Na svět jsem přišel nechtěně (otec měl potřebu se uvolnit a i přes nesouhlas matky si ji naplnil). Tohle vám ale nikdo jen tak neřekne, potřebuje k tomu důvod.

Vyrůstat v napětí mezi rodiči nese své ovoce. U mě to, že jsem byl pěkný zmetek a dělal rodičům už od malička peklo na zemi. Jak jsem mohl, tak jsem zdrhal a vracel se až s příchodem noci. Jednou to už maminka nevydržela a v brajglu, který následoval po mém návratu domů, mi vmetla do tváře: Já tě nechtěla, narodil ses jen proto, že mě tvůj otec znásilnil!

Tma před očima, tma v duši, ledové srdce a naprostý zmatek v mysli! 

To vše následovalo v okamžiku odhalení pravdy o mém zrození.

Smrt starého, i když jen desetiletého, kluka!

Smrt toho zmr*** ve mě!, protože v té chvíli jsem se narodil podruhé, tentokrát vědomě – uvědoměle. 

Do té doby jsem před lidmi utíkal, stranil se jich, i když jsem nevěděl proč. Teď už jsem věděl, že ten důvod vznikl v první vteřině mého početí. Já jsem sem taky nechtěl!

Začal jsem nacházet cestu k člověku, k lidem. Pochopil jsem, nebo spíš jsem začal chápat, že oni za můj vztek, který mě až do té doby ovládal, nemůžou.

Přestal jsem utíkat a začal běhat. Běh se mi stal od počátku nejvěrnějším, nejlepším přítelem. Nehádal se se mnou, ale také mi nic nedával zadarmo, aby si mě koupil. Tím, že jsem potkal běh, jsem dostal druhou životní šanci a tu už nikdy nepustil.

Běh mě naučil všechno pro život důležité, jako třeba, že pravda je sice krutá, ale otevírá oči, že život člověku nedá nic zadarmo, ale je spravedlivý, že v životě se nic neděje bez příčiny, jen musíme mít vůli a vytrvalost ji najít a také, že nikdo není nepřítel. 

Že “nepřítel” nám byl seslán, stejně jako přítel, aby nám pomohl najít pravdu o nás, o tom, kdo a co jsme.

Běžím, proplétám se mezi kapkami deště, které se v hustých provazcích snášejí k zemi. Běžím podzimním dnem, cítím, jak mi v tepnách tepe život, jak mi tepnami proudí život. Běžím a vnímám, jak mými nervy přichází povely – udělej další krok a další a další a další… Běžím a vnímám, jak se mé tělo raduje z kontaktu s teplým, vlahým vzduchem. Zrovna tak se ale raduje, když je v kontaktu se vzduchem suchým a mrazivým. Pohlédnu-li před sebe, vidím to, co vidím a zároveň jako za závojem z mlhy vidím, co chci vidět. Co je skutečné, co je vysněné, co je moje fantazie, co je fata morgana? Co tu bylo dřív? Myšlenka – představa nebo skutečný vjem?

Běžím podmračeným dnem, stružky vody mi protékají úžlabinou pod kostrčí, stékají po mých stehnech a naplňují mé běžecké botky. V tu chvíli je zcela jedno, zda mám na sobě boty s ochranou proti vodě či jen normální adidasky, za chvíli v nich stejně čvachtá.

Běžím, protože běh mi přináší radost, protože běh mě naplňuje a to bez ohledu na to, jestli jsem měl před během náladu pod psa, nebo jsem byl happy. Běžím a nepřemýšlím nad tím, že bych se měl někdy zastavit, běžím a  nepřemýšlím o nesmrtelnosti chrousta.

Běžím, užívám si každý nádech, užívám si, jak mými plicními sklípky protéká kyslík, jak jimi proudí život. Běžím, nohama hladím jehličí, trávu, brodím se protékajícími stružkami (proč bych se jim vyhýbal, když už mám stejně v botách močál), kloužu po kamenech, přeskakuji padlé kmeny.

Běžím a najednou cítím, jak se měním v chomáček páry, která ještě před chvilkou halila mou tvář. Běžím a cítím, jak pronikám do všehomíru a zároveň mě veškerý mír světa naplňuje.

