Proč běhám? Protože miluju život! Běhám, protože miluju pohyb a bez něj bych byl mrtvý muž! Lidská populace, hlavně ta moderní západní, postupně vymírá, mnohé už nebaví nic, ani milování. Vliv globalizace (importování života západní civilizace do rozvojových zemí) bude postupně znamenat i jejich vymírání. Že vám to připadá smutné? Je i není. Nakonec se totiž vrátí na Zem rovnováha a s ní možná i ráj.

Proč člověk běhá?

Je tisíc důvodů, proč člověk běhá, přitom by stačil jen jeden, a sice protože mu běh dělá dobře a to bez ohledu na to, jestli se mu běhat chce, nebo ho k tomu něco pudí.

Už jste se někdy vážně zamysleli nad tím, proč vlastně běháte?

Pokud položím tuhle otázku sobě, tak budu muset upřímně odpovědět, že vlastně nevím! Už si totiž nepamatuji ten prvotní impuls, který mě k běhání přivedl.

Teda pamatuji si, že to byl můj kamarád Jirka, který mi řekl o závodě, který se běží na cestě u hájovny v Pražském lese a protože to bylo jen, co by člověk doběhnul, tak jsem tam šel a svou kategorii mladších žáků vyhrál.

Ale jestli jsem tam běžel jen proto, že mě běhat bavilo, že jsem běhal docela dobře, nebo proto, abych se stal běžcem – závodníkem, tak to už si tedy rozhodně nepamatuji.

Pamatuji si, že mě to vítězství nadchlo, pamatuji se, že jsem se pak začal připravovat v atletickém oddíle s panem Jiřím Babuškou, který se tak tímto stal mým prvním trenérem.

Pamatuji si na krajské kolo běhu Mladé fronty, které se běželo v parku Dobříšského zámku, a že tam jsem dostal pěknou nakládačku a skončil předposlední.

Pamatuji se, že když jsem pak přijel domů, dostal jsem doma od otce pěknou držkovou a asi i nějakej ten pohlavek, že jsem nešel na kytaru, kde jsem měl zaplacenou hodinu a raději běhal po všech čertech a ještě dělal ostatním stafáž.

Pamatuji se na to, že pak už mě běhání nikdy nepustilo, že mi začalo být málo, co nám trenér nakládal a začal si přidávat tréninky sám.

Běhal jsem při tom po lese, po pastvinách, běhal jsem povětšinou sám, protože kamarádi, i když taky běhali, až tak téhle mojí vášni nepropadli.

Běhal jsem ráno, běhal jsem večer, když jsem si nestačil odběhat sebou naordinovanou dávku přes den, protože jsem běhal za holkama, odběhal jsem si to v noci, třeba i o půl.

A když jsem věděl, že další den budu mít zase rande, tak jsem si šel lehnout jen na pár hodin (doslova) a ve čtyři ráno jsem už běhal zase.

Je fakt, že jsem se takhle docela pěkně vyběhal. Nikdo mě neučil, jak mám běhat, nikdo mi neříkal, co mám běhat, prostě jsem běhal a i proto, že jsem byl malý vzrůstem a běh mi pomáhal se vytáhnout i na daleko větší kluky.

Mějte krásný jarní den a užijte si ho v běhu, nebo jakémkoliv pohybu, abyste ten ráj mohli zažít v plné síle, optimismu, svěžesti a radosti!

Běh na dlouhou trať, běh na dlouhou trať? Co to je? To už jsem někde slyšel. To je jako že někdo běží a ostatní jej sledují dlouhým pohledem, dokud jim nezmizí kdesi v nedohlednu? 

Myslím si, že tohle přesně napadne většinu lidí, kteří si přečtou nebo uslyší: život je běh na dlouhou trať. Děje se tak i z toho důvodu, že většině lidí se nechce na výsledek dlouho čekat. A běhat?

Tak to už vůbec ne. Proč věci odkládat, když je možné mít je vyřešené hned. Proč bych měl někam běhat, potit se, když mi stačí sníst zázračnou pilulku, která ten tuk, co jsem si v těle dokázal za léta života nastřádat, slupne a ani se neolízne. A co víc, já se při tom ani nezadýchám. Tak kam bych se hnal.

