Kdože je takovým tvorem, který by rád působil na druhé jako otevřené údolí a přitom na ně působí jak kalná voda? Podle všech indicií je takovýmto zvířetem na celé zemi zvíře jediné – člověk. Až zase vyběhnete na svou dlouhou trasu vedoucí přírodou, popřemýšlejte o tom.

Takový je mudrc. Neproniknutelný jak vířící kalná voda. Mísí se se vším bez zábran, protože pro něj čistota i nečistota, dobro i zlo, veškeré dělení zmizely. Pro něj existuje jen oceánské kosmické vědomí. Ježíš v domě prostitutky nebo Ježíš v domě jeptišky – pro Ježíše v tom není rozdíl, jde spát. Obě jsou jen jinou podobou téhož. Nikdo není čistý a nikdo není nečistý, veškerá dualita zmizela, je překročena. Mudrc žije v jednotě, proto se také volně mísí se vším, co přichází. Neexistují pro něj žádné bariéry. OSHO – Tři poklady tao

Nehodnotit, žít, to je to, oč tu běží. Nehas, co tě nepálí, tím se řídí mnozí. Je to obdoba téhož, nebo je to každé o něčem jiném? Jak a kde!

Nehodnotit – žít – tady jde spíš o to, nehodnotit druhé, všímat si svých démonů, toho, s čím jsme nespokojeni sami u sebe, než toho, co nás pálí na druhých. Jednak jim tím nepomůžeme a pak, což je důležitější, budeme sít na vyprahlý úhor. Skálu ani to nejživotaschopnější semínko neprorazí a nepřinutí k životu. Leda! Leda že, leda že byste to udělali jinak! Prostě nehodnotili, nekritizovali, ale šli vlastním příkladem. Půjdete-li vlastním příkladem, máte větší šanci cokoliv na zemi změnit. Bohužel, vlastní příklad představuje být aktivní – něco se sebou dělat, a to kolikrát bolí. 

Vlastní příklad je jak voda. Voda v létě, voda v zimě. Ta jediná je schopná po kapkách rozleptat tvrdý kámen a v zimě, když ve vytvořené štěrbině zmrzne, se roztáhnout a kámen roztrhnout. Do roztržené štěrbiny napadá prach, listí, zapadne sem i ono semínko. Nyní už má ale z čeho žít, prach a listí mu dodají živiny, ochrání jej proti vysušení a tak vyroste krásný strom, nebo nádherná květina a my můžeme žasnout nad dalším zázrakem přírody. 

S námi lidmi je to naprosto stejné. Nejdříve se musíme vzdát toho nejcennějšího, po čem prahneme, vytvořit ve své duši, ve svém srdci prázdno. Prázdno neznamená, že jsme bez ducha, bez života – jen chvíli tak působíme. Pak z čistého nebe zahřmí – uhodí blesk, který znovu zapálí uhasínající život v našem srdci, obnoví naši touhu po životě, po lásce, po naději, po kráse. Chvíli stojíme, nemohouce popadnout dech, bojíce se si šáhnout na to, čeho jsme se právě vzdali, abychom to náhodou nezaplašili. Stojíme, modlíme se či meditujeme a hlavně moc a moc a moc děkujeme, že naše přání bylo vyslyšeno.

Právě jsem se probudil z jednoho dlouhého, nepěkného snu. Než jsem ulehl, vzdal jsem se naděje, která mě naplňovala, napájela a posilovala poslední dva roky. Ve chvíli, kdy jsem se jí vzdal, se vše začalo obracet, ne o 45, ne o 90, ani ne o 180 stupňů, najednou mám pocit, že vše nabralo neskutečné obrátky, já stoupám ba přímo běžím po spirále, zatímco poslední rok jsem se jen stále točil v kruhu. 

