Když jsem si 18 dní před startem Zermatt ultramaratonu natrhl na Poutním maratonu před deseti lety při pádu stehenní sval, měl jsem za to, že Zermatt ultramaraton mohu už podruhé odpískat. Poprvé se tak stalo před dvěma lety, když se mi z ničeho nic šprajcla achilovka.

Po anabázi v nemocnici, kdy mi byly nabídnuty jako jediný prostředek léčby berle, jsem si řekl, že vezmu léčení do svých rukou a bude to kombinace klidu a pohybu. To v praxi znamenalo to, že se nebudu pokoušet v žádném případě běhat a zkoušet, jestli už by to nešlo. Stejně to nešlo, protože stehno bylo tuhý jak flaksa ze stoletý krávy, ale že budu chodit, aby svalem proudil dostatek krve a mohl tak co nejrychleji srůst. 

Před týdnem (12 dní po pádu) jsem začal mít choutky. Napětí ve stehně povolovalo a mohl jsem už celkem dobře chodit. Začala mi v hlavě uzrávat myšlenka, že na závod půjdu (a to doslova), a půjdu až kam to půjde. V úterý jsem si udělal v Praze malý test. Měl jsem tam nějaké běhání a tak jsem si řekl, že místo, abych použil k přesunu MHD, dám to pěšmo. Bylo z toho pěkných 15 km, v průměru 5,7 km/hod., tedy přesně v tom průměru, který jsem potřeboval udržet, abych za časový limit 8 hodin Zermatt ultramaraton ušel.

V hlavě jsem měl jasno – ujdu to

V pátek jsme dali s Danou, Michalem, Martinem, Martinou a Hankou regeneraci v Kneippových lázních na Zum See, doplnili tekutiny a energii. Konečné vyladění nemohlo být lepší. Když jsme šli na Zum See, tak jsem zkusil do kopce párkrát popoběhnout a ono to šlo, dokonce bez bolesti. V hlavě to začalo znovu šrotovat: „Že by to šlo i běžet?“ 

V sobotu ráno jsme odjeli do St. Niklaus, odložili batožiny a šli na start. 

Odstartováno.

Pestrobarevný had běžců a běžkyň se rozeběhl, já s ním. Moje radost trvala tak vteřinu, s prvním krokem jsem ucítil bolest v podkolení. Uvažoval jsem, že přejdu do chůze, ale jděte, když kolem vás se valí živá řeka a probíháte městečkem. Druhá myšlenka byla, že to otočím a půjdu domů. Pak jsem si ale vyhodnotil, že mě nebolí natržené místo, ale že bolest způsobuje krevní sraženina, takže z hlediska funkce to není nebezpečné a rozhodl jsem se, že jí nepodlehnu.

Bolelo to tak 3 kilometry, a pak bolest začala pozvolna ustupovat. Tempo jsem měl dobré – 8 min/km, což mě taky povzbuzovalo. Kolem 17. kilometru se trať odklání ze silnice a zpevněných cest do složitějšího terénu, což noze nedělalo moc dobře, ale spíše to bylo ovlivněno psychikou – měl jsem obavy, abych nezakopl o nějaký šutr a nešel k zemi. Pozitivní na tom bylo, že lidé kolem mě začali chodit, takže jsem mohl bez toho, abych si připadal blbě, přejít do chůze i já.

Zermatt

Základní cíl splněn, jsem v Zermattu a Matterhorn to vidí.

V Zermattu je za účastníky maratonu polovina vzdálenosti, tedy půlmaraton. Nevím, jestli to bylo ovlivněno tím, že mým prvotním cílem, který jsem si dal, když jsem se rozhodl nastoupit, bylo, že bych byl rád za to, dostat se sem, nebo tím, že jsem 18 dní neběhal, nebo tím, že je zde člověk v nadmořské výšce 1600 metrů, ale prostě jsem dokonale vytuhnul. 

Zermattem jsem se proploužil a uvažoval, jestli má cenu se trápit dál. Na časový limit jsem měl ale náskok celou hodinu, tak jsem prostě dával nohu před nohu a šel. 

Na 24. kilometru začíná trať pěkně stoupat. Zatímco spoluchodci kolem mě to nesli zjevně nelibě, pro mě to bylo, jako když mě polije živou vodou. Sílu mi dodávalo hlavně to, že jsem ucházel jednoho za druhým. Tohle stoupání má 8 kilometrů, pořád jsem si držel „rychlost“ 6 km/hodinu, tedy každý kilometr šel 10 minut. Začal jsem si říkat: „Je to tam“, ale ještě jsem si to měl zasloužit.

Teď už to dám až na Gornergrat

Na 32. kilometru se sbíhá k jezírku a pak následuje poměrně strmé stoupání po hodně kamenité cestě. Naposledy jsem si tady musel na chvíli sednout. Tentokrát jsem šel vesele dál. Na 34. kilometru se trať vrací na širší udržovanou cestu. Přešel jsem do indiánského běhu a těšil se z ubývajících metrů. Na 36. kilometru je občerstvovačka, kde je možné se nechat i namasírovat. Masáž jsem odmítl a šel dál. Volal mi Michal, že je v cíli, a kde že jsem já, tak jsem mu to řekl a dodal: „TEĎ UŽ TO DÁM až na Gornergrat!“ 

Sotva jsem zavěsil, tak mi ztuhla na kámen obě lýtka. Měl jsem pocit, že udělat rychlejší krok, tak mě do obou chytnou křeče. Navíc úsek, na kterém se to stalo, je hodně kamenitý, takže i bez takovýchto problémů má na něm člověk problém si nezlámat nohy.

