tomu došlo, stačí velmi málo. Stačí k tomu, aby k sobě přistoupili dva zcela uvolnění jedinci, bez očekávání čehokoli, bez předsudků a takto si vzájemně nabídli svou náruč.

Blaženost je odpuštění

• Blaženost je odpuštění, odpuštění sobě – že nejsem dokonalý. 
• Blaženost je odpuštění, odpuštění druhým – že nejsou dokonalí. 

Co má společného běh a stáří?

Běh je zkušenost

Zkušenost, že to jde, že to běží, že je možné dokázat vše, co si člověk zamane. V poslední době se ke mně dostává stále více a více příběhů, kdy mi lidé říkají: „Je to podivné, je to přímo neskutečné, před nějakou dobou (nejčastěji se vyskytuje horizont tří let), jsem si vůbec nedovedl představit, že bych běhal, běh jsem doslova nesnášel. Pak jsem si přečetl, že běhat je tak snadné, že jediné, co pro to musím udělat, je zvednout zadek, že nutně nemusím celou vzdálenost běžet, že běh mohu s klidným svědomím proložit chůzí, a skutečnost je taková, že dnes se stal běh pevnou součástí mého života, součástí, bez níž si již svůj život nedokážu představit. Opravdu stačilo tak málo, opravdu stačilo jen zvednout ten, tehdy ještě hodně těžký, zadek! Dnes už má o 15, 20, 30, 40… kilo míň!

Stáří je zkušenost

Zkušenost, že jsme v životě něco prožili a to navzdory tomu, že nám mnozí nevěřili, navzdory tomu, že jsme si v životě sami moc nevěřili. 

Když člověk doběhne maraton, má mysl prázdnou – má mysl bez předsudků. Právě NĚCO dokázal! Dokázal něco, v co ani on sám moc nevěřil.

Když se člověk dožije stáří, má v sobě zkušenost, že v životě běží málo co podle not! Že v životě málo co běží podle našich představ, že život je neustálá zkouška, ale že i tak stálo za to ten život žít!

Když se objímají lidé v cíli maratonu – ultramaratonu, jsou prázdní a šťastní. Jsou prázdní myšlenek, které je až dosud strašily, jsou prázdní myšlenek na neúspěch. Jsou šťastní, protože popřeli vše, co jim namlouvalo, že popřeli všechny, kteří jim říkali – TO NEDÁŠ, TO NEMŮŽEŠ NIKDY DÁT!

Stáří je projevem života, stejně jako úspěšné absolvování maratonu je projevem života. Stáří i úspěšně absolvovaný maraton představují v životě člověka mezník. Tím mezníkem je zkušenost – zkušenost, že všem navzdory, sobě navzdory – jsem něco dokázal. Dokázal jsem uběhnout maraton – dokázal jsem dožít až do stáří. Obojí je zkušenost k nezaplacení, neboť jediné, zač ji můžete získat, je jít do toho a udělat to!

Proto jsou děti obecně rády ve společnosti prarodičů, proto jsou lidé obecně rádi ve společnosti lidí, kteří poznali. Cítí, že prarodiče, lidé, co poznali, k nim nepřistupují s žádnými nároky, prostě k nim přistupují jen jako k člověku a člověk je tvor světla žijící z lásky.

Z lásky byl stvořen a s láskou by měl být propuštěn ze světa, když naznal, že jeho čas na Zemi se již nachýlil. 

Běh a stáří jsou stavy, kterým ti, co je nezažili – nepoznali, nerozumí a tak je odmítají jako bláznovství. Je to jen a jedině k jejich škodě, neboť běh i stáří znamenají ZKUŠENOST. Zkušenost, ke které člověk musí dožít či doběhnout. Zkušenost, kterou musí na vlastní kůži POZNAT!

Bláznovství je odmítání vlastního poznání, vlastního prožitku. Bláznovství je nevydat se na cestu k poznání, protože mi někdo řekl: „TO NEJDE!“ a nedokázal mi vysvětlit PROČ!

Vysvětlit PROČ může znamenat, že druhého nechám jít jeho vlastní cestou, zažít jeho vlastní zkušenost, protože bez vlastního poznání nepřijde POCHOPENÍ!

Možná vám tahle krátká věta něco připomene. Jak by také ne, když jsme jí, jeden každý z nás, vypravováni na svět, ve chvíli, kdy náš duch splyne s právě oplodněným vajíčkem.

Tenhle příběh je starší, než si kdo z nás pamatuje a datuje se od chvíle, kdy planetu Zemi obšťastnil svou přítomností první člověk. Jestli to byl Adam, to už se asi nedozvíme, i když kdo ví, třeba se někdo z nás při pouti vedoucí jeho předchozími životy zpět najednou objeví v těle Adama. To pak teprve nastane šrumec.

Vstoupí a vidím

Věta, která mi uvízla nejvíce v paměti ze dávného setkání Pátečníků. Celé to vyplynulo z hovoru otce Hrušky s Julinkou, když se jí ptal, co dělá, tedy čím se živí a ona mu odpověděla, že mu to raději nebude říkat, ale pak řekla, že kromě jiného i vykládáním karet, ale že ty karty jsou spíš jen takové divadélko, které si klienti přejí. Podle mě to je i určitá ochrana před nedůvěrou, člověk spíše uvěří kartám než tomu, že do vás někdo vidí, tedy že je schopen vidět, co vás v životě čeká. Protože co je to na tom světě za pořádky, že on to vidí a já ne?