Znovu jsem se přesvědčil, že zkoušky, které v životě podstupujeme, jsou čím dál tím těžší, čím dál tím rafinovanější a čím dál tím méně pochopitelné, ale pokud si do poslední chvíle zachováme chladnou hlavu – i když je nám k uzoufání, nakonec se ve chvíli, kdy si řekneme: „Ne, mě nedonutíte, abych činil proti svému přesvědčení, abych se snažil druhého přesvědčit k něčemu, co sám tak dosud necítí, byť by mi zřejmě podlehl a nechal se přesvědčit! Ale, co by to bylo za „Pyrrhovo“ vítězství, kdyby k tomu nedošel sám? Tímto vítězstvím bych získal jen pochybnosti, zda to učinil kvůli tomu, že já jsem to chtěl, nebo zda to udělal proto, že on to tak chtěl.“ 

Stejně nazírám na každého, kdo ke mně přijde, proto se snažím druhé jen navádět na cestu, ale jít po ní už musí sami. Ukážu jim – naznačím, kudy cesta vede, jak správně našlapovat, běžet, dýchat, ale to ostatní musí být o nich samých, neboť i když to tak možná necítí, tak i běh je součást jejich cesty, jejich životního poznáni. I na běhu – při běhu se mohou dozvědět hodně důležitých informací o sobě, o svém životě, o své cestě, která je dovede k jejich cíli.

Můžete mi věřit – nechat druhé dělat chyby, aby poznali, aby pochopili je snad to nejtěžší, co člověk v životě může podstupovat. Vždyť i Ježíš nechal kohouta nejdříve třikrát zakokrhat, aby Petr poznal, že je jen slabým člověkem, nechal Jidáše, aby ho zradil, aby měl sílu dokonat svou cestu. Nechal je padnout na dno, aby na nich mohl postavit svůj odkaz, byť tím odkazem neměla být církev, ale víra v život, to „věčný“ už si zase někdo přidal.

Omlouvám se, že dnešní moje nedělní zamyšlení bylo trošku hlubší, pro někoho méně stravitelné, takže to odlehčím alespoň tím, že vám předvedu, jak to v praxi vypadá, když zloděj křičí chyťte zloděje.

Dostal jsem otázku, zda lidé běhají spíše proto, že je k tomu vede touha po dokonalosti, či potřeba odreagování se, respektive zbavení se depresí. 

Odpovídám: obojí! I když, abych to řekl přesně, jak to vidím já, tak bych řekl, že nejdříve tu je snaha něco ve svém životě změnit. 

Otočit kormidlo svého života do jiných vod. Jen málo kdo má na začátku jasnou představu, co vlastně chce. 

Většinou ví, že takhle dál už to nechce a hledá. Hledá svou cestu z koloběhu: práce, rodina, vztahy, peníze… 

Hledá něco, kde by byl jen sám za sebe. Má-li kliku, narazí na „svého“ člověka – svého průvodce, svého zasvětitele, který mu pomůže udělat první kroky v jeho novém světě. 

Který mu pomůže, aby pochopil, že vše je to jen o něm samém, že nikdo a nic na světě mu nepomůže zbavit se jeho děsů, kromě jeho samotného. 

Je-li zaměřen více silově – má v sobě spousty testosteronu – vymydlí ho ve fitku nebo při nějakém bojovém umění. 

Jde-li spíše o člověka vnímavého, hledajícího vnitřní rovnováhu skrze poznání běhu světa – stane se jeho průvodcem na cestě a věrným společníkem běh nebo jóga.

Když hodiny na kostelní věži v Eisenachu odbyly šestou hodinu, rozeběhlo se 2000 běžců a běžkyň vstříc trati vedoucí Durynským lesem od východu na západ a měřící 72,6 km. Trať je naprosto kouzelná, počasí bylo běžecky ideální, prostě vše jak má být, pokud si chcete užít běžecký závod.

Vyběhli jsme s Martinem mezi tou dvoutisícovkou a do 13. kilometru se lehce proplétali kupředu. Snažili jsme se běžet lehce – moc netlačit na pilu. Až do toho 13. kilometru se zdálo, že si oba užijeme skvělý nejen závod, ale i skvělý den. A taky že jo. Ovšem každý hodně jinak. Na 13. kilometru mi najednou zatuhla celá pravá polovina těla. 
Nejspíš to byl důsledek spánku v sice krásné historické posteli, která však měla dvě chybky. První chybkou bylo, že měla péra a druhou byla děsně měkká matrace. Sotva si do ní člověk složil tělo, propadl se a navíc se rozvlnil, jako by ležel v mořských vlnách. 

Nejen, že jsem se nevyspal, ale navíc, jak jsem se celou noc převaloval, tak jsem si nejspíš s něčím hnul a to pak mělo za následek to ztuhnutí pravé části těla od ramene, přes bok, kyčel, koleno a lýtko. Prostě jako když z ničeho nic chytnete obrnu. 