Říkal jsem si: „Prostě pomalu jdi, to musí povolit“. Moje tempo se zpomalilo na 4 km/hod. Upajdal jsem takhle 3 kilometry a pak to povolilo stejně náhle, jako to přišlo. Byl jsem na 39. kilometru, v místě, kde začíná na maratonu nejobávanější stoupání podle zubačky. Tohle místo mám ale na celém Zermatt maratonu nejradši, protože cíl je již na dosah a ty 3 kilometry kopce beru jako třešničku na dortu na téhle nádherné trati.

S novou vervou jsem vykročil vzhůru a vpřed. Volal mi Zdeněk Dančo, který pak konstatoval, že jsem objevil léčebný prostředek na natržený zadek a sice absolvování Zermatt maratonu. V pohodě jsem se dostal na 42. kilometr, do místa, kde do cíle maratonu to je 195 metrů a do cíle ultramaratonu pak 3695 metrů. Bez váhání jsem odbočil na Gornergrat. 

JO! TENHLE MARATON, TUHLE MEDAILI, TOHLE FINIŠERSKÉ TRIKO JSEM SI FAKT ZASLOUŽIL!

Před sebou jsem daleko nikoho neviděl a za sebou také ne, přestože jsem v tom 3 kilometrovém stoupání předešel pár borců s červenými čísly, tedy čísly, odlišující maratonce od ultramaratonců. Zhruba po kilometru stoupání jsem začal docházet pár svých druhů, které jsem záhy předešel. Najednou se přede mnou objevila cedulka 44. km, to značilo poslední míli závodu. Stejně s cedulkou se mi ale naskytl pohled na závěrečnou část trati.

Z časového limitu mi zbývalo 40 minut. Borci přede mnou spíš postávali, než šli, připadal jsem si jak někde na treku ve velehorách, nějak mi v tu chvíli nedošlo, že v nich skutečně jsem. Stoupám tempem krok sun krok, ale nezastavuju. 44,5, 45, hlásají následné tabulky. 

100 metrů před cílem se jde do schodů. Poprvé za celou trasu cítím natržené místo ve stehně, pomáhám si i rukama a vytahuji se nahoru za zábradlí. Zbývá posledních 80 metrů vzhůru do nebe. Spíkr v cíli a přihlížející diváci mě povzbuzují. 

Procházím se zdviženýma rukama nad hlavou je mi neskonale – JO! TENHLE MARATON, TUHLE MEDAILI, TOHLE FINIŠERSKÝ TRIKO JSEM SI FAKT ZASLOUŽIL!

Mistr není ten, který vám říká, že máte dělat to či ono, protože tak je to správné, tak to má byť :)! Mistr učí příkladem. Posluchač jen sedí, jde nebo běží a naslouchá, vnímá gesta, vnímá pohyby Učitele a nesnaží se pochopit, co a proč to Učitel dělá. Pouze se to snaží procítit všemi smysly, kterými nás příroda obdařila.

Mistr není ten, kdo o sobě říká: Přijďte ke mně, já vás naučím žít, žít v souladu se sebou samými, v souladu s ostatními bytostmi, v souladu s přírodou.

Mistr tohle nikdy neřekne, protože toto naučit nelze a Mistr ví, že tohle vás nikdo nikdy naučit nemůže, že jediný, kdo vás to může naučit, jste VY sami.

Zrovna tak VÁS nikdo nikdy nemůže naučit jak zhubnout, jak se dostat do kondice, běhat, skákat, cvičit, pokud myšlenka na to, TO udělat, neuzraje ve VÁS. Dokud nepřestanete přemýšlet nad tím, proč to všechno je tak, jak vám učitel – cvičitel – instruktor – kdokoli, kdo vás něco učí, ukazuje – vysvětluje a nezačnete TO DĚLAT. Dělat, protože cítíte, že jedině takhle je to správné, protože jedině tak to může fungovat – prostě, že se tomu PODVOLÍTE, přestanete s tím bojovat a snažit se tomu všemu přijít na kloub, teprve pak dosáhnete cíle – výsledku.

Rozdíl mezi učitelem a Učitelem neboli Mistrem je v tom, že učitel jen učí, co se napapouškoval. Naučil se, že to tak funguje, nebo že by to tak mělo fungovat, protože vědci zjistili, že to takto funguje. Vědec na rozdíl od Mistra nejde po podstatě života, vědec touží ostatní přesvědčit, že ví, jak to funguje, že přišel na to, jak to funguje. Vědec se snaží poznat svět skrze nejmenší částečky, myslíce si, že poznám-li jednu malou titěrnou částečku – princip jejího fungování, pak poznám další částečku, další a další, jednoho dne z nich složím celek a poznám, jak funguje ŽIVOT. Problém je v tom, že ve chvíli, kdy „zjistí“, jak funguje ta malá částečka, objeví, že ta je složená ještě z menších částeček a pro to, aby mohl pochopit tu SVOU částečku, musí přeci pochopit tu částečku, kterou objevil, že jí obsahuje. A tak místo aby se začal vyhrabávat napovrch – k samé podstatě ŽIVOTA, zahloubává – zahrabává se stále hlouběji, k PRDU, protože takto objeví jedině prd :). Takže učitel vás naučí prd, protože on učí to, co objevila věda a jak jsme si vysvětlili, věda ve své podstatě může objevit jen PRD. 