Bohužel. Tak jako nefungují zázračné pilulky, když k nim člověk nepřipojí pohyb a s ním spojené dýchání až zadýchání se, tak také většinou v životě nefungují řešení, kdy člověk nepřiloží ruku k dílu. Jak se říká: „Něco za něco“. Když nic nevložíš – nic nedostaneš. I ta výhra ve sportce je závislá na tom, že si člověk vsadí – vyplní tiket, ten podá a zaplatí. Takže minimálně musí učinit tři úkony. ŽIVOT NÁM PROSTĚ NIC ZADARMO NEDÁ! A proč by taky měl?

Vždyť my mu zadarmo taky nic nedáváme!

Takže nazujte maratonky a vyběhněte (vyznavači bosých nohou to mají jednodušší, těm stačí dát jen pokyn: vyběhněte) – život je totiž běh na dlouhou trať, takže rozhodně stojí za to se naučit běhat. Nevíte kde? V Běžecké škole vás to naučíme.

Nebojte se být příkladem, i když to znamená, že jedni vás budou obdivovat, jiní špinit a zatracovat a zbytku budete putna.

Vlastní příklad je jak voda. Voda v létě, voda v zimě.

Voda je schopná po kapkách rozleptat tvrdý kámen a v zimě, když ve vytvořené štěrbině zmrzne, se roztáhnout a kámen roztrhnout. Do roztržené štěrbiny napadá prach, listí, zapadne semínko.

Prach a listí vytvoří pro semínko lůžko, dodají mu živiny, ochrání jej proti vysušení a ze semínka vyroste krásný strom nebo nádherná květina, a my můžeme žasnout nad dalším zázrakem přírody, životem v jeho plné nádheře tam, kde bychom jej vůbec nečekali, protože podmínky na tomto místě nejsou dle nás k životu.

S námi lidmi je to naprosto stejné. Nejdříve se musíme vzdát toho nejcennějšího, po čem prahneme, vytvořit ve své duši, ve svém srdci prázdno. Prázdno neznamená, že jsme bez ducha, bez života – jen chvíli tak působíme. Pak z čistého nebe zahřmí – uhodí blesk, který znovu zapálí uhasínající život v našem srdci, obnoví naši touhu po životě, po lásce, po naději, po kráse.

Chvíli stojíme, nemohouce popadnout dech, bojíce se šáhnout si na to, čeho jsme se právě vzdali, abychom to náhodou nezaplašili.

Stojíme, modlíme se či meditujeme a hlavně moc a moc a moc děkujeme, že naše přání bylo vyslyšeno.

Foto: Jana Mensatorová Bez frází

Přichází se železnou pravidelností rok co rok ve stejnou dobu. Už bychom si na ní tedy mohli zvyknout. Přesto se zdá, že letos je urputnější a větší než jindy. O čem mluvím, o jarní únavě.

Období, které nyní nastupuje, je obvykle provázeno jarní únavou. Mohlo by se zdát, že je to v rozporu s tím, že přibývá slunce, že se den prodlužuje a nejen já říkám, že slunce je tím, co nám energii dodává.

Ve vztahu k jarní únavě se však zdá, že nám jí spíše vysává. Čím to je?

Jednak tím, že se nám té sluneční energie nedostávalo celé dlouhé měsíce předtím, tudíž jsme vysosáni a nyní, když nastává sluneční hodokvas, si tělo vybírá svůj čas, aby se dobilo.

Je to i tím, že s přibývajícím dnem se snažíme více hýbat, tím pádem nejenže vydáváme více energie, ale tělo mnohých z nás není na pohyb, poté, co jsme s ním maximálně šetřili, zvyklé. Jaký pak div, když nám vystavuje STOP a říká: Posečkej, cizinče a dej si chvilku pauzu, až doplním baterky, hneme sebou společně dál.

Proč cizinče? Protože jej moc neznáme!, jinak bychom se k němu chovali ohleduplněji a zaměstnávali jej pravidelným pohybem a ne jen tehdy, když najednou zjistíme, že je na čase hnout zadkem.

Ale nic se nebojte, nepřestávejte se hýbat, vše se v dobré obrátí, i vy se s vaším tělem stanete kamarády, protože v životě ani v běhu není nic nemožné…

A proč to letos zvládáme hůř než jindy? Určitě se na tom podepsali dva roky s covidem, Vladimír nám taky dává pěkně zabrat a v neposlední řadě, teplé dny se střídají s chladnějšími, často se mění se tlak a tělo si tak připadá jak na kolotoči a nedokáže se s tím rychle srovnat.