Do 25. kilometru jsem se na trati docela vrtěl, abych byl schopný vůbec běžet. Je nasnadě, že můj styl tím byl velmi poznamenán a stálo mě to hodně úsilí, takže když ta ztuhlost pominula, byl jsem unavený, jako bych měl za sebou 100 kilometrů. Chvílemi jsem si říkal, že umět německy, tak to zabalím. Ale protože německy neumím, tak jsem si „užíval“ běhu jak nikdy. 

Hledal jsem motivaci, kde se dalo. Dokonce jsem šáhnul tak nízko, že jsem sledoval ve startovním poli, kdo je na tom hůř než já a říkal si: „Ještě na tom nejsi tak blbě jako tenhle, tak ještě běž!“ Pak jsem k tomu přidal již mé oblíbené, co jsem však nemusel dlouho použít: Každý krok, který uděláš, každý metr, který uběhneš, tě posouvá směrem k cíli. Takhle jsem si skládal krok za krokem, metr za metrem, až jsem se dopinožil na 50. kilometr. 

Tady jsem si způsobil adrenalinovou bombu. Po občerstvovačce jsme vyběhli po jedné z mála naprosto rovných cest, jinak to bylo dost kamenité a samý kořen. Zřejmě ukolébán tím, že do cíle to je už jen necelých 23 kilometrů, jsem se zamyslel a najednou letěl k zemi. Jen jsem stačil vytrčit ruce před sebe a už jsem ležel. Odnesla to trošku jen sedřením levá ruka a asi 15 minut mě pěkně bolelo za krkem. Co však bylo podstatné, natolik mě to nas…., že se mi vlil do krve adrenalin a já takto posilněn jsem doběhl až na 60. kilometr. 

Ještě chvilka stoupání a pak to začalo klesat k cíli. Většinou mi posledních 10 kilometrů ubíhá dobře, ale tehdy nešly ani ty. Běh z kopce byl horší než šplhání do nich, nakonec jsme to já i trať nějak zvládli a v cíli se usmířili.

Běh života člověk nezastaví, byť by se snažil sebevíc, tak proč nevzít běh věcí do svých rukou, do svých nohou? Prostě vyběhnout a nechat na sebe působit chladivé dotyky přírody v podobě ranního vzduchu, zářících paprsků poledního slunce, uklidňujícího soumraku nebo sypajících se sněhových vloček.

Běh je již dlouhý čas celosvětovým fenoménem, mnozí se ptají: Čím si to zasloužil, vždyť před pár desítkami let byl jen pouhou „Popelkou“? No čím si to zasloužil? Zasloužil si to tím, že k tomu, abyste jej mohli provozovat, nepotřebujete skoro nic – jen boty, něco na sebe a času jen tolik, kolik si jej dovolíte mu věnovat.

Nepotřebujete shánět žádné parťáky (i když ve dvou či ve skupině má běh také své kouzlo), nikam dojíždět, zjišťovat zda je volno – příroda má neomezenou otevírací dobu. Zkrátka je to jen na vás a o vás.

Běh je dar, který byl člověku dán, aby žil. Při běhu a při chůzi je člověk naprosto svobodný a otevře-li se, dokáže se jejich prostřednictvím zbavit veškerého napětí a balastu, které v něm přebývá a uvolněné místo zaplnit klidem, mírem a radostí z toho že je, že žije, že je součástí něčeho většího, než je on sám, že je součástí ohromného dobrodružství, že je součástí ŽIVOTA.

Rozebíháte-li se na cestu dobrodružství, na němž vám bude průvodcem běh a nemáte zatím, s touto cestou žádnou zkušenost, nebo si jen pamatujete to, co vám říkali, že je běh ve škole, tak vězte, že to co si pamatujete, není běh, ale úprk.

Vy však nemáte důvod před ničím prchat, i když byste chtěl za pomoci běhu prchnout ze života všední reality do života kouzel, o němž jste slyšeli, že dokáže běh vykouzlit.

Vyběhněte pěkně zvolna. Vyběhněte nebo se jen ze začátku rozejděte. Běžte (jděte) tak, abyste mohli volně dýchat, neboť dech je to, co řídí vaše tempo a poslechnete-li jej, uvidíte, ucítíte velmi brzy blahodárné účinky běhu či chůze i na sobě.