Mistr s velkým „M“ je také zároveň Učitel s velkým „U“ a jde na to zcela jinak.
První co dělá je, že nic nedělá. Tedy, nesnaží se nikoho přesvědčit, že věci fungují jak fungují, že život funguje jak funguje, on prostě jen chodí, běhá, plave, cvičí, dívá se, jí, spí, rozmlouvá – ŽIJE. Nepřemýšlí nad tím, jak správně žít, aby byl v souladu sám se sebou a se vším, co jej obklopuje, ON JE v SOULADU se všemi a se vším, co jej obklopuje.
Pokud se zdá, že není s někým v souladu, tak jedině proto, že ti, co se staví proti němu, aniž by ON tomu nějak „nahrával“, tedy kromě toho, že je irituje, že je v POHODĚ, se snaží, protože mají samozřejmě SVOU PRAVDU a tu potřebují PRODAT, HO pošpinit, zničit, zašlapat do země, aby nestál v cestě JEJICH VĚHLASU, jejich slávě, jejich MAMONU.

Mistr s malým „m“ je vykladačem. Umí perfektně vysvětlit, jak věci fungují, jak život funguje, podle toho, jak to někdo zjistil, a nemusí to být nutně vědec, který to zjistil. Prostě učitel umí skvěle naučit, skvěle odpapouškovat, co se on sám naučil, ale bohužel ještě NEPOCHOPIL, jak TO funguje. Teprve, když tento učitel POCHOPÍ, stane se Učitelem. 

Mistr – Učitel – nikdy nepůjde mezi lidi a nebude jim říkat: „Já jsem Učitel, já jsem Mistr, následujte mě a POCHOPÍTE. To Mistr – Učitel nikdy neudělá, nemůže to udělat, protože VÍ. Protože ví, že toto nelze. 

Nikdo vás nikdy nic nenaučí, pokud se nerozhodnete, že se to naučíte, pokud ve vás toto rozhodnutí neuzraje, pokud se svému rozhodnutí plně nepoddáte, nepřestanete s ním jakýmkoliv způsobem bojovat. Prostě půjdete, poběžíte a budete ŽIVOT jen pozorovat a žít, přestanete s ním bojovat, protože nad ŽIVOTEM nelze vyhrát, ŽIVOT můžete „jen“ ŽÍT!

Nenechte se ošálit zástupy žáků, kteří následují různé mistry – učitele, tito mistři pochopili jediné, pochopili „Jak manipulovat davem!“ Dejte dítěti hračku a je vaše. Prostě pochopili, co si lid žádá, po čem prahne, po čem touží. Že lid prahne, touží po tom být v klidku, prostě si jen tak užívat života, bez toho, aby musel pro to něco složitého podnikat. A tak jim to dáme. Paradoxně pak TI, co následují mistry a učitele, zjišťují, že toho nějak musí dělat čím dál tím víc. A toho klídku se jím dostává čím dál tím míň. Jasně, protože mistr – učitel ví, že dítě, které si hraje – NEZLOBÍ, a tak mu ordinuje jeden úkol za druhým, dává mu další a další hračku, aby neměl ani na okamžik čas přemýšlet. Hlavně proto, aby Bože můj ho náhodou v té chvilce klidu nenapadlo, že je to všechno pěkná levárna!

A tak náš človíček následuje mistra – učitele, pomalu a jistě přichází o veškerý svůj klídek, o veškerý čas, který by měl věnovat ŽIVOTU, nakonec to s ním dopadne stejně jako s tím vědátorem, co chtěl objevit podstatu života a objevil PRD.

Ale nezoufejte, je tu jedna šance. Každý má svou šanci, a život nedává jen druhou, třetí, čtvrtou, pátou, šestou, sedmou, osmou, devátou, desátou, jedenáctou, dvanáctou …šanci. Život svého človíčka miluje, protože každý jeden človíček, stejně tak jako každá jedna bytost, je jeho součástí a ŽIVOT nerozlišuje, jestli tenhle človíček, tahle bytost je jeho větším oblíbencem, než tenhle človíček, tahle bytost. Dává každému tolik šancí, co si zaslouží :). 

A tak jednou přijde chvilka, kdy se každý najednou v tom běhu života zastaví, odhodí hračku, podívá se z okna, uvidí slunce, uvidí mraky, uslyší vítr, ucítí vůni a řekne si: „K čertu s tím vším, za čím jsem se až dosud pachtil jen proto abych si mohl užívat klídku, abych si mohl užívat života s těmi, které mám rád, které miluji, a pro něž jsem si říkal, že to všechno dělám a při tom jsme nedělal nic jiného než žil podle přikázání druhých – pro co já to vlastně žil?…

Otevřu-li kterýkoliv časopis zabývající se zdravím, zdravým životním stylem, wellness, či čtení pro ženy, získávám dojem, že náš život žijeme jen proto, abychom hubli.