Běžím, už nejsem lidskou nickou, už vlastně nejsem nic, už jsem všechno…

Ptáte se, kdy se to odehrálo? Odehrává se to denně, stačí mi jen vyjít pod nebeskou báni, odlepit jednu nohu od země, pak odlepit i druhou a běžet a běžet a běžet a vznášet se nad matičkou zemí a můžete mít všechno, co si jen v mysli malujete…, vše, co milujete…, vše, co jste schopni si ve své fantazii představit a vysnít…

Ne, nepopletl jsem si písmenka a nechtěl napsat očistnou kúru, anýbrž očistnou túru. Že jste o tom ještě nikdy neslyšeli? A co má být? Já taky ne. Ale úplná hloupost to určitě není, vždyť očistnou túrou může být klidně i očistná kúra, záleží na tom, jak ji celou pojmeme.

Na tenhle geniální nápad mě asi nějak navedl první Ústecký půlmaraton, při němž jsme proběhli dokonalou očistou shůry a vůbec k tomu nepotřebovali atombordel, ba právě naopak, kdo na sobě neměl jakoukoli pláštěnku, očistil každý milimetr své kůže. Také jsme si v cíli libovali, že jsme se skvěle osprchovali a dokonce zadarmo. Je fakt, že když jsem na parkovišti ve Foru ždímal ponožky, tekla z nich ještě teplá voda. 

Tuhle očistu jsem ale až tak na mysli neměl, i když vlastně ano, při očistě túrou jde o to, dokonale si vymýt hlavu od všeho, co vám v ní straší, a to se myslím mnohým povedlo i v tom Ústí. Minimálně z hlavy vymyli myšlenky na to, zda to dají či ne, a jak se po tom budou cítit, a jestli budou moci pak vůbec chodit – o běhání už ani nemluvě. A vidíte, dali to a chodí, a hlavu mají v oblacích, neboť když člověk dokáže nemožné, má pocit, že může lítat a cítí se tak nějak lehčeji a radostněji a to jsou stejné účinky, jež jsou vlastní jak očistné túře, tak očistné kúře – cítit se jak znovuzrozený a vnitřně čistý, neboť ničím nezasviněný.

Očistnou kúru jsem si dal v životě mockrát, očistných túr však mnohem víc. Pravdou ale je, že když jsem si dával očistnou túru se záměrem očistit se, uvolnit se, vyprázdnit se, spojil jsem povětšinou i s očistnou kúrou. Prostě ráno jsem se jen napil a vyběhl, a sebou si nesl jen čistou vodu, aby energie v mém těle mohla proudit a vše, co mě má opustit, tak učinilo. 

Když vyrazíte na očistnou túru, měli byste ctít zásadu pomalého tempa, aby se vaše tělo, vaše mysl, celý člověk, mohli koupat v kyslíkové lázni a také proto, abyste na ní vydrželi co nejdéle. Při pomalém tempu je tělo schopné při dostatečném přísunu vody, i přesto, že vám notně kručí v žaludku, vydržet celý den. Postupně si bere energii z vašich tukových zásob, když už cukr došel. Pokud ale vyrazíte v kvapíkovém tempu, vyčerpáte cukry a tělo není schopné přejít na tuky, a z očistné túry se stane prachobyčejný trénink. 

Proč je podzim vhodným obdobím na očistné túry

Jednoduše proto, že teplota vzduchu bývá optimální (ani horko, ani zima), optimální je i vlhkost vzduchu, takže se tolik nepotíte a tím pádem můžete i s poměrně malým množstvím vody urazit dlouhé vzdálenosti a kdyby vám náhodou došlo, tak si do kapsy vezměte pár datlí, stejně jako si je brali beduíni na své výpravy napříč pouštěmi.

Podzim je křižovatkou života, pokud si na této křižovatce můžeme na chvíli sednout pod krásný strom, využijme toho a chvíli se zastavme ve svém běhu, nechme na chvíli plynout nad svou hlavou plující oblaka a máme-li splín, či nevíme-li zrovna kudy kam, co na tom, protože brzy bude určitě zase líp…

P.S. Životním podzimem, bereme-li, že životní podzim začíná v šedesáti, běžím deset let, a mohu říci, že je to nádherný životní čas, kdy můžete dělat všechno na co jste v mládí či středním věku neměli čas. Chce to jen velmi málo, být fit a zdravý a na tom se dá pracovat v každém věku, v každé etapě života, tak jestli vás láká, mít to jako já, tak začněte, fakt to za to stojí.