Neuběhne ani měsíc a budete v běhu, v hýbání se až po uši a už nebudete chtít nikdy přestat, protože tu opojnou chvíli budete chtít prožívat znovu a znovu. 

Tak pojďte, poběžte, ať vám nic z toho, co je výše popsáno neuteče. Odměnou vám bude veselá mysl a tak jak známo je půl zdraví, tu druhou půlku si věnujete pohybem.

Je úterý 1. února 2020. Venku sice příjemné 2 stupně nad nulou, jinak počasí, že by člověk s autem ven nevyjel, ale já stejně nejradši chodím všude pěšky. Začíná další den seniora 65+.

Je úterý 1. února 2020. Venku sice příjemné 2 stupně nad nulou, jinak počasí, že by člověk psa ven nevyhnal.

P.S. Napsáno před čtyřmi roky pro časopis Respekt, takže nyní už jeden den seniora 69+, ale ani za ten čas se nic nezměnilo, jen mi přibyly na krku čtyři křížky a v garáži jeden Nordic track (eliptical), na němž zažívám něco, co už jsem nezažil minimálně deset let a sice nabuzení jak po deseti dvoustovkách za 30.

Uvařím  si čaj, přesunu se do obýváku, abych rozhodil na sítě něco pozitivní motivace pro všechny, kteří hledají, jak učinit svůj život hezčí, příjemnější, zdravější, šťastnější. Dnes je to například tip na deset týdnů pro nastartování pozitivních životních změn.

Abych nezůstal jen u pasivních rad, jdu příkladem. Konkrétně vyrážím s Danou do našeho fitka, které jsme si v dubnu před dvěma lety, když byla všechna fitka zavřená, udělali v garáži.

Prostě jsme vyhodili auto na mráz, uklidili a získali krásný prostor, kde se dá cvičit. Natahali jsme tam všechno, co jsme měli na cvičení již různě po baráku a zjistili, že je toho opravdu dost. Veslák, rotoped, činky, medicinbal, bedna. K tomu jsme koupili multipress, další činky, kettlebely, gumy, prostě co se dalo na provětraných e-shopech v tomto sortimentu sehnat.

No a od té doby tam pravidelně chodíme něco se sebou dělat, abychom úplně nezpuchřeli. Dana jako fitnesska je tam skoro denně, já tam chodím zase od začátku roku třikrát týdně. Dnes to byl konkrétně trénink zaměřený na posilování zad, prsou a břicha, ve čtvrtek to bude kruháč a v sobotu nohy a ruce.

Po hodince v garáži mě vzala naše smečka tří whippetů (středních chrtů) na vycházku, která v tuto dobu spočívá v cca 6 kilometrech, kdy chvilku stojíme, čučíme, očucháváme, očůráváme – tedy whippeti, já podupávám, abych se zahřál, protože se už třetí zimu snažím otužovat tím, že chodím dole bez. Tedy bez nohavic, prostě v kraťasech.

V příštím okamžiku smečka získá pocit, že je něco ve vzduchu a rozběhne to třista z místa bez předchozího upozornění, a já za ní vlaju, křičím, snažím se ji přimět k zastavení, nebo alespoň ke zpomalení. Ovšem vše marně. Dokud mají pocit, že jim něco uniká, tak bez ohledu na to, že čtvrtý člen smečky nestíhá, ho táhnou za sebou. Prostě těch 6 kilometrů je takový náhodný intervalový trénink, dnes navíc okořeněný tím, že všude samý led, což jen zrychlilo můj let.

Po odtažení smečky domů jsem šel na nákup. Do nejbližšího obchodu to mám 800 metrů a po rovině, to mě ale zas tak moc nebere, proto jsem šel raději dva kilometry pěkně do kopce, protože: každý krok se počítá, a když chce být člověk i ve věku 65+ fit i bez fitka, tak je tohle nejlepší způsob, jak toho dosáhnout.

Prostě chodit, chodit, chodit. Chodit či běhat, kam to jen jde. Osobně se toho držím už více jak padesát let, a fakt to funguje a můžu doporučit úplně všem. Ostatně hlavně o tom jsou ty moje motivační moudra a články, které rozvěšuji na sítích. O tom, že pohyb je základem zdraví a dobré fyzické kondice a že k tomu, abyste byli zdraví a v kondici nemusíte nutně sportovat, že se stačí prostě hýbat.