Nabývám dojmu, že buď tyto časopisy nemají o čem psát, nebo že jejich redaktorům a spolupracovníkům dochází nápady, nebo a to je ještě horší, si neuvědomují škodlivost svého počínání. 

Proč škodlivost? Protože čím víc se o tom, že je třeba hubnout, mluví a píše, tím více se do univerza posílá informace o tom, že jsme nezdraví. Neschopní sami poznat, co je pro nás dobré a tak potřebujeme tisíce a jednu informaci, abychom se sami v sobě vyznali.

Schroustáme-li stou informaci, co jíst, jak jíst, kdy jíst, nebo naopak co nejíst, kdy nejíst, jak nejíst, zapomeneme, co bylo v té první. Nebo nezapomeneme, ale vše se nám to v hlavě pomotá a všechno to pěkně smícháme, prohněteme a kyneme a kyneme a kyneme. A čteme a čteme a čteme si dál o tom, jak máme hubnout. 

Není to otázka jen dneška, o hubnutí se mluví a píše pořád. Taky o čem se pořád bavit, když už jsme probrali počasí, manžely, manželky, dětičky, babičky, tchýně a tchány, milenky i milence a všechny známé. Navíc, je to náš osobní problém, ta váha pořád ne a ne s námi spolupracovat a její rafička je stále na číslech, která se nám vůbec, ale vůbec nelíbí.

Neměli bychom se ale na celý problém dívat z jiného úhlu? Tedy spíše měli bychom se na vše podívat, abych nepsal v záporu, z pohledu, jak jsme na tom s energii. Jestli máme dostatek energie pro to, co děláme. Dostatek energie na své záliby, abychom byli zdraví. Jestli máme o kilo, dvě či pět více je vcelku jedno. Deset či dvacet kilo navíc už je samozřejmě problém, který stojí za to s ním něco udělat. Ne však pomocí diety, ale za pomoci aktivního přístupu. Aktivním přístupem myslím pohyb. 

Že jste rádi, že vůbec žijete? A ještě byste měli cvičit, běhat, skákat, plavat, jezdit na kole nebo jen chodit? A o tom to je, vážení. Hubnutí vám nepomůže, je to jen slepá ulička, pokud jej řešíte jen tím, že se snažíte méně jíst- jíst zdravě. Jezte stejně a začněte energie více vydávat, začněte se více hýbat. Zapomeňte, že máte zhubnout a začněte být fyzicky aktivní. Změňte negativní přístup za pozitivní, to je jediná cesta, jak vyjít z tohoto začarovaného kruhu.

A jak by měly znít názvy článků přinášejících informace, jak získat zpět zdraví, fyzickou kondici a psychickou pohodu? 

Místo:

„Zhubněte s během, jógou, spinningem, plaváním, na kole, ve fitku, na horách“, by se mělo psát: „Získejte chuť do života a vitalitu během, jógou, spinningem, plaváním, jízdou na kole, ve fitku, výlety po horách“.

Léto. Dovolená, prázdniny, slunce, hory, lesy, voda, nekonečné prostory, neomezený čas věnovat se sobě, trávit chvíle s těmi, co máme rádi, číst si, poslouchat hudbu, poslouchat šumění vody, ševelení stromů, zpěv ptáků, kuňkání žab, houkání sov, pozorovat dravce v letu… To vše skýtá ten blažený čas, který právě nastává.

Pohyb je tím, co hýbe světem a jen on dokáže, že se v životě budete cítit zdraví a silní jsem napsal v názvu tohoto svého zamyšlení. Jakou spojitost má pohyb, respektive to, co tvrdím, že dokáže, s tím ostatním? 

Spojitost tu je a to velmi intenzivní, neboť vše uvedené v prvním odstavci můžeme prožívat v pohybu, stejně jako to vše, snad kromě dovolené (tu v té době ještě naši prehistoričtí předci neznali), prožívali první lidé a člověk ještě dlouhou část své existence na zemi. Teprve až s příchodem průmyslové revoluce se to celé nějak zvrhlo a člověk, místo aby rozvíjel své schopnosti, začal soustředit svou pozornost na vše, co jej od sebe samého oddalovalo.

Dnes ale nechci mluvit o schopnosti intuice a schopností spíše psychických, ale o schopnosti se hýbat, která byla člověku dána darem, jako všem ostatním tvorům na Zemi i ve vzduchu. A možná v tom je ten problém, že schopnost pohybu byla dána v jisté míře všem tvorům, kdyby byla dána jen člověku, tak by znamenala jeho výsadu, jeho jedinečnost, možnost povýšit se nad ostatní tvory, ale takhle? K čemu je vlastně dobré se hýbat, copak jsem nějaké zvíře, pták či hmyz, kteří se musí lopotit a to usilovně od slunka do slunka, aby mohli přežít? Mně byl dán mozek, abych se mohl toho znevažujícího pohybu zbavit, vymyslet a posléze zkonstruovat pomocníky, kteří udělají vše za mě a já si budu všeho toho blahobytu moci užívat někde v přepychovém prostředí a buď sedět někde pěkně na pozadí, nebo, když budu mít chuť, tak dobrá, půjdu si protáhnout na hodinku, dvě či tři někam kostru. To pak ale zase musí stát zato, musím při tom někoho porazit, buď soupeře, nebo své předcházející výkony, každopádně ale musím VYHRÁT!