Co bys dělal, kdybys ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu musel přestat běhat? Tuhle otázku dostávám skoro pořád. Připomíná mi jinou, kterou dal před svatbou Daně náš oddávající farář Petr Hruška: Co bys dělala, kdyby Miloš nemohl běhat?

Běh je pro mě život, neboť do člověka život vlévá, a to doslova. Když běžíš, krev se rozproudí celým tvým tělem, aby si užila i ta poslední buňka. Takhle to vnímám, tak to je, a vy se mě ptáte na život bez běhu!

Omlouvám se, že se z toho takhle vykecávám, ale představa života bez běhu, a to i přesto, že nemusím nutně běhat každý den, má pro mě stejně apokalyptický rozměr jako konec světa. Prostě šlus, konec, tma. Ale fajn, už jsem něco slyšel a četl o životě po životě, svým způsobem jsem si to prožil jako malý na vlastní kůži, takže vím, že i z té druhé strany se dá vrátit, proto zavírám oči, přestávám dýchat, zpomaluji tep svého srdce a přecházím do fáze hibernace, kde budu sice žít, ale nebudu moci běhat.

Ležím na zádech uprostřed africké buše, je bezměsíčná noc, nebeskou klenbu nad mou hlavou ozařují miliardy hvězd. Ležím ve vysoké trávě u paty vysokého stromu, šestým smyslem zachytím, že tu nejsem sám, zkouším otočit hlavu vlevo, kde tuším život. Mé oči se setkávají s očima šelmy, která na mě upřeně hledí svýma černýma očima, orámovanýma žlutou svatozáří. Jako bych se podíval do samé podstaty života, svého života. Zatím jsem běžel po jeho oběžné sluncem ozářené dráze, nabíral stále na tempu, až se má rychlost stala neovladatelnou a vymrštila mě do černé díry, kde je absolutní klid.

Dívám se do těch černých očí a přemýšlím, co se to stalo, proč tu ležím pod tím stromem a nemůžu se hnout. Já, pro nějž je běh – pohyb životně důležitý. Teď o to víc, že tu je ona šelma a já bych tak nutně potřeboval své nohy, ruce, srdce, celé tělo rozhýbat do nejvyšší rychlosti, aby mě běh, tak jako mnohokrát před tím v mém životě, spasil a zachránil mi život.

Dívám se do těch černých očí, ale odpověď nenacházím. Vtom ve zlomku vteřiny zahlédnu jakýsi záblesk vysoko nad svou hlavou, ve spleti větví stromu, pod nímž ležím. Zkouším zaměřit zrak, mé oči se mění v laserové paprsky a já na samé špici stromu vidím zlatý pohár, zlatý grál.

A jsem doma. Už vím, kde jsem, co zde dělám, bohužel už ale také vím, že tenhle svůj běh již nedokončím. Vybavuji si, že když jsem pro zlatý grál šplhal, abych s jeho pomocí naučil ostatní milovat život v jeho jedinečnosti, milovat běh v jeho jedinečnosti, naučil ostatní jednat pro samu podstatu činu, když už jsem sahal, abych zlatý grál uchopil do svých rukou, praskla pode mnou větev a já spadl na zem. Vyrazil jsem si dech a teď tu ležím neschopný pohnout jediným údem.

„Tak, chlapče, doběhal jsi, už nikoho nic nenaučíš, je konec. Skončíš jako potrava tohoto krásného tvora, který na tebe kouká a čeká, až vydechneš,“ proběhlo mi hlavou. Ale co to? Šelma se postaví tak, aby se mi mohla podívat zpříma do očí, jako by z nich chtěla vyčíst mé myšlenky. A nejspíš je i vyčetla, neboť jedním ladným skokem vyskočí na kmen stromu a šplhá vzhůru. Nahoře uchopí do zubů zlatý grál a opatrně, tak aby nevylila jeho obsah, ho snáší dolů.

Otevírám ústa v očekávání věcí příštích, zavírám oči a v tu chvíli projede celou mou bytostí světelný paprsek, který restartuje každou mou buňku. Otevírám oči, do mých úst proudí lahodná voda, jež se uchytila v grálu v době dešťů a kterou grál proměnil ve vodu živou, ve vodu života.