Po obědě jsem si dal kávu se šlehačkou, kterou mimochodem chrtí smečka přímo miluje, a tak vždy, tak jako dnes, přiběhne, abych jim dal taky líznout. Po kafi jsem si dal jako obvykle svých dvacet. Přece jenom už nejsem nejmladší a navíc je to skvělý způsob, jak si dobít baterky na zbytek dne.

Odpoledne krátká procházka s manželkou do Zásilkovny. Pak vyčistit krbová kamna, nařezat dříví (ručně) na večer, sednout k počítači, napsat nový článek na stránky Běžecké školy. Vymyslet nové zamyšlení na příští den a den pomalu končí.

Když to shrnu, tak hodinky mi ukazují, že jsem aktivně spálil okolo 1000 kalorií a v pohybu byl skoro tři hodiny.

Chápu, že pro většinu seniorů je můj životní styl docela nepochopitelný, popravdě pro mne je zase nepochopitelné, že bych žil jinak. Patřím ke generaci, kdy jsme si po absolvování školy říkali: „mládí v čudu a do důchodu daleko“, přitom jsme se těšili, až ten den, kdy nebudeme muset povinně pracovat, přijde. Že si konečně budeme moci užívat život podle svých představ. Musím říct, že mně se tenhle sen splnil naprosto dokonale, a tak si užívám každou minutu, každou hodinu, každý den, každý měsíc, každý rok, co to jen jde. A o to si myslím v životě jde, a je jedno, jestli vám je 10, 20, 30, 40, 50, 60, protože věk je jen číslo.

Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít či sklízet?

Sít nebo sklízet

Začnu tím posledním. Jednak proto, že se může zdát samo o sobě lehce nepatřičné s těmi předcházejícími protipóly, jednak proto, že většina automaticky odpoví – sklízet. Ale ono to sem patří, stejně jako by sem patřilo ještě mnoho dalších podobných otázek, na něž stále hledáme odpovědi. Občas už to vypadá, že ji máme, přikloníce se na jednu stranu, aby nám následující zkušenost řekla, že jsme zase na začátku. Ani jeden z výše nastolených rozporů totiž nemá jednoznačného vítěze. Je to jako s tím JINEM a JANGEM, či mužským a ženským elementem v nás.

Prostě obé dohromady tvoří stále se točící kouli naplněnou dvěma různě barevnými kapalinami, které se spolu mísí. Chvilku to vypadá, že je v ní více té a chvilku oné, podle toho, jak se zrovna promísí, přičemž my stoprocentně víme, že obou je tam naprosto stejné množství.

Náš život se odehrává v této uzavřené kouli, dokud si neuvědomíme absurditu vnitřního boje, který uvnitř sebe vedeme. Boje, který se navenek projevuje naší podrážděností – někde se ta energie ze stále na sebe narážejících kuliček přeci musí vybít. 

Kde se vzaly ty kuličky

Ty kuličky jsou právě ty rozpory v nás: „Podporovat či ovládat? Naslouchat či prosazovat si svou? Obdivovat či srážet? Bít se či nechat plynout? Sít nebo sklízet?…“ Každý ten rozpor si můžeme představit jako jednu kuličku a ty se nemydlí jen uvnitř sebe, ale i vzájemně mezi sebou, a tím se v nás hromadí spousta třaskavé energie, která prostě tu a tam bouchne. Tomu pak říkáme: „Bouchly ve mně saze.“

Mrzí nás to, ale neumíme s tím nic udělat, dokud si neuvědomíme, že náš život a vůbec život jako takový není boj, ale naopak harmonické soužití, kdy si navzájem poskytujeme to nejlepší z nás, čím nás příroda, prozřetelnost, Bůh… obdařili, abychom to mohli poskytnout druhým. Abychom tím, nebo prostřednictvím toho, POSLOUŽILI druhým. 

Takže opíši kruh a vrátím se ve svém dnešním zamyšlení zase na začátek.

A ještě jednou – sít nebo sklízet

Abychom mohli sklidit, musíme zasít, to dá rozum. Ale pak tu nastává klasická otázka. Bylo dřív vejce či slepice? V tomto případě: „Bylo dřív semeno či rostlina?“ AHA? A jsme u toho. Jen jsme se tím začali probírat, už jsme zabředli. Jak rozseknout ten gordický uzel? Možná stejně jako to udělal kdysi v dávnověku Alexandr Veliký, když pochodoval se svými armádami pouští a uviděl dva silné provazy spojené mohutným, složitě propleteným gordickým uzlem. Ten uzel nedokázal do té doby nikdo rozvázat. Alexandr Veliký prostě vytasil meč a jediným mocným úderem jej přesekl ve dví.