Takže na mnoho lidí padla depka, těžká jak pořádný balvan.

Jsem velmi jednoduchý člověk, řídím se celý život zásadou: jestli člověk touží v životě něčeho dosáhnout, neměl by moc přemýšlet o tom, jde to – nejde to, ale jít a udělat to. 

Ano, existují limity, které nám mohou nakonec náš záměr zhatit, ale dokud o nich nevíme, dokud o nich nepřemýšlíme, mají nad námi malou moc. Tím, že začneme nad nimi přemýšlet, rozpitvávat je, začneme je krmit, stávají se většími a většími, až vyrostou do obřích rozměrů a rozdrtí nás. 

Když o nich dopředu nevíme a ony se objeví, tak se jim postavíme, když budeme mít kliku, odstraníme je z cesty, když nebudeme mít kliku, tak je obejdeme. Protože jsme však už na cestě, z níž se nedá vrátit, pokračujeme dál.

Ten problém, který jsme nebyli schopni vyřešit, byl jen zkouškou, jestli je naše odhodlání dosti silné, jestli cíl, za nímž jsme se vydali, za to stojí, nebo jsme na cestě někde udělali chybu, i to se stává. 

Dneska je tomu právě naopak. Bez moderních technologii neuděláme mnohdy ani krok. Proč bychom přeci chodili, běhali, či jinak se hýbali, když to nic, nikdo, nezaznamená.

Problémem moderních technologii je představivost. Abych to vysvětlil. Existuje spousta věcí, které jsou nad slunce jasnější, ale náš předchozími zkušenostmi, výchovou, strachem z vykročení, po námi dosud neprobádaných stezkách, zamlžený zrak nám nedovolí je ani vyzkoušet.

Když má člověk strach z něčeho nového, vůbec nic neriskuje, pokud se do neznámého terénu vydá v duchu, pokud si vizualizuje situaci, do níž se bojí vkročit.

Jak vizualizace funguje? Docela prostě. Každou naši myšlenku, každou informaci, kterou zachytíme svými smysly, přemění náš mozek v reakci.

Prostě tahle informace nás nenechá chladnými, i když třeba na první pohled to tak vypadá, protože chceme, aby to tak vypadalo.

To však ještě, jak sami všichni dobře víme, neznamená, že to tak je.

Sledujeme-li napínavý film, začnou se nám potit ruce. Prohodí-li někdo blízko nás necudný vtip, reaguje na něj někdo zrudnutím, někdo se snaží v tu chvíli jakoby nebýt.

Dostaneme-li e-mail či SMS, jež nesou zprávu, kterou zrovna nechceme znát, vytočí nás to do nepříčetnosti a často hned neadekvátně reagujeme. Krevní tlak stoupá, srdce se rozbuší.

Naproti tomu příjemné zprávy z nás udělají radující se dítě, při pohledu na milovaného člověka zjihneme. No a právě tyto skutečnosti se využívají v technice vizualizace. Vizualizovat neznamená nic jiného, než umět se dívat dovnitř.

Navozovat si v představách pocity, které nám jsou příjemné, které nás navádějí na pozitivní vlnu.

Nemůžete si ráno vyběhnout na vaši oblíbenou trasu, při níž sledujete východ slunce, který vás vždycky dostane a nastartuje do nového dne.

Jste dlouho v práci, a tak nebudete moci vyběhnout na svůj běh, při němž se vám odplaví všechny pracovní starosti, hlava se vám vyčistí a vy celí dychtiví se pak těšíte na večer s partnerem, dětmi, přáteli…

Je to sice nepříjemné, ale 5 minut návštěvy vašeho vnitřního světa, kde si tyto obrazy vyvoláte, vám protentokrát pomohou se dostat do stejného rozpoložení. Tak na co čekáte, vyběhněte svým vnitřním obrazům vstříc!

Velikonoce jsou svátky, kdy naše trpělivost má zelenou. Posuďte sami, umět si představit, že se člověk nechá ukřižovat, aby se obětoval za jiné a pak si klidně vstane a odletí si ke svému otci, aby z výšky mohl sledovat, jak lidstvo jeho oběť využije, to chce silnou víru a představivost.