Posadím se, protáhnu údy, postavím se, rozhlédnu se na svět z výšky svého těla, očima pohladím šelmu, která teď stojí vedle mě, a pomalu se oba rozbíháme. Běžíme spolu, jako bychom nikdy nic jiného nedělali, poprvé v životě cítím, že můj běh je skutečně ladný a lehký jako běh šelmy. Běžíme dlouho, běžíme několik dnů, několik měsíců, několik let, běžíme tak dlouho, dokud naše těla nesplynou v jedno, aby jedna jeho část chránila člověka zbloudilého v savaně života a druhá chránila a pomáhala veškerému životu.

Tak se stalo, že v den, kdy jsem přestal běhat, jsem byl obdarován schopností pomáhat a dávat, takže není, proč bych si stýskal. Život, a to je hlavní, běží dál a já běžím jím.

Mistr není ten, který vám říká, že máte dělat to či ono, protože tak je to správné, tak to má byť :)! Mistr učí příkladem. Posluchač jen sedí, jde nebo běží a naslouchá, vnímá gesta, vnímá pohyby Učitele a nesnaží se pochopit, co a proč to Učitel dělá. Pouze se to snaží procítit všemi smysly, kterými nás příroda obdařila.

Mistr není ten, kdo o sobě říká: Přijďte ke mně, já vás naučím žít, žít v souladu se sebou samými, v souladu s ostatními bytostmi, v souladu s přírodou.

Mistr tohle nikdy neřekne, protože toto naučit nelze a Mistr ví, že tohle vás nikdo nikdy naučit nemůže, že jediný, kdo vás to může naučit, jste VY sami.

Zrovna tak VÁS nikdo nikdy nemůže naučit jak zhubnout, jak se dostat do kondice, běhat, skákat, cvičit, pokud myšlenka na to, TO udělat, neuzraje ve VÁS. Dokud nepřestanete přemýšlet nad tím, proč to všechno je tak, jak vám učitel – cvičitel – instruktor – kdokoli, kdo vás něco učí, ukazuje – vysvětluje a nezačnete TO DĚLAT. Dělat, protože cítíte, že jedině takhle je to správné, protože jedině tak to může fungovat – prostě, že se tomu PODVOLÍTE, přestanete s tím bojovat a snažit se tomu všemu přijít na kloub, teprve pak dosáhnete cíle – výsledku.

Rozdíl mezi učitelem a Učitelem neboli Mistrem je v tom, že učitel jen učí, co se napapouškoval. Naučil se, že to tak funguje, nebo že by to tak mělo fungovat, protože vědci zjistili, že to takto funguje. Vědec na rozdíl od Mistra nejde po podstatě života, vědec touží ostatní přesvědčit, že ví, jak to funguje, že přišel na to, jak to funguje. Vědec se snaží poznat svět skrze nejmenší částečky, myslíce si, že poznám-li jednu malou titěrnou částečku – princip jejího fungování, pak poznám další částečku, další a další, jednoho dne z nich složím celek a poznám, jak funguje ŽIVOT. Problém je v tom, že ve chvíli, kdy „zjistí“, jak funguje ta malá částečka, objeví, že ta je složená ještě z menších částeček a pro to, aby mohl pochopit tu SVOU částečku, musí přeci pochopit tu částečku, kterou objevil, že jí obsahuje. A tak místo aby se začal vyhrabávat napovrch – k samé podstatě ŽIVOTA, zahloubává – zahrabává se stále hlouběji, k PRDU, protože takto objeví jedině prd :). Takže učitel vás naučí prd, protože on učí to, co objevila věda a jak jsme si vysvětlili, věda ve své podstatě může objevit jen PRD. 