Další problém s pohybem je v tom, že si neuvědomujeme, že nám byl DÁN pro ŽIVOT, a NE pro ZÁBAVU. Neuvědomujeme si proto jeho ŽIVOTNÍ důležitost a vliv jeho absence na náš ŽIVOT, na naše ZDRAVÍ fyzické i psychické. Tím, že se pohybu vzdáváme, pácháme na sobě dobrovolnou a pomalou SEBEVRAŽDU! 

Jak se vám to líbí? Asi moc ne, co? „Radši tyhle kydy, stejně to nic jiného není, než přebujelá fantazie úchylného vyznavače pohybu, číst nebudu“, říkáte si teď možná. Fajn, taky řešení, dokonce jedno z nejčastějších, které člověk, když se mu něco nelíbí, činí. Prostě to odsoudí, zatratí, roztrhá, vypne, přepne, hlavně rychle od toho pryč, když to neuvidím, tak to zmizí. Bohužel to zmizí jen z našeho zorného pole, ale problém tu zůstane nevyřešen a neřešení problémů přináší trable. To už ale víte, když neplatíte včas splátky, ozvou se exekutoři. Exekutorem zdraví je nemoc a pokud tohoto exekutora ignorujeme, tak nepřijdeme o majetek, ale přijdeme o mnohem víc – přijdeme o zdraví a někdy i o život. Přitom stačilo jen přijmout myšlenku, že POHYB NÁM BYL DÁN, abychom ŽILI.

Když mluvím o pohybu, nemluvím o sportu

Když mluvím o pohybu, nemluvím o sportu. To je kategorie sama pro sebe a se zdravím nemá v mnoha případech nic společného. Bohužel však na rozdíl od chodících a jinak se pohybujících lidí je sport „výkladnicí“ společnosti, a tak státy podporují sport, ale na podporu pohybu zapomínají. Raději vymýšlejí programy na podporu zdraví, na prevenci zdraví, zaplatí vám v jejich rámci všemožná vyšetření, ale aby vás iniciovaly k tomu, abyste se pravidelně, nejlépe denně, v přirozené míře hýbali, to už je mimo jejich rozlišovací schopnost, protože to bude stát jen peníze a výsledek je v nedohlednu. Kdežto za čísla o tom, kolik lidí se nechalo vyšetřit na to či ono, dostanu od nějaké komise alespoň body a ty my přinesou do pokladny zase další prostředky na další vyšetření. Promiňte, ale tohle je prevence na pytel!

Když mluvím o pohybu, myslím tím, že budete chodit, pomalu běhat, lézt po čtyřech, dělat shyby, kliky, dřepy, prostě něco na způsob sokolského: „Ve zdravém těle zdravý duch“. Prostě budete v pohybu, jako byl kdysi neandrtálec, který kočoval za migrujícími stády, tu vylezl na strom, aby si utrhl něco z jeho plodů, plazil se po zemi jako had, když hledal kořínky či bylinky. Budete v pohybu, jako jsou kluci z Afriky, než je odvezou na turné po světě, aby ukázali, jak může být člověk rychlý a pružný, když ctí to, že mu byl dán do vínku POHYB. 

Takže, až o dovolené vyrazíte někam do přírody, zkuste místo čekání na autobus nebo na vlak popojít po svých, přitáhnout se na větev nějakého stromu, prolézt houštinou, přeskákat na druhý břeh potoka. Zkuste se vrátit do dětství, a pokud máte děti, tak je nezapomeňte k té zábavě přibrat. Nerad předbíhám událostem, ale věřím, že pokud mě poslechnete, tak vás čeká skvěle strávené léto, což vám také ze srdce přeji!

Lamaismus – Tibetská podoba buddhismu je pravým opakem lámaismu – snaha člověka někoho lámat k obrazu svému, jinak též utvářet k obrazu svému, zkráceně – budeš dělat, co ti řeknu. Zatímco lamaismus je tu jen nějakých 17 století, lámaismus je zde od samého počátku, přesněji od časů, kdy na počátku bylo slovo.

Zatímco lamaismus člověka učí neublížit ani mouše, lámaismus ve skrytu hesla: neublížíš ani mouše, ničí kolem sebe vše, co „odporuje“ jeho představám o chodu světa, o chování toho kterého jedince.

Co mě přivedlo na myšlenku srovnat lamismus s lámaismem

Na počátku bylo chatování s lamou, že ji všichni okolo lámou, aby ubrala, méně běhala neb se takto brzo uběhá. Známe ale lamy. Řeknete-li lamě, aby méně běhala, řekne si: „Just ne“ je-li zdrženlivější just no a začne běhat o to víc, i kdyby si z toho měla uhnat zápal plic. A aby to mělo větší grády, tak si k tomu přidá své oblíbené: „Za hranicemi extrémní únavy a nesnází můžeme najít lehkost a sílu, o které se nám nikdy ani nesnilo; je to neuvěřitelný zdroj síly, který objevíme ve chvíli, když ty potíže, překážky a únavu překonáme.“ A je zaděláno na to, aby si buď skutečně uhnala ten zápal plic nebo se zrasovala jinak.