Zdá se vám to barbarské? Z dnešního pohledu možná, ale za koho bychom dnes asi tak považovali Alexandra Velikého? Za barbara. Tak vidíte. Alexandr konal podle své naprosté přirozenosti. Prostě byl tu před ním problém, který bylo třeba vyřešit. V jeho době se problémy řešily velmi často mečem, tak udělal právě to, co bylo nejpřirozenější. Otázkou ale stále zůstává, proč už to neudělal nikdo před ním? Vždyť to byli stejní barbaři, nebo dokonce ještě větší barbaři, než on. 

Naše rozhodnutí, přiklonění se na tu či onu stranu, nesouvisí ani tak s tím, nakolik jsme chytří či mazaní, ale nakolik jsme moudří. Nakolik umíme naslouchat, nakolik se dokážeme vcítit do situace, nakolik jsme schopni a ochotni jednat, co nám říká naše intuice. Protože intuice byla to, co vedlo Alexandrovu ruku. 

Intuice nám neporoučí, intuice nám ukazuje cestu

To je velmi důležité si uvědomit. Málo kdo z nás má rád přikazování: „Musíš udělat tohle a takhle!“ Vnímáme to jako útok na svou vlastní osobu: „Přeci nejsem blbej a vím…“ Jakmile něco cítíme jako útok, že to zavání bojem, stavíme se na zadní. Bohužel, když nám něco říká intuice, jako bychom ztráceli jistotu pod nohama či pod rukama, že to tak máme skutečně udělat. Souvisí to s tím, že vždy velmi dobře víme, CO NECHCEME, ale dlouho nám trvá přijít na to, CO CHCEME! 

Za vše může SEBEVĚDOMÍ tedy spíš NEDOSTATEK SEBEVĚDOMÍ

Pokud si člověk věří – nepřemýšlí a jedná. Jedná intuitivně. Intuice není jen něco, co nám našeptává cosi shůry, ale jsou to také nabyté životní zkušenosti, tedy něco, co si neseme v sobě. Kdy jindy bychom měli poslechnout tuto směs svých vlastních zkušeností se zkušeností věků, než ve chvíli, kdy řešíme: CO dál? KAMdál? JAK dál?

Jak chceme, aby si nás druzí vážili, aby nás patřičně ocenili, když si nevážíme sami sebe, když neznáme svou cenu!

Už víte, kdo tohle umí? A Kdo je, a nejen proto, pro mě favoritem letošního léta? (Pro ty co jsou počítačově méně gramotní jako já 🙂 – klikněte si na obrázek a dodívejte se až do konce videa).

Věda (vědomosti) plodí rozruch, moudrost je klidná mysl za každé bouře

Hledání odpovědí na naše věčné otázky v učených pojednáních je dost na pytel. Na pytel proto, že každá odpověď v sobě skrývá další otázku. 

Zase malý příklad. Naše koule (hlava, mysl), která (jak už uvedeno výše) obsahuje dvě různobarevné kapaliny, které se však nesmísí, jen promísí. Ve chvíli, kdy nalezneme odpověď za pomoci vědy – někoho učeného, se naše mysl na chvíli uklidní, obě kapaliny se od sebe oddělí, na jedné straně bude černá a na druhé bílá. Pak, protože tak to je vždycky, pokud si k odpovědi nedojdeme sami skrze vlastní zkušenost, nám rupne v kouli – vypučí další otázka, obě kapaliny se opět zcela promísí a jsme zase tam, kde jsme byli. Jsme NA POČÁTKU.

Moudrost znamená, že i když vám rupne v kouli, nic to s ní neudělá. Kapaliny se jen lehce zavlní, jako vlnky na hladině rybníka, když ji pohladí lehký vánek, možná se lehce promísí na svých okrajích, ale to jen proto, aby se vzájemně ujistily, že tu jsou a že tu jsou obě zcela právem, neboť nám mají připomínat, že v životě není nikdy nic zcela BÍLÉ ani zcela ČERNÉ. Že občas je zcela na místě zařvat jako tygr a jindy zůstat tiše sedět jako laňka.