Mistr s velkým „M“ je také zároveň Učitel s velkým „U“ a jde na to zcela jinak.
První co dělá je, že nic nedělá. Tedy, nesnaží se nikoho přesvědčit, že věci fungují jak fungují, že život funguje jak funguje, on prostě jen chodí, běhá, plave, cvičí, dívá se, jí, spí, rozmlouvá – ŽIJE. Nepřemýšlí nad tím, jak správně žít, aby byl v souladu sám se sebou a se vším, co jej obklopuje, ON JE v SOULADU se všemi a se vším, co jej obklopuje.
Pokud se zdá, že není s někým v souladu, tak jedině proto, že ti, co se staví proti němu, aniž by ON tomu nějak „nahrával“, tedy kromě toho, že je irituje, že je v POHODĚ, se snaží, protože mají samozřejmě SVOU PRAVDU a tu potřebují PRODAT, HO pošpinit, zničit, zašlapat do země, aby nestál v cestě JEJICH VĚHLASU, jejich slávě, jejich MAMONU.

Mistr s malým „m“ je vykladačem. Umí perfektně vysvětlit, jak věci fungují, jak život funguje, podle toho, jak to někdo zjistil, a nemusí to být nutně vědec, který to zjistil. Prostě učitel umí skvěle naučit, skvěle odpapouškovat, co se on sám naučil, ale bohužel ještě NEPOCHOPIL, jak TO funguje. Teprve, když tento učitel POCHOPÍ, stane se Učitelem. 

Mistr – Učitel – nikdy nepůjde mezi lidi a nebude jim říkat: „Já jsem Učitel, já jsem Mistr, následujte mě a POCHOPÍTE. To Mistr – Učitel nikdy neudělá, nemůže to udělat, protože VÍ. Protože ví, že toto nelze. 

Nikdo vás nikdy nic nenaučí, pokud se nerozhodnete, že se to naučíte, pokud ve vás toto rozhodnutí neuzraje, pokud se svému rozhodnutí plně nepoddáte, nepřestanete s ním jakýmkoliv způsobem bojovat. Prostě půjdete, poběžíte a budete ŽIVOT jen pozorovat a žít, přestanete s ním bojovat, protože nad ŽIVOTEM nelze vyhrát, ŽIVOT můžete „jen“ ŽÍT!

Nenechte se ošálit zástupy žáků, kteří následují různé mistry – učitele, tito mistři pochopili jediné, pochopili „Jak manipulovat davem!“ Dejte dítěti hračku a je vaše. Prostě pochopili, co si lid žádá, po čem prahne, po čem touží. Že lid prahne, touží po tom být v klidku, prostě si jen tak užívat života, bez toho, aby musel pro to něco složitého podnikat. A tak jim to dáme. Paradoxně pak TI, co následují mistry a učitele, zjišťují, že toho nějak musí dělat čím dál tím víc. A toho klídku se jím dostává čím dál tím míň. Jasně, protože mistr – učitel ví, že dítě, které si hraje – NEZLOBÍ, a tak mu ordinuje jeden úkol za druhým, dává mu další a další hračku, aby neměl ani na okamžik čas přemýšlet. Hlavně proto, aby Bože můj ho náhodou v té chvilce klidu nenapadlo, že je to všechno pěkná levárna!

A tak náš človíček následuje mistra – učitele, pomalu a jistě přichází o veškerý svůj klídek, o veškerý čas, který by měl věnovat ŽIVOTU, nakonec to s ním dopadne stejně jako s tím vědátorem, co chtěl objevit podstatu života a objevil PRD.

Ale nezoufejte, je tu jedna šance. Každý má svou šanci, a život nedává jen druhou, třetí, čtvrtou, pátou, šestou, sedmou, osmou, devátou, desátou, jedenáctou, dvanáctou …šanci. Život svého človíčka miluje, protože každý jeden človíček, stejně tak jako každá jedna bytost, je jeho součástí a ŽIVOT nerozlišuje, jestli tenhle človíček, tahle bytost je jeho větším oblíbencem, než tenhle človíček, tahle bytost. Dává každému tolik šancí, co si zaslouží :). 

A tak jednou přijde chvilka, kdy se každý najednou v tom běhu života zastaví, odhodí hračku, podívá se z okna, uvidí slunce, uvidí mraky, uslyší vítr, ucítí vůni a řekne si: „K čertu s tím vším, za čím jsem se až dosud pachtil jen proto abych si mohl užívat klídku, abych si mohl užívat života s těmi, které mám rád, které miluji, a pro něž jsem si říkal, že to všechno dělám a při tom jsme nedělal nic jiného než žil podle přikázání druhých – pro co já to vlastně žil?…