V každém případě je pak z toho lama smutná, neřkuli chcíplá. Ti, co ji varovali, mají „dobrý pocit“, že „Já ti to říkal“ a neuvědomují si, že to jejich slovo nebylo slovem svatým, ale slovem zhovadilým, neb nedosáhli svého, jen lamě vzali radost z bytí – z běhu. 

Jak na lamu, když se nám zdá, že to přehání

Nejlepší je nechat lamu přijít k vodě samu. Lama není hloupá, aby si nebyla schopna uvědomit, že se nechala strhnout řadou naskakujících čísel – kilometrů v tréninkovém deníčku, že prostě o kilometrech to není, že běh, i když se připravujete na velmi, velmi dlouhý závod, je pořád o radosti a naběháte-li 300 – 400 km za měsíc, tak proč byste neměli v pohodě zvládnout 84 km, když na to máte celých 12,5 hodiny. 

Stejně jako v životě i v běhu plátí: dosáhnout se dá jen toho, čeho se vzdáte

Stejně jako v životě to má ale jeden háček, neřkuli hák! Než se toho vzdáte, musíte na tom usilovně pracovat, ani život, ani běh vám nedá nic zadarmo, když jej předtím nepřesvědčíte, že to myslíte vážně. Vzdání se je myšleno jen jako symbol. Vy se toho ve skutečnosti nevzdáváte, jen už to odevzdáváte Bohu. Nesmíte to však ani udělat nijak teatrálně, jako: „Tak víš co, milý Bože, já už to nechci, nech si to, když ti to dělá takový problém mi dát, po čem tak dlouho toužím, na čem tak dlouho pracuji.“ Vzdání se znamená, že jdete – běžíte, stále dál za svým cílem, ale už není pro vás posvátný – podstatný, ten samotný cíl, ale už je pro vás posvátná – podstatná ta cesta! To je pravé vzdání se, po němž následuje odměna – obdarování tím, po čem jsme tak dlouho toužili, oč jsme tak dlouho usilovali.

Milarepa musel postavit a zbourat několik domů, než se mohl stát Marpovým žákem

„Vstávej, ty lenochu líná! Smrdíš jako dobytek! Takhle dlouho se vyspává?! To chceš být mým žákem?! Milarepo, ty špinavče, koukej se probudit!“ Nechápal jsem co se děje, kde to jsem a proč se mnou někdo cloumá. Sprcha nadávek a několik kopanců mě ale přivedly k životu. Takovýmto šokem jsem opustil krásné snění, ve kterém mě navštívila „Bílá paní“ a slepý mnich. Toto náhlé probuzení ze mě udělalo zmateného člověka a já vůbec nevěděl, co se se mnou děje. Křičel na mě menší, zavalitý muž a jenom mlhavě jsem si uvědomil, že jsem vlastně u Marpy, u nového učitele. Ale nemohl jsem si vzpomenout, co to po mě vlastně chce… Vyskočil jsem ze seníku a vrávoravými kroky odcházel z chléva. Marpa do mě strkal a neustále pokřikoval: „Ty lenochu líná! Venku svítá a ty ještě spíš?! Koukej se hýbat, čeká tě práce! Chci svůj dům!“ Táhl mě kamsi naproti domu, kamsi do kopce, kde byla menší skalní plošina. Nenápadně jsem zíval a protíral si často oči, abych vůbec viděl, kam jdeme. Marpa zrychloval nejen kroky, ale i svou řeč. Zanedlouho jsme stáli na místě, které bylo blízko od domu i od cesty, po které se začali pomalu trousit poutníci. První sluneční paprsky pichlavě bodaly do mých očí a já se neustále ještě nemohl vzpamatovat a probudit. Východ slunce byl na protější straně a toto místo bylo světlem ozářeno snad jako první z celého údolí. Marpa vykřikoval, rozhazoval rukama, ukazoval na vycházející slunce a také tam, kde slunce zapadá. Musím říct, že jsem to s tím východem a západem moc nepochopil a poslouchal ho jenom jedním uchem. Celou dobu mi popisoval, jak si představuje nový dům a nepřítomně jsem pokyvoval hlavou. Na závěr řekl: „Je ti to jasné? Postavíš dům a když budu spokojený, tak se staneš mým žákem! Do té doby nechci mít s tebou nic společného!“ To mě probudilo a teprve teď jsem se chtěl začít ptát, jaký to vlastně dům chce a došlo mi, že je zapotřebí vyřešit mnoho dalších otázek. Zeptal jsem se: „A co nářadí? Dřevo a ostatní věci kolem stavby, kdo to zaplatí?“ Marpa se nafoukl a odsekl: „S tím mě neotravuj! Sežeň si peníze a nářadí, kde chceš! To je tvůj problém!“ pak mávl rukou a rychlým cupitavým krokem odešel zpět domů …

Uběhla řada měsíců, dům byl postaven a Milarepa se těšil, jak se stane Marpovým žákem…