Tahle věta mi uvízla v paměti mimo jiné i proto, že jsem si uvědomil, proč byli v minulosti (hony na čarodějnice, druidy, šamany…) lidi vidoucí, vidící do budoucnosti, vidící do druhých, upalováni, mučeni a zabíjeni.

Dnes jsou znevažováni, pomlouváni, stavěni do role nesvéprávných, v podstatě zabíjeni zaživa. Je to prosté, může za to strach z odhalení. Z odhalení toho, že nejsme těmi, za něž se vydáváme. Že hrajeme nějakou roli, kterou jsme si našli, protože představuje buďto moc nebo snadný život, a člověk s vhledem přijde do stejné místnosti, kde jsme, ani se na nás nemusí koukat a vidí, že je to všechno jen nepovedené divadlo. Šaty spadnou a král je nahý.

Kdybychom se řídili všichni tím prvotním: běž a staň se člověkem, kdybychom se všichni snažili plnit své pravé role, role, s nimiž jsme na Zemi přišli, byl by na Zemi ráj a nikdo by nám nemusel říkat: chovej se, jak my ti přikážeme a pak, až skončí tvá pozemská pouť, vejdeš do ráje.

Houby s octem a ještě na kyselo. Když budeme všichni hrát své pravé role, budeme si žít ráj už tady. To bychom se však nesměli bát lidí s vhledem a museli bychom jim věřit, když za nimi přijdeme s prosbou: babo raď, když nám skutečně poradí, neb baba či děd VIDÍ, vidí víc než my, protože k tomu co vidí, nám nepomůže ani nejjasnější zrak, ale pouze vhled. Vhled, který těmto požehnaným umožňuje VIDĚT, ne se jen dívat.

Člověk byl stvořen, proto, aby se stal na Zemi hospodářem

Věřím tomu, že člověk byl skutečně stvořen k tomu, aby se stal na Zemi hospodářem, aby půdu obdělával, zušlechťoval, aby se staral o všechno živé (rostliny, živočichy) i „neživé“. Jeho posláním je Zemi sloužit, aby zde nebyl porušován vesmírný řád, aby zde vše žilo a koexistovalo ve vzájemné harmonii. Člověk nebyl stvořen, aby panoval a předělával Boží dílo – dílo přírody, ale jedině ke službě. 

K čemu byl stvořen politik?

Politik byl stvořen též ke službě. Tedy nejdříve politici nebyli, byli stařešinové a rada moudrých, která sloužila za pomoci svých vědomostí a zkušeností ostatním tak, aby rod přežil a mohl růst. Aby vyrostli Zemi nový hospodáři, kteří ji dále zušlechtí a pomohou jí každé jaro znovu rozkvést a přivést na svět další živé tvory. Kteří každé léto sobě odpočinou, aby pak na podzim mohli sklidit úrodu a připravit se zimu.

Pak přišel na scénu politik. Původní jeho funkcí bylo sloužit svému lidu. Lid si jej zvolil, aby zajistil, že to co si lid přeje, bylo naplněno, aby se mohl plně věnovat své práci pro zušlechťování Země.

Co se ale nestalo, politici se vymkli kontrole a stali se z nich páni, kteří vládnou bez toho, aby se zajímali, co si lid žádá, co lidu a zemi slouží k dobru. 

POZOR, tohle není apel na to, aby se vrátil socialismus, či nedej Bože komunismus či jiné diktatury, ani náhodou. Kdo by si to takto vykládal, se zlou by se u mě potázal, protože: rovnost, svornost bratrství – není o stejných žaludcích.

Čistému vše čisté

Plní-li člověk na Zemi úlohu, s níž na svět přišel, plní ji natolik dobře, že ostatní mají pocit, že vlastně nic nedělá. Že vše, co činí, mu jde jakoby samo. Nevidí tu spoustu práce, kterou udělá, protože tenhle člověk dělá všechno s nadšením a láskou. Není upocený, uondaný, znechucený, jen se na všechny usmívá a životem si jen tak, jako by nic pluje.

S většinou lidí si rozumí, protože k nim přichází s čistou, předjímáním nezatíženou myslí. Přichází k nim a vidí je čisté, takové, jací přišli na svět, vidí je jako hrající si a smějící se děti. Když mu provedete něco špatného, brzy se z toho otřepe a jde si dál svou cestou, proč by měl řešit vaše nedospělé problémy, když vy sami je nechcete řešit, když vy sami se nechcete podívat pravdě do očí a stát se JEDNÍM, splynout v jedno s universem a ostatními, stát se hospodáři, stát se těmi, kdo obdělávají i sklízí, těmi, kteří se radují i pláčou, stát se čistými, jimž je vše čisté.

Jo, a také si uvědomují, že z jednoho koláče, se musí nakrmit všichni a ukousne-li si někdo větší díl koláče, na jiného zbyde díl menší, či žádný a začne problém – VELKÝ PROBLÉM!