…Dveře se jako vždy prudce otevřely a před dům vyběhl nervózní Marpa. Uklonil jsem se a pokorně řekl: „Můj nový učiteli! Splnil jsem tvé přání a postavil ti krásný dům, který se ti bude líbit! Přijmi mě za svého žáka, jak jsi mi slíbil…“ Marpa si odplivl a začal křičet: „Jaký můj učiteli?! Podívej se, co jsi provedl!“ – ukázal prstem na nový dům. Nechápavě jsem se podíval a pokrčil rameny. Marpa pokračoval: „Uši máš jako plachty, ale nic neslyší! Co jsem ti říkal?! Ty nevidíš, co jsi provedl? Říkal jsem ti, abys postavil dům tak, aby nezacláněl zapadajícímu slunci. Vidíš slunce? No řekni, vidíš ho? Otočil jsem se a opravdu! Můj dům zastínil zapadající slunce, které od Marpova domu nebylo vidět. Ten se začal rozčilovat, jaký jsem hlupák a jak se každý večer loučí se západem slunce a já jsem ho okradl o toto potěšení. Pomalu se rozplývala představa, že dnes večer ulehnu do domu mezi ostatní žáky. Pomalu jsem upouštěl i svůj vak s věcmi a uvědomoval si, že jsem první den poslouchal Marpu skutečně jen na půl ucha. Nevzpomínám si, co říkal a tak jsem měsíce stavěl, aniž bych se zajímal, jaké přání mistr měl. Do očí se mi hrnuly slzy a chtěl jsem něco říct: „Mistře, ale…“ Marpa si dal ruce v bok a hlasitě řekl: „Žádné ale! Dům stíní ve výhledu na zapadající slunce a tak ho musíš zbořit! Přijď až bude hotovo a pak se uvidí, jestli tě vezmu do učení.“ Marpa se pak hlasitě smál… Když byl už u dveří, tak se plácl do čela, otočil se a přísně řekl: „Ty rošťáku, a ne aby ti někdo pomáhal! Chlapi v hospodě mi řekli, jak sis najal dělníky a jak se tady chlastalo pivo! Mě neočůráš! Očuráváš jenom sám sebe!“
Úryvky jsou z knihy Marcela Vaneka – Milarepa tibetský rošťák

Trvalo to ještě mnoho let, než byl Marpa spokojený a přijal Milarepu do učení, trvalo to tak dlouho i proto, že Marpa od začátku věděl, co je Milarepa zač, že není jen poslušným vykonavatelem vůle jiných, že má svou hlavu, svou duši, že ho nikdo a nic nezlomí, přesto však musí uzrát – procitnout, aby se mohl stát nejen jeho nejmilejším žákem, ale i Mistrem – nemistrem – člověkem jdoucím zcela novou cestou, cestou srdce, cestou lásky, cestou duše. 

A proč jsem vám to dnes celé povídal? Protože vím, že na to máte, jen musíte používat všech pět P. Měli byste tedy vidět, slyšet, cítit, umět pohladit (hmat), život si vychutnávat (chuť) a přitom všem poslouchat tep svého srdce, svého trenéra, ale hlavně svou duši! Jen tak se stanete sami sebou – nebude vám vadit vítr, déšť, chlad ani žár, nebudete mít přehnané požadavky na druhé a nebudou vám vadit přehnané požadavky jiných na vás…, prostě si poběžíte životem, aniž by vás kdokoli ovládal a to ani ti, co to pro ně všechno děláte!

Nejdříve donutil mozek tělo a duši postavit se na zadní, až se z toho všichni posadili na zadek

Žili a po světě běhali tři bratři: Tělo, Duše, Mozek. Nejstarší z nich byl Duše, ten od nepaměti velel a byl mladším bratrům oporou a to až do doby, než si Tělo usmyslel, že ho už nebaví lézt po stromech, živit se jen hmyzem, larvami, semeny, oříšky, kořínky, ovocem, že by to chtělo dát i kus masa. K tomu masu mu mohla však pomoci jen velká změna a souhlas Duše a Mozku.

Mozek byl nejmladší a nejmenší, takže když přišla řeč na to, co by se mělo udělat, mlčel, zato však začal usilovně přemýšlet: jestli dokážu postavit Tělo na zadní, vzepřít se Duši, tak mezi sebou začnou bojovat a já pomaloučku porostu a než se nadějí, převezmu vedení a začnu jim říkat, co mají dělat.

Kdyby jenom přemýšlel, tak by to bylo dobrý, ale znáte nejmladší dítka, aby se o nich vědělo, je jich všude plno. Mozek nebyl jiný a popichoval: Hele, co kdyby se Tělo postavilo na zadní, Duše tím nic netratí, stejně si pořád někde lítá a o nás se nestará, takže jí to v jejím vedoucím postavení nijak neohrozí.

Tělo nebylo proti, stejně v porovnání s jinými těly bylo neohrabané, všechna mu buď utekla nebo mělo velkou kliku, když se stačilo včas zdekovat před nimi, protože pak už by měli všichni tři po starostech, jestli maso jo či ne, protože by skončili jako maso v něčím žaludku. Duši to bylo v té chvíli jedno, stejně si někde lítal a o ty dva se nestaral, respektive si říkal: Jestli mají někdy dospět, je potřeba, aby se naučili starat sami o sebe.

No a tak se stalo, že se jednoho krásného rána, když slunce začalo ozařovat prvními paprsky vrcholky hor na východě, nízko v údolí se válela mlha a směrem vzhůru stoupal teplý a vlhký vzduch, Tělo nadechl, protřel oči a z ničeho nic stál na zadních a šel slunci vstříc. Šel dál a dál, zhluboka se nadechoval a zjistil, že mu to nedělá žádný problém, že se nezadýchává, jako když chodil po čtyřech, kdy mu při tom každou chvíli žaludek narazil do plic a byla to taková facka, že mu to málem vyrazilo dech.

Šel dál a najednou, vůbec nepostřehnul jak a kde k tomu došlo, běžel. A zase žádné nepříjemné pocity, jako když běhal po čtyřech. Mozek si to taky pochvaloval, najednou měl pro sebe tolik kyslíku jako nikdy před tím, a tak Tělo povzbuzoval: Běž dál, běž, běž, běž… A jak tak společně běželi, začali zjišťovat, že to byl krok správným směrem.

Svět se před nimi rozšířil do nekonečných rozměrů a začali pomalu chápat to, co měl Duše na „mysli“, když jim vyprávěl o krásách světa, které při šplhání po stromech nebo lezení po čtyřech na zemi nemohli nikdy spatřit.

Jak tak běželi, tak se začali postupně velmi vzdalovat Duši, který zatím lítal kdoví kde, a když se vrátil na místo, kde je naposled opustil, nikde je neviděl, takže musel zapnout své jemnohmotné paprsky a vyslat je do všech světových stran, aby v místě, kde se protnuly s podobnými paprsky vysílanými Tělem a Mozkem, je konečně našel.

Když se s nimi znovu sešel, pocítil velkou změnu, pocítil, že už není pánem nad Tělem a Mozkem jako dosud, pocítil, že ti během svého života běhu, kdy je neměl pod kontrolou, velmi vyrostli, zesílili. Hlavně u Mozku to bylo víc než patrné a od té doby se datuje bitva mezi Duší a Mozkem. Kdyby to bylo jen na nich, nejspíš by se až tak moc nestalo, neboť oba jsou svým vlastním způsobem „nad věcí“, ale bohužel Tělo si začal uvědomovat, že bez něj jsou ti dva vlastně nic, že on je vlastně tím, co je spojuje a začal si diktovat a vymýšlet. Tedy „vymýšlet“, přinutil Mozek, aby myslel za něj a Duši, aby se do toho moc nepletl. A na Zemi, a na světě začala mela, protože Universum nestojí na hmotném těle, ale na neustále se proplétajících a prolínajících myšlenkách vysílaných Mozkem a vlnách vysílaných Duší.

Každopádně Tělo donutil Mozek a Duši, aby začali pracovat pro něj, aby jej sytili, aby mu umožnili se co nejméně hýbat, taky proč, když má k „ruce“ takový dva kumpány, kteří přijdou na všechno, co on si usmyslí, aby pro něj udělali. Takže pak se najednou stalo to, že Tělu se stálo na zadních pořád hůř a hůř, když je nepoužíval, tak slábly, ale protože čím dál tím víc ve svém životě zaměstnával zadek, tak ten mu narostl do takových rozměrů a nabral takovou váhu, že jej doslova přišpendlil na zem. Tedy přišpendlil by jej na zem, kdyby mezitím Mozek nevymyslel židli, takto jej přišpendlil na židli.

Co je však horší, nikdo z těch tří zatím nepřišel na to, jak k tomu došlo, snad nějakým genetickým experimentem, že zadek začal žít svým vlastním životem – stal se z něj Zadek a ten nyní řídí běh světa Těla, Mozku i Duše.

Tohle se těm třem pramálo líbílo, přece nějaký Zadek jim nebude diktovat, co mají dělat, a tak se Tělo, Mozek a Duše sešli k poradě, na níž si slíbili, že začnou zase fungovat jako celek, že zapomenou, co bylo a uvedou běh svých životů do souladu, protože tohle, tohle už vážně není k žití.

Zadek by pořád seděl na zadku, tělo nemá sílu Zadek tahat, Mozku se tak nedostává kyslíku a Duše, Duše by si klidně mohl někam odlétnout a nechat je tu s Pánem Bohem Zadku napospas, ale co by to byl za bratra.

Takže až někde uvidíte tuhle povedenou čtveřici, nesmějte se jim, spíš jim nabídněte pomocnou ruku, nikdy nevíte, kdy můžete skončit stejně a pak budete rádi, když podá někdo pomocnou ruku vám. Běžecká škola je tu pro všechny, ať jsou ovládáni Zadkem, Mozkem, Tělem nebo Duší, protože na počátku bylo slovo a to slovo bylo – běž…, běž a staň se JEDNÍM!

To zas bylo kydů co? Přitom stačilo jednoduše říct: Celý vývoj lidstva směřoval k tomu, aby jednou skončilo v pr…, tedy na pr…, aby se zas postavilo na zadní a rozběhlo se k lepším zítřkům